Mrtvý upír

„Práci“ měli za sebou. Kostra mantichory (nebo jak se domnívali „odborníci“ jeskynního tygra) už nepatřila Přírodovědnému museu. Tím pádem si teď mohli dovolit zaklepat na dveře jistého velice kouzelného vetešnictví U Ernestiny. Pokaždé, když byli ve Vídni, se tu stavovali.
Majitelka byla navzdory svému jménu Češka a vlastnila krámek, ve kterém si Eduard většinou připadal jako dítě v hračkářství. Byly tu police mozků v lihu, stojany s uniformami všech známých i zcela utajených armád a krabice plné všeličeho.
„Zdravím,“ usmála se Ernestina. Chlad podzimní noci ji donutil zachumlat se do kabátu, který Eduard rychle identifikoval jako součást oficírské uniformy RAF.
„Nazdar,“ kývnul na ni přítomný vlkodlak a bez obav vstoupil do obchodu.
Eduard se zarazil na prahu a omluvně se usmál.
„Myslela jsem, že jsem ti dala generální pardon,“ obrátila oči v sloup. „Ale dobře, zvu tě dál, synu noci.“
Jakkoli měli oba Ernestininu společnost rádi, v přítomnosti jejích sbírek se nedokázali donutit ke společenské konverzaci. Jákob zmizel v bludišti knihovních regálů a Eduard se začal věnovat porcelánu. Džbán na nejvrchnější polici se tvářil jako Míšeň, ale něco na něm mu nehrálo.
Natáhl se pro něj. Neopatrně máchl loktem. Papírová krabice se překlopila přes okraj police. Nemohlo tam být nic křehkého. Ernestina by nic zranitelného neuložila tak neopatrně. Přesto vztáhl ruku.
Krabice se otevřela. Vypadalo to jako pohlednice. V okamžiku, kdy se ho dotkly, pálily jako oheň.
Svaté obrázky. Zavrávoral. Spadl na zem. Mezi ně.
Asi křičel.
Kůže se mu pokoušela svléknout z ruky. Krev, potřeboval krev.
Ernestina se k němu sklonila.
„Jsi v pořádku?“
Krk se vyloupl zpod kabátu. Bílá kůže. Modrá žíla. Tepna.
Ústa se sama otevřela. Známá hladkost a ostrost zubů. Jako porcelánové střepy.
Byla to francouzská šavle. Druhá polovina devatenáctého století. Zahlédl ji jen na vteřinu. Těsně před tím, než se jeho hlava skutálela na podlahu.

Od první chvíle to věděl. Bylo mu jasné, že je mrtvý. Useknutá hlava, osikový kůl a možná i hrob, ve kterém jeho tělo leželo tváří k zemi. Bez ohledu na dusnou prázdnotu, která v jeho mysli nahradila vzpomínky na tyto události, to byla zcela nezpochybnitelná skutečnost.
První, co ho napadlo, bylo, že podsvětí se předbíhá v čase. Stál na podlaze z kovových plátů zdobených děsivě pravidelným protiskluzovým vzorem. Prostředí jako z katastrofických filmů, kterými se lidé před pár lety tak rádi bavili. Zpod temně rudé barvy vykukoval syrový, narezlý povrch. Strop byl tak vysoko, že na něj nemohl dohlédnout. Ale byl tam. Čerstvé povětří chutná v plicích jinak. To že dýchá ho překvapilo až zpětně.
Zkusmo si dupnul. Dutý zvuk. Pláty se rozvibrovaly a zvuk se po nich rozběhl jako kruhy po vodě. Kdyby jeden zvednul…
Zarazil se s dlaní několik centimetrů nad podlahou. Je rozumné dívat se pod podlahu podsvětí?
Eduard měl hodně výjimečných vlastností. Některé pokládal za dobré a jiné ne. Zvědavost se průběžně stěhovala z jedné skupiny do druhé.
Sklonil se ještě víc a opatrně plech posunul.
Vyvalilo se klubko páry. Potřásl hlavou, jako by chtěl vyhnat dým z vlasů, a dal očím chvilku, aby z nich mohly vytéct slzy.
