VIKTORKA II.

Obrázek uživatele Rya

Kapitola 8.

Seběhneme po pěšince dolů na silnici a jdeme proti proudu potoka. Přes potok vedou k chalupám klenutý kamenný můstky nebo dřevěný lávky. Za potokem jsou zahrady, v zahradách bazény, většinou dost malý. V bazénech děti. Dospělí postávaj okolo. Pár děcek je taky rovnou v potoce. Běžnej prázdninovej obrázek. Kdyby jel někdo po silnici autem, asi by mu to přišlo úplně normální.
Až na to, že na koupání je dneska dost chladno.
Až na to, že tváře dospělejch jsou napjatý a ustaraný.
Až na to, že děcka ve vodě nedovádějí, není slyšet žádnej povyk a výkřiky a cákání jako obyčejně.
Křečovitě se drží okrajů nebo gumových matraček, nejmenší visí v nafukovacích kruzích. Ty, který jsou v potoce, si našli hluboký místa mezi kamenama a zaklínily se mezi ně, ponořený po ramena. Jejich rodiče sedí na břehu nebo na velkejch balvanech, který trčí nad hladinou. Některý se pokoušejí děti krmit.
Dětský obličejíky jsou unavený a oči vyděšený.
„Když mi tadyhle mladá paní vyřídila, že je naše Viktorka v pořádku, naložil jsem Týnku do auta a odvezl jí dceři,“ vykládá nám starej Josef. „Týna ject nechtěla, že prej se musí jít vedle k Buďánkům koupat. Ne že chce, ale musí. Když jsem ji strkal do auta, kopala mě a ječela, jako by ji na nože bral. Tohle Týna nedělá,“ zavrtí Josef hlavou, „ale řikal jsem si, že potom všem co už dneska zažila má nárok vyvádět. Než jsme dojeli do Děčína, byla už klidná.“
Míříme směrem ke kostelu, kterej je uprostřed vesnice. Občas na nás někdo z ustaranejch lidí za ploty němě kejvne. Nikdo nemá náladu si povykládat, jen paní Prášilová zavolá:
„Hej, nevíte, co je s Péťou?“
„Odvezli ho do nemocnice,“ odpoví Josef vážně.
„Co se stalo Péťovi?“ zeptám se přiškrceně.
Josef se cestou zpátky zastavil u ustaranýho hloučku, kterej sledoval nakládání malýho Péti a vyděšenejch rodičů do sanitky, takže je o dění ve vesnici dobře informovanej.
„Začalo to už ráno. Malej vylezl z postýlky, když rodiče ještě spali, a vlezl nebo spadl do bazénu. Určitě by se byl utopil, ale Halíkovic Amina začala štěkala jak pominutá a Gábina, Péťova máma, vylítla ven hned jak zjistila, že je prcek pryč. Vytáhla kluka, byl napitej a kašlal, ale nic horšího. Jenom se pořád snažil utýct zpátky. Nakonec zamkli dveře, aby ho nemuseli pořád držet. Pak začal hicovat – Halíkovi si nejdřív mysleli, že z rozrušení, ale horečka mu letěla pořád nahoru a nelepšilo se to, ať dělali co dělali. Když ho odvážela záchranka, byl bez sebe. Prej má víc než čtyřicet. No a pak postupně nalezly do vody ty ostatní děti. Všecky. Je jich víc než třicet. Nedaly si v tom zabránit. Marešovi a Liských ty svý vytáhli násilím, jenže děckám se udělalo tak zle, že je radši šoupli zpátky. Kuncovi bazén vypustili a teď mají Lucku a Matěje u sousedů. Kdybych Týnu neodvezl… Co se to tady vlastně děje?“
„To ten čaroděj,“ vysvětlím mu. „On chce…“
„Co nejvíc škodit,“ skočí mi do řeči Matyáš, jako by nechtěl, abych Josefovi vypověděla všechno o čarodějovejch požadavcích a hrůzným ultimátu. „Ty bazény mají přívod z potoka?“
„Většina. Některý lidi je plní ze studny nebo z pramenů ve stráni,“ odpoví Josef odměřeně. Neušlo mu, že před ním Matyáš něco skrejvá.
„Jenomže právě v těch nikdo není,“ poznamenám. Vodu ve vesnici mám v malíčku a dobře jsem si všimla, kde je prázdno a v kterejch bazénech se tlačí ta děcka ze sousedství, který nedaly rovnou přednost potoku.
Před kostelem se shromáždili vyděšení vesničani i lidi, co sem jezděj na chalupy z Prahy a z Ústí, všichni, který zrovna nemusejí hlídat svý děti ve vodě. Vyměníme si zasmušilý pozdravy, pár lidí si prohlíží Ayleen a Matyáše, ale v současný situaci ani jejich poněkud exotickej zjev nevzbudí nějakou větší zvědavost.
Na lavičce u pomníčku se zlatě napsanýma jménama kluků a chlapů z vesnice, který padli v různejch válkách, sedí naše starostka a na povadlejch tvářích jí zasychaj slzy. V ruce svírá mobilní telefon.
„Volala na nějaké úřady,“ informuje mě tiše pan Vaněček, místní kronikář. „Na hygienu a ještě někam. Když jim vysvětlila, že místní děti odmítají vylézt z vody a její vnoučata jsou v bazénu už několik hodin, nějaký neurvalec na ni řval, ať se s nevycválanými spratky, které nedokázala naučit poslouchat, obrátí někam jinam a nezdržuje ho. Já volal na policii a řekli mi to samé, i když asi slušněji. Prý se tu možná zastaví hlídka, jestli bude čas.“
„Mohl bych někam zaject…“ přemejšlí Josef, ale Matyáš ho rázně přeruší: „Ne, to nemá žádný smysl. Začnou se tu motat cizí lidi, budou se pokoušet o nějaká zbrklá řešení a pro děti to bude ještě nebezpečnější. Jenom nás to připraví o čas.“
Hodiny na kostelní věži dvakrát krátce cinknou, jako by chtěly potvrdit jeho slova.
Půl na čtvrtý.
Strach mě už zase bolí v břiše.
Matyáš nás odvede za kostel na hřbitůvek, abysme se mohli v klidu poradit.
„Napadají mě tři věci, které můžeme udělat,“ povídá rychlým a napjatým hlasem. „Vlastně dvě, pokud tedy vynecháme možnost mu vyhovět.“
Ayleen procedí mezi zuby nějakou nadávku ve svým rodným jazyce a já jenom zavrtím hlavou. Všechno se ve mně sevře při pomyšlení na lidi z mojí vesnice, nadopovaný hnusným lektvarem, označkovaný ohavným cejchem a poslušně otročící nafoukanejm kouzelníkům. Pak mě napadne, co by asi udělal s dětma. A nakonec co by udělal se mnou. Hádám, že už mě musí mít plný zuby. Zřejmě by hleděl zbavit se mě, jakmile bych splnila svoji roli.
„Další možnost je najít toho zmetka a donutit ho kletbu zlomit,“ pokračuje Matyáš. „Jenomže pokud se neschovává v tom svém domě, tak může být hledání dost obtížné.“
„A je to strašně riskantní,“ pípnu ustrašeně.
„Ano, to je,“ souhlasí Matyáš vážně. „Kouzlo je zřejmě svázané s časem, ale nevíme, jestli ho nemůže aktivovat dřív. Nejraději bych ho prostě zabil, jenže to by mohlo mít taky osudné následky,“ dodá lítostivě. „Taky se můžeme pokusit to kouzlo zlomit. Což ovšem znamená nejdřív ho najít. Předpokládám, že to bude kletba vložená do nějakého fyzického objektu, spíš neživého než živého, a bude přímo ve vodě. Kámen, hrst písku nebo tak podobně. Souhlasíš, Viktorko?“ obrátí se zničehonic na mě, jako kdybych byla nějakej expert. Což samosebou nejsem.
„Jasně,“ kejvnu, protože jeho vývody se přesně shodujou s tim, co si myslim já.
„A ta věc může být kdekoliv. Hledání může zabrat hodiny,“ řekne Matyáš malomyslně.
„Kdekoliv v mezi poslednim stavením a Kohouticema,“ vloží se do debaty Josef „jel jsem přes ně a tam je všechno v pořádku.“
Skoro jsem zapomněla, že je tady s náma, a Matyáš zřejmě taky, protože kouká na Josefa dost udiveně.
„Jak je to asi daleko?“ zeptá se.
„Čtyry kilometry. Což je spousta písku a kamení, ale věřim, že vy čarodějníci dokážete poznat, kde je voda ještě zdravá a kde už ne, i když nevemete do ruky každej oblázek.“
„To bychom dokázat měli,“ kývne Matyáš. „Uvažujete správně.“
„To bych řekl. Že se mnou jednáte jako s hlupákem ještě neznamená, že opravdu hloupej jsem, mladej muži,“ zamumlá Josef.
Matyáš nepotřebuje víc než chviličku, než mu dojde, že má starej Josef pravdu. Nebejt jeho, tak by tu Matyáš nestál a já už v týhle chvíli byla čarodějovou služebnicí. Vyhrkne nějakou omluvu, ale Josef ho důstojně přeruší: „Nechte si to na potom. Pokud tomu dobře rozumim, jsme v časovym presu a je zapotřebí něco dělat. Chci jenom vědět, jak můžu bejt prospěšnej, to je celý.“
Matyáš kejvne, ale Josef se na něj nedívá.
Kouká se na mě. Jako kdyby čekal, že mu dám nějakej úkol.
Mlčíme a ticho rozbíjejí jenom hlasy ptáků, který štěbetaj na stromech mezi náhrobkama.
Čekám, až Matyáš řekne, co teda budeme dělat.
Jenomže neříká nic. A taky kouká na mě.
Stejně jako Ayleen.
Jako kdyby ode mě čekali rozhodnutí.
Srdce mi bouchá jako splašený.

***

Za poslední chalupou ve vsi vede k potoku úzká cestička mezi vysokou trávou. Kousek od nás leží ve vodě tři děti Horváthovy, snědý tvářičky nehybně obrácený k šedivýmu nebi. Nikdy jsem je neviděla tak klidný. Nikdy jsem nezažila, aby se nezubily na celý kolo. Jejich máma sedí na břehu a v očích má smutek starej jako svět.
Josefův předpoklad byl správnej: s rukama vztaženýma nad hladinu sice necejtíme nic, ale když Matyáš strčí ruku do vody, znechuceně se zašklebí. „Vliv kouzla je dostatečně zřetelný,“ informuje nás, „ačkoliv na dospělé osoby voda pravděpodobně nemá viditelné negativní účinky. Alespoň ne na jedince s magickým nadáním. Netroufnu si ovšem činit závěry o tom, co by udělal nějaký dlouhodobější kontakt.“
„Čím vy se vlastně živíte?“ zeptá se Josef. Matyáš překvapeně zvedne oči od lesklý hladiny, do který zachmuřeně zíral.
„Jsem učitel,“ odpoví.
„Jo, to jsem si myslel,“ kejvne Josef a strčí do potoka jednou nohu, aniž by se obtěžoval sundaváním starejch koženejch sandálů. „Jestli vás to zajímá, tak já necejtím vůbec nic.“
Matyáš trochu znepokojeně pozoruje Josefa, jak nohu vyndavá a potřásá jí, aby z ní oklepal mokro.
„Nepociťujete puzení zase do potoka vstoupit? Nebo se namočit celý?“
„Nikolivěk, váženej,“ zabručí Josef. „Žádný puzení. Asi to chytá to fakt jenom děcka.“
Váhavě ponořím pravačku pod hladinu, s nepříjemnou vzpomínkou na to, co následovalo, když jsem udělala totéž před pár hodinama u čarodějova bazénu. Kouzlo mě zabolí v prstech, jako by je surově stiskla pevná a studená ruka. Dá se to snést, i když příjemný to rozhodně není.
Poprosím Josefa, aby zůstal ve vesnici a sledoval, co se děje. S dětma a vůbec. Mám nehezkej pocit, že čaroděj může mít ještě v záloze nějaký další překvapení.
Josef očividně není nadšenej, že nás ztratí z očí. Je to ale rozumnej chlap a chápe, že u potoka nebude nic platnej, zatímco ve vsi ano. „Koukejte na ni dát pozor,“ houkne na Matyáše, poplácá mě po rameni a zamíří zpátky na náves.
Když začneme s pátráním po zlým kouzlu, hodiny na kostele odbijí tři čtvrtě.

