Víly v českých zemích

Použitá literatura:

1. Palacká Kreblíková, Petronila: Dějiny kouzelnictva bez záhad, Budeč: Helix, 1884
2. Bednářová, Emilie: Mystéria země české, díl druhý – Víly a čarodějnice, Praha: vlastním nákladem, 1995
3. Tyl, Josef Kajetán: Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Praha: Albatros, 1979
4. Dobiáš, Jan: Po dračím ohni. Praha: Straky na vrbě 2006
5. Máchal, Jan: Bájesloví slovanské. Olomouc, Votobia: 1995
6. Profantová, Naďa, Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha: Libri 2000
7. Golther, Wolfgang: Germanische Mythologie. Essen: Phaidon Verlag: 2000
8. Rowlingová, Joan K.: Harry Potter and the Goblet of Fire. Bloomsbury Publishing 2000
9. Nepil, František: Polní žínka Evelýnka, Praha: SNDK 1979
10. Lindgrenová, Astrid: Ronja, dcera loupežníka, Praha: Albatros, 1987

1. Základní informace

Víly jsou magičtí tvorové humanoidního typu, obligatorně ženského pohlaví (více o otázce rozmnožování a rodu viz níže). Jsou rozšířeny ve střední a východní Evropě a v některých částech Asie. Jejich přirozeným životním prostředím je les, případně pastviny, louky a okolí vodních toků v blízkosti lesů. Jen obtížně se přizpůsobují postupující lidské civilizaci, což však paradoxně zlepšuje jejich utajení v současném nemagickém světě a tím i usnadňuje práci UPOKONu.

Víly jsou obecně vzhledu velmi přitažlivého, milují tanec, zpěv a vytváření drobných uměleckých objektů citlivými zásahy do přírodních procesů. Chodí nahé nebo se oblékají do lehkých říz z přírodních vláken. Povahově bývají impulzívní a rozmarné, většinou jsou velmi optimisticky naladěny, typickými charakterovými rysy jsou nezodpovědnost (v lidském slova smyslu) a rozpustilost. Jejich velikou zbraní je tzv. vílí kouzlo, magicky vystupňované charizma, kterým mohou ovlivnit mínění lidí a manipulovat jimi, aby získaly pro sebe nějakou výhodu, ale obecně lidem neškodí. Stravují se převážně vegetariánsky a vždy z čistě přírodních zdrojů, snaží se udržovat ekologickou rovnováhu ve svém okolí. Výjimky z této obecné charakteristiky bývají způsobeny dočasným či trvalým metamorfismem (viz níže) nebo lokální změnou životního stylu skupiny víl na určitém území.

2. Typologie víl

První, kdo se v českých podmínkách pokusil popsat typologii víl, byla Krokova dcera Teta. (6) Ve středoevropských podmínkách rozlišujeme:

víly lesní - zvláštním podtypem je dryada, víla stromová, jejíž život či zdraví jsou magicky spjaty s konkrétním rostlinným exemplářem, skupinou exemplářů či druhem. Paradoxně lépe se jim daří v lesech pěstěných a dobře udržovaných soukromými majiteli znalými lesnické práce než v lokalitách lidmi neobhospodařovaných a zanedbaných, kvalitních lesů však v současné době v ČR není mnoho. Původní pralesy zachované na území ČR jsou ovšem vílami také obývány. Bude zajímavé sledovat, zda v případě novodobých, uměle zakládaných pralesů dají víly přednost těmto pěstěným ekosystémům před soukromými lesy běžného typu.

víly luční – zvláštním podtypem této rodiny víl je polní žínka. Vlivem kolektivizace, rozorávání mezí jakožto přirozeného životního prostředí polních žínek a mechanizace polních prací však polní žínky v českých zemích téměř vyhynuly a zbývá jen několik exemplářů v méně civilizací postižených oblastech republiky, v pohraničí a blízko ekofarem. Metamorfickou (viz níže) podobou polní žínky je potom klekánice a polednice.

víly vodní, najády neboli rusalky – žijí dnes pouze v okolí vodních toků nezasažených novodobou regulací. Nové životní prostředí jim však začínají nabízet dnešní trendy obnovování přirozených ekologických biotopů jako například mokřadů, a zakládání soukromých vodních ploch malého rozsahu. Jednou z metamorfických podob je bludička.

