část 9. - Past na ještěrku (napsala neviathiel)

„Božidar Všekaz.“ Profesor se naklonil před stůl, aby nemusel mluvit moc nahlas. Nejbližší stůl byl jako na potvoru obsypaný studenty.

„Prosím?!“ Knihovnice, která měla zrovna dozor nad klidem v čítárně, hulákala jak na lesy. Jak paradoxní. Slyší nahluchlý člověk sám sebe? vytanulo Božidarovi na mysli.

„Božidar Všekaz!“ zařval zoufale a už za sebou slyšel pobavený šum. „Magiae Superioris Doctor, runová magie,“ dodal. A ještě ke všemu je i sklerotická. Vždyť sem chodil celých čtrnáct let!

Černovláska s přívěškem tvaru štiky zvedla hlavu od knihy, vytáhla z kapsy černého hábitu notes a zapsala si do něj dvě slova. Božidar měl neblahé tušení, že to bylo jeho jméno. Mami, proč jsi mi tohle udělala?

Doprovázen několika vyjevenými pohledy si vzal z pultu Pojednání o chodbě spirálovitě zakroucené Budčí procházející, šel si sednout k oknu a otevřel knihu na straně 25.

„Lidé vůbec nemají respekt k něčemu tak krásnému, jako jsou kancelářské svorky,“ prohlásila tiše Hyacinta a pohladila narovnanou svorku ukazovákem.

Narcis jí s podobně přihlouplým úsměvem vzal svorku z ruky a na vlastní oči se přesvědčil, že je opravdu jako nová.

Mlada musela nakouknout do tří oken, než našla nějaké vhodné, kterým se nepozorovaně dostane dovnitř. Rychle si svlékla kombinézu a vytáhla z vlasů sponu, obojí schovala do batůžku a vyndala z něj režný provázek a stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru psí hlavy. Při troše štěstí si nikdo ničeho nevšimne. Batůžek ještě kouzlem přebarvila na černo a přehodila jej přes jedno rameno. Budečská studentka jako vyšitá.

O chvíli později se už od knihovníka dozvěděla, že si Pojednání o chodbě spirálovitě zakroucené Budčí procházející půjčil nějaký profesor z katedry runové magie. Musí tady být nový, to jméno nikdy neslyšela. Určitě by si je zapamatovala.

V čítárně ho našla hned. Seděl úplně na kraji, tam, kde už začínaly regály a sotva dohlédlo bedlivé oko nahluchlé knihovnice. Měl na sobě šedý hábit a nevypadal špatně, jak si všimla, když se posadila k nejbližšímu stolku čelem k němu. Plavovlasý, hnědooký. Na její vkus moc vybledlý. Muselo mu být přinejmenším osmatřicet, protože si byla jistá, že ho nikdy neviděla, ani jako studenta.

Už hodnou chvíli civěl doprostřed strany 25. Po chvíli zvedl hlavu. Mlada sklopila oči a zahrála rozpačitou studentku, jen ruměnec na tvářích jí chyběl. Naštěstí jí na to naletěl a zíral do knihy dál.

Tomáš odstoupil od okna, za kterým zuřila davová psychóza. Nějaký studentík v zeleném dokonce mával rukama kamsi na jih a křičel, že už hoří i vlčí chatky. Tím směrem ve skutečnosti ležely chatky hadí a jedna z nich měla místo okna od kuchyně doutnající díru, protože se studentům třetího ročníku lektvarů poněkud nepovedla domácí práce a teď se venku hádali, kdo za tu spoušť může.

Vsadil by boty, že v tomhle má prsty Mlada a že se teď pokouší mezi rozrušeným davem proklouznout do Spirálové chodby. Už jí v tom nemůže zabránit.

Může si s ní leda tak dát skleničku na oslavu.

Profesor Všekaz konečně zavřel knihu, vstal a vydal se mezi regály. Mlada se tiše vyplížila za ním. Zapomněl ohlásit službě, že vrací knihu! Mlada nemohla uvěřit svému štěstí. Až vytáhne Pojednání o chodbě spirálovitě zakroucené Budčí procházející z regálu, nikdo si toho nevšimne.

Minuli deset párů vysokých regálů a za jedenáctým zabočil Všekaz doleva. Mlada za ním. Po deseti krocích se najednou otočil a podíval se s nepatrným úsměvem kamsi na Mladiny nohy. Ta znejistěla a o krok ustoupila.

Vzápětí se s ní propadla podlaha přinejmenším o patro níž. Neudržela rovnováhu a natáhla se jak dlouhá tak široká na… magický kruh bíle svítící do kamenné šedi všude okolo. Mlada se posadila a podívala se nahoru. Nad ní pableskoval další pentagram. Zdálo se jí, že skrz něj vidí nějakou složitou keltskou runu, na ní obrys dvou podrážek a kolem regály s knihami.

