Záhada zmizelého spisovatele II

1. část

Lada se rozhlédla po kouzelném náměstí, které přes noc posypal lehký poprašek sněhu. Hned se jí zlepšila nálada, když viděla, jak se parapety, střechy i kašna třpytí. Dlažbu křižovaly černé šlápoty chodců. Zdálo se, jako by se všichni snažili kráčet po špičkách, aby první sněhovou nadílku porušili co nejméně.
S úsměvem se přemístila do průchodu svého domu.
Na dvorku se sníh promíchal s věčně přítomným blátem a částečně roztál, ale to se dalo čekat. Aspoň milosrdně přikryl nevzhledné harampádí.
Zamířila nahoru. Měla v úmyslu důkladně prostudovat čísla na krabičce a připravit si nejpravděpodobnější kombinace, aby na poště zdlouhavým tápáním nevzbudila podezření.
„Ps, ps. Laděno, pocem!“
Lada se překvapeně vrátila zpátky do přízemí: „Ahoj Ilono.“
Sousedka na ni nervózně cenila zčernalé zuby a strkala jí podélně poskládaný list papíru, jako by ji pálil v ruce. „Prej pro tebe.“
Lada mrkla na temně fialovou magickou pečeť, velkoryse přehlédla mastný otisk prstu i stopu nože, která naznačovala, že se zvědavá Ilona pokoušela podívat dovnitř. Věděla, že se snažila marně.
„Kde se to tu vzalo?“
„Přinesla to ňáká… czohani.“ Sousedka si propletla prsty a zalomila je, až jí křuplo v kloubech. „Brrr, zima,“ vyhrkla a zmizela v bytě.
„Díky,“ zavolala Lada do zabouchnutých dveří a s udiveným vrtěním hlavou začala stoupat do schodů. Nemá cenu z Ilony páčit další podrobnosti, nic by z ní nedostala. Ilona je hraničářka, sama nečaruje, ale jako většina jejích příbuzných magii cítí. Lady se nebojí, ale tajemná doručitelka dopisu ji zřejmě vyděsila. Zvláštní.
Doma shodila kabát, zatopila ve vyhaslých kamnech a snadno zlomila pečeť. Nezvratný důkaz, že ač psaní postrádalo jméno či adresu, skutečně bylo určené jí.
Pečlivě stínované písmo s mnoha ozdobnými kličkami a křivkami okamžitě poznala.
Vážená slečno Durmanová,
Dovoluji si Vám touto cestou poděkovat za výtečně odvedenou práci. Rodokmen jsem obdržel v naprostém pořádku a s potěšením jsem zaznamenal pečlivé vypracování. Nicméně mám pochybnost o jistém drobném detailu a domnívám se, že tento údaj by mohl vyžadovat dodatečný výzkum.
Zvu Vás proto na neformální snídani do restaurace U Šemíka přesně v deset hodin, abychom projednali další postup.
Při té příležitosti bych Vám rovněž rád předal Váš zasloužený honorář.
V dokonalé úctě
MSDr. Ignatius Semelka.
Lada si povzdechla. Zkřížil jí plány. Ale Semelka je člen Velké rady. V žádném případě si nemůže dovolit urazit tak vlivného zákazníka, nehledě na to, že peníze už docela potřebuje.
Deset hodin bude co nevidět, tak aby sebou hodila.
Vyměnila dlouhé černé šaty a kabát za mnohem nenápadnější džíny a bundu. Krátké světlé vlasy schovala pod pleteným kulichem a nezapomněla si přesypat do kapsy zaříkanou šalvěj se solí. Nehodlá ulehčovat práci tomu, kdo ji včera sledoval.
Vyšla na pavlač a znovu se přemístila.
Průčelí restaurace pod vyšehradskými hradbami nenápadně splývalo s fasádami Vladislavovy ulice, vnitřek však Ladu příjemně překvapil. Zářil novotou a decentní vánoční výzdobou. Útulnost prostoru provoněného kávou a nějakým smaženým jídlem podtrhoval velký kamenný krb a stěny obložené knihovnami. Takovou kavárnu ještě neviděla.
V jednom koutě se právě usazovaly dvě starší dámy a tiše se domlouvaly s číšníkem. Jinak tu bylo touto dobou těsně po otevření prázdno.
V zákoutí mezi knihami a obrazem představujícím nějakou starou mapu galantně povstal čaroděj, který ji pozval, a mírně sklonil holou hlavu lemovanou věnečkem kratinkých šedých vlasů. Na veřejném místě odložil honosný sametový talár a zdobnou čapku ctihodného člena Velké rady. Měl na sobě šedý propínací svetr a úzkou kravatu pod límečkem proužkované košile. Připomínal gymnaziálního profesora ve výslužbě.
„Děkuji, že jste si udělala čas,“ pronesl Ignatius Semelka bez úsměvu, jakmile se posadili. Upravil si brýle na masitém žilkovaném nose a přistrčil Ladě jídelní lístek. „Poslužte si podle chuti.“
Lada se po vydatné Břetislavově snídani spokojila jen s kávou. Nedbalým gestem si zapálila, aby skryla netrpělivost.
„Nejprve račte přijmout svůj honorář.“ Předal jí obálku a než ji Lada schovala do kabelky, stačila ji nenápadně potěžkat v ruce. Jednání začínalo víc než dobře.
„Nyní bych přistoupil k té druhé věci.“ Vytáhl Ladinu zprávu, rozložil ji a zabodl prst ke jménu jednoho svého strýce z druhého kolene, který zemřel před patnácti lety. „Tady. Chybí jméno matky.“
Lada přikývla: „Já vím. Matka neznámá, při nejlepší snaze se mi nepodařilo ji dohledat. Jednoznačný důkaz nemám, ale myslím, že nebyla z lidského rodu.“
Semelka se zamračil: „Toho jsem se obával. Mám pro vás tudíž nový úkol. Existují jisté důvody, proč nutně potřebuji tuto skutečnost potvrdit, a pokud se ukáže jako pravdivá, jeho matku je třeba najít.“
Zaskočená Lada si představila si samu sebe, jak se čvachtá v lesních bažinách a prodírá divokým trním, a otřásla se odporem.
„Nevím, jestli jsem na tohle ta pravá,“ přiznala váhavě. „Lesní bytosti nejsou můj obor. Snad bych to mohla zkusit, kdybyste do jara nenašel někoho lepšího…“
Semelka ji příkře přerušil: „Na jaře bude pozdě, celá záležitost velmi, opravdu velmi spěchá. Jsem si vědom obtížnosti pátrání a jsem proto připraven vaši námahu náležitě ocenit.“
Lada ztuhla. Dědek se snad zbláznil! Hledat vílu nebo jezinku teď v zimě? To přece není možné! Ne, ani za nic.
„Omlouvám se, ale za takových podmínek zakázku přijmout nemůžu. Děkuji za pozvání.“ Nedala mu prostor k dalšímu naléhání, vstala od poloprázdného šálku a bez ohlédnutí odešla.
V zádech cítila zlobný pohled.
Mrazil tak, že jí ledový vítr venku málem zahřál.
Na ulici už bylo docela živo, a tak rychlým krokem vyrazila k Vyšehradu, aby si v parku našla zákoutí na přemístění. Cestou přemítala, co se za nehoráznou žádostí může skrývat. Nakonec usoudila, že se Semelka chystá vstoupit do nějakého exkluzivního klubu, jehož členové si zakládají na nesmyslech jako prastaré rodinné kořeny nebo mocná exotická magie v krvi, a nechce zmeškat přijímací rituál. Konec konců, to je jeho problém. Ať si to zařídí, jak umí.
V zamyšlení prošla otevřenou bránou a než stačila zareagovat, vkročila přímo do husté, lepkavé a oslnivě třpytivé mlhy.

Lada se probrala s pocitem, že takovou kocovinu už dávno nezažila. Jazyk se lepil na vyprahlé patro, hlava jí třeštila a žaludek měla jak na vodě. Stěží pootevřela oteklá víčka a rázem si zděšeně uvědomila, že obyčejnou kocovinu by teď přivítala jako požehnání.
Dopustila se fatální chyby, ztratila ostražitost a doslova vězí v kaši.
To odporné lesklé svinstvo, která ji obklopuje ze všech stran a dokonale znemožňuje jakýkoliv pohyb, není nic jiného než poutací zámotek.
Kdysi prý tu ohavnost vynalezl jakýsi alchymista, když potřeboval rychle a bezpečně přestěhovat křehké vybavení své laboratoře. V Budči se to učí jako „drobné praktické kouzlo pro domácnost“, čas od času se ovšem najde nějaký výtečník, který ho zákeřně použije na lidi.
Teoreticky by tedy měla jasno. Jak se z té šlamastyky dostat, to je ovšem jiná otázka.
Skrz vrstvu lepkavé mlhy nedokázala rozeznat, kde se ocitla, ať namáhala bolavé oči sebevíc. Podle lezavé zimy jí ale připadalo, že leží někde venku. Co když je pořád ve vyšehradském parku?
Možná pár metrů odsud chodí lidé…
Věděla však, že volat o pomoc nemá smysl. Nikdo ji neuslyší, i kdyby si plíce vyřvala. Poutací zámotek dokonale tlumí zvuk.
Kdyby aspoň měla představu, jak dlouho už se tu válí. Netušila, jestli uplynulo pět minut nebo celý den. Spoutání postupně vyprchá samo, jenomže to může trvat spoustu hodin, třeba i dva nebo tři dny. Do té doby by tady umřela žízní nebo zmrzla nebo se udusila nebo tohle všechno dohromady.
A trpně čekat, jestli se náhodou objeví zázračný záchrance? Nebo jestli se třeba nevrátí ten, co ji přepadl, uvolní zámotek, a ještě jí ponechá dost času k útoku? Jedna pitomost větší než druhá.
Musí si nějak pomoct sama.
Třeba by mohlo stačit zaklínadlo, které ruší běžná kouzla. S námahou vydechla čarovnou formuli.
Nic se nestalo.
Opakovala kouzlo znovu a znovu, zkoušela jiné, potom už všechno, co jí přišlo na mysl. Stále se nedařilo.
Království za cigaretu, pomyslela si zoufale. Mám v hlavě maglajz. Co sakra dělám špatně?
Chvilku si odpočinula a snažila se oprostit mozek od chaotických obav a dohadů. Soustředila myšlenky na Budeč, vzpomínala na trochu potrhlou profesorku Blizotovou, která učívala drobná zaklínadla na prvním stupni. Jako by slyšela její skřípavý hlas a v duchu si představila dramatická gesta, kterými stařičká učitelka každé kouzlo doprovázela. Lada se málem usmála a vzápětí si vzpomněla.
Skutečně je tam ještě jeden fígl. Zámotek se musí narušit něčím ostrým.
Tak to je konec.
Nůž má v tašce, na které si napůl leží. I kdyby dokázala pohnout aspoň malíčkem, kratičké nehty jí také nebudou nic platné.
Jestli tohle přežije, nechá si udělat manikúru s pořádně špičatými drápy. A brečet nebude. Prostě ne!
Jediná možnost záchrany se nejevila ani trochu lákavě. Lada si byla vědomá obrovského rizika. Jestli nedokáže všechno zvládnout opravdu bleskurychle, nepřežije to, lepkavá mlha ji zadusí.
Na druhou stranu čím déle nad tím bude vyděšeně dumat, tím spíš ztratí odvahu úplně.
Připadala si, jako by se chystala skočit z výšky do hluboké neznámé vody. Ještě několik vteřin překonávala strach.
Pak vtáhla trochu husté hmoty do úst. Div se nezalkla děsivým pocitem, že ji mlha celičkou vyplní, přemohla se však, vší silou hryzla a spolu se zaklínadlem mlhu co nejrychleji vyprskla.
Chvíli ležela na mokré studené zemi a prudce lapala po dechu jako po dlouhém běhu, než si plně uvědomila, že pouto zmizelo. S námahou se překulila, zvedla se na kolena a vtom se jí zhoupl žaludek. Vyzvracela se, odplazila se kousek dál, z nejbližšího povaleného kmene staré borovice sebrala hrst sněhu a nacpala si ji do úst, aby se zbavila hnusné pachuti i palčivé žízně. Omyla si sněhem i obličej a pokusila se očistit bundu.
Pak se konečně dokázala trochu rozhlédnout.
Zjistila, že v parku už není. Obklopoval ji temný noční les. Ani v nejmenším nepřipomínal lesíky s pravidelně roztroušenými smrky a trochou mlází, jaké znala. Působil divoce, nespoutaně a nepřátelsky, holé větve se křivily jak ostré pařáty a husté jehličnany se výhružně houpaly ve větru. Do toho vytrvale sněžilo.
Lada se po čtyřech přesunula na volnější mýtinku, vykřesala oheň a přikrčila se u nízkých plamenů jako hromádka neštěstí. Osvobozením z poutacího zámotku její potíže zdaleka nekončily.
Ve městě se vyznala dokonale, bez potíží se vždycky zorientovala i na neznámých místech, každá zeď, lampa či křižovatka k ní mluvily. Co si ale má počít v tomhle promrzlém pralese?
Velmi rychle taky zjistila, že i kdyby si troufla na přenesení z neznámého místa, nejde to. Les byl protkaný tajuplnou magií, které vůbec nerozuměla. Bude muset vyrazit pěšky, ačkoliv se slabostí celá třese, nohy zimou ani necítí a dohlédne stěží dva kroky před sebe.
Přinutila se zaostřit zrak a ve světle ohníčku zapátrat, jestli neobjeví nějakou pěšinku nebo jiný náznak, kudy se vydat. Přitom si všimla podivné věci. Sníh zatím vytvořil jen tenkou vlhkou vrstvu a pod stromy neležel vůbec. Přesto jediné stopy, které viděla, byly její vlastní. Přenášet se tady nelze, tak jak ji sem vlastně dostali?
