Adam

Obětina
Všechno nebo nic

Dan pořád o čemsi žvanil, ale Adam ho neposlouchal. Byl celý den duchem mimo. Promítal si před očima všechny své věci. Sbírka autíček. Milovaná koloběžka. Dort se Spidermanem, který měl slíbený k narozeninám. Kapesné, klidně za celý rok. Všeho by se vzdal.
Rozloučili se před domem. Otočil klíčem. Máma už byla doma.
Našel ji u kuchyňského stolu zírat do prázdna. Na stole ležely papíry. Zahlédl v jejich záhlaví adresu nemocnice. Výsledky.
Podívala se na něj a nemusela nic říkat.
“Mami,” zašeptal a polykal slzy, když ji objímal. Nebylo nic, čeho by se mohl vzdát, nic, co by mámu udrželo zdravou.

Dát volnost
Němí svědci

Cesta z nádraží ji unavila. Zatímco manžel vařil čaj, seděla a oddechovala. Byt byl náhle tak prázdný. I když...
Na jídelním stole Adama přebalovala. Smál se, když se tam počůral.
Prádelník v rohu pokoje poškrábal, když se učil chodit
Z polštářů pohovky stavěl pevnosti a vesmírné lodě.
A tady seděli, když zjistil, do jaké školy ho přijali. Internátní školy. Nechtěl jít, ale přesvědčila ho. Přesvědčila ho, že musí využít příležitost. Přestože v ní všechno křičelo: “Zůstaň!”
Nechtěla, aby jí to někdy vyčetl.
Manžel přišel s šálkem čaje.
Usmála se.
Jejich byt nebyl prázdný, byl plný vzpomínek.
A venku byla budoucnost.

Krátký hovor
Tři krát tři

“...musím končit. Jsem ráda, žes zavolal.”
Mobilní signál v Budči je mizerný a tak má každý žák možnost třikrát denně na tři minuty vyběhnout před bránu. Většina spolužáků kolem kontrolovala facebook, Adam volal domů.
Telefon oněměl dlouho před tím, než jeho tři minuty uplynuly.
“Stalo se něco?” oslovila ho spolužačka, když si všimla jeho výrazu.
“Utekl jsem,” přiznal konečně nahlas, co ho několik měsíců trápilo, “měl bych být tam… doma...”
Nevěděla, co se děje a nejistě pokrčila rameny.
“Někdy je lepší na chvíli utéct, nabrat sílu…”
Adam na ni zíral. Nabrat sílu, najít řešení. To bylo to, co musí udělat.

Rozcestí
Královna cest

“Jsou cesty, které tu začínají. Jsou jiné, které zde končí. Málokterá proběhne, aniž by alespoň zavadila.
Toto je prostor nekonečné moudrosti v celé její šíři. Ale je to prostor rovnováhy, takže je to i prostor hlouposti v celé její hloubce.
Zde stojíte uvnitř ztělesnění potenciálu. Tudy vedou všechny cesty, ale směr, kterým vykročíte, volíte jen vy sami.”

Na dni otevřených dveří, kdy tam byl poprvé, připadal Adamovi květnatý projev provázející knihovnice trapně patetický, ale přesto mu uvízl v hlavě. A když teď přemýšlel, kde začít, vzpomněl si na něj.
Cíl byl jednoduchý a jasný.
Budečská knihovna - královna začátků a konců.

Univerzální lék
Poslední hrdina

Budečská knihovna vlastní mnoho užitečných knih, spisů a článků. Oddělení lékařství a léčitelství patří k těm nejrozsáhlejším.
Neexistovala šance, že by ho Adam přečetl celé.
Nechal se vést intuicí.
Pojednání o léčbě chorob veškerých mělo slibný název.
Anděliky kořen - cítíš-li se sláb.
Ale ukázalo se, že je to jen nudné povídání o bylinkách.
Na zánět spodní - koupele z Bažanky.
Byla to jedna z prvních léčitelských knih, kterou Adam přečetl.
Kopřivy nať - démony z krve vyžene.
Byl by na ni okamžitě zapomněl, ale její závěrečná věta se mu propálila až do srdce.
A posledním hrdinou, který každou bolest vyléčí, je smrt.

Dobrovolník
Nabídka, která se nedá odmítnout

Vedoucí budečské ošetřovny má Adama ráda. Byla trochu skeptická, když za ní přišel a nabídl, že bude ve svém volném čase na ošetřovně pomáhat. Teď je ráda, že ho neodmítla.
S potěšením sleduje, jak chlapec neomylně nachází místa a situace, kde může být ostatním nevtíravě užitečný.
Je ještě mladý a nezkušený, ale naučila se brát v potaz jeho intuici.
Mrzí ji, když mu školní povinnosti nedovolí přijít.
Je přesvědčená, že ten chlapec má potenciál.
Za pár měsíců za ní Adam přijde a naléhavě ji požádá o pomoc.
Vyslechne ho.
Polituje.
A utrhne jí to srdce, ale bude ho muset odmítnout.

