Chrastava loaded

Obrázek uživatele Ebženka
Štítky: 

xxx

Část 1.

Ráno bylo zase mlha a zima. Tady je koncem října každý ráno mlha a zima, teda s výjimkou dnů, kdy lije jako z konve a dnů, kdy je až nechutně krásně a ať se podíváte kamkoliv, dalo by se to fotit na pohlednice. Uvařil jsem si kafe a s první cigaretou jsem postával u kuchyňského okna. S šťouravým pocitem, že něco se někde schrulo, a že to bude práce pro mě. V noci byl klid, většinou je. Ovšem když se něco podělá, a zvlášť když se to podělá potichu, tak to stojí za to. Vítejte v severních Sudetech.
Všude kolem jsou malebný kopce a lesy, kde roste spousta hub (no aby ne, tolik zbytkový magie aby pohledal), a všude jsou baráky plný buď radonu nebo starý křivdy. Lidi, co v nich bydlí, teda teď myslím ty starý baráky se špatnou minulostí, většinou vůbec nemají páru o tom napětí, co se jim štosuje ve sklepě a jenom čeká, až otevřou zaprášený dvířka nebo na zahradě kopnou do díry, do který kopat sakra neměli. A nejhorší jsou ty mladý idealisti, jak řekl klasik, ty vám vlezou všude. To se mladej týpek z pražskýho paneláku rozhodne, že se navrátí k přírodě, že má dost konzumu a chce svejm dětem pořídit ničím nezkalený přírodní zážitky, a tak si koupí ruinu někde v pohraničí a začne na ní chovat kozy. A rekonstruovat. Tihle blázni jsou otupělí z panelákovýho stereotypu. Přijdou do baráku, nadechnou se, a: "To je atmosféra!" Jasně, atmosféra. Když mají štěstí, tak je to jenom zatuchlina, plíseň a dřevomorka. Když mají smůlu, začnou za nějakej ten pátek chápat, proč že v tom baráku tolik let žádnej majitel dlouho nevydržel.
Na dveřích mi visí cedulka "Ing. Jaromír Slavíček, geologické průzkumy, měření radonu" a není to žádná lež, když si mě někdo pozve, abych mu našel studnu nebo změřil, jestli mají v ložnici radon nebo ne, tak dostane informace pravdivější a spolehlivější než od ledajakých flinků z úřadu. To proto, že se nemusím spoléhat na přístroje. Mám magii. A taky šestej (nebo sedmej, kdo by to počítal) smysl.

No a dneska se mi už od rána na krku ježily vlasy, jenže já ne a ne přijít na to, odkud vítr vane. A z Vyšehradu taky žádný echo. Ani mezi lidma. Teprve když jsem šel odpoledne na pivo s hasičema. Jo, jsem u hasičů, je to praktický. Hasiče volají hned, když někde něco bouchne, spadne nebo hoří, a nebo když je potřeba někoho vyprostit, sundat... No a hasiče mají lidi rádi. Hasiči pořádají v lednu ples, v létě den dětí, a další pijatyky, a vůbec jsou to veselí a príma chlapíci, to ví každej. No to je jedno, bylo spousta smíchu. Není to prdel? Blažkovejm ukradli zahradního trpaslíka.

Já byl jedinej, kdo se smíchy neválel pod stolem a nevymejšlel konspirační teorie, k čemu moh bejt komu dobrej (dvojsmyslný smích, několik fousatých vtipů o špičatých čepičkách a o velikosti, na který nezáleží). Když se kluci ptali, cože jsem takovej nerudnej, řek jsem jim, že děti toho trpaslíka měly rády. To nebyla žádná lež, všichni mrňousi z okolí chodili s mámou nebo bábou na procházku k trpaslíkovi, ještě když já byl malej capart. Vydržel jsem u toho plotu dřepět a hrát si s kamínkama hodiny. Trpaslík byl svým způsobem můj kámoš. A ne jen tak ledajakej. Kámoše, co umí vytvořit ochrannou bariéru třetího stupně, byste taky chtěli. Blažkovi houby věděli, co měli na zahrádce. Jasně že je to naštvalo, když zmizel, ale kdyby věděli, o co přišli, určitě by se jim spalo o dost hůř.