***

Ironický je, že při hledání kouzla nám kouzlení není nic platný. Matyáš se sice o kus přemístí, ale jenom proto, aby zjistil, že nejmíň dva kilometry proti proudu je voda stejně otrávená jako ve vesnici. Nezbejvá nám nic jinýho než každých pár metrů strčit ruku – nebo nohu – do potoka a vyzkoušet, jestli nekápneme na správný místečko. Střídáme se, předbíháme jeden druhýho a snažíme se postupovat co nejrychlejc. Pár minut zkouším jít rovnou potokem, ale je to pomalejší než po břehu. Taky to po dost krátký době hodně bolí.
Potok teče většinou podél silnice, jen občas zaběhne na chvilku do lesa. Rostou kolem něj lopuchy a kopřivy, devětsil a potočnice. Lejtka máme sedraný a pálivý, ruce bolavý od strkání do zakletý vody. Mojí vody. Ukradený, ubohý, znásilněný vody, ze který se stala hrozba. Zdá se mi, že potok ani nešumí a nebublá tak jako jindy, že jen smutně klopýtá přes kameny, proměněnej ve stoku plnou jedu.
Kleknu si mezi kopřivy a na okamžik potopím obě ruce pod hladinu, ucejtim tupou bolest, vstanu a proderu se podrostem kolem Matyáše, kterej dělá totéž kousek vejš proti proudu, a Ayleen, která se drží vrbičky a zkouší vodu chodidlem bosý a teď už dost poškrábaný nohy, popoběhnu dopředu, sklonim se k vodě, a tak pořád dál. Břicho mám těžký strachem a s každým nádechem a výdechem si uvědomuju utíkající vteřiny. Na pomezí vědomejch myšlenek se roztahuje nějaká další obava, temná a dusivá. Na něco důležitýho zapomínám, a nemůžu si vzpomenout, co to je.
Snažim se potlačit paniku, která mi znemožňuje přemejšlet. Snažim se vymanit z pocitu, že všechno, co se děje je jenom nereálnej zlej sen. Snažim se pobudit naději, uvěřit, že naše počínání není zoufalý, bezmocný a marný.
Ale i když si představím, že uspějeme a dáme všechno do pořádku, pořád se mi vtírá tísnivej pocit, že všechno v pořádku stejně nebude.
Jestli najdeme tu prokletou věc včas…
Zdá se mi, že hledáme už celý hodiny a jsme jenom kousek od vesnice, ale když zvednu hlavu, vidim, že jsme urazili pořádnej kus.
Ayleen je teď z nás nejvejš proti proudu. Nejdřív strčí do potoka nohu a pak se skloní nad vodu. Ponoří do ní obě ruce. Potom si nabere vodu do dlaní a mističku ze spojenejch rukou přiblíží k obličeji. Nedůvěřivě k ní přičichne. Matyáš se narovná a koukne po ní. Ayleen kejvne, nechá vodu protýct mezi prsty a vrací se k nám, na tváři výraz opatrný úlevy. Protože i když je nad náma potok čistej, zdaleka není vyhráno.
Jestli se nám podaří kletbu zlomit…
Matyáš teď postupuje opatrně, po malejch kousíčcích. Ayleen vlezla do potoka a jde proti němu, sukně se jí courá ve vodě, střevíce nese v ruce. Já stojim jako ochromená a snažim se zachytit tu dotěrnou a nepříjemnou myšlenku. Pořád mi uniká, jako bzučící komár, kterej vám nedá v noci spát a vy nevíte, kde je.
„Řekl bych, že jsme našli to správné místo,“ řekne Matyáš a začne propátrávat dno rukama. Vypadá jako nějakej obrovskej vodní pták, dychtivej a zároveň obezřetnej. Najednou ztuhne a narovná se. „Mám to,“ zamumlá a upírá pohled do vody. Trochu se otřese a po obličeji se mu mihne stín, pusu zkroutí do bolestnýho úšklebku, jako by ho sevřela nějaká dávná bolest, skoro zapomenutá a teď znovu probuzená. Uvědomím si, že Matyáš už s kletbou schovanou ve vodě jednou bojoval a podle toho co jsem slyšela to byl hodně krutej zápas.
„Tak do toho,“ povzdychne váhavě. „Zkusím to vyndat. Možná je to past, takže buďte připravené. Kdyby se dělo cokoliv neobvyklého, zasáhněte, jak nejlíp budete umět.“
Ayleen se postaví vedle něho. Vymění si slabý povzbudivý úsměvy a Matyáš se chystá vytáhnout šedivej rozeklanej kámen, ne větší než dětská hlava.
Najednou vím, co mi doteďka unikalo.
„Né!“ zaječim tak pronikavě, že sebou Ayleen vyděšeně škubne a Matyáš strne s rukama připravenýma vytrhnout zakletej kámen z proudu.
Když se v uzdravený vodě uzdraví i děcka...
Když je potok přestane lákat a věznit v mokrým zajetí…
Tak…
Tak co se stane s malým Péťou, kterýho sanitka odvezla do děčínskýho špitálu?

***

Beznaděj má podobu prázdnoty, která požírá odvahu.
Vzpomenu si na knížky, který jsem četla, na spoustu příběhů, ve kterejch je dobrej konec vykoupenej nějakou v zásadě nevýznamnou obětí. Sice se nad ní patřičně truchlí, ale ve všeobecný radosti z rozuzlení se na smutek brzo zapomene.
Jenomže skutečnej život je něco jinýho, ne?
Strašně moc si přeju, aby tenhle skutečnej příběh dopadl dobře.
Pro všechny.
„Vytržení z kouzla bude nejspíš působit dál,“ potvrdí Matyáš moje obavy. Pořád stojí v potoce, ramena bezradně pokleslý. „Kouzlo vytvořilo závislost a dokud nezačne zabíjet, drží děti při životě. Nemyslím si, že by tomu malému mohli v nemocnici nějak pomoci.“
„A kdyby se nám povedlo to kouzlo zničit?“
Matyáš smutně zavrtí hlavou. „Myslím, že na něj už to nebude mít žádný vliv, Viktorko. Četl jsem o kouzlech, která využívají závislost, a všechna vyproštění před zlomením kouzla měla osudné následky. Stručně řečeno, musíš být uvnitř, v moci kletby, abys mohla mít prospěch z jejího zlomení. Jakmile jsi mimo ni, spustí se destruktivní proces – spuštění je sice na kletbu navázáno, ale od chvíle, kdy započne, funguje dál nezávisle na ní.“
Jakejsi vzdálenej kousek mýho vědomí podává informaci o tom, že mě Matyášův profesorskej tón hrozně štve. To se v Budči nikdy nestalo.
„A když ho znova do tý vody strčíme?“ nevzdávám se.
Pokrčí rameny. „Nemohu to pochopitelně zaručit, ale dokud je kletba aktivní, zřejmě by ho zajala znova. Je ovšem otázkou, jestli by to jeho stav vylepšilo nebo ne.“
„Viktorko,“ povídá Ayleen jemně, „uvědomuješ si, že i kdybys chtěla riskovat nejistý výsledek a toho kloučka dostat zpátky do vody, musela bys ho nejdřív dostat z nemocnice? Je na jednotce intenzivní péče, ne? Dokonce i kdybychom měli čas to pořádně naplánovat…“
„Mohl bych se tam přemístit a prostě ho unést, ale vzbudilo by to strašný rozruch,“ uvažuje Matyáš.
„Kdyby souhlasili rodiče… kdybysme tam někoho znali…“
Horečně se snažím najít nějaké řešení a do očí se mi tlačí slzy.
„Já vím, že je to strašné, ale mysli na ty ostatní děti, Viktorko,“ zašeptá Ayleen.
V tu chvíli ji opravdu nenávidím. Hlavně protože vim, že má pravdu.
Dvacet devět dětí v potoce, který mají – možná –nějakou šanci.
Třicátý děcko třicet kilometrů od nás. Jako kdyby bylo na konci světa.
„Možná bych se mohl vydávat za doktora, který dítě převezme do péče,“ mumlá Matyáš,
„jenomže nevím, jestli by mi na to skočili. Snad kdyby mě jeho rodiče znali…“
Tenhle nápad vypadá jako schůdnej… nebo aspoň ne úplně neschůdnej.
Potřebujeme doktora. Opravdovýho. Takovýho, kterýmu by Péťovi rodiče důvěřovali.
Jenže kolik znáte doktorů, který se jen tak zničehonic objeví, zrovna když je jich zapotřebí?
Brácha a Šimon mají jeden oblíbenej seriál, v kterým se takovej zázračnej doktor vyskytuje. Jenomže tohle je skutečnost. Žádná pohádka, žádnej seriál, žádný zázraky.
Ale když se po silnici přižene bráchovo modrý subaru a se skřípěním brzd zastaví pár metrů od nás, napadne mě, že se zázraky přece jenom dějou.

Kapitola 9.

Vyjeveně koukám na bráchu a Šimona, jak vystupujou z auta, když mi v kapsičce džínů zazvoní mobil.
„Tak jak si vy čarodějníci vedete?“ ptá se Josef.
„Jakž takž. Našli jsme to správný místo. A přijel brácha,“ povídám mu.
„Já vím. Stavoval se tu. Pověděl jsem mu, kde vás nejspíš najde. A taky co se tady děje.“
Zatímco mě Josef informuje, že se ve vesnici nic nezměnilo, sleduju, jak se ty dva páry seznamujou. Kluci přejedou očima po Ayleen a o něco déle prodlí pohledem na Matyášovi, kterýmu se v plátěných kalhotách a černym tričku daří vypadat stejně oslnivě jako v budečským hábitu.
„Představte si to, přijel až z Prahy, zrovna když ho tu tak hrozně potřebujeme,“ vysvětluju Josefovi celkem zbytečně. Potřebuju to ale říct nahlas, abych se ujistila, že se mi brácha a Šimon jenom nezdají. „Jako na zavolanou!“
„Jo, to je celkem přesný,“ podotkne Josef klidně. „Volal jsem mu. Napadlo mě, že až to dáte do pořádku, bude dobrý, když se náš pan doktor na děcka mrkne.“
Najednou mě jeho důvěra hrozně dojme.
„Josefe, ty seš báječnej!“ vydechnu do telefonu a pak mi teprve dojde, že jsem mu v rozrušení začala tykat.
„Jsem rád, že si to myslíš, Viktorko,“ slyšim jeho hlas, potěšenej a zároveň i trochu ironickej. „S telefonem mi to fakt jde. Tak sebou hoďte!“
Strčím mobil zpátky do kapsy a zjistím, že Matyáš už stačil bráchovi sdělit, jak může bejt užitečnej. Brácha se tváří nejistě, Šimon nevěřícně, ale na dlouhý vysvětlování není čas.
„Slyšel jste někdy o přemísťování?“
„Něco o tom vím,“ povídá brácha, „asistoval jsem tady naší malý při domácích pokusech. Většinou s kbelíkem v ruce. Nedělá jí to moc dobře.“
Matyáš s pochopením přikývne. „Doufám, že se vám povede lépe.“
„Podívejte, vy si to představujete strašně jednoduše, ale dostat dítě ve vážném zdravotním stavu z jednotky intenzivní péče není jen tak. Ani pro lékaře a ani se souhlasem rodičů!“ namítá brácha.
„Právě proto s sebou budete mít Ayleen. Má zvláštní talent na nenápadné ovlivňování lidí, pokud se mají k něčemu rozhodnout. Zvláště mužů,“ dodá Matyáš poněkud roztrpčeně. Ayleen se na něj ušklíbne. „Někdy je to docela užitečné.“
Brácha koukne na mě, pořád na vážkách, jako by se ptal, co já na to. Když kejvnu, otočí se k Matyášovi a řekne: „Tak dobře. Ale jste si jistí, že to Péťu zachrání?“
Pár vteřin poslouchá naše mlčení a pak zakleje.
„Uvidím, jak se mu daří ve špitále. Jestli má šanci, nechám ho tam,“ řekne rozhodně. „Jestli ne, ať je po vašem.“
„Máte třicet minut,“ upozorní Matyáš. „Pak už budeme muset začít něco dělat. Nevíme, na jaké potíže ještě můžeme narazit. A potřebujeme časovou rezervu, kdyby – to nevyšlo.“
Těžce polknu. Nemluvili jsme o tom, ale je jasné, že tu rezervu potřebujeme. Pro nějakej zoufalej pokus, kdyby se nám nepodařilo kletbu prolomit. V nejhorším proto, abych splnila čarodějovy rozkazy. Bylo by to strašný, ale míň strašný než mrtvý tělíčka v potoce. Snažím se sama sebe přesvědčit, že i potom by za naši vesnici Matyáš a Ayleen bojovali. Pokud by tu neuvízli taky. Stejně jako brácha a Šimon.
Ne. Na to nebudu myslet. Ještě ne.
Ayleen chytne bráchu za ruku. „Tak můžeme, pane doktore?“ zeptá se s povzbudivým úsměvem. Brácha kejvne a v příštím okamžiku jsou pryč.

***

Šimon nasedne do auta a vyrazí do Děčína, aby přivezl Péťovy rodiče. Teda když se bráchovi a Ayleen podaří dostat Péťu z nemocnice a přenýst ho zpátky do potoka. Zůstaneme s Matyášem sami, sedíme na břehu potoka a zasmušile koukáme do vody na šedivej kámen. Připadá mi, že tvoří jasnou hranici; proud vody nad ním zpívá a pod ním pláče.
Vynucená nečinnost mě deptá. V příbězích z knížek se pořád něco děje, ale kdyby někdo sepsal události, který se od včerejška přihodily mně, nikdo by to nečetl. Samá nuda: zavřená ve sklepě, připoutaná k bazénu, ta dlouhá doba v malým pokojíku čarodějova domu. A teď čekání ve chvíli, kdy je času tak málo. Hlavou se mi honí černý myšlenky na špatnosti, jaký se ještě můžou stát.
„Jak si vůbec myslí, že by utajil, co tady s lidma ve vesnici provádí?“ zeptám se Matyáše. „Skoro každej má někoho, kdo bydlí jinde.“
Odpoví okamžitě, což mi napoví, že už o tom taky přemejšlel.
„Mohl by obestřít vesnici kouzelnickým předivem. Taková místa koneckonců existují. Zapomenutá, nenápadná. Obyčejní by se začali Viktořicím vyhýbat, o svých příbuzných a přátelích by přestali přemýšlet a postupně by jim vymizeli z paměti.“
„Lidi přece nezapomínají tak snadno! Nemyslím, že by třeba Týnka jen tak zapomněla na dědu,“ namítnu.
Matyáš pokrčil rameny. „Hned ne. Ale časem ano. Je to složité. Předivo vytváří falešné domněnky, vzpomínky na křivdy, které se nestaly, hněv. Nastálo tu bydlí hlavně starší lidé, ne?“
„Jo, ale jsou tady i mladý rodiny. A chalupáři.“
„Představ si to asi takhle: rodina z města jede za svými příbuznými. Auto projede předivem a myšlenky lidí jsou zasažené. Žena začne vzpomínat na křivdy, kterých se na ní rodiče dopustili. Nemusí být ani smyšlené, kouzlo dokáže zveličit každou maličkost do ohromných rozměrů. Muž je náhle plný nevraživosti vůči tchýni a tchánovi – možná byla v jeho hlavě už předtím, ale držel ji na uzdě. Děti kňourají, že k babičce a k dědovi nechtějí. Když otec otočí auto, všem se uleví. Možná to zkusí ještě jednou dvakrát, ale spíš ne. Proč by to dělali? Rodiče jim neberou telefon a sami nikdy nezavolají. Očividně na ně zanevřeli a nikdo nemá chuť s tím něco dělat. Nakonec nezůstanou žádné dobré vzpomínky: jenom hořkost a výčitky, temný stín rodinného rozkolu, který se nikdy neodehrál.“
„To je strašný,“zašeptám.
„Je,“ souhlasí Matyáš.
„Ale co úřady?“ napadne mě. „Není přece možný, aby se o ves nikdo nezajímal.“
Matyáš pokrčí rameny. „Obelstít úředníky je ta nejsnažší věc na světě. Dělá to každý a pořád.“ Odmlčí se a zamyšleně kouká pod hladinu na šedivej zlej kámen. „Jenomže předivo je silné kouzlo,“ pokračuje po chvíli. „Silnější než otrávení potoka, a to taky není maličkost. Tenhle čaroděj – nevím, co si mám o něm myslet. Chtěl tě mít z cesty, ale nepostavil se ti, poslal na tebe obyčejného. Pak tě sice spoutal, ale zmizel z vlastního domu, jakmile jsem se objevil poblíž. Chová se jako zbabělec. Nápoj, kterým omamuje ty dva mladíky...“
„Dana a Máru,“ doplním.
„Dana a Máru. Mizerný lektvar, když nevydrží víc než dvanáct hodin. Oproti tomu kouzlo v potoce je pořádně silné. A mimochodem, proč si myslíš, že se tolik snaží získat právě tuhle vísku? Věříš tomu, co ti říkal?“
„Ani trochu,“ odpovím bez rozmýšlení. „Ve chvíli, kdy se mnou mluvil, jsem mu věřila každičký slovo, ale hned jak jsi mě odtamtud dostal, došlo mi, že jsou to nesmysly.“
„To tedy ano,“ kejvne Matyáš. „Rekreační středisko pro čaroděje, to zrovna! Ovšem nějaký důvod mít musí. Co to může být?“
„Myslím, že to vím,“ šeptnu váhavě. Matyáš na mě koukne, v očích má otázku, na kterou se mi nechce odpovídat. Mám strach, že se mi vysměje.
„Povídej,“ vyzve mě.
Vzdychnu a zavrtím hlavou. „Bude to znít děsně bláznivě.“
„O co jde, Viktorko?“
„Mám dojem,“ řeknu tiše, „že jsem tady v kopcích našla temnej vývěr.“
Čekám, že budu muset Matyášovi vysvětlovat, o čem mluvím, ale kupodivu to není zapotřebí. Zavrtí hlavou, hodí po mně skeptickým pohledem a prohlásí:
„Temný vývěr je jenom báchorka, Viktorko. Překvapuje mě, že o něm vůbec víš.“
Mě zase překvapuje, že o něm ví on. Ale asi by nemělo. Nemyslím si, že má přečtený všechny svazky z budečský knihovny – to by nedokázal nikdo – ale z toho, co se nějak tejká vody, mu asi uniklo máloco.
Ukáže se, že svý znalosti o temným vývěru má ze stejnýho zdroje jako já. Což bude zřejmě daný tím, že žádnej jinej zdroj neexistuje.

