Truchlící kámen

Evžen má v úmyslu prodat vzácný kámen s neobvyklými vlastnosti a vezme Bořka s sebou. Situace se ale zkomplikuje nečekaným a tragickým způsobem.

Povídka vznikla v rámci sosácké výzvy DMD 2024

***

Dopis

Vážený pane Vulpesi,
Dovoluji si obrátit se na Vás s uctivým dotazem, zda se Truchlící kámen, který jste mi před časem nabízel, dosud nachází ve Vašem držení. Vyskytl se totiž zájemce o jistý vzácný astroláb, jímž pro změnu disponuji já, otvírá se tedy možnost, že Vaše finanční požadavky budou plně uspokojeny díky této dvojnásobné mnou zprostředkované transakci. Srdečně Váš tudíž zvu do svého obchodu na Malé Straně tuto sobotu odpoledne.
V dokonalé úctě Libomysl Kaček, klenotník.
Evžen pergamen složil a spokojeně se ušklíbl: „Já věděl, že mu to nedá.“
Bořek obdivně prohlížel impozantní pečeti: „Tati, že můžu jít s tebou?“

Téma: Zúčtujem spolu

***

Nervy

Bořek převrátil oči v sloup. To je zlý sen.
Zrovna teď, když neví, kde mu hlava stojí, protože musí roztřídit tady tu hromadu mrňavounkých kamínků, přijdou za Radkou její pitomé kamarádky, co nemají nic lepšího na práci, než se roztahovat po celé kuchyni, kdákat a štěbetat a otravovat.
„Bořku, co je tohle za kámen? Předveď s ním nějaké kouzlo!“
„Jé, ten je hezky růžový!“
Radčiny omluvné pohledy mu nejsou nic platné, proč si ten svůj zatracený kurník neodvede někam ven? Táta slíbil, že ho vezme s sebou do města, ale co když nepočká? Čas letí, aby ty nány čert vzal.

Téma: Slepičárna

***

Truchlící kámen

Víčko kovové krabičky odskočí. V závějích soli melancholicky probleskují fialové plošky.
„Nesahat,“ varuje Evžen. „Býval to osobní kámen jedné paní, která umřela. Ametyst po ní truchlí.“
„Co to znamená?“
„Jestli k někomu znovu přilne, stane se nesmírně mocným pomocníkem, ale každého jiného zničí. Mně se nehodí, vystavit ho taky nemůžu, a protože je vzácný a velice drahý, potřebuju ho poslat dál. Kaček se na něj jen třese.“
„A klenotník si ho nechá?“
Evžen se usměje: „Kdepak, taky ho prodá. Jeho zákazníci jsou bohatší než moji.“
„Kdo ví, kam ametyst nakonec doputuje,“ dumá Bořek.
„Doufejme, že někam, kde mu bude dobře.“

Téma: Nejistá konstanta moderní doby

***

Rumrejch

Bořek se omámeně rozhlíží.
Ulice se hemží spoustou hlučných lidí. Nezbývá než kličkovat a obcházet skupinky shromážděné kolem vztyčených deštníků. Všichni nesrozumitelně brebentí, hned se noří do krámků s pestrými nesmysly ve výlohách, vzápětí zas vybíhají ven. Uskakují před netrpělivým ječením klaxonů. Ze strakatých kelímků cáká barevné pití a rozteklá zmrzlina.
Starobylé domy by měly vyzařovat nezaměnitelnou čarovnou auru, ale Bořkovi se zdá, že magie zahlušená křiklavými vývěsními štíty se trhá a bledne.
Nejradši by se chytil táty za ruku, ale to by přece nešlo, copak je malé děcko?
Evžen se jemně dotkne jeho ramene. „Vydrž,“ zašeptá, „už tam budeme.“
 