Zaplatil jsem poslední pivo a šel jsem se na to kouknout. Barák, až na to prázdný místo na betonový desce za plůtkem, vypadal stejně, prostě komunistická výstavba s šedivou fasádou a sedlovou střechou v nesprávným sklonu, nade dveřma žlutá plastová stříška, v předsíni dvě řady luxfer, příliš velký okna. Počasí bylo hnusný. Nikde kolem žádnej náznak magický aktivity. Možná to byla jenom klukovina a trpaslík se zejtra najde vystavenej nade dveřma radnice nebo policejní stanice, přizdobenej cizí podprsenkou, někdo ho donese zpátky Blažkovým a zase bude spousta vtipů. Možná. Nastavil jsem signální okruh, šel jsem domů namazal si chleba se sýrem a snažil se nemyslet na to, proč Blažkovic barák, barák lidí, kde nikdo nikdy nečaroval, potřeboval ochranu. Třetího stupně. Myslet u jídla na práci je nezdravý, můj synovec Hugo mi to vždycky říká. Je mu jen patnáct, v Budči se svou praktickou magií taktak prolejzá, ale jídlu ten kluk rozumí. Umí uvařit skvělou rajskou.

Dojedl jsem a šel jsem nahlásit toho trpaslíka nahoru. Teda na Vyšehrad.
Vodní hladina v kuchyňském dřezu se utišila a potom se v ní objevila tvář spojovatelky před tabulí, na které byla jména, některá z nich propojená čárami křídou.
"Dobrý den, hlásím zmizení silného ochranného artefaktu v okolí Liberce, obec Chrastava."
Spojovatelka pozdvihla obočí. "Přejete si spojení s panem Vrbenským?"
"Ne, děkuji, může to být planý poplach, stačí vyřídit vzkaz. Formulář přikládám. Na viděnou!"
Položil jsem list papíru v plastových deskách na hladinu. Roztočil se, pak ho vcucnul vír a spojení se přerušilo.
S Karlem Vrbenským jsem se rozhodně osobně domlouvat nehodlal. Možná je praktický, když je šéf policejního vyšetřovacího týmu telepat, ale taky je to sakra děsivý. Stačej mi lokální duchové a magický pasti, nemusim mít husí kůži ještě i z vlastního nadřízenýho. Jsem detašovanej pracovník a snažím se bejt detašovanej co nejvíc to jde.

Vzal jsem si bundu, foťák a vyrazil na podvečerní procházku. Kolikrát jsem litoval, že nemůžu mít psa. Když se po malým městě couráte jen tak, je to divný. Když se couráte se psem, nikdo se na nic neptá. Akorát že já chodím na místa, který psům nedělají dobře. Nemá smysl předstírat, že tu jen tak venčím, když se pes klepe strachy, kňučí a nechá se vléct na vodítku jako na sáních. Tak dělám fotky.

Blažkovic barák byl pořád normální. Blažkovic bábi byla ještě venku, okopávala skalku, na sobě starej prošívanej kabát, v ruce motyčku a vedle sebe zahradnický nůžky a kýbl s odpadním bejlím. Betonovej plácek zel prázdnotou, jako kdyby někdo z tácu ukrad' bábovku.
"Brýden. Tak co, pani Blažková, trpaslík furt nikde?" opřel jsem se o plot.
"Brýden, pane Slavíček, kdoví co s nim která mrcha závistivá provedla. A taková to je škoda."
"Nojo, děti ho měly rády, žejo."
"Úplně se vám bez něj cejtím ztracená."
"No, třeba budete mít štěstí a někde se najde. Třeba si ho jenom někdo půjčil na nějakou klukovinu."
"Kdo ví. Ani nevim, jestli v noci usnu. Měli jsme ho co pamatuju, dali ho tátovi Zejdlovi, když jsme se nastěhovali do novýho, a holka jako malá si myslela, že vod baráku zahání strašidla. Určitě ho někdo ukrad a prodal za drahý peníze, však to byla starožitnost. Taky sem už přemejšlela, že si přilepšim k důchodu a koupim místo něj nějakýho novýho, barevnýho."
No, to měla babko ta tvá holka jako malá o moc víc zdravýho rozumu než máš teď ty, říkal jsem si, když jsem zamával a pomalu šel dál. Signální okruh nic. A byl bych vyrazil na návštěvu k Zejdlovým, jenže starej pán i jeho žena už umřeli a dcera s rodinou je v zahraničí už od šedesátýho devátýho. Prej se usadila někde blízko Salemu. Pana Zejdla jsem si pamatoval už jako malej kluk, ukazoval mi triky s vodou, a když jsem šel poprvé na Budeč, poslala mi paní Zejdlová na oslavu dort. Když se naši odstěhovali do Prahy, ještě si chvíli psali.
Dávalo smysl, že jestli Zejdlovi věděli o nějakým nebezpečí kolem toho domu, snažili se jeho obyvatele ochránit. Bohužel se na to už není koho zeptat. Máma sice ještě žije v Praze u bráchy, jenže už jí hlava nefunguje. Poslouchá rádio, rozdává upatlaný bonbóny a všude kolem sebe vidí anděly, takže se dá říct, že se má na starý kolena skvěle, jenže se toho člověk od ní moc nedoví.

