Ježčí bodlina

Xénie padne do smrtelné pasti. Evžen zápasí s časem a mnoha nástrahami. Podaří se mu Xénii zachránit?
Povídka vznikla v rámci DMD 2023

Červen 1996

***

Cestou ze školky

Odpolední ulice se koupe v hřejivých paprscích letního slunce.
„A tak jsme udělali dlouhý vlak a všechny vagónky jsme naložili pískem a odtáhli je před klouzačku, jenže Bertík zrovna sjel dolů a všechny nám je převrátil a všechen písek se rozsypal a paní učitelka řekla, že…“
Evženka se zarazí. Ohlédne se.
„Co říkala?“ usměje se Xénie.
Holčička zaraženě mlčí.
Xénie se chce zeptat znovu. Vtom se jí zmocní neobyčejně vtíravý pocit, jako by se čísi lačný pohled upíral přímo do jejich zad, výsměšně a bezostyšně.
Sousedé bezstarostně kráčí za svým cílem, děti pobíhají sem a tam.
Nikdo si jich nevšímá.

Téma: Rozsypaný vagón

***

Sledování

Neodbytný dojem cizího upřeného pohledu.
Od prvního nepříjemného zážitku cestou ze školky se opakoval, ne pokaždé, když Xénie vyšla ven, ale dost často na to, aby si přestala myslet, že jde o omyl nebo pouhou náhodu.
Zastaví se uprostřed ulice. Pomalu se otočí kolem dokola, pohledem probodává všechna zákoutí, zídky, pootevřené dveře u vedlejšího domu… Nikde nikdo, přesto si připadá jak brouček pod lupou.
Zachytí vlny vzdušné magie, pokouší se v elektrizujícím chvění rozeznat neobvyklou příchuť, rušivé proudy, náznak cizí mysli, neviditelné tykadlo...
Zavřeštění klaxonu ji zažene na chodník.
Auto přefrčí, řidič něco zahuláká z okénka.
Pocit sledování se vytratil.

Téma: Už troubějí

***

Účinné opatření

Xénie vstoupila do krámku a navzdory teplému odpoledni zprudka zabouchla dveře.
„Mám toho plné zuby!“ oznámila Evženovi.
„Zase?“ znepokojil se.
„Udělám si bariéru a bude klid.“
Zaříkaná šalvěj, špetka soli, mha přede mnou, mha za mnou…
A je to!
Už žádné vtíravé pohledy.
Žádné neviditelné oči.
Jenže ani žádný klid.
Přemýšlela o tom, kudy chodila, a věděla, že i Evženovi záhada vrtá hlavou. Dvakrát ho přistihla, jak se sám marně snaží na ulici zachytit stopu tajemného slídila.
Mám… nemám…
„Že o nebezpečí nevíš, neznamená, že nic nehrozí,“ uvažuje Evžen.
Nakonec nevydrží. Vytřepí sůl z kapes, šalvějové lístky spálí.
Vyjde ven.

Téma: Mentální gymnastika

***

Vzkaz

Když druhý den ráno Evžen otevře obchod, najde na prahu zmačkanou obálku s Xéniiným jménem.
Pod prsty ucítí hladký tvrdý předmět a chladný závan magie.
„Přinesla to liška.“
Xénie také udiveně přičichne k balíčku: „Obyčejná liška... Zvláštní.“
Opatrně obálku otevře. Objeví černou kouli z kulečníku a malý lístek:
„Přijď. Chřadnu, potřebuji tě. Jsi vyvolená.“
Podpis žádný.
Evžen se zamračí: „Tak už mu nestačí jen šmírovat. Chceš tam jít?“
Xénie nervózně škubne rameny: „Jsem léčitelka.“
„Jasně.“ A chceš mermomocí vědět, co v tom vězí. Nejsi sama. „Půjdu s tebou.“
Kulička vyklouzne z Xéniiných zpocených prstů. Rozjede se ke dveřím.
„Musím běžet.“

