První krev

Tajemství hřadů

Smyčka se stahuje příliš pomalu. Bolest vystřeluje do tlapek i k čenichu. Tělo se škube strachem. Konec… ne tak docela konec.
Když vesnická čarodějka vyjde z kurníku, neznatelně se jí podlamují nohy. Jakubíčkova Markétka jí podává džbánek.
„Víš, proč zanášejí?“ zeptá se Markétka když čarodějka dopije.
Jakubíčkovic slepice jsou vyhlášené. Před týdnem se začaly vzpouzet, když je hospodyně zaháněla do kurníku.
„Tvůj muž klade pasti,“ řekne čarodějka.
Markétka přikývne. Každý v lese občas položí oko.
„Už týden vám pod přístřeškem visí liščí kůže.“
Markétka to překvapeně potvrdí.
„Ta liška není se svou smrtí smířená. V kurníku máte jejího neklidného ducha.“

Popření

„Liščí duch? Hloupost. Ten kurník prostě někdo proklel,“ vrčí Jakubíček.
„Prokletí vypadá jinak,“ odpoví čarodějka mírně.
„Pfff, chcíplá liška je prostě chcíplá liška, taková nepoleze do kurníku plašit slepice. To spíš Vondra vod dlouhý stráně nemohl přenýst přes srdce, že moje slepice nesou víc než jeho.“
„Neobviňuj bez důkazů,“ zavrtí čarodějka hlavou, „Slovo může zranit hůř než nůž.“
„Můj táta lovil lišky furt. Jeho táta taky. V čem je rozdíl?“ vzteká se Jakubíček a zatíná pěsti.
„Rozdíl je v rovnováze,“ podívá se na něj čarodějka. „Tvůj otec, ani jeho otec nevyvrhli černou slepici a neodnesli její srdce ke starému dubu.“

Hněv

Vít vaří nejlepší pivo, tak se chlapi většinou schází tam.
Jakubíček nejdřív mlčí. Poslouchá. Nechá si stoupnout do hlavy. Pak zaslechne její jméno.
„Čábrnice,“ odplivne, „Povyšuje se, protože si o sobě myslí kdovíco. Nedopeřený kuře, který ani neví jak správně kvokat.“
„Že ti vyléčila haksnu? Vo bylinách ví něco každej z nás. Co už ať si je sbírá, ať se stará o babicí věci. Aspoň budou mít naše ženský víc času na hospodářství.“
„Ale vona se prdelí do mužskejch věcí, to bysme jí trpět neměli!“
Jakubíček nadává na vesnickou čarodějku a v srdci ho pálí vzpomínka na její vyčítavé oči.

Úklid

Lov je souboj mezi lidskou zručností a zvířecím instinktem. Není to nepřirozené. Obvykle.
Čarodějka rozplétá zaříkáním svázané cestičky. Je jich v lese tolik, kolik jich Jakubíček zvládl vyznačit krví jedné slepice.
Krev vyschla, ale kouzlo brní pod nohama. Svazuje krok a nutí nesejít z vyznačené cesty. Všechny cesty vedou k srdci. A na každé číhá past.
O některé cesty ještě liščí tlapa nezavadila. Na těch druhých čekají další dva neklidní duchové.
Čarodějka pasti odstraní. Přeruší krví zpečetěná kouzla. Slepičí srdce, které je středem a svazuje kouzla k jedinému bodu, spálí.
Rovnováhu obnoví.
Ale otázky proč a jak ji stále děsí.

Souznění

Nebyl výjimečný. Ani krasavec. Ani mudrc. Ale pamatovala si jeho laskavý úsměv, když jí jako malé žábě pomáhal z té veliké třešně.
Když dospěla do sňatečného věku, mohla si vybírat. Byla dobrá partie. On se k ní hodil. Rodiny měly dobrý vztah. Pole sousedila.
Rodiče jí ho nenutili, ale on udělal správně všechno, co se sluší. Věděla, že u něj bude v bezpečí.
Jenže Teď její Jakubíček s kletbami vyhodil z domu vesnickou čarodějku. Sám přišel domů k půlnoci a tvář, kterou ona sleduje v mihotavém světle ohně, má i ve spánku staženou vztekem. Markétka se bojí.
O něj? Jeho?