Za posledními domky se otvírala louka a kus za ní začínal les. Napravo vedla silnice kolem hřbitova, kde už občas blikaly dušičkový svíčky. Dušičky budou za dva dny. Hřbitovy na severu Čech znám jak svý boty - chodím sem pracovně dost často a rád. Připadám si tu příjemně a domácky, asi jako na návštěvě u pratetičky Hildy. Na hřbitově se totiž, i když se to nezdá, obvykle neděje nic tak strašnýho. Místa starých zločinů jsou mnohem horší. Baráky, kde bydleli nacisti. Baráky, kde bydleli Němci, které pak odsunuli. Židovské a smíšené rodiny, jejichž členy nejdřív posílali do koncentráku, potom je odsunuli kvůli německému původu a jestli někdo zbyl, tak mu znárodnili majetek a zavřeli ho za kulactví. Válečný zločiny a křivdy na obou stranách. Pasti lidí, co odcházeli, a nechtěli svůj barák odevzdat bez boje. Holky, co čekaly děti s německými vojáky. Holky, co čekaly děti s ruskými vojáky. Komunistický podrazy a zrady, lidi bez kořenů nastěhovaní sem kdoví odkud. A ovšem taky Černý Chlum. To je několik set let stará historie. Bývala tu kdysi Černá škola, znáte to - strašidelný mlýn, učni měnící se v havrany, každý rok jeden z nich musel zemřít, a tak dále, však to do nás v hodinách historie na Budči cpali horem dolem. Škola vyhořela už tak dávno, že na tom místě není nic než potok, stromy a ostružiny, jenže půda je nasáklá strachem a smrtí dodnes, a na hrobech těch mlynářských učňů místní kouzelníci vysázeli ochranné květiny. Ale konec černýho folklóru. Trpaslíka jsem nikde nenašel, ani podle bariéry. Je to pech.

Došel jsem domů. Z Vyšehradu přišel vzkaz, že není hlášena žádná neobvyklá situace. Šel jsem spát. Druhý den jsem měl akci na okraji Liberce, hasičské cvičení, zavolal jsem bráchovi, a pozítří byly Dušičky.

Na Dušičky pršelo. To je špatný a znamená to pohotovost. Pro hasiče, protože přívalové deště určitě zatopí nějaký ten sklep, i pro vyšehradskou kriminálku, protože to je magicky nevhodná kombinace. Takže místo abych slavil s rodinou v Praze a nacpával se dušičkovou hostinou, objížděl jsem autem v pršiplášti kritická místa a podával hlášení. Taky proto se mnou nikdy dlouho nevydrží žádná ženská, ve službě jsem prakticky pořád. Kromě několika drobných úniků negativní energie nedošlo k ničemu.

Třetího listopadu paní Blažkovou odvezla sanitka. Dostala mrtvičku. U ženské v jejím věku to není nic neobvyklého.
Jenže já se byl podívat u jejich domu a potom i u ní v nemocnici. Někdo, nebo něco, ji pořádně magicky pocuchalo. Nechal jsem jí na nočním stolku křišťál. Můj signální systém se neozval, a to znamenalo jediné: ať za to mohlo cokoliv, přišlo to zevnitř. Z domu.

xxx

Část 2.