Na kraji mýtinky rostlo divoké křoví, které splývalo s černými stromy v pozadí.
Lada leknutím div neztratila rovnováhu, když pod keřem zaznamenala upřený pohled kulatých očí. Bez mrkání ji pozorovaly a v odlesku plamenů jako by zářily vlastním ohněm.
Liška, pochopila po chvilce a přestala se bát.
„Koukáš, koukáš, ale že bys mi ukázala cestu, to ne,“ vzdychla spíš rezignovaně než naštvaně.
K jejímu překvapení liška popošla do světla a trhla hlavou doleva.
„Tudy,“ zavrčela. „Padej a nezapomeň pořádně uhasit ten oheň.“
Zkoprnělá Lada se nevzmohla na slovo. Poslušně plameny odčarovala a pro jistotu ještě ohniště zahrnula sněhem. Pokusila se zvednout, ale po prvním kroku se jí podlomily nohy.
Liška netrpělivě sykla. Pak se přece jen slitovala, proměnila se v ženu v teplém vojenském kabátě a pomohla dívce vstát.
„Tak pojď, co mám s tebou dělat.“
Lada se bez odporu nechala napůl vést a napůl vléct neviditelnými stezkami mezi houštím. Uvědomovala si, že liška má značnou sílu a také že se tu zřejmě velmi dobře vyzná, a tak se rozhodla vydat se jí na milost. I kdyby měla skončit v liščí noře, hůř na tom nebude.

Skutečnost nakonec předčila očekávání.
O půl hodinky později už se Lada choulila v útulné dřevěné chatě u rozehřátých kachlových kamen, vychutnávala si hebký dotek pláště z králičí kožešiny, zatímco se sušilo její oblečení, usrkávala teplý bylinkový čaj a se zájmem pozorovala hostitelku, jak na plotně míchá maso v husté tmavé omáčce a chystá na stůl chlebové placky.
Zálesačka se stručně představila jako Matylda. Patřila k tomu typu žen, o kterých se říká, že musela být pěkná, když byla mladá. Lada ji odhadovala asi na padesát, ale mohla být klidně o deset let mladší nebo starší, těžko říct. Vychrtlá nežensky hranatá postava a ostré vrásky v kostnatém obličeji podivně kontrastovaly s elegantně pružnými pohyby, blýskavýma očima a krásnými vlasy bez jediné šediny. Dlouhý cop připomínal vyleštěný bronz.
Pozvala gestem Ladu ke stolu a nalila jí plný hluboký talíř.
„To je lahoda. Srnčí?“ vyhrkla Lada nadšeně s plnou pusou.
Matylda přikývla a ukázala na luk a toulec plný šípů zavěšený na stěně.
„Máš to tu fajn. Děkuju. Jak jsi mě našla? Zahlédla jsi oheň?“
Liška se zachmuřila, nervózně si otřela dlaně o kalhoty a vycenila špičaté zuby: „Zahlédla jsem něco, o čem bych nevěřila, že vůbec může existovat. Za soumraku to přelétlo nad stromy. Šla jsem se podívat, kde to přistálo, abych to zabila.“
Lada ztuhla.
„Jen se to mihlo,“ pokračovala lesní čarodějka. „Mělo to křídla a ptačí pařáty, ale dlouhou hřívu a tělo jako skřet. Neslo to velký balík.“
„Mě,“ šeptla Lada vyjeveně. Zaváhala, jestli Matylda nelže, ale proč by si vymýšlela něco tak neuvěřitelného? „Podařilo se ti toho tvora zastřelit?“
„Ne, přišla jsem pozdě. Co to bylo?“
„Netuším.“ Lada popsala přepadení u Vyšehradu a jak se probrala v mlžném zámotku. Už bylo jasné, proč nenašla cizí stopy, ale záhada jako taková se rázem jevila ještě temnější a zlověstnější.
„U Želmíra, ty musíš někoho pořádně štvát,“ konstatovala Matylda téměř obdivně. „Radši rovnou vyklop všecko. Já žádné zrůdy v revíru trpět nehodlám.“
Lada usoudila, že liška má na odpověď právo.
Vyhrabala cigarety a s uspokojením se přesvědčila, že neprovlhly. Nabídla hostitelce, která obřadně přijala. Jako by tím prostým gestem zpečetily dočasné spojenectví.
A tak vyprávěla všechno o ztraceném mladíkovi, který se zapletl s magickým světem, jak s Evženem Vulpesem pronásledovali ježibabu a našli ji mrtvou, jak získala klíč od jedné z tisíce poštovních schránek a jak zjistila, že ji stále někdo sleduje, a že v celé věci je podivně zapletený jeden vyšehradský detektiv, pravděpodobně čarodějky z pošty a zřejmě taky jeden člen Velké rady, protože na tu schůzku ji musel vylákat úmyslně.
„Bylo to vymyšlené moc chytře,“ zakončila uznale. „Kdybych se z toho zámotku nedostala, kdo by mě hledal zrovna tady? Do rána bych zmrzla a zámotek by se časem sám vypařil. Potom by se vždycky dalo říct, že jsem byla tak pitomá, že jsem se opravdu vydala do lesa hledat víly, a že to ani jinak dopadnout nemohlo.“
Matylda se jízlivě ušklíbla: „Ale mohlo. Kdybys probudila víly, našli by tě tak leda roztrhanou na kousíčky a rozvěšenou po stromech. Kdo to je, ten rada?“
„Nějaký Semelka. To ti asi nic neřekne.“
Liščí oči nenávistně zaplály: „Jakby ne. Úplatný mizera jako každý druhý z toho spolku. Ale nemyslím, že zrovna on by se přímo dopustil zločinu, na to je moc velký zbabělec. Spíš někomu opatrně přihrává a mastí si kapsy. To by mu bylo podobné,“ dořekla trpce. Vzala si bez ptaní další cigaretu, připálila si od svíčky a zamyšleně vypustila ke stropu pár modravých kroužků.
„Běháš dokolečka jak veverka a důležité věci ti unikají. Ten kluk tentokrát vyčmuchal něco, co se muselo utajit před čaroději. Ježibaba. Okřídlená zrůda. Na těch záleží. Zjisti, komu posloužily, a máš svého vraha.“
Lada pocítila pronikavé mrazení v zádech: „Máš pravdu. Souhlasím.“
Aby zaměstnala roztřesené ruce, vytáhla plechovku od čaje a ukázala Matyldě klíč: „Jestli se mi podaří otevřít schránku, přijdu na to.“
„Prostě ho zastrč do správné dírky.“ Matylda s potutelným výrazem lehce přejela konečky prstů po celé délce klíče a nečekaně se rozesmála: „Že ty nevíš, jak to provést! Vážně nevíš?“
Náhle rázně vstala a otevřela kredenc. Přitom se potměšile usmívala, jako by vzpomínala na vtip, kterému rozumí jen ona sama.
„Mám ji tady,“ uchichtla se spokojeně a ukázala Ladě lahvičku s průzračnou tekutinou.
„Co je to?“
„Voda z kouzelné studánky nabitá měsíčním světlem. Dneska měsíc nesvítí a bez ní by to nešlo.“
Lada neřekla nic, netušila, kam liška směřuje, a tak mlčky čekala.
Matylda mávnutím ruky zhasla lampu a rozžehla jedinou svíčku. Postavila na plotnu čistý hrnec a pustila se do práce.
Lektvar jemně bublal, čarodějka poletovala po světnici, se suverénní jistotou hbitě vybírala přísady a přisypávala do vřelé tekutiny.
„Prášek z dračince… trocha dračí krve nerozlučně spojí… lístky z červené růže vyloučí mylnou volbu… kořen kosatce drží a nepustí… blínu víc než dost, ať má spojení volný průchod… a pelyněk svazek jistí…“ mumlala si tiše a téměř nesrozumitelně.
Lada lektvar poznala. Setkala se několikrát s jeho fatálními účinky, ač nikdy nebyla přítomná u přípravy. Celá užaslá se snažila pochopit, o co tady jde.
Vtíravá vůně se mísila s čpícím knotem svíčky, horko se stalo téměř nesnesitelným. Vzduch těžkl a lepil se na zpocenou kůži, stíny se plížily po stěnách v nebezpečně smyslném tanci.
Lada zápasila s nevolností, strachem a podivným vzrušením. Stěží se ovládala, aby nezačala křičet hrůzou, vzbouřená krev přikazovala prchnout, dokud je čas, a zároveň celou svou bytostí toužila zůstat a rozplynout se v omamných výparech.
Matylda se náhle zastavila, jako by se probrala z transu, ohlédla se a klidně řekla: „Potřebuju něco osobního.“
„Jakže?“ zakoktala Lada.
„Nějakou jeho součást. Fotku, vlasy, kapesník… neříkej mi, že nic nemáš a já se tu namáhám zbytečně.“
Lada se násilím vytrhla z oblouzení. Váhavě Matyldě podala krabičku od čaje.
„Tohle?“ odfrkla liška.
„Nic jiného nemám. Všimni si, jak je ta plechovka stará, skoro dvacet let. Vsadím se, že si ji nechal už jako kluk, protože se mu líbila, a schovával si tam poklady.“
Matylda uznalým přikývnutím dedukci schválila a nožem opatrně seškrábla trochu laku z obrázku čínské dámy.
Lektvar zasyčel a změnil barvu z čiré na temně rudou.
„Jo!“ výskla Matylda. „Teď ještě ten klíč, budeš ho muset oživit ty. Já jsem voda a s železem si moc nerozumím.“
Lada pochybovačně vzala klíč do dlaní. Bylo jí jasné, co má Matylda na mysli, jenže sama podobná kouzla moc neprovozovala. Zalitovala, že tu není Evžen, ten by hned věděl jak na to.
„Evžen by ti taky nepomohl, protože nemá rád oheň. Probuď svůj živel a soustřeď se na spojení, není to tak těžké.“
„Přestaň mi číst myšlenky,“ utrhla se Lada. Zdá se, že všichni liškomágové se vzájemně znají. Ale to je jedno, teď se musí naladit na mrtvý kus litiny a probudit v něm živou podstatu, bytost, která dokáže vstřebat lektvar a přijmout kouzlo.
Snažila se vykřesat z klíče jiskřičku života skoro hodinu. Dvakrát chytila křeč do ruky, jednou ho málem roztavila a jednou div nepodpálila Matyldě chalupu, když se špatně soustředila a plamen svíčky nečekaně vyšlehl až do stropu. Ale většinou se nedělo nic.
Matyldin nespokojený pohled nepomáhal. Nejdřív se pokoušela radit, ale po chvíli to vzdala. Tohle kouzlo je nepřenosné. Každý si musí najít vlastní cestu.
Lada si otřela zpocené čelo, napila se a s nechutí klíč znovu uchopila.
Tak ještě jednou. Naposledy a jestli se to zas nepovede, tak s tím sekne a vrátí se ke kombinování číselných údajů na krabičce, jak měla původně v úmyslu. Ten zatracený klíč by snad mohl trochu spolupracovat. Ležet roky zavřený v rezavé piksle a nedostat se ke správnému zámku, vždyť je to smutné…
Možná na ni zapůsobily výpary lektvaru, ale postupně ji přecházela zlost, už se nesnažila vyburcovat železo silou, naopak jako by zapomněla, co má dělat. Upadla do podivně sentimentální nálady a zasněně si představovala téměř milenecké setkání dvou součástek po dlouhé době odloučení.
Klič jemně zavibroval. Tentokrát nepálil, jen hřál příjemným teplem. Lada pocítila kovovou chuť na jazyku, jako by si nevědomky prokousla ret, ale nic nebolelo, jen cizí železo v dlani splynulo s železem v krvi.
S úžasem si uvědomila, že to je ono, že konečně dosáhla vytouženého spojení. Ponořila klíč do lektvaru, rychle, ale opatrně, aby se tekutiny sama nedotkla.
Matylda byla připravená. Pohotově podala kousek plátna. Společně klíč zabalily.
Potom se obě ženy na chvíli posadily, aby si odpočinuly po předchozím vypětí, ale Lada už neměla stání. Musí kouzlo vyzkoušet co nejdřív.
Matylda poznala, co se jí honí hlavou. Sundala z bidla u kamen Ladino suché oblečení a hodila jí ho do náruče: „Pojď, vyvedu tě z lesa.“
„Proč jsi mi vlastně pomohla?“ nadhodila Lada.
„To už je taková liščí nátura,“ zamumlala Matylda. „A navíc chci, abys tomu zmetkovi z Velké rady pořádně zavařila.“
Páčit z ní obšírnější odpověď by bylo na první pohled marné a taky pořádně neomalené. Lada proto naznačila, že je připravená k odchodu.
Matylda sáhla po kabátě, zhasla světlo a první vyšla ze dveří. Kráčela rychle a bez jediného zaváhání. Na téměř nerozeznatelných stezkách se pohybovala neslyšně jako duch a převislé ojíněné větve jako by jí samy uhýbaly z cesty. Občas mávnutím ruky upozornila na nebezpečnou proláklinu, převislý balvan nebo nalomený strom. Dvakrát Ladu zadržela a s prstem na rtech napjatě naslouchala, než dovolila pokračovat v chůzi. Nic nevysvětlovala a Lada si raději nepředstavovala, čemu právě unikly.
Konečně stanuly na kraji rovné úžlabiny a Matylda ukázala do tmy mezi stromy.
„Teď už si poradíš sama. Jdi pořád rovně, nezastavuj se, nemluv a neohlížej se.“
Lada jí chtěla poděkovat, ale liška ukročila stranou a zmizela, jako by pronikla někam do hlubší magické dimenze, kam ji Lada nedovedla následovat.
