Vlaštovka z Ebbakenu. Část 2.

Léto 1989 – jaro 1990, Praha, Střední Evropa

Domy byly nestvůrně veliké. Měly stejnou barvu jako obloha, jako ulice, jako chodníky. Jako tváře lidí, kteří po nich chodili. Šedou. Všechno bylo šedé. Svět ztratil barvy a Matyášovi připadalo, že se v té šedi utopí. Při každém nádechu mu hruď i hrdlo svíraly železné obruče stesku.
Taxík mířil k místu, které jeho rodiče optimisticky nazývali domovem a o němž si Matyáš nedělal žádné iluze. Jeho domov, plný barev a vůní, utopený v zeleni pod žhavým sluncem, byl vzdálený tisíce kilometrů.
„To je nádhera, co?“ obrátil se k němu otec ze svého místa vedle řidiče. „Tomuhle říkám město! Už jsme potřebovali vidět něco jiného než zaprášené chatrče nebo přecpané slumy!“
Matka, která dychtivě vyhlížela z okýnka, se také otočila k Matyášovi a nadšeně se na něj usmála.
„Ukážu ti všechna místa, která jsem měla ráda, když jsem byla tak stará jako ty. Těšíš se?“
Matyáš statečně přikývl a pak rychle zavřel oči. Pod víčky ho pálily slzy. Ačkoliv neviděl rodičům do tváří, cítil, jak se do něj zavrtávají jejich starostlivé pohledy.
„Je jen unavený,“ prohodila matka.
„Je to dítě. Brzo si zvykne,“ dodal otec potichu.
„A my?“ V otázce zazněla úzkost.
„Bude to dobré. Uvidíš.“
Předstíral, že spí, zatímco se rozpršelo šedým deštěm. Lesklé černé auto rozstřikovalo kaluže, jak projíždělo městem, ve kterém se před víc než jedenácti lety narodil. Začalo se stmívat, když vůz zastavil před domem, kde Matyáše netrpělivě očekávali dědeček a babička. Znal je jen z fotografií, právě tak jako oni jeho. Starý muž a stará žena, šedé vrásčité tváře pod šedými vlasy.
Z okna nejvyššího patra protějšího domu sledoval příjezd malé rodiny Pasrových muž, který byl ještě o tři desítky let starší než Matyášův děd. Na něm nebylo šedého nic. Vlasy měl bělostné a dlouhé, pronikavé oči antracitově černé. Stál nehybně a vzpřímeně, pohled přilepený k postavám, které se téměř ztrácely v šeru a hustém dešti. Jako by stařec čekal hodiny, dny a možná léta na kratičkou chvíli, kdy ti tři vystoupí z auta, přejdou pár kroků k brance a dalších pár k otevřeným dveřím, kde je obejmou vítající paže a pohltí obdélník pohostinného světla.
Když se dveře zavřely a auto odjelo, ulice zůstala prázdná a tichá, jenom slábnoucí déšť unaveně padal do kaluží. Bělovlasý muž pozvedl ruku, ve které držel broušenou sklenku s temně rudým vínem. Přípitek do prázdna.
„Vítejte doma,“ zašeptal téměř neslyšně. Slzy mu stékaly po tváři, stejně pomalu jako kapky po okenním skle.

„Vlaštovka přeletěla přes moře, Onyemachi.“ Matyáš promlouval potichu do tmy a každé slovo doprovodil přidušeným vzlykem. Těžká peřina ho dusila. Shodil ji ze sebe, ale po chvíli se roztřásl zimou. A to bylo léto – v téhle části světa prý nejteplejší období. Jaké bude to chladné?
„Tvoje Tsâttseewàà je zpátky.“ Měl by možná říct doma, ale nechtěl vypustit z pusy další lež. Ten večer už lhal dost: matce a otci, dědečkovi i babičce. Ano, Praha se mu líbí. Ne, není mu zima. Je unavený. Rád by s nimi ještě poseděl, ale chce se mu hrozně spát.
Podvědomě napínal uši s nadějí, že uslyší lehké kroky Chisoma a Onyemachiho a jejich tlumené mumlání. Večer co večer obcházeli největší vesnický dům, který obývala výprava přírodovědců, a uzavírali prostor kolem něho ochrannými zaklínadly. Kvůli němu.