Byli čtyři odpoledne a já už obešel všechny místa, odkud by snad bývalo bylo mohlo něco uniknout. Jasněže neuniklo. A tak jsem se šel poptat k ověřenýmu zdroji.
Isaidesovi jsou stará kouzelnická rodina, která tady v Chrastavě přečkala všechny rány osudu už od dob, co se sem za Karla IV. dostali. Mladý už dávno odešli za kariérou do Prahy, ale poslední dobou jezdí zpátky čím dál častějc a vypadá to, že se na starý kolena vrátí do rodný usedlosti. Důvod, proč tu vydrželi, je nasnadě - v jejich rodině se dědí už po několik pokolení talent pro ochranný a maskovací kouzla, takže jejich utajení je prakticky neprůstřelný, a navíc jsou to všichni Kočky. Jsou trochu divný, ale mám je rád. Poslal jsem jim po vodě krátkou zprávu, že se stavím, a vyrazil jsem.

Miluška Isaidesová (73 let) mi uvařila kafe, ukázala na zbytek bábovky na stole a usadila se do křesla. Pohodlnýho. Bruneček Isaides (75) se uvelebil na kanapi a rozpředli hlubokomyslnou konverzaci o historický knize, co Miluška vyhrabala na půdě. Isaidesovi vědí něco o všem, a o něčem toho vědí spoustu, ale přimět je k tomu, aby vám řekli, co potřebujete, je fuška. Mnohem zajímavější téma je pro ně debata o astrálním jevu, co byl poprvý pozorovanej za třicetiletý války nebo proroctví, který se má splnit asi někdy za tři sta padesát let.
Po pár minutách se mi konečně povedlo přivýst řeč na historii Chrastavy a na Blažkovy. Nebudu vám zahlcovat uši vším, co mi Miluška pověděla, protože hlavní výsledek byl nula. Jestli existuje na Liberecku jiná rodina, která je stejně dokonale nudná a nezajímavá jako Blažkovi, a ve který se v minulosti vůbec nic nestalo, tak si vymaluju kuchyň na růžovo. Prostě tu žijou odedávna už po generace, kořeny mají v Německu, ale žádná nová náplava, aklimatizovaný Češi. Žádný náhlý úmrtí, žádná zásadní válečná křivda, žádný násilí, žádný... cokoliv. Prostě nic. Dopil jsem kafe, poděkoval a vyrazil dál.

Po cestě jsem přemejšlel, co s tím, protože Vyšehrad volám jen v nejhorším. Radši bych to tady vyřídil sám. Na druhou stranu, stejně budu muset brzo podat hlášení. Ale radši bych podával takový to "problém vyřešen" než "pomóc, nevim co s tim".
Co by to svinstvo mohlo bejt. Barák je komunistickej, i když postavenej na místě, kde už kdysi stál jinej. Takže duchy bych hledal ve skepě nebo vůbec dole. Svépomocí postavenej. Materiál sháněli určitě kde se dalo. Možná něco zazdili do základů?

Doma jsem postavil na čaj a zavolal hlavní ležení. Když se hladina v dřezu ustálila, byl den hned o něco veselejší, protože službu měla Anička. Anička, abyste rozuměli, není žádná tupá blondýnka, co umí jenom dělat čáry po tabuli, Anička je prostě prima holka. Kdybych na ni nebyl starej, hned bych ji pozval na rande. Jenže když já absolvoval, ona se učila zvedat do vzduchu peříčko, a navíc se mnou stejně žádná ženská nevydrží, takže jsem ji jen pozdravil, poptal se, jestli je její život dost vzrušující (otočila oči v sloup, a že když mě vidí, tak už snad radši ani po žádným vzrušení netouží) a nahlásil jedno magické zranění závažného charakteru, k péči pro odborného léčitele, a plánovaný průzkum místa činu, kde došlo k magickému úniku.
Nedá se nic dělat, Anička je vážně chytrá holka. Optala se mě, jestli mám na akci dostatečný jištění.
"Ale jasně že jo, bez obav, to zvládnu."
"Takže nemáte. Že jsem se ptala. Ne abyste strkal pracky, kde to není bezpečný, vy dobrodruhu! Od toho tu je přece zásahovka, oni jsou na to vybavený."
Tak jsem jí nabídl, že za tu péči ji pozvu na večeři. Dostal jsem ještě jednou vynadáno a pak jsem se odpojil.

