Lišák v jeskyni

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Za beta-read děkuji: 
Lunkvil

Lyrická jednorázovka napsaná pro Esclarte, která si přála vědět, co by se stalo, kdyby se Evžen dostal do jeskyně. Volně doplňuje cyklus povídek Liškomágové

***

Průchod do nitra země ho neodolatelně přitáhl. Jak by mohl promeškat takovou příležitost? Opatrně kladl tlapky na kluzkou skálu pokrytou pískem a úlomky kamenů a ani si neuvědomoval černočernou tmu. Tajemná hlubina ho vábila stále dál. Strach neměl ani v nejmenším, připadal si, jako by se po dlouhé nepřítomnosti vrátil domů. Vždyť byl ve vlastním živlu.
Uvědomil si, že se prostor rozšířil, a konečně se zastavil. Se zatajeným dechem naslouchal majestátnímu tichu. Ukrývalo v sobě ozvěnu čehosi, co cítil, ale popsat by to nedokázal.
Mimoděk vyvolal světelnou sféru. Ze tmy se vynořily kamenné krápníky malebně stékající k malému jezírku a odrážející se v nehybné černé vodě. Scéna v měkkém světle ožila a proměňovala se, nořila se do tmy a znovu se zjevovala jinde a jinak, nikdy stejně. Samozřejmě dovedl ty bizarní útvary správně pojmenovat a věděl přesně, jak vznikly. Ale na tom vůbec nezáleželo. Bylo to prostě nádherné.
Lehounce položil tlapku na vlhkou chladnou stěnu. Kámen byl na dotek hebký, poddajný a strašně osamělý. Dlouho dřímal v temné hlubině, dokud ho neprobudil jemný a uctivý dotek živé spřízněné bytosti, která mu rozumí.
Bylo to neuvěřitelné. Vápenec dýchal. Letmo se potkával s pronikající vodou, proměňoval se nepředstavitelně pomalu, ale neustále. Každý kámen v sobě nese sílu země a uchovává si vlastní magii. Každý kámen má vzpomínky. Ale tady v útrobách země, kde nerušil žádný cizí vliv, vnímal řeč kamene mnohem zřetelněji než kdykoliv jindy.
Podzemní skála sbírala krůpěje času. Hvězdný prach z hlubin vesmíru. Žhavé sluneční paprsky. Kdo si dovede představit, jak je to dávno? Dravé peřeje i trpělivě hlodající, zdánlivě nehybné a skoro neviditelné kapičky vody, slané slzy. Rostliny, jež vyrašily, uvadly a změnily se na prach. Těla živých bytostí, která zkameněla před závratně dlouhým časem, a přesto si kámen uchoval vzpomínku na horkou krev a pulsující život. Pamatoval si všechno. Teplo, mráz, každý pohyb i pokojný klid, ohlušující rachot i mrtvé ticho. Každý prudký otřes i nepatrný záchvěv. Každou myšlenku, každý cit, zuřivost, bolest i smíření. Děs i naději. Všechna kouzla. Každou smrt. Všechno, co se kdy jen dotklo země, co svět světem stojí, to všechno země vstřebala. Odtud pramení její prastará magická moc. Díky tomu jsou kouzla opřená o zem tak silná, tak těžce úderná a svazující, tak ohromující a tak něžná a vřelá jako matčino pohlazení.
Nedokázal to už snést. Příliš velká tíha a příliš času. Ve srovnání s drtivou silou země si připadal jako zrníčko prachu, a přitom se od ní nemohl odpoutat. Zmocňovala se ho závrať z hloubky. Uvědomoval si, že se jeho dech zpomaluje a rytmus jeho srdce se přizpůsobuje ubíhání podzemského času. Za minutu steče po skále jedna krůpěj vody. Za několik roků vyhloubí úzkou stružku. A za milión let tu bude nová jeskyně ještě krásnější než tahle a kámen si ještě pořád bude pamatovat na neopatrného lišáka, který se mu příliš otevřel a splynul s ním dřív, než nastal jeho čas.
Musel soustředit veškerou vlastní sílu, aby se dokázal od skály odtrhnout. Sfouknul sféru a co nejrychleji se rozběhl po své stopě ven.
Když se opět vynořil na denním světle, musel přimhouřit oči. Nechybělo mnoho a mohl tam zůstat navěky. Přesto ho to pomyšlení nijak nevyděsilo. Cítil se zvláštně klidný a odpočatý jako čerstvě po probuzení. Ohlédl se po téměř neviditelné skulině, lehce se uklonil na rozloučenou a usmál se: „Nashledanou.“

***

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Tuhle povídku nepovídku mám moc ráda. Občas si do ní zalezu jak Evžen do jeskyně a jenom si to užívám...

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

To je hezký :-)

Obrázek uživatele kopapaka

Nádhera...
Úplně tam Evžena vidím...

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

Děkuju :-)

už předem jsem si naplánoval, že po každém odstavci na chvíli zavřu oči a budu si to představovat. Pár přírodních jeskyní i všelikého jiného podzemí jsem také zkoumal, začaly se mi vmĕšovat vlastní prožitky. Pohyb po dvou bývá náročnĕjší než lehký liščí bĕh, tak mi nĕjakou dobu buší srdce. Až po chvíli se rozhostí ticho, které se intenzivnĕ tlačí do uší, je okolo vážnĕ cítit a skoro jde nabrat do ruky. Nebojím se, ale uvĕdomuji si nesmírnou masu okolo sebe a její tíhu. Vzduch je vĕtšinou vlhký a kupodivu zároveň i prašný, zvlášť když pohyb vpřed probíhal živelnĕ a v tĕsném objetí s podlahou jeskynĕ. Ten prach mám na sobĕ všude a zejména na rtech je dost nepříjemný...

...příštĕ budu myslet na tuhle povídku a snad zkusím i splynout, bude to jak první opravdový návrat domů...

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

teď jsem úplně dojatá, děkuju