Pomezí

Příběh o dobrodružství Evžena a jeho bratrance Ambrože v paralelním světě vznikl v rámci DMD 2020.
Odehrává se na konci jara 1995.

_______________________________________________________________________________________________

Kam se poděl?

Pryskyřice, klih a čerstvě nařezané dřevo v horkém květnovém odpoledni pronikavě voněly až na ulici. Dveře však zůstávaly pevně zamčené.
Světlovlasý mužík s velkými brýlemi naposled rozzlobeně zabušil, než to vzdal a váhavě odcházel.
Když míjel otevřený obchod Evžena Vulpese, nedalo mu to, aby se nezastavil:
„Neviděls Ambrože?“
Evžen překvapeně vykulil oči: „Už pár dní ne. Copak má zavřeno?“
Znepokojeně se rozběhl k bratrancovu domku.
Ambrožovo nedbalé zamykací kouzlo překonal jako nic.
V opuštěné řezbářské dílně našel nedokončenou skřínku. Zaznamenal tenkou vrstvičku prachu. Bílé kolečko na dně sklenice na vodu.
Nervózně přejel dlaní po stole.
Žádná stopa.
Žádný vzkaz.
Nic.

Téma: Zachovejte paniku

Násoskové

Evžen věděl, že Ambrož se rád napije a občas to trochu přežene. Že by vyrazil na větší flám?
Zavřel krám o něco dřív. Obešel všechny hospody, kde bratranec obvykle nasával s kamarády z mokré čtvrti. Jenže marně.
„Neviděl jsem ho nejmíň týden.“
„Naposledy jsme seděli U Valentů, ale kdy…“
„Nevím. Vykašli se na něj! Dej si s námi jednu rundu.“
„Včera měl přijít, slíbil mi zaplatit dluh. Vůbec nedorazil, mizera.“
Takže zmizel včera ráno nebo spíš už předevčírem. Hospody budou falešná stopa. Nikdy se nestalo, že Ambrož nedodržel domluvený závazek a vytratil se bez slůvka vysvětlení.
U Želmíra, kde vězí?

Téma: Sosáky

Liščí kruh

Všichni už vědí. Všichni přišli.
Zrzavé hlavy se sklánějí nad mapou. Tváře zrůzněné úsilím, špičáky vyceněné, drápy zaryté do dlaní.
Čarovné znaky se vpalují do očí. Vprostřed kruhu se svíjí šedorezavý vlas.
Magie sténá, praští, vzdouvá se v presu spojené vůle. Čáry už doutnají, propálený papír se krabatí.
A pak…
Nic.
Stopovací kouzlo selhalo.
Liškomágové se omámeně rozhlížejí. Xénie mrkáním rozhání slzy v bolavých očích. Martin nešikovně zvedá svou ženu. Ztratila na chvíli vědomí. Jonáš posmrkává, z nosu mu teče krev. Evžen se zalyká, jako by vdechl ostrý prach.
Nemůže promluvit, ale netřeba. Všichni pochopili.
Ambrož zmizel z tohoto světa.

Téma: Mrk smrk

Rozhodnutí

Rozpačitě se rozcházeli.
„Ráno něco vymyslíme,“ slibovali si zastřeným šepotem. „Nenecháme ho v tom.“
I vyčerpanou Xénii přemohl spánek.
Evžen zůstal sám sedět u stolu. Neusnul by. Zoufale prohlížel ohořelou mapu. Vlas se změnil v popel, popel ve zmatený vír a konec naděje. Někde tady narazil na hráz reality. Kousek pod Hradem.
Evžen energicky popadl tužku. Nakreslil na mapu tlusté černé kolečko, div chatrný papír neprodrápl.
Nemůže trpně čekat do rána. Ambrož je víc než bratranec. Starší bratr. Náhradní otec. Vždycky bez váhání pomohl. Teď je řada na Evženovi, aby se postaral.
Xénie to jistě pochopí. Musí.
Vstal a šel.

