O slunovratu

Obrázek uživatele Aveva
Z povídky: 

Muž v mohutném kožiše ztěžka kráčí lesem. Podrážkami drtí listí zkřehlé přízemním mrazíkem. Každých pár kroků strne a zaposlouchá se. Jak kroků přibývá, roste i chmura v jeho tváři.
“Konečně,” splyne mu ze rtů s ulehčením. Rozhlédne se. Les kolem se nijak neliší od toho, kterým sem přišel, ale teprve tady je ticho.
Maně ho napadne, že je rok od roku těžší nalézt místo, kam nedolehne záře ohňů, ani ozvěna oslav. Přemýšlí, jak daleko dojde za rok a další rok a kam kroky dovedou nástupce, který ho jednou nevyhnutelně nahradí. Nejdelší noc v roce odjakživa patří úvahám.
Jeho pozornost upoutá blízká lesní mýtina, dojde až k ní a posadí se čelem k východu. Čeká. Prastarý kožich, který si obléká jen jednou do roka, se kolem něj obemkne a hřeje. Hvězdy jsou závratně vysoko.
Muž při pohledu na ně přemýšlí, kdo první z budečských představených založil tradici. Kdo první o zimním slunovratu opustil ohně a proč. Byla to sama Moldawa? Krok či jeho dcera? Nebo snad Malý Vašík, který s mnohým zlem přinesl i mnohé dobro? Nikdo neví. V písemných pramenech zmínku o rituálu našli až v patnáctém století a už tehdy je popisován jako starý od nepaměti.
Jeho myšlenky se rozběhnou.
Staří čarodějové věřili v živou magii, magii nadanou vědomím a cítěním. Chápali ji jako tvora, kterého je třeba si naklánět a zavazovat. A proto vznikly rituály.
Mladí čarodějové věří, že magie je jen přírodní síla, poznatelná a popsatelná jako příliv a odliv. Se znalostí správného postupu ji podle nich může ovládnout téměř každý. A proto staré rituály zkoumají a zdokonalují.
Na nevyhnutelnosti rituálů se tak čarodějové shodují už tisíce let.
Povzdechne si a zaboří studící nos hloub do kožešinového límce.
Je představeným Budečské školy magie a tím se může stát jen jeden z nejmocnějších mágů své generace. Má přístup k nesmírné moci. Smí nakládat s artefakty skrytými v budečských archivech. Je Pavel Kukaň z Kukaně a to jméno otevře každé dveře a pokorně skloní mnohé hlavy. Ale už tak docela nepatří sám sobě.
Věděl to, když o svůj post začal usilovat, když o něj bojoval, když ho hrdě přijímal. Věděl, co všechno to pro něj bude znamenat. Přesto ho to nakonec překvapilo. Svázala ho tisíciletí tradic. Součást smlouvy.
Některé rituály, které je budečský představený povinen dodržovat, jsou banální a všední, staly se součástí denní rutiny, téměř je nevnímá a zůstanou s ním i ve chvíli, kdy se své funkce vzdá. O některých si v skrytu duše myslí, že jsou zbytečné a jejich význam se ztratil v čase, ale nemá odvahu být tím, kdo přeruší řetěz. A pak jsou ty, které vykonává s téměř posvátnou hrůzou.
Zimní slunovrat nepochybně je významný magický okamžik. Ohně se o něm pálí od dob, kdy si lidé zotročili oheň. Je to nevyhnutelné. Nejdelší noc v roce je děsivá a chladná a strach, že Slunce odejde už navždy, hlodá v každém srdci.
Jak ví každý čaroděj, i magie je cyklická. S přicházející zimou slábne a teprve s vracejícím se sluncem začne znovu sílit. Ohně, které každoročně zapalují kouzelníci, jsou mohutné a žhnoucí. Nejméně magická noc v roce je děsivá a prázdná a strach, že magie tentokrát odejde navždy, hlodá v každém srdci.
Pavel se zahledí ke stále temnému obzoru. Došel tak daleko, aby k němu nedolehla ozvěna slunovratových ohňů, ale ze srdce ji zahnat nedokáže. Míval je rád. Ale povinnost je povinnost.
Ten rituál není tajný, jen o něm nikdo nemluví. Každý rok o slunovratu, když po setmění vyjde první hvězda, opouští budečský představený školu. Odchází sám. Vyhledá ústraní a v úvahách a vlídné záři hvězd čeká na úsvit.
Úsvit prvého dne po zimním slunovratu je zvláštní okamžik. Magie je v tu chvíli slabá a přece jí příslib návratu propůjčuje nevídanou sílu rázové vlny. V té chvíli budečský představený zakončí rituál a vysloví přání. Přání, které se splní.
Pavel si povzdechne. Každý rok opakuje stejné přání. Byly chvíle, kdy se téměř neovládl a změnil ho, ale bál se následků. Protože jedno ze základních pravidel zní: Dej si pozor na to, co si přeješ.
Sám za sebe není Pavel rozhodnutý, zda je magie živou a zlomyslnou entitou, nebo jen nemyslící silou, která přání plní tak tupě, že srazí toho, kdo si přál na kolena. V konečném důsledku je to vlastně jedno.
Nemá rád samotu. Chtěl by být u jednoho z budečských ohňů, hřát se ve společnosti ostatních, jenže přání musí být vysloveno, potenciál vracející se magie musí být využit kontrolovaně. Je to bezpečnější.
Obzor světlá, je čas.
Vyklouzne z kožichu a postaví se čelem k východu. Lupne mu při tom v koleni a on bolestivě sykne. Není čas myslet na bolest. Musí se soustředit.
Rituál by právě mohl provádět kdokoli, ale Pavel, z funkce jemu svěřené, má dost síly, aby magii stáhl k sobě. Rozpřáhne ruce a láká ji. Stahuje nitky, provázky a provazce, vůlí je zaplétá a svazuje. Přitahuje magii.
V průběhu staletí někteří představení neodolali a vyslovili příliš jednoznačná přání. A dostali přesně to, po čem jejich srdce prahlo.
Hlavou mu probleskne vzpomínka na vyhrané války i mrtvá města, na roztřesené ruce neumírajících. Cítí v očích slzy, které prolévali ti, kdo rituál podstoupili před ním a prohráli boj s pokušením. Každý z nich nakonec našel svou mantru. Slova každoročně opakovaná a dostatečně nevyhraněná, aby nedala magii příležitost škodit.
Pavel v prstech ucítí škubnutí a tlak povolí, magie se právě začala vracet, je čas vyslovit přání, do jehož splnění se transformuje síla prvního nárazu vracející se přílivové vlny.
Pavel vyprázdní mysl. Jen jediná věta v ní má povoleno rezonovat.
Nadechne se a promluví: “Ať se naděje dočkají naplnění.”
Přání se splní. Pro někoho k dobrému, pro jiného k zlému. Víc udělat nelze.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Jsem normálně úplně dojatá. Krása

Obrázek uživatele Aveva

To mě těší :o)

Já jsem taky dojatá. A byla jsem hrozně napjatá, jaké přání nakonec vysloví. A mají to dobře vymyšlené.

Obrázek uživatele Aveva

Já jsem taky byla napjatá, co nakonec řekne ;o)