Hodina síly

Obrázek uživatele Arengil
Za beta-read děkuji: 
Aries

Shrnutí: Povídka volně navazuje na devítidílný cyklus dubnových drabblat Šerá brázda
Poznámka: Za inspiraci vděčím E. Colferovi

Elza nespí. Převaluje se na posteli, přikrývka ji tlačí nebo co, a hlavou jí v našlapaném jízdním řádu projíždějí těžce naložené vlaky myšlenek.
Svou maturitní práci o revenantech už dávno dokončila, ale když se jí zpětně zaobírá, pořád jako by v ní něco chybělo.
Rozhodla se ji rozvést dalším studiem, přestože to nebyla právě doporučovaná oblast zkoumání. Bohužel, oborů aspoň vzdáleně příbuzných s nekromancií nebo černou magií vůbec je málo a zasvěcených profesorů ještě míň.
Než poznala doktora Doležala. On byl a pořád je ten hlavní a skoro jediný důvod, proč do toho šla.
…A taky to bílé místo na mapě její paměti, díky kterému začala tíhnout k zásmrtí.

Jediné, co si ze závěru školního roku kromě tří magických devítek na konci pamatuje, že měla právě před maturitou a zoufale potřebovala téma. Nakonec ho pro ni objevila Dana. Nešťastná Dana. Musel ji porazit vlak. Ale proč jí mysl vyvádí takové psí kusy a není schopna vzpomenout si na žádné podrobnosti? Už z toho začínala bláznit…

Posadí se na posteli a vjede si rukama do vlasů.
Koukne, co na to zrcadlo. V potemnělé chatce její uštvaný pohled přitáhne jen pár známých očí, což ji kdoví proč překvapí. Nečekala tam přece nikoho jiného …nebo ano? Otevřeným oknem zarumpluje průvan. Zaháčkuje ho a podnikne pokus zastrčit všechny rozlítané prameny vlasů zpátky za uši. Znovu se podívá do zrcadla.
Popelavě šedá myš, stejná jako před pěti minutami. Celkem úspěšně uhladí následky ostrého budečského větru, ale něco je pořád špatně. Asi bude bouřka. Ale lehnout už si nejde.

~

Místnosti dominuje ošoupaný kancelářský stůl hroutící se pod kupou papírů stejně jako dvě konferenční křesla, jejichž tvary prozrazují šedesátá léta. Rozhlédneme-li se tam, uvidíme i psací stroj s filcovou podložkou, hnědé kroužky od kafe vyžrané do dřeva a prastarou registračku – čili stejně anonymní kancelář jako o dveře vedle, až na to, že tahle tone v cigaretovém kouři, ze kterého se vynořují obrysy dvou očividně pracujících postav. Mladší z nich právě energicky buší do stroje…

Na jediném volném rohu stolu toho staršího stojí popelník s medvědem a vlaječka oblíbeného fotbalového mužstva, protože být čarodějem ještě automaticky neznamená mít vkus.

Do otevřených dveří nakoukne střapatá hlava asi pětadvacetiletého muže. Vlastně ještě kluka.
„Zdravíčko. Nevíte náhodou, kde bych v tomhle bludišti našel paní…,“ ujistí se pohledem do papíru, „…Volejníkovou?“

„Živso,“ ozve se hlas staršího muže ukrytého za hromadou lejster. „Ukažte mu cestu na zvědnou a při tej příležitosti se stavte u starý Vinopalný, že tu máme další případ.“ Živsa ví, co to znamená, když Spurný řekne případ tímhle tónem… Něco hodně vošajstlich, nejspíš zas nějaký horký brambor, se kterým si neví rady, nebo který tak docela nespadá do jeho kompetence. Možná obojí.

„Vy jste tu nový?“ zeptá se mladíka, sotva jsou z doslechu.
„Doufám,“ řekne se smíchem a napřáhne k němu ruku. Proti Spurného upocené pazouře je tohle ruka umělce… „Jirka Moruš, jméno mé.“ Koutky jiskrně akvamarínových očí se poskládají do drobných záhybů, jaké dokáže vyvolat jen upřímné pobavení. Takhle zastíněná tmavými řasami se ta modř zdá být ještě průzračnější…, pomyslí si Živsa a připitoměle se usmívá.