Kapitola 10.

Pověst o temným vývěru se nijak zvlášť neliší od starejch kouzelnickejch legend, který jsme probírali ve škole. Většinou popisujou odlehlý místa, neobyčejný kouzla a tajný, zpravidla dost krvavý obřady. Zvláštní je, že ty z pradávnej i z ne tak dávnejch dob jsou zaznamenaný v tlustých zdobených foliantech, zatímco o týhle jsem se v dějinách čar a kouzel vůbec neučila. Zřejmě je to nejzapomenutější pověst vůbec. Jediná zmínka o temným vývěru neboli černým prameni pochází z omšelýho potrhanýho svazku, kterej kdosi vyhrabal v budečský knihovně a doporučil mi ho k přečtení. Že je prej hodně zajímavej, povídal. Ten kdosi byla Lukana. Lukana, moje dávná přítelkyně. Ta, která mě se smutným odevzdaným úsměvem nechala napospas zlýmu čaroději. Nechci na ni myslet.
V rozpadající se knížečce jsem nic pozoruhodnýho nenašla. Obsahovala hloupé recepty na lektvary vyžadujících žabí oči a sušený křídla netopýrů, což je jednak nechutný, jednak naprosto zbytečný. V kytkách na nejbližší louce umím najít víc užitku než v jakýkoliv žabí nebo netopýří součásti, nehledě na to, že žáby i netopýři chtějí mít svoje tělo pěkně pohromadě jako každej jinej. Spisek dál obsahoval několik popletených zaříkávadel, šest velice špatnejch básní a už zmíněnou pověst, která byla uvedená pod názvem Vypravování tajemné o moci černé vody kouzlem přehrozným v nápoj moci přeměněné. Tohle Vypravování tajemné jako jediný z celé knížky dávalo jakýsi smysl a navíc podrobně popisovalo kouzlo přehrozné neboli rituál přeměnění, a protože se to celý týkalo vody, utkvělo mi v paměti, na rozdíl od složení žabího lektvaru, kterej sliboval lásku věrnou a nehynoucí od mládence švarného, jehož čarodějka nesličná ku své rozkoši zmámiti chce.
Pro čarodějku nesličnou projevoval autor spisku neskrývaný pochopení, ale k mágům, který pátrali po černý vodě neboli temném vývěru nechoval žádný sympatie. Uváděl, že v dobách dávných černokněžníci ohavní tuze pramene toho najíti toužili a pátráním ousilovným pilně se obírali, a taky že pikle a strůje jejich nejeden život zmařily. Rituál přeměnění napovídá, že zmíněný životy byly zmařený fakt ošklivým způsobem. Je dobře známý, že se obyčejní svýho času ousilovně snažili dostat čaroděje na hranici, a podle mě by pro to u jistejch typů mágů byly dost dobrý důvody. Jenomže, jak už to bejvá, v ohni hořeli nevinný lidi. Hádám, že opravdický černokněžníci odněkud to krutý představení sledovali a spokojeně se usmívali.
Pisatel dál uváděl něco v tom smyslu, že nikterakého oučinku kejkle jejich neměli, neboť pramene pravého nikdáž nenašli. Otázkou ovšem je, jestli by v případě úspěchu černokněžníci ukrutní nehleděli místo nálezu utajit. Pokud by pramen opravdu našli, byla by to pro ně hračka. Přeměněná voda je údajně zdrojem neobyčejný moci, takže zamlžit nějaký skutečnosti by nepředstavovalo vážnou překážku. Schovat pravdu pod závoj nepravděpodobný vyprávěnky, která už dávno nikoho nezajímá, to mi přijde jako docela dobrej nápad. Kdybych byla černokněžník ohavný, postarala bych se, aby časem každá zmínka vztahující se k temnýmu vývěru zmizela ze světa. Mojí bdělý černokněžnický pozornosti by nic neuniklo. No, možná přece něco. Pár stránek v tenký knížečce, nenápadný řádky schovaný mezi kostrbatý verše, kuchařskou knihu báby kořenářky, která to přeháněla s bílejma houbičkama, a zaklínadla vymyšlený opilým pohádkářem.
V hloubi duše jsem přesvědčená, že přesně tak to bylo.
Podle Vypravování tajemného je temnej vývěr neboli černej pramen obyčejnej pramínek, kterej se vyskytuje na úpatích kopců a hor tvořenejch vyvřelinama, třeba čedičem nebo znělcem. Jinejma slovama, nejdřív potřebujete sopku, abyste mohli čerpat z temnýho vývěru. A každej z mejch milovanejch kopců kdysi sopkou bejval. Proto jsou tak příkrý a ostrý, tak hrdě vztyčený. Vzpomínají na žhavej žár, kterej uvnitř nich sálal, na kouř a rozpálenou lávu. Možná touží, aby se doby dávný slávy vrátily.
Když se některej z ohavnejch černokněžníků octne ve vhodným terénu, může začít s pátráním. Jediná informace, kterou Vypravování o temným vývěru dává, se týká velikosti – pramínek je vždycky malej a skrytej. Nepopisujou se žádný vodítka, který by naznačovaly, že voda vytejkající se země se nějak liší od tý obyčejný. Takže jediná metoda, jak zjistit, jestli je danej pramínek opravdu temnej vývěr nebo ne, je provést rituál přeměnění.
Tak praví kniha. Vypravování jsem četla před lety a zapomněla na něj. Jenomže když jsem strčila prsty do škvíry mezi balvany na Kamenný hůře, abych pohladila loužičku vlhkosti, která se tam skrytě hromadila, a opsala prstem cestu nenápadný stružky, co se po pár metrech zase ztrácela v kamení, ucejtila jsem na kůži divný zachvění. Voda byla čistá, nevinná. Ale mý prsty z ní vnímaly něco neznámýho, podivnou ochotu nechat se použít ke zlýmu. Přemejšlela jsem o tom cestou domů a když jsem otvírala dveře, objevily se mi v hlavě celý dlouhý pasáže z Vyprávění tajemného, jako by je moje paměť schovávala právě pro tuhle chvíli.
Jenomže v tom je právě ten háček. Kdyby byl temnej vývěr jenom výplodem chorý mysli pisatele, jehož jméno, pokud si vzpomínám, není v knize nikde uvedeno, proč ve mně pramínek vzbuzoval tak podivný pocity? Nezakrejvám, že moje představivost někdy splete z náznaků a domněnek falešnej příběh, jak se to čas od času stává asi každýmu, ale co se týče vody, ještě nikdy jsem se nemejlila.
A jestli temnej vývěr existuje a byl objektem hledání mocnejch mágů, bylo by možný, že já ho poznala pouhým dotykem, zatímco oni se neobešli bez pokusnýho provedení rituálu? I když černokněžníky ohavné nepodezřívám ze soucitu s nešťastníkama, který obětovali, přece jenom by bylo jednodušší obejít se bez relativně zdlouhavýho obřadu, kterej vyžadoval úsilí a pečlivou přípravu. A opakovaný pokusy znamenaly, že se odněkud opakovaně ztráceli lidi. Taková věc většinou vzbudí pozornost. Ledaže by si vynalézavej černokněžník opatřil lidi, který by nikomu nechyběli.
Zásobárnu živých těl.
Při týhle myšlence se mi hrdlo sevře na uzounkou škvírku. V duchu vidím lidi z Viktořic, dospělý i děti, jak leží jeden těsně vedle druhýho v prázdnejch místnostech na betonový podlaze. Oči ve známejch tvářích koukají bezvýrazně do stropu.
Krutýho černýho mága, kterej chce použít temnej vývěr ke svejm odpornejm účelům, by takový skladiště nejspíš ohromně potěšilo. Kromě správnýho druhu tekoucí vody a živýho člověka potřebuje už jen korýtko z lískovýho dřeva, kamennou misku a dutou kost, zaostřenou na obou koncích. Kupodivu je úplně jedno, jestli kost dřív patřila člověku nebo zvířeti, ale vsadila bych se, že černokněžníci ohavní dávali přednost těm lidskejm.
Jakmile je všechno pohromadě, můžete začít s výrobou opravdický černý vody, což má být magickej nápoj, po kterým vaše čarodějnická moc několikanásobně vzroste. Nebo taky ne. Výsledek je samosebou závislej na tom, jestli jste narazili na správnej pramen.
Zvýšení magický síly se údajně projeví nejvíc v oblasti, pro kterou má dotyčná osoba největší nadání nebo pro kterou projevuje silný sklony. To znamená, že léčitel bude moct uzdravovat mnohem účinněji, věštec uvidí věci přesněji, ale pokud je vaši zálibou kupříkladu svádění mladičkých děvčat, měly by vám v houfu velikém samy k nohoum padati. Aspoň podle Vyprávění tajemného. Skoro si myslím, mág pronásledovanej houfy děvčat, který ho chytají za kotníky, by zanedlouho zatoužil po nějaké klidnější zálibě, jakou je třeba chytání jedovatých hadů holou rukou.
Když ale o vzrůst magický moci stojíte tak, že se nezastavíte před ničím, je postup následující: svedete vodu z temnýho vývěru do lískovýho korýtka. Můžete před tím udělat nádržku z plochejch kamenů, aby se voda nashromáždila, ale proud z takovýhle studánky nesmí bejt větší než ten původní z pramínku. Pak vodu vedete kostěnnou trubicí skrze lidský tělo. A potom toho člověka necháte umřít. Voda, která teče skrze obětovanýho v okamžiku, kdy umírá, prochází přeměnou. Přeměněnou vodou naplníte kamennou nádobku, která nesmí být větší než mistička, co se dá udělat ze spojenejch dlaní. Pokud by se nějakej hamoun pokusil nachytat větší množství, byl by zklamanej. Jakmile je černý vody víc pohromadě, ztratí svoje účinky.
Kost musí procházet svalstvem, ne jenom kůží, ale je celkem jedno, jaká část těla je kostí probodnutá. Pokud je kost vedená srdcem, ledvinami nebo játry a oběť umře na způsobený zranění, je přeměněná voda velmi silná, ale účinek rychle vyprchá. Když jde kostěnná trubice skrze tělo tak, že rána neohrožuje lidskej život a nešťastník chycenej mágem umře hrůzou, vyčerpáním, bolestí nebo žízní, získáte slabší nápoj s trvalejším vlivem. Vodu nemusíte vypít hned, dá se uchovávat v menších lahvicích ze zeleného skla, ale když už černou vodu požijete, nevydrží vám její síla dýl než do příštího úplňku. Ta hodně silná vydrží dokonce jenom pár dní. Jestli se chcete ze znásobený magický moci těšit dál, potřebujete další oběť. A za měsíc zase další.
Takže kdyby nějakej odpornej čaroděj posedlej touhou po moci našel temnej vývěr a měl čirou náhodou sto devadesát devět lidí k volnýmu použití, vydrží mu ta zásoba při troše rozumnýho hospodaření na víc než šestnáct let.
Dost dlouhá doba na uskutečnění jakejchkoliv záměrů.
A kdyby mu to nestačilo?
Může si snadno obstarat nějaký nový lidi.
Anebo od začátku nutit svý zajatce, aby se rozmnožovali.
Když jsem došla v myšlenkách až sem, zvedl se mi žaludek.

***

Zajíkavým hlasem jsem hodně stručně shrnula obsah svejch neuspořádánejch úvah, vztahujících se k temnýmu vývěru a k čaroději sídlícímu v Javořici, ale Matyáš se dál tváří nedůvěřivě.
„Nezdá se mi to nic pravděpodobnější než ta historka o luxusním letovisku, provozovaném otroky nadopovanými tím jeho nepodařeným lektvarem,“ řekne rázně. Zřejmě si všimnul, jak nešťastně koukám do potoka, protože měkce dodá: „Ale jestli tě to uklidní, Viktorko, půjdu se s tebou na ten pramen podívat, až s tímhle skončíme.“
„Tak jo,“ popotáhnu.
Zase mlčíme a posloucháme potok.
„Viktorko, ale jestli… tedy, až dostaneme ty děti z vody, zavolám Vyšehrad. Nad tím, co se tady děje, nemohou přivřít oči, ani kdyby tam ten čaroděj skutečně měl nějaké známosti.“
Neříkám nic, jenom si zuřivě okusuju nehet na pravým palci, což jsem naposled dělala jako malá holka. Ne, to není pravda. Okusovala jsem si nehty do krve ještě před pár lety, než jsem se z Prahy odstěhovala do Viktořic.
„Co ty tady vlastně děláš?“ zeptá se Matyáš.
„Cože?“
„Tady, na vesnici. Jak ses tu ocitla? Myslel jsem, že žiješ ve městě.“
„To je dlouhá historie,“ odbydu Matyáše nepřítomně. Ale on trvá na svým.
„Jen mi to pověz.“
Je mi jasný, že chce odvýst mou pozornost od chmurnej představ. A taky od temnýho vývěru. Nějak mě zabavit.
A možná taky sebe.
Tak se pustím do vyprávění.