Téma: Milujeme tvoji ženu

***

Úprk

Běží, chodidla se sotva dotýkají země, lehké skoky se mění v let.
Koutkem oka rozmazaně zachytává domy, lidské tváře, stromy a houštiny.
Město zůstalo za zády.
V hlavě víří spleť zmatených myšlenek, střídají se ještě rychleji než nejasné obrazy okolí.
Je můra, co se žene k rozpálené lampě, nebo poslední naděje zoufalého nešťastníka? Přinese záchranu, dokáže ho vymanit ze zakletí, vyléčit z nemoci, vyhojit zranění? Nebo sama skončí jako rozcupovaná kytka, kořist zvráceného zločince, umučená oběť vraha?
Zvládne se ubránit? Ochránit? Bojovat?
Zastavit se nemůže.
Marně zkouší sejít z cesty či aspoň odtrhnout zrak od černé koule řítící se vpřed.

Téma: Umučená mučenka

***

Přelud

Polorozpadlé stavení uprostřed lesa býval kdysi jistě výstavný dům.
Teď zůstaly jen zčernalé oprýskané zdi, střecha shořela. Místo dveří otvor zarostlý kopřivami.
Xénie váhavě vstoupí dovnitř.
Rozhlíží se po tom místu dávné zkázy.
Vtom se jí před očima začnou objevovat zvláštní obrazy, zprvu jako bledý kouř, ale stále výraznější a barevnější. Odkudsi z minulosti se zvolna vynořuje vzpomínka na podobu domu z dřívějších časů.
Výhled na nebe zakryjí pevné trámy. Místo pavučin spatří těžké závěsy, plesnivé harampádí se začne jevit jako solidní starožitný nábytek. Kde se dotýkala pobořené stěny, tam se před užaslým zrakem otvírá mohutný krb.
„Tak jsi přišla.“

Téma: Čí vzpomínky to jsou?

***

Spěch

Eva Raposová otevře dveře a rozjařeně zavýskne: „Jdete jak na zavolanou! Přijel brácha, pojď se s ním pozdravit! Přivezl kytaru, uděláme si fajn den! Kde je Xénie?“
Evžen nervózně zavrtí hlavou: „Nechám tu jen Evženku… musím něco vyřídit.“
Otočí se na patě a je ten tam.
V uších mu ještě doznívá Evino volání – muzika – hostina – přijďte oba – ale myšlenkami je dávno jinde.
Řítí se po Xéniině stopě, srdce až v krku, poháněný rostoucí úzkostí. Zdržel se přece jen pár minut! Jak to, že ji nemůže dohnat? Jak se za tak krátkou chvíli mohla dostat tak daleko?
U Želmíra, kde je?

Téma: Inter arma silent Musae - lat. Ve válce múzy mlčí.

***

Nesvobodný duch

„Potěšilas mě. Jistě si budeme dobře rozumět. Máme společného víc, než si možná myslíš…“
Šokovaná Xénie si uvědomí, že v přeludném domě panuje naprosté ticho. Šepot zní jen v její hlavě.
„Kdo jsi?“ vydechne. „Co ode mě chceš?“
„Na jménu už nezáleží. Bývala jsem jako ty, kdysi dávno. V Praze tenkrát jezdily kočáry a bouraly se městské hradby. Tolik jsem toužila být všude, vědět všechno… naučila jsem se opouštět tělo, volně se vznášet, zkoumat tajemství, číst myšlenky… vedla jsem fantastický život, dokud se mi nestala ta nehoda. Podívej se sama.“
Xénie nahlédne do druhé místnosti.
Strašlivý úděs ji srazí zpět.

Téma: Svobodný duch

***

Pozdě

Evžen zchváceně padl na kolena.
Zatíná pěsti do vysušených drnů, vyděšený, rozzuřený na Xénii, že poslechla podezřelé volání, na sebe, že ji nedostihl včas, na tajemného únosce, na prázdnou vyhořelou ruinu, kde Xéniina stopa zmizela.
Zřícenina tone v magii černé jak bezedný močál.
Evžen se vzchopí.
Začne kreslit čáry, vkládá do nich všechnu sílu, všechen hněv, vůli, rozhodnost i odvahu, jestli bude muset, pohne zeměkoulí!
Čáry praskají, obrazec se hroutí.
Žádná bariéra, co by se dala prolomit, něco jiného, co to může být?
Vyčerpaně složí hlavu do dlaní.
Pod zavřenými víčky plují šílené obrazy. Jiný svět. Blízko a přece nedosažitelný.

