Vlkodlaci

Vlkodlaci (lykantropové) jsou nedílnou součástí kouzelnického společenství, stejně jako kulturních a historických tradic naší země. A ať už je vztah naší společnosti vůči těmto bytostem jakýkoliv, tento fakt lze jen těžko popřít. Představy o vlkodlacích bývají často zkreslené už proto, že samotná povaha vlkodlaka je rozpor. Vlkodlak stojí na pomyslné hranici mezi civilizací a přírodou, člověkem a zvířetem a v metafyzické rovině reprezentuje hranici mezi dobrem a zlem, nocí a dnem. Pro mnoho lidí je vlkodlak tvorem vystupujícím z chaosu nejhorších nočních můr, bytostí, která může svou oběť připravit o život, nebo ještě hůř o identitu.

Všeobecný úvod

„Vlkodlak,“ informuje čtenáře Mlok Scamander ve své knize Fantastická zvířata a kde je najít, „který je mezi fantastickými zvířaty prakticky unikátní, aktivně vyhledává lidi, jimž dává přednost před jakoukoli jinou kořistí.“ (str.66) Scamander se rovněž zmiňuje o tom, že se člověk stane vlkodlakem, když ho vlkodlak pokouše, a že se poté za úplňku nešťastník mění ve „vražednou bestii“. Informace, které Mlok Scamander mladým čtenářům podává, jsou dost kusé, a nezbývá než doufat, že britští učitelé jich svým žákům poskytnou poněkud víc. Nechci nijak snižovat kvality Mloka Scamandera coby autora naučné literatury, ale jeho kratičký článek je jedním z důkazů o tom, že některé věci jsou v naší společnosti stále tabuizované. Samo zařazení vlkodlaků, kteří většinu života stráví jako lidé, do knihy o fantastických zvířatech, je diskutabilní. Například slovanské víly, které jsou schopny proměny v dravého ptáka a dokáží být rovněž velmi nebezpečné, v knize Mloka Scamandera nenajdete.

Jaká jsou tedy fakta?

Rozporuplná.

Shrnu tedy alespoň ta nedůležitější.

1) Vlkodlak je člověk, který má schopnost měnit se ve vlka.

Scamander uvádí jako jediný způsob přenesení lykantropie pověstné kousnutí. Existují ovšem další možnosti, jak se stát vlkodlakem:

a) člověk se narodí v rodině, kde se vyskytl vlkodlak

Vlkodlačí rody skutečně existují a vyznačují se velkou soudržností. Je možné, že by jména Vlk, Vlček, Farkaš nebo Wolf odkazovala na rodinné tajemství?

Na druhou stranu se nemůžeme nechat unášet nepodloženými domněnkami jako například profesor Timothy Gulliver, který na základě jména spisovatelky Virginie Woolfové a toho, že Woolfová pracovala s tématem metamorfózy v knize Orlando, odhalil původ autorčiny neurózy v lykantropii.

b) člověk se stane vlkem za pomoci magie

V tomto případě může jít o kletbu, nebo o proměnu podstoupenou z vlastní vůle, která může mít kořeny v šamanských rituálech. V druhém případě často hraje významnou roli vlčí kůže, což je zajímavé i z etymologického hlediska. Český termín „vlkodlak“ vznikl spojením slov „vlk“ a „dlaka“, kůže.

Toto jsou nejznámější způsoby metamorfózy.

Vzpomeňte si ale na pohádky, kde se hrdina napije vody zachycené v otisku stopy zvířete a následně se v onoho tvora promění. Možná si na výletě do Litvy připijete s dívkou se zářivým úsměvem a s radostí jí poděkujete za milý přípitek a po příštím úplňku se probudíte se zvlášť děsnou kocovinou. Třeba máte šest starších sourozenců, ale žádný z nich neměl od puberty každý měsíc takové problémy jako vy, ať už jste mladý muž či mladá žena... A nemyslete si, že smrt něco vyřeší. Stačí, když vám přes hrob přeběhne kočka, pes nebo kohout, a z ničeho nic jste zpátky nad zemí a vyjete na měsíc.

ad1) Vlkodlakovi se říká vlkodlak, protože se za úplňku promění ve VLKA.