Kapitola 11.

Když jsem doma oznámila, že se na chalupu odstěhuju natrvalo, přijali to naši s rezignovaným souhlasem. Byl to brácha, kterej do mě rejpal – prej čím se tam hodlám živit, jak dlouho chci utíkat před dospělým životem a jestli jsem svý rozhodnutí dobře zvážila.
„A tys svý rozhodnutí zvážil?“ oplatila jsem mu ty jeho řeči.
Moje poznámka se tejkala našeho sporu, jestli je správný před rodičema tajit jeho soužití se Šimonem.
Brácha věděl přesně, o čem mluvím. Zesmutněl a mně bylo líto, že jsem nedržela pusu.
„Já mám tátu rád, Viktorko. Nechci o něj přijít. Víš, jak dopadl Šimon. Nechci být… odříznutý.“
„To by táta nikdy neudělal,“ namítla jsem. „Miluje tě. Je to dobrej otec a nakonec by tě přijal takovýho, jakej seš. Jako mě.“
„Jedno problémový dítě v rodině úplně stačí,“ prohlásil brácha.
Hodila jsem po něm polštářem a tím tenkrát naše debata skončila.
Začátky osamělýho života na chalupě by byly krušný, nebejt Josefa a jeho ženy Milady. Pomáhali mi se vším, co jsem se potřebovala naučit. V naší roubence člověk stráví dost času tím, že se stará, aby prostě jenom přežil: topí se dřevem, pere se v neckách, tráva se seká kosou, nejbližší obchod je ve větší vesnici šest kilometrů přes kopec a autobus tam jezdí ve všední dny o půl šestý ráno. Mám ovšem elektřinu a vodovod a bojler, kterej vodu ohřívá, což je přepych ve srovnání se spoustou míst na světě, na který rádi zapomínáme.
Měla jsem životní minimum a naši mi každej měsíc poslali něco na přilepšenou. Chodívala jsem si pro peníze na poštu přes kopec a styděla se na každým kroku, ale tak nějak jsem nevěděla, co jinýho dělat.
Byla jsem ve Viktořicích necelej rok, když Josefova žena onemocněla. Strávila jsem s ní spoustu času, než to bylo tak zlý, že už nemohla zůstat doma – a za to, že mohla bejt doma poměrně dlouho, může Josefova odhodlanost a tak trochu taky moje znalosti načerpaný v Budči. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mý vzdělání je užitečný taky k něčemu jinýmu než k prevenci katastrof, který vyžadujou okamžitej zásah instalatéra.
Starýho Josefa znám od malička, ale v tý době, kdy jsme se společně starali o Miladu, jsem se naučila si ho vážit. Je spolehlivej a stálej, pevnej jako skála. V jedný věci se zlej čaroděj nemýlil: Josef má v sobě sobě sklon bejt hluboce oddanej, celou duší a celým tělem. Co Milada umřela, jako by se z Josefa něco vytratilo. Dělá dál svý elektrikářský řemeslo, stará se o vnoučata a o zahradu, rybaří a chodí na houby, pomáhá, kde je třeba, ale jeho hlubokej hlas je tišší než dřív a pohyby pomalejší. „Potřebuje k někomu patřit. Pro někoho žít,“ řekla mi Milada krátce před tím, než umřela. Určitě se nemejlila. Ale bylo by hodně smutný, kdyby ten někdo měl bejt megalomanskej mág.
Josefovi vděčím za svou viktořickou pracovní kariéru. Pár tejdnů po Miladině pohřbu mi přišel říct o potížích, se kterejma se potýkala Maršovic rodina.
„Ty se umíš dobře starat, Viktorko. Maršovi mají oba práci, ale stará paní potřebuje, aby s ní někdo pár hodin denně pobejval. Něco by ti platili. Ne moc, ale přece.“
Pobejvala jsem teda pár hodin každý dopoledne s babičkou Maršovou a časem taky dvě odpoledne s Pepíkem Maršů, kterýmu tehdy bylo dvanáct a ve škole zoufale neprospíval. Dali jsme to spolu do pořádku za jediný pololetí. Ukázalo se, že učivo základky docela zvládám, když nejsem vynervovaná, a že ho umím slušně vysvětlit. Oproti tomu, co se učí v Budči, je to skutečně snadný. Brzo jsem měla další tři žáčky. Žádnej z nich nebyl hloupej, akorát snad trochu pomalejší. Potřebovali víc procvičování. A taky se líp soustředit. Na to mám bezvadnou bylinkovou směs, takže každá moje lekce začíná čajovým dýchánkem. Samý kytky, žádný kouzla. Děcka se napoprvé šklebí, ale brzy pochopí, že jim to svědčí. Děti jsou mnohem chytřejší, než si dospělí myslí.
Každý léto k místním děckám přibyl taky nějakej městskej propadlík z chalupářský rodiny, kterej potřeboval připravit na reparát. Po nějaký době se moje soukromá pedagogická praxe rozšířila i na středoškoláky. Co jsem nevěděla, to jsem se naučila. Zjistila jsem, že když mě nečeká písemka nebo zkoušení, jde mi učení docela lehce.
Pak mě navštívila naše starostlivá paní starostka s prosbou, abych se ujala dalších dvou babiček. A na dvě odpoledne v tejdnu taky místní knihovny. Takže jsem částečně něco jako obecní zaměstnanec.
Kromě učení a pečovatelství pomáhám na farmách, když je zapotřebí, hlavně v době rození mláďat. Z nějakýho důvodu moje přítomnost zvířata uklidňuje a taky mám malý ruce, což se hodí hlavně u oveček, když nejde porod lehce. V sezóně jehňat si tak trochu připadám jako zmenšená holčičí verze Jamese Herriota.
No a nakonec je tu samosebou voda. Zmizelý prameny, vysychající studny, zanesený studánky. Někdy používám klasickej proutek, ale jenom kvůli lidem. Znám viktořickou vodu jako svoje boty a ona zná mě. Jsme dobrý kamarádky.
Příjem z mejch rozličnejch aktivit pohodlně uživí mě, psy a kočky. A ještě mi zbývá čas na toulání se po kopcích, když je pěkně, a na čtení, když je ošklivo. Máma by mě radši viděla někde v normálním zaměstnání s pevnou pracovní dobou, ale když to při jedný z mejch nečetnejch návštěv v pražským bytě prohlásila nahlas, táta se mě zastal. „Dělá spoustu prospěšné práce pro lidi kolem sebe,“ řek jí, a pak se obrátil ke mně. „Jsem na tebe pyšný, Viktorko.“
Skoro jsem se rozbrečela, jak mě tohle nečekaný ocenění vzalo. Tátova slova mě hřála pěkně dlouho.
Vlastně mě hřejou pořád.

***

V červenci přijíždí na tejden celá rodina, naši i brácha. Kromě Vánoc je to jediná doba, kdy jsme všichni pohromadě dýl než den dva. Chodíme na houby, navštěvujem sousedy a po večerech sehráváme nekonečný partie kanasty. V sobotu v podvečer jedeme všichni do Děčína, naši sednou na vlak a my s bráchou jim zamáváme. Brácha vždycky stejnýma slovama vysvětluje, že si chce ještě nějakou dobu užít přírodu a klid a mojí společnost. Jako by nějaký vysvětlení bylo nutný.
V automatu si koupíme plastový kelímky s kafem, který nikdy neochutnáme, ale komentování jeho barvy a pachu nás zabaví na těch dvacet minut, než rychlík od Prahy přiveze Šimona. Kluci se vítají, jako by byli odloučený léta a ne pouhej tejden, a děčínský nádražáci zíraj.
Čtrnáct dní s bráchou a Šimonem je plnejch zážitků, který jsou pro mě neobvyklý. Nevlastním televizi, protože ji k ničemu nepotřebuju, ale když kluci vybalí svý noťasy a brácha snese ze svýho pokoje velkej plochej monitor, kterej pro tyhle účely přechovává ve skříni zabalenej ve svetru, na čas odložím knížky a propadnu seriálům. Díky klukům znám novýho Sherlocka a Grimma a spoustu vesmírnejch příběhů, který mi poněkud splývaj, protože všechny začínají slovem star. Ze všech seriálových hrdinů mám ale nejradši ty, kterejm říkám Velký doktorský trio: Doktora House, doktorku Temperance Brennanovou a Doktora Who.
Večery patří seriálům a popíjení červenýho vína, dny rozličnejm výletům po pamětihodnostech v blízkým i vzdálenějším okolí, někdy taky za hranicemi v Německu.
Na rozdíl od rodičů kluci neomezujou svý návštěvy na léto. Občas se bez ohlášení objeví na podzim nebo v zimě, donutí mě navlíknout se do mejch jediných šatů a vzít si střevíce na kramflecích, Šimon zkrotí moje neučesatelný vlasy a uplete mi nádhernej cop a pak si na vlastní hlavě vytvoří něco podobnýho, zatímco brácha nás s úsměvem pozoruje a prohrabuje si svýho krátkýho ježka. Pak vyrazíme do divadla v některých z blízkejch měst, případně do ústecký opery. Po představení sedíme ve vinárně, upíjíme šampaňský z vysokých sklínek a kluci s vážnýma tvářema povýšeně kritizujou mimopražskou kulturu, dokud se všichni tři nezačneme chechtat.
Když odjedou, vrátím se tak trochu s úlevou ke svýmu běžnýmu rytmu a zároveň se těším, až se zase přiženou.
Tohle je můj život. Malej, obyčejnej život.
Mám ho ráda.
Chci, aby takovej zůstal.

***

Skončím svý povídání a z nějakýho důvodu si přeju, aby k němu Matyáš nic neříkal. Aby mě nezačal utěšovat. Aby netvrdil, že všechno dobře dopadne.
Jestli se k něčemu takovýho chystal, už to nestihl. Najednou vedle nás stojí Ayleen, trochu zadýchaná, jako by místo přemísťování utíkala.
„Péťa je zpátky v bazénu a je mu líp,“ vychrlí ze sebe. „Přišel k sobě hned, jak se dostal do vody.“
Neztrácíme čas. V příštím okamžiku už jsme všichni tři v potoce.
„Zkusíme to spolu,“ navrhne mi Matyáš. Podebereme kámen každej z jedný strany. Myšlenku, že by nám mohl nějak ublížit, zaženu, jakmile se mi mihne hlavou.
Pálí do prstů, ale to je tak všechno. Jenže s ním nejde ani hnout.
Ayleen se vmáčkne mezi nás a strčí pod kámen svý tenký bílý prsty. Najednou ho vyhodíme z potoka tak lehce, jako by nic nevážil.
„Hrome,“ vydechne Matyáš. „Pojistil si to, mizera. Kdybychom tu nebyli tři, nedostaneme ho ven.“
Potok se rozezpívá a mně je na chviličku nádherně.
Nejradši bych se rozeběhla do vsi podívat se na děti, ale je mi jasný, že bude nějakou chvíli trvat, než voda odteče, a ještě o chvíli dýl, než ji lidi vymění ve svejch bazénech.
Stejně mám chuť zpívat si s proudem.
Dokud se nepodívám na Matyáše a Ayleen. Není na nich vidět žádný ulehčení. Zírají na kámen, kterej leží v trávě na břehu, a tváří se pochmurně.
„No, mělo mě to napadnout,“ vzdychne Matyáš. „Bude škodit dál.“
Kolem kamene už je šedožlutej, mrtvej kruh. Stéblo za stéblem se sklání a vadne.
„Takhle silná kletba jen tak nezmizí,“ přemejšlí Ayleen. „Budeme muset najít něco, co ji absorbuje.“
Přistoupím k nim a skloním se nad šedivým kamenem.
Pak k němu vší silou přitisknu obě dlaně. Rychle, aby mě Matyáš a Ayleen nestačili zastavit.
Otevřu se tomu zlýmu kouzlu a vtáhnu ho do sebe.
Proměním se v sopku. Cejtím, jak uvnitř hořím, jak se všechno, čím jsem, přetavuje ve žhavou rudozlatou masu.
Pak dohořím a změním se v led.

Kapitola 12.