Zalovil rukou v kapse. Nevýhodou perfektně střižených sak je, že se vám do kapes nic moc nevejde. Našel pěticent. Přesně to, co potřeboval.
Jedna… Dva… Tři… Cink…
Pořádná hloubka. V kostech cítil, že proměna v netopýra byla vyřazena ze seznamu jeho zvláštních schopností. Blesklo mu hlavou, jestli je z něj opět člověk se vším všudy.
Opatrně si lehl na podlahu a spustil se hlavou napřed do otvoru. Tak hluboko, jak jen mu to pud sebezáchovy dovolil.
„To bych nedělala,“ ozvalo se za ním nečekaně. Navzdory vší opatrnosti do díry málem spadl.
V mžiku byl na nohou. S potěšením zaznamenal, že i teď je rychlý jako noční vítr.
Nezeptal se jí, co je zač. Taková otázka by postrádala styl. Místo toho si ji jen pořádně prohlédl. Celkem vysoká, celkem štíhlá a s celkem dlouhými tmavými vlasy svázanými do nepořádného drdolu. Na sobě měla červený svetr. Jeho instinktu se to z nějakého podivného důvodu zdálo důležité.
Oplatila mu to krátkým, podobně tázavým, pohledem. Pak mávla rukou směrem ke stolu, který se náhle vynořil odnikud. Byl to jeden z těch starých dubových psacích stolů, které ještě byly napuštěny mořidlem mírně vonícím voskem. Černý jako noc. S oblými rohy a zásuvkami, které snadno odemykal šperhák číslo osm. Stála na něm velká lampa s měděným cylindrem, která vykreslovala pohostinnou kouli uprostřed podsvětí.
Posadil se na jednu ze dvou tonetek. Zcela záměrně si vybral její stranu stolu.
„Nebudu se s vámi hádat o prkotiny,“ pousmála se a sedla si na židli, která byla očividně původně připravena pro něj. Její slova neznamenala přiznanou porážku. Jen mu oznamovala, na čem je.
„Co jste zač?“ vypadlo z něj dřív, než by chtěl, a rychleji, než si stačil uvědomit, co vlastně říká. Trochu se ušklíbl, aby hloupou poznámku relativizoval.
„Mým úkolem je pomoci vám v období přechodu na druhou stranu,“ usmála se profesionálně.
„Na jakou druhou stranu?“ zeptal se pro případ, že by mu mohla říci něco nečekaného.
„Na druhou stranu téhle čáry,“ ukázala na zem. Skutečně tam byla dlouhá bílá čára. Nakreslená barvou nebo možná vápnem. Začínala a mizela v temnotě.
„Co je za ní?“ zeptal se. S trochou strachu. Z podstaty upírů vyplývá, že se druhé straně vyhýbají. Mohl by tam čekat trest.
„Ráda vám řeknu detaily, pokud mi podáte černé desky z třetího šuplíku vpravo.“
Tentokrát se jí v úsměvu mihla troška škodolibosti. Asi jí přece jen neměl zasednout židli. Desky byly přesně tam, kde řekla. Ležely na hromadě papírů. Ten nejvrchnější byl nadepsaný „Informovaný souhlas s odmítnutím přechodu.“ Eduard podobné formuláře podepisoval hodně nerad. Zejména pokud by byl nucen použít své pravé jméno.
„Takže, co tu máme?“ poklepala prsty na stůl a Eduard se přinutil přestat zírat do šuplíku.
„Jméno: E. Vršek. Narozen: 1882. Upírem od 1917.“
Na okamžik se odmlčela a začala se probírat papíry ze složky. Byly popsané několika druhy drobného písma. Část poznámek kulatým a uspořádaným rukopisem, část našedlými otisky klapek psacího stroje. Šustily, když je překládala ze strany na stranu, a Eduard si teprve v tu chvíli uvědomil, jak strašné ticho okolo nich panuje.