Téma: Velký flám

***

Dokonalé krytí

V klidnější postranní uličce Evžen vyřkne spásné „jsme na místě“ a Bořek si připadá jak upachtěný parník, co vplul z bouře do přístavu, ale vzápětí udiveně vykulí oči.
Nad otevřenými dveřmi černý nápis zve do muzea strašidel.
„Má podobné krytí jako já,“ vysvětluje Evžen. „Trvale ukotvené kouzlo ukazuje obchod jinak pozvaným čarodějům a jinak náhodným zákazníkům.“
Pečlivě upravená černovláska za sklem zatřepotá předlouhými řasami. Sáhne po vstupenkách: „Dospělou a studentskou?“
Evžen zavrtí hlavou: „Jdeme za Libomyslem Kačkem.“
„Ach ovšem, promiňte, pan Vulpes, že? Račte, manžel vás očekává.“
Kamenné schody klesají do tajuplného příšeří.
Evžen se zarazí. Něco není v pořádku.

Téma: Spustit kotvu

***

Panoptikum

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

Téma: Podvodník - postavy z obrázku

***

Na průzkum

„Je tu někdo?“
Nikdo neodpovídá.
Zkoumají kašírovaný labyrint křivolakých uliček. Vyhýbají se pitvorným zjevením, obcházejí trámy.
Vrzání podlahy z dřevěných prken doprovází zvláštní ozvěna, chvějivý zvuk tiché neurčitě ponuré melodie, trochu jako hudba, trochu jako vzlyky a tlumené sténání. Nečekaně zesílí v pronikavý skřek.
Bořek nadskočí leknutím.
Evžen netrpělivě luskne prsty a je ticho.
Bořek vydechne úlevou. Nahrávka, to by ho nenapadlo. Ve světle nově nabyté kuráže se začíná bavit. Panáci z papírmaše jsou legrační, ne děsiví. Tamhleten má místo ruky rezavé dráty, krvavá louže je barva. Nedorozumění se jistě brzo vysvětlí a kdyby něco, táta si zaručeně dokáže poradit.

Téma: Bezpečné známosti

***

Průlom

Ticho prořízne ostrý hlas: „Sama jsem to kouzlo prověřovala a bylo v pořádku!“
Liškomágové se náhle ocitnou mezi elegantními třpytivými vitrínami.
Po naleštěné mramorové podlaze přibíhá holohlavý muž v černém sametovém hábitu. Nervózně mžiká: „Odpusťte tu nepříjemnost, nechápu, co…“
„To nic,“ usměje se Evžen.
„Velenínský, k vašim službám,“ uklání se druhý čaroděj.
Černovláska z pokladny postaví na mahagonový stolek broušenou karafu s koňakem a skleničky: „Prosím, pánové, můžete přejít k jednání. Já sama se postarám o mladého pána.“
Bořek neví, kam koukat dřív. Na sloupky zlatých mincí na stolku? Na překrásné karneoly na jemné saténové podušce? Do výstřihu květovaných šatů?

Téma: Já sama!

***

Nečekané vyrušení

Jednání trvá dlouho. Elvíra, tak se představila, zatím vodí zaujatého Bořka po prodejně. Snaží se upozorňovat na nejzajímavější kameny a nejkrásněji vypracované šperky, vysvětluje jejich čarovné vlastnosti.
Chlapec si všímá. Některé vitrínky jsou prázdné. Červený kámen ve zlatém prstenu není spinel, jak Elvíra tvrdí. Vsadil by se, že je to granát. Nadechne se, ale než stačí promluvit, postřehne koutkem oka, že Evžen prudce vyskočil od stolu.
Vzápětí se místnost zakymácí jak při zemětřesení. Křišťálové lustry se rozprsknou, z koutů vyšlehnou zelené plameny, roztříštěné sklo zavíří ve vražedné smršti.
Bořek instinktivně padne na podlahu, kryje si hlavu rukama.
Elvíra pronikavě ječí.

Téma: Protřepat nemíchat

***

Tohle je přepadení!

