část 16. - V té chvíli

Obrázek uživatele Aveva

PRÁSK!
Lenka nadskočila. Takhle se naposledy lekla, když její pětiletý bráška zčistajasna vyčaroval déšť bot. A když se zamyslela, tohle znělo podobně. Každopádně jí to nadskočení, které ji odsunulo od dveří a následné zamyšlení, které jí zabránilo se ke dveřím vrátit, uchránilo před otřesem mozku. Protože dveře, ke kterým už půl hodiny tiskla ucho, se najednou, navzdory faktu, že se obvykle otvíraly dovnitř, rozletěly směrem do chodby. Po nárazu na protější stěnu se asi měly rozpadnout na prach, ale masivní dřevo je masivní dřevo a tak byla Lenka o tento speciální a atmosféru budující efekt připravena.
Ozvalo se však několik dramatických tónů (Lenka si domyslela, že to způsobil náraz ozdobného kování na zcela neozdobný kámen) a její pohled na dveře, které tam náhle nebyly, se dostal do jedné přímky s jediným oknem archivu, do kterého právě zasvítilo slunce. V centru Lenčina pohledu se tak ocitla silueta mužské postavy, zuřivě práskající do stolu slušivou pánskou botou. Levou.
*
Hugo si vyhrnul rukávy a zhluboka se nadechl. Silný zápach starorežné ho málem porazil. Opatrně do dvířek šťouchl prstem a nasáklé dřevo zamlaskalo. Trochu nesouvisle si pomyslel, že sem bude muset poslat dekontaminační jednotku a při tom pomyšlení si povzdechl.
A pak, asi to byla epidemie, protože jinak to snad ani vysvětlit nejde, dvířka trochu zaskřípala a vypadla z pantů. Vzápětí za dvířky, která byla původně umístěna někde ve výšce pasu, vytryskl proud starorežné, který se však velice rychle změnil v pouhý úzký čůrek. Někdy v tom okamžiku, kdy tekutině začal docházet původní tlak, se z otvoru vykulil skřet.
Dopadl do zvětšující se louže starorežné, ale v zápětí už stál na nohou a znechuceně plival kolem sebe.
„Pfuj! Do mantichoří řiti!“ zavrčel vztekle a podíval se na Huga. „Tak tohle fakt nestojí za to,“ řekl mu, „Kolik si myslíte, že mi platěj?“ Na tuhle otázku Hugo jenom pokrčil rameny. „Málo!“ odpověděl si skřet sám, „Za to, co se tu děje, zatraceně málo!“ a přitom začal vztekle šťouchat do Huga ukazováčkem. Kapky starorežné od něj odlétaly na všechny strany.
„A skřet by řek,“ pokračoval skřet a snažil se při tom jakoby oprašovat, ignoruje fakt, že tekutina je v látce hluboko vsáklá, „že kouzelníci se o údržbu postaraj kouzlama. Prdlajs. Ale to mi teda strejda Mokoš neřek, když mě sem lákal. To bylo jenom samý: Lehárko tu máme, celej den si můžeš odpočívat, budeš se promenovat po chodbách v parádních montérkách, čarodějové tě budou uctivě zdravit... A prdlajs!“
„Ale já sem uznalej skřet. Já sem vochotnej celej den prolejzat mezi rozvodama a vopravovat díry a prošťuchovat závaly a smířil jsem se se spoustou věcí, takže mě dneska rozhází jenom máloco. Už jsem si zvyk i na ten zatracenej vlaštovčí trus! Ale jsem ab-sti-nent! A abych se nechal topit v alkoholu! Tak na to nejsem zvědavej!“
A než ho Hugo stačil zastavit, začal skřet rázovat směrem ke kuchyni.
