Dospělost

11:32, 11. červenec 1940, čtvrtek
Café Montmartre, Staré Město

Přisypával si do kávy (do pravé kávy, která se v podnicích, kam Alf většinou chodíval, zázračně objevovala i takhle uprostřed války) pořád víc a víc sušeného mléka. Nesnášel hořkou chuť. Obecně nesnášel kávu. I čaj. Jenomže kakao se už nedalo dostat ani tady a něco si dát musel. Usrkával skoro studený nápoj. Jestli se Alf brzo neobjeví…
Podlaha zaskřípěla.
„Good morning, my boy,“ popřál mu Alf a přesně mířeným pohybem hodil klobouk na věšák.
Jakub se usmál.
„Je skoro poledne.“
„Long night, my friend,“ ušklíbl se vysoký Angličan. Pak se ale slitoval a přešel do češtiny. „Moc jsem toho včera nenaspal. Kávu, zlato,“ mávl na číšnici, „černou, samozřejmě.“
Zasmál se vtipu, který očividně chápal jen on sám, sesunul se do křesla vedle Jakuba a zmocnil se novin.
„Ani to nečti. Skopčáci čistě náhodou zapálili budovu Bibliotheque Magique, ale naše ministerstvo pořád odmítá uznat, že za nimi stojí černá magie. Nebýt Řádu, už by dávno napochodovali do Budče.“
„Byrokrati,“ Alf pokrčil rameny, „díky nám jim neteče do bot, tak proč by je to mělo zajímat.“
Začetl se do Ranního Vyšehradu.
„Well,“ řekl po chvilce, „uvidím, co se dá dělat.“
Jeho prohlášení by bylo nedávalo moc smyslu, kdyby Jakub nevěděl, že některá slova jsou označena malou nenápadnou tečkou. Společně tvořila jistou adresu. Alfovým úkolem bylo poslat ji dál.
Alf obrátil na další stránku a zaklel.
„Damm, zlato,“ luskl na číšnici, „whisky. Dvojitou a bez ledu.“
Sklenice se objevila prakticky okamžitě, protože servírky Alfa odjakživa milovaly.
„Na vlast,“ zvedl ji se sarkastickým úsměvem.
Jakub si trochu povzdechl a usrkl bahnitou směs kávy a sušeného mléka.
„Netvař se tak pohřebně,“ mávl rukou Alf. „Nehodlám starému dobrému ostrovu věnovat víc, než tenhle mizernej drink, co předstírá, že je whisky. Teď jsem doma tady. A večer, večer, kamaráde, jdu do biografu s majitelkou nejdelších nohou na tomhle břehu Vltavy.“
„Která má tu čest tenhle týden?“
„Jak jen se… znáš ji. Ta hezká blondýnka z Pohořelce. Její otec má apatyku.“
„Adéla Krobová? U sester, Alfie, její otec hlavně chová jednorožce, jestli si s ní…“
Nedokázal to dopovědět. Cítil, jak mu stoupá červeň do tváře. Měl Alfa rád, ale někdy si vedle něj připadal jako malé dítě. Alf se ale jen zasmál a přátelsky na něj zamrkal.
„Vždycky jsem chtěl umřít našpikován jednorožčím rohem.“
„Prošpikován,“ opravil ho Jakub a rozhodl se nedopíjet zbytek kávy. „Musím běžet,“ omluvil se. „Ale uvidíme se večer, pokud se ovšem dokážeš odtrhnout od blondýnky.“
„Beze strachu,“ mávl na něj Alf a labužnicky si zapálil cigaretu. „Sejdeme se jako obvykle.“

21:41, 11. červenec 1940, čtvrtek
Hanspaulka, Praha

Ukrýval se za odkvetlým šeříkovým keřem. Byl nádherný večer. Ulice do přicházející noci vydechovaly teplo, které spolykaly přes den. Ve tváři cítil vánek.
Pozoroval muže s hnědou koženou aktovkou, který postával pod pouliční svítilnou. Nesvítila. Jen mu poskytovala oporu.
Tahle akce se mu nějak nezamlouvala. Něco tu bylo špatně. Jakub si pořád ještě nebyl jistý, co si vlastně myslí o intuici, ale pokud nějakou měl, říkala mu, že sledovat nácka přes celou Prahu za jasného odpoledne by mělo být daleko složitější. A přitom tenhle chlápek určitě nebyl zelenáč. Potřásl hlavou. Možná má jen příliš málo zkušeností. Poslední dobou měl pocit, že každý den jen zjišťuje, že je výrazně hloupější, než by si kdy myslel.