Tak tedy pořád rovně.
Postupovala pomalu a opatrně. Zdálo se jí, že zvuky nočního lesa zesílily. Soví houkání, šustot a skřípání větví, a především fučení větru k ní dolehly s nečekanou silou. Mráz už zase protivně zalézal pod bundu.
Snažila se obrnit proti nepohodě a rozčilující zvuky ignorovat. Neohlížet se, nezastavovat se. Někde musí být cesty konec.
Náhle si uvědomila, že vítr už nedotírá tak silně. Ocitla se na dně rokle, strmé břehy ji chránily a přímo před ní se nabízela široká pohodlně vyšlapaná pěšina. Stromy nevypadaly jako děsiví netvoři, nýbrž jako docela obyčejné stromy. Opustila začarovanou část lesa.
Po čtvrthodině rychlé chůze dorazila k malé bílé kapličce. O několik kroků dál se řinul pramen čisté ledové vody. Poznala kouzelnou studánku na okraji Lysolaj.
Nic už nebránilo přemístění do tepla a bezpečí.

Jakmile se Lada dostala zpátky do města, měla sto chutí okamžitě se rozběhnout na poštu. Bylo nesnesitelné mít řešení na dosah ruky, a přitom otálet. Nakonec se však přinutila s chladnou hlavou zvážit možná rizika.
Kdyby se vydala na poštu teď v noci, když je zavřeno, bude to vloupání nejen podle čarodějnických, ale i podle obyčejných zákonů. Určitě tam mají nějaká výstražná zařízení a není zaručeno, že včas najde a zneškodní všechny. Kdyby ji chytili, nikdo by asi neuvěřil, že se šla podívat jen do jedné zapomenuté schránky, mysleli by si, že chtěla vyloupit pokladnu. Z toho by mohl být pořádný malér.
Ve dne naopak hrozí, že ji někdo pozná. Nesmí zapomínat na to vyměněné psaní. Poleze přímo do jámy lvové a pořád neví, kdo šelmám velí.
Přebírala pro a proti tak dlouho, až se přiblížilo svítání a už vlastně neměla co řešit. Půjde tam, jakmile otevřou, a bude se tvářit jako normální zákaznice.
V osm ráno se přihnala k poště jako velká voda. Vzpomněla si, že pan Sojka říkal, že schránky jsou za rohem, a svižně vykročila do ulice Politických vězňů podél vysokých zamřížovaných oken zakončených ozdobným obloukem. Až teď si uvědomila, jak rozlehlý celý areál je. Minula nejméně tři spojené budovy, než ji žlutá tabulka upozornila na správný vchod.
Opřela se do těžkých dveří a začala stoupat po chladném kamenném schodišti. Přitom špicovala uši, jestli zachytí známé poštovní echo, ale neslyšela nic. Buď Jandák odvedl dobrou práci, nebo sem vliv začarované dvorany nesahá.
Odpočívadlo v prvním patře chránila těžká černá mříž až do stropu, která jí trochu připomněla magický průchod do vyšehradské pevnosti. Zde však umožňovala průchod otevřená branka.
V předsíni seděla za obyčejným dřevěným stolem bledá slečna s kruhy pod očima. Zrovna zívala, div si nevykloubila sanici. Na Ladin pozdrav neodpověděla, netečně se sklonila nad nějakými papíry a začala si dloubat z nehtů oprýskaný lak.
Náročná noc, pomyslela si Lada pobaveně. Tím líp.
Sebejistě vstoupila do další místnosti a vykulila oči. Připadala si, jako by se ocitla v opancéřovaném bludišti.
Napříč rozlehlým sálem se táhly fronty kovových skříněk zavěšených na černých železných tyčích. Jedna těsně vedle druhé, ve čtyřech řadách nad sebou a téměř ode zdi ke zdi, úzkými uličkami mohl procházet pohodlně jen jeden člověk. Lada dokonce musela ustoupit do vedlejší chodbičky, aby nechala projít tělnatou paní, která se náhle odkudsi vynořila se štosem obálek v ruce a spěchala k východu.
„Příšerně klaustrofobní,“ sykla směrem k Ladě. „Nesnáším to tady.“
Lada ochotně souhlasila.
Rozhodla se, že nejlepší bude vzít to systematicky od levého kraje místnosti.
Špičkami prstů jemně uchopila klíč za očko a začala zvolna procházet mezi schránkami. Rychle si uvědomila, že pátrání může trvat velmi dlouho. Nesmí být zbrklá, aby nakonec správný zámek ve spěchu neminula.
Za chvíli už se jí štítky s čísly míhaly před očima. 37… 51… 126… A pořád je v podstatě na začátku! Tiše doufala, že dívka u dveří je natolik zaměstnaná svou kocovinou, že ji nenapadne přijít se podívat, proč Lada ještě neodešla.
Pořád nic. Co když se kouzlo nezdařilo? Co když tu schránku nenajde? Co když je to celé chyba a klíč patří úplně jinam?
Zvolna procházela uličkami a snažila se neměnit rytmus chůze a nevypadnout ze soustředění. Jen když někdo přišel, aby si vybral poštu, nasadila zaměstnaný výraz a zrychlila, aby působila dojmem, že přesně ví, kam jde. Klíč zůstával netečný. Mrtvý kus železa. Znovu zapochybovala. Třeba se Matyldě kouzlo vůbec nepovedlo. Třeba ho sama zkazila tou diletantskou snahou o oživení.
Zákazníci odešli, ale Lady se najednou zmocnil pocit, že v místnosti přesto není sama. Jako by ji někdo sledoval, nespouštěl z ní oči, už už se dotýkal jejího ramene.
Popoběhla a divný pocit zmizel, ale vzápětí se plíživě vrátil. Cizí magie tápala sálem, bloudila chodbičkami a snažila se ji polapit.
Vědí o mně, uvědomila si Lada. Štít si udělat nemůžu, abych neizolovala ten zatracený klíč. Za chvilku mě zaměří přesně a pak… co udělají?
Těžko říct, ale nebude jim nic usnadňovat.
Použila přísavkové kouzlo, hbitě vyšplhala po zdi a pokračovala v průzkumu shora. Opatrně lezla úzkou mezerou mezi schránkami a stropem, ruku s klíčem svěšenou do uličky. Vytírala přitom letité nánosy prachu, ale cizí magii teď necítila. Výborně.
Někdo si přišel pro poštu. Lada strnula a se zatajeným dechem čekala, až odejde.
Náhle se klíč mezi prsty zachvěl. Že by?
Stiskla pevněji, ale škubal se jak proutkařova virgule a sám jí strhával ruku ke schránce na protější straně uličky.
Natáhla se, co nejdál dosáhla. Bála se, že klíč upustí nebo sama spadne. Už ho nedokázala udržet. Vylétl z rozechvělé ruky a sám vklouzl do zámku. Heuréka.
Lada rázem zapomněla na opatrnost. Seskočila dolů a odemkla. Uvnitř ležel tenký štos papírů popsaných na stroji a sepnutých kancelářskou sponkou. Hbitě je nacpala do tašky, zabouchla dvířka a pokusila se klíč vytáhnout, ale vzpíral se a vzdoroval.
Vtom si uvědomila, že ji z konce uličky pozoruje nezřetelná postava. Už se nezdržovala, nechala schránku být a rozběhla se druhou stranou k východu.
Za ní se vzdula vlna magie, hnala se jako příliv.
Lada se v posledním okamžiku prosmekla dveřmi na chodbu a už chtěla dát na útěk, když si všimla dívky za stolem.
Seděla nehybně jako zkamenělá, rozšířené oči upřené do prázdna, ústa pootevřená.
Lada se zarazila. Dotkla se dívčina krku, aby se ujistila, že ji nepostihlo nic horšího než dočasné zmrazovací kouzlo, a ta vteřina zdržení se jí málem stala osudnou.
Z místnosti se schránkami vyšlehl mohutný zelený plamen.
Lada se zřítila ze schodů, snažila se odrazit útok a zároveň se nezabít, až se nakonec celá zaprášená a potlučená vykutálela na chodník.
Nevšímala si šokovaných pohledů kolemjdoucích, okamžitě se zvedla a odkulhala z dosahu vražedných dveří.
Nikdo ji nepronásledoval.
Měla by zmizet, ale v náhlém popudu si to rozmyslela a zapadla do nejbližšího průchodu.
Tam potom dlouho stála v kolečku rozsypané soli, v tmavém stínu téměř neviditelná, a čekala. Intuice jí našeptávala, ať vytrvá. Něco důležitého se ještě stane.
Nervózní hodina mrznutí v průvanu se vyplatila.
Z pošty se vypotácela dívka z recepce. Na ulici se zastavila a roztřesenýma rukama si začala zapalovat.
Lada k ní přistoupila s vlastní cigaretou: „Dala bys mi oheň?“ Přitom postřehla, že děvčeti tečou slzy po tvářích, a přešla do soucitného tónu: „Můžu ti nějak pomoct?“
„Asi těžko,“ vzlykla dívka a najednou se hlasitě rozbrečela: „Všechno je hrozný.“
Lada pohotově vytáhla papírové kapesníčky. „Pojď,“ usmála se mile. „Zvu tě na čaj. Když má někdo trable, nejlepší je pořádně se vypovídat.“
Vedla nešťastnou pošťačku z dohledu, a přitom nenápadně sypala špetky soli do stop. Žádné sledování.
Za chvíli už seděly v bistru nad hrnky čaje s citrónem a Lada účastně naslouchala.
Dívka se představila jako Lucka a mezi vzlyky a smrkáním vyprávěla, jak se rozešla s klukem, nebo spíš on s ní, že si ten podrazák našel nějakou jinou, že kvůli tomu probrečela celou noc a ráno přišla pozdě do práce, dostala vynadáno a ještě ke všemu se jí najednou udělalo hrozně špatně, že vůbec nechápe, co se s ní dělo, chvíli o sobě vůbec nevěděla, má okno a musela se pak jít vyzvracet, a potom na ni vlítla ta kráva Binková a začala na ni křičet, obvinila ji, že přišla do práce opilá, i když to vůbec není pravda, nenechala si nic vysvětlit, poslala ji domů a prý se postará, aby ji vyhodili.
„Co když jsem v tom?“ zaúpěla Lucka a sesypala se na stůl jak hromádka neštěstí.
„Spíš jsi jen přetažená,“ uklidňovala ji Lada. „Co je zač ta Binková?“
„Zástupkyně vedoucího. Sabina Binková se jmenuje,“ ušklíbla se Lucka. „Říkáme jí s holkama Sabinka Binka. Děsná mrcha to je. Celé dny se jen potlouká po baráku, šmíruje a buzeruje. Každou chvíli někomu napaří pokutu kvůli úplný blbosti.“
„Která to je?“ zeptala se Lada jakoby nic. „Myslím, že ji znám.“
Lucka jen pokrčila rameny: „Tlustá stará ježibaba, pořád se uculuje, ale jed z ní jenom kape. Ale co já teď budu dělat?“ Začala znovu natahovat.
Lada zaváhala. Nemělo by se to, ale jestli někdo potřebuje vzpružit, tak tahle holka. Jemně se dotkla Lucčina předloktí: „Najdeš si něco lepšího. Lepší práci i lepšího kluka.“ Zároveň vyslala slabé povzbuzující kouzlo.
Lucka si otřela nos, narovnala se a z jejích očí se vytratila beznaděj. „Snad jo.“
„Určitě,“ usmála se Lada.
„Jo. Nejdřív se půjdu pořádně vyspat. A pak se uvidí. Už je mi líp. Díky, moc jsi mi pomohla.“
„Když je někomu mizerně, není nad hrnek čaje,“ odpověděla Lada. „Hodně štěstí.“
Lucka odešla.
Lada zůstala sedět. Takže ta černovlasá od přepážky to není… Zamyšleně listovala svým zápisníkem. Binka. To příjmení už někde slyšela.

Po sněhu už zase nebylo ani památky, zůstalo jen bláto a lezavě vlhké pošmourno. Rozsvícená petrolejka v Evženově krámku lákala do tepla.
Lada zrychlila málem do běhu a vpadla do obchodu jako velká voda.
Než liškomág stačil něco říct, pleskla o pult dvěma obálkami: „Přišla jsem vyrovnat dluhy.“
Evžen se okamžitě vzpamatoval z překvapení a zazubil se: „Dala jste si na čas.“
„Vím teď o hodně víc než předevčírem,“ podotkla Lada. „Vezmu to stručně a kdyby něco nebylo jasné, ptejte se.“
Evžen rychle probral bankovky z menší obálky a s cinknutím uložil odměnu za vystopování ježibaby do pokladny. Kouzlem Ladě přistrčil stoličku a sám se pohodlně opřel o pult: „Díky. Tak spusťte.“
„Před čtyřmi lety se beze stopy ztratil jeden mladík. Jmenoval se Ladislav Malina a zajímavé je na něm to, že byl obyčejný, ale měl přístup k informacím z našeho světa, a co se dozvěděl, to se pokoušel zveřejňovat. Pracoval na hlavní poště.“
„Odposlouchával to magické echo?“ vyhrkl Evžen.
„Přesně tak. Použil formu povídek a skutečně je vydal. Někdo zasáhnul – asi oddělení pro utajení – a knížka zmizela z oběhu, ale já jsem se k jednomu výtisku náhodou dostala. Právě proto mě ten případ začal zajímat. Popisuje se tam i aféra s Raptorem.“
„Vážně?“ podivil se Evžen.