Téma: Ženský úděl

Půlnoční schodiště

Zlatozelené špice Svatého Víta zhasly. Vládu převzalo měsíční stříbro, přelilo se do starobylých luceren, stékalo po prejzových střechách, zrcadlilo se v kluzké dlažbě. Tmavomodré koruny hlohů vydechly těžkou vůni.
Ze schodů vesele sestupovala skupinka turistů. Vydatná večeře korunovaná řízným pivem vyšla neuvěřitelně lacino. Teď nešetřili spokojeným wunderbar a plnými doušky vychutnávali romantické kulisy jako zákusek zcela zdarma.
Zákrut plný husté tmy nečekaně vyplivl mrazivý chlad.
Na Němce padla tíseň. Zmlkli, nejistě se k sobě přimkli. Nespatřili neurčitý protáhlý stín, jenž vykročil ze zdi, ale rozjařenost byla ta tam. Chvatně sbíhali dolů.
Ve výklenku opodál vítězně zazářily liščí oči. Všechno viděly.

Téma: Hlavně levně!

Průnik

Na zídce rozčileně zaprskala trojbarevná kočka. S výstražným syčením se vrhla do zahrady a zmizela pod keřem, jako by chtěla liškomágovi naznačit, co by měl udělat.
Evžen po ní loupl očima, ale varování neposlechl.
Zatajil dech a pomalu vykročil vstříc temnému zjevení.
Jak se přibližoval, okolí se rozpíjelo jako obrázek vodovkami přetřený mokrým štětcem. Stromy se měnily v mlžné přízraky, vypulírované fasády domů ve stěží rozpoznatelné zříceniny.
Neurčitý stín naopak nabýval pevných obrysů vysoké mužské postavy ve splývavém rouchu. Přísnou vrásčitou tvář lemovaly dlouhé šedé vlasy. Obklopovala ho mrazivá aura neuchopitelné, děsivě cizí prázdnoty.
Evžen strnul úžasem: „To jste vy?“

Téma: Dobrá rada od špatného rádce

Pomezí

Strážce mírně pokynul šedivou hlavou.
„Takže… tohle je Zásvětí?“ Evžen se ohromeně rozhlédl.
Okolí se zase měnilo. Rozehrálo se pableskujícími barvami od temně zelené po měděnkovou. Od místa, kde stáli, se rozbíhaly táhlé praskliny, rozvětvovaly se a dál se na obzoru dělily na drobné zlaté střípky, v nichž se tříštil stínový odraz neznámé Prahy.
„Živá bytost nemůže bez úhony vstoupit do Zásvětí, však víte,“ opravil ho Strážce. „Toto je Pomezí, hranice mezi světy prostupná za výjimečných okolností. Bylo nesmírně obtížné magicky ohnout křivky vnější reality a přivolat vás. Co se týče vašeho úkolu…“
„U Želmíra, počkejte!“ vzplanul Evžen. „Hledám bratrance.“

Téma: Kopr

Úkol

„Pomezí vážně narušuje artefakt z vaší reality,“ pokračoval nerušeně Strážce. „Potřebujeme schopného pozemského mága, aby ho našel a zneškodnil. Vy jste se velmi osvědčil. Jste rychlý, dokážete si poradit a vládnete značnou magickou silou…“
„Dejte mi to písemně, pověsím si to do výlohy,“ vyprskl Evžen vztekle. „Já se ptám…“
„Slyším vás. Kroťte svůj hněv, vířit emoce je v Pomezí velmi nebezpečné. Snažili jsme se přivolat přímo vás, ale netušíte, jak složité je magické ovlivnění náhody přes hranici světů. Nicméně jste tu. Můžete se pustit do práce. Máte jednu noc.“
Evžen vybuchl marně potlačovanou zlostí.
Skrz zelené praskliny vyšlehly rudé plameny.

Téma: Plocha pro vaši reklamu

Přešlap

„Varoval jsem vás,“ sykl Strážce a zmizel.
Všude okolo vyhřezávalo živé peklo.
Lišák se dal na útěk.
Přeskakoval průrvy plné ohně, uhýbal černým spárům, co nečekaně vyrážely ze všech stran, vrhal se přes hrozivé propasti, kličkoval mezi padajícími sloupy, ohlušený jejich třeskotem, oči plné dýmu, srdce v krku.
Až přišlo, co přijít muselo.
Uskočil před zhroucenou zdí, křivě došlápl. Jako bezmocné klubko se skutálel do nějaké strmé úžlabiny. Marně se snažil něčeho zachytit. Zem pod tlapkami se sypala jako suchý písek. Žlabem se valily hranaté balvany a vybělené kosti, spousta zpřelámaných hnátů.
Evžen se nezvladatelně řítil stále dál a níž.