Téma: Namaluj mi svět

***

Překážka

Magické bariéry, prostory schované kouzlem jeden v druhém, prostupování dimenzemi, tohle všechno by dokázal překonat. Ještě nikdy nenarazil na překážku, kterou by nezbořil. Dokonce i do Zásvětí se jednou dostal.
Jenže tady čáry nepomůžou, zaklínání nezabírá, průnik hmotou je k ničemu.
Temné kouzlo vytvořila cizí mysl. Drží pohromadě neuvěřitelně silnou vůlí neznámého mága. Neviditelného, nepolapitelného, netečného k výzvám na souboj.
Evžen zoufale přemítá, tvář zkrabacenou úsilím. Postavit proti černé magii vlastní černá kouzla? Podstoupil by to, tisíckrát ano, jenže na to nemá dost schopností.
Vtom ho vyruší tiché zašustění trávy.
Zamračeně vzhlédne.
Zjistí, že hledí do chladných nehybných očí zmije.

Téma: Vrásky z lásky

***

Následky nehody

Na posteli leží něco příšerného.
Beztvará černorudá hmota, rozteklý chuchvalec shnilého masa, rozmačkaných vnitřností, trčících zpřelámaných kostí, rozškubané srsti. Nejstrašlivější je, že z té odporné slizké věci bez mrkání zírají živé oči, jedno lidské a druhé liščí.
Xénie se otočí k útěku, ale kde byl průchod, tam se tyčí pevná zeď.
Ochromená hrůzou polyká hořké sliny, odvrací hlavu, aby o tu ohavnost už nezavadila ani letmým pohledem.
„Nemůžu pro tebe nic udělat,“ vymáčkne ze staženého hrdla. „Tohle nevyléčí nikdo na světě.“
„Já vím.“
„Tak co chceš?“ Xénie se s vypětím ovládne. Ztiší křik do šepotu: „Chceš, abych ti pomohla umřít?“

Téma: Neslučitelné se životem

***

Šepot

Do šepotu se vmísí zřetelné pousmání: „Dobře jsem si tě vybrala. Jsi silná, máš spoustu chutné energie. Věřilas bys, že ze všech, které jsem si přivolala, jsi první, kdo se zajímal o moje potřeby? Tamty se hned snažily utéct. Samozřejmě zbytečně.“
Xénie těžce polkne.
„Jsi soucitná. Usuzuješ, že život jako můj je čiré utrpení. Vyvrhel opovrhovaný lidmi i liškami, bludný duch bez použitelného těla… jenže se mýlíš. Život mě zatím neomrzel. Proto občas potřebuji přikrmit.“
Xénie vytřeští oči.
Vzápětí se jí zmocní nesmírná únava. Nohy jak z hadrů už ji neunesou.
Sesune se na zem mezi lidské a liščí kosti.

Téma: Černá ovce a bílá vrána

***

Zákeřné obilí

Xenie se vzbudí. Stále pociťuje únavu, ale pomyšlení, že musí utéct, ji donutí k pohybu.
Před očima se houpou zamlžené zdi, ohořelé trosky se stále prolínají s původní podobou domu. Chce se opřít o stůl, ale pod rukama jí praskne zpuchřelá větev. Xenie upadne na koberec, ale odře si loket o hromadu suti.
Malátně se plouží k odrazu slunečních paprsků. Tam přece byly vyvrácené dveře, a jestli je dům jen přelud, může vyjít ven!
Vtom v polehlé trávě vyklíčí jakási rozsypaná semena. Stvoly vmžiku vyrostou a propletou se v pevnou mříž, mříž se změní v zeď.
Neprostupná hradba není iluze.

Téma: Retenční schopnost sladu

***

Zmije

Evžen ztuhne. V té vteřině jako by zmrtvěl celý les, zmlklo šustění listí, dokonce líné šplouchání nedalekého potůčku ztichlo.
Zmije však nezaútočí. Plazí se pryč, dvakrát se zastaví a kýve hlavou.
Vypadá to jako výzva k následování. Evžen vstane a veden zvědavostí poslechne.
Prodírá se houštím, protahuje se tak úzkými soutěskami, že jsou i pro něho těsné, musí se šoupat bokem, pak se raději promění.
Zmije naposled povzbudivě kývne a vklouzne do černé díry pod kořeny starého stromu.
Lišák za ní. S námahou se sune úzkou chodbičkou, nevidí nic a jen úpěnlivě doufá, že hadovo krotké chování nebyla zrádná past.