„Nebude to tak zlé,“ usmála se na něj nakonec povzbudivě. „S vámi upíry je to sice vždycky komplikované, ale vy, Eduarde, jste se choval docela rozumně. Uznávám sice, že začátek byl problematický, ale i tehdy jste zabíjel pouze zřídka a vždy bez zbytečné krutosti. Tím samozřejmě nechci říct, že by to bylo úplně v pořádku,“ svraštila obočí.
„Většinu svých milenek jsem krmil dietou s vysokým obsahem železa,“ zavtipkoval. Nepoznal, jestli se mu nejistota, kterou cítil, vloudila i do hlasu. Doufal, že ne.
„Dočasně,“ odsekla mu. Její další slova byla ale přátelštější: „Podívejte, my tu víme, že upíři jsou nečistá stvoření temnot a zla, ale svým způsobem to bereme jako polehčující okolnost. Ne, že bychom se nechali zmást tím vaším romantickým oparem, ale víme, že přirozenost je zkrátka… přirozená. A jak jsem řekla, vy jste se na upíra choval ještě slušně. I když, co se týče vašeho… povolání… Co vás vedlo k tomu, stát se zlodějem?“
„Nejen zlodějem, madam,“ usmál se samolibě, „byl jsem zlodějem a podvodníkem velkého formátu. Vloupal jsem se do těch nejbezpečnějších trezorů světa. Mýma rukama prošly ty nejkrásnější klenoty a nejcennější obrazy. Těm nejprotřelejším kriminálníkům jsem bral poklady přímo před nosem. Vodil jsem za nos šéfy policejních úřadů celého světa. Jsem legendou, přízrakem, snem autorů detektivek…“
„Nebuďte tak melodramatický,“ zarazila ho. „Hádám, že jste se na tuhle profesi dal, protože je to něco, co se dá snadno dělat v noci, a navíc vám hned tak nehrozí nuda.“
„Více méně,“ přikývl, „navíc se pro ni hodí jisté speciální upíří schopnosti daleko víc než pro lov krásek s bělostným hrdlem.“
Náhle se rozesmála. „Líbíte se mi. Asi to ode mě není úplně profesionální, ale mám ráda vaši racionalitu. Upíři mají obvykle sklony být melancholicky tragičtí, což je bohužel ve výsledku spíš komické.“
„Poslyšte, a nemohl bych vás pozvat na kávu?“ zkusil kout železo, dokud bylo žhavé. „Když už jsem vás rozesmál…“
„A kdepak ji asi tak chcete vzít?“ zeptala se s více či méně hranou škodolibostí.
Odevzdaně pokrčil rameny a nasadil falešný výraz zoufalství.
„Smrt je strašná, když nemůžu pozvat krásnou dámu na kávu.“
„Nešaškujte,“ zamračila se naoko. Ale pohyb, kterým si uhladila vlasy, mu prozradil, že ji jeho lichotka potěšila. „Nevěděla jsem, že upíři pijí i kávu.“
„Samozřejmě,“ přikývl, „vstát večer z hrobu není o nic jednodušší, než vylézt ráno z postele.“
„Tak to jsem ráda, že vím zase něco nového. Každopádně pro závislost na kofeinu mám pochopení.“ Luskla prsty a na stole před nimi přistály dva drobné šálky z čistě bílého porcelánu, které v těsném závěsu následovala nádherná, nezaměnitelná vůně čerstvě upražené arabiky. Kdyby měl Eduard hádat, vsadil by na Střední Ameriku. Možná Mexiko. Zvedl šálek k ústům a pomaličku se napil.
„Ochutnat vaši kávu a zemřít.“
„To už se vám asi nepovede,“ poznamenala suše a usrkla ze svého šálku. „Poslechněte, očividně jste ideálním společníkem ke kávě, ale bojím se, že máme ještě práci.“
„Nic nedokáže tak pokazit příjemnou konverzaci jako práce,“ ušklíbl se. „Ale dobře. Budu mluvit na rovinu. Nemám sebemenší chuť vydat se za tu vaši čáru. Chci zpátky na zem.“
„Není to zas tak jednoduché,“ zamračila se.