Téma: Držkopád

Přítel v nouzi

Krkolomný pád náhle zarazil nános bahna a chrastí u nějakého pilíře.
Evžen zůstal ležet. Zoufale lapal po dechu. Připadal si jako ve žhavé kouli naplněné čirou bolestí. Neměl představu, za jak dlouho se přinutil pohnout, ohledat pohmožděniny, olízat zakrvácené šrámy. Potloukl se příšerně, ale jako zázrakem si nic nezlomil.
Nejvyšší čas se sebrat. Noc letí.
Evžen rozsvítil sféru.
Zjistil, že těsně minul ostrou hranu a zapadl do stísněného tunelu uzavřeného nízkou klenbou. Sklep? Můstek?
Se záchvěvem naděje se zkusmo dotkl studeného oblouku nad hlavou.
Kámen! Skutečný pískovec. Důvěrně známý, útěšný, vlídný. Konejšil, šeptal, zpíval. Vléval do žil sílu a povzbuzení.

Téma: Zpívá celá cela

Defilé

Evžen pookřál.
Vyškrábal se z díry na vydlážděnou ulici.
Už jako člověk namáhavě vstal a vytřeštil oči.
Po olověné obloze plul smaragdově zelený úplněk. Ozařoval nepovědomou siluetu hradu s mnoha věžičkami a zubatým cimbuřím. Podhradí se ježilo špičatými střechami temných domů se slepými okny.
Ulicí procházel mlčenlivý dav. Stovky mužů a žen. Atletické, vychrtlé i obludně tlusté postavy kráčely jako stíny. Všichni byli nazí. Měsíc dodával bledým tělům přízračně zelený nádech.
Evžen rozpačitě přemýšlel, zda se také svléknout, aby zapadl. Vzápětí si ale uvědomil, že se na něj nikdo nedívá. Odvracejí pohled.
Instinkt napovídal, že až se podívají, bude zle.

Téma: Na Adama

Chyba

Evžena zamrazilo, až musel pevně stisknout zuby, aby nedrkotaly.
Začal se tichounce sunout podle zdi. Doufal, že brzo narazí na nějakou postranní uličku, v níž by mohl zmizet.
Těsně vedle prošel muž s příšerně zjizvenou tváří. Nevysoký, drobnému Evženovi dosahoval stěží k ramenům, ale jeho mohutné svaly budily respekt. Muž odvrátil pohled.
Evžen se vtiskl do hlubšího stínu. Pomaličku, milimetr po milimetru zvedl ruce do obranného kříže.
Nejspíš udělal chybu. Možná právě jeho magie vyvolala v davu neklidné zavlnění.
Všechny hlavy se rázem otočily.
Na zděšeného liškomága zíraly stovky žhavě rudých očí. Ze všech hrdel se vydralo ohlušující nelidské vytí.

Téma: Malí a (ne)škodní

Sežerou ho?

V příštím okamžiku skončí v rozevřených chřtánech. Jehlové zuby se zaryjí do masa, zakřupou kosti a…
Ne, tak snadno to nepůjde. Když nic, postará se, aby jim sousto pořádně zaskočilo.
Smršť ničivých kleteb pokosila přední řady. Démoni se roztekli v ohavnou černorudou kaši, ale na jejich místo okamžitě vkročili další, lhostejně čvachtali bosýma nohama v ostatcích bývalých druhů a neúprosně se přibližovali.
Evžen vyslal další salvu drtivých kouzel. Přitom zaznamenal pavlač podél prvního patra vedlejšího domu, vzápětí skočil, zachytil se a vytáhl se nahoru.
Znovu zaútočil. „Sežerte si to,“ zamumlal.
Nápor vyjících démonů třásl chatrnou dřevěnou stavbou.
Moc dlouho nevydrží.

