část 3. - Mezihra

Narcis S., jak se s oblibou představoval, si spokojeně rovnal kancelářské svorky podle velikosti, když se ozval podivný zvuk z kanceláře jeho šéfa. Narcis sebou trhl a když vstával od stolu, rukávem šedého hábitu většinu svorek smetl na podlahu. Instinkt ho nutil vrhnout se k nim a začít je utěšovat, ale smysl pro povinnost ho obrátil zády a přinutil udělat těch pár kroků k šéfovým dveřím.

„Velké postavy z dějin budečských v životní velikosti?“ přečetl Tomáš z papírů na stole. „To existuje?“ podíval se na svého asistenta stojícího ve dveřích a disciplinovaně čekajícího na pokyny. Narcis v té chvíli, a popravdě nejen v té chvíli, vypadal jako reklama na výkonnost. Koneckonců on je skutečně neskutečně výkonný, napadlo Tomáše. Pokud vás samozřejmě nepřivedou k šílenství ty kancelářské svorky. Ty nakonec dostanou každého a tak Narcis každého půl roku mění působiště. Pro jistotu. Ještě měsíc a můžu na svorky kašlat, napadlo Tomáše a ta myšlenka ho potěšila.

„Jeden ze vzácnějších svazků budečské knihovny,“ odvíjela se naprosto bezchybná a vyčerpávající Narcisova odpověď. „Přes MVS si ho pravidelně půjčují hlavně z Cordoby, náš vrchní knihovník má podezření, že si tamní ředitel nechává vyrábět nepovolenou kopii. Oficiálně existují čtyři kopie, které ovšem za budečským originálem zaostávají co do rozsahu. Všechny jsou v soukromých sbírkách.“ Narcis dorecitoval a podíval se na Tomáše s despektem. Každý by to měl vědět, říkal jeho pohled.

„Áha,“ protáhl Tomáš a zhoupl se na židli. „Takže chcete říct, že ta kniha...“

KRUCH! ozvalo se a v rohu, kde až do této chvíle stál spokojený fíkus, teď byl rozbitý květník, hromada hlíny, polámané listy a velké plyšové křeslo. Křeslo stálo k Tomášovi čelem, ale on věděl, že na jeho zadní straně sídlí světélkující nápis DěDA BaRnaBáŠ. Každý v Budči to příšerné křeslo znal. Šéf budečské bezpečnosti ho před pár lety dostal od pravnoučat a od té doby ho nikdo neviděl bez něj.

Vyzáblý stařík v křesle nakrčil nos, aby popostrčil brýle výš.

„Kotlíku?“ zaostřil na Narcise. „Nemíval jste tmavší vlasy? Jsem si jistý, že ano. Jestli šedivíte, tak s tím okamžitě přestaňte! Jste na to moc mladý!“ Stařík zamlaskal, lehce chrápnul a brýle mu sjely ke špičce nosu.

„Ehm,“ Tomáš zakašlal a zvedl ruku jako by se hlásil, „já jsem tady, pane.“ Barnabáš znovu nakrčil nos, zaostřil a usmál se na svého zástupce.

„A to děláte dobře, Kotlíku, že nešedivíte. Někdo tvrdí, že to dodává na důstojnosti, ale je to pitomost. Dobře děláte, že na cizí řeči nedáte!“ řekl a podrbal se na své holé hlavě.

Narcis se trochu zlomyslně rozhodl ustoupit. Opatrně zavřel dveře mezi svou a šéfovou kanceláří a pustil se do sbírání kancelářských svorek z podlahy.

V Tomášově kanceláři o několik mouder později.

„A to je důležité!“ zakončil Tomášův nadřízený svůj monolog a pro zdůraznění zahrozil ukazováčkem. „Ale proč jsem vlastně...“ zarazil se nakonec a zašilhal na Tomášovu klesající hlavu. „Už vím!“ Barnabášův výkřik Tomáše dokonale probral.

„Ta mladá dáma, slečna Ještěrková-Ocásková,“ řekl Barnabáš, „zaznamenal jsem, že se její jméno ocitlo na našem indexu.“

„Ano?“

„Nesleduju poslední dobou novinky příliš pozorně, ale nevšiml jsem si, že by něco provedla.“

„Já...“

„Tak jsem si říkal, že to určitě musí být nějaké nedopatření. Pamatuju si na ní, taková milá mladá dáma... Takže to dejte do pořádku. Jako bych...“ větu ukončilo chrápání. Pět vteřin potom se spící Barnabáš i s křeslem instinktivně přemístil do svých pokojů.

Tomáš se zatvářil kysele, ale ne na dlouho. Výzvy jsou přece od toho, aby se překonávaly a příkazy se dají obejít. Někdy i docela snadno. Podíval se na svůj stůl. Pořád ještě tam ležel papír s hlášením z knihovny... Cink!

Tomášovou tváří se rozlil šílený úsměv. Natáhl ruku ke své příruční knihovničce a poslepu nahmatal útlou knihu. Nespouštěl oči z papíru před sebou, aby mu neutekla myšlenka, a pak se podíval na svazek ve své ruce. Na obálce byl obraz od Eschera jeho oblíbeného mudlovského umělce a proto si ji původně pořídil. Teď ho však víc zajímal název: Magie dvourozměrného prostoru. Otevřel knihu na poslední stránce a pomalu se prolistovával kupředu. Jeho úsměv se rozšiřoval až za hranice možností.

Zatím v Klementinu.

Hysteriina ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Sáhla po Magii dvourozměrného prostoru a začala číst.

Když skončila, nějakou chvíli se dívala na přebal té knihy. Obraz na něm byl zcela zřetelně zhotoven mudlovskou technikou, protože se nehýbal. Přesto však působil podivuhodně živě a ještěrky vylézající z bloku a plazící se po knihách a dalších předmětech jí připomněly Mladu. Mívala stejně potměšilý výraz. Stálo by zato jí ho z tváře vymazat.

Hysterie se zasnila a pak se rozhodla.

Když se Velké postavy z dějin budečských v životní velikosti zavřely, ozvalo se spokojené lusknutí prsty. Mlada opatrně sklouzla z nástropní fresky, rozhlédla se po prázdné studovně a dovolila si úsměv.

„Strana 337,“ řekla spokojeně, „Tomáš vždycky listuje odzadu, narazí na ni velmi brzy.“