Křídla vlaštovek

Adéla se dívala na strop. Ožehlé obrysy v doutnajícím rákosu připomínaly siluety vlaštovek. Z jedné z nich se odlepila hasicí pěna a s mlaskavým plesknutím dopadla na kuchyňský stůl.
Ozval se zvonek. Přestože bylo před půlnocí, někdo ho dlouze držel a očividně nehodlal přestat.
Adélu bohužel nenapadlo odložit příruční hasicí přístroj hned v kuchyni a ten tak okamžitě po otevření upoutal pozornost ženy za dveřmi. Obžaloba v jejím pohledu nemohla být hlasitější.
“Slečno Michalcová!” začala přísně.
“Strašně se omlouvám paní Kroulíková,” rozhodla se Adéla okamžitě nasadit preventivní pokoru. Na tuhle sousedku stejně nic jiného nezabíralo. “Jen jsem na sporáku zapomněla míchaná vajíčka. Už se to nebude opakovat.”
Samozřejmě dostala přednášku, ale nakonec přeci jen zvládla sousedku vypoklonkovat. Když se dveře konečně zavřely, opřela se o ně zády a sesunula se k podlaze. Použitý hasicí přístroj se zakutálel pod botník.
“Zatraceně,” vydechla unaveně. Tohle bylo tenhle měsíc potřetí, co si byla stará Kroulíková stěžovat. A to mohla být Adéla ráda, že k tomu oblaku dýmu, co se vyvalil z kuchyňského okna, rovnou nezavolala hasiče. Ti by určitě chtěli jít dovnitř a kladli by otázky. A Adéla si byla až bolestně vědoma, že některé odpovědi nejsou určené pro širokou veřejnost.
Spala špatně. Každé zachrápání z vedlejšího pokoje ji probudilo. Tu noc kontrolovala byt nejmíň desetkrát. Když se pak unavená a rozlámaná probudila, bylo jí jasné, že den bude stát za houby. Když se kolem desáté konečně dostala ke kafi, zavolala máma.
“Ozvala se mi paní Kroulíková,” zkonstatovala věcně.
“Ale mami,” smála se Adéla trochu nuceně do telefonu, “Jen jsme si udělali maličkej ohňostroj. Co bude Kroulice dělat na Silvestra?” Adélinu matku to kupodivu neuklidnilo.
“Ukousla sis větší sousto, než zvládneš,” řekla.
Adéla si povzdechla. Mámě po měsících opatrného naznačování očividně došla trpělivost a začala mluvit bez obalu.
“A jak by sis to představovala mami? Šoupneme ho do důchoďáku a zapomeneme na něj?” už když to říkala, věděla, že se radši měla kousnout do jazyka. Nebylo to fér. Všichni jí s dědou pomáhali jak mohli.
“Nejsi jediná, kdo ho má rád,” řekla máma mrazivě.
“Mami,” nasadila Adéla omluvný tón, “Víš přece, že jde hlavně o to, aby tam někomu neublížil.”
“A co když ublíží tobě? Tohle je prostě konečná. Měla bys zavolat Jim!”
Adéla na sebe byla pyšná, že vydržela nebrečet až do chvíle, kdy se rozloučily. Seděla, dívala se na telefon a po tvářích jí tiše tekly slzy.
Vizitku nemusela dlouze hledat. Na ledničce ji přidržoval keramický magnet. Vypadal všelijak, ale když ho v šesti letech na keramice vyráběla, měla to být vlaštovka. Děda měl vlaštovky rád.
Při domlouvání schůzky se jí hlas třásl jen opravdu nepatrně.