„Zřec?“ zkusmo zatápe chapadélkem na okraji jeho mysli.
„…telepat?“ vrátí mu smeč Jirka a podsune Živsovu šestému smyslu ještě něco. Úplnou maličkost.
Živsa prudce zrudne a začne něco blekotat, aby zamaskoval rozpaky.

„Tak tady to je. Ptejte se po Anně Volejníkové.“
Přikývnutí.
„Já už musím běžet…“
„Myslím, že se ještě potkáme,“ drze na něj mrkne Jirka a je to gesto docela koketní. Pak ho nechá zmizet za rohem a sám zaklepe na dveře se sotva luštitelným nápisem: Odd. zvědné magie, Mgr. Volejníková Anna.

~

Na KatAlchu se Elze líbí. V té době ještě neví nic o třenicích mezi spagyriky a alchymisty, kteří nad nimi ohrnují nos, ani o tom, jak špinavá práce může spagyrie být. Užívá si plně nových obzorů – dosud obestřených růžovou mlhou, i lidí, mezi nimiž by s menší ostýchavostí jistě našla nejednu spřízněnou duši. Konečně, seznámí se tam s Pavlem, dobrým kamarádem na několik příštích let.

Venku zahřmí a první kapky zarámusí na parapetu. Elza vytržená z myšlenek zavře okno, sebere svůj sešit a kryjíc se jím před deštěm přeběhne rozblácenou cestu k hadí bráně. Vypadá to na další přeháňku, kterými podzim na Budči tak oplývá…

V tak brzkou denní dobu je knihovna skoro prázdná – až na jednoho nerudného knihovníka, který za pultem tluče špačky. Vlastně je div, že už mají otevřeno.
S odpovídajícím svazkem pod paží a zmáčeným blokem Elza zamíří ke vzdálenému stolku u okna. Chabé ranní světlo utopené v mracích se rozplizne na jejích zápiscích stejně jako Elzina roztříštěná pozornost a ze skloněné šíje se nad nimi zahoupe stín hadího medailónu. Hraje si s ním vždycky, když je nesoustředěná a roztěkaná… Sotva pět minut čtení a veškerá koncentrace v kelu!

Promne si můstek nosu, ale oči dál bezduše kloužou po hustě psaném textu s detailními nákresy prašivek a výsledek žádný. Odloží pero. Moc dobře však ví, že Doležal jí ty termostabilní jedy stejně neodpustí.

„Tak se přece snaž…“

Nejde to. Později asi bude muset požádat Pavla, aby jí s tím pomohl. Ale už přestává pršet, takže může jít ven. Udělá si malou procházku k tetě, kterou poslední dobou poněkud zanedbávala…
Musí přece chápat, že studium zabírá čas, snaží se Elza uchlácholit svoje svědomí a přehodí si brašnu přes druhé rameno. A nakupovat jí chodí sousedka, tak co.

~

René Vinopalná, štíhlá žena v letech, s drdolem téměř bílých vlasů, stojí u přecpané registračky a hrabe se v papírech.
Případ je v trojským katastru a než dorazí zásahovka, budeme mít asi půl hodiny na to zjistit, co a jak….,“ důležitě jí oznámí Spurný.

Šéfka oddělení časové magie vypadá spokojeně, už léta se asi nedostala na vzduch. To byl zřejmě důvod, proč na tuhle – z jejího pohledu poměrně rutinní – záležitost neposlala někoho ze svých podřízených.
Když se společně přemístí do Tróje – v bezpečné vzdálenosti od předpokládaného víru, začne pomocí Živsovi naprosto cizích čar zjišťovat jeho přesnou polohu, která však přeskakuje jako přenoska po zkrouceném vinylu, a nedá se přesně určit.
Nakonec pokrčí rameny. „Budeme prostě muset improvizovat…“

Velitel se tváří jako obvykle, v překrveném obličeji napružený výraz, který se kdykoli může změnit v masku vzteku – s nezbytnou partyzánkou vraženou v zubech.

