Romance o lovci a lišce

Pro Aries k narozeninám.
Všechno nejlepší!

V tišině lesní náhlý ruch,
hlaholí roh a řinčí meč,
štěkot psů, mužů hlučná řeč
z lovu se těší pánů kruh.
Hbitý ohař po stopě běží,
mlázím se mihne liščí chvost,
kuš je však rychlá, lovců dost,
kořist unikne jen stěží.

Své psy volá jeden z pánů.
Krev mladá tak horce tepe.
„Sám, k čertu, ji uštvu lépe
než s bandou zpitých kumpánů!“
Už stopou letí pán, kůň, psi,
a lišku čeká jistá smrt,
ženou se za ní o zlomkrk
bez soucitu či lítosti.

Jak by na zeď narazili,
psi zavyjí, zpět se vrací.
Marně pán dech klením ztrácí,
smečku ztratil v krátké chvíli
Kůň jakby se stínu lekl,
vzepne se a jezdce shodí,
útěkem se vysvobodí,
byť by se pán třeba vztekl.

Těžce se sněhem brodí pán,
a neví proč, a neví kam.
Vstříc kruté pomstě spěchá sám,
předivem kouzel oklamán.
Tu na mýtině vidí stát
dívku, a v ruce bílé meč.
Pochopil lovec chytrou leč
té, kterou odvážil se štvát.

Však víc než strachem zasažen
omráčen je hrdou krásou
zajat pannou rudovlasou
tak nepodobnou žádné z žen.
Pokorně na kolena kles,
nabídl hrdlo ostří meče
a odevzdaně čekal vkleče
až v hrob se změní tichý les.

„Vím, paní, že jsem pochybil,
hájemství tvé rušil drze.
Trest přijmu, vždyť po zásluze
určen je tomu, kdo vstoupil
nepozván do cizích hájů,
zaslepen vášní loveckou,
vnikl v doubravu budečskou,
do končin čar, kouzel, tajů.

Však než uchystáš tělu zmar
než duši svoji svěřím Bohu,
svol, ať věnovat ti mohu
na důkaz úcty skromný dar.“
Hrot meče sevřel do dlaně,
z krůpěje krve rudý květ
vykvetl, za ním dalších pět.
Kytici zvedl oddaně.

Skryla tvář bledou do květů.
„Snad, lovče, to sám osud byl,
kdo tě sem za mnou přivábil
Z dělicí čáry dvou světů.
Zde magie je domovem,
tvé ruce kouzlení znají
z krve kvítí život dají
jak úrodná by byla zem.“

„Jen triky pouhé, má paní,
bavím se takhle od mala.
Díky, že jsi dar přijala,
ač je to jen dětské hraní.
Já ochotněji hledím vstříc
smrti, mzdy jisté za zločin,
tvou laskavostí zbaven vin
netoužím po ničem už víc.“

„Nuže slyš, lovče, ortel svůj,
propadls hrdlem za smělost,
za vášeň lovu, hříšnou zlost,
život jsi ztratil. Teď je můj.
Za prostý hábit směníš šat,
tvým mečem bude husí brk,
stříbro, ne zlato, zdobit krk.
A pilně budeš studovat.

Až naplní se daný čas,
že ses rád toulal po lese,
Les tvým domovem stane se,
Ty budeš jeho strážcem zas.
Ochráncem lišek v houštinách,
bdělým hlídačem lesních tvorů,
jenž znáti bude každou noru
A odežene od ní strach.“

Odešel s ní pán, a šel rád,
nikdy se zpátky nevrátil.
Mágem se stal, však skromně žil
V tišinách lesních napořád.
Dodnes lišky vyprávějí
za temných nocí liščatům
o tom, kdo chrání jejich dům,
a komu vždy věřit smějí.