Briliantové vejce

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Štítky: 

Xénie s Evženem pomáhají vzdálené příbuzné při potížích s domem.
Napsáno v rámci DMD 2019

Nový domov

Krajina je tak nasáklá magií, že tu obyčejný člověk těžko vydrží.
Pro bylinkářku je to ale ráj.
Divotvorné byliny, zázračné rostliny, smrtící kořeny bují s dvojnásobnou silou.
Pečlivě za sebou zamkla a spokojeně se rozhlédla po svém novém království.
Spíš chata než dům. Laciná, až k nevíře, ale ona věděla své.
Stěny jsou vlhké a tamhle v koutě roste plíseň, ale s tím si poradí.
Střecha skřípe a pode dveřmi proniká chlad.
Voda jen ledová, ale křišťálově čistá.
Komín špatně táhne.
Nevadí. Má dvě ruce a čarodějnické umění.
Brzo domeček zvelebí.
Navštíví příbuzné.
Zavede si živnost.
Přiveze Matýska.
Začne žít.

Téma: Vzdušné zámky

Ankaba

Nebýt červeného odrazu západu slunce, jemnou kresbu pod blátivou šmouhou na prahu by přehlédla.
Proboha, co to je?
Klekla si a pečlivě obrazec zkoumala.
Ankaba.
Už ji viděla… kdysi… v Budči.
Čím jistější si byla, tím silněji hlodal v útrobách mrazivý strach.
Černé čáry, kterým ve škole říkali PAVOUK, aby si lépe zapamatovali význam.
Působení ankaby vyvolá okovy ukrutné.
Kdyby si nevšimla a práh bezstarostně překročila, zůstala by lapená jak moucha v pavučině.
Zděšeně se rozhlédla.
Nikde nikdo.
Vzchopila se a chatu obešla. Stejnou ankabu objevila pod okny.
Kdo? Proč?
Vždyť tu ještě nikoho nezná!
Ptačí čiřikání znělo jako výsměch.

Téma: P. A. V. O. U. K. - zkratka

Běla

Před čtyřmi lety jí vpadl do života Mates Fuchs.
Hezký, veselý, ztřeštěný.
Šíleně se zamilovala. K pohoršení rodiny s ním utekla. Na svět přišel Matýsek.
Brzo zjistila, že život s liškomágem není žádný med. Ovšem ani nuda. Hádky a rozčilování střídaly chvíle vášnivého usmiřování. Nakonec vždycky odpustila, vzájemná láska všechno překonala.
Avšak co teprve začínalo, co mělo trvat celý život, rázem skončilo.
Na jaře Mates zahynul při střetu s Divokou honbou.
Ještě truchlila a už si musela hledat nové živobytí.
Rodiče nedokázali spolknout výčitky, o liščí vnouče taky moc nestáli.
Rozhodla se začít znovu, sama s Matýskem.
Jinde a jinak.

Téma: Pořád spolu

Pro pomoc

Ankaba je nad její síly.
Běla se v zoufalé beznaději choulí u prahu jak hromádka neštěstí.
Konečně se trochu vzchopí.
Pryč odtud. Záhadný nepřítel může kdykoliv zaútočit.
Jde nazdařbůh, vítr strhává slzy z tváří.
Co si počne?
Kam se poděje?
Nikoho nezná.
Ale… Mates znal. Měl sestřenici, prý se vdala do Lysolaj.
Zkusí to.
Přemístí se. Po chvíli bloudění stane u omšelého plotu.
Asi dvanáctileté děvče kvapně sbírá prádlo.
Zápolí s čerstvým větrem, s plnou náručí se snaží zkrotit rozevláté vlasy.
Zvědavě pokukuje.
Běla ucítí zamrazení. Liščí pohled pozná každý, kdo se s ním setkal.
Sebere odvahu: „Hledám Xénii Fuchsovou.“

