Chrastava a velký hon

Obrázek uživatele Ebženka
Štítky: 

Kapitola 1

Ve čtyři ráno jsem se probudil trochu šokem, protože mi NĚCO škrabavě šláplo na obličej a na prsou se mi usídlila horká tíha. Povedlo se mi včas zadržet reflexy a nevystřelit na TO blesk. Zatracená kočka.

Kdybyste se divili, kde se v mým staromládeneckým bytě pro všechno na světě vzala kočka, teda vlastně kocour, můžou za to moje hormony. Vždycky jsem si chtěl pořídit psa, aby se mnou chodil na pochůzky, ale nenašel jsem žádnýho, co by u mě dokázal vydržet všechny ty duchy, negativní magický napětí a další šílenosti. Kočka je podle mě zvíře naprosto nesmyslný, protože jenom žere, válí se po nábytku a vyžaduje dennodenní péči, a nemůžete ji s sebou táhnout ani na geodetickej průzkum, ani na kratochvilnou démonologickou výpravu.
Jenže pak jela Anička na nějaký školení kamsi do Španělska. Anička je naprosto úžasná ženská, se kterou pořád ještě oficiálně nechodím, protože ona si takovýho trotla nezaslouží, ale ona si asi myslí něco jinýho, a já jí nějak nedokážu odporovat. V každym případě Anička odjela na tři tejdny na mezinárodní kurs o počítačích - dneska už ty bedny začínaj bejt všude a každej, kdo s nima kdy měl tu čest, vám řekne, že mají svoji magii. Která se s tou naší přirozenou velmi zajímavě tluče.
No, a takhle jsem přišel k plastový bedýnce s pískem, misce na žrádlo a jednomu černýmu kocourovi, co si mě při prvním setkání pohrdlivě přeměřil, znechuceně se odvrátil a zalehl nejlepší místo na gauči ("no vida, líbí se mu u tebe, to budete určitě dobře vycházet..."). Okno jsem musel nechat otevřený a do něj instalovat dlouhý prkno, aby mohl na vycházky. Na papíře jsem dostal seznam věcí, co mu smím nebo nesmím dát sežrat a co má nebo nemá rád. Mě se nikdo neptal, co nemám rád - tak třeba když mě někdo budí uprostřed noci, šlape mi do ksichtu a dožaduje se drbání, to by byla jedna z těch věcí. Jenže jsem nedokázal odmítnout.

