Časy se mění
Ostara
Na budečském nádvoří se zapalovaly ohně. Zima končila, začaly oslavy jara. Slavení Ostary se neslo ve znamení barev. Zelená, žlutá, červená, modrá i černá – ty všechny dnes vypadaly zářivěji než obvykle.
Ambrožovi bušilo srdce až v krku. V ruce svíral papírek s básní. Vždycky, když se ke Křišťanovi dostal natolik blízko, aby mohl nenápadně zastrčit lísteček do kapsy jeho černého hábitu, někdo ho vyrušil.
„Dobře, poslední pokus,“ hecoval se. Tentokrát už se ho dokonce i dotkl. Potom byl však Křišťan nadšeným provoláváním přesvědčen k tomu, aby zazpíval.
Chlapec v červeném si povzdechl: „Asi bude lepší nechat to třeba na Samhain...“
Beltin
Ambrož neuroticky listoval ve staré knize. Pak se prudce zvedl a utekl z knihovny. V očích mix vzteku a smutku.
Jáchym se zvědavě podíval na text, který Ambrože tak rozrušil.
„Aha...“ povzdechl si a raději knihu zavřel.
***
Všude hořely ohně. V jejich mihotavých stínech bylo možno spatřit páry, které se v noci lásky vydávaly do lesů.
Ambrož si setřel slzy. Srdce mu bušilo při pohledu na mizející postavy, ale smutně zakroutil hlavou. Nakonec pustil do větru roztrhané psaní.
„Nebreč,“ promluvil cizí hlas.
Ambrože kupodivu bledý cizinec nijak nepřekvapil.
„Jak se jmenuje?“
„Křišťan,“ zamručel Ambrož.
„Pokud mu ten dopis nedáš, jak se dozví, že ho máš rád?“
„Nijak. Historie dokazuje, že nemám šanci. Samé špatné konce...“
„Nesmysl!“ sykl cizinec.
„Jo? Vážně? Tak mi tedy uveďte jediný dobrý příklad.“ Ambrožovi se zase hnaly slzy do očí.
„Optej se Jáchyma, najde ti příběh o Dionýsiovi a Aldebaranovi. A můžu ti zaručit, že pokud nezemřeli, žijí spolu šťastně až dodnes.“
Aldebaran spiklenecky mrkl, usmál se a špičáky se mu trošku klišoidně zaleskly.
Mabon
Kaštany se vyděšeně rozutekly na všechny strany, pár z nich omylem opustilo bezpečí své pichlavé obálky. Útok nakopnutím nečekaly. Válely se v trávě jako padlí vojáci.
Křišťan se pro jeden z nich sehnul a zkoumavě ho otáčel v prstech. Na hnědém povrchu byly jasně pozorovatelné kruhy růstu, krásně se leskl v podzimním slunci. Jako drahokam. Něžná chvilka byla narušena dalším záchvatem Křišťanova hněvu. Kaštanové kouzlo nezabralo, necítil se o moc vyrovnanější než před zaříkáváním. Nechtěl si připustit, že je to v důsledku jeho ukvapenosti, a tak se nebohý kaštan rozpadl na pomyslné střípky poté, co narazil do nejbližšího stromu.
Křišťan sebou plácl do trávy. Země ho chladila do čela, cítil hlínu mezi zuby. Překulil se na záda a zavřel oči, aby nemusel mžourat do blednoucího slunce. Ještě ráno byl spokojený student posledního ročníku. Ještě ráno si byl naprosto jistý, že letos budou jeho jediným problémem zkoušky. Chtělo se mu křičet. Takhle si oslavu mabonu rozhodně nepředstavoval. Jak se těšil. Měl rád vůně nastávajícího podzimu a barvy. Oranžová, fialová, zlatá... Kdyby ho tak profesorka Cucurbitová neposlala pro jablka ozdobení stolů, to by se měl.
Ambož, co je to za divné jméno? Kluk. Klouček. Vypadal jako dítě s těmi planoucími tvářemi a rukama za zády. Nechtělo se mu věřit, že jsou stejně staří. Sbírali jablka a ukládali je do košíku. Křišťan si pobrukoval, nesl jablka v improvizované kapse z hábitu. Ve vteřině se rozkutálela po trávě. Co si vlastně Ambrož myslel? Přiběhl a políbil ho. Tedy, spíš si tak otřel své rty o jeho a ještě do něj narazil nosem, ale o to přeci nejde. Navíc hned poté bez vysvětlení utekl a nechal Křišťana stát jako solný sloup mezi jablky.
Křišťan otevřel oči. Nahmatal nejbližší, dosud nevyloupnutý kaštan. Slupka byla naprasklá, tak neodolal a vyloupl plod. Uvnitř se k sobě tulily dva lesklé kaštany. Pohladil je..
„Víte, co mi na tom všem vadí nejvíc?“
Kaštany se zvědavě zatetelily.
„Že utekl.“
Kaštanové kouzlo konečně zabralo.
Samhain
Bubnování deště neustávalo. Křišťan přivřel oči a vyložil na stůl kartu.
„Císařovna, co mi na to povíš?“ usmál se na Ambrože.
„Že nemáš sloužit tělu a že máš smysl pro humor,“ opáčil Ambrož a sledoval Křišťanovu reakci, „a taky, že ji přebiju svojí Papežkou.“
Na stole přistála další karta, Papežka ovládla Císařovnu, duchovní síla porazila fyzickou.
„Ještě se neraduj!“ Křišťan táhl a na Papežce se uvelebil Milenec. Ambrož se začervenal. Pak se zahleděl do balíčku. Milenec, byl zakryt Měsícem.
„Co mi povíš teď?“ řekl Ambrož a rozpačitě se podíval na protihráče.
„Že hrát prší s tarotovými kartami je hrozný nápad...“
- Pro psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.
Komentáře
Hihi
prší s tarotovými kartami, ano. Máš tam hezky barevné obrazy.
Díky!
Jo, snažila jsem se. Navíc tradiční svátky jsou tak úžasně plné barev, že se to musí využít. Líbí se mi myšlenka, že každá ta část má jiné odstíny. :)
A prší s tarotem - kdo říkal, že to zkoušel hrát? :)
Já :-)
jednou jsme to hrály s Birute a mojí dcerou
Ahá!
No jo! A už si vzpomínám, že jsi říkala, že si nepamatuješ, jestli vůbec někdo vyhrál. :)
Někdo vyhrál, protože byl prv
Někdo vyhrál, protože byl první bez karet, ale už nevím, kdo to byl. Ale hrály jsme to podobně jako ti kluci, u čeho se dala najít nějaká asociace nebo příbuznost, to jsme braly, že patří k sobě.
To je dobrej nápad. :)
To je dobrej nápad. Příkladně přebíjet podle čísel, přičemž Blázen by podle vzoru Tomáše Akvinského byl nejvyšší trumf. :)