Měli by mu pustit žilou…, pomyslí si Živsa zlomyslně a ze zvyku začne mapovat okolí…

„Má velký rozptyl,“ obdivně zamručí René.
„Tomu říkám důvod k radosti,“ řekne Spurný. „Ale až chytím toho grázla, co tohle provedl…!“
„…Vypadá to spíš na samovolný vznik.“
Nedůvěřivý pohled.

Šéfka časovky obrátí oči v sloup. „Existuje něco jako pravděpodobnost, že v hodině síly…“
„V čem?“ přeruší ji neomaleně Spurný.
„Jinak řečeno v hodině mezi psem a vlkem, kdy síly temnoty a světla metaforicky bojují o nadvládu, se může přihodit časová anomálie – a to zejména na místech, jako je tohle. Labyrint není jen zábavně upravená část zahrady, Jarolíme.“ René Vinopalná je jediná, kdo si troufne veliteli zásahovky říkat křestním jménem.
„Tu přednášku jste si mohla nechat od cesty. Mě zajímá jediný – zajistit prostor a dohlídnout na hladkej průběh celý akce. Nejsem tady, abych vedl planý řeči!“

…nebo přiložit pijavice.
„Pozor na zlomy!“ stihne ho ještě varovat Vinopalná, než mladší kolega vkročí do nicoty…

~

Čerstvý vzduch Elze prospěl. Bude se jí lépe přemýšlet, až se vrátí k úkolu. Jedovarnictví je nudné, ale patří k základům vzdělanosti každého spagyrika. Teď na to nemysli, poručí si Elza a strčí do pootevřené branky. Vždycky si cestu zkracuje přes zámeček. I teď, když jsou pískové cestičky mokré a zahrada nevlídná. Trójou se prožene prudký vítr…
Bouřka sem vždycky přichází od Budče a v hodině síly je obzvlášť nebezpečná. Listy v severovýchodní části labyrintu začnou šumět a vzduch mezi habry nakrátko zhutní jako těsně před materializací. Až na to, že v dohledu není žádný mág, který by mohl podobný jev vyvolat.
Znovu se rozprší.

Vír náhle zabzučí jako hejno sršňů a zlom, metastazující v síť časových prasklin, se stáhne kolem Živsy i jeho dvou kolegů.

Vyplivne je to o kdoví kolik let později prostřed trojského labyrintu.
„No nazdar hodiny!“ hvízdne Vinopalná a zatřepe u ucha svými hodinkami. „Jenom pětatřicet? ...Měli jsme docela kliku.“

„Živso, vy idiote!“ začne soptit Spurný, „kdo nás teď odsud vytáhne...?!“

…spoustu pijavic!

„Chcete říct, že se už nedostaneme zpátky?“
„Ale ano, pokud budem s to se synchronizovat,“ zamumlá šéfka časovky a zrak jí padne na Elzu, kterou ten náraz odhodil do křoví.

„No výborně, Živso, to se vám tedy povedlo! Jen tak dál, vy jste normálně chodící postrach.“

Živsa Spurného ignoruje a skloní se k dívce, aby zjistil, jak na tom je. „Jenom omráčená. …Budečská studentka,“ dodá s jistým překvapením v hlase, když jí zpod trička vypadne hadí medailón. „Za chvíli se probere.“
René přikývne, ale v duchu už řeší výpočty časových rezonancí…

„Je mi líto, že jsem vás do toho dostal…,“ vyruší ji ustaraně Živsa. „…Jak to s námi vypadá?“
Vinopalná jeho omluvu odbude mávnutím ruky. „Obávám se, že jen znovuotevřít kanál do našeho času bude vyžadovat veškeré úsilí, kterého jste schopen. Nemluvě o dimenzionální kotvě natolik silné, aby vás vedla. Nás všechny.“
„Co je to?“
„Po lidsku řečeno: důvod, proč se vrátit…“

Velitel se na něj zašklebí: „Pokud něco takovýho po tom všem ještě máte, protože tohle vás bude stát víc než jen stržený prémie…“

…nejlíp od hlavy až k patě. A ještě by to nestačilo...

