Hodiny

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová
Z povídky: 
Za beta-read děkuji: 
neviâthiel, Rya

Hlavními hrdiny této příhody jsou manželé Kadrnožkovi, což nejspíš hovoří za vše.
Vřelé díky nevi za inspiraci a průběžné povzbuzování.

Duben 1993

Nemoderní háčkované záclony zrůžověly, staré hnědé stíny pevně usazené v pokoji však západ slunce nerozehnal.
Pod matně krémovým kloboukem lampy se pohupovala mucholapka s drobnými mrtvolkami. Dvě dosud živé mouchy zádumčivě kroužily okolo.
Na ořechovém stole se důstojně rozprostíral kulatý krajkový ubrus, na němž ležel široký porcelánový talíř s několika zbylými domácími koláčky, a baňatá zdobná konvice vévodila hrnečkům se zlaceným okrajem jako kvočna kuřatům. Paní Líbalová se nikdy neodvážila zeptat, ale ráda se dohadovala sama se sebou, jestli sousedčino vybavení pochází z nejbližšího levného bazaru nebo jde o vzácné dědictví po prababičce. Obojí bylo možné. Poposedla na čalouněné židli vycpané tak důkladně, že se sedák vzdouval do nepohodlné vypoukliny, a vzala si ještě jeden kousek koláče. Byl výborný, nesmí zapomenout poprosit o recept.
„Dochovala jste ho, všichni víme, co to pro vás bylo. Teď už je mu dobře.“
Paní Kadrnožková shodila neviditelné smítko z rukávu černých šatů a povzdechla si: „Ví Bůh, že poslední měsíc byl peklo, děda odcházel těžko. Muž pořád ve službě, syn má taky práce nad hlavu a staví se jen občas, já na všechno sama…“
Paní Líbalová účastně pokývala hlavou: „To znám.“
„Zařídit všechno kolem pohřbu taky nebyla maličkost,“ pokračovala paní Kadrnožková plná úlevy, že se může konečně pořádně vypovídat. „Mám první chvilku, kdy si můžu v klidu sednout.“
„Ale pohřeb jste zařídila krásně, dědeček by si to tak jistě sám přál,“ pochválila paní Líbalová rychle.
„Bylo od vás hezké, že jste včera přišla,“ usmála se paní Kadrnožková na oplátku.
„Ale prosím vás, mezi sousedy je to přece samozřejmost.“
Vyřezávané pendlovky na stěně hrkly a začaly sedmkrát odbíjet majestátním chvějivým tónem, který jako na zavolanou překryl náhlou rozpačitou zámlku. Obě si ostře připomněly, že paní Líbalová byla jedna z mála obyvatel Starého Proseka, kteří se pohřbu Václava Kadrnožky zúčastnili, přestože tu řádně žil dlouhých pětaosmdesát let. Ne, Kadrnožkovi si tady nikdy přátele nezískali. Paní Kadrnožkovou velmi často vídali v místním kostele, avšak o jejím manželovi se šeptalo, že pracoval u StB, a ona mu prý donášela, co se kde šustlo. Po revoluci údajně jen převlékl kabát a u tajné policie zůstal.
Paní Líbalová tomu však nevěřila. Pro ni byla paní Kadrnožková žena trochu nerudného a věčně ustaraného úředníka, nezáludná starosvětsky spořádaná hospodyně ochotná podělit se o recepty na domácí marmelády a nadýchané sladké pečivo, která se nikdy o politiku nezajímala ani za mák.
„A jak se vlastně daří vaší Věrušce?“ změnila paní Kadrnožková téma. „Už jsem ji dlouho neviděla.“
Sousedka se s pýchou rozpovídala o své čerstvě vdané dceři a její nové domácnosti.
Slova hladce plynula a pochmurný pokoj se přikláněl blíž, šero klesalo jako letité závěsy z vyrudlého sametu, skleník s porcelánovými soškami zmatněl a po slepém zrcadle jeho dvířek zvolna cosi přešlo. Nebýt všudypřítomné úzkostlivé čistoty, jeden by řekl, že průvan shrnul letitý prach.
Hodiny začaly znovu odbíjet sedm hodin.
„Ten čas letí.“ Paní Líbalová se zmateně podívala na své hodinky. Ukazovaly půl osmé.
Zato paní Kadrnožková rázem vyskočila. Srdce se jí rozbušilo tak divoce, že zvonění málem přehlušilo. „Jdou špatně,“ zamumlala nezřetelně. „Ty hodiny jdou špatně.“
„Budou asi pěkně staré? Vím o jednom dobrém hodináři, najdu vám potom adresu.“
Paní Kadrnožková ji nevnímala. Nedokázala odtrhnout zrak od bronzového ciferníku. Dědečkovy hodiny se nikdy nezastavily, nikdy se neopozdily, nikdy se nepředešly ani o vteřinu. Nikdy. Snad jen kdyby se sama Země zastavila, jejich pravidelné odtikávání by se vychýlilo z rytmu. Ráno před pohřbem je pečlivě natáhla. Rakev opouštěla dům doprovázená jejich melancholickým zvonem. Tak to mělo být.
Co se s nimi stalo?
Několik dlouhých okamžiků do ticha znělo jen kovové tikání. Kyvadlo se klidně houpalo, vteřinovka poskakovala kupředu. Bylo půl osmé a pět minut.
Vtom se malá ručička zvrtla zpátky a hodiny začaly opět odbíjet sedmou.
„Je vám dobře? Haló! Paní Květo, co je vám?“
Sousedčin naléhavý hlas konečně pronikl mrazivým krunýřem zděšení. Paní Kadrnožková se pokusila ovládnout a odpovědět pokud možno klidně, ale vyšlo z ní jen přiškrcené zachraptění.
„Sedněte si přece,“ vyplašila se paní Líbalová. Tlačila ji zpět do židle a strkala jí do roztřesených rukou hrnek s čajem. „Napijte se. Zavolám vám pohotovost, kde máte telefon?“
„Ne!“ Vlastní hysterické vypísknutí znělo paní Kadrnožkové tak hloupě, že se dokázala vzpamatovat. „Telefon nemáme, ale nedělejte si starosti. Jen se mi trochu zatočila hlava. Už je to pryč.“
„Jste úplně bílá. To se vám stává často?“
„Občas.“
„A u doktora jste s tím byla?“ nenechala se sousedka tak snadno odbýt.
„Ale ano,“ lhala paní Kadrnožková srdnatě. „Není to nic vážného. Jste hodná, ale jsem jen unavená.“
Po chvíli dalšího dohadování se jí podařilo návštěvu konečně vystrnadit. Když se v předsíni loučily, znovu z pokoje zaslechla sedm hrozivých úderů, a musela se hodně ovládnout, aby nepřibouchla domovní dveře paní Líbalové přímo do účastného obličeje.
Obýváku se vyhnula, po špičkách zamířila rovnou do kuchyně a napustila vodu do porcelánového umyvadla určeného pro vodní spojení. Kontakt na manžela do práce využívala jen výjimečně. Chápala, že jeho náročné a nesmírně zodpovědné povolání nesnese vytrhování kvůli domácím banalitám. Tentokrát ho však vyrušit musí, protože tu nehodlá zůstat celý večer sama a s hrůzou čekat na další projev šílených hodin.
Sotva se magické vodní cesty propojily, zoufale vykřikla: „Táto, přijď hned domů!“

