Gravitace

Univerzitu zavřeli. Kvůli epidemii. Tak jsem se vrátil domů. Koneckonců, přemýšlet se dá kdekoli. Trvalo skoro rok, než jsem si uvědomil, že mě unavuje neměnící se obzor za oknem. Tak jsem z náhlého hnutí mysli vyrazil na cestu. Říká se přece, že cesta je nedílnou součástí vzdělání.

Ale svět byl všude stejný. Stejné neměnící se obzory, stejní lidé, kteří nedokázali ocenit génia.

Podzim mě zastihl někde ve středu Evropy. Měl jsem hlad, bolely mě nohy a litoval jsem, že jsem kdy opustil svou pracovnu. Pak mezi kmeny stromů problesklo slunce a já se zcela bez důvodu vydal vzhůru do kopce.

*

Spokojeně jsem se dívala, jak se čerstvě vyprané prádlo pleská ve větru. Takový pohled má své vlastní kouzlo. A to místo až skoro u lesa, pěkný kus za třetí hradbou, bylo na věšení prádla odjakživa nejlepší.

Pak se zpod stromů vynořil pocestný. A místo aby pole mého krásného čistého prádla uctivě obešel, pustil se arogantně přímo skrz.

Začala jsem nadávat, což nepomohlo. Klidně pohamtal prostěradla a nakonec jsem ho z nich musela vytáhnout za ucho. Byla jsem rozčilená, takže hodnou chvíli trvalo, než mi došlo, že nerozumí. Tihle pocestní!

Ale když jsem přešla do latiny, radostně mu zasvítilo v očích.

*

Dole ve vesnici mi pak tvrdili, že nahoře na kopci je jenom hřbitov a starý kostelík. Ale když mě ta žena vytáhla ze změti plátěných chodeb, které se záludně kroutily do spirály a nechtěly mě propustit, zahlédl jsem za jejími zády městečko obehnané nízkou hradbou, z jehož středu trčela arogantní strážná věž.

Mokré plátno na tváři studilo a obtáčelo mé údy. Až jsem se v jeho zákrutách začal bát. Proto jsem té ženě srdečně poděkoval za záchranu. Dokonce jsem se omluvil, když jsem si uvědomil nahněvaný tón v jejím hlase. Po mé omluvě se jí po tváři rozlil sladký úsměv.

*

Nakonec jsem dospěla k názoru, že je roztomilý. Nemotorný medvěd, ale mluvil zdvořile a jako vzdělanec. Když mu zakručelo v břiše, uvedlo ho to do rozpaků. Bohům žel obyčejné nejde jen tak protáhnout do kuchyně a nabídnout jim oběd.

Ale k malému sadu to bylo kousek a tam jsem ho vzít mohla. Nižší větve sice už dávno očesali mladší žáci, ale nahoře v korunách jablka stále dozrávala a lákavě se leskla.

Řekla jsem mu ať si vybere. Trochu udiveně na jedno jablko ukázal. Tohle bylo hodně vysoko. Zamířila jsem myšlenku, přelomila stopku a nechala si jablko měkce spadnout do zástěry.

*

„Kouzlo,“ vydechl jsem překvapeně.

„Jen malé,“ zasmála se a lehce jablko přeleštila zástěrou, „stačí zlomit stopku, dál už padá úplně samo.“

Když mi jablko podávala, naše ruce se dotkly. Usmívala se sladce a hříšně. Zamrkal jsem. Abych zapomněl na její úsměv, soustředil jsem myšlenky na jablko. Jablko padající k zemi. Vypadalo tak šťavnatě a sladce. Nedokázal jsem se do něj zakousnout.

Chvíli čekala, pak pokrčila rameny.

Doprovodila mě k lesu, rozloučila se a zmizela. Zvláštní. Stalo se to vůbec? Zbylo po ní jen to jablko. Pocit neklidu. Myšlenka, které jsem se nedokázal zbavit.

Dar?

Vnuknutí?

Prokletí?

Jablko padající k zemi...