Bořek se choulí na podlaze, zpočátku se neodvažuje ani dýchat, natož mrknout. Pak opatrně vzhlédne škvírkami mezi prsty.
Vidí stíny černých postav. S neuvěřitelnou hbitostí se vrhají na zaskočené čaroděje, někam je vlečou. Mužík pokřiveně sehnutý a otrhaný jako žebrák pavoučími prsty hrne všechny klenoty do velkého pytle.
Bořek nevěřícně vytřeští oči: Vždyť to jsou loutky z muzea!
Neurvalé škubnutí za vlasy ho zvedne, paže vyztužené tvrdým železem obemknou jak svěrací kazajka, bolest je neuvěřitelná, oživlý panák ho rozmačká na paštiku! Bořkův křik zdusí nějaký hadr nasáklý prachem. Oslepený a bezmocný marně lapá po vzduchu.
Takhle asi vypadá počátek konce.

Téma: Zde leží počátek všeho

***

Za závěsem

Tichý hlas někde za zády: „Proměň se, liškomágu.“ Napůl rada, napůl magická formule. Bořek bez uvažování poslechne. Liščí tělo se vysmekne z tuhého objetí a dopadne na tvrdou podlahu. Bolestné zakňučení okamžitě zdusí známá dlaň.
Evžen Bořka rychle zatáhne do tmavé skrýše za závěsem, prohmatává a zběžně napravuje nejhorší pohmožděniny. Sám si se zaťatými zuby kouzlem rovná přeražené předloktí. Už teď se mu ježí chlupy při představě, jak bude Xénie ruku lámat znova, aby ji vyléčila pořádně. Prozatím to musí stačit takhle.
„Můžeš se hýbat?“ šeptá nervózně.
Bořek váhavě přikyvuje: „Kudy ven?“
„Nikudy. Musíme najít ty tři a pomoct jim.“

Téma: Jsi-li sobec, opusť obec!

***

Zmatek

Hlomoz a chaos, odkudsi ze tmy křik a výtrysky kouzel. Rozbité vitríny se kácejí přes strašidelné kulisy, na perský koberec se sypou lesklé plíšky z převrácené truhly. Skrčenec je hrne do pytle stejně lačně jako drahocenné náhrdelníky a zlaté mince.
Zdivočelé figuríny rejdí sem a tam, nelítostně rozbíjejí všechno v dosahu roztočených paží.
Na dlážce cinkne zakutálená náušnice s tygřím okem.
„Tu měla Elvíra na sobě,“ hlesne Bořek. „Koukni, je falešná.“
„To je teď jedno,“ zasyčí Evžen. „Tudy, hni sebou.“
Než se stihnou přesunout, chatrný úkryt se rozpadne.
Bezhlavý rytíř švihne mečem. Není kašírovaný. Je z pravé a nabroušené oceli.

Téma: Kočičí zlato

***

Bez pěsti

Z příšerného zaskřípění tuhne krev v žilách. Ocel se zakousne do mramoru, zasrší oslnivý ohňostroj jisker.
Evžen stěží uklouzne stranou. Jeho znehybňovací kouzlo se neškodně odrazí od panákovy železné kostry, ale tříštivá kletba urazí pěst s mečem v zápěstí.
Rytíř švihne zmrzačeným pahýlem. Strašlivá rána opět těsně mine.
Bořek se probere ze zděšené strnulosti, pokusí se o vlastní tříštivé kouzlo. Další kus paže odpadne, nezdolné monstrum se vrhá na nového protivníka.
Evžen strhne kamenný sloup. Rytíř pohřbený pod troskami konečně znehybní, jen prsty druhé ruky v rozmačkané rukavici se ještě škubou.
„Poběž!“ ukáže Evžen do tmy.
Někdo tam zoufale mává.

Téma: Na pěst

***

Hlubina

Horké kapky krve tiše ťukají o kamennou podlahu, kap, kap, zvláštní, že jsou v okolním hluku slyšet tak zřetelně, jako tikání neodbytných hodin, slévají se nejprve v tenký pramínek, pak přijde splav, červené řečiště si razí cestu dál a dál, bublavá říčka obklopí rozkřáplý skleněný stojánek s drahocenným zlatým vláčkem, maličkou lokomotivu čísi noha bezohledně rozšlápla, už není pomoci, všechno je zničené, nic se nenapraví, odlomený vagónek se topí v krvavém jezeře, zvolna se zanořuje pod hladinu, Elvíra široce rozevírá oči, ale rozezná už jen zlatou šmouhu uprostřed rudých vln, obraz se zamlžuje a zatmívá, a pak už nevidí nic.