16:48, 15. prosinec 1939, pátek
Druidská škola vysoké magie v Budči

Tadeáš Kabta ťukal klouby pravé ruky o mramorovou desku stolu a čekal na odpověď.
Jakubovi se zatočila hlava. Ne snad z toho, že za nacisty stojí černá magie nebo z toho, že vzniká odbojová organizace, která má proti ní bojovat. To první věděli snad všichni a to druhé bylo jen otázkou času. Jenomže doktor Kabta se chystal obnovit Řád. Ten Řád! Řád, který měl ve znaku spirálu a o kterém Jakub přečetl stovky příběhů. Celé dětství snil o Kristýně zvané Sudička a o velmistryni Slaměnce. O boji s velkým a malým zlem. Říkali mu, že jsou to jen pohádky a že skutečný Řád vypadal jinak. Že skutečný Filip de Moley se nikdy nestal jedním z jestřábů na obloze a že na konci už Řád místo se zlem bojoval s vnitropolitickými rozbroji. Jenomže Jakub stejně trávil celé noci sněním o tom, jak je jedním z těch, co zastavili golema a v rukou třímali fialový meč.
Snažil se, aby mu oči moc nesvítily, když odpovídal.
„Samozřejmě, že přijímám.“

14:15, 10. červenec 1940, středa
Centrála skupiny Rabe, Praha

„Žádá o setkání, pane,“ zasalutoval předpisově Hans, ale němčinu nepoužil. Jeho velitel to neschvaloval. Prý se mají řádně vcítit do nepřítele. Hans se narodil v Klatovech a babička na něj volala „Jendo!“ Nepotřeboval se do nepřítele vciťovat, potřeboval si pamatovat, kdo to vlastně je.
Plukovník Sturm se na něj laskavě usmál a Hansovi přejel mráz po zádech.
„Ale to je milé,“ popostrčil si brýle po nose. „Pan Blackmoore nás dokonce sám vyhledal. Tím mi myslím ušetřil trochu starostí. Obávám se, že další schůzka už by se neobešla bez podezření a já preferuji možnost ovlivnit okamžik, kdy Řád zrádce odhalí. I když…,“ zkoumavě se zadíval na list pergamenu, který držel v ruce, „musím přiznat, že mi to trochu bude chybět. Pátrání po vhodných kouzlech pro mne bylo intelektuální výzvou.“
Plukovník si přihladil zbytky prošedivělých vlasů a smutně se zadíval na přeplněnou knihovnu. Hansovi bylo Blackmoora skoro líto. Sám měl sestru.
„Co mu mám odpovědět, pane?“
„Samozřejmě navrhněte schůzku, poručíku. Pošlete někoho, koho Řád už zná. Heinricha například? A požádejte ho, ať se příliš často neotáčí. V tomhle případě chceme, aby byl sledován. Je načase se Alfréda Blackmoora zbavit. Ať se Řád klidně trápí s tím, co všechno nám vlastně prozradil.“