Téma: Vítr ve vlasech

V kuchyni

Petrolejka pod trámovým stropem zalévá měkkým zlatým jasem široký stůl.
Drobná tmavovláska vzhlédne od lákavě vonících hrnců na plotně.
„Tak ty jsi Xénie…“ Běla v rozpacích drmolí. „Já jsem Běla. Žena Matesa Fuchse. Pamatuješ si ho? Víš, že umřel? Musíš si o mně myslet, že jsem strašná, když sem vpadnu takhle z ničeho nic. Neobtěžovala bych, na mou duši, ale jsem v hrozné situaci. Nezlobíte se?“
Nejistě pohlédne na Xéniina muže.
Ten se usměje, nabídne křeslo.
Xénie neznámou příbuznou obejme: „Vítám tě u nás.“
Sáhne do kredence pro další talíř.
Světlo lampy se v Běliných očích promění v rozpitou hvězdu.

Téma: Nejzářivější hvězda

Po večeři

Talíře jsou prázdné.
Běla dokončila vyprávění.
Přejede pohledem velkou rodinu kolem stolu. U srdce ji píchne. Tohle všechno mohla jednou mít také, kdyby… Naštěstí má Matýska. Postará se, aby z něj vyrostl podobně čiperný kluk jako Bořek.
Drahoš vypadá zaujatě: „Umíš zlomit pavouka, tati?“ Mimoděk kreslí drápkem po ubruse. „Nejdřív…“
„Vím,“ přeruší ho Evžen nervózně. „Jenže to není řešení.“
Xénie se vlídně obrátí na Bělu: „Můžeš u nás přespat. Zítra...“
„Ne!“ Evžen odloží skleničku tak prudce, až praskne.
Běla vylekaně nadskočí.
Evžen nehodu ignoruje a chvatně vstává: „Musíme vyrazit okamžitě!“
Xénie kouzlem shrábne střepy.
Přikývne: „Vlastně máš pravdu. Jdu taky.“

Téma: Únava materiálu

Tajemství

Pavoukovitá ankaba se výhružně ježí na prahu.
„Nic se nezměnilo?“ zašeptá Evžen.
Běla zavrtí hlavou.
Liškomág si viditelně oddechne, poklekne a chystá se čarovat.
Xénie ho kryje zády, zrak upírá do tmy, uši nastražené, nozdry rozšířené.
Všude klid.
Konečně cvakne klika. Překážka je pryč.
Všichni vklouznou dovnitř.
„Nerozsvěcej,“ varuje Evžen tiše.
„Vysvětlíš mi to?“
„Někdo tě chtěl dostat odsud. Zřejmě jsi mu udělala čáru přes rozpočet, když ses sem nastěhovala. V domě musí být něco, o čem nevíš. Něco tajného, vzácného, nebezpečného, co já vím. Takže se zamkněte a začněte hledat. Já se zatím porozhlédnu okolo.“
Zmizí neslyšně jako stín.

Téma: Přísně tajné

Venku

Krajina šumí, šustí, šepotá a cvrká, omamný větřík letní noci bouří krev, vysoká tráva hladí, ostnaté šlahouny líčí záludné pasti, černá hradba blízkého lesa se mírně vlní.
Lišák obezřetně klade tlapky na neviditelné pěšinky, nasává vůně i pachy, postřehne každé zapraskání i vydechnutí. Ví o všech drobných prchajících tvorech, všiml si výhružných očí obrovského výra, vnímá tiché pípání spících ptáků.
Vtom poklid naruší kroky.
Dva… čtyři…pět lidí?
Skupinka stane dost daleko, zůstává mimo dohled.
„Jděte někdo zjistit, jestli je vzduch čistý,“ zavelí tlumený hlas.
Nikdo se nehýbá.
„Tak bude to?“
Evžen se ušklíbne. Než se rozhoupou, už má hotovou síť.