Téma: Tichá voda

***

Hadí muž

Hadí chodbička se rozšíří. Evžen musí přimhouřit oči proti prudkému světlu.
Ocitne se v podzemní komnatě. K jeho překvapení tu panuje až nepříjemné horko sálající ze čtyř lamp v rozích.
Na židli s vysokým opěradlem zdobeným dlouhými trny, takže připomíná trůn, sedí muž s tváří i rukama pokrytýma šupinami.
„Nemusíš se zdržovat vysvětlováním,“ zasyčí. „Slíbil jsem tvé rodině ochranu. Rád bych slib dodržel, ale není v mých silách tu zrůdu zničit, jinak bych to udělal už dávno. Dám ti ale radu, co můžeš udělat ty. Potřebuješ ježčí osten.“
Evžen vytřeští oči.
„To je zvláštní magická zbraň. Vím, kde ji najdeš.“

Téma: Ježek v peci

***

Přivítání

Mezi vypulírovanými fasádami Starého Města se začarovaný dům vyjímá jako vrána mezi pávy.
Oprýskaná omítka, načmárané klikyháky přes zatlučená okna. Nejsou to obyčejná graffiti. Z odpuzovací síly magických znaků se ježí chlupy.
Evžen se musí soustředit, aby se dostal blíž.
Nemluvit, neohlížet se. Důtklivá rada hadího muže.
K otevření stačí jednoduché zaškrábání.
Ihned zjistí proč.
Uhnilé propadlo těsně za prahem odhaluje hlubokou jámu. Na dně rozezná zvetšelé pozůstatky předchozích neúspěšných vetřelců.
Přenese se přes díru liščím skokem.
Vzápětí jím neznámá síla tvrdě mrští proti zdi, sotva stačí zatnout zuby, náraz a letí zpátky, další poryv ho smete rovnou do jámy.

Téma: Bujaré strkanice

***

Stín

Evžen s hrůzou pohmatu ohledává okolí.
Zpuchřelé kosti. Shnilé hadry. Příkrá vysoká zeď.
Soustředí síly. Cihly se začnou poslušně sesouvat.
Vyškrábe se nahoru, každé hnutí bolí. Čeká útok, ale nic nebrání jít dál.
Vykročí.
Obklopí ho pronikavý chlad jak v hrobce.
Za jeho zády roste černý stín. Cítí, jak temnota natahuje spáry.
Neohlížet se.
Do uší řeže mrazivý drásavý šepot.
Odsud živ nevyjdeš… Chceš zachránit svou ženu? K smíchu… Vždyť jsi ji zradil… Tolik mrtvých ve tvých stopách… Pamatuješ na Danu? Tys ji zabil...vrahu...
Nesmí promluvit.
Jsi zbabělec. Vzpomínáš na Dalibora? Nechal jsi ho umřít…
Evžen se rozhořčeně nadechne.

Téma: Generátor náhodných slov

***

Sen

Xénie se v polospánku pokouší zachytit unikající sen. Zdálo se jí, že je celá rodina doma, všichni byli asi o pět let starší, Drahoš se Slávkou se přišli pochlubit novorozeným miminkem, halas a smích…
Skutečnost ji zalije zoufalstvím. Nic takového nebude, zrovna jí ubíhají poslední hodiny, možná ještě méně.
Snaží se vyburcovat k přemýšlení. Možná kdyby to odporné tělo definitivně zabila… ale jak to provést.
Malátně se rozhlíží po nějaké zbrani.
V koutě se válí nakřáplý hrnek. Třískne s ním o kámen, přibrousí střep do ostré špičky.
Teď přijde to nejtěžší, musí jít a znovu se na tu ohavnost podívat.

Téma: Kde se vidíte za 5 let?