Mnoha režisérům hororů a fantasy filmů to zatím ještě nedošlo a tak divákům předvádějí herce s přilepenými chlupy nebo pixelové hybridy.

2) Vlkodlak je spjatý s měsícem.

Lidé tudíž věří, že mu stříbro coby kov reprezentující měsíc způsobí zranění. Stříbrná kulka může vlkodlaka zabít. Ovšem dost pochybuji, že to, že někoho zastřelíte stříbrnou kulkou, je důkaz, že byl dotyčný vlkodlak. Rozhodně nedoporučuji v tomto směru dělat nějaké pokusy. Pravda, pokud střelíte na vlka a na místě, kde měl padnout, najdete lidskou mrtvolu, lze z toho vyvozovat určité závěry. (Mimo jiné i to, že jste si zlikvidovali nadháněče.)

3) Vlkodlak se za úplňku mění v krvežíznivou bestii, která napadá lidi a vraždí je.

S touto tezí se dostáváme na tenký led – do problematiky psychologie vlkodlaků. Lépe řečeno vlkodlaka, protože i když se vlkodlak zbaví (nebo je zbaven) lidské podoby, zůstává individualitou. V souvislosti s projevy krvelačnosti a bestiality mluvím o tenkém ledu proto, že v oblasti psychiky vlkodlaka se mohou lidé, kteří nemají s kletbou zkušenost, jen dohadovat. To, že nám něco neznámé a silné nahání hrůzu – tu nejstarší hrůzu ze všech – strach z pohlcení – silně formuje náš obraz vlkodlaka. A vlkodlaci samotní raději volí anonymitu a své duševní pochody prozradí málokomu. Jak uvádí přední český odborník na problematiku lykantropů Pavel Houser ve své vrcholné studii Vlkodlaci, tito lidé vynikají v zahlazování svých stop.

Rozdíly v západoevropské a východoevropské tradici

V předchozí kapitole jsem nastolila problém zkoumání toho, co skutečně vlkodlak prožívá a jak moc je schopen sebekontroly, když podstoupí proměnu. Nedala jsem na tuto otázku uspokojivou odpověď. Tu totiž nemáme. V zemích západní Evropy, v USA a Kanadě je vlkodlak představován jako bytost Zla. Je to šílená zrůda, která se vylučuje z lidského společenství a staví se proti němu. V minulosti probíhaly soudní procesy s vlkodlaky (i v mudlovském světě) a pořádaly se na ně hony. Vlkodlaci čelí perzekuci dodnes a je jen na každém z nich, jak se k nevraživosti a strachu ze strany společnosti postaví.

Přesto i zde existují příběhy o „dobrých“ vlkodlacích. Nejznámější z nich je jedna z básní Marie de France, Bisclavret, kde nevěrná manželka lstí přiměje svého chotě, vlkodlaka, aby jí prozradil, kam si ukrývá šaty, když se promění ve vlka. Potom šaty ukryje a manžel je nucen zůstat ve vlčí podobě. Jednoho dne ho málem uloví králova družina, ale vlk se vůči králi chová přátelsky a je ušetřen. Stane se královým oblíbencem. Jednoho dne zavítá na králův dvůr vlkodlakova zrádná žena, která už prohlásila muže za mrtvého a stihla se znovu vdát. Vlk ji napadne a král pozná, že je na zvířeti něco mimořádného. Dá mu šaty a vlkodlak se může vrátit do lidské podoby.

Strašidelné zkazky o bestiích, které kradou děti z kolébky, ovšem převažují. A jak dokazují případy zmizelých dětí v Británii, které má na svědomí Fenrir Šedohřbet, tyto příběhy mohou mít reálný základ. Mohly ovšem také posloužit jako inspirace pro chorou mysl jednoho vlkodlaka. Prolínání legend a reality jen dokazuje, že tento bludný kruh perzekuce na jedné straně a násilí na straně druhé nikam nevede. V západních zemích vlkodlak nadále zůstává v povědomí většiny lidí jako „gevaudanská bestie“, která ve Francii v letech 1764-67 údajně pozabíjela 60 lidí.