***

Jan Kadrnožka, zasloužilý velitel sboru strážníků čarodějnické policie se sídlem na Vyšehradě, přerušil spojení tak chvatně, že voda ze studny vyšplíchla až na podlahu. Neušlo mu, jak se mladý strážník Čeněk Kalous nahrbil nad probíraným spisem a jeho obličej se zkřivil potlačovaným smíchem.
„Koukejte tu složku okamžitě doplnit!“ vybafl Kadrnožka a div mu nehodil papíry na hlavu. „Ještě jednou mi přinesete takhle lajdáckou práci a letíte na hodinu!“
„Ano, pane.“ Smích mladíka okamžitě přešel. Zmizel z kanceláře jako blesk.
Kadrnožka si rozzlobeně zapálil viržinko. Jak on teď před tím klukem vypadá? Řekne jí svoje pěkně od plic.
Potom však ve spravedlivém rozhořčení zahlodala pochybnost. Ano, proč vlastně volala? A proč ten vyplašený tón? To se jí vůbec nepodobá. Snad by měl přece jen zjistit, co se doma děje.
Přehodil si přes ramena plášť, rázně opustil kancelář a na odchodu ještě rozdal podřízeným několik nezbytných instrukcí. Jeho zástupce Šimon si pomyslel, že vyšehradská skála by se jistě do Vltavy nepohroužila, kdyby si šéf aspoň po otcově pohřbu vzal delší volno a do práce se nedostavil vůbec, ale bez námitek všechno odkýval.
Kadrnožka se jako obvykle přenesl rovnou ke dveřím svého domu. Nemusel se namáhat s ukrýváním v odlehlých zákoutích, protože díky očarované uniformě byl pro obyčejné neviditelný.
Vzápětí ho málem prozradilo vzteklé sakrování. Zapomněl na čerstvý výkop, který se táhl podél celé ulice, a div si nepolámal nohy.
Sotva se s funěním vyškrábal ven a otřel si z bot bláto, manželka sama otevřela, jako by čekala v předsíni.
Dlouhého vysvětlování nebylo třeba. Pekelný časoměřič názorně předvedl, že hodlá odbíjet sedmou téměř nepřetržitě a bez ustání, dokud…
Dokud co?
„Rozbily se.“ Kadrnožka se na umíněné hodiny zamračil jako na obzvlášť zatvrzelého delikventa. „Zaseklo se v nich pérko. To se přece může stát.“
„Zrovna teď?“ namítla žena rozechvěle.
Kadrnožka neodpověděl. Potlačil osten strachu, odhodlaně otevřel skleněný kryt a pokusil se ručičky posunout na správný čas. Šlo to neuvěřitelně ztuha, až se zdálo, že se plechová tyčinka pod tlakem jeho prstu zkřiví, ale podařilo se. Vrhl na paní Kadrnožkovou vítězný pohled. Vtom ho ručička bolestivě sekla přes lůžko nehtu, jak se prudce otočila zpět.
Vykřikl a bezděčně si strčil poraněný prst do úst. Zůstal bezradně stát.
„Dělá to děda.“ Jeho žena se konečně odvážila vyslovit obavu, která ji tížila celý večer. Jakmile ta slova zazněla nahlas, strach se rozložil v šerém pokoji jako těžká škrábavá houně a dýchl za krk dusnou záhrobní zatuchlinou.
Nepravděpodobné. Nemožné! Nesmysl! Kadrnožka osobně velmi pečlivě a dvakrát prověřil magicky zapečetěný odkaz, bezvýhradně závaznou závěť, kterou jeho otec dle obyčeje stvrdil posledním vydechnutím. Všechny pokyny splnil nebo měl v úmyslu splnit, však všechno nejde ze dne na den, to zatraceně musí i děda pochopit. Ani na zacházení za života si stěžovat nemůže. Pečovali o něj, jak nejlépe uměli, teda jistě, jistě, hlavně Květa, ale sám taky nikdy nezapomněl zaskočit za ním aspoň na chvíli. Umřel slušně ve vlastní posteli. Tak co by u všech rohatých měl ještě chtít? Tohle byla vždycky příkladná domácnost a žádné strašení tu zkrátka a dobře nepřipadá v úvahu. Ten mizerný křáp se porouchal, nic jiného v tom být nemůže! Kadrnožka se uchýlil k láteření jako vždycky, když byl v rozpacích, a svůj hněvivý výbuch zakončil tím, že strhl nešťastné hodiny ze zdi.
„Táto, neblázni, rozzlobíš ho,“ zaúpěla paní Kadrnožková.