Před očima mám tmu.
V uších mi vibruje vysokej nepříjemnej zvuk.
Nevím, jestli to trvá minutu nebo celý hodiny.
Ale moc dlouho asi ne, protože když se zas rozkoukám, Matyáš a Ayleen stojí tam co předtím, strnulý jako kamenný sochy na hřbitově, a vyděšeně na mě zírají.
Vypadají docela legračně, ale nemam čas se tím bavit. „Do vesnice,“ řeknu stručně a přemístím se. Bez přemejšlení a s naprostou přesností.
Nikdo si našeho náhlýho objevení ve vsi nevšímá. Lidi jsou pořád u potoka nebo v zahradách a pozorujou děcka. Děcka, který se koupou, cákaj po sobě, rozjařeně pokřikujou a vůbec se chovaj, jako by jim teprve teď došlo, že jsou ve vodě. Jako by to doteďka vůbec nevnímaly.
Jenže ono je na koupání přece jenom dost chladno. První vystřelí z vody Procházkovic Marcelka, která nikdy nebejvala velká cachtalka. Poskakuje kolem bazénu na hubenejch nožkách a povykuje, že je jí zima a že má hlad. Paní Procházková jí zabalí do šedivý deky – skoro čekám, že až se Marcelka otočí, uvidím na dece písmena FBI – a odvede holčičku do chalupy.
Teprve když z potoka a z bazénů vyleze pár dalších kluků a holek, odváží se rodiče vytáhnout ty nejmenší. Péťa trochu pofňukává, že byl ve vodě jenom chviličku, a Gábina Havlíková mu slibuje hory doly, včetně brzký návštěvy děčínskýho akvaparku.
Lidi postupně mizí ze zahrad a břehů potoka, jen na silnici zbylo pár vzrušeně diskutujících sousedů. Z otevřenejch oken zní jasný dětský hlásky a taky hlasy rodičů, ještě nervózně rozechvělý po přestálým napětí, ale plný úlevy. Na tvářích mejch společníků se zrcadlí to samý: ulehčení a radost. Takhle se teď cejtí ve vsi zřejmě každej.
Kromě mě. Já necejtím nic. Zajímavý je, že vím, co bych měla cejtit, ale prostě to ve mně není. Teda, něco ve mně samozřejmě je: pomstychtivej vztek, studenej jako led. Jako černej led, kterej naplnil mý nitro.
Znáte pohádku o Sněhový královně? Je tam takovej kluk, jmenuje se Kaj, a tomu se dostane do oka ledovej střípek kouzelnýho zrcadla, kterej mu zmrazí srdce. Já v sobě nemám žádnej střípek, ale obrovskou černou kru. Uvnitř toho tvrdýho ledu ke mně zdálky dolejhá tichej pláč. Myslím, že je tam uvězněná ta malá Viktorka, kterou jsem ještě nedávno bejvala.
Doufám, že ji při tom, co chci udělat, úplně neztratím.
„Půjdu zkontrolovat Péťu,“ řekne brácha starostlivým doktorským hlasem, „a aspoň pár ostatních.“
„Počkej,“ zadržím ho.
„Nemáte někdo nějakou nádobu?“
Josef strčí ruku do kapsy a vytáhne moji malou lahvičku na šňůrce. Nezdržuju se děkováním, chňapnu po ní a naberu vodu z potoka.
Naleju si ji do pusy a chvilku podržím. Pak ji opatrně vyplivnu zpátky do lahvičky.
Troška vody, plná zlýho kouzla. Ale teď je to moje kouzlo.
„Chci navštívit čaroděje,“ oznámím ostatním. „A chci vás s sebou. Všechny.“
„Viktorko, to není dobrý nápad. Určitě to bude nebezpečné. A zvlášť pro obyčejné…“
Josef utne Matyášovy znepokojený námitky hlasitou nadávkou.
Přistoupí ke mně a zadívá se mi do očí. Taky není kdovíjak klidnej. Zajímalo by mě, co v mejch očích vidí.
Ne, nezajímalo. Vlastně je mi to úplně jedno. Jenom si myslím, že by mě to zajímat mělo.
„Jsem poctěnej, že chceš, abych šel s tebou,“ řekne.
Kejvnu a chytnu ho za ruku.
Při mejch pokusech s přemísťováním jsem měla vždycky co dělat, abych nezranila nebo rovnou nezabila sama sebe.
Nikdy jsem nepřemísťovala nikoho jinýho.
Neodvážila bych se tak strašně riskovat.
Teď je to snadný.

***

Skončíme za plotem, protože zahrada ošklivýho javořickýho domu je teď proti přemísťování zablokovaná. Nepřekvapuje mě to. Čaroděj vložil do svý kletby spoustu síly a teď zřejmě odpočívá. Nemůžu se dočkat toho, až mu jeho odpočinek naruším.
Prorvu se mezi pichlavejma stromkama a přelezu plot. Až na druhý straně rychlým pohledem zkontroluju, že mě ostatní následujou. Šimon, kterýho sem dopravil Matyáš, je trochu nazelenalej. Ayleen se tváří zvědavě, Josef vážně a brácha si zaujatě prohlíží vilu. Nejvíc napjatej je Matyáš. Očividně se mu nelíbí, že nemá situaci pod kontrolou.
„To tam míníš prostě jen tak nakráčet?“ zeptá se nedůvěřivě.
„Vůbec ne. Dostanu ho ven.“
„Jak?“
„Vyplavím ho. Počítám, že radši vyleze, než aby se utopil jako krysa. Ale to ať si rozhodne sám.“
Nečekám, až se k tomu Matyáš vyjádří. Spokojeně přejedu pohledem dům. Okna i dveře jsou důkladně zavřený. Velmi dobře.
Pak zavolám vodu v domě k sobě. Dokonce i přes okenní skla uslyším, jak uvnitř praskají trubky. Představím si fontánku v obývacím pokoji. Krotkej a poslušnej vodotrysk, kterej se už zase změnil v chrlící gejzír.
„Viktorko!“ dolehne ke mně Matyášovo polekaný zvolání. „On tam přece není sám!“
Aha. Mára a Dan. Na ty jsem zapomněla.
Co se dá dělat, bleskne mi hlavou. Každej příběh má svý oběti. Dva bezvýznamní obyčejní. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, ne?
Tenhle způsob uvažování má něco do sebe. Je to vlastně docela praktický, nezatěžovat se detailama. Myslím, že podobnej postoj umožňuje lidem vést války, vlastnit otroky nebo bejt úspěšný v politice.
Chce to jenom trošku soustředění.
Abych zachytila vzdálenej nářek ve kře černýho ledu.
„Nějakej nápad na způsob, jak je dostat ven?“ zeptám se.
„Mohl bych pro ně dojít,“ pohne se Matyáš, ale Ayleen mu položí ruku na paži.
„Myslím, že je na mě Mára tak trochu napojený. Možná bych ho mohla přivolat.“
Nemám ponětí, co tím myslí, ale Matyáš zamračeně přikejvne.
Ayleen začne tichounce zpívat. Nechápu, proč si myslí, že ji Mára uslyší v domě plným hučícím vody, když ji sotva slyším já na pouhej metr.
Ale Matyáš se vyčkávavě dívá k domu, tak tam koukám taky.
Mára se vynoří z úzkejch dveří vedle vjezdu do garáže, vzpírajícího se Dana táhne za sebou. Pod jejich nohama se prodere proud vody a cílevědomě vyrývá v trávníku stružku, aby se ke mně dostal. Mára stejně cílevědomě zamíří k Ayleen, bratra vleče za ruku jako pytel. Dan je drobnější a navíc se mu na rozdíl od Máry nedostalo žádnýho ošetření: bílej obličej má zkřivenej bolestí.
Oba se zhroutí Ayleen u nohou a ona i Matyáš se neprodleně pustí do provizorního léčení.
„Tyhle tvoje vílí kouzla,“ zaslechnu Matyášův povzdech, kterej adresuje svý ženě, napůl obdivně a napůl žárlivě.
„Póg mo thóin!“ odsekne Ayleen ve svý libozvučný mateřštině.
„S radostí,“ odpoví jí Matyáš. „Ale snad radši až budeme sami.“
Poslouchám je na půl ucha, zatímco otevírám svoji lahvičku.
Malej potůček se právě přelil přes mý bosý prsty v sandálech. Vyleju do něj obsah lahvičky a pak se skloním a vyreju ukazováčkem rýhu v zemi, abych ukázala tomu útlýmu proudu směr.
Ochotně se pustí k bazénu. Voda v bazénu zasyčí, když se potůček překlopí přes okraj. Pořád je stejná jako ráno. Očarovaná a zákeřná. Ale čaroději už neslouží.
Všechna voda patří mně.
Perou se ve mně dvě protichůdný síly a není úplně jednoduchý je ovládnout a donutit ke spolupráci. Když se ale z bazénu začne kouřit, jsem si už jistá, že to půjde.
Okna domu jsou nový, plastový a těsní dobře. Ale zpod honosně vypadajících vstupních dveří voda teče stejně jako zpod garážovejch vrat.
„Nejsem si jistej, jestli je ten dům možný naplnit jako akvárium,“ ozve se za mnou rozvážnej Josefův hlas.
Otočím se přes rameno a zasyčim na něj: „S malým kamenným sklepem by to šlo mnohem líp, co?“
Zaskočenej výraz na Josefově bezbranný tváři je plnej smutku a provinilosti. Líbí se mi to. Je mi jasný, že pomstu čaroději si ve svý nový podobě vychutnám, ale že ubližovat přátelům může taky přinášet uspokojení, to jsem doteďka netušila. Přece jenom bych ale nikomu z nich neměla ublížit moc. Už proto, že je pozdějc budu nejspíš potřebovat.
Kousek od bazénu je pergola, zahradní sezení a taky velkej slunečník.
„Měli byste se schovat támhle,“ ukážu jim. „Za chvilku bude pršet.“
Koukaj na mě a pak na oblohu, která je sice šedivá, ale neslibuje žádnou náhlou přeháňku. Nikdo z nich se nemá k tomu, aby mě poslechl. No tak jak chtějí.
V bazénu už to pořádně bublá a z vody se kouří jako z horkýho vřídla. Natáhnu k hladině ruce dlaněma dolů a přidám na žáru. Pak ruce zvednu a všechna ta horká pára se zvedne s nima.
Vylítne do výšky, ochladí se a v podobě pořád ještě dost horkejch těžkejch kapek spadne zpátky do bazénu a taky na trávu.
Je to pořádně jedovatej déšť, nebezpečnej pro každýho, ale pro lidi s magickým nadáním víc než pro ty ostatní. Slyším, jak Ayleen vypískne a Matyáš vztekle zakleje, když jim kapky popálí kůži. Brácha, Šimon a Josef zvedají Máru a Dana ze země a táhnou je pod pergolu. Když jsou všichni v bezpečí, zatočím se na místě jako malá holka, která se raduje z nový sukně.
Z mokrýho trávníku už se taky kouří. Vytáhnu i vlhkost ze země a pořádně rozehřátou ji pošlu nahoru.
A znova.
A pak zase.
Při každý otočce je déšť prudší a kruh, ve kterým vztekle buší o zem, je širší a širší.
Nakonec leje na celý zahradě. Kouzelnej déšť, proti kterýmu žádný kouzlo nic nezmůže.
Můj déšť.
Vířím v divokým tanci, točím se dokola znova a znova, mokrý vlasy mě švihají do očí a provazce deště bičujou ramena.
Každá kapka, která se rozprskne na mý kůži, pálí jako kysličník nalitej na odřeninu. Je to tak dobře. Ta bolest mě drží při sobě.
Zastavím se. Voda už koluje nahoru a zpátky v podstatě sama, stačí ji udržovat dostatečně horkou. Tahám sílu z ledový kry, kterou mám uvnitř, a proměňuju ji v žár.
Zkontroluju svý společníky, který se choulí pod pergolou, a napadne mě, že se Josef možná nepletl. Anebo pletl, jenže udělat z toho baráku akvárko vyžaduje příliš času. Dojdu k domu, pootevřu dveře vedle garáže, jenom na škvírku, a vší silou se opřu se proti tlaku vody nashromážděný vevnitř. Poručím jí, aby tam zůstala. Cejtím, jak vodní masa neochotně couvne. Mávnu rukou, aby se provazy deště ohnuly tam, kam je chci dostat.
Stačí pár kapek. Jenom trocha jedovatý vody, aby nakazila tu vevnitř.
Přibouchnu dveře a vracím se zpátky k pergole, k postavám, který se nezřetelně rýsujou za vodní clonou. Nahrbený ramena mě bolí od toho, jak do nich liják neustále buší. Ale to se dá vydržet. Nějakou dobu. Zato uvnitř domu musí bejt pravý peklo.
„Už to nebude dlouho trvat,“ řeknu.
Nikdo mi neodpoví. Čekáme mlčky, pohledy přilepený k domu.
Čaroděj rozrazí dveře a vyklopýtá ven v proudu vody, ze který se kouří. Soustředím déšť za jeho záda a lijákový provazce ho ženou k nám jako údery zuřivýho biče. Skučí a svíjí se, ale přesto běží, shrbenej a bezmocnej. Nemůže dělat nic jinýho. Když je od pergoly pár metrů, ukážu na něj oběma rukama. Příval ho srazí k zemi. Bolestnej řev a hlasitý bušení deště se slejou v jedinej zvuk. V mejch uších zní jako nádherná píseň.
Původně jsem měla neurčitou představu, že až si s čarodějem vyřídím účty, předáme ho přece jenom Vyšehradu. Protože, jak říkal Matyáš, to, co tady prováděl, mu neprojde, ani kdyby měl kdovíjaký známosti. Teď si ale myslím, že můžu vyšehradskejm ušetřit práci. Je zbytečný vynášet rozsudek. Už byl vynesenej.
A tak jenom stojím a poslouchám, jak déšť přehlušuje čarodějovo slábnoucí kvílení.
Vím, že Matyášovi a Ayleen je jasný, co se děje. Cejtim v zádech jejich pohledy. Slyším jejich mlčení. Respektujou mojí volbu, moje právo na pomstu. Nezabíjím nepřítele svým čarováním. Jsou to jeho vlastní kouzla, který se mu propalujou do těla. Vracím mu to, co mu patří.
Takový jsou zákony magie.
Pak se ozve první zděšenej výkřik a já vím, že i ostatním došlo, k čemu se chystám.
Otočím se k nim. K polekanejm očím, k rukám, který se ke mně natahujou.
Šimon ke mně přiskočí a chytne mě za ramena.
Jenže sahat na čaroděje, kterej se v zuřivosti chystá zabíjet, není vůbec dobrej nápad.
Vnímám všechno jako ve zpomaleným filmu.
Matyáše, kterej se vrhá za Šimonem, protože ví, v jak strašným nebezpečí se octnul.
Svoji ruku, která se o svý vlastní vůli zvedá k obraně.
Jiskřičky kouzelnickýho ohně, kterej se koncentruje na prstech.
„Viktorko!“
Jakejsi hlas se ozývá z veliký dálky.
Nevím, koho volá. Ale pokouším se naslouchat.
Jsem malá, maličká, uvězněná ve kře černýho ledu, kolem kterýho se horce vzdouvá vztek.
Vzpomínky mě opouštějí. Vědomí zvolna vychládá.
Zapomínám listí a kamení, vůni posečený louky v pravý poledne.
Zbytek paměti mě přivazuje k jménům kopců, kotev země, vlajkových stožárů kraje.
Strážná hora, Havraní vrch, Kamenná hůra.
Nejsem sama sebou, jsem pomstou, horkým plamenem mrazivý nenávisti.
Vlhošť, Ostrý, Hájenec, Mlýn.
Zapomínám ryby a ptáky. Zapomínám tváře svejch milovanejch.
Za černým ledem plavou lidský oči.
V konečcích mejch prstů se sbírá vražednej oheň.
Oči jsou bezbranný, udivený.
Neznámý.
Až oheň vzplane, vyhasnou navždy.
V posledním okamžiku je poznám.
Patří Šimonovi.

Kapitola 13.

Uprostřed černýho ledu vládne mrtvej klid.
Jen kdesi vysoko krouží velicí ptáci a jejich úpěnlivý výkřiky se odrážejí od ledový stěny.
Po rozpálený tváři mi stékají ledový slzy.
Víčka mám ožehlá plamenem.