„A pročpak k tomu tedy máte ve stole formulář?“
„Přiznávám,“ pokrčila rameny, „v našich záznamech je zmínka, že jste neumíral právě smířen s osudem…“
„Zabil mě někdo, koho jsem považoval za přítele,“ skočil jí do řeči a vzpomínka na francouzskou šavli zabolela víc, než by čekal.
„Nepospíchejte tak,“ zavrtěla přátelsky hlavou, „Možná vás svět živých ještě překvapí. Navíc musíme ještě vyřídit spoustu papírování.“
„Takže?“
„Nebudu vás zbytečně trápit. I pro nás je celkem výhodné poslat vás na určitý čas zpátky.“
„Určitý čas?“
„Dokud nesplníte jistý úkol.“
„Úkol?“
„Však na to přijdete sám,“ zamrkala na něj. „A dopijte si to kafe. Zmrtvýchvstání stojí bez kofeinu za starou bačkoru.“

Vrátila ho do začátku nového dne. Svítilo slunce. Neviděl ho po celá desetiletí. Mělo punc novosti. A taky dobrodružství. Zakázaného ovoce. Musel si vzít tmavé brýle, protože i jeho nové lidské oči se bolestivě mhouřily a slzely v plném světle. Šedá skla zkreslovala, ale přesto na každém kroku objevoval barvy. Ty, které ve světě tvorů noci chybí. Stýskalo se mu po nich. Občas si to dovolil přiznat a pak většinou ukradl obraz. Něco s jasnými barvami a na hranici moderny. Ve dnech, kdy se mu stýskalo po slunci, míval slabost pro van Gogha. Umění se někdy podobalo světlu. Odhalovalo krásu.
Procházel Vídní plnou světla. Ve Volksgarten kvetly růže, ve fontánách rostly lekníny a v oknech projíždějících aut se odrážela šmolkově modrá podzimní obloha. Slunce bylo cítit ve vzduchu. Dotýkalo se jeho kůže. Hřálo, neubližovalo a zase bylo spojenec.
Věděl, že je mrtvý, a nevěděl, kolik dní mu připsala k dobru. Tím se ovšem hodlal trápit až později, protože právě teď si užíval každou minutu.
Prošel zahradami a propletl se mezi turisty branou vedoucí do okolního světa. Chvíli sledoval jasně červenou tramvaj a procházel se po ostrých linkách mezi světlem a stínem, které na asfalt kreslil strop z platanového listí. Město se tu stýkalo se zahradou a on mohl nahlížet do obou světů.
Pak ale skončil kovaný plot, skončily zahrady a jeho dohnala realita. Udělala to ošklivým způsobem. Napadlo ho, že by nemuselo být špatné tuhle procházku s někým sdílet.

Trvalo skoro půl dne, než se k tomu odhodlal. Napřed se jen tak toulal městem. Zašel na retrospektivu mexické malířky, jejíž portrét se kdysi pokusil ukrást. Podívala se na něj tehdy z obrazu tak pichlavýma a přezíravýma očima, že dokázala zastrašit i upíra. Stejně jako před lety i dnes se domníval, že je tak trochu přeceňovaná, ale tváří v tvář řadě jejích tváří visících na zdi se na to neodvážil ani pomyslet. Něco v jejích obrazech mu ale dodalo odvahu. Když vyšel z výstavní síně, vytáhl mobil (z cizí kapsy samozřejmě) a naťukal textovou zprávu.
„Sejdeme se pod svestkou. V 5. E.“
Švestka byla něco jako kód. Značila kavárnu, kterou před pár týdny objevili na hranici MuseumsQuartier. Zahrada utopená mezi budovami a plná kytek v obyčejných květináčích. Zelený kovový nábytek a pár stromů. Včetně té švestky. Pečlivě vykonstruovaná a zrealizovaná iluze venkova.
Zapálil si cigaretu. Někdy v průběhu dne se mu objevily v kapse. Kdysi – ještě než prvně zemřel – kouřil. Pak toho nechal, protože upíři nedýchají, a to z elegantního zlozvyku dělalo trapnou pózu. Teď mu nikotin stoupal do hlavy a dával myšlenkám obrysy ostré jako střepy skla.