Téma: Zdravá strava

Bič a pryč

Lačné příšery obklíčily chatrné útočiště. Zbývalo jich nejmíň čtyřicet. Dost, aby mu odřízly jakoukoliv únikovou cestu. Příliš velká přesila, aby je dokázal zlikvidovat. Útok navíc vzburcoval obyvatele domu. Další démoni se drali na pavlač oknem i rozraženými dveřmi. Původně chráněné místo se změnilo v past.
Náhle v řevu rozeznal rachocení kol po nerovné dlažbě.
Ulicí tryskem projížděl starodávný kočár tažený dvěma vraníky. Z nozder koní se valil dým, z očí sršely jiskry, kočí v černé kápi zběsile práskal bičem.
Evžen vsadil všechno na jednu kartu.
Skočil.
Dopadl na střechu kočáru. Zoufale zaryl drápy do zpuchřelého dřeva.
Přesto nezadržitelně klouzal dolů.

Téma: Karanténa

Jízda

Už se viděl pod koly, když narazil na stupátko pro lokaje.
Křečovitě se zachytil.
Démoni k jeho překvapení kočár nepronásledovali. Ihned je ztratil z očí.
V trysku ulice splývaly, záblesky světel střídaly temnotu.
Kočár téměř vlétl pod věžovou bránu a řítili se po mostě.
Evžen s úžasem pozoroval, že chybí sochy, ale jinak most vypadá navlas stejně jako v jeho světě.
I tady chodily bizarní postavy, strašidelné zjevy, nazí démoni.
Evžen se přitiskl k zadku vozu.
Předchozí útok určitě vyprovokoval použitím kouzla. Snažil se proto co nejvíc utlumit svou magickou auru, skrýt myšlenky, utajit pocity.
Jen nezřízenou zvědavost zkrotit nedokázal.

Téma: Detektor citů

Přízrak z jiného světa

Na protějším břehu je místo pyšně rozložitého Klementina přivítala zvláštní rozteklá stavba. Jako by tam někdo vyplivl obří fialovou žvýkačku.
Kočár zpomalil.
Evžen toho využil a seskočil ze stupátka.
„Díky za svezení,“ prohodil s úsměvem.
Vozka přitáhl opratě. Pod černou kápí zasvítila umrlčí lebka. Ač se to zdálo nemožné, v bezmasé tváři se objevil nesmírně vyjevený výraz. Vzápětí kočár se vším všudy zmizel.
Evžen poznal neškodný přízrak, který několikrát potkal na Starém Městě. Sem se tedy uchyluje, když není jeho čas?
Duch ho nejspíš považoval za strašidlo.
Evžen vyprskl. Se smíchem vykročil na další cestu, znovu plný kuráže.
Zvládne to.

Téma: My se nedáme

Přihořívá

Konec pobíhání nazdařbůh. Jinak. Po liščím.
Lišák se plíží bludištěm nebetyčných mrakodrapů obklopených chatrčemi na spadnutí. Spatří důvěrně známý dům obrostlý břečťanem, vzápětí se ztratí mezi bizarními stavbami neznámého účelu.
Dlažba pod tlapkami se zachvívá. Nos je přeplněný směsicí neznámých pachů. Sluch zahlcený nepopsatelnými zvuky.
Evžen se občas zastaví.
Zkoumá zem.
Volá bratrancovo jméno.
Zas a znovu hledá stopu.
Zkouší kontaktní čáry.
A vtom…
Vzdálený, stísněný, nevěřícný hlásek:
„Evžene?“
„Slyším tě!“ vykřikne.
„Pomoz mi!“
„Už letím!“ zavýskne Evžen. „Mluv, pořád mluv, po sluchu tě najdu!“
Lišák se žene ulicemi, ztrácí a překotně hledá další cestu, nedbá nebezpečí.
Samá voda, přihořívá.

Téma: Splynutí uší

Hostina

Dveře dokořán, záplava světel a veselé hudby přetéká na temnou ulici.
Evžen stane na prahu, přehlíží vyzdobenou síň.
Stěny se otřásají rytmickým podupáváním mnoha nohou. Stoly prohnuté pod pekáči plnými pečeného masa, z vysmolených korbelů stříká pěna.
Přiskočí děvče krev a mlíko, z bílých krajek se dere bujné poprsí, rudá ústa rozesmátá.
Podává plnou sklenici.
Evžen ihned pocítí žízeň, zaváhá… To nebude jen tak. Vzal by jed, že je to past.
Odmítne.
A náhle vidí:
Tanečníci se pohybují mechanicky jako loutky.
Jedlíci zvedají sousta k ústům, aniž by polkli.
Úsměvy jsou škleb.
Hlasy zní dutě, ve skelných očích sedí smrt.

