část 18. - Odhalené tajemství (napsala Julie)

Druidská škola vysoké magie v Budči je plná tajemství. Některá jsou podivnější než jiná. Některá jsou i utajovanější. Bohužel právě ty nejtemnější z temných záhad se často profláknou úplně pitomým způsobem. Právě to si velice zřetelně uvědomoval děda Barnabáš, když ve své kanceláři (která normálně byla bezpečným útočištěm odtrženým od světa, a to zejména díky tomu, že uměla přesměrovávat Obrazovou síť) čelil rozzuřenému Narcisovi, na kterého bohužel žádná přesměrování neplatila. Bylo to skutečně ošklivé. Ten mladík sice uměl docela hezky nadávat, ale bohužel tak činil v abecedním pořadí.

Ti dnešní mladí nemají žádnou úctu k senilitě, pomyslel si znechuceně Barnabáš.

„A dost,“ zahřímal, když se Narcis dostal k ť. „To, co mi tady povídáte, hochu, je tak tajné, že já sám to smím vědět jen proto, že mám takovou sklerózu, že to za pár hodin vždycky zase zapomenu. Je mi jedno, že se vám nelíbí, že to před vámi utajili! Tohle je zásadní ohrožení budečské bezpečnosti!“

„A Ještěrková, co se vám tu promenáduje a dělá zmatky, není?“ zapištěla poněkud kožená dáma nesměle postávající za Narcisem.

„Milá zlatá,“ podrbal se Barnabáš za uchem, „srovnejte si priority. Tady jde o přežití českého kouzelnického společenstva!“

Dáma uraženě popotáhla. Barnabáše napadlo, že jestli se s Narcisem dají dohromady (jakože dají), narodí se jim nejspíš něco jako svorkový golem. V duchu si povzdechl a zadoufal, že to případné maličké nedopadne jako rumová víla z pětaosmdesátého.

Narcis začal trochu vychládat a mírně bělat. Očividně mu pomalu docházelo, do čeho se zapletl.

„Ahoj dědečku,“ pípl obličejík, který náhle vykoukl za hysterickou dámou.

„Jste tu všichni jak třetí voka u kyklopa,“ zahučel na ně Barabáš a vztekle zaklapal umělými zuby. Narcisovi se už třásla kolena (v pěstičce svíral cosi jako růženec ze svorek) a i Lenka klopila oči. Jen ta dáma se pořád tvářila mírně nakvašeně.

„Víte co,“ dodal po chvilce smířlivě, „naskočte si na područky. Když už víte, kdo tady tomu všemu šéfuje, může si tuhle polízanici vyřešit rovnou von.“

S hlasitým PRÁSK! se všichni přemístili o dvoje dveře dál do Tomášovy kanceláře (na jejíž dveře bohužel zrovna bouchal rozzuřený dav akademických pracovníků).

Barnabáš spiklenecky ukázal do kouta.

Tři pohledy poslušně následovaly jeho prst a pak se k němu nechápavě obrátily.

Pokrčil rameny.

„No jo, dyk jste to četli a nejni to myšlený jako metafora. Von je vážně šéfem budečské bezpečnosti.“

Jejich pohledy se v perfektně koordinované souhře vrátily zpět. Skutečně. Byl to on. V koutě stál fíkus zdánlivě zničený ve čtvrté kapitole a tvářil se neobyčejně profesionálně.

„…a tak, jak můžete vidět, ukázalo se nakonec zcela logickým, že jsem byl na tento post přijat,“ dokončil své vyprávění Fíkus a gestem falešné skromnosti sklepal z jedné z menších větviček zbloudilou mšici.

„Páni,“ vydechla Lenka, „tohle je lepší než Čára! Ale pořád nechápu, jak se vám povedl ten trik s makakem, zrcadlem a kakaem.“

„To je, má milá, a vždy to zůstane mým profesionálním tajemstvím,“ usmál se blahosklonně Fíkus.

„Důrazně protestuji proti tomu, aby byla v magické instituci zaměstnána rostlina!“ vykřikl náhle Narcis, který se po dobu Fíkusova vyprávění držel ve stínech.

„Jo,“ vypískla Hyacinta.

„Mlčte, jednoděložnatci,“ zpražil je Fíkus pohledem.

Hyacinta se vystrašeně ukryla za Narcise, ale ten se zastrašit nedal. Svraštil čelo a zaťal ruku v pěst.

„A pak to tu nemá takhle vypadat! Copak může nějaká kytka, a ještě ke všemu pokojová, být kompetentní k obraně Budče? To je pak jasné, že se tu bude klidně potulovat kdejaká… kdejaká… Ještěrka!“

Fíkus se hrozivě napřímil: „Pokojová?! Jak se opovažuješ…“

Na chvíli se odmlčel a v Narcisových třesoucích se rukách začaly cinkat svorky.

„Ale máte pravdu,“ pronesl po chvíli, „bezpečnost byla narušena a já musím zasáhnout. Navíc ten mladý Kotlík se stává nezdravě sebevědomým. Přistřihněme mu křidélka. Slečno Lenko, podejte mi prosím ze třetího šuplíku shora mou speciální létací podmisku.“
Lenka se poslušně shýbla a podala Fíkusovi (který ji po popravdě řečeno v tuhle chvíli trochu děsil) kýžený předmět.

„Děkuji,“ kývl na ni, když ho postavila do misky a přilila mu tam trochu vody obohacené o hnojivo s vysokým obsahem dusíku. „A nyní směle potřeme ty smělce, kteří se do Budče opovážili vloupat. Ovšem vy dva, pamatujte, že urážek nezapomínám.“

S touto výhrůžkou Fíkus vylétl oknem.

„Dědečku,“ pípla Lenka, „já se ho bojím.“

„Máš pravdu, děvenko,“ pohladil ji děda Barnabáš po hlavě, „všichni se Fíkusu bojíme. Ale věřím, že má na srdci jen dobro Budče.“

„Doufám,“ pronesl temně Narcis, který pro změnu hladil Hyacintu vzlykající mu v náručí. „Pro dobro nás všech, doufám, že máte pravdu.“

„V čemže mám pravdu?“ zamrkal náhle Barnabáš, který si vzpomněl, že je senilní. „A proč ti lidé tak bouchají na dveře?“