část 11. - Chaos a odhodlání (napsala Ebženka)

V Tomášově kanceláři.

Hyacinta byla stále ještě v lehkém šoku. Další bezpečnostní poplach sice zabránil tomu, aby omdlela rozechvěním, ale pořád se ještě nedokázala tvářit dost sebevědomě a uhlazeně.

„Já… nevím, jak vám mám poděkovat, že jste mě zachránil… ale způsobila jsem vám takové nepříjemnosti…“ Křečovitě žmoulala v dlani opravenou svorku, aby se uklidnila.

Narcis se pokusil zatvářit zároveň vstřícně, inteligentně, galantně a sebevědomě. Jeho mimické svaly zvyklé na komisní vážnost bohužel netušily, co si z toho vybrat, a vyloudily pouze výraz veselé, byť trochu nemocné ovce. „Vás zachráním kdykoliv znovu,… ehm, chtěl jsem říci, slečno…“ Plamínek jeho sebedůvěry zase pohasl, když si uvědomil, že plácá páté přes deváté. Galantní rozhovory mu prostě nikdy nešly. Ona si toho naštěstí asi nevšimla…

„To je trapné, já se vám ještě nepředstavila. Hyacinta, Hyacinta Habrová,“ podala mu ruku, ale úplně zapomněla na svorku, která při tom spadla na zem a zasloužila si tedy další utěšování.

„Narcis Semerád, těší… cože, Hyacinta Habrová? To jste vy?“

„Vy jste o mně slyšel? Odkud?“ znejistěla Hyacinta a hlavou jí prolétlo několik z těch větších trapasů, které její kolegové rádi dávali k lepšímu. Nemohl přece slyšet o tom Bivojově odporném kanadském žertu… nebo proboha, že by Mlada někde bavila společnost její nehodou s tou strašnou kytkou? Ach ne… to…

Strašlivá rána a exploze kancelářských svorek milosrdně zastavily klíčící hysterii a zběsilý tok myšlenek v její hlavě. Z kancelářského stolu slezla postava v beztvarém oděvu, jehož vzor by jistě skvěle splynul s okolím, kdyby jej momentálně netvořila záplava nažloutlého pergamenu a psacích potřeb.

„Nenechte se rušit,“ pravila Mlada a v okamžiku zmizela za nejbližšími dveřmi. Hyacinta zalapala po dechu. Než se vzpamatovala a doběhla ke dveřím, nebylo na chodbě po nikom už ani památky. Narcis vyběhl ven a naslepo vystřelil několik Odhalovacích kouzel, ale nikoho nezasáhl. Vrátil se zpět do kanceláře.

„Ta potvora,“ prskala zuřivě Hyacinta. „Namočí mě do potíží, vlastně mě proti mé vůli dostane do střetu se zákonem, uteče a vsadím se, že mi ještě strhne prémie za to, že nejsem dost flexibilní! Ale tentokrát si to líbit nenechám! Já…“

„Znáte ji?“

„O tom nepochybujte. Je to moje šéfová, Mlada Ještěrková- Ocásková osobně.“

„Takže to ona stojí za celým tím chaosem? To ona musela vaším jménem podat ty žádanky před půl hodinou… Proč chce do Spirálové chodby?“

Hyacintě spadl kámen ze srdce. Odtud tedy zná její jméno.

Zatím venku mimo školní budovu..

Mezi chatkami studentů vládl chaos. Někteří chytráci už pochopili, že to byl planý poplach, ale nehodlali se vzdát možnosti provádět lotroviny.

Uprostřed celého chaosu před jednou z chatek na třetím nádvoří na holém prosluněném plácku seděl jeden student, jehož se okolní ruch očividně nedotkl. Terry Montague, velmi ušatý a velmi britský mladý muž, jemuž z bílého hábitu vykukovala žlutočerná kravata, poklidně pokračoval ve svém oblíbeném koníčku, ve výzkumném projektu „Použití mravenců v magii“. Jeho mravenec právě lezl po cukerné stopě uprostřed malého magického kruhu, když na něj (a na magický kruh, Terryho brk a pergamen a Terryho brýle) dopadly těžké boty několika Jestřábů. Prohnali se kolem s balíkem čehosi, co velmi pravděpodobně někde uvnitř obsahovalo alkohol (protože jen hlupák nevyužije příležitosti…).

Terry se otřeseně zvedl ze země, pokusil se oprášit si poničený hábit, rozhlédl se a prohlásil:

„Well.“

Když takto vyjádřil své hluboké rozhořčení, posbíral zbytky svých výzkumných potřeb a dveře chatky se za ním zavřely.

Zároveň v tajné skrýši poblíž knihovny (vstup za gobelínem s portrétem Prvního Knihovníka).