Téma: Poslední vlak domů

***

Pomoc?

Evžen se zoufale snaží vyprostit napůl omráčeného Velenínského ze zajetí jakési jeptišky. Pot z čela kape do očí, prsty pálí. Sveřepý obličej figuríny se roztéká, ale zaťaté železo vzdoruje, zařezává se do měkkého masa.
Kaček s prázdným pohledem klečí u Elvířina těla, roztřesené prsty vztažené nad širokou ránou na jejím krku.
Bořek hrůzou jektá zuby. Kaluž krve připomíná skvrnu od červené barvy, která ho tolik pobavila – bylo to před hodinou? Nebo před dávnými lety?
Úzkostně se hryže do rtů, musí něco udělat, ale co?
Za vyvrácenými dveřmi zahlédne plechové umyvadlo. Voda, voda ji vzkřísí! Gumovou hadicí napouští vodu do kbelíku.

Téma: Gumička na poušti

***

Bezmoc

„Tohle si vypijete!“ zuří Velenínský. „Poženu vás před Velkou radu!“
„Jsem zničený člověk, přišel jsem o všechno,“ hořekuje Kaček. „Dokonce o manželku!“
„Snažil jste se předstírat přepadení, aby nikdo nepoznal, že jste na pokraji krachu! Jen do toho kyselého jablka kousněte a přiznejte se!“
„To spíš vy jste to nastrojil! Loupežníku! Vrahu!“
Evžen se znechuceně odtáhne stranou. Pevně obejme zdrceného Bořka kolem ramen.
Chlapec by si nejradši zacpal uši, aby hádku neslyšel. Mokrými pěstmi rozmazává slzy na tvářích. Ona tam pořád leží… Černé vlasy, bílá kůže a všude kolem rudo a mokro. Jako Sněhurka, co se nikdy neprobudí. Princ nepřijde.

Téma: Otrávené jablko

***

Podezření

Evžen strhne kus závěsu, spolu s Bořkem zakryjí mrtvé tělo. Přitom si všimne zvláštních run, které má Elvíra nakreslené na dlaních. Překvapeně přemýšlí, jestli je možné, že by jeho náhlé podezření bylo správné.
Kaček s Velenínským na sebe ještě pořád syčí jak podrážděné kobry, ale pomalu začínají obracet pozornost k oběma liškomágům: „Je tu ještě třetí možnost.“
„Sklapněte už konečně!“ zakřikne je Evžen. „To jste si ničeho nevšimli?“
Muži skutečně zmlknou a užasle se rozhlížejí kolem sebe.
Bořek zprvu neví, po čem se dívat. Vtom si to uvědomí: ticho. Útoky přestaly. Figuríny bezvládně popadaly, magicky vdechnutý život z nich vyprchal.

Téma: Nápověda

***

Krach

Velenínský mlaskne a zakroutí hlavou, posměšný tón se v jeho hlase nedá přeslechnout: „Hádal bych, že vám zanášela nejen zlato…“
Kaček jako by neslyšel. Zdrceně myslí na Elvířinu zasněnou roztržitost střídanou podrážděním, na pozdní návraty z vycházek do města, na nevysvětlitelně nízké tržby, na šperky, které občas záhadně zmizely… Na hádky, při nichž mu Elvíra vyčítala neschopnost, tvrdila, že vyhazuje zlato oknem, předstírala přičinlivost, i to muzeum byl její nápad… jak mohl být tak slepý?
Vystavěl si okolo ní vzdušný zámek, vystoupal až na nejvyšší věž blaženosti… až Elvíra podtrhla cimbuří křehké iluze a nechala ho zřítit se do propasti.

