část 1. - Setkání

S Tomášem jsme se znali už od školky. Ale ve městě jsme se potkali náhodou. Vlastně poprvé od promoce. Asi byl rád, že mě vidí, protože mě okamžitě zavlekl do nejbližší kavárny. A tak jsme vzpomínali nad dvěma šálky s černou kávou.

„... ale přišlo jí zvláštní, že jsou ty hvězdy zelené a tak nás odhalila.“

„Stejně to byla tvoje chyba,“ zasmála jsem se. „Kdo trval na tom, že do toho lektvaru bezpodmínečně patří ropušník?“

„Staré dobré časy,“ povzdechl si a rozvalil se v křehké kavárenské stoličce tak, že zděšeně zaskřípala. „Duo TM – legenda ve svém oboru!“

„Kecy!“ plácla jsem ho přes prsty, aby svá rozmáchlá gesta nepřeháněl. „Hlavní znak legendy je, že je mrtvá!“

„Hmmm,“ ohrnul spodní ret, „a co na to říká tvůj doktor?“

Jen jsem nad ním zavrtěla hlavou rozhodnutá být blahosklonná.

Postřehl příležitost a jako kouzlem se mu v ruce objevil balíček karet. Roztáhl je do širokého vějíře.

„Vyber si jednu,“ řekl mile a usmál se.

Vím, že při karetních tricích nikdy nepoužívá skutečná kouzla. Vybrala jsem si srdcové eso. Všechno je to trik. Samozřejmě, že to uhodl.

„Teď v podstatě řídím budečskou bezpečnost,“ řekl, když jsme se po kávě šli projít kolem řeky. Sehnul se, sebral plochý kámen, párkrát ho promnul mezi prsty a pak ho hodil. Kámen se od klidné hladiny odrazil třikrát, než žblunknul načisto.

„Opravdu?“ protáhla jsem a zpytavě se na něj podívala.

„Ale tak jako v podstatě jako jo,“ obrátil se ke mně a pokrčil rameny. „Pamatuješ si Barnabáše? Jemu se snad ani nedá říkat šéf.“

„Ještě pořád mluví o tom, že půjde do důchodu?“

„Stejně jako posledních patnáct let,“ zakřenil se. „Stejně je to zábava místo překonávání ty překážky stavět.“

„Přiznávám, že mně to překonávání občas chybí,“ povzdechla jsem si. „Teď z toho zbyly jen předváděčky po dokončené zakázce. A těch už se pomalu nemůžu účastnit, protože mívám tendence využívat i ty informace, které by teoreticky nikdo neměl znát.“

„Takže předpokládám, že jsi schopná dostat se dovnitř?“

„Samozřejmě,“ pokrčila jsem rameny, „ale klienty to strašně znepokojuje. Většinou si jednoduše neuvědomujou, že UPOKON* by neschválil opravdu neprůchodná bezpečnostní opatření. Ministerstvo chce mít jistotu, že když budou chtít někoho dostat, tak ho dostanou. A taky jsou děsně opatrnický. Nejmíň dvakrát do roka žádám o povolení na mantichoru a ještě jsem se nedostala do druhýho kola. A to tam dělá moje teta, prastrýc a dvě sestřenice z třetího kolena!“ Asi jsem se zatvářila hodně smutně, protože se ke mně naklonil a pohladil mě po hlavě.

„To máš z toho, žes vyrazila do soukromýho sektoru. Mělas zůstat na Budči a netvrď, že ti to nikdo nenabídl,“ řekl. „Tam by sis nemohla stěžovat, nepamatuju si, že by mi někdy někdo zakázal další bezpečnostní opatření.“

„Budeč je výjimka, protože jsou všichni preventivně zděšený, co by se stalo, kdyby ji mudlové objevili. Jenže když můžeš pro dosažení cíle použít cokoli, tak to postrádá výzvu.“

„Chceš říct, že tě víc uspokojí zaklínání kouzelnických boudiček na periférii?“

„No,“ pokrčila jsem rameny, „alespoň to nepostrádá tu výzvu. Minimální prostředky, maximální výsledky. Ale nejzajímavější je chránit místa, kam a odkud se maj bez nesnází dostat i mudlové. Naše firma má na to monopol, protože nikdo jinej nemá naše know how,“ luskla jsem prsty. „A taky je to o drzosti. Ještě pár let a dojdem k dokonalému ochrannému systému.“

„Tak tohle zní děsivě,“ zasmál se, „ale nebylas v Budči, co jsem to tam vzal do ruky. Myslím, že bys mrkala, jak daleko jsme postoupili.“

„Ne, myslím, že ani ne,“ nakrčila jsem nos. „A pak, měl by sis dávat pozor, abys to nepřehnal, protože tak dlouho se pod lektvar přikládá, až se kotlík propálí!“

„Jen se neboj. Pořád ještě nevěříš v neprůchodný systém?“

„Ale věřím, ale musela bych ho navrhovat já. Dostat se do Budče je brnkačka.“

„Jsi pořád stejná,“ zakroutil hlavou. „Co takhle malá sázka?“

„Sázka?“

„Ty se dostaneš do Budče, aniž by tě někdo chytil a já ti seženu povolení na tu mantichoru.“

„Myslíš to vážně?“ zazářila jsem jeho směrem úsměvem tak sladkým, že ho musely rozbolet zuby. „To bude moje nejsnáz vyhraná sázka!“

„Ty si nějak věříš,“ zatvářil se překvapeně, „uvědomuješ si doufám, že než tu sázku vyhraju, budeš v Budči klasifikovaná jako nežádoucí?“

„Nepodceňuj mě. Tohle jsme přece zvládali už za studií.“

„No když je to až tak snadné, tak to uděláme trochu těžší. Projdi spirálovou chodbou.“

Klesla mi brada. Spirálovou chodbou jsem prošla jen jednou. Vlastně já a Tomáš jsme spirálovou chodbou prošli spolu. Najít vstup bylo těžké samo o sobě, ten prevít totiž nezůstává na jednom místě, ale vstoupit dovnitř šlo překvapivě snadno. Pak přišla vlastní chodba a průchod skrz se ze všeho nejvíc podobal těžkému snu. A když jsme pak udýchaní proběhli až do středu, tak než jsme mohli odhalit nějaké ohromující šnekistické tajemství, pro které jsme se tam původně vydali, popadla nás magistra Radmila, která tam k našemu zděšení klidně popíjela šálek čaje, každého za jedno ucho a odtáhla nás k vedoucímu koleje. To byl největší průšvih dua TM.

„No, vyloučit už mě nemůžou,“ řekla jsem pomalu, „ale různé nepříjemné následky by to mít mohlo, takže zvýšíme sázku. Když se mi to povede, nebude to jedna mantichora, ale povolení k jejich chovu.“

Teď popraskala fasáda jemu.

„Nekřič šnek, když ulita je ještě daleko,“ řekl tiše. „Co když vyhraju já?“

* Úřad pro ochranu kouzelných oblastí a nemovitostí

~ ~ ~ a pokračování je na Vás...~ ~ ~