Vydejme se tedy na východ Evropy. Samozřejmě i zde nacházíme pověsti, kde vystupují krvežíznivý „kříženci“, ale nezdá se, že by převažovaly nad příběhy, kde je úhel pohledu zcela odlišný.

V Livonsku (území dnešního Estonska a Lotyšska) se vyskytl případ, kdy vlkodlak Thiess otevřeně vystoupil a hájil sebe i své druhy jako tvory, kteří každý rok bojují s ďábly a černokněžníky o úrodu. Tento vlkodlak nebyl odsouzen a mimo jiné dokázal, že vlkodlaci mohou hrát dokonce pozitivní roli. V tomto případě je vlkodlak schopný přecházet mezi světy (mezi světem lidí a peklem) a v podstatě zajišťuje přežití lidské společnosti.

Ve slovanské mytologii vystupuje „vlčí pasáček“, čaroděj (snad i polobůh) který se mění ve vlka. V této podobě ale paradoxně ochraňuje stáda ovcí i jiná zvířata.

V Rusku můžete potkat „vavlaka“ a nebude to nepříjemné setkání. Jde o mudlu či čaroděje, který na sebe může vzít vlčí podobu. V podobě vlka chrání svou lidskou rodinu a ta mu na oplátku projevuje lásku a náklonnost. „Vavlak“ je sympatický tvor, ale dost roztěkaný. Kvůli své rozpolcené povaze nevydrží dlouho na jednom místě. Pokud se někdo do „vavlaka“ zamiluje, prožije dost složitý vztah. Podobní vlkodlaci vystupují i v příbězích jiných národů, viz pohádka „Vlkodlak“ od lotyšského autora Kárlise Skalbeho (Jak jsem plul ke královně Severu).

Stručná historie české lykantropie

Mnoho vědců klade počátky výskytu vlkodlaků na našem území do doby, kdy sem dorazily germánské kmeny. Je pravda, že v tomto období došlo k nárůstu případů lykantropie a doklady o existenci vlkodlaků najdeme i ve staroseverském písemnictví. V Sáze o Volsunzích vystupuje jak „hodný“ vlkodlak, Sigmund, který i ve vlčí podobě respektuje řád lidské společnosti, tak „zlý“ vlkodlak, Sigmundův incestní syn Sinfjotli, který vlčí podobu využívá jako ventil pro své násilnické sklony. Germánská tradice je ve vztahu k vlkodlakům dost ambivalentní. Fenrir Šedohřbet se údajně odvolává na gigantického (a inteligentního) vlka Fenriho, syna boha ohně a šprýmů Lokiho (proslulého mimo jiné i schopností měnit podobu), jako na svého předka. Na druhou stranu se v Eddě vyskytuje případ vlkodlaka – oběti kletby. Opět jde o Lokiho syna, tentokrát ale o nekonfliktního Váliho, kterého Lokimu porodila jeho manželka Sigyn. Loki se provinil tím, že lstí přiměl slepého boha Höda, aby zabil svého bratra Baldra. Severští bohové v rámci strategie „oko za oko“ Váliho proměnili ve vlka a nechali ho, ať roztrhá svého bratra Narviho.

Lykantropie ale není výhradně germánským vývozním artiklem. Stačí si připomenout šamanské obřady, které využívají zvířecí magii. Šamana může v extázi ovládnout duch určitého zvířete. Může se rovněž stát, že šamanova duše opustí tělo a vezme na sebe novou podobu. V současnosti jsou tyto techniky přísně kontrolovány – do určité míry pro ně platí obdobná pravidla jako ta, která se týkají proměny zvěromága.

Naši předkové navázali obchodní a politické vztahy s Římany, „syny vlčice“. Římské jednotky se dostaly hluboko na území Moravy (pochodový římský tábor z 2. poloviny 2. století, nalezený v Olomouci-Neředíně, je nejsevernějším doloženým pozůstatkem římského osídlení na našem území). A antickými národy jsou spjaty nejznámější mýty o vlkodlacích. Lykantropii dal jméno král Arkádie Lykáón, který zpochybnil božství a vševědoucnost boha Dia (předložil mu lidské maso, aby otestoval jeho vševědoucnost, a chystal se ho zabít) a byl za to odpovídajícím způsobem potrestán. Byl vyštván mimo lidskou společnost a proměněn ve vlka (řecky lykos). Lykáónův osud později zpracoval římský básník Ovidius v Proměnách a jeho líčení proměny ve vlkodlaka je jedním z vůbec nejpůsobivějších. V rámci římské literatury je třeba zmínit také košilatou „lykantropickou“ povídku od Petronia, kde se lidé mění ve vlky za pomoci moči.