21:43, 11. červenec 1940, čtvrtek
Hanspaulka, Praha

Jakub moc dobře věděl, že je to hloupá úvaha, ale v tuhle chvíli byl šťastný. Vždycky mu tvrdili, že je dětinské chtít se stát hrdinou a on to samozřejmě chápal. Jenomže pak přišel Tadeáš a Řád a najednou hrdina byl. Přesně jako ve svých dětských představách. S pár kompromisy. Vždycky je nutné dělat kompromisy. Ale žádný z nich nebyl příliš velký a kvůli žádnému z nich si nemusel připadat jako podrazák. Byl hrdina. On i jeho přátelé.
Muž opřený o lucernu kouřil a vypadal neškodně. O jeho spojení s nacisty ale už věděli dávno. I o tom, že pochází ze staré kouzelnické rodiny. Ideální kandidát pro skupinu Rabe. Kdyby tak jeho náckovští kamarádíčkové věděli, že už se tenhle Heinrich dávno prozradil, určitě by ho na žádné konspirační schůzky neposílali.
Jakub si pohrdavě odfrkl. Někdy mu vůbec nebylo jasné, jak se vlastně nacistům podařilo dobít půlku Evropy.
Okolo rychlým krokem prošel muž. V ruce držel noviny a přistoupil k postavě pod svítilnou. Pak trochu natočil tvář a dopadlo mu na ni světlo z okna sousedního domu.
Poznat ho bylo jako rána pěstí přímo do žaludku.

0:15, 12. červenec 1940, pátek
byt Dagmar Hodáčové, Bubeneč, Praha

Nebyl to skutečný bar. Byl to obyčejný byt, na jehož dveře jste zaklepali, a pokud vás Dáša alespoň trochu znala, otevřela vám a nalila skleničku. Čas od času se tam objevila většina mladších kouzelníků, poslouchal se swing, a pokud přišlo dost děvčat, dalo se i tancovat.
Eva swing neměla ráda a rozhodně nehodlala být „děvčetem, se kterým se dá tancovat“, ale stejně sem chodila. Dáša měla vždycky slušné pití, a pokud se člověk, nebo v Evině případě liška, chtěl dozvědět, co se kde zrovna šustlo, nebylo v kouzelnické Praze lepší místo.
Přejela místnost očima. Štěrbiny mezi lidmi se přesouvaly do rytmu a skrz cigaretový kouř bylo těžké cokoli zahlédnout. Musela se prodrat davem, aby ho našla. Jakub seděl u okna a v prstech s úzkostlivě čistými nehty svíral skleničku bezejmenného šnapsu.
„Že prý biograf,“ řekl, když ji uviděl. Mimořádnou schůzi Řádu svolal on. Nedovolil by si na ni přijít opilý. Přesto by Eva docela uvítala, kdyby se obtěžoval tajemné narážky vysvětlit, když už je trousil. Významné zvednutí obočí si ale neodpustila.
„Já vím, už je čas,“ odložil po chvíli sklenici na parapet. Pod staženou roletou se rýsoval proužek světla. Venku svítil měsíc. Jeho stříbrná záře zkreslovala realitu. Jinak si Eva nedokázala vysvětlit strach v Jakubově tváři.
V Dášině bytě se scházela velice zajímavá společnost, ale to nebylo vůbec nic proti těm, co navštěvovali její sklep.

21:13, 25. červen 1940, úterý
Centrála skupiny Rabe, Praha

Přejel rukou těsně nad vodní hladinou. V jednoduché kameninové misce se náhle objevila mužská tvář. Černý podklad zkresloval barvy do odstínů šedi, ale oči vznášející se na hladině byly temné a pichlavé stejně jako ve skutečnosti.
„Zdravím vás, příteli,“ usmál se plukovník Sturm na svého kolegu. „Zdá se, že jsme zaznamenali úspěch.“
„Takže váš plán vyšel?“ von Drang zvedl obočí a plukovník potlačil touhu do misky plivnout.
„Zcela bezchybně. Blackmoore nám předal signifikantní množství informací o Řádu. Nicméně díky naší malé…,“ poklepal na dřevěnou krabici, v níž byl svinut pergamen, „výhodě se Kabta nikdy nedoví, kolik toho víme. Dovolil jsem si vymazat jeho vzpomínky na naše setkání.“
„Dobrý nápad, Fridrichu,“ usmál se von Drang. „Velice rád konečně Kabtovi zatnu tipec. Jsem jedno ucho.“