***

Sedím na rozmáčený zemi, čelo opřený o kolena, a brečím, jako bych už nikdy neměla přestat. Z jedný strany mám Josefa a z druhý Ayleen, objímají mě kolem ramen a něco říkají oba najednou. Smysl jejich slov mi uniká, vnímám je jenom jako konejšivý zvuky. Ale stejně brečím dál.
Protože jsem zase sama sebou.
Protože pláč odplavuje zlo a nechává po něm rozechvělou prázdnotu, která se ještě nenaplnila úlevou.
A taky proto, že se hrozně stydím.
Až když uslyším cizí hlasy, donutím se zvednout hlavu.
Na zahradu přibylo několik postav oděnejch v černých pláštích, na kterejch se blejskaj nápadný stříbrný odznaky. Vyšehrad se dostavil v celý svý kráse. Většina mužů v černým se jen krátce rozhlídne a cílevědomě zamíří k čaroději, kterej leží tváří k zemi a potichu sténá. Mára s Danem stojí nad ním a tvářej se vražedně.
„Dovolíte?“ řekne jeden z těch chlapíků, přiklekne k čaroději, nadzvedne mu hlavu a prohlídne si jeho tvář. Pak mu zkříží ruce na zádech a zacvakne na nich pouta.
„Hotovo, šéfe,“ oznámí
Nejstarší z vyšehradskejch, vysokej chlap s prošedivělejma vlasama, ve kterej zbejvá pár světlejch pramínků, přejíždí pozorným pohledem mokrou zahradu a naši nesourodou skupinku. Kovově šedý oči zaregistrujou každýho z nás, zastaví se na Šimonově propálený košili, všimnou si ožehnutý kůže, která se už pod vlivem Matyášova léčitelskýho zaklínadla začíná hojit. Pak muž podezřívavě nasaje vlhkej vzduch, prosycenej zbytkovou magií. Ta se teď už neškodně odpařuje. Za pár minut po ní nezbude ani stopa.
„Můžete ho odvést,“ přikáže ten vysokej starej muž svejm podřízenejm, a ti čaroděje zvednou za spoutaný ruce. Nezacházejí s ním přitom nijak jemně. Čaroděj se divoce rozhlíží kolem sebe a naše pohledy se na okamžik setkají. Nezdá se, že by mě poznával.
Pak s ním vyšehradští zmizí, jen ten nejstarší zůstane.
„Může mi někdo objasnit, kdo jste a co se tady dělo?“ zeptá se přísně.
Když se mu Matyáš představí jako profesor budečský školy, muž se trochu uvolní. Poslechne si stručnej souhrn proběhlejch událostí, zaujatě přikyvuje a občas zvědavě a trochu nevěřícně koukne po mně, jak se choulím v mokrý trávě. Já si ho taky pokradmu prohlížím. V jeho tváři je smutek člověka, kterej ve svým dlouhým životě viděl až moc špatností. Z jeho rukou se čaroděj určitě nevykroutí.
O Lukaně se Matyáš opomněl zmínit, nepochybně schválně, a já jsem za to ráda. V domě nebyla, to už by ležela na trávníku stejně jako její povedenej kumpán. Asi jí došlo, s kým má tu čest, a zmizela včas. Doufám, že někam hodně daleko. Doufám, že už ji jaktěživa neuvidím.
Čaroděj z kriminálky ještě upozorní Matyáše, že budeme za pár dní předvolaný na Vyšehrad za účelem podání svědectví. Pak si s ním potřese rukou, mírně se ukloní směrem ke mně a je pryč.
Najednou je po všem.
Zafouká vítr a setřese z listů nízkých okrasnejch stromů poslední kapky.

***

Všichni se teď semknou kolem mě a ujišťujou mě – a taky sebe – že jsem v pořádku, že je Šimon v pořádku, že je v pořádku úplně všechno, že se nic zlýho nestalo.
Ale mohlo se stát.
Kdyby se ti velcí ptáci nad černým ledem najednou neproměnili v bráchu a Josefa.
Kdyby se ta ubrečená holka nerozhodla poslechnout jejich volání. Kdyby se jí nepodařilo prosekat se z ledovýho vězení ven.
Kdybych v posledním okamžiku neodklonila žhavou kouli čarodějnýho ohně, která nakonec vybouchla v poloprázdným bazénu.
Matyáš měl pravdu: brát s sebou obyčejný bylo nebezpečný.
Ale já chtěla mít při sobě bráchu, Šimona a Josefa právě z toho jednoho důvodu.
Aby mě zavolali zpátky. Aby mi připomínali, kdo jsem.
Že jsem malá Viktorka.
A ne nějakej podělanej Zorro mstitel.

***

Podaří se mi přesvědčit Matyáše, že nepotřebuju žádnou asistenci při přemísťování. Že nepotřebuju vůbec žádný přemísťování, protože jsem naprosto schopná dojít domů pěšky jako vždycky.
A taky že jsem. Za pomoci ochotnejch paží doklopýtám z Krkavčáku na silnici. Tam se od nás odpojí Mára s Danem, plní starostí o nenakrmený králíky a drůbež.
A pak už prostě nemůžu.
K mý chalupě v protější stráni mě Josef odnese v náručí.
Skončím na pohovce stejně jako před pár hodinama a doufám, že z ní hodně dlouho nebudu muset vstát.
Psi a kočky mě radostně vítají, lidi diskutujou, co je ještě zapotřebí udělat, brácha s Matyášem odejdou zkontrolovat děti a Josef odvede Ayleen, která chce Márovi a Danovi zahladit cejchy vypálený čarodějem. Zůstaneme se Šimonem sami v náhle ztichlý světnici. Začnu mu znova zajíkavě povídat, jak je mi líto, že jsem mu ublížila, ale Šimon se zatváří otráveně a prohlásí, že bychom se místo zbytečnejch řečí mohli radši napít.
Otevře láhev červenýho vína a k první sklence se podělíme o tenkej doutníček. Vyměňujem si přitom provinile spiklenecký úsměvy. Brácha nám nezdravý zlozvyky netrpí.
Láhev je skoro prázdná, když se ostatní společně vrátí. Přinášejí z Josefova domku další lahve s vínem, sýr, klobásy, nakládaný okurky a taky slivovici.
Začíná se rozjíždět prvotřídní mejdan.
Vypiju pár dalších skleniček a pak už vidím trochu rozmazaně. Josef se znechuceným výrazem listuje haldou kupních smluv na mým stole a pak je prudce mrští do vymetenýho krbu. Matyáš zamíří na tu kupu ukazováčkem a papír vzplane jasným plamenem.
„Hezký,“ řekne Josef uznale a poplácá Matyáše po rameni. „A teď, pane profesore, spolu zajdeme pro nějaký dřevo.“
Za chvíli už oheň hoří a praská, místnost je plná hlasů a smíchu a já to všechno blaženě sleduju přimhouřenýma očima. Ayleen se otáčí v kuchyni, Matyáš si s Josefem připíjí slivovicí na tykání a vzápětí s klukama na něco dalšího. Brácha a Šimon mají konečně možnost si Matyáše pořádně prohlédnout. Oceňuju, že to provádějí nenápadně.
Ale asi ne dostatečně nenápadně.
Vedle mě usedne Ayleen a na břicho mi položí vrchovatej talíř. Hladově se pustím do sýra a chleba. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled něco jedla.
„Připadám si tak nějak opomíjená,“ postěžuje si Ayleen.
„Cože?“ ptám se nechápavě, ale pak mi to dojde.
„Nemusí taky všichni koukat jenom po tobě,“ napomenu ji s úsměvem.
„Ne,“ připustí neochotně a pokrčí rameny. „Ale bejvá to dost obvyklé.“
„Oni ti ho neokoukaj,“ pochechtávám se. „A pro tvýho muže jsi jediná na světě.“
„No ještě aby ne,“ povídá.
„Aspoň vidíš, jaký to je. Já bych se mohla cítit opomíjená pořád.“
Spustí oči z pánský části společnosti a soustředí svůj pohled na mě.
„Nevím, proč bys to dělala, Viktorko,“ poznamená suše. „Jedinej chlap v týhle místnosti, který není můj manžel nebo nezírá na mého manžela, má pro změnu oči jenom pro tebe.“
Než se jí stačím zeptat, co tím vlastně myslí, ladným pohybem se zvedne a jde se připojit k Matyášovi.
Její místo hbitě zaujme Josef.
O nějakou dobu později mě z polospánku vytrhne bráchův starostlivej hlas.
„Měla by sis jít lehnout nahoru, Viktorko.“
„Vždyť ležim,“ namítnu ospale.
Je mi dobře tam, kde jsem.
Uprostřed hlasů a smíchu.
Uprostřed lidí a psů a koček.
S Josefovou rukou, která se jako plachej pták uhnízdila v mejch vlasech.

***

Upadám do blaženýho polospánku, v hlavě se mi promítají snový obrazy. Splítají realitu a myšlenky do zašmodrchanejch klubíček. Vidím studánku ve stráni, ze který stejká voda do čarodějova bazénu. Je černá jako noc, ale jakmile dopadne do nádrže, vzplane v červenejch plamenech. Vidím keř obsypanej oříškama, po kterým poskakují rezavý veverky. Najednou se ke mně otočí špičatejma čenichama, všechny zároveň. Z drobnejch tlamiček jim tečou pramínky krve. Vidím Big, jak sedí na nízký stoličce a předníma tlapkama přejíždí po klávesách varhan. Vydávají zvuk tichej a drásavej, jako nehty odsouzence na smrt škrábající o zeď cely. Píšťaly varhan jsou nepravidelný a šedý, vyrobený z kostí.
Z dutejch kostí.
Vytřeštím oči a posadím se tak zprudka, že se Ben, kterej se mi stulil u nohou, vyděšeně rozštěká.
„Kosti,“ zařvu, abych přehlušila štěkání, a všichni na mě zůstanou koukat.
„Měl je v pokoji na zdi. Dlouhý kosti. Jednu vedle druhý,“ drmolím vyděšeně a upírám úpěnlivej pohled na Matyáše. „Musíme jít k vývěru. Hned teď.“
Matyáš váhá, ale já trvám na svým. „Slíbils mi to.“ Pokusím se vstát, jenže nohy se pode mnou podlomí, jako by byly z vaty. Zkusím to znovu, tentokrát s Josefovou pomocí.
„Co se děje?“ zeptá se nechápavě.
Matyáš rezignovaně povzdychne a sáhne po bundě. „Musíme ještě zkontrolovat jedno místo. Je to daleko, Viktorko?“
„Jen kousek nahoře nad chalupou.“
„Nic se neděje, hned jsme zpátky,“ řekne Matyáš ostatním. „Jenom aby měla Viktorka klid.“ Shovívavě se na mně usměje a já si rázem připadám jako nesvéprávnej pacient psychiatrický léčebny. Je mi to jedno. Otevřu dveře a ještě zaslechnu, jak Matyáš vyzývá zbytek společnosti, aby se nedala rušit.
Ayleen se k nám stejně připojí. Škrábeme se v počínajícím soumraku strání, na holejch lýtkách cejtím pálení kopřiv a píchání bodláků. Za řídkým lesíkem se zvedá Kamenná hůra, prudkej svah pokrytej šedočernejma balvanama.
V místě, kde roste pár zakrslejch břízek, se mezi kameny rýsujou dvě bílý těla. Najednou nemůžu popadnou dech, ale Matyáš pevně svírá moji ruku a táhne mě nahoru. Za sebou slyším prudce oddychující Ayleen.
Magická bariéra, která obkličuje pramen v okruhu deseti metrů, se měkce třpytí a jemně vibruje. Udeříme do ní všichni tři najednou, ani se nemusíme domlouvat. Rozsype se bez odporu v oblaku malejch duhovejch jiskřiček; kouzlo bylo slabý. Na Kamennou hůru kromě mě nikdo nechodívá a já byla mimo hru. Hádám, že čaroděj prostě šetřil síly.
Drápeme se k vývěru, ostrý kamení nám odírá kotníky do krve, ale když se zastavíme nad nehybnejma bledejma postavama, pochopím, že veškerej spěch už je marnej.
Přišli jsme pozdě.

Kapitola 14.