Téma: Defenestrace

***

Ohrožení

Ochranný granát na hrudi se neklidně rozechvěje. Probleskne skrz tenkou látku trička jako krvavá krůpěj.
Evžen zbledne, přikryje amulet dlaní.
„Jsi zraněný?“ hlesne Bořek. Avšak odpověď ho vlastně nezajímá. Zavalí ho drtivý pocit naprosté marnosti a beznaděje. Pod tíhou žalu se choulí do sebe.
Evžen vyškubne z Bořkovy kapsy modrý achát, jeho pomocný kámen, pevně ho vtiskne chlapci do dlaně: „Prober se!“
Světlo sféry bodá do očí.
„Cítíš to? Truchlící kámen! Musíme najít toho panáka s pytlem! Sebral ametyst a rozsypal sůl! Zatraceně, kde je?“
Horečně prohrabává trosky. „Potřebuju šalvěj, spoustu šalvěje, možná černobýl, víc soli, turmalín… Rychle, hněte sebou!“

Téma: Babské ucho

***

Lekce s amuletem

Evžen zbrkle odhazuje rozbité harámpádí, začíná ztrácet nervy. Magické vibrace se tříští a rozmělňují. Truchlící ametyst se zanořil do vírů zbytkové magie, rozplývá se ve vlnách temného zoufalství, snažit se zachytit jeho stopu je jako plavat v dehtu.
„Tati,“ vydechne Bořek ztraceně.
Evžen je vmžiku u něho. Jemným dotekem posílí ochrannou moc achátu zahřátého chlapcovou dlaní. „Nepouštěj amulet,“ radí šeptem. „Jestli se ametystu poddáš, sežere tě. Snaž se vytvořit si štít.“
Bořek zatne zuby. Začíná ho bolet hlava.
„Dobře, ještě zaber,“ povzbuzuje ho Evžen. „Musíš se bránit sám. Já vím, že je to těžké, ale měl bys to zvládnout. Správně.“

Téma: Respektující výchova

***

Potmě

Bořek křečovitě mačká svůj achát. Šeptem k němu promlouvá. Hladký blankytný kamínek rozpřádá jemnou síť uklidňující síly. Černé chmury se nerozplynou úplně, ale aspoň se vytratila palčivá touha lehnout si a umřít.
Prostorem problikávají chabá světélka jako zmatené bludičky. Sféry pohlcuje fialová tma.
Bořek se rozsvítit ani nesnaží. Neudržel by štít.
Napne tedy sluch.
Dupání, rány, šoupání věcí po podlaze.
Nezaměnitelný tátův panovačný tón: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Huhlavé odpovědi Velenínského není rozumět, následnému proudu šťavnatých nadávek naopak až moc.
Šouravé kroky napravo, nezřetelné mumlání: „Sůl… šalvěj… rychle…“ Kaček.
Bořek šátrá po stěně, tápavě vyráží na pomoc s hledáním.

Téma: Hlasy

***

Že by?

Velenínský zaskřípe zuby. Sféra zase nevydržela ani vteřinu. Nikdy by ho nenapadlo, že ten prokletý ametyst má takovou strašnou sílu. Kdo ví, jestli Elvíra kouzlo nezvládla, připletla se k roztříštěné vitríně náhodou nebo ji zabil ten kámen.
Pod bizarně zkrouceným golemem zachrastí cosi lesklého. Že by?
Evžen Vulpes se hbitě prosmekne okolo, taky si všiml: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Ten liškomág už mě taky štve, co si o sobě myslí? „Zkusím to kouzlem. Je přišroubovaný k podlaze.“
Golem se prudce zvrátí i s dlaždicí. Velenínský nestačí uskočit, švihnutí uvolněným drátem pálí jako ďas.
„Do prdele, vysrat se na to!“