1:03, 12. červenec 1940, pátek
pražská pobočka Řádu šneka, Bubeneč, Praha

Alf neměl páru, proč Jakub svolal schůzku. Za Tadeášovy nepřítomnosti sice šéfoval Řádu (čert ví proč, protože byl zelenej, jak irský kopce), ale většinou mu to moc do hlavy nestoupalo. Rozhodně ne tolik, aby jen tak z plezíru pořádal tajný zasedání uprostřed noci. Alf z toho neměl dobrej pocit. Když vyťukával tajnej kód na dveře Dášina sklepa, cukala se mu ruka. Buď to mělo něco společnýho s intuicí, nebo s tím, že mu už zase došla cigára. Hned jak vešel dovnitř, bylo jasný, že něco šlo hodně na levačku. Místo všech pražskejch členů Řádu tam stáli jen Eva a Jakub a tvářili se zatraceně navztekaně. Zatrnulo mu, když pomyslel na dva sobotní večery, které se mu záhadně vytratily z paměti. Najednou na něj dopadla všechna nervozita z uplynulýho měsíce.
„Damned I…,“ angličtina, zatraceně, tohle byla angličtina a on musel mluvit česky. Nebyl si jistej, co se děje, ale muselo to bejt špatný. Někdy si přál, aby raději zůstal v Anglii.
„Takže víš, co se děje?“ Jakub svraštil obočí, což na jeho dětském ksichtíku vypadalo skoro směšně. Občas si musel připomínat, kolik tomu klukovi doopravdy je.
„Ne,“ procedil Alf mezi zuby a málem by na sebe byl za ten ledovej tón pyšnej. „Nemám sebemenší tušení. Byl bys tak hodnej a vysvětlil mi, co se sakra stalo?“
„Co se stalo?“ usmála se Eva a zamrkala nekonečně dlouhýma řasama. Muselo to bejt moc zlý, protože tyhle svoje famme fatale triky používala jen na nepřátele. Ovšem když to rozjela, tak si většina chlapů nezvládla všimnout ani toho, že krásná zrzka, která se na ně tak pěkně culí, má dlouhej huňatej ocas. Až na to že Alf ji znal. Věděl, jak vypadá bez šminků a po dvou hodinách plácání se ve Vltavě.
„Nevím, sakra,“ vyštěkl a připadalo mu, že se všechno v něm zhroutilo do malý ostnatý kuličky. Jako tehdy, když poslal k čertu otce. Kdyby se alespoň tolik nebál o Claire.
„Víme o tvém malém…,“ Jakub se zarazil. Zřejmě ho nenapadalo nic dost sarkastickýho. „Setkání s nacisty. Nevíme, cos jim prozradil a už vůbec nevíme, jestli to bylo poprvé. Takže mi řekni, kamaráde, za jak dlouho můžeme čekat návštěvu?“
Pod Alfem se málem podlomily kolena. Ani si snad nenamlouval, že by to nečekal, ale připravenej na to rozhodně nebyl.

17:45, 18. června 1940
Praha Hlavní nádraží

Venku bylo zataženo a špinavá okna nádražní haly ještě umocňovala šeď oblohy. Ovšem k tématu jejich schůzky se dnešní počasí hodilo výrazně lépe, než rozverná secesní budova.
„Jak jste se rozhodl?“ zeptal se Hans a dal si záležet na tom, aby zněl neutrálně. Blackmoorova situace byla politováníhodná. Nicméně jediná laskavost, kterou mu mohl prokázat, spočívala v tom, že neoddaloval nevyhnutelné.
„Dám vám informace, které chcete,“ přikývl Blackmoore a oči mu těkaly ze strany na stranu.
„Výborně.“
„Ale ne bez podmínek,“ doplnil rychle. „Chci důkaz, že je Claire v pořádku. A děti samozřejmě také. Do té doby vám nic neřeknu.“
Hans se usmál. „Ale no tak, pane Blackmoore. Nejste v situaci, kdy byste si mohl klást podmínky. Ale samozřejmě vzkaz vyřídím nadřízeným. Možná vám vyhoví.“
„Hell,“ zaklel. „Vím, že mě máte v hrsti. Nepotřebuju, aby mi to nějakej zatracenej skopčák furt připomínal.“
„Jen klid, pane Blackmoore,“ poklepal mu Hans na rameno. „Připravte se. V nejbližších dnech vás budeme kontaktovat.