Nedbal na varování. „Poletí rovnou na smetiště!“
Dveře do předsíně se mu samy od sebe zapráskly rovnou před nosem. Výplň z mléčného skla se s třeskotem vysypala a špičaté úlomky v dřevěném rámu se výhružně naježily jako smrtelná past.
Kadrnožka se zalekl. Raději pokorně vrátil hodiny na místo. Skoro nevnímal, jak jeho žena do vítězoslavného odbíjení šeptá: „Tak vidíš. Děda umřel v sedm večer, všiml sis? Musí to být on, jiná možnost není.“
Jiná možnost existovat musí. Bezděky upadl do výhružného tónu, který používal u výslechu: „Nepustila sis sem náhodou nějakého lumpa? Podomního prodavače? Některou z těch tvých vypečených kamarádek?“
Paní Kadrnožková se urazila: „To bych si vyprosila. Byla tu jen Líbalová. A včera jsi tu byl přece taky, měls dávat pozor, ale snad si nemyslíš, že by tu někdo nechal kletbu.“
Neplodná hádka skončila stejně rychle, jako začala. Nakonec se smířlivě shodli, že ráno bude moudřejší večera. Neodvážili se ani odklidit střepy z rozbitých dveří, zabarikádovali se na noc v ložnici a na práh nasypali sůl. Přesto téměř oka nezamhouřili.
Kadrnožka s duchy samozřejmě zkušenosti měl. Kdo se již dlouhá léta stará o dodržování klidu a pořádku v Praze, ten na nadpřirozená zjevení naráží v jednom kuse. I úplný zelenáč se s nějakým duchem setká nejpozději na druhé obchůzce. Kompetenci strážníků se však vymykají. Každý nováček během vstupního školení obdrží dlouhatánský seznam strašidel, kterých si jednoduše nemá všímat, za prvé protože pozemské zákony se na ně pochopitelně nevztahují, a za druhé protože ačkoliv může jít i o zjevení značně obtěžující, nedá se s nimi nic dělat. Nesmírně otravné však vždycky bylo vyhodnocování sporných případů. Vzniklo-li podezření, že je výskyt nadpřirozeného úkazu důsledkem magického zásahu nebo jiné nekalé činnosti živých bytostí, řešit se naopak musel. Pak tam ovšem s velkou slávou vtrhla vyšehradská kriminálka se svými specialisty všeho druhu, strážníci neměli žádné pravomoci a omezovali se jen na nezbytnou technickou asistenci. Jestliže se ale ukázalo, že jde o výtržnost či banalitu vyvolanou čísi hysterií, pánové z kriminálky nehodlali plýtvat svým vzácným časem a zahlazování stop a zklidňování situace spadlo opět na Kadrnožkovy lidi.
Kadrnožka měl tedy dost pádných důvodů považovat duchy za jev obtížný a ostudný. Ve spořádaném domě nic takového nemělo co dělat. Bránil se proto zuby nehty přijmout názor své ženy. Zoufale se snažil probírat smuteční hosty jednoho po druhém a posoudit míru jejich důvěryhodnosti. Když k ránu navzdory vytrvalému odbíjení přece jen na chvíli usnul, zdály se mu sny ještě příšernější než skutečnost. Figuroval v nich vlastní dům ve spleti rituálních ohnivých čar a vlastní pověst v troskách.
Ráno vstal s hlavou jako střep a když viděl černé kruhy pod očima své manželky, došlo mu, že aby toho nebylo málo, musí urychleně vyřešit další dilema, a sice jestli se dopustit neslýchané druhé absence nebo tady nechat ženu samotnou.
Paní Kadrnožková měla také celou noc na přemýšlení a rozhodla se vzít řešení do vlastních rukou. Ujistila ho, že do práce jít může. Ona doma nezůstane. Zaskočí do města k jedné známé.
Kadrnožka se na podrobnosti neptal, což jí vyhovovalo. Nejspíš by z toho nápadu nebyl nadšený. Hodinu po jeho odchodu už byla na Starém Městě, spěšně procházela Liliovou ulicí a hledala dům obrostlý břečťanem.
