Viktorčina drablátka

Drablata jsou řazena chronologicky podle vývoje příběhu.
Všechna pocházejí z DMD 2013

VELKEJ ÚKLID

Svýho času jsme se s bráchou na chalupě střídali. V tý době jsem o něj mívala opravdu strach. Nijak zvlášť se nesnažil zakrejvat stopy divokejch mejdanů. V očích měl podivnej výraz, napůl zoufalej a napůl lačnej.
„Mohl bys tam občas něco udělat,“ soptila jsem.
„Například?“
„Uklidit! A namazat dveře, například! Vržou!“
Ukliď si v životě, chtěla jsem mu říct.
Ale netroufala jsem si.
Příště to bylo zase stejný.
Pak jsem jednou přijela a dveře do vypulírovanejch místností byly tichý jak kočičí krok.
„Něco novýho?“ zeptala jsem se po návratu.
„Coby,“ usmál se. „Uklidil jsem.“
O týden pozdějc mi představil Šimona.

Den:
DMD č. 9. pro 9. 4. 2013. Téma: Vrzavé panty

OTCOVSKÁ HRDOST

Než jsem se na chalupu odstěhovala já, bejvala většinou prázdná. Ale jednu dobu tam dost často jezdíval brácha.
Nejdřív s partou kamarádů.
Pak už jen ve dvou.
„Doufám, že si na chalupu nevozíš děvčata,“ prohodil jednou při večeři táta.
„Ne, tati,“ odpověděl brácha. „Žádná holka tam se mnou nikdy nebyla.“
Táta se potěšeně usmál.
„Jsem na tebe pyšný, synku. Dnešní mladí lidé a sex,“ zavrtěl hlavou. „Znám statistiky. Jsem rád, že ty jsi jiný.“
Máma vzdychla, vstala a začala sbírat nádobí.
Bráchova tvář byla prázdná a já cejtila v krku hořkost.
Někdy může bejt pravda jenom vláknem, zapleteným do lži.

Den:
DMD č. 3. pro 3. 4. 2013. Téma: Statistika nuda je

PEKELNEJ STRACH

Na činčání jsem nikdy nebyla. Budečskej hábit, co jsem nosila osm let, mi úplně vyhovoval.
V Praze jsem ovšem v hábitu chodit nemohla. Jednou jsem slyšela holky na sesterně, jak si o mně vykládaj, že se neumím pořádně oblíknout ani namalovat. Což je teda nespravedlivý, protože namalovat se umím. Jenomže se pak bojím sama sebe.
Pak mi Šimon, bráchův kluk, vyprávěl, že jsou na netu stránky, kam ženský posílaj fotky těch špatně oblečenejch a dělaj si z nich srandu.
Tomu jsem nevěřila, ale stejně mě to vyděsilo.
„Bojí se pekla, které nikdy neviděla,“ kroutil hlavou brácha. „Táta by měl radost.“

Den:
DMD č. 2. pro 2. 4. 2013. Téma: Krášlení

VÝLET

Děkuji Dangerous za zapůjčení postav Ondry a Daniela.

Žádný bráchovo a Šimonovo kamarády jsem neznala a z toho, že pojedeme na výlet v pěti, jsem byla dost neklidná.
Ale vypadali sympaticky, jak stáli na nádraží a vstřícně se usmívali. Ten tmavovlasej, Daniel, měl v očích něco povědomýho. Otisk přestálýho smutku, opuštěnosti, takovej, jakej museli mít Jeníček s Mařenkou, když zjistili, že jsou v lese sami.
Stejnej smutek, jakej má v očích Šimon.
Jenže z Daniela jsem cejtila, že už je z toho lesa venku.
A Šimon v něm pořád bloudí.
Ten den jsme se hodně nasmáli, a to bylo dobře, protože smích vyhání smutek z očí.
Na chvíli.

O PSECH, KOČKÁCH A LIDECH

Příjezd kluků ke mně na chalupu připomíná nacvičené drama.

Šimon: Ahoj, pesové! (drbe Big a Bena za ušima) Kdepak máme sestry Bennetovy?
Kočky se k němu sbíhají ze všech stran.

Brácha: Nech ta zvířata na pokoji!

Šimon: usedá do křesla, obležen chlupatými tvory.

Brácha: Jako bych mluvil do větru! Celou noc budeš kašlat!

Šimon: To se nedá nic dělat. (pateticky) Láska bez utrpení jest ničím!

Brácha: (zvedá oči v sloup): Doufám, že sis vzal aspoň prášek. Jinak se vůbec
nevyspíme.

Šimon: (nevinně) Ty chceš dneska v noci spát?

Brácha: Ty chceš dneska v noci kašlat?

Šimon: Vzal jsem si prášek.

Den:
DMD Bonus č. 1. pro 4. 4. 2013. Téma: Do větru - drama

DEN UMÍRÁ V RŮŽOVÉ

V letní podvečer vyšlapeme na Strážnou horu, vylezeme na rozhlednu a koukáme, jak se slunce ukládá mezi kuželovitý kopce Středohoří.
Obloha je nejdřív modrá, pak zrůžoví a nad obzorem je tyrkysově zelená. Světlo se zvolna vytrácí, pomaloučku umírá pod našima nohama, aby se mohla narodit noc. Ta chvíle má v sobě tolik jímavý krásy, že se mi do očí tlačí slzy.
Otočím se na bráchu a Šimona, jestli je to taky tak bere, jenže oni už se do kraje nedívají.
Koukaj jeden na druhýho.
Tak je tam nechám a potichu se vytratím.
Nemusím být u všeho.
A vy taky ne.