Téma: Sázka na smrt

Hluboký řez

Evžen se proplete mumrajem.
Ambrož sedí v rohu, v rukou sklenici, v očích děs.
Nemůže se pohnout.
„Opravdu ty?“ vydechne.
Evžen povzbudivě kývne.
Setřese dívčí ruce vábící k hodování, neurvale rozežene třeštící tanečníky.
Cítí, jak magie víří zakletým prostorem.
Sám dům chrlí zlo.
Kamenný nůž rozřízne dlaň, lačně pije, pulsuje rudou magií.
Krvavé čáry drásají závoj iluze.
Vysáté šedé mátohy padají na popraskanou podlahu.
Ambrož rozevře prsty.
Kluzké čáry rozežírají svíravá pouta.
Ambrož ztuhle vstává.
Palčivé červené stružky přetínají temné žíly zlovolného stavení.
Dům kvílí.
Strop se drolí, trámy praskají, zdi se hroutí.
Ze všech koutů prudce vyšlehnou černé plameny.

Téma: Rekonstrukce

Výtrysk

Umírající dům sténá a chroptí, hroutí se jak domeček z karet.
Liškomágové prorazí úzkou štěrbinou mezi plameny, v děsu prchají po nábřeží rozbouřené řeky.
Zastaví se až u ústí věčného mostu, nohy roztřesené úprkem. Sípavě nabírají dech, váhavě se otáčejí.
Vysoko k nebi tryská strašlivý gejzír černých plamenů. Proud paprsků oslepující temnoty přetíná zelený měsíc. Černější než smrt, propalují zrak.
Ambrož se pokouší promluvit, slova však ne a ne vydrat se ze staženého hrdla.
Evžen také mlčí, fascinovaně pozoruje své dílo, v očích odraz černé zkázy.
Pořezaná dlaň ještě krvácí.
Ambrož nabídne kapesník.
Teprve potom si bratranci padnou do náruče.

Téma: Magické proužky

Noční flétna

Sedí na širokém zábradlí mostu. Pozdrav domova uprostřed cizoty.
V kalné řece plavou ještěři.
„Odevzdal jsem zakázku, krátil jsem si cestu domů přes Hrad. Byl hezký večer, na zámeckých schodech hrál nějaký kluk na flétnu… Seděl jsem tam a poslouchal, vzpomínal jsem na Vendulu – mívala flétnu ráda, však víš. Přešla půlnoc, najednou nikde nikdo, hudbu jsem slyšel už jen jako tichou vzdálenou ozvěnu…
Vtom měsíc zezelenal. Praha se zbortila. Šílel jsem, řval… utíkal, kam mě oči vedly. Rovnou do pasti… Nebýt tebe…
Máš představu, jak odsud?“
„Možná.“
„Tak honem pryč!“
Evžen pohladí vlhký kámen. Chvěje se pod prsty.
„Ještě ne.“

Téma: Koncert zkázy

Urgence

Je řada na Evženovi.
Vypráví o Strážci, o tajuplném magickém objektu, o hrozícím protržení hranice světů.
„Takže ty jsi ho zachránil a on nás za to uvrtal do maléru?“ Ambrož se chytá za hlavu. „Prosím tě, až se zas nějaká obluda bude dožadovat tvojí pomoci, nemohl bys ji rovnou poslat do pekla?“
Evžen krčí rameny: „Jistě. Teď ale rychle.“
„U Želmíra, co chceš dělat? Jak? Kde?“
Evžen odmotává kapesník ze zraněné dlaně: „Tenhle most zná oba světy. Snad poradí. Ty hlídej démony.“
Okolo prochází přízračná dvojice, propletená jak břečťanové stvoly.
„Mají jiné starosti,“ ušklíbne se Ambrož. Vyčaruje clonu: „Nebudeme rušit.“