„Ty jsi velmi zvláštní dítě, Tsâttseewàà,“ řekl mu Chisom. „Je v tobě něco, co vypadá jako kouzlo, ale přece jinak. Neznám ho. Vím jen to, že k tobě může přivolat zlo právě tak jistě jako mečení kůzlete přiláká z džungle tygra. Proto ti nedovolujeme vstoupit do lesa. Tam zlo sídlí. Je silnější než ty. Zatím.“
Matyáš zahrnul Chisoma otázkami, nedostal však odpověď na žádnou z nich, a Onyemachi byl jen o trochu sdílnější.
„Máš v sobě sílu, ale nedokážeš ji ovládat. My tě to nemůžeme naučit. Ta síla je pro nás cizí. Nepodobá se našim kouzlům. Můžeme tě jenom chránit, jak to jde.“
„Naučil jsi mě oživit vlaštovku,“ namítl Matyáš.
Onyemachi jen pokrčil rameny. Mat pochopil, že už se víc nedozví. Změnil tedy téma.
„A to zlo, které je v lese? Proč se ho nedokážete zbavit?“
„Protože není odtud. Je cizí,“ odpověděl Onyemachi, aniž by si uvědomil, že opakuje stejnou větu jako před chvílí.
Cizí jako to kouzlo, které je ve mně? Cizí jako já? napadlo Matyáše.
Nakonec se naučil kouzelníkům důvěřovat navzdory jejich tajnůstkářství.
Na muže, jehož jméno v doslovném překladu znamenalo Kdo ví, co bude zítra? měl Onyemachi neobyčejnou schopnost předvídání. Obvykle věděl, co bude zítra - a mnohem víc. Předpovídal den i hodinu příletu vlaštovek. Chvíli, kdy se zvednout k odletu, znal týdny dopředu. Poznal, že se k vesnici blíží cizinec, ještě když byl na kilometry daleko. Měl sen, který mu řekl, kdy zemře Chisom i jak se to stane. Zeptal se staršího kouzelníka, zdali to chce vědět, a ten s úsměvem odmítl:
„Jestli se nemohu smrti vyhnout, mladší bratře, ať ji raději přivítám s úctou jako neočekávaného hosta, a ne s obavami jako válečníka, který vyslal poselstvo s varováním.“
Onyemachi byl první, kdo řekl Matyášovi, že se vrátí do Evropy. Do země, kterou opustil, ještě než se naučil mluvit.
„Nevím, co se stalo, Vlaštovko, ale tvůj domov se změní. Připrav se na cestu.“
Matyáš ho nebral vážně.
Pak se jednoho dne doktor Pasr vypravil na pravidelnou zásobovací výpravu do Port Hartcourtu a když se vrátil, oči mu svítily vzrušením.
„Můžeme se vrátit,“ zamával na užaslou ženu a nic nechápajícího syna jakýmsi dopisem. „Píšou mi z univerzity. Nebudeme prý mít potíže.“
Během několika týdnů skupina přírodovědců ukončila práci v rezervaci pohoří Afi, její členové si potřásli rukama a rozjeli se do různých koutů světa. Pasrovi odjížděli poslední. I tak se Matyášovi zdálo, že času na loučení je krutě málo. Byl dítětem vesnice, plnoprávným členem party domorodých dětí. U ohniště každé ebbakenské rodiny už někdy dostal misku fufu nebo kus papáje. A každý věděl, že Matúovi, jak ho ve vsi nazývali, nemá nabízet vlaštovčí pečínku.
„Nebuď příliš smutný, Tsâttseewàà,“ řekl mu Chisom. „Nejsi tady naposled. Vlaštovky tě přivedou zpátky.“
Onyemachi ho přitiskl k sobě a Matyáš si všiml, že pro tuto chvíli odložil svůj náhrdelník z ptačích lebek.
„Vrátíš se, bratříčku. I když máš bílou kůži, jsi v srdci Naidja,“ zašeptal mu mladší kouzelník do ucha.