Rozhodnutí
Už nejsem dítě!

Pokaždé, když přijedu domů, je máma o kousek menší.
Pokaždé, když odjíždím, loučí se se mnou, jako by to bylo naposledy.
A ono to naposledy být může. Kdykoli.
Když jsem byl v Budči první rok, myslel jsem, že bude stačit najít správnou knihu a budu mít kouzlo, kterým ji uzdravím. Naivní.
Trvalo mi, než jsem sebral odvahu a požádal o pomoc vedoucí budečské ošetřovny. Odmítla mě.
Obyčejní prý na magickou léčbu reagují nestandardně. Většinu magických postupů je zakázáno na ně použít.
Výmluvy. Jenom to nevyzkoušeli. Co hůř, nechtěli vyzkoušet.
Ale už nejsem malý kluk, nespoléhám na ostatní.
Léčbu najdu sám.

Obrys budoucnosti
Poslední bílé místo na mapě

Adam bral své studium léčitelství velice vážně, proto ho vždy rozčílilo, když narazil na bílé místo. Neprozkoumáno. Opomenuto.
Průniky magické a nemagické léčby, které ho zajímaly nejvíc, byly očividně okrajovým tématem.
Léčitelé se často dívali na nemagické léčebné postupy se shovívavou přezíravostí. Odbývali je hloupými frázemi a nezahrnovali je do svých studií.
Ale Adam věděl, že složité problémy je třeba nahlížet z různých úhlů, aby bylo možno dosáhnout ideálního řešení. Bílé místo na mapě jeho budoucnosti získalo pevné obrysy.
Jestliže ostatní odmítají nalézat styčné body magické a nemagické medicíny, udělá to on.
Přihlásil se k přijímacím zkouškám na lékařskou fakultu.

Tradice
Dobře naložený tučňák

Život se skládá z malých rituálů. Některé si ani neuvědomujeme, jiné jsou pro nás tak významné, že je nazveme tradicemi.
Když mám narozeniny, chodíme s mámou do muzea. Máme svoji trasu. Svoje oblíbené exponáty.
U tučňáka je takový výklenek, kam si máma vždycky sedne, protože ji bolí nohy.
Bylo mi asi sedm, když jsme tam byli poprvé.
Jenže letos se mi omluvila. Už na naši tradici nemá sílu. Nedošla by.
Řekl jsem jí, že už nejsem malé dítě, že to čtvrt století zvládnu i bez tučňáka a vzal jsem ji za ruku.
Jenže nezvládnu.
Letos sedím před tučňákem poprvé sám.

Mateřské vyznání
Dcera svého otce

Když mi bylo osm, otec od nás odešel. Přísahala jsem, že nebudu jako on, že tohle svým dětem neprovedu.
Když se Adam narodil, věděla jsem, že tu pro něj vždycky budu. Byl to nejdokonalejší dítě na světě. Nedokázala bych ho opustit.
Když bylo Adamovi osm, začali mě doktoři připravovat na nejhorší. Čelila jsem možnosti, že svého chlapečka opustím, aniž bych to mohla ovlivnit.
Plakala jsem. Ne kvůli sobě, kvůli Adamovi.
Doufala jsem. Ne kvůli sobě...
Modlila se...
Mám štěstí, dostala jsem nějaký čas navíc.
Můj chlapeček stihl dospět. Já si konečně můžu oddechnout. Neopustila jsem ho, když mě nejvíc potřeboval.

Jednoznačný úspěch
Kyselé vítězství a sladká prohra

Roky studia. Roky výzkumu. Žádosti o granty. Vyplňování zpráv. Všechno to úsilí nakonec vyústilo v jednoznačný úspěch.
Stala se z něj kapacita. Dokonce mu přijali článek do Magic.
Článek o léčbě obyčejných v Magic! Způsobilo to víc než jedno překvapeně pozdvihnuté obočí a spoustu polemických citací.
Splnil, co si předsevzal. Našel způsob jak léčit matčinu nemoc.
Měl jenom malé zpoždění, nějakých zatracených dvacet let.
Chyběla mu. Když se ženil, když se narodily děti. Nedožila se ani jeho promoce.
Ale seděli s tátou u ní, když odcházela. Usmívala se, držela ho za ruku. A on věděl, že je na něj pyšná.