Dokud byl ještě Eduard upírem, dokázal tu zaslechnout zvuky vzdálených multimediálních instalací. Možná to byl jen otisk v paměti, ale měl dojem, že je slyší i teď jako člověk. Blížil se večer a podobné otisky se – stejně jako stíny – začaly množit a prodlužovat.
Ze skříně, kde personál uchovával pečivo, na něj korálkovýma očima shlížel vycpaný havran. Ovládl ho zcela lidský pocit, že ho někdo sleduje.
Což byla pravda. Z vyvýšené terasy nad zahradou. Ideální místo. Kývnul směrem, ve kterém vytušil pohyb, a zpoza zdi se vynořila Jákobova hlava. Velká, vousatá a kudrnatá.
Měl připravená slova, kterými ho přivítá. Velice studená slova pečlivě vyvážená na ostří krutosti. Nakonec se spokojil s prostým „Ahoj.“
Vlkodlakovy oči zářily teplou žlutí, která by připomínala kulaté lampy komíhající se ve větvích švestky (kdyby byly rozsvícené) a navzdory situaci se zdálo, že Eduarda rád vidí.
Trapné ticho je jedna z nejhrůznějších mezer v lidské komunikaci. Dřív se s Jákobem mlčívalo dobře.
„Jak se máš?“
„Táhni k čertu,“ vydechl Jákob a vzápětí se rozesmál. „Vodkdy na vás neplatí osikovej kůl?“
„To víš, že platí,“ ušklíbl Eduard. „Řekněme, že i v zásvětí se našel někdo, komu můj šarm připadal neodolatelný.“
„Do hajzlu,“ ulevil si vlkodlak, „kdybych byl věděl…“
„Co?“ vyštěkl najednou Eduard. „Nezabíjel bys mě? Udělal bys to líp?“
Vlkodlak si nepotrpěl na výmluvy. Omluvil by se, kdyby to považoval za nutné. Teď ale mlčel. Konec konců mluvení mezi nimi vždy obstarával Eduard, a ten teď najednou nevěděl, co říct. Místo toho si zapálil další cigaretu. Hořely překvapivě rychle.
Jákob zabubnoval prsty o desku stolu. V okolním šumu zvuk skoro zanikl. Ticho mezi nimi ale nemohla zředit ani slova objednávky.
Eduarda začínala bolet hlava. I to patřilo k polozapomenutým pocitům.
„Tak dobře,“ promnul si spánky. „Prostě mi řekni proč.“
Jákob pokrčil rozložitými rameny: „Neovlád by ses a Ernestina by už byla pod drnem.“
„A co? To mě vážně nešlo zastavit jinak než šavlí? Přesněji řečeno – musel v tom hrát roli i osikový kolík?“
„Znám upíry,“ Jákob se mu podíval zpříma do očí. „Stačí pár století a jsou z nich znuděný vraždící stvůry. Vím, že tebe to čeká taky.“
Věděl jsi, že i ze mě se stane monstrum. Vrah, kterého nepůjde zastavit, pomyslel si Eduard, věděl jsi, že se to stane, a nechtěl jsi být při tom.
„Bál jsem se, že až se to stane, nebudu u toho,“ prohlásil Jákob.
Eduard málem překvapeně zamrkal. Jeho sebeovládání zřejmě vzalo za své spolu s upíří podstatou. Takže Jákob počítal s tím, že ho jednou bude muset zastavit. Bral to jako osobní zodpovědnost. Něco, co nemohl nechat na někom jiném. Jistě, vlkodlaci měli v bojích s upíry dlouhou tradici. Výchova, osobní zkušenost... nic, co by si nedokázalo poradit s trochou přátelství.
„Nech si to,“ zavrčel Jákob.