Ráno v šest jsem smetl kocoura s peřiny a ploužil se do koupelny. Čekalo mě jedno měření kus za Libercem, pár preventivních pochůzek a žádný zásadní krize v dohledu. Mohl to bejt den jak malovanej, kterej strávím u rádia s novinama v ruce a nejzásadnější událostí dne bude nezapomenout kocourovi vyčistit bedýnku. Dopoledne se příjemně vleklo, k obědu jsem si ohřál guláš s chlebem a dvě hodinky příjemně dřímal na gauči. Kocour vyskočil ke mně a po chvíli mrskání ocáskem pod mým nosem se mi uvelebil v podpaždí, což celkem ušlo.
V pět, když jsem se už už chystal vyrazit do hospody mezi lidi, přišla práce. Překvapivě ne ta pravidelná magickýho druhu, ale mimořádka od hasičů.
Ztratilo se dítě. Víceméně to nebylo nic neobvyklýho. Byl to ten malej kluk z rodinnýho domku na jižním konci města, co mu ještě nebyly tři, ale sígr jak se patří - jeho mámu jste obvykle viděli na pokraji vyčerpání, jak se ho snaží ulovit někde v sámošce nebo na chodníku a ječí "Tomášku, Tomášku!", zatímco ten mrňous jí bez obtíží zdrhá a směje se jako blázen. Takže bylo otázkou času, až ho máma jednou dá po obědě spát a odejde na zahradu věšet prádlo, a on se vzbudí a rozhodne se vyrazit za dobrodružstvím. Pokud takový dítě není úplně mimo a hned na začátku se mu něco nestane, obvykle nemám problém je magicky lokalizovat a na dálku trochu zaštítit, takže když ho pak "najdeme", je úplně v pořádku, jenom trochu ubrečený, hladový a možná je mu zima. Což je velmi výchovný. Moc jsem se nestresoval, kluk zatím ušel asi kilometr a byl v pohodě, takže jsem se normálně nechal zapojit do hledacího týmu. Kocourovi jsem na rozloučenou poradil, ať nezlobí a hezky si hraje, načež si mě znechuceně přeměřil a po prkně vyrazil ven. A já šel taky.
Dneska to ale bylo nějaký divný. Cvičenej pes pořád chodil v kruzích a choval se zmateně, občas stáhl ocas a kňučel, a čím dýl jsme hledali, tím to bylo horší. Nakonec ztratil stopu - to jsem věděl přesně, protože já prcka pořád sledoval, byl schovanej v dolíku, kde končí zahrádkářská kolonie, a asi si hrál. Psi takhle občas reagujou, to se nedá nic dělat. Hlavně v mý blízkosti, protože magii psi rádi nemívají, a tady prosím musím vyzvednout jedinou a hlavní výhodu koček proti psům.
Trochu se mi to přestávalo líbit, přece jen se blížil večer, stmívalo se brzo, potmě se blbě hledá a víc se hysterčí, a navíc se mi začaly ježit vlasy na krku, že se asi semele něco dalšího. Takže abysme snad kluka našli co nejdřív. Navrhl jsem jakože logicky hledat u zahrádek, protože kluk tam s rodičema často chodil, takže jsme se rozvinuli a zamířili tím směrem. Psa jsem slyšel štěkat z dálky, protože ho odvedli a poslali pro novýho.
A štěkal nějak dlouho. A zuřivě. Což bylo divný, protože tady u nás jen kňučel, a navíc cvičený psi obvykle štěkají jenom na příkaz nebo když se něco děje. Psů se rozštěkalo víc.
A když to štěkání začalo bejt už úplně šílený, tak mi došlo, co jsem to za korunovanýho vola, protože tohle nebyl ani Bady, ani psi z baráků. Byla to smečka na lovu, a nebezpečná, protože byla prokletá. Chrastavou zase jednou běželo štvaní.
Bylo mi hned jasný, že takovej průser, co tu hrozí, se jen tak nevidí, a nohy se mi samy od sebe daly do běhu. Rozhlídnul jsem se, ale tady se nedalo nijak schovat a ostatní hledači na mě navzdory šeru zatím viděli, takže se nedalo dělat nic chytřejšího, neřkuli magičtějšího, než klusat a doufat. Mezi náma a zahrádkama bylo ještě pár set metrů louky. Štěkot se zatím naštěstí ozýval z opačný strany. Když budu mít štěstí, poběží smečka jinudy. Jenže je to magická smečka, která taky cítí, co je ve vzduchu. Jestli je někde potenciální oběť, oni ji vyčmuchají. Možná je s cesty svede krysa, nebo toulavá kočka, nebo srnka, co se zatoulala až k prvním domům. Nebo taky ne.
Štvaní zná málokdo, ale my kouzelníci tady v Sudetech jo. Je to smečka malejch psích bestií, který se objeví tak jednou, dvakrát do roka. Neběhají obydleným centrem, nemají rádi elektrický osvětlení, ale po okraji města nebo vesnice se klidně proženou. Ráno se pak někde na pastvě najde stržená ovce nebo v lese srnče. Na lidi normálně neútočí, ale můžou je vyděsit doslova k smrti, a kdyby se jim do cesty dostalo ubrečený dítě, fakt bych na jeho nedotknutelnost nevsadil.
Běžel jsem a snažil se najít řešení z neřešitelný situace. Nesmí se profláknout, že jsem čaroděj. Žádný velký přemisťování, přeměny v cokoliv, magický prostocviky. Zaměřit na prcka větší krytí by trvalo dlouho, bylo by to obtížný a hrozně nápadný, navíc štváňata magii cítí a mohl bych na něj ještě pozornost přitáhnout. Když by se dostali k zahrádkám dřív než já, mám po kariéře magickýho vočka, a co by se mohlo stát s dítětem, jsem si radši vůbec nepředstavoval. Prostě bylo jasný bez diskuse, že musím štvaní předběhnout.
A tak jsem běžel jako blázen.