***

Troje dveře

Výčitky krouží jak neodbytní netopýři, zarývají se do duše. Šepot přechází v ohlušující řev, bodá, neúprosně švihá. Před očima se míhají ohnivá kola, hlava třeští.
Marně si zacpává uši.
Vrávorá dál. Podlaha se kymácí pod nohama, prudce se zhoupne. Až po chvíli si uvědomí, že upadl. Ztěžka se zvedne na kolena, setře krev z nosu.
Jako v mlze spatří troje dveře. Navlas stejné, stejně oprýskané, dokonce potažené stejnými pavučinami.
Na rozpoznání správné cesty má jediný pokus.
Horečně hledá jakoukoliv odlišnost, sebenepatrnější znamení.
Nic.
Ošlapaná prkna podlahy vědí. Lechtají do bříšek prstů, chichotají se.
Nakrmí je vlastní krví. Donutí je promluvit.

Téma: Poznávací znamení

***

Hlavolam

V každém domě se neustále přelévá energie, živly se proplétají, magické síly proudí prostorem jako krev v žilách.
Tady se však do přirozené harmonie vklínily ostré čáry, rozsekaly hladké křivky, vztyčily hráze.
Dřevo se rozpadá jako šachovnice, tmavé pole nasáklé krví, světlá plocha zježená letitým prachem, palčivé bodnutí, kluzká prázdnota, oslepující zášleh a únik, slepá ulička.
Čas letí a Evžen si připadá, jako by skákal po minovém poli.
Pevně se opře o zem a zesílí nátlak, přiživí ho netrpělivým hněvem.
Začarovaný prostor se nepatrně zavlní. Málem neznatelné zachvění otevřené cesty?
Skočí k levým dveřím a stiskne kliku.
Iluze zmizí.
Vyhrál.

Téma: Šach mat

***

Střep

Protivný šepot tentokrát Xénii nevadí. Když mluví, snad nesleduje její myšlenky.
„Byl tu nějaký muž a kdybych ještě měla sliny, hned by se mi začaly sbíhat. Víš, šťavnatý kus masa na pekáči, to je jediné potěšení, po kterém se mi stýská.“
Xénie se zachvěje. Naostřený střep se zarývá do dlaně.
„Hrozně obtěžoval. Zabila bych ho, ale už odešel. S muži jsou jen potíže. Jejich energie mi vůbec nesvědčí.“
Vdechne do kusu hrnku všechnu magickou sílu, co jí ještě zbývá, a vrazí hrot přímo do jednoho z těch příšerných očí.
Vyvalí se černá břečka.
Zuřivý bolestný řev.
Drtivé smrtící sevření.
Tma.

Téma: Hoď ho do hrnce

***

Skříně

Za dveřmi se táhne dlouhá chodba plná těžkých dřevěných almar.
Evžen spěšně otvírá jednu po druhé. Všechny jsou prázdné.
Zrychluje do běhu, neodvažuje se žádnou skříň vynechat, protože co kdyby se ta zatracená ježčí bodlina skrývala právě tam.
Chodba jako by neměla konce.
Dvířka výsměšně vržou do rytmu splašeně bušícího srdce.
Evženova úzkost roste, cítí, že je zle, že Xénie ho potřebuje, zrovna teď, má být s ní, co dělá tady, lapený v zběsilém závodě s časem, v překotném nikam nevedoucím úprku?
Z jeho napřažených dlaní zasrší jiskry.
Almary se s rachotem hroutí jak nestvůrné domino.
Šílená nekončící noční můra.

Téma: Výlet do prázdna

***

Váhání

Ta bolest, ta bolest… Nesnesu ji… Víc síly, víc energie, víc magie… ach… už je dobře… tolik sladké vzdušné magie, hotový uragán…
Překvapila mě... mazaná, tvrdá, pravá liška... netuší, že dokud z mé tělesné kotvy zůstane byť jediná kůstka, budu žít... vymyslela by další zákeřnost… musím ji zabít okamžitě… je mi to však líto, tak dlouho jsem neměla společnost a ona je přímo úchvatná… když je v bezvědomí, čtu v její nechráněné mysli jako v knize… tolik odvahy, tolik vzdoru, tolik lásky… dlouhé rozhovory by nás jistě obohatily obě… mám… nemám… je nebezpečná… nebudu ji šetřit… nebo ano?
Nebo ne?