„Opravdu. Matně si vzpomínám, že se o něm psalo v novinách. Nebyl jste to vy, kdo ho nakonec dostal?“
Evžen netrpělivě přikývl: „Ano, ale to už je dávno. Co provedli s tím klukem?“
„Tenkrát asi nic. Jenže on měl ještě další materiál a ten chtěl zveřejnit jako reportáž. Mluvila jsem s jeho otcem. Ladislav řekl, že zjistil něco fantastického, úplnou bombu, jen si ještě musí všechno ověřit. Odešel z domu a už ho nikdo nikdy neviděl. Čtyři roky se nic nedělo, až jsem do hry vstoupila já.“
„Vyptávala jste se na poště?“
Lada přisvědčila. „Potkala jsem tam dvě čarodějky, před oběma jsem Ladislava Malinu zmínila, odezva žádná, ale hned potom se na mě přilepila ta ježibaba. A možná si pamatujete, že jsem u ní našla důkaz, že ji poslal někdo z pošty.“
„Myslíte ten papírek? Jasně.“
Lada pokračovala podrobným vylíčením, jak ve vydavatelství získala klíč, jak se jí situace zkomplikovala neustálým sledováním, Jandákovou snahou ničit stopy, a nakonec přímým útokem, který přežila jen díky lišce Matyldě.
Evžen se ušklíbl: „Měla jste zatracené štěstí, že jste jí padla do oka. Matylda nemá ráda vpády na svoje území a s vetřelci se nepáře.“
„Měla jsem ten dojem,“ souhlasila Lada. „Ale pomohla mi a hodně. Díky ní jsem našla správnou schránku a mám tohle!“
Otevřela větší obálku, vysypala Malinovy papíry a ukázala na barevně zatržený odstavec: „Přečtěte si tohle.“
KROMĚ SVĚTA, KTERÝ ZNÁME, EXISTUJE JEŠTĚ DRUHÝ, PARALELNÍ A UTAJENÝ. NEPLATÍ TAM BĚŽNÉ PŘÍRODNÍ ZÁKONY. LIDÉ, CO TAM ŽIJÍ, DOKÁŽOU VĚCI, KTERÉ MY ZNÁME JEN Z FILMŮ. ZDÁ SE PODIVNÉ SERIÓZNĚ HOVOŘIT O KOUZLECH, ZNÍ TO JAKO NESMYSL, ALE Z NEDOSTATKU VHODNĚJŠÍHO POJMU SE HO BUDU PROZATÍMNĚ DRŽET. PARALELNÍ MĚSTO S VLASTNÍMI ZÁKONY JE UKRYTÉ V PODZEMÍ. PŘI BUDOVÁNÍ METRA SE PORUŠILA NEPROPUSTNÁ HRANICE A VLÁDA S TĚMITO NEBEZPEČNÝMI BYTOSTMI UZAVŘELA DOHODU. NIKOMU NEPROZRADÍ JEJICH EXISTENCI, NECHÁ JE V KLIDU ŽÍT, JAK JSOU ZVYKLÍ, A ČARODĚJOVÉ BUDOU NA OPLÁTKU OVLIVŇOVAT DŮLEŽITÉ UDÁLOSTI V JEJÍ PROSPĚCH. DO TOHOTO UTAJOVANÉHO MĚSTA SE DÁ DOSTAT METREM. STAČÍ NEVYSTOUPIT Z POSLEDNÍ PŮLNOČNÍ SOUPRAVY NA STANICI LENINOVA. TENTO POSLEDNÍ NOČNÍ VLAK NEJEDE DO NORMÁLNÍHO DEPA, ALE NA PŘESTUPNÍ STANICI, ODKUD SE DÁ POKRAČOVAT DO UTAJENÉHO SVĚTA. (Prověřit).
Evžen užasle zakroutil hlavou. Poklepal drápkem na poznámku přičiněnou zelenou tužkou: „To jste psala vy?“
„Ne. On.“ Lada se vzrušením málem zadýchávala. „Jsem si jistá, že to zkusil, že jel tím posledním vlakem a někam se opravdu dostal.“
„Jenže ven už ne.“ Evžen nevydržel v klidu, začal nervózně přecházet sem a tam. „Nelezte tam sama. Musíte mít krytá záda.“
Lada se vyzývavě usmála: „Už jste se někdy svezl metrem?“
Evžen úsměv opětoval: „Dvakrát nebo třikrát. Docela mám chuť si to zopakovat.“

Nástupiště na Hradčanské se vyprazdňovalo, jako by chladný průvan vyháněl poslední cestující ven. Muž v modré uniformě hlasitě upozorňoval, že do města už nic nepojede, a právě příchozí skupinka se váhavě vrátila k eskalátorům.
Protože Malinův návod výslovně pravil, že „stačí nevystoupit“, rozhodli se rituál dodržet a na konečnou přijet z předchozí stranice. Lada předtím zažila horkou chvilku nad plánem metra, protože stanici Leninova vůbec nenašli. Že by to všechno byl jen výmysl a další falešná stopa? Evžen však tvrdil, že se teď jmenuje Dejvická, a protože byl místní, rozhodla se, že mu bude věřit.
Z tunelu zafičelo a reflektory olízly žluté dlaždice na stěnách.
„Jede,“ upozornila Lada.
Evžen napjatě přikývl.
Vybrali si prázdný vagón uprostřed soupravy a usadili se na samém konci, aby je částečně zakrývaly rohové sloupky.
Vlak se rozjel a za malou chviličku už zase zastavoval na Dejvické. Konečná.
Zbylí cestující vystoupili. Evžen ukázal Ladě na zřízence, který procházel okolo vagónů a nakukoval dovnitř, jestli jsou všechny prázdné. Zrovna burcoval nějakého chlapíka, který cestou usnul.
Lada se přitiskla ke stěně a zprůhledněla.
Evžen se schoval za posunuté vnímání.
Spiklenecky na sebe mrkli, když zřízenec nahlédl do jejich vagónu a lhostejně pokračoval dál. Konečně se zavřely dveře, ale dokud vlak pořád čekal ve stanici, neodvažovali se krytí zrušit. Po nástupišti se začali rojit metaři a uklízecí stroje, světla ve vagónu zhasla, ale souprava se nehýbala.
„Třeba se musí chytit konkrétní vlak,“ šeptal Evžen zklamaně. „Nebo počkat na nějak stanovený den.“
„Uvidíme. Teď stejně nemůžeme nic dělat. Přinejhorším nás odvezou někam do depa a zítra to můžeme zkusit znovu,“ uklidňovala ho Lada. „Á, už jedeme.“
Souprava skutečně hladce vyrazila vpřed. Zahlédli několik slabých orientačních světel na stěnách, odbočky někam do technického zázemí metra, zaparkovaný prázdný vlak a potom už nic.
Svištěli v naprosté tmě černočerným tunelem a stále nabírali rychlost.
Lada se pokusila rozsvítit sféru, ale okamžitě se jí rozplynula. Magie se chovala zvláštně. Cítili ji všude okolo, ale unikala jim a odmítala se podrobit jejich vůli. Přestože se snažili nedat nic najevo, aby si před tím druhým nezadali, dělalo jim starosti, co si počnou, jestli budou čelit záhadnému nebezpečí bez možnosti čarovat.
„Řítíme se rovnou do pekla,“ vydechla Lada. „Mám dojem, že jedeme už skoro hodinu.“
Evžen zavrtěl hlavou, ale vzápětí si uvědomil, že ho Lada potmě nevidí.
„Sotva deset patnáct minut,“ namítl přesvědčeně.
„Myslím, že zase zatáčíme.“
„Asi ta trať vede zpátky pod město. Říkal jsem vám, že podzemí žije vlastním životem.“
„Ale o tomhle metru jste nevěděl,“ triumfovala Lada.
„To ne,“ připustil. „Zdá se mi to, nebo zpomalujeme?“
Nezdálo se mu to. Za chvilku vlak začal zřetelně brzdit, až úplně zastavil.
Dveře zasyčely a rozzívly se do neznáma.
„Jsme v tunelu,“ šeptla Lada. Vystoupila a postavila se na úzký chodníček vedle vagonu.
Evžen ji následoval a pokusil se rozsvítit sféru. Rozzářila se důvěrně známým měkkým světlem a oběma se ulevilo. Tady magie funguje.
„Tak kam?“ Lada se nejistě podívala na obě strany. Kam až dohlédla, viděla jen opuštěný tunel.
„Dopředu,“ navrhl Evžen. „Vzadu už jsme byli.“ První vykročil ke kabině strojvedoucího a mrkl dovnitř.
Různobarevné kontrolky zběsile blikaly, ale řidič nikde.
„Kam se poděl?“ vydechla Lada.
„Asi vystoupil už na Dejvické.“ Evžen se dotkl šedých kabelů připevněných ke zdi a přikývnutím potvrdil svou domněnku. „Tohle je mrtvé, je v tom nějaký kov, ale žádná energie. Tady už všechno jede na magii. Zkusíme jít dál a uvidíme, co bude.“
Po asi deseti metrech vyvýšený chodníček náhle skončil, jako by ho někdo usekl. Nezbylo než seskočit do kolejiště a nejistě klopýtat po hrubém štěrku a přes mohutné pražce.
Vtom se ozval povědomý syčivý zvuk a zalilo je světlo reflektorů.
S hrůzou zjistili, že nikým neřízený vlak se řítí přímo na ně.
Po několik úderů srdce Lada zůstala bezmocně lapená oslňujícím světlem reflektorů jako králík na silnici. Uvědomovala si smrtelné nebezpečí, ale ztuhla neschopná pohybu, dokud ji Evženova ruka tvrdě nepřirazila ke zdi.
Souprava se s rachotem prohnala těsně okolo nich.
„Fuj.“ Lada se sesunula k zemi a lapala po dechu. „Málem jsem tam zůstala.“
I Evžen vypadal otřeseně. Přejel si dlaněmi přes obličej, vzpamatoval se a znovu rozsvítil sféru. Pak pomohl Ladě vstát: „Jste v pořádku?“
„Asi ano,“ zamumlala. „Koukněte, utrhlo mi to knoflík! Od zítřka držím dietu.“
Evžen se neudržel a vyprskl nervózním smíchem.
Lada se taky nejistě zasmála a pobídla ho: „Padáme odsud. Co nejrychleji.“
„Držte se u zdi,“ připomněl Evžen.
Nemotorně se rozběhli.
Po deseti minutách, dvou pádech, do krve sedřené kůže na hřbetu ruky a jednom planém poplachu, kdy měli mylný dojem, že zas něco jede, se konečně doplahočili ke skutečné stanici. Vlak tu stál, tmavý, nehybný a nevinně tichý.
Vylezli na hladkou plošinu a hned se cítili lépe. Tady mají aspoň kam uhýbat.
„Asi jsme udělali chybu a vystoupili moc brzy,“ uvažoval Evžen a rozhlížel se po opuštěném nástupišti. Vypadalo zchátrale, jako by odsud lidé odešli už před mnoha lety. Zářivky chabě problikávaly skrz chomáče prachu. Jedna se dokonce utrhla a nebezpečně visela na jediném vyviklaném šroubku. Elektrické kabely se přervaly, přesto stále vydávala slabé namodralé světlo. Špinavě šedé keramické kachle místy popraskaly nebo odpadly a odhalily zbytky malty a holý beton. Střepy na podlaze nikdo neodklidil.
Lehce přejel dlaní po vydrolené stěně. Ucítil únavu, bezútěšný smutek a úzkost.
„To by mě zajímalo, proč to napodobuje stavby obyčejných,“ hlesla Lada. Podvědomě očekávala kamenné chodby jako v Budči nebo aspoň zašlé cihly jako v ježibabině doupěti.
Evžen se pousmál: „Protože tohle stavba obyčejných je.“
„V tom Malinově spisu se přece tvrdí, že se při stavbě metra nabourali do magických prostor,“ namítla Lada.
„Tak buď jsme se k těm magickým prostorám ještě nedostali, nebo měl špatné informace,“ opáčil Evžen. „Začarované to tady je, ale až dodatečně.“
„Jak to víte?“
Evžen znovu opatrně pohladil zeď a vzápětí rychle ucukl před depresivní vlnou, co se z ní valila.
„Jednoduše. Nemá srdce. Základní kámen,“ upřesnil, když uviděl dívčin nechápavý pohled. Pomalu se vydal pryč z nástupiště do dlouhé rovné chodby.
Lada ho následovala, ale neodpustila si námitku: „Obyčejní základní kámen u důležitých staveb používají. Jednou jsem to viděla.“
Evžen potřásl hlavou a jeho výraz v té chvíli Ladě velmi živě připomněl Břetislava, když se ji chystal vyplísnit za nějakou katastrofální neznalost.
„Protože kdysi dávno převzali magický rituál, jenže časem na jeho význam zapomněli a dělají to jen tak, bez magie. Ale když začne čaroděj stavět jakýkoliv dům, vždycky položí do základů co nejpevnější kámen, na který rituálně naváže ochranu, vlastnictví, pevnost, vlídnost, pokrevní smyčku… prostě to, co zaručí nedotknutelnost obydlí nebo odolnost té stavby. Tady nic takového není...“
Zmlkl a zastavil se.
Prostor nebyl tak opuštěný, jak se prve zdálo. Stíny se pohybovaly a měnily tvar. Teplota vzduchu přecházela z chladné na mrazivou a vzápětí zas pocítili zášleh horka. Nesrozumitelný šepot a vzdechy na hranici slyšitelnosti se mísily s podivným skřípáním a praskotem.
Nezdálo se však, že by jim zvláštní úkazy chtěly ublížit.
„Tady straší?“ zarazila se Lada.
Evžen klidně přikývl: „To nic. Jsme hluboko v minulosti města. V Praze straší všude, jakmile se pustíte do hloubky, vždycky tam něco je. Tady se jen nikdo nenamáhal s odstíněním.“
Chodba pokračovala přímo vpřed a po pěti metrech se rozdvojovala. Po levé straně navíc odbočovalo vylámané schodiště dolů.