Tady na rohu za kostelem to je. Obydlí proslulé madame Erebisy, dámy, která dokáže komunikovat s duchy stejně snadno jako běžní lidé se svými sousedy. Dokonce i manžel se o ní před časem zmínil. Prý předala policii poselství ze záhrobí, které vedlo k polapení velmi nebezpečného lupiče. Šlo o jeden z největších případů sboru strážníků za poslední roky.
Paní Kadrnožková znala madame Erebisu jen zběžně, doufala ale, že prosbu o pomoc neodmítne. Skálopevně věřila, že podivné úkazy způsobuje dědečkův duch, a nejjednodušší bude prostě se ho zeptat, co to má znamenat.
Madame Erebisa se jí ochotně ujala. Jakmile však zjistila, o co jde, potřásla rozpačitě hlavou: „Je mi líto, ale odsud se s vaším dědečkem spojit nemohu. Podle vašeho popisu se zdá, že máte pravdu, ale on dosud nepřešel na druhou stranu. Jedině že bych to zkusila přímo na místě.“
Paní Kadrnožková se s prázdnou strohou pracovnou rozloučila docela ráda. Trochu ji rozladilo až zjištění, že zpátky na Prosek musejí cestovat obyčejnou dopravou. Madame Erebisa byla sice výborné médium, ale přenášet se nedovedla. Naštěstí se na rozdíl od paní Kadrnožkové vyznala v jízdním řádu, takže se vyhnuly trapnému bloudění. Když poloprázdný autobus pomalu šplhal od Palmovky do kopce, pocítila nečekaný vděk za čarodějnické nadání. Život bez magie musí být peklo.
Jakmile konečně dospěly do cíle, madame Erebisa neztrácela čas ani na okamžik. Poslechla si melancholické odbíjení sedmé hodiny, obhlédla vytlučené dveře a pustila se do práce se svým kyvadélkem. Paní Kadrnožková ji obdivně pozorovala a přestávala se bát. Teď se věci chopila odbornice a brzy bude všechno v pořádku. Třeba by dokonce rovnou dokázala dědečka přesvědčit, aby se uložil k věčnému spánku, jak náleží.
Madame Erebisa ji však zklamala. Uklidila své propriety do kabelky, znaveně usedla na vycpanou židli a vděčně přijala šálek kávy.
„Obávám se, že vám pomoci nemohu,“ pronesla lítostivě svým nakřáplým hlasem a jemně usrkla ze zlaceného hrnečku. „Pravda je, že starý pán skutečně dosud neodešel. Chtěl by, zoufale se o to snaží a volá o pomoc.“ Ukázala na hodiny. Hrklo v nich, ale zvonit tentokrát nezačaly. Vzduch jako by zhoustl napjatým očekáváním.
„My jsme nic nezanedbali,“ ohradila se paní Kadrnožková dotčeně.
„To si neberte osobně, nejspíš to vůbec není vaše vina,“ uklidňovala ji madame Erebisa. „Když duše opustí tělo, neodchází okamžitě a setrvá ještě nějaký čas na místě. Loučí se. Dokonce i obyčejní lidé bez zvláštního nadání mohou její přítomnost cítit. Říkají, že se jim zdá, jako by ten člověk měl už už vstoupit do místnosti… Znáte to? Tak vidíte. Za normálních okolností místo smrti pozvolna opustí v klidu a pokoji. Okamžikem definitivního odchodu bývá často pohřeb, někdy to může trvat i déle.“
„Tomu rozumím. Ale nikdy jsem nezažila, že by nebožtík takhle strašil,“ namítla paní Kadrnožková utrápeně.
„Protože ho tady něco drží.“
„Jenže co?“ vzlykla paní Kadrnožková.
Madame Erebisa soucitně potřásla hlavou: „Nemám tušení. Potřebujete odborníka na magické prostorové bariéry.“
„Ach Bože můj. My se takhle specializovanou magií nezabýváme. To abych počkala, až se vrátí manžel z práce. Snad bude o někom vědět.“
„Mohla bych vám jednoho doporučit, je vynikající.“ Madame Erebisa vytrhla lístek ze svého zápisníčku. „Bohužel se za ním budete muset obtěžovat osobně. Já nepoužívám vodní spojení, tak jsem si nepoznamenala číslo. Ale adresu si pamatuji.“
Evžen Vulpes, Lysolaje 13. Další štrapáce. Snad to bude stát za to.
Madame Erebisa se rozloučila a paní Kadrnožková se nachystala k nové cestě.