Toužil se vrátit hned. Připadal si ztracený v bezútěšném chladu a šedi, která s časným svítáním raného léta naplnila malý pokoj pražské vily. Zavřel oči, aby té šedi unikl, a nakonec přece jenom usnul.

Léto ubíhalo, jasné dny se střídaly s deštivými a sevření stesku zvolna povolovalo. Matyáš nemohl uniknout tomu, aby ho nadšení a vzrušení rodiče netahali po městě a po výletech do okolí – nebo nepředváděli znovuobjeveným přátelům, což bylo ještě nepříjemnější – později ale synův ostentativně otrávený a znuděný obličej přiměl manžele Pasrovi nechávat ho stále častěji doma v péči babičky a dědečka. Nic jiného si Matyáš nepřál.
Matyášovi prarodiče kdysi vlastnili a pak jen obývali rozlehlou vilu v tiché části pražských Košíř; poté, co jejich dcera s manželem a malým synkem odcestovali na dovolenou a už se nevrátili, byl do uvolněného bytu nastěhován nepříjemný manželský pár se zvědavýma očima a nastraženýma ušima. Nechtění spolubydlící žili v domě téměř deset let a nezdálo se, že by ho kdy chtěli opustit. Na sklonku jara 1989 se však náhle sbalili a bez vysvětlení zmizeli. Stalo se to krátce poté, co si horní patro protější vily pronajal bělovlasý stařec.
Před domy rozkvétaly růže v úhledných předzahrádkách, ale zahrada za vilou, kterou se Matyáš učil nazývat domovem, byla veliká a udržovaná jen zčásti. Mat strávil většinu toho léta s knihou v ruce, uvelebený v koruně rozkošatělé třešně. Svůj pobyt ve větvích přerušoval výpravami do odlehlejších částí zahrady ke keřům angreštu a rybízu nebo pátráním po plodech na ostatních stromech. Hladina malého umělého jezírka, nad kterým rozpačitě postávala kamenná víla s kamennou amforou, odrážela plující bílá oblaka a siluety hbitých vlaštovek. Když se nad ní jednou Matyáš naklonil, uviděl namísto odrazu své tváře vážný obličej lemovaný bílými vlasy. Pronikavé oči na něho hleděly s hladovou touhou. Polekaně vykřikl, ale muž v jezírku přiložil prst k ústům a konejšivě se usmál. V jeho pohledu bylo něco důvěrně známého. Mat se o svém zážitku nikomu nezmínil a od té doby kontroloval jezírko každý den. Někdy v něm starý muž byl a někdy nebyl. Kdykoliv se jeho oči setkaly s Matyášovými, zableskla se v nich vřelá radost.
Na to, že se pro ovocný úlovek nemusí obtěžovat chodit, přišel Matyáš víceméně náhodou.
V půlce července dozrály meruňky. Očesal spodní větve a nespokojeně se mračil na lákavou úrodu nad svou hlavou. U vily stála garáž, vedle ní zahradní domek a v ní žebřík. Mohl by si ho přinést, jenže se mu nechtělo. Vztáhl pravou ruku vzhůru, s nezřetelnou vzpomínkou na Onyemachiho a vlaštovky. Zaostřil všechny své myšlenky na oranžový plod na nejvyšší větvi. Jako ve zpomaleném snu viděl, jak se meruňka od větve odpoutává. Vzápětí se všechno zrychlilo a meruňka ho udeřila do kořene nosu tak prudce, až se mu před očima zajiskřilo.
Chytil se za nos, opatrně si ho ohmatal a pak si setřel rozbitou dužinu z obličeje spodkem trička. Podezíravě se rozhlédl, ale nezdálo se, že by jeho debakl někdo zpozoroval. Víla se starala o svou amforu a hladina jezírka byla prázdná.
Ten den si nechal chuť na ovoce zajít, nazítří však začal s usilovným tréninkem a na sklonku léta už dosáhl jisté virtuosity. Když dozrály švestky, sklízel je ze svého místečka na třešni. Z každých pěti, které proletěly vzduchem, skončily tři v jeho natažené dlani a dvě na zemi.
Zkoušel ten poměr vylepšit, skrytý mezi listím s klamným pocitem, že je neviděn a nepozorován. Když se z otevřeného okna kuchyně ozval babiččin hlas, zůstal jako opařený.
