Zlátenka

Obrázek uživatele ef77

Ze zábavy
Téma: Němí svědci

Z pouti v Pošné se chasa vracívá s veselou lesem. Noc je chladná, přesto lze létu ukradnout chvilku ke krátkému milkování, k laškovnému pomuchlání. Stromy ani kameny nic nevidí, nic neřeknou.

Ráno na zlátenském statku chybí děvečka i čeledín. Rychtář dlouho nepátrá - oba mladí, oba svobodní. Rozáru, která mluví o zemi, co divně duněla, nikdo neposlouchá, všichni přece ví, že je bláznivá.

------

Z pouťovky se jezdí svozovým autobusem, jenže Lojza se vyblil na sedačky. To se nedá. Flašku rumu na cestu a vezmou to lesem.
Zem zaduní. "Techno, vole," zasměje se Jarda, ale pak zvážní.
"Kde je Karel a Věra?"

Domů
Téma: Tři krát tři

Noční les přetvořil měsíc v labyrint, který kromě prostoru ohýbá i čas. Hodina a půl nekonečna, než najdou Věru, potlučenou, podrápanou, plačící. Téměř bezvládného Karla svírá v náručí.

Jarda a Tomáš ho, bledého a zpoceného, podepřou.

"Pojď, vole."

U křížku na kraji lesa ho náhle neudrží, rozpálenou tváří padne do trávy.

K božím mukám v polích je vystřídají Lukáš a Robin, pak z ledu do ohně, zimnice sklátí Karla do oranice.

Domů jej donese Libor sám, má sílu za dva.

Věra u něj prosedí celou noc. S myšlenkou na to společné, co přijde za devět měsíců, hlídá každý jeho dech.

V lese
Téma: Královna cest

Do ložnice vpluje Karlova matka. "Aby vaši neměli strach..."
Přeslazeným tónem vykázaná se odpotácí domů.

Odpoledne přijde parta a otázky.
Klopýtavě vypráví, jak duněla zem, jak měděně zazářil les a Karel náhle zmizel. Jak hledala, padala, hledala, až našla, jiného k uzoufání.
Nevědí, co jí říct.
"Nepodíváme se tam?" prolomí mlčení Jarda a ona k svému podivu souhlasí.

Les voní, zelený, krásný, dokud ticho nepřerve křik. Karel, strhané nehty i tvář, zatíná prsty do černé skály.

"Nemůžu ji najít!"
"Koho?"
"Královnu! Královnu podzemních cest."
"Kájo!"
"Nech mě!"
"Jsem těhotná."

Ozvěna si se slovy chvíli pohraje.
Pak spadnou do mrtvého listí.

Poslední hrdina.. na telefonu
Téma: Poslední hrdina

Pomáhat v obchodě pomáhá rovnat myšlenky a Natálie právě zuří.

Blbec. Proč zrovna já si musela vybrat Mirka Dušína? Old Shatterhanda kříženého s Aragornem? Vždycky hodný. Vždycky kladný. Vypadám vedle něj jako bezcitný cynik. Kdyby byl Karotka černovlasý, můžou ho podle něj kreslit.

Do proudu zloby se zavrtá hlas místní drbny.

"... a je prej úplně zmámenej, nejí, nespí, pořád by jen do lesa k černejm kamenům, máma ho musí doma zamykat. Doktoři i policajti jí poslali do háje a kluk je úplně jak uhranutej.."

Natálie si povzdechne.

U Kazi! Jsou chvíle, kdy je hrdinova přítomnost nevyhnutelná.

Natáhne se pro telefon.

Zaklínání
Téma: Probuď se!

Karlova matka nevnímá, jak se Franta s Natálií představují, pozvala by dál kohokoli. Zoufale vypráví o synových záchvatech agrese, které střídá apatie.

Teď je to ta druhá varianta.
Franta a Naty vezmou Karla za ruce. Uspí jeho vnější mysl a zlehka probudí tu vnitřní, ukrytou. Karlovýma očima vidí noční les, náruč měděného obra, podzemní prostor a v něm bytost, jejíž tvář není možné uchopit. V Karlových představách je nadpozemsky krásná. Pojednou ucítí její nelibost a jsou vyvrženi zpět nahoru. Jehličí studí.

------

Je půlnoc. Franta tiše pronáší zaříkání. Černé skály se probouzí a Naty náhle zalituje, že nikomu neřekli, kam jdou.