Téma: Paralýza výběrem

***

Křik

„Tati! Pomoz mi, ať mě nechají!“
Pronikavý křik plný hrůzy rozčísne ticho. Vrací se ozvěnou.
Šlehne jako bič, zadře se do mozku jak ohnivý nůž.
Radka! Kde se tu vzala?
Evžen se vymrští jak přetržená pružina. Krev šokem vzkypí, každá buňka jeho těla letí na pomoc. Volání dítěte rázem zboří všechny zábrany, dobré rady se vykouří z hlavy.
Impulsivně se vrhne zpátky, prudší než dělová koule, rychlejší než myšlenka.
Vzápětí se propadne do bezedné temnoty.
V nejzoufalejším zlomku vteřiny svého života si ještě stačí uvědomit, že padl do léčky a Radčin hlas byla pouhá iluze.
Potom už neví o ničem.

Téma: Hrrr na ně!

***

Komnata

Evžen otevře oči.
Zjistí, že je na ulici.
Kouzlo ho jen vyhodilo ven. Vydechne úlevou, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Další chybu už si rozhodně dovolit nesmí.
Vrhne se zpátky. Teď už ví, jaké nástrahy ho čekají. Neomylně se vyhýbá překážkám, mávnutím ruky odráží zákeřné útoky, na rozcestí nezaváhá.
Prolétne začarovaným domem jako blesk.
Ocitne se v šedozeleném šeru tiché ložnice. Všechno pokrývá hustá vrstva prachu. Těžkými závěsy neproniká téměř žádné světlo. Nábytek je kupodivu docela moderní, jako by byl pokoj obýván ještě nedávno.
Jen postel zůstala prachem naprosto nedotčená.
Leží v ní vysušená mumie.
V kostnatých prstech svírá hůlku.

Téma: Omyly moderní drezury

***

Hůlka

Evžen si prohlíží hůlku. Je z tmavého dřeva, robustnější než hůlky, které vyrábí on sám, zvláštně hranatá jako nějaká páka, popsaná tajemnými runami a zakončená bodcem ostrým jako jehla.
Nikdy dřív podobný artefakt neviděl.
Na stěně za postelí se vynoří povědomý stín.
Evžen je odhodlaný zmocnit se hůlky za každou cenu, i kdyby ji měl z kostlivých prstů vypáčit násilím, ale rozhodne se zkusit to nejprve po dobrém.
Prosebně se dotkne čela mrtvého.
Prostor potemní. Zůstane jen třpyt zlatých očí, odlesk dlouhých vlasů, vřelost úsměvu, pohlazení jemných prstů.
Stín se rozplyne, ruka mumie se rozevře.
„Děkuju. Zařídím vám potom pohřeb.“

Téma: Páka

***

Útok

Hůlka drásá dlaň jako tisíce žhavých jehel. Palčivá bolest se zařezává do duše, vpíjí se do nejtajnějších zákoutí, burcuje nejtemnější stránky magie, dosud skryté síly vytrysknou na povrch zničujícím plamenem.
Tajné runy se proplétají s ostrými blesky čar, každé gesto se zarývá stále hlouběji do zběsile vzdorující mysli.
Prostor se rozpoltí. Mihne se bezvládné Xéniino tělo, strašlivý pohled na svíjející se ostatky nějaké rozřezané kočky či čeho… Ještě krok a…
Křísne protikouzlo.
Ze země klíčí živé šlahouny, natahují se jak vrbové pruty, vmžiku srůstají v pevnou hráz.
Zuřivý jekot zraněné čarodějnice připomíná vřískot zdivočelých koček, zavrtává se do mozku, drtí.

Téma: Čerstvě nařezané kočičky

***

Štít

Ježčí hůlka nevratně rozpáře bariéru, rozseká jedovatá tenata.
Než ho oslepí protiútok neviditelné čarodějky, jasně spatří ženu ležící uprostřed rozvalin.
Žhavá bolest protéká žilami, spaluje kůži, škube nervy.
Evžen se z posledních sil snaží obrnit. Hůlka rýsuje ostrou spirálu, zařezává se do vražedného vědomí.
Zahučí vír dusivého uragánu.
Náhle ve vichřici rozpozná důvěrně známou příchuť. Xéniina magie!
Bleskem pochopí, odkud nepřítel bere sílu.
Upustí cizí hůlku nabitou nepřirozenými kouzly. Zaboří ruce do vyschlé hlíny, hledá oporu u země, své věrné přítelkyně i vládkyně. Mocnou prastarou silou zvedá magické štíty.
Vichřice se rozplyne.
Evžen se vzchopí. Znovu se vrhá do boje.