„Tudy,“ ukázala Lada ke schodům na téměř neviditelný otisk sportovní boty s hrubě vzorovanou podrážkou.
Představa jasného cíle je rázně popohnala. Někdo tudy nedávno prošel. Někdo živý a hmatatelný.
Právě sbíhali o patro níž, když se prostorem rozlehl příšerný výkřik.

Dolní poschodí překvapilo svou rozlohou a členitostí. Obrovská hala přes dvě patra se zdála plná kovových schodů, lávek a zábradlí, zavřených železných vrat a tlustého potrubí s velkými kohouty. Volnému průchodu bránily nahodilé zídky a různé úrovně podlahy. Matné světlo skomírajících zářivek zdůrazňovalo černé kaluže stínů. Prostor působil jako něco mezi opuštěnou továrnou, překážkovou dráhou a strašidelným hradem.
Vtom se ozval další výkřik. Tentokrát jednoznačné volání o pomoc.
„Rychle, tamhle jsou!“ vyhrkla Lada a rozběhla se.
V tmavém zákoutí se zmítaly nezřetelné postavy. Ve spleti rukou, pařátů, nohou, a dokonce něčeho jako křídla se nedalo dobře rozeznat, kolik tvorů tam vlastně zápasí, natož kdo je útočník a kdo oběť.
Evžen se pokusil celé klubko znehybnit kouzlem. Ve stejné chvíli se však vymrštila mužská postava a přepadla přes zábradlí. Okřídleného tvora kouzlo zasáhlo. Strnul neschopný pohybu.
Lada užasle vyjekla: „To snad ne!“
Evžen si jí nevšímal. Zkoumání ochromené příšery odložil na později. Ta neuteče, ale tomu druhému může jít o život.
Prokličkoval mezi paletami s čímsi hranatým zakrytým plachtami a naklonil se přes zábranu.
Zjistil, že muž se s řevem kutálí dolů po stojícím rezavém eskalátoru. Evženovi blesklo hlavou, že měl štěstí, protože hned vedle se rozevírala hrozivá temná propast pod nedokončeným schodištěm.
Přeskočil zábradlí, vmžiku byl u eskalátoru a vrhl na schody síť, aby krkolomný pád zastavil.
Zkroucená postava znehybněla, avšak nepřestala ječet hrůzou, naopak křik přidal na síle.
Evžen bez váhání seběhl dolů, odčaroval síť a chytil muže pod rameny, aby mu pomohl zpátky nahoru: „Jsi zraněný?“
Odpověď nedostal. Zblízka zaznamenal vytřeštěné oči a obličej zkřivený děsem.
Vzápětí to pocítil taky.
Bez varování ho přepadl záchvat paniky. Nevysvětlitelný šílený strach zaplavil každou buňku v těle, zardousil dech a ochromil mozek jedinou neodbytnou představou.
Neunikneš.
Dostanou tě.
Ty to víš.
Vždycky jsi to věděl.
Dlouho trpělivě číhali ve tmě. Věděli, že jednou se jim ocitne na dosah.
Teď čekají na první neopatrný pohyb. Pak ho nelítostně rozervou na kousky. Sežerou ho zaživa.
Mysl stisknutá do svěráku hrůzy vypověděla poslušnost. Evžen se bezmocně schoulil, pevně zavřel oči, a aniž pořádně vnímal, co dělá, přetáhl si bundu přes hlavu. Jako by ho to směšné gesto mohlo před útokem ochránit.
Po několika okamžicích si však uvědomil, že instinktivně učinil správně. Křeč ochromujícího děsu polevila. Stále si byl vědom, že ohrožení je reálné, že se bez jakékoliv obrany vystavil smrtelnému nebezpečí, ale už dokázal uvažovat. Co se tu u Želmíra děje? Pod jaký strašlivý vliv se dostal? Proč mu pomohlo udělat tu nejméně praktickou věc, zachovat se jako vystrašené děcko?
A hned si v duchu odpověděl: Protože to byl dětský strach.
Jako dítě se doopravdy bál snad jen starého Řehoře, ale dokázal si matně vybavit různé temné kouty, černočernou tmu pod postelí, starou skříň tety Rozálie, která se někdy v noci s příšerným zaskřípáním sama pootevřela… Všechny ty dětské tajné strachy, neviditelné číhající bubáky, o kterých se nikdy nemluvilo.
Dobrá, takže bubáci. Nastal čas pořádně si na ně posvítit.
Bude to obtížné, když uvázl v tomhle stísněném železném korytu, ale nějak si poradí.
Evžen levou rukou nahmatal v kapse džínů svůj amulet, malý neopracovaný granát na řetízku. Opřel se o nezlomnou sílu rudého kamene, vyskočil a než ho vlna hrůzy stačila znovu zasáhnout, vrhl pravou rukou do černé hloubky pod eskalátorem co nejmohutnější proud světla.
Mladík, který se dosud krčil na schodech a vtahoval hlavu mezi ramena, se působením světla rovněž probral. Dezorientovaně se rozhlédl. A rozječel se jak siréna.
Evžen se mu nedivil. Sám měl co dělat, aby přemohl tak prudký odpor, že jeho žaludek udělal přemet a kolena se roztřásla.
Kam až proud světla dosáhl, celou podlahu dolního patra pokrývala hustá pohyblivá vrstva těch nejpitvornějších a nejhnusnějších tvorů, jaké kdy spatřil.
Byli drobní, stěží větší než jeho pěst, ale v tom obrovském množství působili nebezpečněji než trojhlavá saň. Černí, rudí, mrtvolně namodralí, jedovatě světélkující… Někteří měli pavoukovitě roztažené nesčetné nohy, jiní hrozivá klepeta, další šest očí, kočičí drápy, rozšklebené tlamy… a úplně všichni cenili blýskavé dlouhé zuby, na první pohled ostré jak šavle. V naprostém tichu se posunovali směrem k eskalátoru. Jeden, co vypadal jako krvavá oční bulva s křivýma hmyzíma nohama, už dokonce dokázal zdolat první schod.
Při náhlém ozáření zakolísali a váhavě ustupovali. Mizeli ve stínech, ale bylo zřejmé, že jen čekají na další příležitost.
Evžen seslal dolů smršť drtivých kouzel.
Vzápětí mu došlo, v čem je potíž. Nedokáže metat kletby a zároveň udržovat silné světlo. Zjistil, že zasažení bubáci se sice změnili v hromádky černého prachu, ale na jejich místo se okamžitě natlačili další, kterým stačila chvilička tmy, aby nabyli na síle.
Vztekle dloubl špičkou boty do žeber zoufalce u svých nohou: „Posviť mi, zatraceně!“
Mládenec vyčaroval chabou sféru. Úplně k ničemu. Nezbylo než bojovat naslepo a střídat záblesky světla s ničivými údery.
Vtom vyšlehl mohutný plamen, se zuřivostí stepního požáru vtrhl mezi bubáky a polykal je jak stébla slámy.
To po zábradlí jako blesk sjela Lada a zapojila se do boje.
Evžen ji přivítal radostným výkřikem. Teď už viděl dobře a ochromující vliv bubáků taky téměř zmizel. Zatímco Lada hnala ničivý oheň v širokém pásu prostředkem chodby, sám se soustředil na příšery, které se pokoušely ukrýt v postranních zákoutích.
Stačí vytrvat a zvládnou to.
Náhle cosi kovově zaskřípalo.
Schody se nečekaně rozjely dolů.
Evžen se zakymácel, ale udržel rovnováhu, prudce se otočil a na poslední chvíli rozbil protikouzlem rozžhavené magické kolo, který se shora valilo přímo na ně.
Nečekaný útok shora Ladu přinutil, aby se stejně jako oba muži otočila čelem k novému protivníkovi. Mezi dvěma zděšenými údery srdce si stačila uvědomit, že mladík, kvůli kterému spadli do smrtelné pasti, není nikdo jiný než Ondra Jandák.
Pak už nebyl čas přemýšlet o ničem.
Shora se řítila smršť drtivých kouzel, které stěží zvládali odrážet. Z druhé strany se vyvalila temná ochromující hrůza. Bubáci se neúprosně stahovali okolo bezmocných obětí.
Změť kleteb a zaklínadel se propletla v jakémsi smrtícím magickém provazci. Svíral jako katova smyčka, vyvolával podivný trans. Lada necítila už ani strach ani naději. Jen jako stroj metala kouzla a v hloubi duše věděla, že to neskončí, dokud nepadne.
Vtom nejasná postava nahoře vystřelila obrovský zelený plamen, který se vzápětí roztříštil o Evženův štít.
Lada kletbu poznala a zjištění ji vytrhlo z otupělosti.
„To je Binková,“ vydechla. „Binková z pošty.“
Ondra vyjekl a jeho vlastní kouzlo se vychýlilo kamsi do prázdna.
Evženovi jméno nic neříkalo, takže mlčky pokračoval v boji.
Ale Lada náhle měla plán.
„Ondro, udělej štít nebo něco, zaháněj bubáky, ať má Evžen krytá záda a co nejvíc ji zaměstná,“ zašeptala. „Já zkusím vylézt nahoru.“
Na dohadování nebyl čas. Evžen přikývl a zaútočil s novou vervou.
Ondra vytvořil překvapivě odolnou kouzelnou bariéru a začal tlačit dotírající příšery zpět do tmy.
Lada přeskočila k železné konstrukci, po které zřejmě původně měl jezdit druhý eskalátor, ale buď ho nikdy nedokončili nebo se zhroutil. Zůstala jen holá kostra rezavých hranatých tyčí, odlámaných držáků a řídce roztroušených traverz.
Lada se opatrně plazila nahoru. Využívala přísavkové kouzlo, ale i tak několikrát málem ztratila rovnováhu. Přitom se snažila být pokud možno neviditelná. Jestli si jí Binková všimne, rozmázne ji jak mouchu.
Evžen si to naštěstí uvědomoval. Lada postřehla, že jeho útoky jsou prudší a silně oslňují.
Ještě vydrž, ještě chvilku, opakovala si v duchu.
Byla asi ve třech čtvrtinách výšky, když náhle všechno utichlo.
Vylekaně se ohlédla, zavrávorala a jen tak tak se na poslední chvíli zachytila a zachránila se před pádem a jistou smrtí mezi zdivočelými bubáky.
Co se stalo? Je některý z těch dvou dole zraněný? Mrtvý?
Binková se znovu objevila v jejím zorném poli a také zkoumavě zírala dolů.
Lada si připomněla, jak jí naposledy na poště stála tváří v tvář. Vlídné paní ve středních letech, která přispěchala na pomoc a zdvořile poradila správnou přepážku. Kdo by si tenkrát pomyslel...
Vtom si Lada všimla hůlky v pravé ruce.
Za pokus to stojí.
Přesně ve chvíli, kdy Evžen zdola opět zaútočil, sama vyslala co nejsilnější přivolávací kouzlo a vytrhla hůlku čarodějce z ruky.
Binková vykřikla.
Obrátila útok proti Ladě. Dovedla citelně udeřit i bez hůlky,
Lada kletbu vykryla jen tak tak.
Vtom se za Binkovou vztyčil neforemný stín a rozmáchl se těžkým tlustým klackem.
Binková se nezadržitelně zřítila do černé hloubky.
Její táhlý výkřik přetrhlo těžké, dusivé ticho.

Jako by se proměnila v kus ledu. Lada se tiskla k železné traverze neschopná pohybu, v ústech chuť rzi nebo možná krve z rozkousaných rtů, ochromená šokem nedokázala ani otevřít křečovitě stisknutá víčka, přesto jako žhavě jasný obraz stále viděla záplavu pitvorných příšer, jak pokrývá polámané tělo mrtvé čarodějky, jak se ostré zuby zakusují do masa, klepeta rvou vlasy, jak její protivnice kousek po kousku mizí, až nezbyde nic.
Poprvé hořce zalitovala, že ji zvědavost donutila pátrat, jak skončil Ladislav Malina. Tohle se dozvědět nechtěla.
„Lado?“
Evženův vyděšený výkřik ji donutil trochu se vzchopit.
„Jsem tady,“ hlesla. Stále se však nedokázala pohnout.
Evžen zdola také zaznamenal pád a útok bubáků, ale nepostřehl, kdo spadl, a už myslel na nejhorší. Teď se snažil vzpamatovat z otřesu.
Ondra rozsvítil sféru.
Schody pořád drkotaly dolů a Evžen si zoufale pomyslel, že se z té zamořené díry nikdy nevyškrábe. Vtom si všiml znaku na zábradlí, který na první pohled vypadal jako nasprejované graffiti, ale zároveň trochu připomínal čáry. Zkusmo ho objel prstem.
Schody se zastavily.
S úlevou popadl stejně vyčerpaného Ondru, který se navíc nemohl postavit na pravou nohu, a z posledních sil ho vlekl nahoru.
Snad nikdy mu žádná cesta nepřipadala tak úmorná a nekonečná jako tohle namáhavé stoupání přes ostré kovové hrany, kdy každý krok bolel, svaly se únavou proměnily v roztřesené hadry a dech se sípavě prodíral sevřeným hrdlem. Přitom nezapomínal, že ještě není konec. Ještě někdo tam nahoře číhá a těžko předvídat jeho plány, proto se musí udržet ve střehu, všechny smysly naostřené, stále připravený k dalšímu boji.
Konečně se doplahočili k Ladě, která pořád bezmocně ležela na konstrukci vedle eskalátoru. Od relativního bezpečí pevných schodů ji dělila prázdná mezera a kluzká bariéra. Metrový rozdíl mezi životem a strašlivou smrtí.