Téma: Opatření na podporu porodnosti

Srdce z kamene

Kamenný most sestrojený z královské vůle. Protkaný ohromující magií hvězd. Rozpíná se vznešeně mezi břehy, důstojný svědek běhu času, věčný v tom i onom světě, v každé dimenzi.
Všechno už viděl. Nic nelze zastřít, sebetajnější myšlenku, do hloubky zatlačený pocit. Masky nic neplatí, přetvářka by se rovnala urážce.
Pod uctivým dotekem se neslyšně převalují staletí.
Evžen prosí z celého srdce o pomoc, otvírá duši, vydává všanc nejskrytější zákoutí.
Krev v rozechvělé dlani tvrdě pulsuje, buší, ostře bodá, už už rozerve své křehké vězení.
Oči pálí a slepnou jako zasypané těžkou hlínou, spoustou přetěžké zeminy.
Starý most hovoří. Nabádá ke spěchu.

Téma: Masky

Dunění

Evžen kráčí s proudem řeky.
V transu sálá magií jak horečkou, nevnímá okolí.
Ničivá rána za ranou prostupuje tělem, bolest odsekává vteřiny života jak železo skálu. Nemilosrdně popohání vpřed.
Ambrož odráží démony podrážděné neobvyklou cizí magií, odhazuje překážky, prolamuje cestu.
Voda běsní jak rozbouřené moře.
Ve tmě poletují okna zprohýbaného domu. Připomíná dámu v krinolíně.
Dům odtančí na křivých nohách. Hrbolatá dlažba poskakuje v těžkém valčíkovém rytmu.
Dunění země přehluší vřeštění zmatených démonů.
Ambrož už také cítí pravidelné údery.
V uších zní skřípání železa o kámen.
Přehluboká trhlina v zemi náhle zívne jak černá tlama.
Tam dole.
Tam to vězí.

Téma: Zakopaný pes

Před posledním krokem

Ambrož se zalyká vzrušením z nadcházejícího střetnutí.
Evžen přitahuje nebezpečí jako magnet, ale on žije v poklidu voňavé dílny. Kdy naposled spolu něco výjimečného podnikli? Snad teď nezklame.
Oba musejí být plně při smyslech. Nic nepřehlédnout, ohrožení či léčku okamžitě rozpoznat, soustředit magické schopnosti, mozky nabroušené, síly vyvážené, oba sehraní, připravení k boji, vyjednávání, úskokům... Musejí si navzájem krýt záda, jeden se stane prodlouženou paží druhého.
Teď!
Kouzlo přetrhne trans.
Naléhavé bušení zesláblo v jemné chvění. Evžen se sveze na zem, protírá si oči, protahuje rozbolavělé tělo.
Cesta do neznáma je otevřená.
Jen Libuše ví, co čeká na jejím konci.

Téma: Práce všeho druhu

Sešup

Chvatný sestup úzkou průrvou nebere konce.
Skáčou, kloužou, sjíždějí po krkolomných klouzačkách.
Kamenné stěny se úzkostně třesou v rytmu stále silnějšího rachotu.
Se zemí spjatí mágové zřetelně vnímají strach. Rozeklaná skála jim neublíží – rozhodně ne víc, než se může zranit člověk, co v chabém světle sféry spěšně slézá po ostrých výčnělcích a nejistě hledá další oporu.
Co však může tam dole být tak strašlivého, že děsí i kámen?
Konečně volný prostor!
Třeskot odrážený mnoha ozvěnami připomíná hromobití v horách.
Sféra ozáří část neuvěřitelně rozlehlé jeskyně.
V dálce se pravidelně kývá něco těžko rozeznatelného.
Zdá se to obrovské, zavalité a... růžové?

Téma: Prasečí tanec

Golem

Hliněná postava dvakrát vyšší než člověk. Rozžhavená do ruda.
Stovky let tu zběsile rube, bez ustání, bez oddechu.
Boří hranici mezi světy.
Evžen těžce polkne: „K neuvěření. Slyšel jsem, že se ho nějaký budečský student kdysi pokusil oživit. Udělal zřejmě chybu, golem se zhroutil a zavalil ho. Jak se stalo, že propadl až do Pomezí?“
„Otázka nezní, kde se tu vzal, ale jak ho zastavíme,“ vrčí Ambrož.
Kouzla se od golema neúčinně odrážejí.
Evžen si zamyšleně hryže klouby prstů: „Musíme mu sebrat šém.“
„U Želmíra, jak?“ vykřikne Ambrož zoufale. „Nadělá z nás fašírku!“
Žhavé tlapy neúprosně drtí skálu.
Smrtící stroj.