Obě těla jsou ženská. Jedno patří sedmnátiletýmu děvčeti z Viktořic, Johaně, který ale nikdo nikdy neřekne jinak než Jája. Jája bejvá hlučná a veselá, v jednom kuse energicky pohazuje zrzavou hřívou a velký bílý zuby jí svítí ve věčně rozesmátý puse. Učení jí do hlavy nikdy moc nelezlo, zato jí nechybí zdravej rozum a zájem o všechny a všechno okolo. Nezdolná dobrá nálada z ní udělaly neoficiální vůdkyni viktořický mládeže a taky celkem úspěšnou studentku děčínský zdrávky.
Patří k mejm bejvalejm žákům a tu a tam zastaví na mátovej čaj a kus řeči.
Zastavovala.
Už se nikdy nezastaví.
Teď je tichá a bledá, v široce rozevřenejch očích upřenejch k šednoucí nebi strnul výraz nevěřící a bezmocný hrůzy. Nohy má od kotníkům až po stehna pevně omotaný prádelní šňůrou, paže natažený za hlavu a spoutaný v zápěstí. Kost protíná pravý předloktí, kolem rány se nahromadila sražená krev. Do zručně vyrobenýho dřevěnýho korýtka, který na konci přechází v úzkou hubičku zastrčenou do kosti, vtejká voda z nádržky udělaný jednoduše z kusu tlustý černý fólie vtlačený mezi šutry. Voda, která teče z kosti ven, určitě není černá. I v šeru rozeznávám, jak se v kameninový misce průzračně třpytí. Přetejká přes okraje ven, mírumilovně mizí ve škvírách mezi balvany a její zlá moc mě svrbí na kůži, i když jsem od ní vzdálená nejmíň dva metry.
Lukana má kostí proraženou levou dlaň. Rána je široká a její okolí potrhaný, jako by se pokoušela vytrhnout. Druhou ruku jí čaroděj připoutal k tělu lesklým drátem, na mnohokrát omotaným kolem trupu. Na holý pokožce pravý paže se drát zarejvá hluboko do masa. Pouta na Lukaninejch kotnících jsou zašlý, ale nepochybně stříbrný, na krku má nasazenej obojek ze stejnýho kovu. Každej pohyb, i ten sebemenší, ji musel strašně bolet. Ale navzdory tomu dosáhla svýho. Voda z kosti vytéká mezi březový kořeny. Prázdná miska se válí o kus dál, rozštípnutá v půli, jak se kutálela po kamení. Hádám, že se Lukaně nejspíš povedlo odrazit se spoutanejma nohama od kamenů a srazit misku hlavou.
„Měla jsi pravdu,“zašeptá Matyáš šokovaným, sevřeným hlasem. „Kdybych ti uvěřil hned...“
Do krku se mi derou hořký vzlyky a hrůznou scénu před náma rozmazávají slzy.
„Nevíme, kdy je zabil,“ vypravím ze sebe, „neměli jsme žádnej čas, však víš... jestli teda...“. Nedokážu větu doříct. Myšlenka, že Jája a Lukána dodýchávaly v době, kdy jsme bezstarostně hodovali v chalupě vzdálený pár minut chůze, je příliš strašlivá.
Ayleen poklekne k Lukáně a jemně sevře její hlavu v dlaních. „Je mrtvá zhruba deset až dvanáct hodin,“ řekne věcně.
„Mluvila jsem s ní,“ hlesnu. „Dneska ráno.“ Čaroděj ji musel odvlíct k pramenu jen krátce potom.
„Zemřela z vlastní vůle,“ dodá Ayleen. „Oddělila se.“
Malý špičatý nůžtičky, kterejma se mágové můžou odstřihnout od života. Lukanina tvář je odevzdaná, smutná a klidná. Škrtí mě lítost a vztek najednou. Lukana utekla do smrti a nechala Jáju napospas pomalýmu a osamocenýmu umírání. A navíc, zastudí mě v hlavě náhlý prozření, o temným vývěru se čaroděj dozvěděl nejspíš od ní. Stejně jako já. Možná že po černý moci toužili oba. Lukana se nakonec stala obětí týhle touhy, protože čarodějovi nestačil pokus s obyčejným člověkem. Chtěl čarodějku, a široko daleko nebyla žádná než...
Nepřítomně sleduju Ayleen, která se od Lukany přesunula k Jáje. Vidím, jak hladí bledý čelo, vidím, jak se jí hejbají rty, takže asi něco říká. Matyáš jí odpovídá, pak se tázavě otočí ke mě. Nevnímám je. Soustředím se na svý myšlenky.
... žádná než já. Nejdřív mě chtěl mrtvou, ale pak si to z nějakýho důvodu rozmyslel. Použil Týnu, která měla původně bejt pojistkou Josefovy poslušnosti, a nastražil mi past. ‚Zkusím ho přesvědčit, aby ti neubližoval‘, řekla mi Lukana, když jsem ležela znehybněná v čarodějově domě. ‚Aspoň do tý doby, než... .
Než co? Než budu umírat pod temným vývěrem, protknutá kostěnnou trubicí, aby mohl čaroděj – možná i se svou spojenkyní – pít černou vodou vykoupenou mojí smrtí?
Jenomže Matyáš čarodějovy úmysly překazil, nejspíš zrovna v době, kdy ten hnusák brousil kolem Viktořic, aby lapil lidskou oběť. Povedlo se mu dostat Jáju, vrátil se a zjistil, že v domě nezbyl nikdo kromě jeho dvou nedobrovolnejch otroků, teď bezpečně uspanejch .
Hádám, že Lukana se vypařila, když zjistila, kdo si pro mě přichází. S Matyášem svý síly měřit nechtěla. Nebo mi chtěla přece jenom poskytnout příležitost k úniku.
Možná. To už se nikdy nedozvím.
Každopádně se do domu vrátila. A čaroděj měl svou čarodějku. Ovšem čarodějku do poslední chvíle odhodlanou nedopřát mu triumf.
Hořkej příběh. Ale ještě větší hořkost cejtím, když ke mně znovu proniknou Ayleenina slova.
„Bojovala celý den.“ Něžně se dotkne Jájinejch rudejch vlasů. „Ještě je v ní trocha života, úplně malá jiskřička. Tu už rozfoukat nedokážu.“
Hrudník mi sevřou dusivý obruče porážky a viny. Matyáš vedle mě tiše zasténá. Vím, že se cejtí stejně mizerně.
„A co má být tohle?“ zeptá se Ayleen a ukáže prstem na kameninovou misku vedle Jájiný hlavy.
„Černá voda, nápoj magické síly,“ odpoví Matyáš trpce. „Ve skutečnosti obyčejná voda, kvůli který umřeli dva lidé. Kvůli ní a kvůli tomu, že jsem zatracenej hlupák.“ Zuřivě nakopne nejbližší kus čediče, kterej se s rachocením sesune dolů po svahu.
Ayleen na jeho vztek nijak nereaguje.
„Nápoj magické síly,“ opakuje tiše „Co to má umět?“
„Zesílí převládající talent toho, kdo to pije,“ vysvětlím unaveně.
„Mělo by,“ řekne Matyáš. „Až na to, že ta voda samozřejmě žádnou sílu nemá.“
„Má,“ odporuju přesvědčeně. „Já ji cejtím.“
Ayleen kouká do misky, napůl znechuceně, napůl fascinovaně. Pak se podívá na nás. „Má nebo nemá,“ zašeptá a hlas se jí trochu třese. „Tak nejvyšší čas, abychom to vyzkoušeli, ne?“
Natáhne ruku po misce, zvedne jí k puse a zhluboka se napije.

***

Úděs promění moje nohy v těžký kusy olova. Tak nějak se museli cítit Matyáš s Ayleen, když jsem přitiskla ruce na čarodějův kámen vytaženej z potoka. Matyáš ale teď nevypadá ani trochu znepokojeně, spíš naštvaně.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptá se.
Ayleen mu neodpoví. Sedne si mezi kameny, pohroužená do sebe. Obličej má soustředěnej a oči upřený na mrtvý těla.
„Dobrá,“ zamumlá po chvíli, vstane a přistoupí k Jáje. „Není to dlouho, takže...“
Položí štíhlý prsty na Jájiný spánky a v mým strachu začíná klíčit semínko naděje. Ayleen šeptá zpěvavým hlasem zaklínadla, rukama přejíždí po Jájiným těle a Matyáš na ni zachmuřeně zírá. Když Jája nadzvihne hlavu a chraplavě se nadechne, oči se mu rozšíří nevěřícným úžasem. Vykouzlí sféru a v jejím stříbřitým světle sledujeme, jak se Jáje vrací do bledejch tváří barva. Horečně rozmotávám provaz, kterým je svázaná. Ayleen jediným rychlým pohybem vytáhne kost z Jájiný paže a okamžitě přikreje ránu dlaní. Když ruku po chvíli odtáhne, nezbyde po zranění ani jizvička. Ayleen se spokojeně zasměje.
„Tohle je vážně síla.“
Matyáš se konečně hne, aby nám pomohl. Pomůže Jáje na nohy a když se její oči, ještě zamlžený a nechápavý, dotknou Lukaniný mrtvoly a Jája vyděšeně vyjekně, sevře ji v konejšivým objetí. Přes Jájiný rameno úzkostlivě sleduje Ayleen, která se zamyšleně naklání nad Lukanou. Všimnu si, jak se Matyášovy prsty na Jájinejch zádech třesou. Teď je opravdu vystrašenej, zděšenej až do morku kostí.
Když se Jáje pročistí vědomí a vrátí se jí vzpomínky, nepochybně strašlivý, zajíkavě se rozpláče. Vyvine se z Matyášovejch rukou a namísto toho se přitiskne ke mně, k jedinýmu člověku, kterýho zná. Ayleen zdvihne hlavu a rozladěně se zamračí.
„Ruší mě,“ prohlásí chladně.
„Ayleen, nemůžeš přece...“ začne Matyáš, ale Ayleen si ho nevšímá. Přistoupí k nám, chytne Jáju za ramena a otočí ji k sobě.
„Najdi cestu domů,“ přikáže jí tiše a důrazně. „Jdi a zapomeň!“
Jája kejvne a Ayleen jí prsty otře uslzený oči.
„Ahoj, Viktorko,“ rozloučí se Jája svým obvyklým veselým hlasem. Pohledem přejede Matyáše, Ayleen i Lukaniný tělo, ale nic z toho už nevnímá. Mávne mi na pozdrav a bezstarostně se pustí dolů strání.
„To bychom měli,“ řekne Ayleen a znova obrátí svou pozornost k Lukaně. „Rozhodla se umřít sama, a to je silný kouzlo, ale možná... kdybych se ještě...“
Natáhne se znova po misce, zaklíněný mezi kameny. Matyáš se zprudka nadechne a chytí ji za ruku.
„Ne, Ayleen! To stačilo!“
Vztekle se k němu otočí a divoce zavrčí, očí temný a obličej zkřivenej do nenávistný masky. Na chvíli vypadá jako zlá čarodějnice z pohádek. Vytrhne se Matyášovi a obě ruce vztáhne po černý vodě.
Moje noha je rychlejší. Dokonce rychlejší než můj mozek. Dřív než si stačím uvědomit, co se vůbec chystám udělat, kopnu prudce do misky, až vyletí do vzduchu a vzápětí se se zvonivým řinčením roztříští o kameny. Rozlitá voda zasyčí a zmizí ve škvírách.
Chvíli jen tak stojíme a koukáme se za ní, neschopný slova nebo pohybu. První se vzpamatuje Ayleen. Zvedne oči k Matyášovi a pokrčí ramenama.
„Máš pravdu,“ řekne klidně. „Možná je to tak lepší.“

***

Jsem tak vyčerpaná, jako jsem jaktěživa nebyla. Sedím na tvrdejch kamenech, vzdálená od všech pocitů a myšlenek, cejtím jenom prádnotu. Hlasy, který se ozejvaj okolo, vnímám jenom zpola. Mágové z Vyšehradu, tentokrát přivolaný Matyášem, chodí sem a tam, uklízejí místo činu a tlumeně rozprávějí.
Šedivýmu vyšetřovateli, se kterým jsme se před pár hodinama setkali v čarodějově zahradě, stačil jedinej pohled na Lukanu a předměty kolem pramene.
„Ach ne! Udělal to znova,“ vyhrkl nešťastně.
„Takže už k něčemu podobnému došlo?“ zeptal se Matyáš. Kriminalista na něj chvíli zasmušile zíral a pak kejvnul.
„Asi nemá cenu to před váma tajit. Tři mrtví v Lužických horách, než jsme se ho pokusili zadržet. Jenomže tenkrát se mu kdovíjak povedlo pláchnout.“
„Zřejmě použil sílu vody,“ uvažoval Matyáš. „Zjistili jste, jestli se mu podařilo přeměnění?“
„Nebuďte směšný! Vyslýcháme ho už hodiny a je zřejmé, že ten grázl povídačce o temném vývěru slepě věří, ale myslel jsem, že v tom jede sám. Má to z jakési obskurní knížky.“
Matyáš mlčel, stejně jako Ayleen a já, když si vyšetřovatel přimhouřenejma očima pozorně prohlížel scénu před sebou. Došlo mu to brzo.
„Dvě oběti,“ vydechl udiveně. „Kde je ta druhá? Přežila?“
„Ne tak docela,“ řekl Matyáš vyhýbavě.
„Nehrajte si se mnou!“ Kriminalistův hlas ztvrdl. „Kde je druhé tělo?“
„Odešlo domů,“ odpověděla Ayleen zlehka.
Šedivoun na ni upřeně zadíval. Nevydal žádnej viditelnej pokyn, ale jeho podřízení se přesunuli do půlkruhu za nás. Starej mág odvrátil oči od Ayleen a prohlídl si krvavý stopy, který zůstaly po Jáje. Pak si heknutím klekl a položil dlaně na kameny, kde ležela. Tvář se mu zkřivila, když četl se země svědectví o smrti. Ztěžka vstal a špičkou boty nadzvedl kameninovej střep.
„Přivítal bych nějaké vysvětlení. Přesné a pravdivé vysvětlení.“
Jeho strohej hlas naznačoval, že si máme dát na vysvětlení záležet.
„Zdá se, že černá voda není jenom pohádka,“ prohodil Matyáš tiše.
„Takže?“
„Byly tu dvě mrtvé. Jednu se podařilo zachránit.“
Sledovali jsme, jak se ve vrásčitý tváři perou pochybnosti s vědomím holejch faktů.
„Kterej z vás?“ zeptal se chraptivě.
Nikdo se neměl k odpovědi. Mág zaklel a znova nás přejel pronikavým pohledem, jednoho po druhým. Cejtila jsem, jak se jeho ostrej vnitřní zrak dotkl mýho vědomí.
Potom už se soustředil jenom na Ayleen.
„Odeberete se s námi na Vyšehrad,“ oznámí jí, „a podáte úplné objasnění všeho, co se tady dělo. Chci vědět každý detail. Úplně každý.“
Ayleen zavrtí hlavou.
„Dnes ne. Jsem unavená a chci být se svými přáteli. Zítra.“
Za námi se ozve pobouřené mumlání. Ayleen a vyšetřovatel se v mlčenlivým souboji měří nepohnutejma pohledama. Skoro čekám, že mu přikáže ‚odejdi a zapomeň‘, stejně jako Jáje.
Ale starej muž se nakonec vzdá, možná postrčenej Ayleeninou novou mocí, možná z vlastního rozhodnutí. Rezignovaně povzdechne a dodá:
„Je to i vašem zájmu. Víte, že jste ohrozila sama sebe. Podívá se na vás náš léčitel.“
„Já jsem léčitelka,“ řekne Ayleen odmítavě. „Jsem v pořádku.“
V tu chvíli mi zahučí v uších a zamotá se mi hlava, takže si musím rychle sednout. Než nás kriminálka propustí, postavím se na nohy jenom jednou. To když pomáhám Matyášovi, Ayleen a vyšehradskýmu mágovi vrátit černej pramen zpátky do země. Stojíme každej na jedný světový straně a zaříkáváme ho, dokud se tenkej proud neobrátí a nezmizí pod kameny.
Za pár minut jsou kriminalisti pryč i s Lukaniným tělem. Kamenná hůra odpočívá v noční tmě a nic nepřipomíná zlo, který se tu stalo.

***

Zpátky z kopce jdeme tiše. Vítězný vzrušení, se kterým jsme se vrátili z Javořice, je pryč, rozdrcený Lukaninou smrtí a Jájiným utrpením, únavou a nezřetelným pocitem úzkosti, kterej přichází od Matyáše. Vede nás ze stráně, jednou rukou drží Ayleen a druhou podepírá mě, a jeho starosti cejtím stejně zřetelně jako stébla trávy, co mě šimrají na nohou. Ale věřím Ayleen: když říká, že je v pořádku, tak určitě je.
V chalupě už s nikým neprohodím ani slovo. Složím se do křesla a okamžitě se propadnu do tvrdýho spánku. Proberu se jen na chviličku, když mě brácha nese po úzkejch schodech do patra a ukládá do svý postele. Probudím se pozdě. Otevřenejma oknama svítí slunce a za silnicí si prozpěvuje viktořickej potok.
Na posteli vedle mě sedí brácha a Šimon, oči mají nevyspalý a tváře vážný.
Chtěla bych žadonit, aby už mi neříkali žádný špatný zprávy. Jenomže tuším, že by moje prosba nebyla vyslyšená.
Tak se jenom nadechnu a čekám.
Krátce po půlnoci odešel Josef do svýho domku, ale zbylí čtyři seděli a povídali si až do svítání. Když vyšlo slunce, sesunula se Ayleen k zemi.
Z bezvědomí se neprobrala.