Dalším problémem bylo, jak se dostat do toho baráku. Nemůžu tam nakráčet jen tak a prolízt ho od půdy po sklep, to by mi neprošlo. Ale tyhle překážky se kolikrát samy vyřeší dřív, než člověk čeká. Šel jsem na pivo, k Adamovým, a bingo, tady sedí mladej Blažek a utrápeně kouká do piva. Asi mu už někdo narval pár panáků, aby tu starost utopil. Tak jsem se hned vetřel. Nebylo potřeba ho vůbec pošťuchovat, sypal to ze sebe jako písničku, očividně už poněkolikátý.
"Chudák máma. Já jí řikal, že tak brzo po jídle by neměla dělat nic namáhavýho. Eště v jednu okopávala na zahrádce, udělalo se jí šoufl, tak si šla lehnout do postele, a za hodinu už ji Lucka našla bez sebe. " Zamručel jsem něco neurčitýho, a pak mě napadlo:
"Ty, Honzo, a nemáte v baráku nějaký geopatogenní zóny? Nechceš je změřit, jestli to u vás neni nebezpečný? Tyhle zóny jsou hrozně vošajslich a můžou takovou mrtvičku urychlit. Přece jen, máš tam rodinu."
Honza se na mě kouknul tak zoufale, jak už to jenom nešťastnej opilec dokáže. Tak jsem mu pomoh' zaplatit, zved jsem ho ze židle a odved domů k jeho ženě. Však by to někdo stejně udělat musel, a aspoň nebude mít zejtra kocovinu tak velkou.

Když jsem tam byl, vysvětlil jsem Lucii, že jim změřím zóny, ona mávla rukou, že pro ni za ni. Když jsem dovedl manžela z hospody brzo a v přijatelným stavu, mohl jsem cokoliv. Vytáhl jsem z kapsy Krabičku č.1 a vzal to od půdy. Nechali mě chodit po baráku skoro úplně volně, měli jiný starosti. Jen občas Lucie nebo ve světlý chvíli Honza koukali, co dělám, ale pochopitelně toho moc neviděli.