„Až skončíš, Matýsku, posbírej ty, které ti upadly. Škoda je nechat válet.“
Sklouzl ze stromu, posbíral spadané švestky do košíku a váhavě se s nimi došoural do kuchyně. Babička odpověděla na jeho nejistý pohled úsměvem.
„Švestkový koláč, nebo švestkové knedlíky?“
„Knedlíky,“ odpověděl okamžitě.
Přikývla a přesypala švestky do mísy. Matyáš chvíli čekal, ale nepadla žádná otázka. Vytratil se tedy zase ven, vylezl zpátky na třešeň a pozoroval vlaštovky, které lovily komáry nad jezírkem. Cítil se téměř šťastný, s vlaštovkami nablízku, s odrazem neznámé, ale přátelské tváře na hladině jezírka a babičkou, která si tlumeně prozpěvovala v kuchyni.
Pak přišlo září, vlaštovky odletěly a začaly potíže.

„Proč tohle děláš?! Proč nám lžeš, Matyáši?“
Otcova tvář byla zrudlá vztekem a přimhouřené oči nepřátelské. Pod náporem jeho hněvu se Matyáš mimovolně přikrčil, přesto však otcův pohled odbojně oplácel. Rty držel pevně stisknuté, zuby zaťaté.
„Chováš se jako úplný idiot!“ zařval otec, kterého synovo mlčení dráždilo víc než výmluvy.
„Řekneš mi konečně, proč jsi to udělal?“
Protože jsem vám nechtěl kazit Vánoce, dralo se Matyášovi na jazyk. Zůstal ale zticha. Věděl, že tak absurdní větou by tátu rozzuřil ještě víc.
Jenomže to byla čistá pravda.
Nechtěl jim kazit nic – ani svátky, ani radost z událostí, které rodiče i prarodiče udržovaly od listopadu ve stavu ustavičného vzrušení.
A nakonec si Vánoce opravdu užili – řádku dní bez starostí se školou. Bez úzkosti rodičů, že se kdykoliv může ozvat telefon a nějaká rozzuřená učitelka na ně vychrlí záplavu stížností. Bez Matyášových ranních bolestí břicha a hlavy. I když úplně dobře mu nebylo. Na žákovskou knížku, ukrytou pod kobercem v jeho pokoji, nešlo tak úplně zapomenout. Ani na pečlivě vypsaný seznam zameškaných dní, na které požadovala jeho třídní učitelka omluvu od rodičů. Dní, kdy prostě do školy nešel. Kdy jeho úzkost a nechuť zvítězila nad pocitem povinnosti. Šedavých podzimních dopolední, kdy objevoval starobylé město po svém.
V první škole vydržel dva měsíce. Pak si ředitel zavolal jeho rodiče a výsledkem dlouhého a rozvážného přesvědčování bylo Matyášovo přeřazení.
„Výběrová jazyková škola,“ zuřil otec. „Člověk by řekl, že děcko, které mluví plynně anglicky, trochu francouzsky a zvládá základy latiny nebude mít žádné problémy, co? Maximálně s matematikou, prosím, to bych čekal. A víš, co jsem se dozvěděl, Matesi? ‚Váš syn je možná inteligentní a má nějaké znalosti, jenomže to bohužel není poznat. Protože on ve škole prostě nedělá vůbec nic!‘ Nic! Můžeš mi to nějak vysvětlit? Co si myslíš, že tím získáš?!“
„Já nevím,“ zamumlal Matyáš.
„Tak ty nevíš.“ Z otcova hlasu čišel sarkasmus a chlad. „No, v normální škole prý budeš mnohem šťastnější. Jsem na tebe zvědavý!“
Matyáš v další škole šťastný nebyl.
„Je drzý, nepřizpůsobivý a velmi špatně vychází se spolužáky. Nehledě na to, že se vůbec neučí, nenosí domácí úkoly, bere ostatním dětem věci a ničí je!“
Nepříjemně vysoký hlas Matyášovy nové ředitelky se zařezával do uší skleslých rodičů.
„Bere dětem věci?“ vzchopila se Martina Pasrová k nevěřícné otázce.