Otevři se!
Téma: Čas hesel

Franta nepřestává zaříkávat, Natálie ale cítí, jak je už unavený. Zavře oči a dělí se o svoji sílu.

Náhle pod víčky zabolí ostrý záblesk, země vydá hluboký zvuk, pak svět ztichne. Natálie se vytřeštěně rozhlíží, zůstala sama. Připadá si nepatřičná. Nechtěná.

Zapře se a čaruje. Zaklíná a zaříkává. Prosí. Pak už jen buší pěstí do kamene.

"Otevři se!"
"Alohomora!"
"Open!"
"Zaklínám tě, nech mě projít!"

Na mellon a sezam už nedojde, vyčerpaná se zhroutí na zem.

"Jsi-li zvaná, vejdi," ozve se za ní tichý hlásek. Kobold. Chytí ho pod krkem a zasípá: "Pusť mě, nebo otevřu tu skálu tvojí hlavou!"

Podzemí
Téma: Nabídka která se nedá odmítnout

Podzemními cestičkami následuje skřítka do prostorného sálu. V něm František popíjí čaj s ženou, jejíž tvář se mění. Mladá, vrásčitá, krásná, dravčí. Neuchopitelná.
Ukrytá ve stínech zavře Naty oči. Ženský monolog začnou narušovat spodní proudy.

"...zkusila jsem kdysi, ale nějak to nedopadlo..."
Nechtěl tu být. Navíc mi překážela ta jeho husa.

"...dlouho jsem byla osamělá..."
Koboldi nechtěli uklízet těla. Nemohla jsem riskovat.

"...další nebyl vhodný..."
Páchl těhotnou holkou.

Naty vykřikne pohoršením.
Franta se na ni podívá: "Pokud se neumíš chovat, Natálie, běž raději domů."
Žena se spokojeně usměje.
Natálie ucítí na rameni studenou ruku. Měděně září a tíží k neunesení.

Věra
Téma: Už nejsem dítě

Na pelesti Věřiny postele sedí její maminka a něžně ji hladí po vlasech.

"Včera šla do lesa ta mladá z Kámena, taková ta... divná. Ještě s nějakým klukem. Doteď nepřišli. Tak jsme si s Karlovou mámou říkaly, když jsi teď... Do Karla nic není, nemáte kde bydlet.. Jestli by nebylo lepší.."

Vyletí z postele: "Lepší? Co by bylo lepší? Nemocnice? Zákrok? Není mi pět a tohle by nebylo trhání mandlí, mami!"

Vyřítí se z domova, běží, neví kam.

U lesa zakopne o schoulenou Natálii, jedním trhnutím ji postaví na nohy: "Jestli je pravda, co se povídá, koukej začít něco dělat!"

Kořeny
Téma: Poslední bílé místo na mapě

Natálie si neví rady. Budeč? Jsou prázdniny. Vyšehrad? Pelhřimovská odnož je k ničemu. Na Frantu myslet nechce a nemůže, jeho rodina je magicky slabá. Ona žádnou nemá.

Bezmyšlenkovitě se dotkne tenoučkého prstíku kořene, který vykukuje z půdy. Uvolní se, celou mysl upne k lesu a prosí. Cítí rosu na špičkách jehličí, pomalu se spouští mízou do kořenů, hlouběji a dál, do podhoubí. Do mozku se jí vypalují čáry, splétají se do vzorů, tvoří cesty. Od stromů ke skálám a kolem nich, všudypřítomné. Na jednom jediném místě se kořeny od skal výrazně odtahují. Natálie ulehčeně vydechne.

Tam mají skřítci tajný vchod.

Dovnitř
Téma: Buben

Natálie s Věrou se obejmou, vše bylo vyřčeno, vše nevyslovené pochopeno. Pak se Naty jemně vyvine: "Vrať se domů".
"Ani náhodou," vyhrkne Věra, "jdu s tebou. Chci zpátky svýho chlapa. Chci ti pomoct. Až budu po vsi chodit s bubnem, nechci poslouchat, že čekám dítě s cvokem. A pokud budu muset, chci vědět, že jsem udělala všechno, abych tomu zabránila. Chci, aby moje dítě mělo tátu. A už ani slovo!"
Skřítčí dveře jsou zavřené kouzlem. Sotva začne Naty rozmotávat první vlákna, ucítí Věřinu ruku a příval síly. Není magická, je ženská, dospělá, mateřská.
Lupnutím zlomí kouzlo a dveře se otevřou.

