17. Epilog

Shrnutí: Drabble na pokračování z doby, kdy "hnědé uhlí bylo ještě mladé". Píše se rok 1968 a jistý doktorand spagyrie (a toho času i restaurátor v Muzeu vyhynulých kouzelných nestvůr) se ne zcela vlastní vinou octne v menší šlamastyce...
Postavy: Viktorín Živsa, Vitališ Sidorov, elév Vylíhlo*
Varování: Násilí, krev, silnější slova
Předchozí kapitola: 16. Vyšehrad a dva rumy

~

„Nazdar, Živso,“ prohodil dobrácky Sidorov, „jaký byl víkend?“ A protáhl se kolem něj do kuchyňky pro kafe. „Co je s tebou? Ty mě ani nepozdravíš?“
„Ty svině zrádcovská!“ vrhl se na něj Živsa, stěží zadržující příval ničivé magické vlny…
Prásk! Pěst sevřená kolem masy živlu narazila na Sidorovovu čelist. Něco prasklo a hrnek se poroučel na zem. Vzduchem zavířil vír.
„Nemysli si, že pláchneš, hajzle!“ popadl ho za rameno a zkroutil mu ruku za záda. Za okamžik už ležel spoutaný v kaluži horkého lógru na zemi a plival zuby. Šéf bude zuřit.

„Vylíhlo!“ houkl do chodby Živsa.
Přiklátil se výrostek se svým jedovarnickým nádobíčkem.

„Silnější dávku!“ poručil Živsa, když ostřížím zrakem sledoval praktikantovo cmrndání extraktu z jedné fióly do druhé.
Když byl konečně spokojen, vrazil ji vyslýchanému mezi zuby a donutil ho vypít její obsah. Fióla praskla a poranila mu ruku, ale nevšímal si toho.

„A teď mluv!“ pobídl ho fackou. Na tváři špióna zůstala šmouha od krve. A nebyla poslední...

~

Následující kapitola (18.) Prolog

* Za vypůjčení jména děkuji Silence.