Keltové nezanechali žádné písemné památky, přesto se nám zachovaly pověsti, kde se mihne vlkodlačí stín. Jeden z waleských příběhů se zmiňuje o záhadném mluvícím vlku, který požádal světce o udělení posledního pomazání pro svou družku. Vlk přitom naznačil, že on i jeho družka kdysi byli lidmi.

Je zřejmé, že ve slovanské společnosti vlkodlaci často zastávali významné posty. Podle jedné ruské pověsti se kyjevský kníže Všeslav měnil ve vlka a v noci pobíhal mezi Kyjevem a Tmutorokami. Pověst dokládá, že vlkodlaci mohli hrát v komunitě vůdčí roli a spravovali ji v rámci svého teritoria. V souvislosti s touto legendou se nabízí citát ze Starých pověstí českých od Aloise Jiráska:

A staroch bílých vlasů a bílé brady rozbíhal se myslí po dalekých končinách prvotní vlasti, vzpomínal na půtky a boje prvních časů, na statné hrdiny, na mocného vojvodu, jak vstal, když bylo o půlnoci před bitvou, a odjel od vojska, a počal výti jako vlk a vlk ozval se jemu vytím, a počali výti vlci mnozí. (str.13)

Slovanské kmeny na vévodu – vlkodlaka nezapomněly ani ve své nové vlasti.

S příchodem křesťanství se pozice vlkodlaků v mudlovském světě stala skutečně nezáviděníhodnou. Metamorfóza začala být považována za projev ďábla. Přestože se kouzelnické společenství čím dál víc vzdalovalo společenství mudlů, negativní pohled na lykantropii nakonec převládl.

Zprávy o aktivitách vlkodlaků ve středověku jsou poměrně nesouvislé. Ministerstvo kouzel zřídilo obdobu dnešního Odboru pro integraci vlkodlaků (OPIV) už v roce 1382. Dokumentace Odboru je i přes jeho dlouhou historii neúplná. Podle všeho došlo v období třicetileté války ke ztrátě většiny záznamů (zlé jazyky tvrdí, že se zato v sídle Odboru našla hromada šedých chlupů). Tento fakt každopádně dost ztěžuje práci zaměstnancům Odboru a zájemcům o problematiku lykantropie.

Je nutné zdůraznit, že se na našem území nikdy nekonaly „hony“ na vlkodlaky ani jiný druh systematické represe, dokonce ani v době největší krize vztahů mezi čaroději a mudly (čarodějnické procesy, konec 17. století) nedošlo ze strany mudlů k pokusům o likvidaci vlkodlaků.

Až do 19. století vlkodlaci vyhledávali anonymitu, ale v době obrozeneckých snah se začali hlásit o slovo. Podnětem k tomu byl i nástup romantismu, kterému bylo téma rozervaného vyděděnce vlastní a který až s morbidní fascinací zkoumal různá prokletí a znetvoření. V druhé polovině 19. století vstoupila do literatury vlkodlačice píšící pod satirickým pseudonymem Vlkoslava Chrchlická. Její nesmlouvavá kritika tehdejší čarodějnické a mudlovské společnosti však vzbudila velký odpor a její dílo bylo důsledně cenzurováno. Určitého docenění se jí dostalo až v posledních desetiletích 20. století. Následující báseň je skvělou ukázkou jejího parodického ducha:

Pro trochu krve

šla bych světa kraj.

Šla v těle vlčice

a šla bych bosa.

Šla krajem půlnočním,

však v očích jasný žár,

šla černým lesem,

až zarudla by rosa.