xxx

Kapitola 2

xxx

Štvaní to bralo stejným směrem co já, takže nějaká naděje, že se zahrádkám vyhnou, byla v hajzlu. Slyšel jsem ten šílenej vzteklej štěkot, a jak se ty mrchy domlouvaly mezi sebou, tlumený ňafání. Kdybych nevěděl, čeho jsou schopný, asi bych se smál, protože to bylo jako kdyby se bavily kreslený postavičky v dětský grotesce. Až na to, že kreslený postavičky asi nedokážou prokousnout ovci krční tepnu.
Běžel jsem, jak se dalo, a pochopitelně už bych čtyřikrát nemoh, ale naštěstí tolik nenápadnýho kouzlení se ještě zvládnout dalo. Trochu jsem si vylepšil dech, zlehčil krok, zrychlil reflexy a potlačil nepohodu, i když mi bylo jasný, že zejtra nevstanu, protože opravdový lidský síly a možnosti se nedaj přečůrat tak snadno a tělo mi to všechno vrátí, jakmile adrenalín klesne. Ještě padesát metrů, a byl jsem u zahrádek. Tady skončila ta snadná fáze běhu a začala překážková dráha.
Hnal jsem se setmělou zahrádkářskou kolonií, přelejzal ploty, tu jsem šlápnul mezi brambory, onde do kytek a někde před potokem jsem se produpal celým záhonem kopru. V uších mi hvízdalo a v plicích jakbysmet.
Na nějaký skalce jsem blbě šlápnul a v koleně mi přeskočilo. Zatím to spravilo další kouzlo. V oparu koprový vůně jsem se dostal přes poslední tři ploty a běžel jsem úžlabinou tam, kde bylo cítit cizí přítomnost.
Popadl jsem kluka, kterej už jenom ospale pofňukával, a poslal nouzovej signál na vyšší místa, protože štváňata už bylo slyšet ze zatáčky. Nejsem dost king, abych machroval, když jde o děti, a co si budem povídat, po tom přespolním běhu jsem sám nebyl v nejlepším stavu. Zavřel jsem se do ochrannýho kruhu a doufal, že to bude stačit, než se sem dostane pomoc.

Smečka vyběhla a obklíčila kruh. Chvíli běhaly obludky kolem jak šílenci, ale nakonec se rozesadily dokola a čekaly. Temnota cesty se rozevřela a vyšel Černej, oči mu žhnuly a to obscénně dokonalý pírko za jeho kloboukem se ani nehnulo. Já démony nemám rád. Démony, co se převlíkají za vyšamponovaný frajírky, z duše nenávidím, protože to jsou největší křiváci. Popošel ke kruhu, zářivě se usmál a zuby se mu zableskly, že to bylo vidět i v tý tmě. Lusknul prsty na ty čokly a bestie začaly zase skákat kolem dokola, stahovaly se a tlačily se na kruh. Soustředil jsem na nás všechnu ochranu, co jsem dokázal jen tak bez pomůcek vyprodukovat, a snažil se nenechat se vynervovat.

Černej lovec se znovu usmál a zaútočil na bariéru kruhu. Zahořela plamenem a byli jsme v něm jako v kleci, až i štváňata uskočila. Ale bariéra vydržela. Černej se zamračil a znovu jsem cítil útok, ale tentokrát jako by odsával všechnu magii, co v okolí byla. Pustil jsem všechny kouzla, co jsem držel, a soustředil se jenom na kruh. Tah za chvíli polevil a démon trochu poklesl pod zpětným nárazem kouzel, který vytáhl. Ale naneštěstí nebyl jedinej, kdo měl nějaký potíže. Jak jsem pustil kouzla, ozvalo se mi koleno. A plíce. A všechny svaly a šlachy, protože běžet jako olympionik se dá bez většího rizika, jen když na to fyzicky máte, a já jsem Slavíček, ne Zátopek. Velmi nehrdinsky jsem začal skučet a z očí mi tekly slzy jako hráchy. Snažil jsem se zůstat stát, protože jsem v tom kvaltu udělal magickej kruh dost malej. Kdybych upadl nebo neudržel v kruhu to dítě, máme po ptákách.
Černej to věděl. Už se vzpamatoval a začal znovu útočit. Zase se smál a zuby se mu leskly jak v nějaký zvrhlý reklamě na zubní pastu. Bariéra kruhu se zavlnila a bylo vidět, že už dlouho nevydrží, i kdybych nakrásně vydržel já. Štváňata neúnavně skákala proti kruhu a odrážela se zpátky. Pomalu jsem se hroutil a kluka jsem ze všech sil držel nad zemí.
Najednou se cosi mihlo jako temnej blesk a psi byli pryč, všichni najednou štěkali asi o sto metrů dál kolem stromu. A slyšel jsem divnej zvuk, jako syčení a vrčení, a pak jsem pochopil, že to je kočka, která ty psy shora provokuje. Démon zakolísal, a kdyby to bylo možný, řekl bych, že vypadal zmateně. Snažil se štvaní svolat zpět, ale marně. Jestli něco dokonale odláká psí honicí smečku, je to kočka. Horečně jsem uvažoval, jestli mám riskovat a metnout na něj nějakou pěknou svazovací kletbu, ale sotva jsem stál, a v tom se kolem konečně zablesklo, vzduch prořízla čerstvě nabitá magie a já pochopil, že z Vyšehradu konečně dorazily posily.
Tiše jsem se sesul k zemi a držel kluka, kterej byl zticha. Zkontroloval jsem mu životní funkce a bylo jasný, že tohle bejby má tuhej kořínek, protože nejen že mu nic nebylo, von spal! Kolem řvou krvelačný bestie, démoni se chechtají a metají kletby, a on normálně usne. To se jen tak nevidí. Usadil jsem se, aby moje koleno tak neprotestovalo, a mezitím už jednotka rychlýho magickýho nasazení odvedla svou práci. Svázali démona do kamene, odtransportovali ho kamsi pryč a zmatená psí smečka taky zmizela.
Bylo na čase, protože k nám právě dorazil zbytek civilní pátrací skupiny a já sbíral síly, abych vymyslel, co jim řeknu. Vlastně jsem ani moc nelhal, protože psy slyšeli všichni, takže jsme si s úlevou tiše (aby se malej nevzbudil) zanadávali na pitomý podnikatelský zbohatlíky, co se o svý čokly nestaraj a nechaj je běhat po lese a někdo došel pro auto.
Naložil jsem Tomáška a poprosil, ať ještě chvíli počkaj. Měl jsem takovej pocit, že bych tu hrdinskou kočku moh znát. Překulhal jsem k tomu stromu, co u něj zmizelo štvaní. Chvíli jsem čekal, až se objevil stín, a Aniččin kocour mi celej naježenej skočil do náruče a zaťal do mě drápy. Držel jsem a chvíli ho drbal za ušima, až se uklidnil a dal se odnýst do auta. Vzpomněl jsem si, že mám v mražáku kousek hovězího na tatarák, a přišlo mi, že by si odměnu zasloužil. A já taky.
Ani jsem se skoro neúčastnil slavný předávačky rodičům, protože jsem v tom autě usnul. Vyložili mě s kocourem u baráku a měl jsem vážný problémy vylízt do prvního patra. Kocour se mi vyšplhal na rameno (ty strupy od škrábanců jsem měl ještě za tejden) a nechal se obsloužit. Ale co, kdo dneska zachránil situaci, žejo. Tak jsem si dal ke sporáku židli, uvařil si lektvar na rychlý hojení a pak jsem mu naškrábal dobrejch deset deka hovězího. Kocour je blaženě sežral a v posteli mi milostivě nechal dost místa, abych se tam taky nějak vešel.