„Pomozte mi,“ vzlykla. „Já už nemůžu.“
Evžen se natáhl přes zábradlí, objal ji a snažil se ji přitáhnout k sobě, ale nebýt toho, že se Ondra s vypětím všech sil postavil na zdravou nohu a pomohl mu, všichni tři by se zřítili zpátky dolů. Nakonec však složitý manévr zvládli a v nepohodlném těsném klubku si zmoženě sedli na schody.
Evžen zůstával napjatý a neustále se ostražitě rozhlížel. Nezapomínal, že každou vteřinu může přijít další útok. Ale i on uznával, že chvilka odpočinku je naprosto nezbytná.
Přejel rychlým pohledem z Lady na Ondru a zpátky. „Vyrozuměl jsem, že se znáte,“ nadhodil tázavě.
„Jo,“ vzdychla Lada a lehce mávla rukou. „To je… prostě Jandák.“
„Ondřej Jandák, kriminální policie Vyšehrad,“ doplnil ji Ondra upjatě a blýskl odznakem pod klopou.
Lišák se zamračil: „Já jsem Evžen. A co tu vlastně pohledáváš?“
Vyslovil otázku ve stejném okamžiku, kdy Lada vyhrkla: „Kde ses tu vzal?“
Ondra zaváhal. Za normálních okolností by je odbyl. Nemá povinnost a vlastně ani právo dělit se s veřejností o podrobnosti vyšetřovaného případu. Teď však dobře věděl, že bez jejich pomoci se odsud nedostane, takže znepřátelit si je není dobrý nápad.
„Zjistil jsem na základě tvého podnětu,“ začal komisně a podíval se na Ladu, „že v případu porušení utajení Ladislavem Malinou se skutečně objevila jistá nesrovnalost. Někdo dodatečně poupravil spis. Když jsem ho tenkrát uzavřel, tak…“
„Cože?“ nadskočila Lada.
Ondra se zarazil. Za to pitomé podřeknutí by si nejradši nafackoval, ale teď mu nezbylo, než jít s barvou ven: „No ano, tenkrát jsem stažení těch knížek zařizoval já. Co je na tom? Je to moje práce. Myslel jsem, že je všechno v pořádku, ale když jsi do toho začala šťourat, podíval jsem se do spisu a zjistil jsem, že ho někdo přepsal. Pak jsem se dozvěděl, že Malina zmizel, a pochopitelně jsem začal zjišťovat, co se stalo. Logicky jsem se spojil s vedoucí čarodějnického oddělení na poště, protože tam Malina prý pracoval. Ujistila mě, že o jeho osudu nic neví.“
„A tys jí na to skočil,“ obrátila Lada oči v sloup.
„Proč ne?“ odsekl Ondra podrážděně. „Malina byl jeden z mnoha obyčejných zaměstnanců. Její odpověď dávala smysl.“
„Moment,“ vpadl Evžen. „Věděla vůbec Binková o té knížce? Co ti k tomu tenkrát Malina řekl?“
„Já jsem s ním nemluvil. Zlikvidoval jsem knihy a vzápětí se navalila další práce a…“
„U Želmíra,“ zasténal Evžen.
Lada sáhla po cigaretě. Chviličku jen mlčky kouřila, pak vydechla mohutný oblak dýmu a skoro klidně se zeptala: „Kdo tě nasměroval sem?“
„No přece Binková. Už jsem byl na odchodu, když se mi svěřila, že zachytila informaci o tajné stanici v metru, kde prý čarodějové zasvěcují obyčejné do magických obřadů. Zdůraznila, že s Malinou to nejspíš nesouvisí, ale… musel jsem to prověřit.“
Evžen se zakousl do kloubů propletených prstů, aby hlasitě nevybuchl.
Lada spolkla pár výrazů nevhodných pro dámu, zahodila cigaretu a rázně se zvedla: „Já už snad ani nic slyšet nechci. Jdeme.“
Tentokrát podpírali zraněného Ondru každý z jedné strany. Po chvilce odpočinku byl zbytek výstupu méně náročný, přesto si všichni tři oddechli, když konečně doklopýtali do horního patra.
Vzápětí Ondru pustili a Evžen bleskurychle vykouzlil štít.
Ondra došlápl na zlomenou nohu, zařval bolestí a upadl, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. S námahou se pokusil zvednout na lokti. Vtom zaznamenal zvláštní postavu, napůl skřeta napůl bůhvíco, která stála asi deset metrů před nimi a upřeně je pozorovala.
„Ten mě přepadl a hodil dolů!“ křikl Ondra.
Chtěl vyslat poutací kouzlo, Evžen mu však srazil napřaženou paži.
Skřet se netvářil nepřátelsky. V jednoznačném gestu zdvihl ruce nad hlavu.
Pomalu se přiblížil měkkými neslyšnými kroky a nečekaně padl před Ladou na kolena. Hluboce se uklonil.
V pološeru poničené haly se tak na okamžik vytvořila velmi bizarní scéna. Jedna postava napůl sedí a napůl leží na zemi a heká bolestí, dvě rozpačitě postávají a před nimi klečí tvor s širokým pomačkaným obličejem, otrhanými křídly a pařáty místo prstů.
„Ehm,“ odkašlala si Lada a konečně prolomila zaražené ticho. „Umíš mluvit? Co jsi zač?“
„Jmenuji se Koba, má paní,“ odpověděl tvor chraplavě a ztěžka jako někdo, kdo už dlouho nepronesl ani slovo.
„Proč mi říkáš paní?“ divila se Lada.
Koba střelil pohledem po hůlce, která Ladě trčela z kapsy. „Otročí kouzlo mě váže k hůlce, kterou teď vlastníte vy.“
„Ach.“ Lada hůlku opatrně uchopila konečky prstů, jako by pálila, a nedůvěřivě si ji prohlédla.
Evžen se zájmem přikročil blíž. Poznal vzácné cedrové dřevo a i bez doteku vytušil jádro z mocné substance. Možná dračí. Mistrovská cizí práce, pravděpodobně anglická.
„Proto jsi ji zabil?“ vydechl a pohodil hlavou k propasti. Kdo s čím zachází, prolétlo mu myslí. Otřásl se.
Koba ho ignoroval a Lada otázku zopakovala.
„Ano,“ přitakal skřet klidně. „Ona mě stvořila, její vinou jsem, co jsem. Kvůli ní trávím skoro celý život tady a sloužím. Nepřál jsem si takový osud.“
Evžen s pochopením pokýval hlavou.
Lada zatím dumala o tom, že Koba přesně odpovídá popisu netvora, kterého zahlédla Matylda v lese. Buď ji skutečně unesl on nebo je tu takových oblud víc. To se uvidí.
Usadila se na špinavých dlaždicích co nejpohodlněji, hůlku si položila na klín a přikázala Kobovi: „Sedni si a odpovídej na moje otázky. Moje i jeho,“ dodala a ukázala na Evžena, který se mezitím uvelebil na prázdné dřevěné paletě. „Jestli nám po pravdě povíš všechno, co chceme vědět, snad potom vymyslíme, co bychom mohli na oplátku udělat pro tebe.“
Koba se znovu uklonil: „Jak si přejete, má paní.“
„Kde ses tady vzal?“
„Narodil jsem se daleko odtud, kde přesně nevím. Mluvilo se tam jiným jazykem. Vybavuji si hory, chladno a hodně sněhu v zimě. Lidi jsme téměř nevídali, dokud naši osadu nepřepadli černokněžníci. Mnoho našich zabili, další zajali, pobrali všechno, co považovali za cenné. Pochytali a odvlekli děti, mezi nimi i mne. Už nikdy jsem nikoho z našich neviděl, protože mě odvezli pryč a prodali. Tak jsem se dostal k bývalé paní. V podzemí svého domu věznila mnoho různých tvorů. Zvířata, pololidi, lesní bytosti… I jednoho liškomága, ten se sám zabil. Občas někoho odvedli a už se nevrátil. Jednou došlo i na mě. Zavřeli mě do nějaké skříně společně s jakýmsi barevným ptákem s lidským obličejem. Nevím, co se dělo dál. Pamatuji si jen šílenou nekonečnou bolest a tmu. Když jsem znovu přišel k sobě, vypadal jsem takhle.“
Lada cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Těžko říct, jestli ji víc zasáhl příšerný příběh nebo lhostejně klidný tón, jakým Koba všechnu tu hrůzu vyprávěl.
Poočku pohlédla na své společníky.
Evženův rozzuřený výraz byl dokonale čitelný. Litoval, že se mu nepodařilo zabít Binkovou osobně.
Ondra vypadal, že se mu chce zvracet.
„Pokračuj,“ vypravila ze sebe Lada stísněně.
„Od té doby jsem pracoval v domě a plnil různé úkoly, které mi paní uložila.“
„Kde je ten dům?“ přerušil ho Evžen.
„Nevím,“ odtušil Koba. „Nikdy jsem nevycházel. Byl to velký dům plný bohatství. Paní s manželem často hostili mnoho čarodějů. Všichni se na pokusech na nelidských tvorech podíleli. Brzo jsem si uvědomil, že proměna mi nepřinesla jen znetvoření, ale i nové schopnosti. Zjistil jsem, že mám velkou sílu a necítím bolest. Také že se dokážu snadno učit, dokonce jsem získal trochu magického nadání. Četl jsem proto knihy a plánoval jsem pomstu. Chtěl jsem osvobodit i ostatní zajatce. Plán se ale prozradil. Paní mě nezabila, jak jsem doufal. Místo toho mě připoutala ke své hůlce.
Později nastala změna, něco se přihodilo. Vyrozuměl jsem, že spolek byl prozrazen a mnoho členů uvězněno. Moji pánové však obvinění unikli, někdo je včas varoval. Zavraždili zbývající zajatce, spálili dům, aby zakryli stopy, a mě poslali sem. Již mnoho let jsem tady. Moje práce spočívá ve střežení a krmení bubáků, aby se sami nevydali na povrch. Jen několikrát mě paní vyhledala a uložila mi jiný příkaz nebo mě povolala do města, abych splnil nějaký úkol.“
„Celou dobu jsi tu sám?“ zeptala se Lada soucitně.
„Byl tu i jeden chromý kentaur, ale ten už zemřel.“
„Kde se tu vzali bubáci? Taky její práce?“
„Domnívám se, že ano. Jsou v podstatě nezničitelní, velmi rychle se množí, stačí jim chvilička tmy. Paní s nimi někdy obchodovala, někdy je posílala nepřátelům, ale většinou tu jen byli. Z nějaké dávné poznámky jsem pochopil, že vypustit je v takovém množství ven by znamenalo prozrazení.“
„Chápu dobře, žes je krmil lidmi, co přijeli metrem?“
„Ano.“
„Bylo jich hodně?“ vydechl Evžen.
„Dost.“
Zdálo se, že není co dodat.
Lada se stísněně obrátila na Evžena: „Zapomněla jsem na něco?“
„Ježibaba,“ připomněl. „Zabili ji hůlkovým kouzlem. Udělala to Binková? A proč?“
Koba zvolna zakroutil hlavou: „O tom nic nevím. Jedna ježibaba za paní chodila tenkrát do domu. Ale nebyla otrok, dostávala za splněné úkoly peníze.“
„Možná se pohádaly kvůli odměně,“ uvažovala Lada. „Ježibaba dostala málo, protože se nechala nachytat. Třeba začala vyhrožovat nebo vydírat a Binková dostala vztek.“
„Je to možné, ale jak to přesně bylo, to už nám asi nikdo neřekne,“ mračil se Evžen.
Lada se kousala do rtů a dlouho váhala, než se odhodlala k další otázce: „Před čtyřmi lety sem přijel asi třicetiletý mládenec, obyčejný. Pamatuješ se na něj, Kobo?“
„Pohled do tváře vyděšeného člověka pro mne není příjemný. Každému jsem hned přetáhl přes hlavu pytel a nezkoumal jsem, jak vypadá. Mohu vám říci jen jedno. Nikdo bubákům neunikl. Pouze vy tři.“
Koba domluvil a strnul jako šedá kamenná socha.
Z jeho výrazu se nedaly vyčíst žádné pocity, obavy ani lítost, dokonce ani zájem, co bude dál.
Zato Ladě vířily myšlenky v hlavě jako splašený kolotoč.
Vyřešila případ. Získala svou odpověď. Tak strašlivou, že by si ji nedokázala představit ani v nejhorším snu.
Znovu si vybavila své jediné přímé setkání se Sabinou Binkovou, tenkrát když se objevila v poštovní dvoraně a mile nabízela pomoc. Vypadala bezelstně a dobrosrdečně jako laskavá babička, co každou sobotu chystá pro vnoučata bábovku. Koho by napadlo, jakých ukrutností je schopná… Vždyť Lada sama dlouho podezřívala tu druhou čarodějku od přepážky…
Zároveň se otevřely další otázky. Smrtí Binkové to rozhodně nekončí.
„Takže máme jasno,“ vzpamatoval se v té chvíli Ondra a pokoušel se posadit zpříma a zároveň vytáhnout svůj odznak.
Evžen se ušklíbl a otočil se k Ladě.
„Vodila si ho jako loutku,“ zašeptal naléhavě. „Sedím metr od vás, a přesto sílu toho kouzla cítím. Nemohl jednat jinak.“
„Já vím.“ Koutkem oka zaznamenala, že se Ondra snaží aktivovat odznak.
Musí jednat okamžitě.
Rozhodla se. Vstala, opřela si hůlku o koleno a prudkým pohybem ji přerazila na dva kusy.
„Propouštím tě, Kobo,“ pronesla vážně. „Jsi volný.“
Kobův výraz se nezměnil.
Skřet prostě vstal a bez jediného slova zmizel v temnotě betonového labyrintu.
