Srdce z ledu

Mám srdce z ledu. Musím mít.
Libka ze Samot stojí přede mnou, oči červené pláčem. Neuklidňuji ji. Nečeká na to. Prsty má křečovitě zatnuté do vlhkého kusu plátna, kterým ještě před okamžikem stírala pot z tváře svého syna.
“Nevypadalo to vážně,” šeptá. “Jen horkost, kterou do rána vyleží. Dala jsem mu bylinky…”
Neurčitě kývá hlavou směrem k jarmárce. Rty se jí chvějí.
Skláním se nad chlapcem. Dotknu se jeho spánků. Hoří. Zvednu chvějící se oční víčko. Oči má skelné. Vezmu ho za bezvládnou ruku. Neoplácí mi stisk.
“Hned jak se Tonek vrátil z lesa, poslala jsem ho za tebou,” šeptá Libka dál, ale zůstává stát opodál. “To už jsem se bála nechat tu malého samotného.”
Čeká na verdikt. Slyším to v jejím hlase.
To je moje práce. Rozhodnout. Nabídnout pomoc. Zavrtět hlavou. Nedávat falešnou naději. Mít srdce z ledu.
Libka, Tonek a Malý Tonek. Malá spořádaná rodina v chalupě pěkný kus od vsi. Co před rokem umřel starý Rubal, bez sousedů.
Milující rodiče, veselý a dobře vychovaný syn.
Sotva před týdnem se vrátil ze zkušené u příbuzných ve městě.
Tonkův strýc ho pozval, ať se chlapec porozhlédne, jak to vypadá mimo rodnou vesnici.
Libka pro něj u mne vyprosila ochranné kouzlo na cestu.
Těch pár měsíců, co byl pryč, byli Libka i Tonek jako na trní. Když se před týdnem vrátil, plný zážitků a dojmů, které toužil každému vypovědět, spadla z nich hmatatelná tíha.
Teď leží v horečce a občas tiše zasténá.
Sahám pro mošnu s bylinkami. Pokládám mu lístky jitrocele na čelo a myslím na led. Ale to je jen první krok.
“Vodu máš?” obracím se k Lidce.
Mlčky ukazuje ke kamnům.
Do hrnce s vodou drtím osvědčenou směs. Světnicí rozvoní jaro, čistota a začátky.
Chlapec zalapá po dechu a otevře oči. Lačně hltá doušky vonícího vzduchu. Třese se v zimnici. Ohlédnu se na Libku zhroucenou na rohové lavici.
Ze dvora se ozývají pravidelné rány sekyry rozrážející dřevěné špalky. Tonek se uklidňuje sekáním dřeva a Libka se při každé jeho ráně celá schoulí sama do sebe. Od chléva se po větru donese kozí zamečení.
“Běž obstarat dobytek,” řeknu Libce, “o chlapce se postarám.”
Odejde. Tiše zpívám a pokládám chladivé lístky na chlapecká zápěstí. Dva svazečky bylin mu překřížím na břiše. Snažím se nemoc vytáhnout mimo tělo.
Malý Tonek ke mně stáčí pohled.
“Vidím barvy,” zašeptá a hlas se mu trochu třese. “Je ráno. Sedím v první lavici v našem kostele. Skrz východní okna prochází dovnitř slunce. Svět hraje barvami, protože všechna kostelní okna jsou zasklena barevnými vitrajemi.”
“Ale náš kostelík nemá barevná okna,” otírám jeho třesoucí se tělo klůckem namočeným v horké vodě a na určitých místech črtám tajná znamení.
“Zatím,” říká pevně a horečka stoupá, “ale já se rozhodl, že je mít bude. Byl jsem v kostele ve městě. Má taková okna. A náš je taky bude mít. Jen nádhernější. Vidím je přesně taková jaká by si je Bůh přál.”
V místech, kde jsem se ho dotkla svou mocí, mu na kůži vyrazily čistě rudé skvrny. Nemoc se magii brání.
“Šššš,” otřu mu čelo a položím naň nový jitrocelový list. Řeč mu zvýšila horkost, ale není k utišení.
“Strýc je sklář, vezme mě do učení. Viděl jsem u něj dost ze sklářských tajemství. Až se vyučím, založím si tu vlastní huť. Je tu dobré místo. Křemene je dost kolem Neříčky. Vápenec najdu nahoře v lesích a buků tu stojí a čeká na spálení, že by to uživilo čtyři sklárny. Naučím se jak všechny ingredience připravit, v jakém poměru smíchat a jak roztavit. Najdu nejlepší barviva...”
Hlas mu slábne. Vzdaluje se. Volám ho. Vábím. Ale zůstává vůči magii hluchý.
“Je to jako kouzlo. Malé kousky barevného skla spojené olověným páskem. Poskládají se v úplně nový svět. Krásnější. Barevnější. Dokonalejší. K slávě Boží.”
“Mluv dál,” pobídnu ho jemně. Slova už jsou téměř tím posledním, co ho poutá k našemu světu.
“Když slunce prochází barevným východním oknem je to jako modlitba! Uvidíš!”
To nadšení v jeho hlase. Posvátný zápal toho, jehož se dotkl inspirující Bůh.
“Jednou takové okno vyrobíš,” slíbím mu, “a já na něj pak vložím kouzlo, aby se nikdy nedopatřením nerozbilo. Taková krása si zaslouží chránit.”
