část 20. - O devatenáct let později

Rozsvítilo se světlo. Mlada se zarazila a zmlkla. U vypínače stála Berta v přísném postoji a když si byla jistá, že se k ní obrátily všechny pohledy v pokoji, založila si ruce na prsou, zatvářila se nazlobeně a řekla: “Teto, ty si opravdu strašně vymýšlíš!”
Mlada pokrčila rameny: “No, jestli nevěříš mně, zeptej se rodičů, až vás zítra přijedou vyzvednout.” Usmála se.
Z chlapeckého kouta místnosti se ozvalo tiché uchechtnutí. Berta tam namířila káravý pohled a pak až po krk znovu uraženě zalezla do svého šedivého spacáku.
Mlada pobaveným pohledem přejela po místnosti. Všichni spolužáci, které si její syn pozval na prázdniny, spořádaně leželi na svých místech a tvářili se strašně bděle.
“Je vám jasné, že vás to vyprávění mělo uspat?” zeptala se jich. “Nikoho přece doopravdy nezajímají nudné historky z rodičovského mládí.”
“Když ty mami opravdu strašně přeháníš,” řekl Bořík a tvářil se trochu káravě. “Děláš si z nás srandu!”
Mlada se k synovi spiklenecky naklonila: “Ale ty přece víš, že vždycky říkám pravdu a nic než pravdu.”
“Teď o tom trochu pochybuju,” objevil se v Boříkově tváři náznak prvotního pubertálního vzdoru. “Děj tý historky je dost zmatenej a já tě podezřívám, že si to vymejšlíš za pochodu.”
“No, kdybych si to vymýšlela, pravděpodobně to bude konzistentnější než skutečnost,” zasmála se Mlada. “I když, když jsme se tenkrát všichni sešli ve středu spirálové chodby a shromáždili se nad spícím Tomášem, tak mi to taky připadalo neskutečné a směšné a navrhla jsem, že bychom si tam mohli udělat večírek. No a po tomhle prohlášení,” Mlada mrkla na Bertu, “se na mě Bertina maminka strašně ošklivě podívala a vynadala mi. Což Tomáše vzbudilo a myslím, že z tohohle probuzení má trauma dodneška...”
“Ík!” vyjekla najednou Bertina malá sestřička Zina a vyděšeně ukazovala do rohu u otevřeného okna. “Tam jste přece předtím žádný fíkus neměli!”
Všechny pohledy se automaticky obrátily daným směrem. Fíkus trochu rozpačitě zakašlal.
“Správně dítě,” řekl, “jsem tu jenom na skok. Moje četné talenty by byly promrhány, kdybych se rozhodl dělat kariéru jako pouhá pokojová rostlina.”
“Mami, ale tohle už je doopravdy...” začal Bořík.
Mlada jen nevině pokrčila rameny.
“No, abych řekl pravdu mladíku,” prohlásil přísně Fíkus, “připadá mi od vás neuctivé, že mě považujete za pouhý žert vlastní matky. Ale, abych doplnil její vyprávění, když jsem slečnu Kaktusovou srazil do Spirálové chodby, reagovalo ochranné kouzlo menším ohňostrojem, který byl vidět až z kanceláře pana Kotlíka. Všichni tam přítomní zúčastnění se obětavě chytili létajícího křesla a letěli mi na pomoc. Velice jsem tuto statečnost ocenil.”
“Jo, přiletěli, ale Barnabášovo křeslo se šprajclo do vchodu a aby ho vůbec zvládli vyprostit, tak nakonec skřeti údržbáři vybourávali kus zdi,” zahihňala se Mlada. Pak si rychle ukryla tvář do dlaní, protože skoro pubertální hihňání jí připadalo nedůstojné. Naštěstí měla veškerá přítomná mládež oči jenom pro Fíkus.
“Mou létací podmisku mi pak přinesli slečna Habrová a pan Semerád,” nenechal se Fíkus vyrušit, “později toho roku jsem měl tu čest jít jim na svatbě za svědka.”
V té chvíli se malá Zina připlížila až k němu a skoro mu zabořila nos do hlíny.
