část 12. - Těžká jsou rána opilcova (napsala neviathiel)

Chodbou projelo hlasité říhnutí a mimo jiné převrhlo stůl, na kterém seděli Tomáš s Božidarem. Alkohol se zavlnil.
„To je dneska den na houuu… hovuuu…“ pokusil se těžkým jazykem Tomáš. Alkohol mu paradoxně znemožňoval býti neslušný. Protřel si oči. Zatracený chlast! Brzy nastane stav, kdy nebude chtít alkohol ani vidět. Poté fáze, kdy bude pevně rozhodnut pít jen potmě. Zítra kolem večera už bude schopný otevřít si další flašku. Bude to dozajista potřebovat, až si ho děda Barnabáš zavolá na kobereček.
Zdá se mu to, anebo sedí na podlaze? Chodba zřejmě došla k témuž názoru jako on…
Když se dostatečně vyslzel, napadlo ho použít sušící a čistící zaklínadlo. Pak se rozhlédl, aby podobně naložil s Božidarem. Toho to určitě nenapadlo. Toho totiž napadají samé blbo-
Zarazil se uprostřed myšlenky, podíval se za převržený stůl a ještě si posvítil hůlkou. Pak připustil, že už to tak bude. Božidar byl pryč.
A Tomáš tady zůstal o samotě s opilou spirálovou chodbou.

Mladě se nějak povedlo vecpat výtisk Pojednání o chodbě spirálové Budčí procházející kolemjdoucímu dítěti, které stejně šlo do knihovny. Ani se ho neptala, proč nepanikaří na nádvoří. Možná má mudlovskou rodinu a o letce krvežíznivých draků v životě neslyšelo.
Tak, a co teď? Už neměla jiný problém, za který schovat problém daleko větší – tedy že nemá tušení, co teď. Nezbývalo jí moc času. Ať už Tomáše zdrželo cokoliv, nemůže ho to zdržet napořád. A Všekaz, pokud ještě netrčí ve své vlastní pasti, může každou chvíli zalarmovat ostrahu.
Další kroky. Tohle už možná není dítě. Mlada se podél stěny odplížila do výklenku za brnění, sedla si na zem, přitáhla nohy k tělu a popadla cíp dekorativního, ale nepochopitelně umístěného závěsu, aby se jím mohla zakrýt.
Kroky prošly kolem a zastavily se. Z kolemjdoucího se stal vedlestojící. Za Mladin cíp dekorativního, ale nepochopitelně umístěného závěsu se natáhla ruka, chytila ji za loket a vytáhla ven.
„Zase vy?“ bylo první, co řekla, když se vzpamatovala.
„Vy, se mnou, teď. Půjdete,“ dodal. Když se mu pořádně podívala do obličeje, přidala si ke jménu „Všekaz“ ještě informaci „kocovina“.

Narcis a Hyacinta stáli v nejhlubším sklepení budovy a stanuli před erbem.
„Tak tady je?“ zeptala se Hyacinta, vytáhla z kapsy hábitu kapesníček a otřela nejotřesnější vrstvu prachu ze šnečí ulity. Raději se tady moc nerozhlížela. Z toho nepořádku ji braly mdloby.
„Ne,“ řekl Narcis.
Hyacinta se nechápavě ohlédla a sjela pohledem na spisy, které stále držel v podpaží. V levé ruce měl hůlku.
„Měla by tady být. Ale někdy tady prostě není.“ Přiblížil hůlku až ke dřevu. „Ne, teď tady je, ale… to je divné…“
Vzápětí mu hůlku málem přerazil vchod, který se nečekaně otevřel a vstříc jim vyrazilo několik hektolitrů alkoholu, tři kusy vlaštovčího trusu, zapomenutá flaška od znamenité mátové limonády značky Jedová baba, židle se třemi uraženými nohami, moderní pánská bota, tři uražené nohy od židle a dvě sklenice.

„Chybí vám jedna bota,“ podotkla Mlada.
Všekaz se podíval dolů. „Asi zůstala v tom moři starorežné,“ podotkl a zabouchl dveře. „A já si říkal, že je mně nějak zima na jednu nohu.“
„Ty seš teda dobrej blázen,“ uchichtla se Mlada pro sebe.„Máte pravdu.“ Krucinál, slyšel to. „Fakt vypadám jako blázen.“ Vyzul si druhou botu a hodil ji za křeslo. „Někde tu mám rezervní tenisky a taky přísady na lektvar proti kocovině…“ Ozvala se rána, jak mu z police se různobarevnými sáčky vyskočila část jejího obsahu naproti. „Do prdele!“ zavrčel, protože mu na nohu spadla plechová piksla s nápisem Zelený čaj. Sesbíral ze země popadané sáčky a nacpal je zpátky tak, že stačí fouknout a zase se vysypou. Pak se zamyslel a zase sáhl do police. „Heřmánek, máta,“ mumlal si potichu a některé sáčky zase vytáhl z police a postavil na stůl. „No konečně, taky je ta kopřiva… Poslouchám vás.“
„Tomáš Kotlík vám to už řekl, ne?“
„Moc ne. Když jsem ho viděl potom, měl v hlavě asi půl promile a neřekl mně nic, co by mělo hlavu a patu a jak ho znám, tak nikdy nemůžu vědět, jestli nekecal. Takže bych to rád slyšel ještě jednou od vás.“

„Chodba je nejmagičtější místo. Já za sebou nemám zasvěcení, takže to moc nevnímám.“
Hyacinta zavrtěla hlavou. „Já taky ne. Ale copak neexistuje nějaká zákonitost…?“ Hyacinta měla ráda věci, které se chovaly spořádaně. Jako třeba kancelářské svorky. Věci chovající se zcela neuspořádaně ji děsily.
Narcise očividně taky, podle toho, jak se tvářil. Pak se ale vítězoslavně usmál suchým komickým úsměvem. „Naštěstí máme díky svědomitému snažení našich předchůdců podrobné statistiky, jak se chodba chovala v minulosti.“
Hyacinta si sedla na zem. Prožitý duševní otřes prý člověka změní. U ní už ty změny začaly a doufala, že nebudou pokračovat k horšímu. Ta první se jí docela zamlouvala.
Spočívala v tom, že vzdala snahu Narcisovi vysvětlit, že chodba je rodu ženského a tudíž jsou na její chování všechny statistiky krátké.