1:25, 12. červenec 1940, pátek
pražská pobočka Řádu šneka, Bubeneč, Praha

Nadechl se. Čerstvej vzduch by byl lepší. Nebo cigáro. Nepamatoval si, kdy naposledy spal. Celá ta věc s Claire… Poslední dobou usínal nad ránem a zdály se mu divný sny. Jakubovi ve vlasech probleskovaly jiskřičky vzteku. Rozumnej kouzelník by se už dávno naučil takovou věc ovládat.
„Já nevím,“ potřásl Alf nešťastně hlavou. Neměl právo dovolávat se u nich soucitu ani přátelství. Věděl, co mrňavému Němci na Wilsoňáku slíbil. Jen netušil, jestli a jak ten slib dodržel. Měl Jakuba rád. I Evu. Ale oni jeho už ne.
„Měli bychom sehnat Tadeáše,“ skočila jim do řeči Eva. Zapálila si cigaretu a kouř mu vyfoukla přímo do obličeje. Zhluboka se nadechl. Alespoň něco.
„Kabta se má vrátit ve středu,“ připomněl jim. Neodvážil se použít velmistrovo křestní jméno. Vážil si ho. Navzdory celý tý šaškárně s inspirací středověkem.
Jakub ho sjel pohledem.
„Nebudeme čekat,“ prohlásil. „Jednoho mizernýho zrádce zvládnu.“
Zvedl ruku a Alfovi blesklo hlavou, že ho hodlá zabít. Jakoubek byl idealista a zásadový trdlo. Na takových nechává zabíjení následky. Skoro ho zarazilo, že se bojí víc o něj, než o sebe.

23:08, 17. července 1940, středa
byt Evy Zrzavé, Vinohrady, Praha

Už spala, když ucítila, jak se někdo stočil vedle ní. Zbystřila, začenichala a vzápětí se zase uklidnila. Tadeáš cestoval kamenem a voněl křídou. Zhluboka se nadechla všech pachů, které na něm ulpěly v cizině. Mezi nimi byl i jeden pozoruhodně známý.
„Ty už jsi mluvil s Jakubem?“ otočila se zvědavě.
Posadil se a opřel o skříň, která tvořila jednu stěnu pelechu.
„Nenechal se odbýt,“ pokrčil rameny. „Bylo by to počkalo do rána.“
Položila mu hlavu do klína. Milovala ho, ale stejně se do mléčně bílé mlhy, co měl místo očí, dívala nerada.
„On si to strašně bere,“ povzdechla si. „Neví, co s tím. Neumí se vyrovnat se zradou od někoho, koho má rád.“
„Hlavně neříkej, že jsi mi to říkala,“ zabořil jí prsty do vlasů. „A pojď spát. Do rána to počká.“
Posunula se, aby se vedle ní vešel, a nadzdvihla peřinu (v posteli možná spát odmítala, ale slušnou přikrývkou nepohrdla). Mezi stěnou a skříní bylo místa jen tak tak pro dva.
„Alf je cítit pravdou i lží zároveň,“ pošeptala Tadeášovi chviličku před tím, než se oba začali zajímat o úplně jiné věci.