Téma: z jiného úhlu pohledu

***

Otrávený poklad

Z roztrženého pytle se řine změť smotaných řetízků, vzájemně zaklesnutých náramků a náušnic, rozkutálených drahokamů, zlatých mincí i lesklých plíšků z muzea. Mihotání fialových pablesků řeže do očí.
„Potěš Libuše,“ vzdychne Evžen a obrátí se na Kačka: „Máte tu šalvěj? A sůl?“
„Sůl mám. Šalvěj ne, omlouvám se.“
„Proč to takhle divně svítí?“ vyhrkne Bořek zvědavě.
„Kontaminace,“ zavrčí Velenínský.
„Ametyst začal ovlivňovat ostatní kameny,“ dodá Evžen. „Nejdřív je musíme dostat z jeho dosahu, jinak tu vypukne hotové peklo. To bude samo o sobě fuška. Hlavně se ničeho nedotýkejte ani rukou ani magií.“
Sebere dřevěnou katovskou sekeru. Zkusmo odhrne první hrst.

Téma: Kapitola sama pro sebe

***

Pauza

Bořek si setře pot z čela.
Hodinu to trvalo! Úmorně nekonečnou hodinu piplavé práce, kdy improvizovanými dřevěnými nástroji opatrně odsunovali šperky od nebezpečného ametystu.
Dvakrát dřevo chytilo plamenem. Jednou zdivočelý krevel uštědřil Kačkovi takovou ránu, že ho museli křísit. Bořek sám se neopatrně řízl o trčící hrot zlaté brože. Do toho neustálé Evženovo napomínání, Kačkovy strachy, aby něco zbytečně nepoškodili, Velenínského sakrování…
Teď konečně ametyst leží osamocený uprostřed širokého kruhu solné hráze.Jeho ničivou sílu uzamkla ochranná bariéra. Sféry nerušeně svítí.
Evžen si v hlubokém zamyšlení kouše rty, nervozita z něj přímo sálá.
Bořek pochopí: Kratičká chvíle úlevy pomalu končí.

Téma: Úsek častých nehod

***

Zbytková magie

Evžen se tiše radí s Kačkem.
Velenínský využije příležitosti. Jemně, aby cinknutím neupoutal pozornost, sbírá zlaté mince a méně nápadné šperky. Vkládá si je do kapes. Největší hromádka je tamhle pod polámanou sochou zloděje. Dychtivě shrábne plnou hrst.
Vtom se vymrští ruka.
Dlouhé ocelové prsty sevřou hrdlo, tisknou a rdousí, vyhřezávají cáry masa, krev prýští, než utichne chroptění strašlivého smrtelného zápasu, z dlaně figuríny se s pleskáním řinou rozdrcené obratle. Hlava odpadne od těla.
Na odhaleném zápěstí mrtvého se zašklebí černé runy. Tvarem připomínají srdce. Stejné znaky měla i Elvíra.
Šokovaný Evžen se automaticky ohlédne po synovi.
Bořek tam není.

Téma: Srdce je párový orgán

***

Olej

Bořek ucouvl, přišlápl utržený řemínek sandálu a už letěl. Letmo si stihl pomyslet, že na příští výpravu s tátou si nesmí zapomenout vzít tenisky. Vzápětí si uvědomil, že kamenné hrany, na které bolestivě dopadl, jsou schody ven.
Vmžiku se vyřítil nahoru, rychlejší než nápad, co mu bleskl hlavou.
Na ztichlé ulici před sousedním zavřeným obchůdkem popadá dech a snaží se ztlumit srdce v krku.
Nevybavuje si, že výlohu zaznamenal, když odpoledne procházeli okolo, ale jestli ho zrak nešálí, tak si všiml správně. Prosklenými dveřmi rozeznává na pultě stojánek s aromatickými oleji.
Obezřetně se rozhlédne a zaškrábáním drápkem na zámek odemkne.