Usměje se na mne, ale očima jako by se díval jinam. Hýbe prsty jako by právě ohýbal olověnou pásku kolem skleněných terčíků.
Dotknu se jedné z rudých skvrn, kterými jeho tělo reagovalo na magii. Bolestivě pálí.
Ve světnici stále voní bylinky z hrnce na plotně. Stonky, které jsem mu překřížila na břiše, zvadly a ztratili sílu. Jitrocel z čela setřásl. Lístky na zápěstích zhnědly.
Příroda poskytuje nespočet léků. Zkušenost nás mnohé z nich naučila používat.
Magie rozšiřuje možnosti. Ale ani magie není všemocná.
A zdá se, že nemoc je tak hluboko, že ani magie ji z chlapce nedokáže vytáhnout.
“Je to jen horkost,” šeptám. A moje ledové srdce se zachvěje.
Na dvoře je ticho. Tonkovi rodiče se bojí vejít dovnitř. Nechtějí mě vyrušit. Nechtějí vědět.
Nejsilnější byliny, které tu rostou. Nejsilnější kouzla, která znám. Jsem jen vesnická čarodějka. Vím a znám příliš málo. Musím být rozumná. Nedokážu ho zachránit.
A i když vím, že to nedokážu, přesto podnikám poslední pokus.
Vyčerpané bylinky smetu na podlahu. Dotknu se dlaněmi jeho spánků. Skláním se nad ním. Rty se lehce dotknu jeho čela. Zavřu oči a začínám se dívat.
Protože nedokáže-li magie pomoci zvenčí, může se o to pokusit zevnitř.
Jsem v jeho hlavě a jako bych stála v ohni. Myslím na led, na své ledové srdce, které odolá sebesilnějšímu žáru. Stávám se jím. Nechávám se jím chránit. Oheň se přelévá kolem mne. Bere na vědomí mou nedotknutelnost. Neubližuje.
Rozhlížím se. Hledám. A pak si uvědomím, že to není oheň. To, co se rozlévá do všech záhybů jeho mysli, to co mu proudí v žilách místo krve, je žhnoucí sklo.
Zápal, nadšení, probuzená inspirace, to je to, co chlapce zabíjí.
Nedokáže na žhavé sklo přestat myslet. Drží ho v sobě. Zakazuje mu odejít, protože se bojí, že by se už nemuselo vrátit. A já vím, co musím udělat. Nepřemýšlím o tom. Rozhodla jsem se ve chvíli, kdy jsem vstoupila do jeho mysli. Rozhodla jsem se, že chlapec musí žít.
Probíjím se vrstvami žhavé tekutiny. Jako bych se propadala hloub a hloub do smrtící tůně. A úplně vespod na kamenném dně se přede mnou rozprostře barevný obraz nevídané krásy. Idea. Boží vnuknutí. Kořen nemoci.
Oběma rukama se dotknu toho obrazu. Je to jako znesvěcení. Zakážu si zavřít oči. Přijala jsem rozhodnutí a musím přijmout i trest. S nesmírnou lítostí sleduji jak po olověných liniích skleněného obrazu běží žhnoucí a pustošivá síla. Moje síla. Jak olověný pásek praská a puká a kroutí se. Jak sklíčka černají a rozlétají se do všech stran.
Obraz mizí.
Navždy.
Žhavé sklo kolem začíná chladnout. Poslední jiskřičky vytlačuji do polozapomenutých koutů chlapcovi mysli.
Konec.
Přestávám se dívat a otevřu oči.
Čelo, kterého jsem se ještě před úderem srdce dotýkala, začíná náhle chladnout. Nemoc odchází.
Odstranila jsem příčinu.
Odstranila jsem dar.
Kdyby dokázal se svým darem žít, mohl se stát umělcem, jehož dílo i po staletí vyvolá úžas a pohnutí.
Sebrala jsem mu jeho dar. Pro jeho dobro. Proto, aby přežil. Bylo to jednodušší než ho nechat zemřít.
Změnila jsem ho. Už se nestane sklářem. Nebude ho hnát touha po velikém díle. Sebrala jsem mu ji.
Nevím, jestli jsem na to měla právo.
Jestli jsem měla právo změnit jeho osud.
Teď převezme otcovu obživu a bude uhlířem. Bude oporou svým rodičům. Ožení se. Narodí se mu děti. Ve vsi bude platit za spolehlivého chlapa. Pomůže radou i skutkem, když bude třeba a sousedé to o něm budou vědět a budou to oceňovat. Až zemře, budou vzpomínat jen v dobrém. Bude to jeden z nich. Sklíčko propojené s ostatními sklíčky tenkými olověnými pásky vzájemných pout a vztahů. Má vesnice. Má vitraj tvořená k větší slávě Boží.
Jsem jenom vesnická čarodějka. Porodní bába. Ošetřovatelka. Ta, která provází své lidi po bolestiplných cestách. Vytvářím si z nich svou vlastní mozaiku. Barevné okno, skrz které ke mně proniká sluneční světlo. Doufám, že je to světlo boží milosti. Ale někdy… nevím.

***Konec***

Původně inspirovánou touto soutěžní výzvou, které jsem nakonec nevyhověla ani časově, ani rozsahem :o)