6. Etika fízlů

Shrnutí: Drabble na pokračování z doby, kdy "hnědé uhlí bylo ještě mladé". Píše se rok 1968 a jistý doktorand spagyrie (a toho času i restaurátor v Muzeu vyhynulých kouzelných nestvůr) se ne zcela vlastní vinou octne v menší šlamastyce...
Postavy: Miroslav Doležal, Viktorín Živsa
DMD téma: Červený karafiát
Předchozí kapitola: 5. Píseň, která nezazní

~

Napařili mu sedm dní ochranné vazby. Pustili ho, až když bylo po všem.
V den Jirkova pohřbu.
Bylo tam jen pár lidí – rodiče, známí… V rukou drtili zvadlé červené karafiáty – nejlacinější kytky, který se dávaj matkám k MDŽ. Tři, pět… šest pugétů.

„Zřecové obvykle moc přátel nemívají…,“ ozvalo se za ním. Stál tam telepat s karafiátem. Sedmým.

„Vím, co chcete říct; že policajty nemá nikdo rád…“
„…a zvlášť ty, co se druhým hrabou v soukromí!“
„Však za to taky platíme…“
„Čím?! Blbým karafiátem?“

Hodil ho na zem. „Jirka byl formát. Nepotřebuje ho“ a znělo to skoro lidsky.
„Byl z hadů.“

~

Karafiát – Dr. Mathioli o něm píše, že jest podivno, jak ho staří učitelé přehlíželi, přestože tak libě voní a pěkně vypadá. A taky to, že přirozenost karafiátu je horká a suchá, tedy ohnivá - stejně jako barva znaku budečského kruhu hadů. Našla jsem někde zmínku i o tom, že roste z mrtvých těl, což se mi teď znamenitě hodí... ;)

~

Následující kapitola: 7. Myšlení je dřina