Téma: Pracovní obuv

***

Transakce

Bořek odsune dřevěného medvěda, dvě vrány a psa, aby je neshodil.
Neodvažuje se rozsvítit. Názvy na lahvičkách pracně luští v odrazu paprsku z pouliční lampy.
Sladký spánek… Lehká svěžest… Touha a vášeň… tss… kdo tohle u Želmíra vymýšlí? Jak má poznat, co v tom je? Á, lepší: Jasmín… Levandule… Hořký pomeranč… Šalvěj! Sláva!
Popadne lahvičku, ale zarazí se. Nemůže ten olej přece jen tak sebrat.
Překotně prohrabává kapsy. Objeví desetikorunu zabalenou do umatlaného papírku od bonbónu. Nechá ji na pultě. Olejíček asi stojí víc, ale jde o život, dal za něj všechny svoje peníze, a to se jistě taky počítá.

Téma: Vrána k vráně sedá

***

Prozření

Kaček jako by zestárl o dvacet let. Zdrceně se sveze na židli, nohy ho neunesou, těžká hlava spadne do dlaní.
„Tak oni byli spolu spřažení,“ šeptá nevěřícně. „Myslel jsem, že se sotva znají… Elvíra měla ráda peníze, ale že si začne s takovým vydřiduchem… Vybrali si k loupeži dnešek, abyste tu byl jako svědek. Určitě s ním chtěla později utéct. Nebýt té nehody…“
Evžen nervózně mávne rukou. Bořek je důležitější.
Vtom se ozve dupot. Chlapec seskočí z několika schodů najednou. Vítězně mává lahvičkou: „Mám ji!“
Do nosu ho udeří zápach krve a smrti.
Spatří urvanou hlavu a začne prudce zvracet.

Téma: Vrána k vráně sedá

***

Přípravy

Bořek si uvědomí, že mu omývají obličej vodou z hadice, kterou se pokoušel vzkřísit Elvíru. Znovu se mu udělá zle. Sedne si na podlahu, snaží se vzchopit. Hlavně nekoukat na rudé cákance.
Soustředí pozornost na Evžena.
Ten pomocí šalvějového oleje posiluje hráz. „Nic se nesmí dostat ven,“ připomíná naléhavě. „Kdybych bariéru náhodou porušil, musíte ji znovu uzavřít. Nevstupujte dovnitř!“
Šalvějové ochranné čáry na krku a na zápěstí. Díky Bořkovi získal naději, že ho ametyst nezabije hned při prvním kontaktu. Nahlas to ale neřekne. Povzbudivě se na syna usměje.
Sám vkročí do kruhu.
Strašlivý magický vír ho okamžitě srazí na kolena.

Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

***

V kruhu

První vlna síly se převalí, průzračná a purpurově jiskřivá, opojně sladká, hebká a omamná jako doušek těžkého vína. Láká oblouzené smysly do zdánlivě hedvábné temnoty, odplavuje myšlenky, utlumuje čarodějné schopnosti, zahlcuje vědomí.
Klamně hladkým magickým vírem nepozorovaně prosáknou černé kapky jedu, hořknou na jazyku, zákeřně vnikají do žil, ochromující trpkost se rozlévá celým tělem. Shluky oblaků těžkých jak olovo nutí nořit se stále hlouběji do nekonečného moře beznaděje, odkud není návratu.
Těžký příkrov načas rozežene provoněný dotek slunce. Drobná kotva šalvějových čar, křehká hráz mezi rozumem a šílenstvím, tenounký nejistý chodníček zpátky k sobě.
Evžen se vzchopí.
Ametyst vyzývavě zazáří.

Téma: Výběr z hroznů

***

Kdo s koho

Ostré hrany ametystu řežou. Pulsují ledovým hněvem, bodají výčitkami. Rozjitřený kámen odmítá smíření, rafá jako vzteklé zvíře.
Nezbývá než ho zkrotit.
Evžen se opře o svého věrného spojence, odhodlanost granátu jiskřivě křísne o neústupnost ametystu. Svírá a nepovolí, nedbá výtrysků temné energie, vůlí tvrdší než kámen nutí k pokoře.
Vtom palčivě křupne dříve zlomená a jen halabala pospravovaná kost levé ruky.
Evžen zakolísá, zacílení se rozostřuje. Kouzlo se bortí.
Bořek nevydrží přihlížet.
Vskočí do kruhu, instinktivně stiskne zraněné předloktí.
Evžen bolestí ucukne, avšak vzápětí pomoc přijme a napojí se na chlapcovu magii. Síly obou liškomágů se spojí v jediný proud.