víly horské – vyskytují se u nás velmi zřídka, proto?e spíše žijí ve vysokohorských podmínkách; najdeme je v Krkonoších, Jeseníkách, Orlických horách a na Šumavě. Populace víl v Jizerských a Lužických horách byla v osmdesátých letech 20. století zcela rozvrácena ekologickou katastrofou, v posledních deseti letech však můžeme zaznamenat obnovený lokální výskyt víl v místech, kde se již vrací přírodní rovnováha horské flóry.

Někteří výzkumníci odlišují také víly větrné, jejichž metamorfickými podobami jsou meluzína a větrnice (skandinávského typu).

3. Vílí metamorfismus

Přestože jsou víly ve svém základním typu vzhledově velmi krásné a přitažlivé, mohou následkem negativních emočních vlivů (vztek, řidčeji bolest nebo smutek) měnit svou fyzickou podobu a dočasně „zošklivět“ (8). Takovému stavu říkáme metamorfismus a bývá dočasný. V některých případech, například při vysoké frekvenci nebo dlouhodobém působení emočních vlivů, se tato vzhledová varieta může v určitých rysech dlouhodobě či trvale ustálit. Rozlišujeme čtyři základní fenotypy, z nichž vzájemné změny mezi prvními dvěma jsou vědecky dokázány, u druhých dvou se můžeme opodstatněně domnívat, že logicky navazují. Víly ale informaci o těchto stavech odmítají podávat a předpokládáme, že se jedná o jakési tabu.

1. víla – standardní přitažlivý vzhled a chování; mění se pouze krátkodobě následkem okamžitých emocí; její kontakty s lidmi zpravidla bývají vnímány pozitivně. Vílího kouzla používá pouze jako pomůcky, když chce pro sebe dosáhnout nějaké výhody.
2. divoženka (bosorka) – stále ještě přitažlivý vzhled, ale méně jemný a uhlazený; chování bývá divočejší, divoženky osamělým lidem provádějí zlomyslné kousky; v případě nevhodné reakce člověka na chování divoženky může dojít v extrémních případech až k tragickému vyústění situace (mediálně známé případy utancování, v některých jiných pramenech ulechtání či prostě usmrcení osamělých mužů, kteří se zřejmě nechali nalákat na erotický podtext setkání s bosorkou a projevili v tomto směru nevítanou aktivitu). Víly, které nabyly podoby divoženky následkem psychické deprivace či stesku například po vyhoštění z vílí komunity nebo po nuceném opuštění dítěte (viz níže), však lidem neubližují a přijme-li je vílí komunita zpět, získají znovu svou primární podobu (3). Tyto víly se mohou často objevovat v podobě meluzíny, truchlivé divoženky kvílící za větrných dnů, které se má tradičně obětovat mouka „na kaši pro děťátko“. Mimochodem slovo „divý“ etymologicky původně znamenalo „božský, divotvorný“ a bylo spojováno s vílami obecně, zřejmě teprve pozdější interpretací v souvislosti s divoženkami získalo význam „divoký, nespoutaný“. (meluzína i divý viz 2.)
3. jezinka – jezinky jsou již velmi nebezpečnou vílí formou; přitažlivý vzhled u nich nebývá pravidlem, zůstává jim však v plné míře jejích vílí kouzlo osobnosti, jehož využívají naprosto bez skrupulí. Zdržují se v přesně vymezeném území a často si za své obydlí volí jeskyně. Osobám, zejména dospělým mužského pohlaví, kteří na takové území vstoupí, ať již dobrovolně či přilákáni jezinčím kouzlem, obvykle brutálně ubližují (typické je vylupování očí, které jsou zřejmě jejich oblíbeným fetišem) – (4). Zejména malým dětem v blízkosti sídla jezinek hrozí únos a v některých případech i smrt následkem nedostatku péče a nevhodného zacházení. V rozporu s míněním některých veřejných autorit však jezinky děti neunášejí s cílem sníst je – vnímají je spíše jako roztomilou hračku, což ovšem nezmírňuje případné tragické následky takového jednání. Spolupráce či vyjednávání s jezinkami jsou však za určitých okolností možné, zachová-li člověk základní bezpečnostní pravidla.
4. ježibaba – okrajová forma obávaná dokonce i vílami samotnými. Je velmi ošklivá, prvoplánově zlomyslná, mstivá a trvale zahořklá vůči světu, a dalo by se říci až lidským způsobem zvrácená. Opovrhuje běžným způsobem vílího života, obléká se do hadrů ukradených lidem, bydlí často v polorozpadlých chýších nebo v jeskyních částečně upravených jako lidské obydlí. Někdy záměrně vstupuje do vztahů s lidmi, aby se prostřednictvím této interakce obohatila nebo získala jiný prospěch, nemá ale žádné skrupule a nečiní jí žádný problém zabít a sníst někoho, s kým nedávno obchodovala – lidské maso je totiž její oblíbenou pochoutkou. Za tím účelem také používá důmyslných iluzí, které mají přilákat k jejímu obydlí nic netušící oběti. Tato extrémní forma vílí existence se naštěstí vyskytuje velmi zřídka.