Téma: Nehlaste se všichni

Vevnitř

Zastřou okna oponou, aby světlo neproniklo ven, a pustí se do práce.
Prohrabou nepočetný nábytek, kouty, škvíry, proklepou stěny i podlahu.
Všechno marné.
„Co když Evžen nemá pravdu?“ nadhodí Běla nesměle. „Nic tady není.“
Xénie mlčky upírá oči na strop.
Sleduje tvar pavučin. Vlákna se zvláštně stáčejí.
„Nestihla jsem ještě pořádně vygruntovat.“ Běla rozpačitě setře dlaní prach z parapetu. „Odpusť.“
„Že nemáš uklizeno, to ti beze všeho prominu. Ale jak je možné, žes nezkontrolovala magické proudy?“
Xénie zoufale spráskne ruce: „Co ty jsi za čarodějku? Podívej!“
Rovněž nabere pár zrnek prachu, zlehka foukne.
Zářivé tečky ve vzduchu vykreslí protáhlou spirálu.

Téma: Hřích který se neodpouští

Obklíčen

Žádné kroky neslyšet, žádná lidská silueta se nevynoří ze tmy.
Jen tiché bleskurychlé zašustění.
Síť se neúčinně zavlní a zmizí.
Past sklapla naprázdno. Něco nevyšlo.
Lišák vrhne kouzlo nazdařbůh a mine.
Výstražné zasyčení rozčísne noc jak ledová ocel.
Než Evžen stačí jedenkrát mrknout, ocitne se v obklíčení.
Sykot a svistot, hrozivé lesklé smyčky. Rozeklané jazyky a jehlové zuby plné smrtícího jedu.
Evžen zpanikaří, brání se kouzly i ostrými zuby, avšak pružná těla snadno unikají.
Zatím se mu daří vyváznout bez zranění, ale jak dlouho ještě?
„Přestaňte,“ pokusí se vyjednávat. „Co jste zač?“
Rozumí mu? Nerozumí?
Plazí kruh se neúprosně svírá.

Téma: Osamocen v davu

Hadí muž

Největší had se promění ve vysokého štíhlého muže s bílými vlasy. Hladká bezvýrazná tvář neprozrazuje věk.
„Proč nám bráníš v cestě, liškomágu?“ zasyčí hněvivě.
Evžen na sebe ze zdvořilosti rovněž vezme lidskou podobu.
„Ten dům patří mojí příbuzné. Proč jste ho zapečetili?“
Nesouhlasný sykot a rejdění kolem kotníků zmrazí další slova.
Ke svému údivu se dočká odpovědi: „Nic jsme nezapečetili. Jdeme pro něco, co lze vyzvednout jednou za sto let. Patří to nám a ty nám v průchodu nezabráníš.“
„Lžeš,“ odsekne Evžen. „Co ta ankaba?“
Hadí vůdce varovně zvedne ruku: „Nevím, o čem mluvíš. Ustup z cesty!“
„Ne.“
„Zabijte ho.“

Téma: Jednou za sto let

Voda

Ohnisko magie zaměřily důvtipným splétáním vzdušných vln.
Xénie nemarní čas: „Potřebujeme pokročilé čáry. Dojdu pro Evžena.“
Běla osamí.
Zasněně pozoruje zašlý pokoj. Jaká magie se tu skrývá?
Zkusit to sama s vodou? Dokázat, že není neschopná nešika, že i ona vládne úctyhodnou mocí.
Jejím nástrojem je čistá voda. Pronikne všude, odkrývá cesty, odhaluje zastřené sny, pročišťuje nánosy kalu, strhává opony. Mocnou silou proráží překážky. Kéž odhalí, co má být utajeno, kéž očistí dům!
Úplněk dosáhne vrcholu své dráhy.
Nadpřirozená záře mlžného oparu jako tekuté stříbro rozpouští hranice reality. Pramínek vody zpívá v odpověď na volání měsíce.
Běla propadne do neznáma.