***

Ukázalo se, že Evžen Vulpes je drobný liškomág ve středních letech, který má odklínání, ochranná kouzla a manipulaci s magickými bariérami přímo v popisu práce. Jevil se zkušeně a schopně, a tak se paní Kadrnožková nezdráhala na doporučení madame Erebisy spolehnout, přestože jeho služby nebyly nejlevnější. Slíbil, že se zastaví k večeru, až zavře krám.
Strávila tedy zbytek dne v čarodějnické čtvrti a poslední hodinku po setmění u paní Líbalové. To už byla jak na trní. Nakonec se přestala namáhat s udržováním věčně váznoucí konverzace a vyběhla na ulici. Raději počká přímo před domem, aby pana Vulpese nepropásla.
Vzápětí zjistila, že už dorazil. Se zájmem si zblízka prohlížel výkop u kraje chodníku, jako by mu tam něco spadlo, a napřímil se, až když pozdravila a upoutala tak jeho pozornost.
„Promiňte. Čekáte dlouho?“ vyptávala se úzkostlivě.
„Asi dvě minutky,“ usmál se. „To nic.“
Jakmile ho pozvala dál, Evžen si uvědomil, že i kdyby vstoupil se zavřenýma očima, stejně by zaznamenal přesné místo přechodu z ulice do domu. Podivný pocit nestability vnímal už venku, ale uvnitř výrazně zesílil. Téměř k závrati.
„U Želmíra, tady to je jak na kolotoči,“ zamumlal užasle. „To jste si toho všimla až teď?“ Dotkl se stěny, ale ke svému údivu nezaznamenal nic pozoruhodného, jen běžné stopy zbytkové magie, jaké se najdou v každé čarodějnické domácnosti.
Paní bezmocně rozpřáhla ruce: „Nevím, co bych vám řekla. Až do včerejška se to nijak neprojevilo. Žádná šetření jsme tu neprováděli, neměli jsme důvod.“
Roztržitě kývl. Prozkoumal zdi důkladněji, aby se ujistil, že jeho první dojem nebyl mylný. Ne, měl pravdu. Ve zdech žádný rušivý element nevězí. Zdá se, že proudění nepříznivé energie nezpůsobilo žádné kouzlo. Začíná to být opravdu zajímavé.
Obrátil pozornost k podlaze. Nedbalým mávnutím ruky odhrnul koberec.
„Počkejte, já sama,“ zasáhla paní spěšně a vlastním kouzlem koberec pečlivě srolovala a urovnala stranou překážející nábytek.
„Dík.“ Ani se jejím směrem nepodíval, teď byl zvědavý jen na to, co mu povědí dubové parkety.
Dřevo zpočátku jen hladce klouzalo pod rukama. Posléze se nechalo přesvědčit a přivinulo se ke konečkům prstů. Žilky dřeva se propletly s jemnými čarami v kůži. Věkovitý vyschlý dub procitl, poctil ho svou důvěrou a podělil se s ním o intenzivní pocit pokřivené stísněnosti. Něco mu ubližuje, bortí a utlačuje harmonickou strukturu dřevěných vláken.
Ale stále neměl ponětí co. Vycítil, že musí jít hloub.
Prodral se němými betonovými základy, kapkami krve zaplatil ostrým hranám a pronikl do písčitého podloží. Svíjelo se pod náporem tak mohutné síly, že mu téměř vzala dech. Jako by se snažil čelit prudké vichřici. Co nejopatrněji zkoumal rozjitřenou půdu, tápal jako slepec v bouři a s námahou překonával rostoucí nevolnost. Točila se mu hlava a cítil, že už to dlouho nevydrží. Vtom se mu konečně podařilo zachytit správný směr. V té chvíli už neměl jinou možnost než nechat se vést po zužující se spirále stále dál a níž. Nepřátelský vír ho strhával proti jeho vůli. A potom ho zalil ledovým chladem náraz cizího živlu.
Evžen sebral sílu, aby se dokázal odpoutat. Zvolna přerušil spojení, sedl si na zem a na chvíli složil hlavu do promrzlých dlaní, aby se vzpamatoval. Bezděky sladil rytmus dechu se sedmi údery hodin. Po dlouhé době je zas začal vnímat, ale jeho nijak neznepokojovaly. To byl jen vnější důsledek.
Už věděl.
Voda to způsobila. V hloubce pod zemí je pramen a jeho energie se zřejmě nešťastně srazila se silou jiného vodního proudu. Vznikl tak mohutný magický uzel, který vsává všechno v dosahu. Není divu, že dokázal uvěznit duši toho nebožtíka. Nechat to takhle dál působit, dříve nebo později by dostal na kolena i všechno živé včetně lidí. Kdo ví, jestli v tom trychtýři neživoří už léta…
Vtom se mu rozbřesklo. Zvedl hlavu.
Zákaznice ho vyděšeně pozorovala. „Není vám špatně?“ vyhrkla.
„Už je to lepší. Poslyšte, ta rozkopaná ulice venku. To jsou vodovodní trubky, že? Neposunuli to vedení náhodou o kus blíž?“
„Já nevím,“ odpověděla zmateně. „Není to vyloučené, hrabou se v tom už pěkně dlouho a je zázrak, když nám teče voda celý den.“
„Tak to by byl průšvih.“ Evžen pomalu vstal a okamžik počkal, aby si byl jistý, že už pevně drží rovnováhu. „Půjdu se na to radši podívat pořádně.“