„Dostatečně pádný důvod vás k sobě přitáhne do toho správného času jako kotva.“
Živsa se stále víc usmívá. „Myslím, že jsem ho právě našel.“

René Vinopalná pochybovačně zvedne obočí. „Tohle je ohne sranda, Živso! Bez jištění se z nás stanou štvanci vržení napospas časovým proudům, a to je něco, co opravdu nechcete zažít...“
„Myslím to vážně.“
„Jestli nás připravíte byť o jedinej rok života, postarám se, abyste jeho zbytek strávil jako obyčejnej pochůzkář!“ funí mu do obličeje Spurný a jeho dech je cítit kouřem.

...každý den! …Je chodící infarkt.

„Jen klid,“ vloží se do toho René. „Tu cestu musíme předem prodiskutovat do nejmenších podrobností, jinak skončíme jako rozložené atomy někde v bezčasí. Vy, Jarolíme, si vezměte na starost, kam se chceme dostat – koneckonců je to váš rajón. Jak, to zařídím já a Živsa kdy. Nějaké námitky?“

„Být vámi, nesvěřil bych mu ani hlídání své nemohoucí babičky, natož tak zodpovědný úkol…“

…a ta největší pijavice na jeho hnusném ksichtě! „To mi opravdu hodně pomůže, veliteli.“ odsekne kousavě Živsa.

Vinopalná zarazí jejich hádku hned v počátku: „Dohadování nemá smysl – pro lokalizaci potřebujeme tři čaroděje. On je z nás nejmladší, tudíž jsem mu uložila nejnáročnější úkol, tečka!“
Živsa s potěšením sleduje, jak Spurného krk tepe zpěněnou zlostí… „Protože jsem nejmladší?“ zeptá se zvědavé Vinopalné.
„Přesně tak. Využijeme vaší vitální síly. Budu doufat, že ta kotva je opravdu silná,“ mrkne na něj.
„Ta nejsilnější.“

Spurný se ve větru pokouší zapálit vyhaslou cigaretu a zabručí pod vousy něco, čemu naštěstí není rozumět.

„Co jste zač a proč jste mě napadli?“ zeptá se zamračeně Elza, sotva přijde k sobě.
Živsa jí pomáhá vstát. „Promiň, to je moje vina. Omylem jsem šlápl do časového víru. …Bolí tě něco?“

Elza záporně zavrtí hlavou a s mírně nechápavým výrazem se snaží dát si dohromady, co se tu vlastně stalo...
„Nech to být. Ty asi nemáš ponětí, jak se tu objevil?“
„Cože?“
„Ten vír.“
„Všimla jsem si jenom toho divného větru, co se točil v tamtěch keřích...“
Živsa se ohlédne ve směru, kam dívka ukázala, ale teď tam byl až podezřelý klid. „Nedělalas tu něco...?“
„Co si o mně myslíte?!“
„Klid! Jen se ptám.“
„Já to nebyla!“
„Věřím ti,“ uklidnil ji Živsa.

„...Můžu vám nějak pomoct?“

„To tedy nevím jak, mladá dámo,“ ušklíbne se Spurný a vyhrne si límec, za který mu začalo krápat.
Vinopalná mu položí ruku na rameno. „Počkejte, to vlastně není tak špatný nápad. Mohla by uzavřít bránu zevnitř. Nás je na takovou operaci stejně příliš málo, vaše slavná zásahovka bezmocně trčí na druhé straně, pětatřicet let od nás, a tímhle bychom zabili dvě mouchy jednou ranou…“
Moje slavná zásahovka má svoje rozkazy a právě teď omotává ten váš podělanej labyrint ignoračním polem, protože tenhle vořech šlápl do toho největšího…!“

…který bych viděl nejradši hodně daleko odtud!

„…Vy jste vážně z minulosti?“ zajímá se Elza.

