Pulsate et aperietur vobis

Bloudí kolem dokola. Bez oddychu. Hledá a nenachází…
„Bylinky jsou bezmocné…“
Zakopne o kořen a skácí se.
Kořenářka jen kroutila hlavou.
Tudy klopýtala už několikrát! Musí dál.

Sedí na stráži a pozorují ji. Ze zvědavosti zapomněli na kostky rozházené po zemi.
„Co myslíš, pustí nebo nepustí?“
„O tři zlaté, že ne.“
Mladík zkřiví čelo. Sázka se mu zdá krutá, ale přesto přijme.

Zvláštní místo. Je to snad tady?
Dítě moje, vydrž!
Pokud je ale toto brána, stejně ji nepustí. Nikdo ji nečeká, nikdo o ní neví, nikoho nezajímá.
Kdyby tak zoufale nepotřebovala dovnitř…
Zkouší bránou projít z jedné i druhé strany, ale marně. Bušila by, kdyby bylo na co. Ale není.

„Prohráváš,“ ušklíbne se cynicky ten vyšší z nich a už už natahuje ruku po penězích.
„Ne tak rychle.“

Nech se obměkčit, bráno! Pusť mě! Má dcerka…
Tu kouzlo povolí a matka může pokračovat do světa, kam nekouzelníci nemají přístup. Jde pro pomoc…

Mladík sebere kousky zlata. Brána se občas otevírá sama od sebe. Někdy ji přemůže soucit a někdy chce jen vytrestat rozmazleného floutka. Málokoho napadne, že sem tam jí k tomu pomůže dobře mířené kouzlo.
Mladík zastrčí kousky zlata do kapsy. Motivy lidí jsou nejasnější než motivy bran.