Stačil stěží udělat krok, když mu cestu zahradila mohutná temná postava.
Evžen vyjeveně ucouvl.
Mezi dveřmi do pokoje se objevil velitel strážníků Kadrnožka, vyvalil na něj oči, a vzápětí zaburácel: „Ahá! Tak už mám jasno! Taková drzost!“
Vletěl do místnosti tak, aby zakryl zády svou šokovanou ženu, a přes rameno zavelel: „Zamkni se v ložnici a neboj se. Já toho lumpa sejmu raz dva.“ Přitom zbrkle šmátral po svém odznaku a nebýt toho, že se mu ruka zapletla do lemu pláště, do bytu už by určitě vtrhla četa strážníků v plné zbroji.
„Ale táto, pamatuj se.“ Paní Kadrnožková konečně našla ztracenou řeč. „To je pan Vulpes z Lysolaj, sama jsem ho pozvala…“
„Já moc dobře vím, kdo to je,“ zuřil Kadrnožka. Pak mu to docvaklo, otočil se k ní a tišeji dodal: „Cože?“
Evžen už se taky zorientoval. Tohle vážně nemohl tušit. Neměl ve zvyku vyptávat se zákazníků na jméno, pokud se mu nepředstavili sami, takže až teď zjistil, v čí domácnosti se ocitl. To snad není pravda. Přišlo mu to tak neuvěřitelně absurdní, že se neudržel a hlasitě se rozchechtal. Kdyby Kadrnožka chtěl, mohl by ho teď suverénně vyřídit levým malíčkem.
Toho však nyní zaměstnávala především hádka se ženou: „Zbláznila ses? Vždyť je to několikanásobný zločinec. Celou dobu si lámu hlavu, který lotr sem mohl nasadit kletbu. Že mě to nenapadlo hned! A ty ho sem ještě pustíš!“
Evženovi se konečně jakžtakž podařilo zvládnout záchvat smíchu. Nabral dech, a i když mu ještě pořád cukaly koutky, dokázal promluvit skoro vážně: „Podívejte, já neměl ponětí, že je to váš dům.“
„Chcete snad tvrdit, že jste nazdařbůh proklel úplně neznámý byt? Tomu mám jako věřit?“ zavrčel Kadrnožka a vytáhl z kapsy magická pouta. „To teda vysvětlíte až u nás do protokolu, už se na tu pohádku těším.“
„To je nedorozumění!“ zvýšila paní Kadrnožková hlas.
„To je pitomost,“ naštval se Evžen ve stejnou chvíli.
Hodiny se přidaly se svým nervy drásajícím zvoněním, jako by se i zesnulý dědeček chtěl zapojit do debaty.
„Žádná kletba tu není,“ pokračoval Evžen tónem vhodným pro hovor s obzvlášť nechápavým děckem. „Vzniknul vám tady silový uzel, zrovna jsem našel zdroj.“
„Pan Vulpes má nejlepší doporučení. Sama jsem si ho objednala jako odborníka na magické bariéry a jsem si jistá, že si s tím dokáže poradit.“
„Ten chlap mi tady na nic nesáhne!“ vybuchl Kadrnožka.
„Ale táto…“
Evžen si kouzlem přitáhl nejbližší židli, pohodlně se usadil a s úšklebkem prohodil: „Tak se laskavě dohodněte.“
Kadrnožka vztekle zafuněl a zdálo se, že Evžena v příští vteřině vyhodí ze dveří, ale manželka se s rukama v bok rozhodně postavila proti němu: „Dokážeš snad to silové pole odčarovat?“
„Najdu odborníka.“
„To už jsem zařídila.“
„To vidím, a koho jsi sem přivedla? Kriminálníka! Nebýt služebního tajemství, mohl bych ti vykládat věci, že by ti vstávaly vlasy hrůzou.“
„Dostala jsem doporučení. Od seriózní a důvěryhodné osoby.“
„Tu seriózní osobu bych rád viděl. Měla ses nejdřív poradit se mnou.“
„A cos celý den dělal ty? Já aspoň něco zařídila. Z ohledu k dědovi bys teď nemusel zbytečně zdržovat, když už nebereš ohled na mě.“
Paní Kadrnožková začala roztrpčeně posmrkávat, Kadrnožka rudnout a Evžen upadl do rozpaků. Manželské hádky nenáviděl z celé duše. Raději vyklidí pole, podívá se venku na to potrubí a počká, jak to dopadne.
Na ulici úlevně vydechl a v duchu vzdal hluboké díky za svoji ženu. Sice taky dovedla pěkně ostře říct svoje, ale radši by si jazyk ukousla, než by vyvolala trapnou scénu na veřejnosti. Rozvášněné hlasy k němu tlumeně doléhaly i skrz zavřené okno. Měl dojem, že paní Kadrnožková získává vrch.
Ušklíbl se a začal se raději věnovat práci. Rozhlédl se, jestli ho někdo nesleduje. Chabě osvětlená ulice byla liduprázdná, a tak opatrně sklouzl do výkopu. Jasně, je tam voda. Jestli ty trubky dříve vedly o kus dál, měly by v hlíně zůstat stopy po energii původního proudu. Po několika minutách to našel a znepokojeně potřásl hlavou. Necelý metr, je možné, že by ten malý posun měl tak velký vliv? Asi ano. Buď je energie rychlého proudu v potrubí tak mocná nebo možná stavba porušila dráhu toho pramene v podzemí.
Vylezl zpátky na chodník a otřel si ruce. Silový vír sice rozptýlilo volné prostranství, ale slabě ho cítil i tady. Pokusil se odkrokovat, kam až dosáhne.