Kapitola 15.

Televizi sice nevlastním, ale i tak vím, co je to předvolební boj. Ve Viktořicích nic takovýho nemáme. Zato u nás nějakou dobu probíhal předvolební nátlak. A k mýmu velkýmu údivu jsem se objektem toho nátlaku stala já.
Nedlouho po příhodě s čarodějem začala mít naše paní starostka starostování plný zuby. Už se chtěla starat jenom o zahrádku a o vnoučata. Když se mi poprvé někdo zmínil – myslím, že to byl Márův brácha Dan – o tom, že některý sousedi by mě rádi viděli na jejím místě, připadalo mi to jako ne zas tak moc dobrej vtip.
Ale jak těch hlasů přibejvalo a nabývaly na naléhavosti, nějak jsem tý myšlence přivykla.
Taky jsem se samozřejmě bála. Nakonec se ukázalo, že starostování v malý vesnici je prostě jen nekonečná řada malejch úkolů. A občas nějaký malý zlo, se kterým je zapotřebí zatočit.
Tak akorát pro malou Viktorku. Pro tu novou, co je o dost ráznější než bejvalá.
Josef mi se vším pomáhal. Nebylo dne, abych neseběhla dolů k silnici nebo aby on nevyšlapal cestičkou k mý chalupě ve stráni. Jednou přišel navečer a už zůstal. Povídali jsme si celou noc. Ráno se zastavila Jája a našla nás, jak sedíme naproti sobě u stolu a tvrdě spíme, s hlavama položenýma na ubruse mezi skleničkama a hrnkama.
„No co,“ řekl jí rozespale Josef, zatímco jsem stavěla na kafe. „Nevíš, že já a Viktorka spolu chodíme?“ Zadek mě bolel od tvrdý židle a slovo chodíme mi přišlo tak legrační, že jsem se málem tou horkou vodou na kafe opařila.
Říct něco Jáje je zaručenej způsob, jak to rozhlásit po celý vesnici. Myslela jsem si, že viktořický lidi překvapíme, ale oni přijali naše zasnoubení jako dávno očekávanou věc. Zřejmě mi něco unikalo. A hodně dlouho, usmál se Josef, když na to jednou přišla řeč.
Jsou věci běžný a samozřejmý, kterejch si člověk skoro zapomene všímat, jak je navyklej prostě po nich sáhnout, když je potřebuje. Otočí kohoutkem nebo strčí nohy do potoka a ani si neuvědomí, jaká drahocenná vzácnost je obyčejná voda.
A některý lidi jsou zrovna takoví. Jako voda. Nebo jako sůl země, jak by řekl můj táta.

***

Na naši svatbu jsme kromě rodinnejch příslušníků pozvali celý Viktořice, všech sto devadesát devět obyvatel a taky nějaký městský chalupáře. A samozřejmě taky naše přátele.
Pro Matyáše a Ayleen zajel Josef do Prahy den před obřadem, shodou okolností přesně rok po tom, co je tam uprostřed noci vezl. Matyáš se tenkrát neodvážil bezvládnou Ayleen přemísťovat, a dobře udělal. Jakejkoliv dotyk magie by tenkrát jeho ženu pravděpodobně zabil. Ještě teď musí bejt hodně opatrná. Strávila deset měsíců v jednom zapadlým kláštěře v Pyrenejích a Matyáš tam byl většinu času s ní. Léčba prý byla skoro stejně těžká a bolestná jako nemoc z černýho magickýho nápoje.„Zlé se v ní pralo s dobrým a ten boj ji zabíjel,“ řekl mi Matyáš, když jsme si pro sebe našli kraťoučkou klidnou chvilku uprostřed předsvatebního ruchu, „a je teprve na půl cestě. Ale teď už vítězí.“
Nedovedu si představit, jak Ayleen vypadala, když ještě nevítězila. Zbyl z ní jen stín, vyhublý tělo s kůží přilepenou na kostech. Pod očima má tmavý kruhy a rty tenký a bledý. Když jsme ale ve svatební ráno stáli před kostelem, uviděla jsem v Ayleeniným obličeji záblesk bejvalý živosti a na tý bledý puse hrdej a spokojenej úsměv. Sledovala jsem, kam její oči míří: koukala na Jáju, rozesmátou organizátorku houfu mejch samozvanejch družiček. Pak si Ayleen všimla, jak upřeně se na ni dívám, a vesele na mě zamrkala. Došlo mi, že Matyáš má pravdu. Bude to dobrý.

***
Šimon na naší svatbě nesměl chybět. To bylo jasný. Stejně jasný jako že nedokážeme hrát komedii o tom, že je Šimon jenom nějakej náš kamarád.
„Viktořickejm je váš vztah jasnej už léta,“ řekla jsem bráchovi do telefonu, „a ani trochu nevěřím, že by o tom doteďka nikdo našim ani nezmínil.“
„Asi máš pravdu,“ povídal brácha pochmurným hlasem. „Ať je po tvém. Konec her.“
„Přesně tak. Konec her.“
„Ale netuším, co se stane. Nerad bych ti zkazil svatbu, Viktorko.“
„Nezkazíš,“ ujistila jsem ho vesele.
Ale zas kdovíjak velkou jistotu jsem necejtila. Takže jsem byla nervózní nejenom z toho, že jsem nastrojená do bílejch krajek a balancuju na nebezpečně vysokejch kramflíčkách, na kterejch vůbec neumím chodit. Ani z toho, že Josef, kterej vyměnil obvyklý ustřižený džíny a tričko za tmavej oblek, vypadá najednou jako někdo úplně jiný.
Rodiče do Viktořic tentokrát přivezl jeden z mejch strejčků. Když vystupovali z auta, stáli Šimon s bráchou vedle sebe, dotejkali se rameny a tvářili se zasmušile jako odsouzenci před popravou.
Máma se s Šimonem pozdravila jako se starým známým. Ani mě to moc nepřekvapilo. Máma nikdy nikomu neříká, co ví, ale kdyby měla říct, co neví, byl by to hodně stručnej projev.
Táta si vzal bráchu stranou a chvíli si s ním špital. Podle toho, jak se brácha ošíval, hádám, že to bylo něco o lhaní a předstírání. Nakonec ho táta sevřel do náruče, pak přistoupil k Šimonovi a potřásl mu rukou. A potom ho – s jistou obezřetností – taky objal.
Brácha se ke mně obrátil zády, ale stejně jsem viděla, že si utírá mokrý oči.
Dvacet minut nato jsme si s Josefem řekli svý ano.

***

Nedá se říct, že by z našeho svazku byli nadšení úplně všichni. Věkovej rozdíl a tak dále. Třeba manželka mladýho Josefa to dodneška nevydejchala.
„Kdyby náhodou měli děti, budou mladší než Josefova vnoučata,“ říkává záštiplně sousedkám ve vsi, který to pak s úsměvem povídají mně.
Proti takový logice se nedá nic namítat.
Ale svoje ratolesti k nám posílá dál. Týnka povyrostla a tráví víc času s kamarádkami, takže si teď užíváme víc Josífka.
„Až se narodí naše malý,“ povídám jednou Josefovi jako by nic, „bude ho Týnka hlídat, jenom když bude opravdu chtít.“
Pozoruju, jak se ke mně otáčí jeho oči, nejdřív nechápavý, pak užaslý a nakonec plný radosti průzračný jako studánka.
Žijeme šťastně.
Nikdo nám nezaručí, že to tak bude až do smrti. Vždycky může něco přijít. Nebo někdo. Ale jestli nás nějaký zlo postihne, budeme se s ním prát, jak budem umět, a doufat ve šťastnej konec.
Z literárního hlediska je tahle metoda naprosto všední. Najdete ji ve všech dobrej příbězích.
Jenže nic lepšího ještě nikdo nevymyslel.

Konec

Merboltice, 28.7.2013

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Moc se ti to povedlo a povídka je opravdu pro Budeč jak stvořená. Strašně sympatická hrdinka, výrazné vedlejší postavy, padouch hnusnej setapouch, kterýho není žádná škoda, je to napínavé a barvité, skvělá magie, zajímavé poznámky na okraj děje, no prostě parádní povídka a ozdoba Kroniky budečské.

Obrázek uživatele Rya

Ó díky! Taky jsem se bavila ;)

Obrázek uživatele Aveva

Íík! Íík! Íík!
Správně! Happy end musí bejt!
A jinak souhlasím s Aries, povídka pro Budeč jako stvořená.
Bude v květnu ta "Viktorka po dvaceti letech"? ;o)

Obrázek uživatele Rya

No way! Alespoň ode mě ne! :-)

Obrázek uživatele Aveva

Ale jen se toho nezříkej.
Viktorka ti je tak strašně podobná, že kdo jinej už by o ní měl psát? ;o)

Obrázek uživatele Rya

Hihňajík! Viktorka je napsaná podle hromady lidí a se mnou má společné především to, že mluví, jak jí zobák narostl (a hodně čte, ale takovejch je! ;) ).

Obrázek uživatele Aveva

Člověče autorko, mně celou povídku připadala Viktorka jako tvoje vtělení :o)

Obrázek uživatele Rya

Jenom tak trošku ;)

hurá
tenhle příběh happy end potřeboval
připitoměle se culím a co nejdřív si to sjedu celé znovu a okomentuju komplet

Obrázek uživatele Rya

Jé, to se těším! A děkuju.

Teprve teď jsem si všimla, že se to tu postupně doobjevilo celé v rámci jedné povídky, takže se mi to neozvalo v RSS. Ale hrozně chválím, je to krásné, budečské a přesně taková fanfiction, na kterou jsem měla náladu už hrozně dlouho. A máš úplně speciální plus za zahrnutí Děčínska (není nic lepšího, než číst povídku a říkat si "jojo, to by mohlo být támhle u nás na kopci" :)), ale do notýsku ti ho zapíšu až pokud mi řekneš, co máš za inspiraci pro Viktořice :))

Obrázek uživatele Rya

Merboltice (mezi Verneřicemi a Starým Šachovem), památková rezervace roubenek a kamenných můstků. děkuji za krásný komentík :-).

*hned si to šla najít na mapě*
no jo! včetně rozhledny!

Obrázek uživatele kopapaka

A spokojenost.
S koncem - i když jsem po té předchozí kapitole očekával něco jiného...
Líbilo se - skoro bych napsal, kdy se pustíš do něčeho dalšího, ale před dubnem to nemá smysl :)
Tak hlavně ať ti to píše.

Obrázek uživatele Rya

Děkuji moc.Teď se pustím do nějakýh drabblat... :-)
(a co jsi čekal?)

*dojatá*
*slzí*
A to už se mi dlouho nestalo (pokud nepočítám můj výstup v Ústí minulý víkend).
Má to skvělý happy-end, přesně tak, jaký si to zaslouží! A teď se budu ještě víc těšit na viktorkovské drabbly, když už tu nemám co dočítat.
*radostně poskakuje*
Moc dobře se to četlo a bylo to zajímavý, příjemný (i když místy pro postavy nepříjemný) a miluju ty postavy!

Obrázek uživatele Rya

Jsem taky dojatá a taky jsem moc ráda, že sis čtení užila.
Tyhle postavy se napsaly v podstatě samy. Vzhledem k jejich svébytnosti si nepřipadám jako naprostá narciska, když přiznám, že je mám taky ráda :-)
Děkuju - i za ně - za podporu.

Obrázek uživatele strigga

Někdy v dubnu jsem psala, že si ji konečně přečtu.. a začala jsem a moc se mi to líbilo, ale pak jsem asi po třech kapitolách nějak přestala. Nejspíš proto, že jsem si pořád říkala, že budu číst na etapy, ale v hloubi duše mi bylo jasný, že až se k tomu jednou dostanu, stejně to přečtu jedním dechem najednou, což se taky dneska stalo. :D
Je to úžasný příběh. Přidávám se ke Keneu, taky si získávám závislost (jestli jsem si ji už teda nezískala dávno :)). Akorát se mi u tvých povídek stává, že chci říct strašně moc věcí - a pak mi dojde, že tím jen mnoha slovy popisuju, jaký je život. Protože tvoje příběhy jsou jako on. A to je fakt asi největší poklona, jakou ti umím složit :) protože když člověk celou dobu vidí sám sebe někde ve Viktorce, v Matyášovi, v Šimonovi a v polovině dalších postav (:D), prostě se to strašně blízce a krásně čte. A vždycky to ve mně zanechá hrozně uklidňující pocit, kterej ale zároveň dlouho zpracovávám a nosím v sobě jako talisman. Děkuju :) i že v postavách, který v sobě žádnou nevidí, probouzíš jejich výjimečnost.

Obrázek uživatele Rya

Já jsem tak ráda, že to nepíšu nadarmo. Takoví čtenáři jako ty by se měli vyvažovat zlatem (a stejně by to bylo málo!) :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Po dlouhé době jsem se vrátila k budečským povídkám a vidím že Viktorka je dokončená a že přibývala do jednoho souboru, takže na mě nevyskočilo RSS a nevšimla jsem si ničeho nového. :-)
Já ty Merboltice normálně vidím!
Záporák je parchant bezpáteřný. Děsila jsem se, kdy se objeví Lukana, ale tohle jsem vážně nečekala!
Viktora a její rodina včetně té přiženěné jsou moc roztomilí a sympatičtí. Na Josefovi od začátku něco je. :) Říkala jsem si, jestli to těm dvěma vyjde. Jsem ráda, že ano! Kdo nezná tyhle dvojice, které spolu chodí už dlouho a vědí to všichni kromě nich. :)
Brácha je trochu telecí, takový typický brácha. :) A moc se mi líbí Šimon. Ideální švagr!
Dmýška jsem poznala!
Miluju, když někdo umí popsat i obyčejné jako neobyčejné. :)

Obrázek uživatele Rya

Děkuju moc za krásný komentář!
Skoro jsem dostala chuť si to po čase zase přečíst :-)