15:38, 12. červen 1940, středa
Staré Město, Praha

„Víte, vždycky jsem měl pergamen za legendu.“
Muž s vyšisovaným ksichtem a jasně modrýma očima nevypadal, že by blafoval. Beze všech okolků oslovil Alfa na ulici a zatáhl ho do jedný ze zaprášených putyk na Starém Městě. Potom mu ukázal fotografii. Šedou, zrnitou, ale s pečlivým popiskem.
„Já samozřejmě nepředpokládám, že mi budete věřit bez důkazů.“
Skopčák usrkl trochu čaje. Opovážit se srkat čaj před Angličanem… A vůbec, pít v hospodě čaj…
Z Alfova půlitru odkapávala pěna. Bezmyšlenkovitě kreslil tekutinou po stole kolečko.
„Touto dobou už by vás měl zastihnout dopis od sestry. Její nejstarší chlapec trpí… jak jen se… tuberkulose, ja? Samozřejmě nemohu ručit za spolehlivost válečné pošty…“
Odmlčel se. Alf už dopis četl. Mohl to být podraz. Úplně klidně. Kolečko se změnilo ve spirálu a pak v neuspořádanou změť čar. Alf si možná o svojí rodině nemyslel nic moc dobrého, ale Claire byla výjimka. A i kdyby nebyla… Ze vzpomínek se vynořily příběhy, které jim vyprávěla chůva. Třeba o dívce, na kterou seslali vyrážku tak strašnou, že se škrábala, dokud nevykrvácela. On i Claire morbidní historky milovali. Představil si ji, jak si zarývá nehty do tváře, a obrátil se mu žaludek.
„Ale pokud si to přejete, můžeme vám poskytnout lepší důkaz,“ usmál se skopčák.

12:31, 29. duben 1940, pondělí
Centrála skupiny Rabe, Praha

Plukovník Sturm měl hlad. Věděl, že je to přízemní, ale nemohl si pomoci. Von Drang možná nebyl jeho nařízený, ale rozhodně měl výrazně větší vliv než plukovník. Bohužel si však liboval v dlouhých hovorech okolo poledního.
„A propos, Fridrichu, k vaší zprávě o členství Alfreda Blackmoora v Řádu…“
„Ano, Gerharde?“
„Myslím, že bych měl jistou… pomůcku, která by nám mohla pomoci přesvědčit ho ke spolupráci.“
„Výborně, Gerharde,“ usmál se Sturm a spolkl sliny. Na oběd si bude muset počkat ještě hodně dlouho. „A prozradíš mi, o co se jedná?“
Baron von Drang měl nepříjemný zvyk sdělovat významné informace až po té, co puntičkářsky prošel veškeré výkazy, které pražská pobočka magické brigády říšské armády vypracovala.
„Ale samozřejmě. Jak jistě víš, vlastním rozsáhlou kolekci předmětů vztahujících se k černé magii. Dokonce si troufám říci, že tohoto času se jedná o největší evropskou sbírku. Popravdě přemýšlím, že ve své závěti vyčlením významný finanční obnos pro nadaci, která by po mé smrti sbírku spravovala a vhodným způsobem sdílela s veřejností. Možná museum…“
„Gerharde,“ přerušil ho Sturm. „K věci.“
„Ach ano,“ z von Drangových očí se vytratil pološílený sběratelský lesk, „v mé sbírce se mimo jiné nachází i jistý pergamen, jehož historie je velmi úzce spjata s rodem Blackmoorů. Je to dlouhý a pozoruhodně krvavý příběh, nicméně vidím, že jsi netrpělivý, a proto tě seznámím jen s hlavními body. Pergamen vyrobil v dobách normanské invaze anglosaský čaroděj, jako pomstu tehdejšímu lordu Blackmorovi, který zabil jeho syny. Jedná se o velice komplikovaný nástroj, avšak použití je jednoduché. Jakákoli kletba, kterou je na pergamen napsána společně se jménem člena rodiny Blackmoorů, okamžitě a bez šance na obranu postihne dotyčnou osobu.“
„Kletba ale nedokáže zlomit přísahu,“ upozornil ho Sturm. „A my víme, že členové řádu přísahají Kabtovi svou věrnost.“
„Ale Fridrichu,“ usmál se blahosklonně von Drang, „to samozřejmě vím. Jen málokterá přísaha však dokáže odolat tváří v tvář utrpení vlastní rodiny.“