Mlada se opírala o starý srolovaný koberec.Vešla se sem docela pohodlně. Tlumené světlo umělého plamínku ve skleničce stačilo bohatě ke čtení, ale ať listovala jak chtěla, nenašla nic, co by vysvětlilo, proč chodba uhýbá a jakými zákonitostmi se u toho řídí. ‚Sakra práce,‘ pomyslela si. ‚Zatím mohl Tomáš uvést do chodu desítky dalších ochranných opatření.‘ Jenže příručka o Spirálové chodbě, ačkoliv obsahovala spoustu věcí (například i to, kdy a kde vlaštovky nejraději vyvádějí mladé), jako by tuhle vlastnost zkoumat nechtěla. Zlomyslnost nebo spíše jankovitost tohoto magického místa jako by neměla řádnou zákonitost. Chodba byla tajuplná jako mantichory.

Chodba také reagovala velmi rozporuplně na cizí magii. Někdy kouzlo přijala, někdy přetvořila podle svého a někdy odmítla. Například magický oheň v krbu šnekistické svatyně hořel úplně normálně, ale když se na zdi věšely gobelíny, vrostly některé po čase do kamene a změnily se v mozaiky z hrubých kusů barevného pískovce, kdežto jiné okamžitě spadly a nepodařilo se je přilepit ani nejsilnějšími kouzly. Chodba měla velmi specifický vkus v tom, co jí sluší...

Mlada se zamyslela. Možná byl problém v tom, že při svém pokusu o vstup měla oddělenou duši. Že by chodba možná nestála o lidi, co nemají všech pět pohromadě?

Sfoukla plamínek a poodhrnula gobelín. Venku nikdo nebyl.

‚Aha, takže nové pasti už budou v provozu,‘ pomyslela si. Místo aby se přilepila ke zdi a pokračovala po stropě, vydala se středem chodby, ale dávala pozor, aby vždycky šlápla na spáru mezi dlaždicemi. Po pár metrech se odrazila a přeskočila plavným skokem příliš nevinně vyhlížející kus chodby: Pak zaslechla kroky, a tak se vrhla k nejbližšímu vedlejšímu schodišti.

,Schodiště bude uzavřené,‘ blesklo jí hlavou, a tak se vší silou vrhla do dveřního výklenku, aby se vmáčkla mezi zárubně a neviditelnou bariéru.

Která tam ale nebyla.

Mlada ležela svinutá do klubíčka pod schodištěm a snažila se překonat šok.

Ruce – fungují. Nohy – pravděpodobně taky. Hlava – nic moc, ale to bude za chvíli dobré.

‚Tak Tomáš neuzavřel únikové cesty?‘ přemítala, když se trochu probrala. Pomalu se zvedla a když zjistila, že její kosti jsou opravdu vcelku, rozhýbávala si obolené končetiny.

‚Tady se děje něco divného.‘

Rozhlížela se po patře, které bylo patrně vylidněno – učitelé zřejmě likvidovali chaos na nádvoří. Rozhodla se podniknout malý riskantní test. Sebrala hrudku odroleného kamene a hodila ji do výklenku, v němž se dalo dobře schovat a který by byl v případě poplachu jistě dodatečně zabezpečen.

Nic se nestalo. Kamínek se odrazil od zdi a odkutálel se do protějšího rohu výklenku.

‚Je to jasné. Tomáše něco zaměstnalo víc než já… tím líp. Ale ty modřiny mi zaplatí!‘

Mlada se rázně vydala nejkratší cestou zpět ke Spirálové chodbě.

Předtím byly ve hře mantichory. Teď to byla otázka cti.

V Tomášově kanceláři chvíli před tím.

„Oba dva mají tady v archivu ze svých školních let spoustu záznamů o porušování bezpečnostních opatření… vsadím se, že tohle taky není dobročinný podnik povolený ministerstvem, ať už je za tím cokoliv,“ poznamenal Narcis.

Hyacinta se uchichtla. „ Co teď s tím?“

„No, buď toho zmatku využijeme a pomůžu ti dostat se rychle ven, nebo,“ pohlédl Narcis na výraz zklamání v její tváři, „nebo zkusíme jít za nimi. Nevím jak ty, ale já bych svého šéfa docela rád aspoň jednou nachytal na švestkách.“ Jeho tvář získala obzvlášť suchý, komisní výraz a oči upřel skoro zasněně na překocenou Tomášovu židli.

Hyacinta se podívala na nepořádek okolo, mávla hůlkou a poslala všechny kancelářské svorky zpět do krabičky jediným máchnutím. Sebevědomě pohodila hlavou a z hábitu smetla energickým gestem smítko.

„Tak na co čekáme? Jdeme!“

„Jenom chvilku...“ Narcis vběhl do archivu, v mžiku byl zpět se šanonem označeným nic neříkajícím nápisem „Sp1rAl.Ch-0-98a“. Cestou ještě po paměti sáhl do příruční police pro silný, ale velmi otrhaný svazek bez desek, a zmizeli za rohem.

Právě včas. Vteřinu po jejich odchodu se zdemolovanou kanceláří ozvalo zlostné zaječení: „Kotlíku! Tak co to má zase znamenat!“ Vzápětí se uprostřed toho chaosu zhmotnilo s hlasitým prásknutím rudé plyšové křeslo s nápisem DěDA BaRnaBáŠ.