Mlčení

Lidé jsou zvědaví. Sejdou se dva a během chvilky protřepou vesnici z jednoho konce na druhý. Kdo, komu a co.
Najednou každý ví, že Jakubíček vyhodil čarodějku z chalupy. Nikdo neví proč. Čarodějka mlčí. Jakubíček zamlouvá. Zmíní se o přespolních, co se dostali do pranice s trojicí vandrovních. Začne hádat jaká bude sklizeň, když tak dlouho ležel sníh. Nakonec si postěžuje, že se ženě zase srazil chléb. Pak se jen dívá. Snad čeká na znamení, tajné slovo, které mu rozváže jazyk, aby mohl mluvit.
Lidé jsou zvědaví, rádi by se zeptali přímo, ale jsou věci, do kterých se radši nemíchat.

Bezbrannost

Vesnická čarodějka se nikdy pořádně nezastaví. Nemá vždycky čas. Tak se každý naučí nějaké malé kouzlo. Jak na chvíli zahnat bolest. Která bylina přináší spánek. Čím usmířit lesní duchy.
Každý umí trochu čarovat, takže když někdo přijde s myšlenkou, že čarodějku vlastně nepotřebují, nevypadá to jako hloupost hned. A on to ani neřekne přímo, kape jim do uší jed a nechává je, aby si to domysleli sami.
Čarodějka sama umí vyléčit polámané tělo. Dokáže pomoci na svět děcku i teleti. Pozná, kdy usmiřovat živly i kdy před nimi raději utéct. Ví, jak mocná jsou slova. Ale nedokáže se sama bránit.

Třetí

Tři přátelé šli spolu světem. Dělili se o dobré i zlé. Občas je odněkud vyhnali. Jeden vždycky musí být nejpomalejší. Ten dostal největší nakládačku.
Nebyli to velcí přátelé. Když u ohně pod skalami dodýchával, pobrali z jeho věcí všechno, co mohlo být užitečné.
Dva přátelé jdou spolu světem. Dělí se o dobré i zlé. Snaží se být vždycky o trochu rychlejší než ten druhý.
Třetí leží u vyhaslého ohně. Tělo pokryté kamením.
Kámen za každé slovo, které umírající pošeptal lovci, který ho to ráno našel. Kámen za každé tajemství. Kameny, aby mrtvý mohl klidně spát. Kameny jako počátek Jakubíčkova konce.

Kouzelná slova

Jakubíček zakrýval mrtvé tělo kameny a pečlivě si opakoval každé slovo, které mu umírající řekl. Když mu je šeptal do uší, zněla tak slibně a sladce. V srdci se mu usídlila chvějivá jistota, že vykročil po cestě k velikosti.
V těch slovech se skrývala kouzla, malá i větší a všechna směřovala k tomu mást, zastírat a klamat.
Jakubíček věděl, že teď uloví víc. Získá si větší vážnost. Bude stát nad lidmi a oni k němu budou vzhlížet.
Bylo jen trochu zvláštní, že si neuvědomil, že ten, kdo mu ta skvělá kouzla předává, právě umírá sám a opuštěný uprostřed cizí země.

Pěst

Za vesnicí je skála. Tvarem připomíná zaťatou pěst. Taky se jí tak říká. Lesem k ní vede několik pěšin a po jedné z nich teď pomalu kráčí žena.
Jakubíček pije se svými kumpány. Už kolik dní mluví a ponouká. Každý den přidá pár slov navíc. Už brzy musí přijít ten okamžik, kdy se v nich něco zlomí.
Čarodějka si myslí, že ten okamžik přichází právě teď. A tak obstarala zvířata, nechala pohostinně otevřené dveře a vyrazila na Pěst. Tam je pod sevřeným palcem útulná jeskyně, kde dnes přespí. Nestojí o to, přivítat ve svém domě dav s vidlemi a pochodněmi.