17:05, 19. července 1940, pátek
hluboko v žulovém masivu nad Vltavou

Klepal se a nemohl chytit dech. Nenáviděl malé prostory. A teď by uzavřen v nevelké polokouli uvnitř jednolité kamenné hmoty. Jen kouzelníci z rodu Kabtů se uměli skrýt uvnitř skály. A jen málokterý z nich s sebou dokázal do nitra hory někoho vzít. Což byl přesně ten důvod, proč na světě nebylo lepšího místa, kde uspořádat konspirační schůzku s Tadeášem Kabtou. Někdy nenáviděl vlastní racionalitu.
„Tady,“ podal mu velmistr láhev vody.
„Díky,“ napil se. Rozhodl se paniku ignorovat. Však ona to po chvíli vzdá.
Tadeáš trpělivě čekal a začal mluvit až v momentě, kdy se Hansův dech zklidnil a byl schopen ho plně vnímat.
„Jeden z našich očividně zradil. Nicméně velice přesvědčivě mi tvrdí, že si nepamatuje, co prozradil, ani proč. Vzhledem k tomu, že mé přesvědčovací prostředky obvykle bývají účinné, mám tendenci mu věřit.“
Hans přikývl. Očekával, že se hovor stočí tímto směrem.

21:13, 19. července 1940, pátek
Rudolfova štola, Bubeneč, Praha

Chvílema bylo až směšný, jak pořád musel myslet na cigaretu. Jako by to byla nějaká strašně stará magie, co všechno vyřeší. Jakub ho nakonec nezabil. Tolik rozumu ještě měl. Jen ho zavřel do starý stoky, která provrtávala Letenskej kopec. Byla tu zima, mokro a obecně to tak nějak nepříjemně připomínalo Anglii. Alf uměl česky slušně, ale určitě neznal slova, která by vysvětlila to, co udělal. Alespoň tváří v tvář Jakubovu zklamání přetavenýmu do vzteku to nešlo. S Kabtou to ovšem byla naprosto jiná záležitost. Velmistr teď stál před ním a natahoval ruku.
„Co to je?“ zeptal se, protože se neodvažoval uvěřit svému štěstí.
„Cigareta,“ odpověděl Tadeáš. „Neboj se, žádná z Eviných speciálních směsí. Obyčejná egyptka.“
Opatrně se pro ni natáhl. Nohy měl ztuhlé na kámen, ale i tak byla od Tadeáše hloupost uvolňovat mu ruce.
„Co za ni?“ ušklíbl se.
„Pravdu.“
„Jak už jsem řekl Jakubovi. Neznám pravdu. Jen její část.“
„Já vím,“ přikývl Tadeáš. „Zapal si. O mluvení se postarám já.“
Zapálil si. Co taky jinýho?
„Mám v Rabe informátora. Takřka od začátku se Řádu povedlo německou magickou brigádu infiltrovat, což – jak jistě uznáš – představuje důležitou strategickou výhodu. Tak důležitou, že ti můj člověk nemohl pomoci. Musel nechat Němce, aby tě vydírali. Naštěstí informace, které jsi jim předal, jsou výrazně méně cenné, než ty, které dává on nám…“
„Co jsem jim řekl?“ skočil mu do řeči Alf. „Tadeáši, já si nic nepamatuju. Jen mi zmizela dvě odpoledne. A řekl ti taky proč…“
„Řekl mi všechno. Vyprávěl mi o pergamenu, který je… řekl bych prokletím tvého rodu, kdyby to neznělo tak hloupě. Starost o vlastní rodinu… je mocná zbraň. Nebudu tě vinit, že jsi podlehl. Navíc musím připustit, že jsi jim toho vzhledem k situaci prozradil překvapivě málo. Do určité míry ses zachoval statečně. Ale jsi členem Řádu a já nemohu jen tak přejít to, co se stalo.“
Alf natáhl do plic trochu kouře. Chápal, že tajná organizace nemá využití pro někoho, kdo skáče, jak se na středověkým pergamenu píše. Ani ho moc nezamrazilo, když ho napadlo, že tohle je možná jeho poslední cigareta. Vždycky měl na tyhle věci dlouhý vedení. Alespoň, že toho nevyžvanil moc. Třeba si tuhle patálii odskáče jen on sám.
„A co se mnou teď hodláš udělat?“
„Bohužel, Alfe,“ pokrčil Tadeáš rameny. „Možná se ti podařilo omezit množství informací, které jsi předal, ale pořád jsi pro Řád rizikem.“
Alfovi se málem zatmělo před očima. Jakub možná vraždy schopný nebyl, ale Tadeáš? Nechtěl umřít. Možná chlastal, sukničkařil a pokoušel osud víc, než bylo záhodno, ale chcípnout nechtěl.
„Chceš mě… popravit?“ vysoukal ze sebe.
„Ne,“ zavrtěl Tadeáš hlavou. „Mám na mysli něco jiného.“