„Co?“
„Psychologickej rozbor. Úplně slyším, jak ti to šrotuje. Nechystáš se mi prodat Karlštejn. Jsi můj parťák. Znáš mě.“
Zatraceně! Zatraceně, zatraceně, zatraceně. Eduard klel jen v duchu a vůbec to nepomáhalo. Měl to tušit. Znal Jákoba. Rovnou škrtnul celou předchozí úvahu. Pro Jákoba byl osikový kůl přátelskou službou.
„Pitomče,“ procedil mezi zuby.
„Eště v tom byla jiná věc. Povím ti to popořádku.“
Rozvalil se na židli a dlouze se napil piva z Eduardovy sklenice. Pak sáhl do kapsy a na stůl položil sametový pytlík.
„Co to je?“ zeptal se Eduard automaticky.
O stůl zazvonila stříbrná mince. Vypadalo to na něco starověkého. Slušný kousek, ale za vraždu by nestál. V místech s nižší hustotou archeologů by se pořád ještě podobných snadno dala najít...
„Panebože,“ vydechl náhle Eduard, protože mu došlo, na co se vlastně dívá.
„Jo,“ kývnul Jákob, „je to von.“

Mezi zlodějskou smetánkou existuje pár předmětů, pro které by jeden každý z nich vraždil. Zloději více či méně se ometající okolo magie mají své vlastní seznamy. Dávno ztracené kousky. Většinou s černou historií. V křesťanském i židovském kulturním okruhu už dva tisíce let obsazuje nejvyšší příčku pouze jeden artefakt. Respektive třicet artefaktů. Stříbrných. Těch, za které kdysi Jidáš Iškariotský zradil. Nejtvrdší měna v černé magii. Zatížená nekřesťansky vysokými daněmi.

„Za tohle bych prodal vlastní babičku,“ prohlásil Eduard, když se mu konečně vrátila řeč.
„Jestli legenda nekecá, už za ně leckdo prodal leckoho,“ ošil se nervózně Jákob. Eduard zbystřil. Nervózní ošívání byla novinka.
„Co je?“ zeptal se bez okolků.
„Kdyby šlo jenom vo to, že jsem tě zapíchnul, byl bych celkem v klidu. Vždycky jsem věděl, že to jednou udělám. Jenomže tohle z toho dělá zradu.“
Eduard po minci opatrně přejel prsty. Na omak se tvářila úplně obyčejně. Opravdu mocné artefakty zřejmě nepotřebují magickou auru.
„Takže kdo ti za mě zaplatil?“

Pro odpověď se museli vrátit do Čech. Z Vídně do Prahy se dá dostat mnoha způsoby. Zvolili vlak. Ranní spoj. Měli spoustu času. Místo, kam se chystali, otevíralo své brány až po poledni. Psychiatrická léčebna Bohnice. Jiná sféra vědomí, která se vymykala obyčejnému světu. A magickému jakbysmet.
Schůzku jim tu Jákob domluvil mobilem ještě ve vlaku. Teď už zbýval jen kus cesty roubený pavilony a sypaný prvními spadlými listy. Vídeňské slunce svítilo i tady a Eduard mu nastavoval tvář. Ve větru poletovaly pavučinky babího léta. Popraskaná asfaltka se halila do ticha a ostentativně dávala najevo, že se nemůže dočkat, až se schová do špinavě šedého sněhu.
Schůzku měli v kavárně Pátá kolona. Slunce se dostalo i sem, ale monstrózní okna, obří mramorové květináče a prázdnota prostoru způsobily, že se v Eduardovi zatřásla jeho lidská dušička. Objednal si kávu a rozhodl se, že nenechá místnost, aby mu vnutila pocit malosti.
Ženu, za kterou přišli, našli překvapivě rychle. Seděla sama u velkého kulatého stolu a choulila se v obří pánské mikině. Posadili se k ní každý z jedné strany. Předpokládali, že ji to vyvede z rovnováhy. Vklouzli do podfukářské rutiny snadno a bez rozpaků. Jákob pozdravil a pronesl pár bezvýznamných frází. Eduard mezitím začal propojovat historku, kterou mu Jákob sdělil ve vlaku, s reálnou ženou.