4. Víly v zahraničí

Z anglosaské literatury známý zakrslý typ „víly“ (fairy) s křidélky obklopený oblakem jiskřivého prachu ve skutečnosti není víla, ale skřítek (angl. elf, gnome, případně pixy). Víla jako taková křídla nemá, přestože je tak často naivně zobrazována, a její vzrůst je zhruba lidský. Výraz fairy se ostatně používá v nemagickém světě téměř pro jakéhokoliv (zejména pozitivně vnímaného) magického humanoidního tvora v oblasti britského a amerického vlivu, takže jako terminus technicus je nám naprosto bez užitku.

V asijském světě můžeme víly vystopovat zejména v oblasti Číny a Japonska. Zde se zřejmě vlivem odlišné kultury víly životním stylem a vzhledem více přiblížily lidské společnosti, takže se oblékají do tradičních oděvů z hedvábí, pobývají v přístřešcích tradičního typu a lépe zvládají soužití s člověkem. Zřejmě křížením s vlkodlaky, potažmo tygrodlaky vznikla v Japonsku zajímavá ostrovní mutace víly, tzv. jamamba. Tato víla může v souvislosti s denní dobou přecházet mezi podobou stařeny, krásné dívky a zvířete (šelmy, zejména lišky, nebo hada), je masožravá a zákeřná.

5. Rozmnožování víl

Všechny víly jsou z hlediska našeho chápání sexuality ženy. Někteří autoři se pokoušeli přiřadit k nim mužské protějšky, jako například hejkaly a podobná odpudivá stvoření, což je však evidentní nesmysl. O existenci „víláků“ nemáme žádné věrohodné důkazy, nemůžeme ji však ani rezolutně popřít. Lze však předpokládat, že víly druhé pohlaví k existenci nijak zvlášť nepotřebují. Předpokládáme, že vznikají magicky – vegetativní cestou v procesu, jehož se účastní zejména vodní páry, vzdušné proudění a měsíční svit. Vzhledem k vysoké podobnosti vílího organismu s lidským (tedy alespoň v některých směrech) však mohou provozovat sex s příslušníky lidské rasy, a za určitých okolností porodit dítě. Tato kapitola vílího života se zdá poněkud nevyjasněná, děti víl jsou však z genetického hlediska vždy lidé, kteří si zachovají několik vílích rysů (mohlo by se zdát, že jde o recesivní přenos genů, zřejmě se tu však dostáváme k trochu složitějšímu způsobu dědičnosti, který nemá s genetikou mnoho společného).

6. Přirozené vílí společenství

Víly žijí v přirozeně matriarchálním či spíše feministickém společenském řádu v souladu s přírodou. Není pro ně přirozené uzavírat se do pevných obydlí, pečovat o děti či se přizpůsobovat lidské morálce. Víly žijí ve volných skupinkách několika až několika desítek jedinců, které jsou obvykle vedeny starší vílou, jakousi neformální představenou společenství, také nazývanou čestným titulem „kmotřička“. Toto představenství je založeno na zkušenostech, sociálním statusu a přirozené vůdcovské dovednosti příslušné víly. Kmotřička však není ani tak vůdce, jako spíše poradce a soudce v některých oblastech sociálních kontaktů. O nové víly, které jsou hned po svém zrodu poměrně samostatné, se stará celá komunita.