Osm

Jde jich osm. Pohybují se jako svázaní pevným, pružným poutem. Jakubíček je v čele. Markétka za ním vyběhne z chalupy, chytí ho za ruku, aby ho zastavila. Vytrhne se jí, pokračuje v cestě, ale věnuje jí pohled. Neplodná pustina v jeho očích ji vyleká. Klopýtne a zůstane stát.
Osm jich otevřenými dveřmi vejde do čarodějčiny chalupy. Na stole chléb, sůl a džbán vody. Lavice zve k usednutí. Světnice je prosycena duchem pohostinnosti.
Chléb může nakrmit hladovějící. Voda napojit žíznivé. Pohostinnost může pustinu změnit v kvetoucí ráj, ale zbydou po ní jen střepy v loužičce vody rychle se vsakující do podlahy.

Odejít?

Čarodějka sedí u Pěsti a opírá se o skálu. Skála tlačí do zad. Nebe je plné hvězd, měsíc jako úzký srp připravený požnout plevel. Nemůže usnout. Možná nechce usnout. Protože dokud neusne, nepřijde zítřek. Čarodějka sleduje pomalu se pohybující hvězdy. Přemýšlí o následcích.
„Pokud se nedokážeš zbavit hořkosti, která přichází s pocitem, že dost neoceňují, co pro ně děláš, odejdi rovnou,“ říkávala její babička. „Protože oni nikdy nepochopí, cos pro ně obětovala. Tvá pomoc pro ně bude stejně samozřejmá jako sluneční svit. Pokud to nedokážeš přijmout, odejdi včas.“
Čarodějka zavře oči. Ví, že svůj kraj a své lidi opustit nedokáže.

Obvinění

Náves má tvar bochníku chleba. Domy se řadí kolem ní a své lány schovávají za sebou. Uprostřed stojí lípa.
Vesničané postávají okolo. Starší sedí na lavicích pod lípou. Čekají.
Jakubíček shromáždění nesvolal, ale všichni ví, že jsou tu kvůli němu. Když se objeví na horním konci, zmlknou.
„Čarodějka utekla!“ zahřímá. „Opustila povinnosti! Opustila nás!“
Hodí před sebe ledabyle svázaný šátek. Když dopadne na zem, cípy se rozevřou. Na slunci se zalesknou hliněné střepy.
„Tohle nám nechala! Nápovědu! Výhružku! Bosorbaby milujou jedy. Musíme zkontorolovat studně, jestli je všechny neotrávila!“
Zděšené ticho protne jediné slovo.
„Ne,“ pronese čarodějka z dolního konce návsi.

Souboj

Upírají se na ni oči celé vesnice. Nastražené jsou vrásčité uši starých žen i hladké uši dětí. Nikdo nechce přeslechnout jediné slovo. Čarodějka mlčí. Dívá se přes náves přímo na Jakubíčka. Ten stojí pevně a pyšně. Věnuje jí opovržlivý pohled.
Čarodějka stojí klidně. Není z ní cítit nebezpečí. Je to jen drobná, nevýrazná žena s rukama skrytýma v bohatých záhybech suknice. Tak si nikdo nevšimne, že v ruce drží snítku šalvěje svázanou dvanácti stébly trávy.
Jakubíček si myslí, že nikdo není na její straně.
Čarodějka zlomí snítku šalvěje. Než dopadne na zem, trávové uzlíky se všechny rozvážou.
Jakubíček se plete.

První krev

„Základem všeho je úcta,“ říká čarodějka. Mluví tiše, ale v tichu návsi se její hlas nese. „Úctu si zaslouží ten, kdo je ti roven i ten, ke komu vzhlížíš. Ale zaslouží si ji i ten, kdo vzhlíží k tobě. Každý živý tvor.“
Pozorný divák by si všiml tří obláčků prachu, které se přesouvají od čarodějky k Jakubíčkovi.
„Jenže tys na to zapomněl. Zapomněl jsi na úctu, na ohledy, ke kterým tě vedli už jako dítě. Zahleděl ses sám do sebe. Sebe postavil nejvýš. Teď budeš platit.“
Čarodějka zavírá oči.
Jakubíček křičí bolestí. Ze hřbetu levé ruky mu začíná téct krev.