„A budu si stěžovat, abyste věděl. Únik magický tekutiny v takovym rozsahu je zaručeně proti bezpečnostnim předpisum. A já to tak nenechám! Tohle poženu tak vysoko, jak to jenom pude. Žádný, že bych se vybavoval s tim Houžvičkou z oddělení údržby, ten to jenom zamete do krbu jako vždycky. Já pudu rovnou k vedoucímu bezpečnosti!“
V té chvíli stál skřet ve dveřích do kuchyně a svoje slova podpořil několikerou ranou do futer. Tím prudkým pohybem ještě více rozvířil odér, který se od něj linul a to až natolik, že zděšený Hugo mohl sledovat, jak nejblíže postavení domácí skřítci padají jako mouchy. Zrovna přemýšlel, jaké kouzlo má na skřeta hodit, když ten se zarazil v polovině nádechu, blaženě se usmál a šťastně prohlásil : „Tady voní rajská!“
*
Hyacinta se opájela pocitem, že konečně něco našli! Jejich první společný úspěch. Tenhle vztah by mohl mít světlou budoucnost. A když se ve svém uvažování dostala až sem, začal Narcis strašně, ale opravdu strašně klít.
Hyacinta zamrkala, některé z těch výrazů jí totiž byly absolutně neznámé a to ji mátlo, protože Narcis až dosud působil tak korektně a vychovaně. Potlačila však touhu dělat si poznámky (to jen aby měla inspiraci, až bude nadávat Mladě) a lehce se dotkla jeho ramene. Narcis se k ní prudce otočil a vrazil jí do ruky tenký svazek listů, které právě dočetl.
„Přečti si to! Jak si někdo může něco takového dovolit! Ale já to tak nenechám!“
V té chvíli chytil do ruky botu, kterou na ně vyplivla Spirálová chodba a kterou pořád ještě nosili sebou a praštil s ní do stolu. Jeho zuřivost v té chvíli dosáhla takové síly, že vyrazila dveře. Hyacinta s obavou pohlédla na vzniklý otvor a uviděla překvapeně zírající Lenku. Omluvně se na ni usmála, protože byla zastáncem hesla: Úsměvem nic nezkazíš. Tentokrát však úsměv nepomáhal, protože Lenka překvapeně zírala dál.
V té chvíli Narcis vyčerpal tichou zuřivost a začal se znovu svěřovat se svými myšlenkovými pochody: „A mám toho dost! Tohle mi starej Barnabáš bude muset vysvětlit. A rychle, nebo mu z toho jeho příšernýho křesla nadělám třísky!“
„Vy chcete ublížit dědečkovi!“ vzpamatovala se konečně Lenka a s rukama v bok se postavila do dveří. „To vám neprojde!“
„Ó tak neprojde?“ zahučel temně Narcis, odstrčil Lenku stranou, došel na konec chodbičky a pečlivě se rozhlédl, jestli někdo nejde. Pak se znovu rozhlédl, a několika rychlými kroky došel k nejbližšímu obrazu, nadzvedl ho, sundal a pak pověsil na zeď obráceně.
Ještě jednou se rozhlédl a vytáhl hůlku.
Pak se ještě jednou rozhlédl a hůlkou na zadní stranu plátna vykroužil jakési složité gesto. V té chvíli už Hyacinta s Lenkou zvědavě stály za jeho zády a sledovaly, jak se na plátně vykresluje plán školy.
„Není to jednoduché a ne každý má přístupová práva,“ řekl Narcis, který už se skoro uklidnil a zase působil korektně a spořádaně, samozřejmě až na ten starorežný odér. „Ale já znám Tomášovo heslo,“ dodal a udělal pohyb ještě složitější. „Pořád mu říkám, že si má dávat pozor na bezpečnost, ale ten nekompetentní idiot mě neposlouchá.“ Na chvilku se soustředil a dotkl se plátna rukou.
Čáry na plátně se chvíli střídavě objevovaly a mizely. „Obrazová síť,“ vysvětloval Narcis a vůbec nedbal na to, že informace, které podává, jsou tajné, „dokáže najít každého, kdo vypadá dostatečně osobitě a pohybuje se v hlavní budově, knihovně nebo Vašíkově křídle. Ve zbytku areálu je moc málo obrazů.“ Některé čáry teď už nemizely a stávaly se zřetelnějšími a zřetelnějšími. A pak se mezi nimi objevil žhnoucí rudý bod.
„Ha!“ vykřil Narcis vítězně a zabodl do plátna prst. „Barnabáš je v Tomášově kanceláři! Jdeme!“