„Zbláznila ses?“ řval mezitím Ondra. „Chyťte ho přece! Jediný živoucí svědek a ty ho necháš utéct! Důkazní předmět zničíš! Jsi normální?“
„Expert na hůlkovou magii dokáže vytáhnout použitá kouzla i ze zlomené hůlky,“ prohodil Evžen.
„Ne, to se mi jen zdá!“ Ondra Evženovu poznámku přeslechl a dál rozčileně vrtěl hlavou a máchal rukama. „Zavolám posily. Vy půjdete pěkně se mnou k podání vysvětlení. Jestli se z toho nevyklube ještě něco horšího, třeba maření vyšetřování.“
Evžen náhle rozzuřeně vyskočil a v hale se zablesklo. Kouzlo prásklo jako bič a odznak se odkutálel stranou.
Ondra se svalil na záda a bolestí lapal po dechu.
„Ty pitomče,“ procedil lišák skrz zuby. „Vůbec ti nedošlo, že nebýt tvého lajdáctví, tak Malina mohl zůstat naživu? A kdo ví kolik dalších lidí? A ty máš ještě tu drzost dělat tady ramena?“
„Přesně tak,“ přisadila si Lada. „My tímto zatýkáme tebe. Eskortujeme tě na Vyšehrad. Upozorňuju tě rovnou, že tvého šéfa dost dobře znám. To si piš, že dohlédnu, aby sis to pořádně vyžral.“
„To je absurdní,“ namítl Ondra rozhořčeně.
„Sklapni,“ doporučila mu Lada. Sebrala Kobův pohozený obušek a použila vlastní šátek, aby z něj vytvořila improvizovanou dlahu.
Sotva práci dokončila, Evžen drapl Jandáka pod paží a nesmlouvavě ho vytáhl na nohy: „Vztyk a pohni sebou.“

Šéf vyšehradského oddělení pro utajení Blažej Dmýšek rozhodně nepatřil k přecitlivělým jedincům, kteří dají na předtuchy a varovná znamení. Ale toho dne šlo všechno špatně už od rána. Rozsypal cukr, opařil si pusu horkým čajem, polil si mikinu, a než našel čistou, chvíli to trvalo. Na Vyšehrad dorazil ponořený do neradostného plánování, jak se příští víkend nezasekne v práci, protože musí věnovat nějaký čas své osamělé domácnosti.
Jeho rozladění ještě vzrostlo, když zjistil, že po Jandákovi není vidu ani slechu. Asi nebyl dobrý nápad svěřit mu tu poštu. Chlapec si rychle zvykl chodit do kanceláře jak do holubníku.
Kolegyně Vyskočilová ve vedlejší kanceláři soustředěně pracovala na závěrečné zprávě ke svému případu a jen nevrle broukla, že Ondřeje dnes vůbec neviděla.
Kolem čtvrt na deset už Dmýškovi došla trpělivost a sáhl po odznaku, aby opozdilce popohnal. K jeho úžasu se ale spojení nezdařilo, ačkoliv policejní odznak se nedá vypnout. Jediné možné vysvětlení je, že se Jandák nachází v nějakém nesmírně silném magickém poli. Tak silném, že může být v nebezpečí života!
Znepokojený Dmýšek přemítal, jestli rovnou vyhlásit poplach, ale pak přešel k Ondrovu stolu a prohrábl se papíry ve snaze najít nějaký vzkaz nebo náznak, kam se asistent vypravil. Nic nenašel. Ke svému překvapení však objevil složku k dávno uzavřenému případu.
Byla to Jandákova první samostatná akce. Dmýšek si proto fakta pamatoval jen matně. Pročítal protokoly a jeho pocit pokřivené nepřirozenosti rostl. Nemohl se zbavit dojmu, že je něco v nepořádku s magickou pečetí. Jako by do spisu někdo dodatečně zasáhl. Takovou pravomoc má ale málokdo, znovu otevřít uzavřenou věc může jen Velká rada na návrh šéfa příslušného oddělení a náčelnice celé kriminálky.
Že by s tím Jandákovo zmizení nějak souviselo?
Vzápětí těžké myšlenky rozmetalo třísknutí prudce otevřených dveří.
Ondra Jandák byl konečně tu, ovšem vyčerpaný, špinavý a dokonce zraněný. Dmýšek vytřeštil oči, když spatřil, že z jedné strany ho podpírá Evžen Vulpes, liškomág, jehož přítomnost vždycky signalizovala malér na obzoru, a z druhé soukromá vyšetřovatelka Lada Durmanová, která už také párkrát Dmýškovi zkřížila cestu. Oba byli zaprášení a uválení stejně jako Ondra a únavou se stěží drželi na nohou.
Všichni tři opřekot začali hlasitě vykládat každý něco jiného, čímž Dmýškův zmatek dovršili.
„Tak dost!“ vzpamatoval se konečně natolik, aby dokázal převzít kontrolu nad situací. Jandáka bryskně odeslal na ošetřovnu, Evžena a Ladu usadil na dřevěné židle určené pro vyslýchané, poprosil Jiřinu Vyskočilovou, aby si udělala chvilku, přišla do jeho kanceláře a přinesla s sebou dvě silné kávy, Evženovi přikázal mlčet a Ladě mluvit.
Lada si bez ptaní zapálila, vděčně usrkla kávy a uvažovala, jak začít.
„Uslyšíte smutný příběh,“ pronesla konečně. „Jak s ním naložíte, to už bude na vás.“
„Nemůžou to přece nechat jen tak,“ nevydržel Evžen, ale pod Dmýškovým přísným pohledem omluvně pokrčil rameny a nechal Ladu, ať hovoří po svém.
„Před několika dny jsem se náhodou potkala s jedním obyčejným starším pánem. Vyprávěl mi, že přišel o jediného syna. Nikdy se nedozvěděl, co se s ním stalo, nikdo se nenamáhal pátrat po jeho osudu. Nikoho nezajímal, tak jsem se do toho pustila sama. Syn se jmenoval Ladislav Malina, bylo mu asi třicet, neměl žádné magické nadání a pracoval na Hlavní poště. Určitě víte, že tam působí zvláštní čarovné echo, protože váš podřízený Jandák ho nedávno znovu odstiňoval.“
Dmýšek zaujatě přisvědčil.
„Před pěti lety zeslábla bariéra, kterou vytvořil tady pan Vulpes, a Malina začal odposlouchávat útržky cizích rozhovorů. Zachytil nejen žádosti zákazníků a pracovní rozmluvy zaměstnanců z různých dob, ale i klábosení pracovnic čarodějnického oddělení, možná i úryvky z novinových článků, které si předčítaly… Zkrátka tam vznikla díra v utajení jak hrom. Malina se rozhodl ty historky využít jako inspiraci, napsat knihu a proslavit se.
Dmýšek sebou trhl. Bezděčně sáhl na Jandákův stůl pro odloženou složku. Lada určitě mluví o tomhle případu, protože si nevybavuje žádný podobný. Jenže fakta nesouhlasí…
Evžen si všiml Dmýškova nedůvěřivého výrazu a znovu se do výpovědi vložil: „Dneska už neseženete přímý důkaz, jak to přesně bylo, protože Malina je mrtvý. Ale můžu potvrdit, že všechno, co Lada říká, je možné. Pracoval jsem s tím echem, vím, jak se přenáší.“
„Knížka vyšla na jaře roku 1988,“ navázala Lada důraznějším tónem. „Samozřejmě vzbudila pozornost a samozřejmě oddělení pro utajení zasáhlo a využilo svoje možnosti, jak ji rychle stáhnout z oběhu. Vaše oddělení pro utajení,“ vypíchla ostře.
Dmýškův pohled se střetl s Evženovým, ale temný mrak v liškomágových očích ho donutil se odvrátit. Okamžitě si uvědomil, jaký případ ho tenkrát zaměstnal natolik, že se prolomenému utajení nevěnoval osobně.
Lada si náhlého napětí mezi oběma muži všimla, ale nenechala se přízrakem černé sanitky odvést od tématu: „Tím mohlo všechno skončit. Kdyby se někdo obtěžoval s Malinou mluvit. Kdyby ho poučil o nebezpečí, zavázal ho mlčenlivostí nebo mu nějak jinak zabránil pokračovat. Kdyby si ověřil, jestli Malina publikoval všechno, co zjistil.“ Zvýšila hlas. „Jenže to se nestalo.“
Dmýšek zaraženě mlčel a snažil se srovnat si myšlenky. Lada Durmanová se mu tady v podstatě snaží naznačit, že jeho vlastní asistent zanedbal svou nejzásadnější povinnost. A zřejmě zfalšoval protokol!
„Co se teda stalo?“ vmísila se do výslechu Jiřina Vyskočilová, když už ticho trvalo příliš dlouho.
Lada položila na stůl Malinův rukopis. „Pochopil to celé špatně. Myslel si, že objevil tajný průchod do magické říše, že je pod Prahou nějaké paralelní město nebo co, a chtěl to prozkoumat. Jenže skončil na nepoužívané stanici metra a stal se obětí přemnožených zmutovaných bubáků.“
Dmýšek i Vyskočilová si dali do souvislosti zbědovaný vzhled příchozích a strnuli.
„Tím chcete říct…“ začal Dmýšek opatrně.
„Že tam pořád ještě jsou, jistě,“ přerušil ho Evžen netrpělivě. „Zrovna jsme z té díry horko těžko vylezli a nechybělo moc, aby sežrali i vašeho slavného asistenta. Jestli byla Malinova smrt nešťastná náhoda nebo záměr, to už se asi nedozvíme, ale něco se s tou stanicí musí rychle udělat. Malina není jediný, kdo tam zahynul.“
Vyskočilová vstala: „Na to potřebujeme posily. Seženu někoho z démonologie a…“
„Okamžik, Jiřino,“ zadržel ji Dmýšek. „Raději si to vyslechneme všechno. Něco mi říká, že ještě není konec.“
Lada se trpce pousmála: „To hlavní teprve přijde. Když jsem se o věc začala zajímat já, hned jsem si všimla, že mě někdo sleduje a klade mi překážky. A nebyl to jen ten váš výtečník Jandák. Přesto jsem rychle zjistila, že ohnisko celého případu se nachází na poště. Byla to vedoucí čarodějnického oddělení Sabina Binková. Přede mnou popřela, že by o Malinovi vůbec kdy slyšela, ale moc dobře věděla, jak skončil. Nejprve za mnou poslala najatou ježibabu. Pan Vulpes mi ji pak pomohl vystopovat až do podzemního doupěte, ale našli jsme ji zavražděnou. Myslíme si, že se s ní Binková pohádala kvůli odměně a ujely jí nervy.“
Lada vysypala z notesu útržek obálky se vzorkem svého písma, přidala i tu zfalšovanou a mluvila dál do napjatého ticha:
„Potom mě Binková chvíli sledovala sama, a nakonec poštvala dalšího netvora ve svých službách, aby se mě zbavil. Někdy v té době se všechno rozleželo v hlavě i Ondrovi. Sám nám přiznal, že šel za Binkovou a na Malinu se jí vyptával. Poslala ho chladnokrevně na smrt. Chtěla se ale přesvědčit, že jí plán vyšel, a tak se sama na tu prokletou stanici přišla podívat. Vyznala se tam dokonale, vždyť to byla ona, kdo tam ty bubáky nasadil.“ Zmlkla, aby se trochu napila.
Evžen pokračoval: „Jen se Jandáka zeptejte. Pokusila se zabít nás všechny. Došlo k potyčce a už to vypadalo zle, ale potom na ni zaútočil ten zmutovaný skřet, co jí sloužil. Je mrtvá.“
Dmýšek nevěřícně zíral: „Sabina Binková z pošty? U sester, proč? Znal jsem ji spoustu let…“
Jiřina se vzpamatovala z úžasu rychleji. Energicky sáhla po odznaku: „Všechno si pochopitelně ověříme. Jakmile se Ondřej vrátí z ošetřovny, vyslechneme i jeho, a varuju vás, jestli se ukáže, že si vymýšlíte…“
„Je to pravda,“ odsekla Lada dotčeně a položila vedle rukopisu i zlomenou hůlku. „Tohle bylo její. Prověřte si to.“
„V pořádku.“ Dmýšek se probral ze šoku a opět se ujal velení. „Budeme potřebovat démonology, někoho z oddělení pro nelidské bytosti, asi i někoho z vražd a pár strážníků k ruce. Jiřino, svolejte to prosím k poradě, a vy dva zatím…“
Vtom se Lada vymrštila na nohy tak prudce, až převrhla svou židli: „Počkejte! Jeden chlapík z oddělení pro dohled nad nelidskými tvory se jmenuje Mečislav Binka. Je tam nějaký vztah?“
„U sester, vždyť je to její manžel,“ zajíkl se Dmýšek.
Vzápětí vystřelil z kanceláře. Nechal za sebou rozražené dveře a tři lidi s vytřeštěnými pohledy.

O půl hodiny později vládlo v Dmýškově kanceláři unavené ticho.
Poté, co Dmýšek zjistil, že Mečislav Binka nepřišel do práce, a nechal zapečetit jeho kancelář, odspěchala Jiřina Vyskočilová s několika strážníky do vysočanského činžáku, kde Binkovi bydleli.
Dmýšek zatím zaběhl na ošetřovnu zjistit, jak to vypadá s Jandákem, a vyslechnout si jeho verzi výpovědi.
Lada a Evžen v Dmýškově kanceláři pod dohledem strážníka sepisovali za častého zívání a protírání očí co nejpodrobnější vylíčení všech událostí. Na tíhu probdělé noci plné děsivých zážitků byl krátký i třetí hrnek smrťácké kávy.
