část 14. -Láska a Čára (napsala Julie)
„Kdož sů booooooooží bojovnííííci," pobrukovala si spokojeně chodba. Útroby jí plnilo příjemné teplo. Pravda ti lidští červy sebou trochu mrskali, ale chodba na slabý žaludek rozhodně nikdy netrpěla. Přesto se však na človíčky zaměřila blíže.
Ten Tomáš je ale feknej kluk, pomyslela si a laškovně ho pošimrala držákem na pochodně.
Tomáš zachoval ledový klid a ťukl o držák skleničkou. Po Božidarově záhadném zmizení se tu cítil trochu osaměle.
„Na vaše zdraví, madam!"
Jé, to je ale gentleman, zatetelila se chodba a na znamení své přízně mrkla větracím okénkem.
Tomáš jí mrknutí neoplatil. Zakabonil se jako černý mrak a demonstrativně se díval do dna sklenice.
Chodba zesmutněla. Poslední dobou si připadala velice opuštěně. Všechen ten teplý pocit v nitru byl najednou pryč. Nikdo ji neměl rád! Jen jí procházeli! Chtěla by aby ji někdo objal. Co proti ní všichni měli? Vždyť se starala. Pomáhala jim. Vlaštovky pěstovala. Byla důležitá. Co si to vlastně dovoluje? K nejdůležitější magické stavbě v... no minimálně v Evropě. I když pyramidy jsou všeobecně poněkud přeceňované. Nebo že by Tomáš nebyl na spirály, ale spíš na trojúhelníčky?
Uraženě mu podtrhnula podlahu pod nohama. Tomáš však - místo, aby se zřítil na tvrdé dláždění - jen měkce sklouznul ze židle a uvelebil se u stěny právě tak šikovně, že mu nad hladinu vykukovala jen hlava.
Chodbě se to vůbec nelíbilo. Tohle by tedy lidé rozhodně dělat neměli. Smutně zadrolila omítkou.
Tomáš zamrkal, protože mu do oka spadl kamínek.
„Heleď koukni," zamumlal namáhavě, „nic proti, ale si žencká!"
Chodba deprimovaně škytla a Budeč se otřásla v základech.
„Chm.. hm...m" ozval se Božidar (navzdory tomu, že tam vůbec nebyl), „já si myslíjů," zachichotal se jako by to, co právě řekl bylo nějak bůhví jak vtipné, „že bych kvůli jedný žencký neměl úplně zavo... zado... zanervřít na všecky. Voni všecky nejsou nejsou tak špatný. Třeba tahla s náma podí... potují... sakra, chlastá jako chlap."
„To je fakt," rozzářil se Tomáš a poplácal chodbu po zdi, „tebe mám rád."
Chodba se celá zatetelila. Měl ji rád. Měl. Měl. Měl. Měl. Kdyby byla nebyla chodba začala by rozjařeně tančit po okolí. Konečně má chlapa! Vlaštovky budou mrkat na drát!
„Koukni, žížalko," Tomáš na ni spiklenecky zašermoval prstem, „je tu ještě jedna žencká."
Chodbu jeho slova zabolela až do hlubin dlažby.
„Neboj," něžně ji pošimral na spáře mezi kameny, „je to zlá žencká. Chce ti mě odloudit, ale já se nedám. Ale určitě se ti o mně popusí teda pokusí něco namluvit. Račejc ji sem ani nepoušetěně... prostě sem ji nepusť, jo?"
Opusťme v této delikátní chvíli naši drahou chodbu i jejího kavalíra a podívejme se, co dělá Lenka.
Lenka se podrbala na nose. Ta divná paní se jí nezdála. Určitě měla za lubem něco velice ošklivého. To Lenka poznala. Dědeček ji nejen dobře vyškolil, ale dokonce jí i o jedněch památných Vánocích daroval úplně kompletní příběhy detektiva Fuka.[1] Byla tedy skvěle teoreticky připravena. Proplížila se tedy opatrně zpět před dveře od archivu a přiložila k nim ucho. Nebylo to úplně košer - Čára by použil svůj patentní spijóňák disponující pěti běžnými a třemi bonusovými smysly - ale bohužel neměla po ruce patřičné vybavení.
Uvnitř bylo slyšet jen šustění papíru a sem tam něčí vášnivě zrychlený dech. Lenka si naivně (leč pravdivě) pomyslela, že uvnitř asi musí být někdo, kdo má opravdu rád vyhledávání v archivu. Nebylo to úplně zábavné. Za chvíli začala svědit noha a ucho studit. Zvláštní, Čára takové problémy nikdy neměl. Opatrně se podrbala a obrnila se statečností.
O půl hodiny později zjistila, že začíná chápat, proč dědeček všude létá v křesle. Navíc se trochu nudila. S Čárou všude chodil jeho nejlepší přítel šnek-ninja Lumír.[2] Už to málem začala vzdávat, když tu najednou se uvnitř konečně začalo cosi dít.
„Mám to!" vyjekl ženský hlas.
„A podle abecedy," odpověděl mu obdivně hlas mužský.
Lenka si pomyslela, že ti dospělý jsou někdy fakt divní a pečlivě našpicovala uši.
[1] Fuk, Hubert zvaný Čára - fiktivní kouzelnických detektiv, jehož příběhy vycházely v průběhu třicátých a čtyřicátých let formou sešitového románu. Celkem vyšlo pět románů s tímto hrdinou: Čára Fuk v ohrožení, Čára Fuk znovu zasahuje, Čára Fuk a vraždící kredenc, Čára Fuk ve víru vášní a Čára Fuk navždy. V padesátých letech se kouzelnická vláda pokusila obnovit slávu tohoto detektiva v rámci naučné příčky Betonujeme s Čárou, nicméně úspěch byl nevalný. V sedmdesátých letech proniklo jméno tohoto - jinak již zapomenutého - detektiva v lehce pozměněné formě (Čáryfuk) i do mudlovského folkloru.
[2] Lenka měla šneka slíbeného za samé jedničky. Už by ho dávno měla nebýt té pitomé lektvarologie. No řekněte, vás by napadlo, že oko z mloka se musí napřed propíchnout, než se hodí do lektvaru?
- Pro psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.