Za dva tejdny se Anička vrátila a našla mě, jak spim na gauči s kocourem stočeným na prsou. Asi to brala jako nějakej test, protože mi druhej den uvařila svíčkovou a navrhla, že se ke mně nastěhuje.
No co mi zbylo jinýho. Já jí prostě neumím říct ne. Takže s ní už asi přece jenom oficiálně chodím.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Je to takhle lepší, kocourova zásluha je jasná a jak jsem to četla znova, tak jsem se zas docela parádně vynervovala, a to už jsem věděla, jak to dopadne! Skvělá povídka a kdyby bylo časem zas nějaký pokráčko, bylo by to ještě skvělejší.

Obrázek uživatele Ebženka

Díky, to jsem ráda. Pokráčko mám jedno nebo dvě matně v hlavě, a až najdu vhodnou příležitost, tak to sepíšu. Jenom teď není ta příležitost.

Obrázek uživatele Aveva

Souhlasím s Aries, napínavé je to i napodruhé a pokráčko by to docela určitě chtělo. Co se příležitosti týká, bude dobročinnost, budou vánoce... a v dubnu mám narozeniny ;o)

Obrázek uživatele neviathiel

Nervák!

Obrázek uživatele Arengil

Už jsem to sice četla, ale nutno i okomentovat. Sežrala jsem to jedním dechem a chci nášup :)

Na začátek musím uvést, že to je nanejvýš důstojné pokračování chrastavského příběhu. Je příjemné vrátit se k postavě, kterou člověk dobře zná, a prostě s ní jen trávit čas. Musím vyzvednut hlavně realistický a vtipný popis střetu, pardon, interakce člověka s kočkou.
Pobavily mě postřehy typu: Pokud takový dítě není úplně mimo a hned na začátku se mu něco nestane, obvykle nemám problém je magicky lokalizovat a na dálku trochu zaštítit, takže když ho pak "najdeme", je úplně v pořádku, jenom trochu ubrečený, hladový a možná je mu zima. Což je velmi výchovný. Nebo: Démony, co se převlíkají za vyšamponovaný frajírky, z duše nenávidím, protože to jsou největší křiváci.
Když na scénu nastoupilo "štvaní", řekla jsem si, co to Chrastavu zase postihlo. A hned jsem dodala: A kde jinde by se tohle stalo. Jasně že to přišlo tady. Taky je prima vidět, jak pracuješ s vlivem moderního světa na mytologii, kdy do hry vstupují nová pravidla, jako třeba že smečka nesnáší elektřinu.
"štváňata" je prostě super slovo.
Závěr je bezva - prohloubení vztahu s kocourem i majitelkou, i to, jak si nemagický (tvor?) poradil s magickou smečkou
A vůbec si povídky od tebe vždycky moc rád přečtu.