13:29, 1. prosince, 1995, pátek
pod Slapskou přehradou

V kapse žmoulal krabičku cigaret. Musel se vyptat, které jsou teď nejlepší. Už celé roky nevzal žádnou do úst. Stejně tehdy kouřil jen kvůli Alfovi. Najednou se mu vracely vzpomínky, které nevěděl, že má. Ty, co zůstaly pohřbené pod trpkostí zrady a neschopností odpustit. Jako by to byl život někoho jiného. Už dlouho si nevzpomněl na Alfa – kavárenského povaleče a nejlepšího přítele. Pamatoval si na Alfréda Blackmoora, který zradil Řad. S existencí toho druhého se dokázal smířit, ale ten první byl ukrytý strašně hluboko a vzpomínky na něj bolely. Celé roky se jim vyhýbal. Jenomže teď přišel čas.
Byla tu zima. Prosinec sice letos nijak zvlášť studený nebyl, ale od vody táhlo. Vzduch byl vlhký a chlad se mu zadíral do kloubů. Jakub už nebyl nejmladší. Popravdě řečeno, už si pomalu začínal přiznávat, že na něj přišlo stáří.
Rozhodl se víc to neprotahovat. Namířil ruku na kámen a pečlivě provedl kouzlo, které mu Tadeáš vtloukl do hlavy. Jemu a všem ostatním. „Řád drží slovo,“ říkával. Instinktivně zavřel oči. Přistihl se, že se na Alfa těší.
„Damn,“ ozval se známý hlas. „Kde to? Kdo?“
Ucítil na rameni ruku. Otevřel oči. Tadeáš měl pravdu, Alf nezestárnul ani o den.
„Kdo?“ zopakoval svou otázku Alf. Vždycky mu to myslelo rychle.
Jakub si na tvář připravil úsměv a z kapsy vytáhl cigarety.
„Že bys mě už nepoznával, Alfie?“ zkusil zažertovat a podal mu krabičku.
Alf přejel prsty její neznámé tvary a zkoumavě se na něj zadíval.
„Jakube?“
Horlivě přikývl.
„To jsem si mohl myslet,“ ušklíbl se. „Kdo jiný než ty by mi k zmrtvýchvstání mohl přinést francouzský cigára. Netvrď mi, že žabožrouti jsou schopný udělat cokoli dobře.“
„Prý jsou nejlepší,“ odsekl Jakub.
Alfie zmlkl a zase se na něj podíval. Jakub chápal, že musí mít stovky otázek. O všech lidech, které znal. O světě, který se okolo něj náhle změnil.
„Co Claire?“ zeptal se nakonec.
„Němci se nemstili. Ona i její rodina… měli obyčejný život.“
„Fajn,“ přikývl Alf, „to je fajn. A co pergamen?“
„Je pryč,“ odpověděl Jakub. „Zničil jsem ho. Trvalo to déle, než jsem čekal, ale splnil jsem, co jsem slíbil.“
„Slíbil mi to Tadeáš,“ procedil mezi zuby. „Za celý Řád. Sakra, Jakube…“
Zapotácel se a než ho Jakub stačil zachytit (jako by na to ve svém věku měl sílu), sesunul se na zem. Složil hlavu do dlaní. Jakub mu podal zapalovač.
Alf zvedl hlavu. Trochu se usmál, pokrčil rameny a zeptal se: „A co je vlastně za rok?“