Krabička č. 1 je samozřejmě podvod. Pípá a bliká ve vhodným okamžiku, ale ve skutečnosti nic nedělá. Zóny a zdroje umím najít sám, magie vole, ale bez techniky bych byl podezřelej. Však to znáte. Osahal jsem podezřelý zdi, zkusil pár vyhledávacích kouzel, a nikde nic.
Barák byl skoro čistej. Řek jsem jim, kam babičce přestěhovat postel, aby se rychlejc uzdravovala, až se vrátí z nemocnice. Jasně že ne podle zón, když to měli OK, ale tak, aby viděla z okna a netáhlo na ni ode dveří. Když je necháte přestěhovat postel, vždycky uděláte dojem. A navíc je potěšilo to "až se vrátí". Trochu mě zarazilo, že ani ve sklepě nic nebylo. Rozloučil jsem se, a když se dveře zavřely, pomalu jsem procházel k brance.
Zastavil jsem se u plošinky, kde zela virtuální díra po trpaslíkovi. Byla obklopená skalkou. Já teda kytkám moc neholduju, ale základní znalosti zas mám, to jo, a tady bylo všechno. Naprostá óda na maloměstskou vegetaci. Bombastický skaliska sestavený ze šutrů každej pes jiná ves, na nich kytky, který by za normálních okolností nikdy vedle sebe nekvetly, a to celý korunovaný betonovým pláckem s trpaslíkem. Kdyby ty lidi věděli... tak třeba tamta kytka, co ještě dokvítá, je mírokvět. Sází se na hroby, ve kterých leží kriticky mrtví, zombie, upíři a podobná čeládka, aby klidně odpočívali a nedělali bordel na povrchu. A támhle... stop, zpátky: Kde stará Blažková přišla k mírokvětu? To je kouzelnická kytka. Roste málokde, většinou tam, kam ji zasadili kouzelníci, aby plnila svůj účel. Tady v okolí roste jenom na dvou místech, na hřbitově a na Blatech, co bejval Černej mlýn. Na hrobech zavražděných učedníků...
V hlavě se mi páska posunula o hodinku dvě zpátky, do kospody, když Honza povídá "Eště v jednu okopávala na zahrádce, udělalo se jí šoufl,.." a sklonil jsem se k těm kytkám. Kytky se tvářily jako neviňátka. Kolem byla místama čerstvě rozhrabaná černá hlína. Mou pozornost přitáhlo něco, co z ní vyčuhovalo. Kus pískovce. Roh. Uměle opracovanej kámen, podle stopy po nástrojích, asi to bejval schod - to zas podle ohlazený plochy. Představil jsem si velkou roubenou chalupu s pískovcovým schůdkem. Kolem teče potok a vzadu je slyšet klapot mlýnskýho kola. Natáhnul jsem ruku a dotkl se kamene.
Já vůl.
Udělalo se mi zle, jak mnou proletěly stovky let v jednom okamžiku.
"Shora na krku jsem cítil tlak, jako by mi někdo chtěl násilím sklonit hlavu. Najednou to na pravý tváři bolestivě plesklo.
"Pamatuj, že já jsem Mistr."
Než jsem stačil cokoliv udělat, cítil jsem políček i zleva.
"Pamatuj, že ty jsi žák."
Ucítil jsem tlak, jak se mi do hlavy dobejval někdo další, a nebyl při tom zrovna něžnej.
Vzpíral jsem se proti jhu, který mi tisklo hlavu k zemi a zoufale jsem se snažil vymanit z jeho područí. Je konec dvacátýho století, tohle sou kurva přežitý metody! Pod krkem mi ocelový pařát svíral neviditelnou ohlávku jako dobytčeti na porážku. Ještě chvíli, políbím černou knihu a budu zatracený. Za sebou jsem cítil tíseň zástupu ostatních učedníků, kteří už peklu propadli a rok za rokem čekali na svou smrt, bude-li si ji Mistr přát. Leda by mě moje děvče vysvobodilo, děvče s hlasem jako skřivánek, a před vnitřním zrakem se mi objevil obrázek Aničky ve spojovatelně s černou tabulí za zády. Anička? Anička je obyčejná holka z ústředny! Píše se 1995, před šesti lety padli komunisti, před patnácti jsi dostudoval Budeč a ona byla prcek na prvním stupni. Není třicetiletá válka, nejsi učedník ve mlejně. A nikdy se nepleteš do černý magie. Je to iluze, je to iluze, je to sen, jsi geodet a čaroděj, tak sakra čaruj, čaruj, je-li ti život milý.
Tak jsem sebral poslední zbytky sil a čaroval jsem.

xxx

Ćást 3.

V uších mi krákali havrani a z těch divnejch zvuků se mi v puse dělalo hořko. Z kohoutku kapala voda do dřezu, havrani asi usnuli, protože to otravně cinkalo do ticha, kapka po kapce, nedotáhnul jsem kohoutek, chtělo se mi pít, ale točil se se mnou svět a ten odpornej žbluňkavej zvuk se mi zarejval do spánků. Zmlkni, vodo, než se havrani zase vzbudí. Chtěl jsem si trochu líp srovnat hadry, co jsem na nich měl hlavu, byl to můj kabát a smrděl trochu hospodou, jenže jsem se nemohl nadzvednout. Pod levým loktem mě tlačila bota. Ležel jsem doma na podlaze v předsíni a snažil se vzpomenout. Měl jsem udělat něco důležitýho, a nebyl jsem si jistej, jestli je to hotový a můžu klidně vyspávat kocovinu, nebo jestli se mám snažit vstát. Koukal jsem na dveře od bytu. Dveře... měl jsem zavřít nějaký dveře. Bránu. Vzpomněl jsem si, jak jsem zatahoval magickou clonu. V hlavě mi zaznělo úlevný kovový cvaknutí, jak závora zaklapla.