===

Důležité je udržovat pravidelnost a režim, takže když se vrátili z dopolední procházky, naservírovala mu oběd a uložila ho k odpolednímu šlofíčku. Sama využila chvilky klidu a pustila se do práce. Tak se zabrala do řešení problému, že málem přeslechla zvonek. Když se podívala na hodiny, najednou jí vyschlo v krku a zpotily se jí ruce. Bylo jí jasné, že ten zvonek chtěla přeslechnout.
Ke dveřím se loudala, ale návštěvník byl trpělivý. Uvolněně stál přede dveřmi a mile se usmíval.
“Dobrý den,” pozdravil, “Vy jste předpokládám slečna Michalcová?”
“A vy jste z ministerstva.”
“Hořejší,” přikývl, “Sociální odbor. Chcete vidět průkaz?”
Zavrtěla hlavou a pustila ho dovnitř.
“Předpokládám, že byste se ani nemusel moc snažit, abych nepoznala, že jste ho zfalšoval, tak vám prostě budu věřit.”
Nepřel se s ní.
Zavedla ho do kuchyně, nabídla mu kafe a najednou nevěděla, co říct. Až když jeho pohled ulpěl na stropě, rozvázal se jí jazyk. A stejně jako vždycky, když byla nervózní, zapletla se do obšírného vysvětlování nepodstatných detailů.
“Víte, když jsme byly děti, tak jsme všichni bratránci a sestřenky jezdili k jednomu ze strejdů na chatu. Děda nám tam dělával ohňostroje. I on si na to ještě občas vzpomene, ale to má pak pocit, že to bylo včera, nebo mi říká, že dneska je unavený, ale zítra, zítra zase udělá představení. A to on si to strašně užíval a my to fakt milovali, protože nikde jinde jsme neviděli jiskřičky vyletovat do tvarů zvířat, ptáků a kytek. To nikdo jinej neuměl. A když jsem byla ještě fakt hodně malá, tak jsem se z něj snažila dostat jak to dělá a on se jenom smál a říkal, že je to kouzlo…” kousla se do jazyka. Tohle žádný úředník slyšet nepotřeboval.
“Takže předpokládám, že pan Michalec měl malou… nehodu?” zeptal se opatrně.
Adéla si povzdechla.
“Prostě se mu o tom zdálo a mozek nepoznal, že nespí, tak seslal kouzlo.” Podívala se na strop. “Vlaštovky mu vždycky šly nejvíc.”
“Stává se mu to často?”
“Bohužel,” sklopila hlavu a silou vůle se přinutila přestat mezi prsty žmoulat lem trička. “Většinou je to něco neškodného. Jenže…” zase zvedla oči ke stropu, “Tohle už asi překročilo hranici. On na to děda myslel, když mu to ještě pořádně myslelo a řekl mi, kam mám zavolat. Proto jste taky tady. Já si s tím sama neporadím a nikdo od Vás asi nechce, aby došlo k nějakejm excesům. Já…”
“Pan Michalec byl… je velmi zodpovědný muž. Pro takové případy, kdy se rodina z jakéhokoli důvodu nemůže postarat, provozujeme pěkný dům s pečovatelskou službou na Šumavě. Mám tu pro vás nějaké prospekty.”
Přisunul k ní přes stůl na křídovém papíře vytištěnou brožurku. Klidné stáří Nad Kořeny - svítilo z titulní strany.
“On to vlastně není můj děda,” vyletělo z ní najednou, “Je to praděda. Takže já už patřím ke třetí generaci, co ho… co ho…” nedokázala tu větu dokončit a tak se nadechla a začala znovu: “Já se ho nikdy neodvážila zeptat, ale stejně si myslím, že ho hrozně mrzelo, když babička neprojevila nadání. Oni měli s prababičkou jenom jedno dítě a oba patřili k Vám, tak to sakra muselo bejt zklamání. Babička měla pět dětí, tak určitě doufal, že to přeskočí generaci, ale nic. Pak jsme přišly my, pravnoučata a on tu pro nás vždycky byl a staral se a…” Hřbetem ruky si utřela nos. “Já bych jen chtěla, abyste věděl, že mám asi milión příbuznejch a děda je mezi náma jedinej kouzelník. Moc bychom se o něj chtěli postarat. Já bych se o něj strašně moc chtěla postarat, ale…”
“Svěřit péči odborníkům není žádná hanba,” řekl mírně. “Nad Kořeny navenek vypadá jako zcela nezajímavé soukromé zařízení. Téměř polovina zaměstnanců jsou místní obyčejní, takže máme dokonalé krytí a můžete svého pradědečka přijet navštívit kdykoli bez jakýchkoli omezení.”
“Šumava není z Prahy úplně blízko.”
“Bohužel je to z bezpečnostních důvodů vhodnější.”
“Míň svědků,” ušklíbla se.
Pokrčil rameny a přikývl.
“Já jsem moc chtěla, aby dožil doma, víte?” řekla smutně. “On sem prostě patří. Když je v kondici, vyrazíme si na procházku a on si to užívá, zdraví lidi, o kterejch si myslí, že jsou to jeho známí a přátelé a přitom jsou to jejich děti, nebo dokonce vnuci. Sedneme si na lavičku v tom parčíku na náměstí a on my vypráví věci, co už jsem slyšela tisíckrát a je to strašně fajn.”
“Ale není to vždycky tak jednoduché,” nadhodil a podíval se na strop.
“Někdy je to spíš směšný,” usmála se Adéla, “Minulej měsíc přivolal v parku takovej malej déšť žab. Všechny děti na hřišti byly nadšený.”
“Ehm,” odkašlal si, “Jsou různé zákony, které mohl takovým neopatrným kouzlením porušit. Zákon o utajení…”
“Víte,” přerušila ho zamyšleně, “On nám o kouzelnících zase tak moc nevyprávěl. Myslím, že nechtěl, aby nám to bylo líto. Ale tak mě napadá, nemohl by mi někdo od vás prostě jenom pomoct?”
“Jak to myslíte?”
“No s magií. Aby to tu děda v nějakym zkratu nepodpálil, nevyhodil do povětří, nebo co já vím nepřesunul barák na Letnou. Nemáte něco, čím byste jeho kouzla zablokovali?”
“To je poměrně nejistá půda. Zablokovat něčí magii, pokud k tomu nedá výslovný vědomý souhlas by mohlo být souzeno jako poměrně vážný zločin…”
“Tak nějaký ochranný kouzla? Kouzelnou bariéru? Co používáte v těch vašich Kořenech?”
“Já… si nejsem jistý. Tohle jsou poměrně specializované typy kouzel, pokud mají fungovat pokud možno bezchybně je třeba je obnovovat, kontrolovat…”
“A mohl by to pro mě… pro dědu někdo od vás udělat?”
“Já… nevím. Tohle se prostě nedělá…” odmlčel se. “To není dobrá odpověď, že ne?”
Zavrtěla hlavou.
Pohled mu zaletěl k brožurce.
“Ale já vlastně znám někoho, kdo by mohl mít lepší odpověď.”
===