Jsou naši blízcí stále s námi
Téma: Upřednostňuji osobní setkání

V nazlátlém světle podzemního sálu lákavě prostřený stůl, František ale nemá hlad, stejně jako v noci nepotřeboval spát.
Vpíjí se do tváře krásné paní, oči nestačí, má pocit, že ji vnímá celou bytostí.
Je nádherná, okouzlující, jedinečná, jediná.

Když však paní náhle odspěchá, pouto pohledu se přetrhne, myšlenky rozutečou.

Kostičky chleba. Jistota a bezpečí. Táta.
Tenoučký kořínek v podlaze. Náruč a něha. Macecha.
Snídaně ve dvou. Láska a blízký člověk. Natálie!

František prudce vyskočí, ona se ale vrací a je rychlejší. Lehce se dotkne jeho zápěstí, očima zaklesne do jeho a on se dívá.

Její tvář je jedinečná. Nelidská. Cizí.

Do minulosti
Téma: Kyselé vítězství a sladká prohra

Do skřítčí tajné komůrky se vejde jen Natálie a kobold. Třese se strachy, proto se Naty snaží mluvit klidně.

"Jste skřítkové místních zlatých dolů. Z rozmaru nebo troufalosti jste vytvořili obra. Dolní král po něm zatoužil. Vzbouřili jste se a byli zavrženi."

"Byli jsme silní a stateční. Nakratičko. Pak už jen sami."

"Dokud nepřišla ona. Odkud? Kdo je?"

"Divá žena. Zavržená pro zapovězená kouzla. Prokletá ke ztrátě tváře. Slabá. Prohraná?"

"Poražená. Tak mi zrovna nepřipadala."

"My ji litovali a pomohli. Ona se uzdravila a čarovala. Obra oživila. Nás ujařmila. Nutila k věcem, co jsme nechtěli.."

"A nemáte toho už dost?"

Jako chytit (zlatého) ptáčka
Téma: První třída

Učitelka v první třídě ji učila číst, psát a počítat.

Ona sama se naučila našlapovat neslyšně.
Maminka je smutná, unavená a potřebuje spát.

Naučila se smotat smutky do malé černé kuličky, na kterou se nemyslí. Ne v danou chvíli.
Maminka se už neprobudí.

Naučila se nebýt vidět.
Cizí v děcáku, cizí ve škole, cizí všude.

Natálie ví, že všechno, co se naučila, bude potřebovat právě teď, právě tady.

Zatají dech a hodí na obra vyčarovanou síť. Jeden rychlý pohyb a na dlani se zachvěje zlaté srdce.

"Vrátím ho zpátky odkleté," zašeptá prázdnému místu v měděné hrudi, "slíbila jsem to skřítkům."

Přemlouvání
Téma: Tma tmoucí - rozhlasová hra

zvuk přecházejících kroků

DIVÁ PANÍ (naléhavě): Nechápete, čeho můžem společně dosáhnout? Netoužíte přetvořit svět podle svých představ?

přidušený chropot, nezřetelné mumlání

DIVÁ PANÍ: Nedivte se, drahý příteli, musela jsem to udělat. Bránil jste se a já, já odpor nesnesu. Můžete si za to sám.

zacinkání kovu o kov

DIVÁ PANÍ: Ach, jak rozkošná je Vaše snaha! Z mých pout se nedostane ani takový mág, jako Vy!

ticho, pak vzteklý výkřik bez slov

DIVÁ PANÍ (rozzlobeně): Co to má znamenat? Proč je tu tma? Koboldi! Chcete pocítit mou nelibost?

NATÁLIE (rozhodně): Pokud ty nechceš pocítit naší, vrať nám, co ti nepatří!

Všechna síla
Téma: Pekelný zákazník

Lampy na stěnách sálu se pomalu rozsvěcují.
Tvář divé ženy je lasiččí, v šklebu se zalesknou ostré zoubky.

"Vrátila ses? Nevíš, kdo jsem!"
"Zavržená divoženka."
"To by bylo málo! Líhala jsem s démony, dávala jsem a oni brali, jenomže já taky. Co na tom, že mě prokleli, co jsem získala, to mi zůstalo."
"Nebude to stačit."
"Je to síla pekla, hloupá holko!"
"Kterou užiješ pro sebe. Já jsem připravena dát všechno svoje pro jiné. Jen tehdy člověk získá všechnu sílu světa. A narozdíl od tebe tu nejsem sama."