Obklíčení

Jakubíček bez dechu zírá na krvavé rány, které zčistajasna vykvétají na jeho ruce. Něco prokousává jeho dlaň ostrými zuby. Něco svou vahou táhne jeho ruku k zemi. S křikem se ohání a něco se pouští jeho ruky a odlétá. Něco při dopadu na zem zakňučí.
Jakubíček zatíná zuby a balí svou dlaň do cípu košile, aby zpomalil krvácení. Nejsou vidět, ale slyší je. Obcházejí kolem něj a temně vrčí. Jejich pohyb prozrazují jenom náhodně zvířené obláčky prachu.
Jakubíček je ve střehu. Poslouchá každé štěknutí, zakňučení, odhaduje další pohyb neviděných přízraků.
Jejich hlasy křičí, ale nejsou to hlasy lidské. Nerozumí jím.

Duchové

Svět není plný neklidných duchů. Každého nakonec rozfouká vítr, odnese voda, pohltí země, či spálí oheň. Nejrychlejší způsob jak ducha přivést k pokoji? Pomsta.
Neklidný duch touží po pomstě. S tím mu někdo může pomoci. Někdo ho může kouzlem svázat s vhodnou bylinou a osvobodit ho až poblíž toho, na kom chce svou pomstu vykonat. Právě v tomhle okamžiku se kouzlo nejspíš zvrtne.
Když čarodějka láme snítku šalvěje, zadrží dech. Mohou se vrhnout na ni, na někoho z davu. Musí být připravena zakročit. Ale Jakubíček svou pýchou a sebevědomím přímo září. Tři liščí duchové se bez zaváhání rozběhnou k němu.

Dvě srdce

Čarodějky obvykle mají dvě srdce.
Jedno patří ženě, která chce docela obyčejně žít. Jen tak mluvit s lidmi a nehledat za jejich slovy skryté motivy. Podívat se na kvetoucí louku a užívat si barev a vůní. Bezstarostně se smát.
Druhé patří čarodějce, která ví, že má své povinnosti.
Teď se dvě srdce spojená v jedno dívají čarodějčinýma očima. Tři neklidní liščí duchové krouží kolem svého kata. V denním světle jsou duchové téměř neviditelní i pro ni.
Kruhy se zmenšují. Vrčení je zlověstnější.
Když první liška skočí, chce žena zavřít oči. Čarodějka zatíná zuby a dívá se. Až do hořkého konce.

Kroky v tichu

Jakubíček padá k zemi. Ostré zuby potrhaly kůži těla i látku šatů na cáry. Krev teče pomalu.
Čarodějka vykročí. Její kroky se rozléhají tichem, které na návsi panuje.
Snaží se našlapovat lehce, skrz tenkou podešev cítí každý kamínek, každou nerovnost. Boty si šila sama. Do jejich kůže už se toho vepsalo hodně. Studená ranní rosa a ostré trny ostružiní, blátivá ornice a čerstvá kravská mrva. Teď je poznamená Jakubíčkova krev.
Když pokleká vedle mrtvého těla, cítí čarodějka v zádech pohledy. Ví, že jsou plné strachu a odporu. Nesoustředí se na ně. Zatlačí mrtvému oči a odříká modlitbu. Pokoj jeho duši.

Konec

Krev dávno umyl déšť. Markétka vyplakala poslední slzu. Zbývá zapomenout.
Ale není to stejné. Už nikdy nebude. Mají to v sobě.
Myšlenky naskládané jedna k druhé jako jablka uskladněná na zimu.
Otrávená myšlenka je jako shnilé jablko mezi zdravými. Když ho nenajde, neodstraní, rozšíří se hniloba všude.
Možná za to může Jakubíček, ale možná tam ten odpor, ta nenávist, byla vždycky. Neprojevují je navenek, mají strach.
Čarodějka mezi nimi chodí. Pomáhá jim. Stará se o ně. Doufá, že s hnilobou lze bojovat. Kousek po kousku.
Přestože ví, že Jakubíčkova smrt jen oddálila nevyhnutelné. Jednou se její lidé postaví proti ní.