Údajně čarodějka – její vzhled byl mírně nonkonformní, ale to obzvlášť v Čechách naznačovalo spojení s magií jen zřídkakdy. Na krku jí místo talismanu visel klíč (od skřínky?) a symbol na mikině sice vypadal jako kruh z propletených run, ale očividně odkazoval spíš na metal než na kouzla. Vlasy by potřebovaly kadeřníka – prokvétaly stříbrnými prameny, které donedávna zakrývala barvou.
Věk zhruba čtyřicet pět – metalová mikina informaci popírala, ale vrásky ve tváři ji potvrzovaly. Tohle nebylo místo, kde by šaty dělaly člověka.
Touží po smrti upíra – pohled, který na Eduarda vrhla, nebyl právě přátelský. Intuice i několik desetiletí podfukářských zkušeností mu řekly, že je to jedna z dam se slabostí pro skutečnou inteligenci a s povahou podezřívavou až za hranici paranoie. Pokud se rozhodla nenávidět, měla dobrý důvod.
„Takže vy jste měl být moje cena,“ přerušila Jákoba v polovině prohlášení o počasí a otočila se na Eduarda. „Měla jsem za to, že jsem viděla vaše tělo i hlavu. Buď jste Doležalovi udělali nabídku, kterou nedokázal odmítnout, nebo se nám tu konečně objevil další zkurveně dobrý nekromant.“
„Ani jedno, ani druhé,“ zavrtěl Eduard hlavou. „Žádná magie. Říkejme tomu spíš dobrá vůle ze strany nebes.“
Najednou si uvědomil, že pro svou situaci nemá racionální vysvětlení. A že by ho chtěl.
„Pch,“ odfrkla si. „Nehodlám se na stará kolena dát na modlení. A je mi jedno, jak jste se dokázal vrátit. Nejsem svině, abych vyžadovala zpět, co jsem už jednou dala.“
„Co když jsme vás podvedli?“ zeptal se Eduard.
„Kdepak,“ usmála se pokřiveně, „mě možná, ale jeho ne. Jeden ze Třiceti se nedá jen tak ošálit. Přechází z ruky do ruky jen za cenu zrady. Pravé, nefalšované zrady přítele. A podfouknout zradu, pánové, to se ani vám dvěma zkurvysynům nepovede.“
Jákob se zavrtěl na židli. Díval se Eduardovým směrem, ale jeho očím se vyhýbal. Eduard měl chuť začít nadávat. Nesnášel personifikace abstraktních pojmů.
„Jenomže mně je zrada ukradená,“ naklonil se blíže k čarodějce. „Chci vědět, proč já. Proč jste tolik stála právě o moji smrt?“
Ostře se zasmála. „Ne o vaši. Jen jsem chtěla zabít upíra. Kteréhokoli. Jednu z těch bestií, co lidem pijou krev a tváří se u toho elegantně. Jste samá romantika, svit měsíce, chladné hvězdy a bolest věčnosti, ale nakonec jde vždy jen o žrádlo. Berete si životy i iluze. Takové zkurvence je třeba likvidovat na potkání. Já si jen najala vhodného vykonavatele.“
Její řeč oscilovala mezi spisovnou češtinou a vulgarismy. Její nenávist byla dobře zdůvodněná a popsaná dostatečně vášnivými slovy. Ale něco tu nehrálo. Něco nebylo skutečné.
„Podejte mi ruku,“ obrátila se na Jákoba.
Mlčky jí vyhověl.
Chvíli pozorovala jeho dlaň. Eduard se snažil vybavit si, jestli se na vlkodlakových rukou něco změnilo. Ne snad, že by se to na té jeho chlupatině dalo poznat.
„Podívejte,“ ukázala kamsi pod ukazovák, „tady.“
Do kůže se zarývalo několik takřka neviditelných linek. Ze všeho nejvíc připomínaly účet z hospody třetí cenové. Čtyři velká a dvě malá. Jeden panák.
Položila na stůl svou ruku. Stejný vzor. Na stejném místě.