Lišku Matyldu z toho vynechám. Nezaslouží si, abych na ni za její pomoc poštvala Vyšehrad. Dmýšek nemůže vědět, že sama bych se z toho lesa nikdy nedostala. Fajn. Ale jestli se hned teď nezačne něco dít, usnu na stole, přemýšlela Lada liknavě, když už poněkolikáté mazala nesrozumitelný, v dřímotě načmáraný klikyhák.
Přání se jí vyplnilo téměř vzápětí.
Nejdřív do kanceláře vrazil nervózní chlapík tak nasáklý cigaretovým kouřem, že i Lada pohoršeně nakrčila nos, představil se jako démonolog Stranislav Špaček a začal z nich páčit podrobnosti o bubáčím hnízdě. Hlavně z Evžena, který si díky své vnímavosti vůči stavbám a prostorám dokázal zapamatovat mnohem víc detailů o uspořádání začarované stanice, použité magii, výskytu přízraků i o samotných bubácích, jejichž příšernou moc zakusil na vlastní kůži.
Špačka jeho ochota ke spolupráci příliš nenadchla. Využil toho, že v Dmýškově svatyni je už beztak nakouřeno, aby si zapaloval jednu od druhé, a Evženovo líčení přerušoval znechucenými výkřiky „no ty vole“ a „to mě teda…“, které v přetažené Ladě vyvolávaly nezadržitelné záchvaty smíchu.
Potom se vrátil Dmýšek doutnající vzteky. Potvrzení, že jeho podřízený skutečně při řešení případu nezajistil bezpečí obyčejného, ho vykolejilo natolik, že vážně přemýšlel, jestli by sám neměl složit funkci a jít radši ke strážníkům dělat pochůzkáře. Nejradši by toho lempla na hodinu vyrazil, jenže nemá lidi. I ve třech zvládají rozsáhlou agendu horko těžko. Ale uvěřil, že se Jandák snažil pochybení napravit, když objevil pozměněný spis. Aspoň zrnko dobré v něm snad je. Půjde před disciplinárku a odteď bude mít vojnu jak řemen, sliboval si Dmýšek rozzuřeně. Já z něj nakonec řádného policajta udělám!
Špaček zaznamenal Dmýškův výraz, zjevně usoudil, že likvidovat bubáky bude lepší, a začal se dekovat ke dveřím.
„Takže cestu tam jste mi popsal přesně,“ ujistil se ještě s pohledem na Evžena.
„Jistě,“ zívl Evžen. „Klidně vás tam zavedu, jestli chcete, ale až se trochu vyspím. Stejně musíme počkat do půlnoci.“
„Ještě uvidím. Tak já jdu na věc.“
Špaček zmizel, Dmýšek otevřel okno a chladný vzduch zvenčí mu pomohl znovu nabýt rovnováhy.
„Pořád nerozumím jedné věci,“ pronesl vážně. „Jandák mi řekl o zohaveném stvoření, které jste nechali utéct poté, co zabilo Sabinu Binkovou. Jak mi to vysvětlíte?“
Lada se napřímila: „Protože právě Binková z něj udělala příšeru a potom otroka. Koba byl inteligentní, dokonce vzdělaný, a ona ho používala jako tupý nástroj. Tak jsem ho pustila.“
„Na to jste neměla právo.“
„Vy byste mu nějaká práva určitě zajistili, že?“ ušklíbl se Evžen. „Třeba na nějakou hezkou klec.“
Dmýšek se rozhořčeně nadechl, ale Evžen ho nepustil ke slovu: „Slyšel jste někdy o spolku, který si říkal PIFKA?“
„Ano, ale to je uzavřená záležitost,“ namítl Dmýšek. PIFKA byl spolek čarodějů, který se před dvaceti lety navenek věnoval zkoumání a podpoře nelidských tvorů. Ve skutečnosti šlo o zvrácené experimentování, násilné přesazování do cizího prostředí, nepřirozené křížení a zneužívání všeho druhu. Když se všechno provalilo, vypukl obrovský skandál, protože mezi pachateli byly i významné a všeobecně vážené osobnosti. Po dlouhém a čarodějnickou veřejností pečlivě sledovaném soudním procesu všichni skončili pod kořeny na Boubíně.
„Nebyl bych si tím tak jistý,“ potřásl Evžen hlavou. „Všechno přesně odpovídá tomu, co nám Koba o těch zvěrstvech říkal, mluvil i o mazání stop, když se na to přišlo. Binkovi v tom jeli taky a tenkrát vám vyklouzli. Hledejte velký dům, který jim dřív patřil a záhadně vyhořel. A jestli vám můžu poradit, najděte si člověka, který se jmenuje Vlastimil Chabrek. V létě jsme ho náhodou potkali a může vám říct hodně zajímavých věcí. Mimo jiné, že nad členy PIFKY, které tenkrát nezavřeli, držel ochrannou ruku někdo opravdu vysoce postavený.“
Lada neklidně poposedla: „Přesně tak. A teď vám řeknu něco, na co nemám vůbec žádný důkaz, je to jen moje domněnka, ale na vašem místě bych prověřila Ignatia Semelku z Velké rady.“
Dmýšek začal mít pocit, že se mu kamenná podlaha houpe pod nohama. Vyšetřovat kohokoliv z Velké rady bez neprůstřelných důkazů, to bylo něco nemyslitelného, jasná sebevražda. Na druhou stranu… kdo jiný než člen Velké rady by dokázal manipulovat s magickou pečetí na protokolu? Bude to muset probrat s náčelnicí a podívat se na to.
Kde vlastně vězí Jiřina s tím zatraceným Binkou?
Jako na zavolanou se opět otevřely dveře, ale nevstoupila kolegyně Vyskočilová se zadrženým, nýbrž zástupce velitele strážníků Šimon. Tvářil se tak sklesle a otřeseně, že všichni přítomní mimoděk znepokojeně vstali.
„Zatracený průšvih, pane,“ zamumlal Šimon. Všiml si, že Dmýšek není sám, a tázavě pozvedl obočí, ale Dmýšek mávl rukou:
„Jen mluvte. Já už nevím, co horšího bych ještě mohl dneska vyslechnout.“
„Zvorali jsme to, pane, omlouvám se. Měli jsme Binku v první řadě informovat, že jeho manželka tragicky zahynula, a pak ho předvést k podání vysvětlení, tak jsme tam nechtěli rovnou vletět jak přepadové komando a normálně jsme zazvonili dole u dveří. A vtom se to stalo…“ Šimon se natáhl po nejbližší sklenici vody, obrátil ji do sebe a ztěžka pokračoval. „Byt je v nejvyšším čtvrtém patře. Binka byl doma. Vyšel na balkón a podíval se dolů, kdo zvoní. Stáli jsme tak, aby zahlédl jen paní Vyskočilovou. Jenže než stačila něco říct, ze střechy domu se sneslo něco… jakživ jsem nic podobného neviděl. Vypadalo to trochu jako skřet, ale mělo to dlouhou hřívu a křídla. Popadlo to Binku za hlavu, vytáhlo do výšky a se zlomeným vazem pustilo dolů. Binka byl pravděpodobně mrtvý, ještě než dopadl na chodník. Celé to trvalo jen zlomek vteřiny, přísahám.“ Šimon provinile rozhodil rukama. „Kdybychom šli rovnou dovnitř, nemuselo se to stát.“
Lada se vylekaně kousla do rtu. Pohlédla úkosem na Evžena. Ten nevypadal překvapeně, skoro jako by něco podobného očekával. Vzpomněla si, že Koba říkal, že na zločinech Binkové se podílel i její manžel. Také ji mohlo napadnout, že skřeti mají dlouhou paměť a odpouštějí málokdy. A liškomágové taky, vzpomněla si na Kobovu výpověď.
Dmýšek zrudl hněvem a bezděky sevřel opěradlo židle tak pevně, až začalo pod jeho prsty doutnat a uhelnatět.
„Poslal jsem pár svých mužů, aby vraha chytili, ale moc šancí jim nedávám. Vzal to přes střechy a vmžiku byl ten tam,“ pokračoval Šimon. „Paní Vyskočilová teď prohledává byt a zajišťuje materiál. Všechno naznačuje, že se Binka chystal někam zmizet, balil si totiž kufr. Helga Millerová už je taky na místě. Čekají na vás.“
„Díky,“ zachraptěl Dmýšek. „Přijdu hned.“
Chyba strážníků je nepatrná ve srovnání se svévolným zásahem Lady Durmanové a Evžena Vulpese. Ten chlap je prostě nepoučitelný a holka mu zdatně sekunduje. Dmýšek se několikrát zhluboka nadechl, než se mu podařilo ovládnout natolik, aby ty dva výtržníky se svérázným smyslem pro spravedlnost neproklel do horoucích pekel.
Vzápětí se k nim prudce otočil: „Koukejte vypadnout, než vás oba strčím do kobky! Vůbec by vám to neuškodilo!“
Mlčenlivý strážník v pozadí, na jehož přítomnost všichni dávno zapomněli, přešel místnost a tiše otevřel dveře.
Evžen znal Dmýška dost dobře, aby čekal na druhou výzvu.
Lada se však na prahu zarazila a vrátila se zpátky.
„Pane Dmýšku,“ připomněla úzkostlivě, „otec Ladislava Maliny dodnes neví, co se s jeho synem stalo.“
Dmýškův tvrdý pohled trochu změkl: „Věřte mi, že nechci podruhé zopakovat stejnou chybu.“
Lada se usmála a podala mu ruku: „Děkuji vám.“

Staroměstské náměstí zářilo do zimního večera. Vysoký třpytivý smrk jako by se snažil soupeřit s lesklými věžemi Týnského chrámu. Na dřevěném pódiu deset dětí nabalených do teplých bund a vlněných kulichů zpívalo o pastýřích, co jedli kaši z hrnka, ale jejich hlásky skoro zanikaly v hlučení spousty lidí mezi stánky vánočního tržiště.
Lada se s poloprázdným kelímkem vystydlého svařáku v ruce loudala od skleněných koulí k perníčkům a od zpocených kovářů k dřevěným hračkám. Nenápadně sledovala černovlasou krasavici ve světlém kožichu.
Dáma ráno sdělila svému ztrápenému manželovi, že si k večeru zaskočí koupit pár drobností na vánoční dekorace, a skutečně tak činila. Až na to, že ji doprovázel vysoký elegán, jenž ji zahrnoval spoustou něžné pozornosti. Lada už stačila zjistit, že je to vyhledávaný brněnský alchymista, který se specializuje na zázračné krášlící prostředky.
„Slečno Lado! Jste to vy?“
Lada se ohlédla a spatřila staršího pána v těžké beranici. Nesl malý věnec z chvojí a šišek.
„Dobrý večer, pane Malino,“ usmála se překvapeně.
„To je ale náhoda! Zrovna jsem na vás myslel. Jak se máte?“
„Dobře. Co vy?“
„To vám musím říct… Nedávno za mnou přišel policajt,“ zvážněl pan Malina. „V civilu. Představil se jako Dmýšek z vyšehradské kriminálky. Na první pohled vysoká šarže.“
Lada zatajila dech: „Co vám řekl?“
„Inu,“ pousmál se smutně pan Malina, „jen to, co jsem stejně dávno tušil. Sice jsem se snažil si namlouvat, že Láďa třeba utekl někam do Ameriky a jednou se vrátí, ale v hloubi duše jsem věděl, že je mrtvý. Prý se nějak dostal do technických prostor metra a spadl tam do nějaké šachty. Dmýšek tvrdil, že určitě umřel hned a netrpěl, aspoň že tak. Vydali mi už jen popel a přezku z opasku. Je taková zvláštní, hned jsem ji poznal. Představte si, že policie zjistila, že se našel, ale nespojili si to s Láďou, i když byl hlášený jako pohřešovaný, dokud se do toho nevložil ten detektiv. Strašný šlendrián. Ale Dmýšek se choval výborně, omluvil se mi, a dokonce mi slíbil nějaké odškodnění. To mi Láďu nevrátí, ale přece jen se kupodivu cítím trochu líp. Asi že už mám jistotu. Přemýšlím, že se odstěhuju z Prahy. Mám ve Vrchlabí chalupu a nějaké příbuzné… Teď už nemusím čekat, kdyby náhodou…“
Lada nevěděla, co na to říct, tak jen soucitně přikývla.
„Dmýšek se zmínil, že se znáte. Že se tím začal zabývat díky vám,“ pokračoval pan Malina. „Jste hodná, že jste povídání starého dědka hned nepustila z hlavy.“
„Dmýšek je seriózní člověk,“ odpověděla Lada vážně.
„To jsem poznal. Dokonce za mnou neposlal žádného poskoka, ale přišel osobně. Tak jsem rád, že jsem vám to mohl říct. Děkuju a veselé Vánoce,“ rozloučil se pan Malina.
Lada mu stiskla ruku: „Přeju vám, ať najdete konečně klid.“
Pan Malina mířil k domovu, ale Lada ještě pořád zadumaně stála a nepřítomně pozorovala rozmazanou záři barevných žárovek, až do ní nějaký kolemjdoucí nechtě strčil a vyburcoval ji z posmutnělého zasnění.
Sledovaná čarodějka mezitím někam zmizela, ale na tom nezáleží. Lada zjistila dost. Dneska už na práci stejně nemá náladu. Špatné zprávy pro manžela počkají do zítřka.
Zahodila prázdný kelímek od svařáku a v náhlém popudu u nejbližšího stánku koupila velký kornout pečených kaštanů. Příjemně zahříval prokřehlé ruce.
Rázným krokem opustila tržiště, lhostejně minula nedočkavý dav před orlojem, propletla se bludištěm staroměstských uliček a prošla tajným průchodem na čarodějnické náměstí, rovněž slavnostně vyzdobené a plné lidí.
Právě klepala na Břetislavovy dveře, když se začal hustě sypat sníh.
Nadýchané chumáče bílých vloček tiše přikrývaly černé stopy.