Ředitelka znejistěla. „To je taková zvláštní historie,“ řekla neochotně. „Některé děti si stěžovaly, že jim Matyáš vyndává věci z tašky, ačkoliv se k ní nepřiblíží – tvrdí, že je vytáhne pouhým pohledem – to víte, dětská fantazie.“ Doprovodila svá slova falešným úsměvem.
„Chcete po nás, abychom takové pohádky brali vážně?“ zeptala se Martina odměřeně. Její manžel s povzdechem zavrtěl hlavou. Ředitelčin úsměv zmizel, jako by jí jej někdo smazal z tváře houbou.
„V každém případě došlo k nějakým škodám. Zatím nevelkým, ale pokud by se to opakovalo, přistoupila bych k důkladnému vyšetřování a požadování náhrady.“ Přejela rodiče pichlavým pohledem. „Důkladně synáčkovi domluvte, buďte tak laskaví.“
Pokusili se o to. Matyáš hleděl do země a mlčel.
Následovaly návštěvy psychologů, poraden, psychiatra.
„Nikdy bych si nemyslel, že budu muset navštěvovat takzvané odborníky, protože si nebudu vědět rady s vlastním synem!“ prohlašoval otec znechuceně.
„Oba víte dobře, kdo by vám poradil nejlíp,“ uslyšel Matyáš jednoho dne naléhavý babiččin hlas za zavřenými dveřmi jídelny. Zaváhal s rukou na klice.
„To určitě! Po všech těch letech ho nakonec začnu hledat, aby mi milostivě udělil radu!“
To byla máma.
„Hledat ho ani nemusíš,“ poznamenal suše dědeček. „Stačí přejít ulici.“
Dlouhé ticho.
„Co tím myslíš?!“ vypravila ze sebe matka nepřirozeně přiškrceným hlasem.
Tlumenému vysvětlování Matyáš nerozuměl, ale pak se opět ozvala babička:
„Chce vás jen občas vidět. Nic víc,“ řekla klidně.
„Ty sis to možná rozmyslela, ale já se s ním smiřovat nebudu!“ Teď už máma skoro křičela.
„Ani nemusíš! Tady nejde o tebe, Martino,“ odsekla jí babička. „A uklidni se! Dojdu pro Matyáše, budeme večeřet.“
Odskočil od dveří a když babička otevřela dveře, stál s nevinnou tváří pod schodištěm. Její významný pohled ho však ujistil, že věděla o každém jeho pohybu.

Otec vyplnil příslušné kolonky Matyášova omluvného listu výrazy návštěva lékaře a rodinné důvody.
V den, kdy Matyáš dostal pololetní vysvědčení, se pro něj matka zastavila ve škole. Pod záminkou, že ho potřebuje vzít k holiči. Pravým důvodem byl strach – s poslední poznámkou v žákovské knížce se Matyáš přiloudal domů až těsně před půlnocí.
Nad vysvědčením se vedla dlouhá rodinná rozprava, na jejímž konci Matyáš s očima přilepenýma ke vzoru koberce v obývacím pokoji přislíbil nápravu ve všech požadovaných bodech.
Všichni tři cítili na patře nepříjemnou pachuť lži.
V únoru uhodily mrazy a Matyáš poprvé napadl spolužáka.
„Ten tvůj svetr zabavuju, Afriko!“ sdělil mu výhružně kluk, se kterým seděl v lavici. „Jseš zimomřivej posera a tvý drkotání zubama mě votravuje! Nejvyšší čas, aby ses trochu votužil!“
Matyáš se na něj beze slova vrhnul. Ve rvačce nezvítězil, ale už mu aspoň nebyla zima.
„Flákač, blbeček a teď navíc ještě rváč,“ komentoval další poznámku Matyášův otec. „Někdy si říkám, jestli ti vůbec na něčem záleží! Padej se učit! S nějakým vysvětlováním se vůbec nemusíš unavovat.“
Při večeři Mat kradmými pohledy zkoumal otcovu tvář a pokoušel se vzpomenout, kdy se vlastně z jeho veselého táty stal zasmušilý, nepřátelský tvor, který mu ani trochu nedůvěřuje.