Asi moc nahlas, protože zase přiletěli havrani. Pak se roztočilo mlýnský soukolí, Mrtvej chod, hnusně zaskřípalo a roztočilo se s nepříjemným klepáním. Ne, to někdo tluče na dveře... Buch buch buch... buch buch buch... kameny drtí, kolo se točí, bílej prach se mi zažral do kůže, divná mouka, co mě špiní zvenku i uvnitř, a do toho zase to ohlušující ticho s kapajícím kohoutkem. Znamení na čele pálilo jak oheň, chtěl jsem ho umejt tou vodou, ale nedokázal jsem vstát, na čele vypálenej cejch jako dobytče. Roztočila se mi hlava a chtěl jsem tomu uletět, ale ať jsem mával jak jsem mával, něco mě drželo, přikovanýho k tomu chaosu, a trhalo mě to pomalu a nemilosrdně na kousky. Mlýnská podlaha byla pokrytá střípky lidských kostí. Ležel jsem na nich, v puse pachuť popela, bolest z čela mi vystřelovala všude po těle a přezka z kanady se mi zarejvala do lokte, kabát smrděl zatuchlým kouřem a přepáleným tukem a v uších mi suše a hořce krákali havrani. Pak se mi najednou bolest na čele ztratila, místo cejchu zbyla jen úleva a bylo mi tak lehce, jako by mě fénix v perutích choval. Nebo jako by mě andělé nesli. A já vyletěl až do nebes a v nich jsem se rozplynul.

Když jsem se znovu probral, ležel jsem v posteli. Něco mě plácalo po tváři a v rukou mě studil kus křišťálu. Nade mnou se skláněla ošetřovatelka v hráškově zeleným plášti, na krku měla budečskej medailon s hadem a snažila se mě vzbudit. Kolem dokola bylo nemocniční světlo a nemocniční nábytek popsanej uzdravujícíma runama, a k tomu všemu nade mnou visela kapačka s podezřelým lektvarem. Očividně čáry neumí všechno.
Tak jsem se nechal propleskat do bdělýho stavu, a pak jsem se nechal vyslechnout vyšehradským kolegou. Dostal jsem mírně vynadáno a mírnou pochvalu, protože bránu jsem fakt zavřel, i když mě to málem stálo krk. Taky mi předal pozdravy od zbytku rodiny. Synovec mi vzkázal, že jsem borec, brácha, že jsem vůl a máma poslala pytlík bonbónů. Kámen mezitím zajistili a odvezli, takže už u Blažků při okopávání skalky žádný nebezpečí nehrozí. A stará Blažková už se z toho taky hrabe, jenom jí museli trochu pročistit hlavu kvůli těm halucinacím a pár těžkejch snů ji asi ještě čeká, ale na to stačí bylinkovej čaj před spaním. Taky ho piju. Po litrech.

Mám sakra štěstí, šéf na tom zrovna není zdravotně nejlíp, jinak by mě po takovým průseru zpovídal on, ale co jsem slyšel, nejradši by ho asi dotáhli sem a zastlali do protější postele. Takže mám vlastně taky sakra štěstí, že je na tom natolik dobře, že se může bránit a já mám pokoj pro sebe. Jo, a ještě jedno sakra štěstí do sbírky. To bylo vlastně první a nejdůležitější. Že totiž Aničce z ústředny zrovna končila služba, a protože je to zatraceně chytrá ženská a vidí mi až do žaludku, tak si udělala výlet a přišla mě zkontrolovat, jestli nevyvádím blbosti. Někdy v tu chvíli, kdy předávala službu, jsem se musel dovlíct domů, ale na cestu se nepamatuju, jen na to, jak mi prokletí drtilo mozek. A kdyby se mi nevloupala do bytu, sám bych si pomoc nikdy nezavolal. Jo, to se stává idiotům, co si hrajou na hrdiny a zavíraj sami a bez jištění stovky let starý portály.
Když mi druhej den přišla vynadat, přinesla taky kus štrůdlu, takže jsem si s plnou pusou pohodlně ležel a tvářil se zkroušeně, ale zas ne moc, aby si nemyslela, že jsem se napravil a že zejtra už chodit nemusí. A přemejšlel jsem, jestli jí říct, jak jsem jí vděčnej za to, že mi umyla z čela to černý znamení a zastavila tím účinky kletby. Bez toho už bych čuchal k fialkám zespodu. Ale ona to nejspíš věděla.
Tak jsem jí místo toho dal seznam nóbl restaurací, ať si vybere, kam chce pozvat, až mě odsud pustěj. Znovu mě zpucovala, že jsem sotva slez hrobníkovi z lopaty, a už si vymejšlím, ale koneckonců ta prémie za uzavření případu, co dostanu, je vlastně její, takže se nevykrucovala dlouho, a když odešla, půl hodiny jsem se usmíval na pytlík od kapačky jako idiot.