Na vrcholu tohohle rodinného náhrobku nebyli vysochaní žádní mrtví holubi, ale pět sedících vlaštovek. Adéla tu krajní pohladila po křídle, když zavírala lucerničku s právě zapálenou svíčkou. Na kameni před náhrobkem ještě pořád ležely věnce. Většina jich byla od rodiny, ale ten s modrou stuhou poslala Žaneta a ostatní holky z Kořenů.
“Víš dědo, bude se mi stýskat,” řekla Adéla tiše. “Ty poslední měsíce byly těžký, ale jsem strašně vděčná, že jsme to zvládli. Kvůli tobě, kvůli rodině a hlavně kvůli mně.”
Zamrkala, aby zahnala slzy, ale usmívala se.
“Došlo mi pár věcí. Jak je kouzelnická společnost strašně provázaná. Vždyť vlastně jenom díky tomu, že se mnou tvůj případ přišel řešit bratranec hlavní sestry z toho kouzelnickýho pečovateláku jsi mohl dožít doma.”
“A taky jsem si vždycky myslela, že když jsi zůstal s naší rodinou, že to od tebe byla neskutečná oběť, žít mezi obyčejnými lidmi. Že kouzelníci jsou něco speciálního. Žes toho přece musel litovat, brát to jako svýho druhu vyhnanství. Jenže teď je jedna z mých nejlepších kamarádek kouzelnice a je tak hrozně obyčejná, že by klidně mohla bydlet ve vedlejším domě.”
“Dalo mi to novou perspektivu. A tak jsem zjistila, že nejsme ani zdaleka jediný, kdo bojujou na hranici dvou světů. Že je kolem spousta obyčejnejch a kouzelníků, co skrz tyhle hranice potřebujou pomoc, co potřebujou průvodce.”
Naklonila se blíž k náhrobku a spiklenecky zašeptala.
“Ono, mezi námi, kouzelnická zkostnatělost není o nic míň otravná než ta obyčejná.”
“A tak jsme se se Žanet dohodly, že to dáme dohromady a když už tu zkušenost máme, tak ji budem předávat dál. Aby to pro ostatní bylo o kus jednodušší. Protože na těžký cestě si každej, kdo požádá, zaslouží průvodce a ochránce. A to chceme být, průvodci a ochránci obou stran.”
“Křídla vlaštovek,” lehce na jazyku poválela název, který se Žanetou vymyslely a usmála se, “Myslím dědo, že by se ti to líbilo.”

===

Jestli se vám povídka líbí, můžete podpořit Cestu domů https://www.cestadomu.cz/podporte-nas