Téma: Historky z podsvětí

Na padrť strong>

„Proč ty?“
„Je to můj úkol.“ A nechci se dívat, jak tě ta obluda rozmačká.
Ambrož neochotně nastaví spojené ruce, Evžen se odrazí, vyskočí nahoru, visí na golemově paži, s výkřikem padá, dlaň pálí, skáče znovu, odletí jak hadrový panák, znova nahoru, zachytit se skály, rána, žebro praská, kamení se sype, vyražený dech, znovu, oči slzí prachem, ruce v ohni, neúprosné beranidlo letí, už neuhne, nemůže…
„Josefe, stůj!“ zařve Ambrož.
Golem na vteřinku zpomalí. Evžen zachytí šém, zpuchřelý pergamen se drolí, golem se mění v hromadu chladnoucí hlíny.
Evžen náhle leží, nemůže vstát.
„Jeskyně se zavírá! Seber se! Musíme ven!“

Téma: Ohleduplný sobec

Zklamání

Šílený úprk vzhůru zužující se průrvou.
Děs přebije bolest i vyčerpání.
Pryč! Ven!
Ambrož se vysmekne první.
Evžen vykřikne, nemůže vyprostit nohu. Nakonec ji prudkým trhnutím vyrve z tenisky a zhroutí se na ledovou dlažbu.
Trhlina zmizela.
Stále panuje zelená noc.
Ambrož doufal, že venku čeká domov. Teď sedí, otupěle zírá na roztrhanou botu vrostlou do dlažby. Neúspěšně ji zkusí vyškubnout.
Vzdychne, otočí se k Evženovi: „Aspoň tě poslepuju z nejhoršího.“
Evžen se probírá, snaží se zvednout.
Pozorně prohmatává dlažbu: „Trhliny se zacelily.“
Ambrož nic.
Evžen předstírá klid: „Najdeme dveře.“
Lichá bota skončí v řece. Ihned ji zhltne zubatá tlama.

Téma: Trh

Dům staré dámy

Dům obrostlý břečťanem obklopuje zvláštní mlha. Nespočet průsvitných postav krouží po zemi i ve vzduchu a zastírá malé okénko nad vysokou zdí.
Evžen ten dům zná. V jejich světě tu žije jeho zákaznice, proslulá spiritistka.
Poslední, jediná, nepatrná naděje.
Evžen začne bušit na vrata, Ambrož se přidá.
Dlouho klepou a volají s pocitem stále větší marnosti.
Jen duchové tiše šeptají, dům zůstává němý.
Konečně…
Dveře se váhavě pootevřou. Madame Erebisa div neomdlí zděšením, dovolí jim však vstoupit.
Když po chvíli zase vyjdou, vítá je oprýskané baroko zrůžovělé svítáním.
Před Klementinem rachotí poslední noční tramvaj.
Karlův most důstojně přijme jejich poděkování.

Téma: Nejposlednější z posledních

Svítání

Slunce už vystoupilo nad obzor, když se Evžen po špičkách vplížil do ložnice a co nejtišeji vklouzl pod deku.
Xénie se však okamžitě vytrhla z polospánku a prudce se posadila: „Tys byl venku? Co se stalo?“
„Všechno je v pořádku,“ zamumlal a zavrtal se do polštáře. „Ambrož už je doma.“
Xénie se zaradovala. Začala se vyptávat, ale Evžen neodpovídal.
Tvrdě spal.
Xénie se nad ním sklonila a jemně pročísla prsty jeho mokré vlasy. Všimla si modřin, šrámů a popálenin. Zlehka políbila čerstvou jizvu v dlani.
Nejvyšší čas vstávat. Čeká ji spousta práce.
Stáhla roletu v okně, aby Evžena nerušilo světlo.

Téma: Ženský úděl

KONEC