Téma: Snílek

Ve svitu měsíce

Nadpřirozená měsíční záře se rozlévá po krajině.
Všechno se zvolna rozplývá v třpytivé mlze.
Xénie stane na prahu. Vidí, ale vlastním očím nevěří.
Rozezná Evžena, vidí, jak opodál čelí temné nepřátelské postavě, něco se tam děje, pozná z jeho postoje, že je v ohrožení, ale nebrání se, vláčná gesta připomínají pomalý tanec, kouzlo vázne, magie jako by usínala.
Xénie ví, že musí zasáhnout, ale tělo má těžké k neunesení, krev se líně převaluje v žilách, nohy se stěží odlepí od země, ústa se otvírají k němému výkřiku, oči zahlcené přízračným jasem přetékají slzami.
Slané stružky roztaveného stříbra studí na tvářích.

Téma: Spoutáni časem

Zmatek nad zmatek

Měsíc zakryjí černá mračna.
Omamné světlo rázem zmizí.
Spustí se lijavec.
Xénie se konečně rozběhne, proudy vody se rozstřikují na kůži, sykot, přeostré zuby, výkřiky, modře mrazivé záblesky, propletená hadí těla, tápání v temnotě, svist větru, rudý zášleh, ruka s dýkou, lehké kroky v mokré trávě, kletby drcené mezi zuby, matné siluety, prudké pohyby, ledová voda všude.
Hadí muž se marně svíjí v poutech.
Opodál leží v bezvědomí neznámá žena. Její tělo pokrývají černé šupiny.
Déšť šumí.
Evžen sevře Xénii v roztřeseném objetí.
Běla se vypotácí z domu. V náručí drží jak nemluvně obrovské lesklé vejce.
Zmateně si ho prohlíží.

Téma: Zmatek matek

Příliš mnoho zájemců

Xénie nasadí záhadné černé ženě pouta. Opatrně ji přivádí k vědomí.
Evžen poočku sleduje znehybněného hadího muže i kletbou zmrazené plazy, ale jeho hlavní pozornost se soustředí na předmět v Bělině náruči.
Není to vejce. Je to artefakt, vzácný skvost. Obdivně prohlíží precizně broušené brilianty. Ani si netroufá odhadnout cenu. Nechápe, jak ho Běla dokáže tak klidně držet. Sám i bez dotyku cítí, že vejce málem praští a jiskří nesmírnou magickou silou spoutanou nevídaným ornamentem.
„Dejte mi ho,“ sípá muž.
„Patří mně,“ zasyčí žena, sotva otevře oči.
„Bylo to v mém domě,“ namítne Běla.
Evžen se usměje: „Zkuste nás přesvědčit.“

Téma: Jeden na všechny

Shledání

Zajatec odtrhne pohled od artefaktu. V jeho strnulé tváři se objeví nepatrný náznak rozrušení.
„Myslel jsem, že tě zabil,“ vydechne.
„Myslels, že mě zakletí ušetřil? Ale kdeže.“ Žena unaveně zavře oči. „Dlouho jsem tě toužila zničit. Teď už nechci. Pověz jim to.“
Muž vzhlédne k napjaté trojici.
„Náš příběh začal velmi dávno u dvora císaře Rudolfa. Ona, já a můj bratr jsme se jako mocní mágové z význačných rodů těšili nejvyšší přízni. Za cenu nejtemnějších intrik, zrad, vražd. Vyústily v nelítostnou válku na život a na smrt. Zbyli jsme jen my tři, nastala rozhodující bitva. Pak přišla porážka a trest.“

Téma: Mezi šesti očima

Kletba

„Tvůj bratr vás zaklel?“
Hadí muž přikývne. „Ona… bývala jeho ženou, jenže já… ale nešlo jen o banální trojúhelník, ve hře byla nesmírná moc, obrovské bohatství, osud celé Evropy. Hráli jsme velkou a nebezpečnou hru. On vyhrál.“
„Vyhrál nad námi a jeho pak rozdrtili jiní,“ ozvala se žena tiše. „Přišla jsem za ním, když umíral. Prosila jsem, zapřísahala ho, ať tu kletbu sejme. Vysmál se mi a umřel.“
„Rozumíš tomu, liškomágu? Celá staletí se potácíme po světě každý sám. Jsme jako mátohy v téhle polohadí podobě. Z naší čarodějné moci zůstal jen stín. Nemůžeme žít a nemůžeme umřít. Pět století.“