Téma: Známka punku

***

Souboj

Na větvi borovice opodál sedí žluva. Bezstarostně si natřásá křídla. Navenek nic neruší lesní ticho.
V magické bublině však zuří peklo.
Jako když na sebe narazí dva balvany a snaží se jeden druhý rozdrtit za ohlušujícího rachotu a třeskotu.
Záseky jako dýka břitkých čar.
Přízračná bažina plná jedu, stejně smrtící jako skutečná.
Zničující jekot nepříčetné čarodějnice, kdykoliv utrpí další zranění.
Spalující bolest.
Xénie se maličko pohne. Lehce se dotkne Evženovy ruky a vytrhne ho tím z transu.
Evžen se divoce rozhlédne, hmátne po ohnivé hůlce.
Ochromující protiútok mu brání udělat krok.
Mrští tedy po rozedraném liščím tělu hůlkou jako kopím.

Téma: Hluk ticha

***

Plameny

Vyšlehnou černé plameny.
Zem pod nohama se začíná lámat a propadat, z prasklin stoupá dým.
Probodnuté tělo se škvaří ve slábnoucím řevu umírající čarodějnice.
Evžen popadne Xénii do náruče.
Potácí se, klopýtá, boří se do zrádných děr, zakopává o trčící kořeny a obrovské převrácené drny, lapá po dechu. Soustředí všechnu energii jen na to, aby dokázal udělat aspoň ještě jeden další krok, a přitom své drahocenné břemeno nepustil.
Přebrodí mělký potok, ohlédne se.
Vybičuje zbytek sil. Sešle poslední kouzlo.
Hromady těžké zeminy se nahrnou na spálené zbořeniště, zdusí poslední plameny, rozmetají cáry kouře.
Mezi poklidně šumícími stromy prolétne vyplašená žluva.

Téma: Držte mě!

***

Západ slunce

Evžen sedí u cesty unaveně opřený o kmen třešně, hrst plnou přezrálých plodů.
Hladí Xénii schoulenou v náručí, jeho ruka nechává na tváři červené šmouhy, možná od ovocné šťávy, možná od krve.
Na tom nezáleží.
„Sněz jich co nejvíc,“ nabádá jemně. „Musíš trochu nabrat sílu, abys zvládla přemístění.“
Xénie vyčerpaně přivírá oči. Poslední paprsky pohasínajícího slunce kreslí na bledém obličeji zvlněné stíny.
„Vnímáš mě?“
„Evženka…“ probere se Xénie závanem větru.
„Je u Raposových. No tak,“ šeptá Evžen. „Ještě trošku. Doma tě nakrmím pořádně.“
Třešňově zbarvené rty se prohnou v matném úsměvu: „Uvaříš?“
„To víš, že ano.“
„Slepičí polívku?“
„Tu nejlepší.“

Téma: Poslední zhasne

***

O několik dní později

„Jak jsi všechno tak rychle zjistil?“ prohodí Xénie cestou na hřbitov.
„Trochu jsem se poptával. Náš nebožtík nebyl poslední svého rodu, ale všichni ho opustili. Byly v tom nějaké rodinné spory, nejmíň dvě vzájemná prokletí… myslím, že i ta prapodivná ježčí hůlka v tom hrála nějakou roli,“ vypráví Evžen. „Asi by stálo za to líp ji prozkoumat, ale shořela.“
Xénie se usměje: „Já si nestěžuju.“
Evžen úsměv opětuje, ukáže rukou: „Tady je to.“
Uctivě vloží urnu s nápisem BOLESLAV JEŽEK do kamenného výklenku. Zapálí svíčku a oba se mírně ukloní.
Na pískovcovém obrubníku opodál se vyhřívá zmije.
Souhlasně pokyvuje hlavou.

Téma: Ježek v peci

Konec