Sedm metrů? To je dost. Zamyšleně se díval na patrový dům v sousedství Kadrnožkova přízemního domku. Vývěsní štít hlásal, že v přízemí je bar, ale měli zavřeno. V patře se svítilo. Nedivil by se, kdyby tam neblahá síla působila taky. Na druhé straně už byl jen trávník, zástavba pokračovala na protější straně ulice. To už bude dost daleko.
Kdyby mermomocí chtěl, dokázal by to změřit přesně. Ale neměl nejmenší chuť znova se nořit do země a už vůbec ne kvůli Kadrnožkovi. Věděl, že tak rozsáhlý průzkum hlubokého podloží plného negativní energie by ho naprosto vyčerpal, a přitom by to bylo zbytečné, protože schopný proutkař zakotvený ve vodním živlu by stejného výsledku dosáhl docela snadno.
„Tolik?“ zařval Kadrnožka, až zadrnčela okna, a vytrhl ho tím ze zadumání.
Evžen se uchechtl. Paní Kadrnožková zjevně právě prozradila, kolik odstínění bude stát. Tak schválně. Buď ho do pěti minut zavolají zpátky, nebo se Kadrnožka vyřítí ven s pouty v pohotovosti.
Trvalo to tři minuty a půl. Paní Kadrnožková otevřela, pátravě se rozhlédla a vydechla ulehčením, když zjistila, že Evžen neodešel: „Odpusťte prosím. Byl byste tak laskav a vrátil se? Rádi bychom vaše služby využili se vším všudy. Manžel souhlasí.“
Evžen se pousmál: „Jistě, proto jsem přece tady.“
Kadrnožka stál u okna jako načepýřený sup. „Odstraňte teda ten vír, když už vás tak draho platím,“ přikázal zhurta a pokročil blíž. „A běda vám, jestli se pokusíte o nějakou nekalotu, sleduju každé vaše hnutí.“
„Tak se na mě přestaňte lepit.“ Evžen ho vzteklým gestem zahnal zpátky k oknu. Nesnášel práci pod tlakem, když bylo na místě precizní soustředění.
Zmocnila se ho náhlá touha vyvést něco hodně zlomyslného. Tomu zatracenému policajtovi by to patřilo. Jenže by ho pak samozřejmě s gustem sedřel z kůže doslova i přeneseně.
Radši si nechal chuť na klukoviny zajít a ukázněně se pustil do vytváření clony. Pozorněji než kdykoliv jindy kladl čáry štítového obrazce a pečlivě zvažoval rozmístění tmavých krystalů turmalínu. Původně chtěl použít i slídu, ale rozmyslel si to. Ochranu bytu by tím sice ještě posílil, ale poškodil by odrazem ty ostatní v dosahu víru. Takhle to musí stačit.
Ukotvil kouzlo a jemně se dotkl dubových parket, aby zkontroloval výsledek.
Tentokrát se setkal jen s klidem, závratné víření bylo pryč. V jeden prchavý okamžik pocítil vděčnou, úlevnou radost. Zaplavila ho jako vřelý příval a zmizela. Poděkování.
„Rádo se stalo. Šťastnou cestu,“ zašeptal, zvedl se z podlahy a usmál se na paní Kadrnožkovou: „Tak to bychom měli. Odstínil jsem ten uzel, ale vír jako takový je tam pořád. Chtělo by to přinejmenším vytvořit clonu i v tom vedlejším domě a nejlepší by bylo vrátit ty trubky, jak byly. Sežeňte si proutkaře, zmapuje proudění přesně.“
Paní Kadrnožková se zatvářila zaskočeně: „Tam to ale patří obyčejným.“
„Však právě,“ přikývl Evžen.
„Vy nás tady nebudete poučovat, co máme zařídit,“ vpadl Kadrnožka. Pleskl o stůl vějířkem bankovek a ukázal ke dveřím: „Svoje jste udělal, tak koukejte, kde nechal tesař díru.“
Evžen pokrčil rameny: „To už je na vás.“
V Lysolajích byli obyčejní odnepaměti naučení radit se o každém významnějším zásahu do prostředí s čaroději. Někteří si netroufali málem ani přemístit zahradní lavičku, aniž by nejdříve zaběhli za Evženem nebo za Petrem Řehořem, který se jako málokdo vyznal ve vodních proudech. Jenže to bylo v Lysolajích. Už dávno ze zkušenosti věděl, že jinde čarodějové tak úzkostliví nebývají a o obyčejné se nestarají. A on tam pak kolikrát musí letět napravovat škody.
Sotva za Evženem zapadly dveře, roztrpčený Kadrnožka si v duchu udělal poznámku, že hned zítra musí přeorganizovat policejní hlídky. Posílení obchůzek v Lysolajích určitě ničemu neuškodí. Ten drzý liškomág zkrátka poslední slovo mít nebude.
Vtom začaly odbíjet hodiny.
„Já toho chlapa zabiju!“ vyletěl Kadrnožka.
„Ne, počkej,“ zarazila ho paní Kadrnožková tiše. „Je to v pořádku.“
Bylo devět.
Hodiny odbily devětkrát, klidně, smířlivě a naprosto přesně. Tak, jak to mělo být, jak to bývalo odjakživa.
Kadrnožka si rozpačitě promnul knír. Zaskočil ho dojem, že by asi měl být Evženovi aspoň trochu vděčný.
Zvláštní pocit.