Téma: Zvíře které nechce odejít

Přiznání

„Udělal jsem strašlivou chybu,“ přizná zajatec těžce. „Já idiot jsem ho chvíli považoval za spojence, dokonce jsem mu pomáhal připravit to vejce. Myslel jsem, že chce očarovat jen tebe. V poslední chvíli obrátil kletbu i proti mně.“
„Vím. Sama jsem tě tisíckrát proklela, ale zbytečně, nemám sílu. A víc bych ti stejně uškodit nemohla. Teď už na tom nezáleží.“
Černé šupiny se zavlní, žena se marně pokusí vstát: „Zjistila jsem, že schránka, do níž začaroval prokletí, se ukrývá tady a vyzvednout ji lze jen jednou za sto let. Jestli nám ji nevydáte, zmizí. My budeme muset dál čekat a trpět.“

Téma: Okouzlující idiot

Propuštění

„Propusť je.“
Běla neprosí, přikazuje.
Hadí družina se probírá z nehybnosti, kouzelná pouta zmizí.
Zajatci vstávají s nejistou nadějí v očích.
Vejce v jejich rukou začíná praskat.
Evžen strhne obě ženy k zemi.
Nejvyšší čas.
Schránka se tříští s jemným melodickým cinkotem.
Magie se řine ven v ohlušujícím tichu.
Hadí strnulost a šupiny zmizí.
Země zasténá v křeči.
Vznešený muž a uhrančivá žena v honosném oděvu.
Nesmírná tíha bere dech.
Vrásčitý stařec a vetchá babizna.
Nebe se zkroutí.
Dvě mrtvá těla, úleva vtisknutá v sinavých tvářích.
Měsíc zakolísá.
Hromádka zpráchnivělých kostí.
Lehký vítr rozfouká poslední cáry magie.
Je po všem.

Téma: Záhada vesmíru

Odměna

Podivně nesourodá skupinka tiše postojí okolo prostého hrobu na okraji lesa.
Pak se Běla a dvojice liškomágů vrátí k domu.
Bývalá černokněžníkova družina se rozpačitě drží opodál.
Běla zaváhá nad střepy z rozbitého vejce: „Co s tím?“
Evžen se pousměje: „Posbírat. Magie vyprchala. Za ty kousky zlata a brilianty si můžeš postavit vilu.“
Běla poslechne.
V náhlém popudu přistoupí k hadím mužům s plnými hrstmi drahocenných úlomků. Každému trochu odsype: „Jste volní.“
„Všichni budete pod naší ochranou. Žádný plaz vám neublíží,“ poděkuje nejstarší, než zmizí.
Běla vybere několik nejkrásnějších drahokamů. Vtiskne je Xénii do dlaně.
„Děkuji ti. Děkuji vám oběma.“

Téma: Rozděl (se) a panuj

Siesta

Běla přinese velký džbán chlazené malinovky.
„Jak se má Evžen?“
„Šel někam odstiňovat negativní zóny,“ odpovídá Xénie vybalujíc tvarohový koláč.
Obě se usadí před chatou, spokojeně odpočívají a pozorují liščata, jak řádí na louce a mezi stromy.
„Neměla bys trochu černobýlu navíc?“ vzpomene si Xénie. „Došly mi zásoby, když jsme likvidovali to příšerné krvavé koleno.“
„Mám, dám ti… Cože?“
Xénie vypráví.
Běla poslouchá, trne a žasne.
Hlavou se jí přitom honí nesouvislé útržky myšlenek.
Matýsek je v sedmém nebi…
...konečně si může hrát se stejnými dětmi jako on…
...kéž by to viděl chudák Mates…
...ale já jsem našla báječnou sestru.

Téma: Příjemné dny