Téma: Soutok

***

Červená, modrá, fialová

Bořek se rázem cítí, jako by běžel dlouhý závod, údy ztěžknou, dech vázne.
Tápe v magickém labyrintu, kolísá pod údery vzdorujícího ametystu, ale pouto svázané stejnou krví je pevné. Evžen se lehce dotkne jeho vědomí, vede ho s sebou.
Představa zářivého achátu pod víčky zavřených očí se rozvine jako modrá stuha, ukazuje cestu. Bořek rozumí a setřese strach, už ví, co má dělat.
K rudě šlehající přísnosti přidá vlastní hravost, k nesmlouvavému nátlaku pohlazení, k vážné domluvě úsměv, k smířlivě podané ruce připojí stejné gesto, jemným dotekem sdílejí odpuštění.
Oba čaroděje zalije vřelá vlna přijetí, společně plují ve fialovém oparu.

Téma: Při plném vědomí

***

Dva v jednom

Kaček úpěnlivě spíná ruce: „Odpusťte, nestihl jsem chlapci zabránit, aby tam skočil za vámi, byl příliš rychlý. Naštěstí jste dokázal situaci zvládnout. Opravdu obdivuji vaše schopnosti.“
Evžen sebere ztišený kámen a s úsměvem ho předá Bořkovi: „Naopak. Nebýt syna, nejspíš bych to nedokázal.“
Bořek se nadme pýchou.
„Vypadá to, že ametyst je neslučitelný s každým zvlášť, ale oba dohromady máme přesně to, co potřeboval.“
„Zvláštní,“ žasne Kaček. „Patrně síla pokrevního pouta způsobila, že dvě osoby začal považovat za jednu. Jenže… jeho cena teď výrazně klesla.“
„Rozmyslel jsem si to, už ho nechci prodat. Společně pro něj najdeme nějaké dobré využití.“

Téma: Biootec

***

Genius loci

„Ještě se trochu projdeme,“ navrhne Evžen.
Bořek už by se nejradši viděl v posteli, ale poslechne. V družném mlčení vykročí do vlahé noci.
Odpolední frenetický dav zmizel.
Město vydechlo. Pod novými fasádami procitlo věkovité kouzlo. Co všechno už ty domy viděly, kolik hrůzy, bolesti a vášní, zoufalství i radostí.
Bořek vnímá, jak magický duch prastarého města spolu s ním vstřebává smutek nad smrtí krásné a proradné Elvíry a rozmělňuje krvavé drama. Pocit zmaru a úzkosti se jemně zastírá hřejivou sounáležitostí. Jeho vlastní příběh se proplétá s dávnou historií, vzpomínka nezanikne, dokud tu budou tyhle domy stát, vybledlá, matná, ale trvalá.

Téma: ...a zbytek je historie

***

U Vltavy

Bořek odtrhne oči od mihotání nočních světel na Vltavě.
„Je to vždycky takové?“ zeptá se tiše.
Evžen se smutně pousměje a chlapec náhle nevidí tátu, ale unaveného vědoucího mága, jemuž se do každé vrásky vryla hořká zkušenost.
„Vždycky ne, jenže jeden nikdy neví. Však viděls, i úplně jednoduchá věc jako prodat kámen se může zvrtnout.“
„Kdyby nešlo zrovna o truchlící kámen, tak se třeba nic nestalo.“
Evžen potřese hlavou: „Ametyst za nic nemůže. Kameny nikdy samy od sebe neubližují, jen si žijí svým životem. Všechno dobré, zlé nebo nebezpečné do nich vkládají lidi.“
Bořek chápavě přikývne. Vždycky to bude takové.

Téma: Bezpečné známosti

***KONEC***