Ve 20. století se problematika postavení vlkodlaků stávala čím dál víc ožehavější. Mezi vlkodlaky se našli radikálové, kteří na negativní postoj společnosti reagovali násilím. K vyhrocení situace došlo za vzestupu černokněžníka Grindelwalda. Tomu se podařilo získat na svou stranu řadu vlkodlačích stoupenců. Část vlkodlaků se ale se stejnou vehemencí postavila proti němu. V té době se také začaly množit případy únosů dětí, převážně z rodin, ve kterých se vyskytovali vlkodlaci. Poté, co byl Grindelwald poražen, se přišlo na to, že děti byly internovány v tzv. „psincích“, kde se z nich Grindelwaldovi přívrženci snažili vyšlechtit „nové“ vlkodlaky, kteří by v sobě skloubili západní (krvelačnou) a východní (sofistikovanější) linii. Vlkodlaci se ovšem vyznamenali jako váleční hrdinové, kteří ve 40. letech bojovali jak v mudlovském tak v čarodějnickém světě. Mimo jiné „vyčistili“ naše pohraničí od „werwolfů“, jejichž existenci brali jako smrtelnou urážku.

60. léta se nesla ve znamení agitace za rovnoprávnost. Vystoupení Albuse Brumbála, který na Celosvětovém sympoziu v roce 1962 na závěr svého proslovu zvolal: „Ich bin ein Werwolf!“, se zapsalo do dějin. Hromadný útěk části delegátů ze sálu, následovaný žhavou dvou a půl hodinovou diskuzí na téma „Je Brumbál vlkodlak?“, následovanou Brumbálovou tříhodinovou přednáškou na téma „Rétorika, metafora a já“, to všechno je již legendární.

Vlkodlaci dosáhli v naší republice reformy registrace (mj. utajení identity) a rozběhl se projekt sociální integrace vlkodlaků, díky kterému má počet útoků vlkodlaků klesající tendenci.

Vlkodlaci v Čechách a na Moravě

Česká republika se nachází na pomyslném rozhraní mezi západní a východní Evropou. To se odráží i ve vztahu společnosti k lykantropům. Ten v sobě mísí strach i obdiv. Pozoruhodnou skutečností je to, že se vlkodlaci vyskytují v daleko větší míře na Moravě a ve Slezsku než v Čechách.

Vlkodlaci se u nás výborně adaptovali. Přední český vlkodlak olog Pavel Houser podává ve své vědecké práci Vlkodlaci unikátní svědectví o vybavení vlkodlačího doupěte:

I přes individuální rozdíly ve vybavení téměř nikdy nechybí:

• Obrovská vana (...) Vlkodlačí vany bývají nalézány např. jako součást archeologických památek ze starověké Kréty (Knóssos a další paláce). Voda je po koupeli vypuštěna do podsvětních řek Kokytos a Styx.

• Skladiště koupelových solí, olejů a vonných esencí.

• Archeologická výstavka. Kromě exponátů nechybí ani zařízení na výrobu podvrhů.

• Odtokový kanál na krev – občas se dáví a rdousí i v doupěti.

• Chycený a spoutaný kůň Paegas[1] pro případ, že by se vlkodlakovi zachtělo vyjížďky mezi hvězdami.

• Paleontologický kabinet. (...)

• Kuličková počitadla pro chvíle zábavy a odpočinku. Vlkodlak zde testuje jeden ze sporů teoretických kybernetiků, zda totiž jakákoliv úloha, která je obecně vypočitatelná, je vypočitatelná také vlkodlakem na kuličkovém počitadle. (...)

• Poličky s kořením, kulinární náčiní, podrobná mapa peloponéské Arkádie, ,země staré jako Luna‘.

• Obrovská knihovna. (...) Největší důkaz přízně, který vlkodlak může člověku poskytnout, představuje zapůjčení knihy z jeho knihovny.

Literárně zdatní vlkodlaci také řadu knih sami napsali. Určité náznaky však svědčí o tom, že píšících vlkodlaků v poslední době ubývá, příčiny tohoto trendu jsou ovšem zcela nejasné.

• Další náčiní (např. kartáč na kožich). (str.35-37)

Jak je vidět, vlkodlak žijící na našem území má daleko do tupé bestie. Když bestie, tak aspoň rafinovaná.

Nejznámější případy lykantropie se odehrály v Uničově, Přerově, Potštátě (Morava) a v Tuněchodech (Čechy).