NA KAMENNÝ HŮŘE

Dárek pro Dangerous; ona už ví za co ;)

Nad chalupou je břidlicovej svah. Po svatým Jiřím tam chodíme chytat zmije, aby mohli Týnka s Josífkem na maliny. Hady nosíme v pytli nahoru na Kamenec.
Nemám hadí jazyk jako slavnej Potter, ale na přivolání to stačí. Chytáme je do ruky. Stačí bejt rychlej a nebát se.
Šimon se bojí.
Stejně si to chce zkusit.
Neboj, říkáme mu s Josefem.
Jenže to musí říct brácha, aby se Šimon odvážil.
Od tý doby, co přišel o domov, zabydlel se Šimonovi v očích zraněnej, opatrnej výraz.
Jenom když se podívá na bráchu, je v nich naprostá důvěra.
A zmiji chytí jako nic!

Den:
DMD č. 6. pro 6. 4. 2013. Téma: Klácení zmijí

ČERNEJ LED

Jsem malá, maličká, uvězněná ve kře černýho ledu, kolem kterýho se horce vzdouvá zuřivost.
Vzpomínky mě opouštějí. Vědomí zvolna vychládá.
Zapomínám listí a kamení, vůni posečený louky v pravý poledne.
Zbytek paměti mě přivazuje k jménům kopců, kotev země, vlajkových stožárů kraje.
Strážná hora, Havraní vrch, Kamenná hůra.
Nejsem sama sebou, jsem pomstou, horkým plamenem mrazivý nenávisti.
Vlhošť, Ostrý, Hájenec, Mlýn.
Zapomínám ryby a ptáky. Zapomínám tváře svejch milovanejch.
Za černým ledem plavou lidský oči.
V konečcích mejch prstů se sbírá vražednej oheň.
Oči jsou bezbranný, udivený.
Neznámý.
Až oheň vzplane, vyhasnou navždy.
V posledním okamžiku je poznám.
Patřily Šimonovi.

Den:
DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

PŘÍKLADY TÁHNOU

Růže mám nejradši šípkový. U horního plůtku nám roste pár keřů.
Chystám večeři a koukám oknem do zahrady na Josefa, kterej opatrně setřásá růžový kvítky do čepice. Roztržitě uvažuju, proč to dělá. Že by chtěl přilepšit králíkům?
Brácha se Šimonem dorazí z výletu až se soumrakem, utahaný a zpocený.
„Vezmu si čistý ručník, můžu?“ hrne se Šimon do naší ložnice.
Na prahu okouzleně zavzdychá.
Koukneme mu s bráchou přes rameno.
Postel oblečená do růžovejch plátků vypadá jako ze snu.
Brácha obrátí oči v sloup.
„Ty máš teda nápady, člověče,“ prohodí k Josefovi.
Pak popadne misku a odhodlaně vyrazí do tmy.

Z BUDOUCNOSTI

Tohle drabble je pro Ave, která chtěla příběh z budoucnosti, a pro Kleio, která si přála smíření.

O dětech debatovali kluci od dubna 2013, kdy do toho šla Francie. Čtyřletá Nia přibyla do rodiny hned potom, co se ledy prolomily u nás. Nejroztomilejší dítě na světě.
Nejedna rozhádaná rodina se smíří přes vnoučata. Ale u Šimonovejch rodičů to byl opravdu zázrak. Patřili mezi zarputilé odpůrce adopcí tohohle typu.
Dokud se čirou náhodou nesrazili s klukama a malou ve Stromovce.
Koukali na sebe beze slova. Pak Nia z nějakýho důvodu chytila Šimonovu mámu za ruku a držela ji jako klíště.
Myslím, že v tu chvíli sevřela do něžnejch klepýtek i její srdce.
Zbytek uzdravil čas a dobrá vůle.

Den:
DMD č. 13. pro 13. 4. 2013. Téma: Klepeta

ZDRAVÍME A TĚŠÍME SE, TVOJI P.I.F.K.A.

Toto drabble spadá do neexistujícího cyklu Viktorka po dvaceti letech.
Věnováno Ave.

Prej už po tý operaci nebudu žena.
Ani nevím, kdo tak blbý slova řekl.
Mám to za sebou, ležim v nemocničním pokoji a prohlížím si obrázky, podepsaný legrační zkratkou. Namalovali je naši mrňousové.
Brácha, Šimon a starší část party cestujou s Matyášem po Africe. My jsme dostali na starost potěr, a nakonec s nima válčí Josef sám.
Iana, Naiina provorozená. Adélka a Kryštof, naše vnoučata. Filip, nejmladší z bráchova čtyřlístku.
Písmeno P znamená Pepa.
Soukromej vtípek. Josefovi neříká nikdo Pepo. Ale my tak říkáme – jistý jeho části.
Pepa se na mě těší.
Najednou se cejtim strašně moc a nádherně žensky.

Den:
DMD Bonus č. 5. pro 18. 4. 2013. Téma: P.I.F.K.A.