„Poznamenal si nás oba,“ konstatovala. „Je to znamení kletby, kterou přináší zrada. Dříve nebo později si vás najde. Tak jako mě. A jako všechny předtím.“
V očích se jí náhle zableskla radost. Optimistické očekávání věcí příštích. Spokojenost někoho, kdo se těší na konec světa.
„Znáte legendy. Třicet stříbrných s sebou nese moc i prokletí. Vzaly si Jidášův život. Způsobily pád Masady…“
„Ale spousta jejich majitelů přežila,“ skočil jí do řeči Eduard. Nehodlal se nechat poučovat o historii magických předmětů.
„Jistě,“ přikývla, „i já jsem naživu. Ale, kurva, všimněte si kde.“
„Co se vám stalo?“ zeptal se Jákob.
„Mně? Nevím, v tom je ten problém. Něco se mi stalo. Něco tak zatraceně příšerného, že jsem to chtěla vymazat ze svého života. Nejen zapomenout. Vyškrtnout z existence. Zlikvidovat. Do hajzlu!“
Zmlkla a uhodila hlavou o desku stolu. Chvíli ji nezvedala a nehty vyrývala čárky do dřeva. Ani upír ani vlkodlak se ji neodvažovali rušit. Po několika minutách se napřímila a jakoby nic pokračovala.
„Jsem zatraceně dobrá čarodějka, ale tohle chtělo černou magii. Existuje k tomu i literatura. Pár studií. Teoreticky by takové kouzlo vyžadovalo minimálně genocidu středně velkého národa. Sakra cena, co? Jeden ze Třiceti to pro mě udělal zadarmo.“
Odmlčela se. Tentokrát bez vedlejších efektů.
„A?“ Eduard chtěl slyšet celý příběh.
„Co bylo dál? To, co jsem chtěla. Zapomněla jsem. Zmizelo to. Všechny ty sračky. Zbyla jen prázdná místa. V mojí mysli, okolo mě, ve snech… Ani ty zkrvený upíry už nevím, proč nenávidím. Dokážete si představit, jaké to je, narážet na všech stranách na prázdnotu?“
„Vím, že nedokážete,“ ušklíbla se po krátké pauze. „Ale nebojte se. Minimálně jeden z vás to zažije.“

Zbytek odpoledne a celý večer proseděl Eduard na podstavci zrušeného pomníku jistého diktátora. Sám. Potřeboval Jákoba na chvilku poslat k čertu. Chtěl přemýšlet. Místo toho jen bloudil očima po obzoru. Nad Prahou se ježily věže jako poslušní otroci frází z turistických průvodců. Shora se k nim z mraků natahovaly chuchvalce vodní páry. Blížil se déšť.
Dostal se zpět z určitého důvodu. Pokud dokončí svůj úkol, zemře doopravdy. Nejspíš. Nelíbil se mu šmak osudovosti, po kterém tohle všechno chutnalo. Jenomže Jákob byl kamarád. Navzdory všemu.
Obloha potemněla. Do modrooranžova. Skutečná černá se nad velkoměsty už dávno neobjevuje. Začalo drobně pršet. Napadlo ho, že jestli mu to vyjde, zajistí si nesmrtelnou slávu. V určitých kruzích. V ten moment se definitivně rozhodl.

Vlkodlak se objevil okolo jedné. Rozhodně nevypadal úplně střízlivě.
„Vyndej ho,“ přikázal mu Eduard.
Jákob beze slova položil magický artefakt nevyčíslitelné hodnoty na otlučený mramor.
Mraky zakryly všechny hvězdy a ani měsíc se neobtěžoval s kreslením stříbrných lemů. Zpovzdálí byl slyšet zpěv. Falešný a smutný. Někdo se propil do splínu.
Chystal se vyslovit větu, která, jak doufal, zlomí kletbu. Pokud si ovšem nelže do kapsy. Pokud to myslí vážně. Zhluboka se nadechl, přehodil si nohu přes nohu a srovnal si kravatu.
„Odpouštím ti,“ řekl.
A mince i Eduard se beze všech cavyků rozplynuli v nočním vzduchu.