V Potštátě byl správcem statku vlkodlak. Aby se proměnil, překulil se přes kládu. Zabíjel děti v okolí a když byl konečně zabit, proměnil se zpátky v člověka. Následně mu byla uťata hlava a nohy, aby náhodou neškodil i ze záhrobí.

Další příběhy ale vyznívají neutrálně a spokojí se s konstatováním, že se dotyčný měnil ve vlka. Žádné vraždy, žádný nepěkný konec...

Kapitolou samou o sobě jsou příběhy se šťastným koncem (tedy, záleží na úhlu pohledu). Známé jsou následující dva a v obou je hlavní hrdinkou vlkodlačice.

Poblíž Tuněchod na místě zvaném Hyksovo peklo stál mlýn. Jednou v něm přespával vysloužilý voják. V noci se probudil a zjistil, že do mlýna vstoupila vlčice. Ze skrýše pozoroval, jak se zbavila kůže a změnila se v dívku. Vysloužilec jí kůži uloupil a přibil ji na mlýnské kolo. Dívka se po ní sháněla, ale marně. Vysloužilec si s ní promluvil a když dívka viděla, že kůži zpátky nedostane, nakonec souhlasila, že si veterána vezme. Zde příběh končí. Je vidět, že vlkodlačice za sebou zametla stopy skutečně dokonale. Škoda, že se nám nezachovaly nějaké zprávy o tom, jak dopadly jejich děti.

Další příběh je snad ještě zajímavější, protože zde metamorfóza ve vlka vede k paradoxní výměně úloh agresora a oběti. Jednomu šlechtici se zalíbila jedna z jeho poddaných. Dívka ale jeho nabídky odmítala. Pán se rozhodl, že se jí zmocní násilím, a v noci si na ni počkal. Dívka se objevila přesně podle jeho plánů. Ale když k ní přistoupil, vytrhla se mu a dala se na útěk. Pán ji pronásledoval. Pak vyšel měsíc a na místě mladé ženy se objevila vlčice. Ta mu pak dala pořádně do těla. Samozřejmě ne tak, jak si představoval.

Závěr

Vlkodlaci mívají různé role. Zabiják, který představuje nebezpečí pro společnost a musí být zlikvidován, romantická obdoba „labutí panny“ – žena – vlkodlak, která se vdá za toho, kdo jí sebere zvířecí roucho, nebo dívka, která využije své „prokletí“ k účinné sebeobraně (možná jde o určitou formu archetypu šprýmaře, který má schopnost měnit podobu a šálit tak lidi).

Jak je vidět, vlkodlaci jsou stále s námi. Nespokojují se s klišé a zažitými představami a kdykoliv dokáží postavit způsob, jakým vnímáme svět, na hlavu. Umí být zlí a krutí, ale to „obyčejní“ lidé taky. Vlkodlaci nás mohou zabít, proměnit, okouzlit, podvést,... Nepřestávají nás fascinovat, ať už v pozitivním nebo negativním významu.

Autorská poznámka

Svůj výzkum nepovažuji za kompletní. To ani zdaleka. Pokud máte další informace a postřehy, týkající se činnosti vlkodlaků v České republice, můžete je předložit k dalšímu zkoumání.

Bibliografie

Baring-Gould, Sabine. The Book of Were-Wolves, 1865 (www.guttenberg.org)

Edda. Praha: Argo, 2004.

Houser, Pavel. Vlkodlaci. Praha: TRITON, 2005.

Jirásek, Alois. Staré pověsti české. Praha: SPN, 1989.

Scamander, Mlok. Fantastická zvířata a kde je najít. Praha: Albatros, 2002.

Skalbe, Kárlis. „Vlkodlak“. Jak jsem plul ke královně Severu. Praha: Svoboda, 1983.

Walker, Catherine B. Metamorphosis and Identity. New York: Zone Books, 2001.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Toť dokonalý skvost!

Zabralo to měsíce, ale nakonec jsem se dokopala a hodila esej sem.
A že bylo peklo ji vůbec někde najít.

Obrázek uživatele Aries

hlavně že se našla

Doufám, že podržím v hlavĕ alespoň fragmenty povĕstí, ony se nĕkde při svíčkách budou hodit...