Spodní pentagram byl také průhledný a viděla jím seshora dva vysoké regály a své strnulé tělo a naproti stojícího Božidara Všekaze s lehkým úsměvem na rtech. Už vůbec neměla tušení, čemu říkat nahoře a čemu dole. Dobře ti tak, hraješ si s dvourozměrnou magií… a teď si tady někdo hraje s čtyřrozměrnou a ty mu vlezeš přímo do kouzla… chtělo se jí brečet vzteky, ale ještě to nebylo zas tak beznadějné. Tady v knihovně nemají tušení, co se děje dole ve školních prostorách. A tak čekala. Shora – dolů – se jí koukalo líp, takže zůstala sedět na zemi.

„Povedlo se,“ uslyšela ze všech stran hlas člověka, kterého ten nečekaný úspěch překvapil.

Skrz magický kruh sledovala Všekaze, jak s Pojednáním o chodbě spirálovitě zakroucené Budčí procházející v podpaží jde k ní. Zastavil se těsně před ní, natáhl k ní ruku a dotkl se její brady. Mlada sedící nahoře na – kdovíčem, raději o tom nechtěla přemýšlet – nic necítila.

Všekaz se zamyslel, ohlédl se k oknu a pak ji obešel. Přitom patou šlápl na znak, na kterém stála Mlada, a zůstal tam strnule stát. Kniha mu vypadla z rukou.

„Tohle se mi fakt povedlo,“ ozvalo se za ní. Tentýž hlas jako předtím, pro změnu znechucený sám sebou. Všekaz se zvedl na nohy, prohrábl si vybledlé rozcuchané vlasy a rozhlédl se.

Tomáš se neudrží smíchy, až nás tady najde, pomyslela si Mlada. Jak jsem mohla tak hloupě naletět!?

„Tomáš se neudrží smíchy, až mě tady najde,“ řekl najednou Všekaz.

„Cože? Tomáš?“

„Jo… říkal, že se sem někdo vlámal, ještě ho nechytili a že si na něm můžu vyzkoušet tuhle past. Prý se snaží dostat do spirálové chodby a možná se bude shánět po téhle knize. To je můj vynález,“ pochlubil se. „Dneska má premiéru. Funguje skvěle.“

„Chytá vědomí?“ Něco ji napadlo. Pořád měla někde uschovanou svou duši. Cítila, že teď se nachází na stole v Tomášově kanceláři. Jak tedy mohlo tohle kouzlo polapit její vědomí, když tady ona není vcelku?

„Ano. Ale zevnitř jsem ho ještě neodemykal,“ dodal po chvíli Všekaz.

„Je venku někdo, kdo nás odtud vytáhne?“ zeptala se Mlada.

To zavrtění hlavou bylo výmluvné. „Já ho zatím ten testuju.“

A Tomáš mu dal příležitost. To snad není možný… až se odtud dostaneme, já ho… Ne. Uškrtím ho až potom, co mi sežene to povolení k chovu mantichor.

„Nevypadáte jako nebezpečný šílenec, co přiletěl s letkou krvežíznivých draků,“ prohodil Všekaz po chvíli marných pokusů a zlomení kouzla.

Mlada mezitím pozorovala jejich opuštěná těla na chodbičce mezi regály. Když zvedla hlavu, všimla si, že podlaha pod ní měkne. „Něco se děje,“ upozornila Všekaze.

Jeho odpověď už neslyšela, protože se podlaha pod ní definitivně rozpustila a Mlada spadla ze stropu přímo na psací stůl v Tomášově kanceláři.

Mělo to hned několik efektů.

Za prvé, jakmile dopadla na pergamen položený stole, zmizel jí pod rukou. Duše se vrátila zpátky do těla.

Za druhé zbořila několik komínků kancelářských svorek.

A konečně za třetí vyrušila Hysterii od zaujatého rozhovoru s nějakým mladíkem. Oba si dojatě prohlíželi kancelářskou svorku.

„Nenechte se rušit,“ řekla Mlada rychle a opustila místnost.

Takže Všekazova past měla oddělit její vědomí od těla. Nepočítal ale s tím, že vetřelec nebude vcelku a tak se obě části vědomí budou snažit dostat k sobě a vezmou si pro jistotu i tělo. Ani mág se nemůže rozdvojovat dle libosti. Proto se past rozbila.

Když spěchala do knihovny, pro jistotu se pořádně dívala pod nohy a občas pomyslela na chudáka Všekaze. Kdoví, kde ten skončil.

Knihu našla ležet na zemi tam, kde ji upustil. Ale on už byl pryč.

Božidar Všekaz si promnul naražené lokty a usoudil, že tohle kouzlo bude ještě muset vylepšit. Pak se začal rozhlížet, kde je.

Ocitl se v nějaké chodbě. Nejdříve měl dojem, že šilhá, ale pak si uvědomil, že to chodba je zakřivená. Vyrazil nazdařbůh jedním směrem a asi po pěti minutách chůze prokládané výrazy, které by ve společnosti dámy nepoužil, dorazil na konec spirálové chodby.

Tam u kulatého stolku s flaškou a dvěma sklenicemi seděl Tomáš.

Když uviděl Božidara, se zoufalým zavytím se chytil za hlavu.