“Každopádně pan Semerád stále patří k mým podřízeným,” trochu netrpělivě zaklepal kořeny, “a potřeboval bych, abyste s ním jakožto externí spolupracovník neprodleně zkonzultovala jistou záležitost, která nesnese odkladu,” obrátil k Mladě listy.
Mlada chytila Zinu, prstem jí napůl žertovně zahrozila a zastrčila ji do spacáku pod dohled její sestry.
“Za hříchy mládí se musí platit,” pronesla filozoficky, “protože, a to si mládeži pamatujte, po sebezajímavějším dobrodružství přijde čas čelit následkům.”
“Jen tenhle zvěřinec předám na povel Božidarovi,” obrátila se k Fíkusu, “a mířím směr Budeč.” Fíkus souhlasně pokýval listy a, než se pod mnoha obdivnými, udivenými a trochu zděšenými pohledy vznesl, na chvíli se zarazil.
“Kromě jiného... co se týká celé té staré zamotané záležitosti, slečna Kaktusová v té věci provedla rozsáhlý a fundovaný průzkum a rozbor, sestavila rejstřík a lístkový katalog. A protože nejviditelnějším důsledkem celé akce bylo moře starorežné dole v kanalizaci, je celá a úplná dokumentace přístupná v budečské knihovně pod heslem Starorežná.”
Chvilku to vypadalo jako by několika listy mrknul a pak bez dalších okolků vyletěl do temné bezměsíčné noci. Mantichory dole v ohradě začaly zpívat.
“Takže jak to sakra skončilo?” Bořík měl trochu uštvaný výraz dítěte, které jeho rodiče přivádějí do rozpaků před kamarády.
“No,” Mlada ještě jednou pokrčila rameny a znovu pohrozila Zině, která se zase pokoušela opustit spacák. “Vzhledem k tomu, že na MMF* jezdíš na prázdniny odmalička, tak vidíš, že Tomáš svoji část dohody splnil.”
“Ale mami!” Bořík zvedl oči k nebi. “Jak vám to mohlo projít? Vždyť to bylo šíření poplašný zprávy, vloupání do Budče a ničení školního majetku. To vám nemohlo jenom tak projít! Beztrestně ne!”
“No však taky neprošlo,” nakrčila Mlada trochu nos. “Barnabáš konečně odešel do důchodu a všechny nepříjemné povinnosti, které vyplývají z té funkce přenechal Tomášovi. Tomáš koneckonců vede budečskou bezpečnost dodnes. Narcis mu zůstal jako podřízený a posunul se na jeho místo a já, abych odčinila svůj dluh společnosti, pro Budeč čas od času pracuju externě.”
Na chodbě se ozvaly spěšné kroky a do pokoje vpadl Božidar.
“Děje se něco? Slyšel jsem mantichory zpívat!” trochu udýchaně zasupěl.
“Jak na zavolanou,” usmála se na něj Mlada. “Musím na skok do práce, takže ti tuhle bandu přenechám na povel. I když potíže dělat nebudou, pohádku na dobrou noc si už poslechli a teď budou spořádaně spát!”
Božidar trochu podezíravě přejel pohledem po místnosti a zkušeně zaznamenal zvláštní pohledy a potlačovaný smích. Rozhodl se to nekomentovat.
Ale když s Mladou vyšli na chodbu, nevydržel to a zeptal se jí: “Cos jim to vyprávěla? Tyhle tvoje černohodinkový historky bejvaj strašně nevýchovný.”
“No co by,” řekla nevinně, “jen takový krátký mravoučný příběh o škodlivosti alkoholu a o úctě k autoritám.” V té chvíli se v jeho pohledu objevilo zoufalství skoro tak hluboké jako to, které tam bylo, když tenkrát vystřízlivěl. Považovala tenhle jeho výraz za neodolatelně roztomilý a tak ho políbila na čelo a dodala: “A samozřejmě o lásce. Ta musí být v každém správném dobrodružství.”

a konec!
Fakt :o)

*) MMF - mladina mantichoří farma