KONEC

Komentáře

Obrázek uživatele neviathiel

Vážně začínám mít Kadrnožkovy ráda. :)

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

to je k nevíře :-)

Obrázek uživatele neviathiel

Taky čumím. To mě překvapuje ještě víc, než že začal tobě být sympatický Kaminski :)

Ale on Kadrnožka za svůj bystrý úsudek nemůže, on se tak narodil :) ale brání svou ženu, a vůbec, Evžen, cena a odbíjení deváté jsou situace na infarkt

Obrázek uživatele Aveva

Moc pěkně jsi Kadrnožkovi napsala rodinu. Všechno je to takové reálné. Více tvých povídek! ;o)

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

radši nic neslibuju, no ale možná... jeden nikdy neví, jak říká Evžen

Obrázek uživatele kopapaka

Rozhodně napiš :)

Obrázek uživatele Aries

jé dík

Obrázek uživatele Arengil

Krásné večerní čtení. :)

Obrázek uživatele Aries

Děkuju :-)

Obrázek uživatele Arengil

Nemáš za co, tebe je vždycky radost číst. ;)

Obrázek uživatele ef77

Tak nějak jsem tušila, že Kadrnožka bude trošku pod pantoflem. Ale jinak a hlavně: Evžen! Evžen! Evžen! Mám ho hrozně ráda!
P.S. Můj tatínek spravuje známým hodiny. Číst tohle a slyšet z dílny jedny rozbité, které odbíjely každých deset minut, bylo trochu psycho :o).

Obrázek uživatele neviathiel

Hurá! Mám spojence v teorii podpantoflového Kadrnožky!

Obrázek uživatele Aries

tohle Evžen vždycky rád slyší a spokojeně vrní.
Co se týče podpantoflového Kadrnožky, no, oni tihle machři...