Chvíli se tiše dohadují.
„Teď mě poslouchejte, děvče. Uměla byste zapečetit průchod?“ chápe se příležitosti Vinopalná.
Elza visí očima na jejím odznaku a nepřítomně přikývne. „Není to úplně můj obor, ale snad ano.“
„I kdyby to byl průchod časový?“
„Jestli se to dělá stejně…“
„V podstatě ano, podrobnosti vysvětlím.“
„…Tedy, mám aspoň pocit, že bych to měla vědět,“ znervózní Elza. „Určitě to bylo v maturitních otázkách. Promiňte, já…“
„To dělají nervy,“ usměje se René. „Nic to není, ukážu vám to.“
Elza zavrtí hlavou. „Myslím, že jsem někde ztratila kus paměti.“ Už když to říká, cítí se trapně a klopí pohled ke špičkám svých bot.
„Ale děvče zlaté, paměť přece není tužka, aby se dala jen tak někam založit,“ ozve se Spurný.

René ho zarazila: „Je možné, že jí paměť někdo upravil? Mohl byste to zjistit, Živso? Ale rychle, nezbývá nám moc času.“
„A nejlépe tak, aby zůstala při smyslech!“ neodpustí si Spurný.
„Tuším, že ano…“
„Na vaše tušení bych moc nespoléhal.“

…a aby zmizel z mého života jednou provždy!

Podíval se dívce do očí. V její mysli je sotva patrný výmaz paměti. Tak neznatelný, že měl co dělat, aby jej vůbec zachytil.
…Skutečně jemná prácička, překvapeně zvedne obočí Živsa. Vzalo to s sebou jen pár nesouvisejících vzpomínek. A sakra…!

„Dělejte, Živso!“

Cítí, jak se mu nad horním rtem sráží mikroskopické kapičky potu. Ještě kousek… a je to.
Příliv oddělených vzpomínek Elzu náhle zaplaví slzami, výčitkami a nenávistí.
Hlavně nenávistí.

Živsa se ji snaží uklidnit, ale trvá dlouho, než se vzchopí a začne reagovat.
„No tak, děvče, seber se trochu, potřebujeme tě!“ naléhala Vinopalná. které utíkal čas k návratu.
„…Budu v pořádku.“
„Jseš si jistá?“
Elza přikyvuje a nechá si vysvětlit, co má udělat.

„Tak honem, našla jsem zbytkovou časovou skulinu – teď je na vás, pánové, abyste z ní udělali ucházející tunel. Myslete na domov.“ Pak se obrátí k Elze a dá jí poslední instrukce, než vstoupí do kruhu. „...S nikým o tom nemluv. Nikdy jsme tu nebyli, rozumíš?“
„Spolehněte se.

...Ještě něco,“ zastaví je Elza a z brašny vytáhne kus papíru. Napíše na něj tři slova, pod ně datum a čas.
Vzkaz podá Živsovi. „Adresát je nahoře. Mohl byste mu to nějak doručit?“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ zamračí se velitel, ale telepat si vzkaz vstrčí do kapsy a kývne.
„…A tamto nezapomeň ohlásit.“
„Díky,“ usměje se na něj a sleduje, jak mizí v deštivém oparu… konečně celá. Pak zvedne ruku a jediným pohybem bránu zapečetí.

~

Pošta obvykle chodí do Budče studnou nebo poste restante, ale tenhle vzkaz chce Živsa doručit osobně. Je docela příjemné navštívit zas jednou alma mater. Vůbec se to tu nezměnilo, uvědomí si s jistým zadostiučiněním a vyhledá neznámého příjemce. Má z toho všeho zvláštní pocit…
Najde ho v knihovně.
Už ho vidí – vysokou postavu se shrbenými zády připomínající supa…
Student? Vzhledem k tomu, že v bílém hábitu tu chodí i leckteří profesoři, to nelze úplně spolehlivě určit. Pokud ano, je v téhle místnosti jedním z nejstarších.
Osloví ho. Mladík k němu zvedne vážný obličej s brýlemi na nose, který si s postavou v ničem nezadá. Na krku se mu houpe had. Živsa ovšem nic jiného nečekal.