Jasné světlo zazáří, když Věra odkryje zlaté obří srdce.
Františkova pouta spadnou.

Země, vítr, oheň, voda, prázdnota a naděje
Téma: Na dně

Jarda nastartuje, Věra si připne pás, šťastná, že se na nic neptal, když ho vytáhla od oběda a poprosila, aby ji odvezl.
V hlavě jí zní Natáliin hlas: "Jakmile bude Franta volný, utíkej, zbytek je práce pro čaroděje, ty mysli na miminko. Jeď na Stražiště, u studánky zahrabej obrovo srdce, zasypej ho jehličím, co vítr přivál, hraničku zapal. Až dohoří, i s popelem ho vhoď do vody, ať dopadne na dno. Prázdnota uzavře kruh, tu chvíli poznáš.
Doma přilož srdce na Karlovo, a pak ho vrať k černým kamenům. Doufej."

Jiskra naděje ve tmě strachu.

Jarda jede jako o život.

Večer
Téma: Dobře naložený tučňák

Doktor Kořenář je cítit kafrem, lyzolem a viržinky.
Doktor Kořenář není jenom obvoďák. V oblýskaném černém obleku s bílou košilí, s nezbytným stetoskopem na krku, bez ohledu na pracovní dobu, objíždí svoje pacienty, vyšetřuje, uklidňuje, léčí, radí, provází.

Malá Věra ho nenáviděla, když jí chodil vytírat zanícené mandle. Teď, v zšeřelém pokoji, se zlatým srdcem na Karlově hrudi, ji jeho hluboký bas, co rezonuje domem, podivně uklidňuje.

"... ale hospitalizace.."

Dveře do pokoje se otevřou.
Karlova matka při pohledu na podivný výjev oněmí.

"Nikam nejedu," zaprotestuje Karel. Naštvaně a útěšně obyčejně.

"Tak vidíte, matko," zaduní vesele Kořenář, "ono nebude tak zle."

Ráno
Téma: Bodláčí

Ráno pozdního léto je mlha v brázdách polí.
Vítr vplétá Věře a Karlovi do vlasů nitky pavučinek. Odnesli srdce ke skalám a vrací se domů. Nemluví, ta chvíle je pro slova příliš něžná. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a příslib budoucnosti.

Ráno v podzemním bezčasí není poznat.
Odražená kouzla sypou Natálii a Františkovi do vlasů prach. Nemluví, na slova není čas, vyčarovaný štít se drolí. Když se na sebe podívají, v očích mají lásku a smíření.

Les zaduní, země se zachvěje.

Chuchvalec bodláčího chmýří se snese Věře k nohám, chvíli se líně převaluje a pak odvane.

Výhra
Téma: Terno

Místo černých skal zeje v lese obrovská jáma.
Na dně leží František a Natálie, potrhaní, potlučení. Kolem nich skupinka koboldů.

"Hloupé děti," šťouchne jejich mluvčí do Františka, v očích se mu zablýskne, "život riskují pro opelichané skřety."
"Hloupí koboldi," oplatí mu to Natálie, "shodí si střechu nad hlavou pro nešikovné kouzelníky. Doufám, že ona je pryč."
"Pryč. Odešlé divoženky jsou tráva, květy, motýli. Ona je teď v bodláku, kopřivách, křoví."
"A co bude s vaším dolem?"
"Obr zbořil, obr postaví. Je teď volný!"

Lesem zazní chór hlasů.
Natáliin smích zvoní, v koboldím se sype štěrk.
Obrův duní jako měděný zvon.

Epilog
Téma: Já nic, já muzikant (nekrolog)

"Takže divá žena. Místo aby řádně a podle zvyků sváděla a utancovávala mládence, zvrhla se a tahala s ďábly. To bylo pro ostatní divoženky až moc, takže ji zbavily tváře, vyhnaly a proklely. Ona ale během hrátek s čerty získala víc, než tušily. Zotročila koboldy v podzemním dole, což šlo snadno, protože ti byli v nemilosti kvůli měděnému obrovi. Ona jej zlým kouzlem oživila a zneužívala. Když se pokusila očarovat místního mládence, jeho dívka zbavila obra kouzla, osvobodila skřítky a ti svrhli na divoženku důl a zabili ji.
A vy jste se tam nachomýtli náhodou.
To mi chcete tvrdit? Ano?"

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Hodně dobrý, takhle v celku je to výborná povídka, děsně napínavá, barvitá a se spoustou dojemných momentů