Ty z víl, které se rozhodly žít s lidskými partnery, obvykle trpí jak nedostatkem svobody a úplnou změnou prostředí, tak i nedůvěrou, odsouzením a někdy až odmítáním ze strany vlastního národa (3). Většina víl takový tlak ani s veškerou možnou podporou partnera nevydrží a vrací se zpět k vílímu způsobu života.

7. Soužití víl s člověkem

Jak už bylo řečeno, víly v některých případech navazují vztahy s lidmi. Někdy dokonce navazují vztahy partnerské.

Zejména v historii docházelo k zásadním nedorozuměním při vzájemném soužití víl a člověka (tedy mužů) – velmi pěkně tuto tématiku zpracovává Palacká Kreblíková (1). V lidské společnosti ovládané velmi úzkoprsou morálkou působila například předsudky nezatížená otevřená sexualita víl spolu s jejich velkou fyzickou přitažlivostí skandalizujícím dojmem, z nějž patrně pramení také negativní konotace slova „vilný“, které původně etymologicky znamenalo „kouzelný“ (2). Případné tragické vyústění kontaktů víl s lidmi je však vždy způsobeno vílami v některé z negativně vnímaných fází metamorfismu (viz výše) a velmi často je podníceno nevhodným, obvykle sexuálně motivovaným chováním ze strany člověka.

Dalším zdrojem mezidruhových konfliktů byl také v historii rozpor mezi feministickým vílím a patriarchálním lidským pojetím organizace společnosti, jeho? si můžeme povšimnout například v typizované pověsti „Víla nedbá o domácnost“. Při bližším rozboru této pověsti zjistíme, že navzdory zmíněné proklamaci se víla, o niž v pověsti jde, vždy snažila přispívat k chodu své rodiny, jak uměla nejlépe, což se projevilo vyšší úrodou polí, lepším zdravotním stavem hospodářských zvířat a obecně zvýšením kvality přírodních zdrojů. Ani „zanedbávání domácnosti“ po stránce tak řečených „ženských prací“ z textu pověsti není nijak patrné, spíše se jedná o nelibě přijímaný nekonformní přístup k tradičním mechanismům společnosti.

Ke konfliktu obvykle dochází ze tří možných důvodů:

1. Muž se na víle dopustil domácího násilí či neodůvodněné hrubosti. Takový způsob jednání, v patriarchální společnosti tolerovaný a dokonce uznávaný, je pro vílu vychovanou v rovnostářském a feministickém duchu naprosto nepochopitelný a nepřijatelný, a proto v partnerství nemůže dále zůstat.

2. Víla otěhotněla. Těhotenství a mateřství je pro vílu z biologického hlediska zcela nepřirozené (předpokládáme, že víly se „rodí“ dospělé a samostatné) a nemůže být na něj dostatečně připravena. Vznik takové situace vytvoří nový silný tlak na psychiku víly. K tomu se přidruží fakt, že se víla cítí nepřirozeně spoutána s lidským světem a omezena na osobní svobodě. Ve většině případů situaci vyřeší tak, že se vrátí do svého původního prostředí a dítě ponechá k výchově svému partnerovi, obvykle však na ně dohlíží a chrání je až do jeho dospělosti.

3. Víla se nedokázala dostatečně zapojit do svého nového světa, cítila se zde cizinkou a chyběly jí sociální kontakty, případně byl jí často připomínán její odlišný původ. Trpěla depresemi, protože nedokázala unést svou situaci. Odchází tedy zpět, často se souhlasem svého lidského partnera. I v tomto případě někdy víly pokračují v tajných návštěvách svého bývalého bydliště a pečují o osoby jim milé nebo provádějí zlomyslné kousky těm, kteří se jim znelíbili (záleží na temperamentu víly; do vztahů s lidmi však vstupují častěji víly dobrosrdečné až submisivní).