Spurného následující srdeční příhodu Živsovi nikdo nevyčítal. Ani když byl velitel po návratu z lázní na vlastní žádost přeřazen do Čiernej pri Čope. Samo sebou na speciální tajnou misi. Tak tajnou, že o ní ani Spurný neměl páru.
Fakt, že Živsovi nikdo nechce věřit, že s tím nemá nic společného, mu překvapivě vynesl povýšení a vlastní kancelář, jelikož vedení usoudilo, že bude lepší mít ho na své straně. …A protože Spurného dohromady nikdo neměl rád.

Tentýž večer Živsa sedí v tramvaji zatáčející na Výtoň docela sám.
Cink! Cink!
Na zadní plošinu v poslední chvíli někdo naskočí a zavěsí se na tyč přímo před ním, přestože je celý vagón prázdný. Normálně se takovéhle chování Živsovi bytostně příčí a evokuje v něm pocit ohrožení, ale to by se na něj svrchu nesměl upírat drzý pohled akvamarínových očí…

„Tak co, pozveš mě k sobě, nebo se na sebe budem jen dívat?“
…Znáte nějakého jiného šestatřicetiletého chlapa, který je ještě schopný se červenat? Živsa ne.

~

Bubenečské nádraží je až na rodinku vracející se z výletu úplně opuštěné…
Z oloupaných zdí vane tichá zádumčivost a Elze se dělá trochu špatně při pomyšlení na tohle setkání. Možná s tím měla jít rovnou na Vyšehrad a neotvírat staré rány. Jenže tohle je její hodina síly.
Vstoupí dovnitř… Přestože jí srdce hrozí vyskočit z hrudi.
Ale když se nenápadně podívá k pokladnám, není tam ani živáčka, rolety zatažené – patrně už velmi dlouho.
Nevadí. Příště ho dostane.

~

V pablescích poradního ohně svítí hadí medailóny. Nejvíc času tu přirozeně tráví pyromanti, odezírající z plamenů po dlouhé hodiny znamení věcí příštích, občas studenti ohnivých čar, trénující mezi inertními kamennými zdmi magické souboje, a samozřejmě alchymisti se svými výbušnými tyglíky. Sice mezi nimi jsou rozepře, ale mystérium ohně respektují všichni. Koneckonců, jsou to hadi. Elza sem dolů moc nechodí. Nikdy se tu necítila jaksepatří doma a i teď schází ze schodů s očividnou nechutí. Ale dnes tu s nimi sedí doktor Doležal a to může znamenat jen jediné…

Pozdraví ho a přisedne si k ohni vedle něj.
„Čas na něm udělal svoje, ale inkoust je ještě pořád vidět,“ ukáže jí zažloutlý lístek.
„Je to vaše písmo, viďte?“ usměje se.
Elza neví, kam s očima. Kam se poděla tvoje hodina síly teď...? „Psala jsem to já,“ vysouká ze sebe nakonec.
„Na času je dobrá jedna věc,“ řekne Doležal, jako když másla ukrajuje. „Že ho lze darovat nebo ukrást, ale ne obelhat. A že si člověk všimne, když mu přibude vzpomínka na setkání, které jako by se nikdy neodehrálo…“
Elza vděčně hledí do plamenů a přemýšlí, kolik toho Doležal ví.
Podívá se přímo na ni: „A teď bych rád slyšel o vašem setkání s Živsou.“

---

Pokračování po letech: Znovu na stopě

Obrázek: 
Akvamarín

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Je to parádní a líbí se mi to čím dál víc.
(a to pokráčko pořád chci. A taky chci víc Doležala a vůbec)

Obrázek uživatele Arengil

...neodbytná jak pojišťovák :D

Obrázek uživatele Ebženka

wow. Jen do toho!
Mně se moc líbí "že jste čaroděj, neznamená automaticky, že máte vkus." :-)

Obrázek uživatele Arengil

Jen se strašluju, jestli to není přece jen moc romantický...

Obrázek uživatele neviathiel

Mně to nepřijde, a to mám nízký práh nudy pro povídky o rozkládání a skládání vztahů. :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Ha, našla jsem to a tahám do pocketu!

Obrázek uživatele neviathiel

Co bylo na tom papírku? Zvědavík

Obrázek uživatele Arengil

Například:

Doležalovi
od Broučka
Datum a čas