Za pár dní už jsem vesele chrastil klíčema u sebe doma. Bylo tam uklizeno, kytka zalitá, na stole štrůdl a v lednici čerstvý zásoby. Tak na tohle bych si snadno zvyknul. A k tomu jsem si nesl v tašce spoustu dobrot od bráchovy rodiny. Ale štrůdl, ten Hugo peče nerad. Snad jí to ještě aspoň chvíli vydrží. Hned jak jsem se trochu vzpamatoval, vyrazil jsem na procházku. Namířil jsem si to rovnou za Blata, na Černej Chlum, a chvíli jsem chodil mezi křovím, kopřivama a ostružiním, až jsem ho našel. Stál kousek od potoka, špičatou červenou čepičku otlučenou a tvářil se trochu ublíženě, i když to asi pracovala jenom moje bujná fantazie.
Jak jsem to tušil, když babka Blažková okopávala zahrádku a uštípla kus toho kamene, bariéra se ji snažila ochránit, a jak se navázalo magický spojení, trpaslíka to vcuclo do portálu jak do černý díry, a šup tam, odkud ten starej mlýnskej schod přišel. No a protože pak byla brána otevřená, stačilo se dotknout holou rukou. Někdo měl Blažkový vysvětlit, že všechno to hrabání v hlíně jí nedělá dobře na záda.
Tak jsem ho sbalil do batohu a kouzlem trochu nadlehčil, přece jen to je na trpaslíka pořádnej kus šutru, a dones jsem ho zpátky. Stará paní zářila jako sluníčko, a i když se ještě belhá a klepou se jí ruce, zavelela mladým a museli ji odvést na zápraží kouknout se, jak mu to na plácku před domem sluší. Jenom ta ochranná bariéra už není stoprocentní, ale na obyčejnej nemagickej barák je to pořád luxus. Odkejval jsem jim nějaký ty řeči o vandalech, co se nestyděj krást zahradní ozdoby, a protože už jsem toho měl dost, pomalu jsem se odšoural domů na svůj hrnek bylinek před spaním.

Jestli já už nezačínám trochu stárnout.

xxx

KONEC

Komentáře

Obrázek uživatele Arengil

Divná mouka, chuť popela a černej pakt... Při krákání havranů a návratu Mistra se mi tajil dech a černá kniha mi ho vyrazila úplně. Skvělá povídka, vážně. A přitom úplně civilní.

Obrázek uživatele Ebženka

Chní chní, děkuju!

Obrázek uživatele Aries

Tohle je jedna z nejlepších povídek, co jsem v poslední době četla.

Obrázek uživatele Ebženka

Píchni do mě prosím špendlíkem, ať neprasknu. :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Wow, drsnýýýý!

chvílemi jsem skoro nedýchal. A třeba Anička nakonec podlehne kouzlu životní zralosti. ;)

Tohle je jednoznačně povídka, ke které stojí za to se vracet. Má úžasně dušičkovou atmosféru, v tom nejlepším slova smyslu. Navíc, prolínání literatury a místopisu má svoji sílu. Vždycky, když jedu vlakem přes Chrastavu, vzpomenu si na tvou povídku a nasávám atmosféru.
"baráky plný buď radonu nebo starý křivdy" je obrat, který by zasloužil nějakou cenu.
Ochranný trpaslík je vynikající příspěvek do budečské mytologie.
Moc se mi líbí vyprávěcí styl - ironický, noirový a k tomu vtipné lakonické dovětky typu "A umí vařit skvělou rajskou".
Komunikace skrz dřez je bezvadný nápad a při opětovném čtení povídky ho oceňuji ještě víc.
Černý Chlum - já nedávno byla na Zlatém!
"Zastavil jsem se u plošinky, kde zela virtuální díra po trpaslíkovi..." - Tohle je neskutečně kouzelné propojení všedního, komického a regulérní hrozby.
Věta "Kytky se tvářily jako neviňátka" zůstane navěky v mém srdci :-)
Z pasáže, kde dojde k propojení s Mistrem, mrazí a je to skvělá paralela s Krabatem. Je to výborná vize se všemi správnými motivy - cejch, mouka, havrani. Abych si konečně přečetla Preusslerovu verzi.
Anička je fajn a věta "půl hodiny jsem se usmíval na pytlík od kapačky jako idiot" je famózní.
Šťastný konec jsem si vyloženě užila. Ach!