Rád by to změnil. Opravdu se snažil, pár dní. Jenomže pro partu dětí z jeho třídy se už dráždění uzavřeného chlapce, kterému posměšně přezdívaly Afriko, stalo oblíbenou zábavou. Mluvil česky s podivným přízvukem, téměř propadal a nezajímal se o nic, co zajímalo je. Předvedly mu celou škálu dětské nesnášenlivosti. Výsměch a pošťuchování. Věci, které záhadně mizely a objevovaly se na prapodivných místech: boty v odpadkovém koši, bunda v míse dívčího záchodu. Nějaký čas jejich jednání snášel. Pak se začal mstít. Skrytě a zákeřně.
„Nikdo ho při tom za ruku nechytil, ale všichni žáci si na něj stěžují,“ oznámila Pasrovým ředitelka. „A rodiče už si chodí stěžovat také. Není divu, když se jim děti vracejí ze školy s modřinami a šrámy!“
„Nikoho jsem se ani nedotkl!“ hájil se Matyáš při domácím výslechu.
„Jasně že ne,“ vzdychla unaveně Martina. „Upadnou přes židli, která chvíli před tím stála jinde. Říznou se o zlomené pravítko, co bylo ráno úplně v pořádku.“
Matyáš na ni okamžik vyděšeně zíral a pak přejel pohledem ostatní členy rodiny. Babička si nespokojeně odfrkla a otec podrážděně sevřel rty. Dědeček se na vnuka povzbudivě usmál.
„Myslíš si, že jsi první, Mate? Že jsi jediný, kdo to má ve škole těžké?“ pokračovala matka trpce. „Někdy je lepší se prostě neodlišovat. Být jako ostatní. Je to snad tak těžké?“
„Je,“ hlesl Matyáš.
Zarmouceně se na něj zadívala. Kam se ztratil její rozesmátý synek s oříškovýma očima v opálené tváři, s hnědými vlasy vyšisovanými sluncem a věčně dobrou náladou? Bledý chlapec, který zhrouceně seděl v protějším křesle, měl tmavé kruhy pod očima napůl zakrytýma rozcuchanou ofinou a úsměv na jeho tváři neviděla už celé týdny.
„Nevím, proč si myslíte, že se věci vyřeší zavíráním očí před očividnými fakty,“ poznamenala babička polohlasně, aniž by zvedla zrak od pletení.
„Jdi si lehnout, Matyáši!“ poručil mu otec stroze.
„A žádné postávání za dveřmi,“ dodala babička.
Bez protestů opustil pokoj. Připadal si vyčerpaný k smrti, zmocňoval se ho tupý pocit bezvýchodného zoufalství a nevěřil, že hádka, která se rozhořela za jeho zády, může cokoliv změnit.

Pasrovi nebyla první rodina, která k doktoru Litavskému přišla s podobnými potížemi své ratolesti.
Občas se sám se sebou sázel, zdali rodiče o povaze problému tuší víc, než dávají najevo.
Tihle to věděli, nepochybně. Na devadesát devět procent. Ne, na devadesát devět ne. Na sto procent.
Rodiče ano, chlapec – možná. Už si něco vyzkoušel, naneštěstí i na lidech. A nikdo mu neřekl, o co se jedná. Nechali ho v tom. Litavským projela vlna zcela neprofesionálního vzteku.
Ovládl se a protřel si unavené oči štíhlými prsty.
„Teď požádám tebe, abys mě nechal se svými rodiči o samotě, Matyáši.“
Kluk po něm vrhnul další zarputilý pohled a hlučně za sebou zavřel dveře.
Když před dvaceti minutami poslal na chodbu rodiče a zůstal s Matyášem sám, několik minut se jen měřili pohledy. Pak se chlapec zeptal chladným hlasem, příliš dospělým na svůj věk:
„Máte nějaké testy, které jsem ještě nedělal? Opakovat je pořád dokola je docela nuda.“
Doktor zavrtěl hlavou.
„Nemám žádné testy. Podej mi ruce.“
„To je snad nějaký nový, supervědecký psychologický postup?“ zamračil se Matyáš.
„Nic takového. Dělej!“ houkl na chlapce a uchopil ho ruce, které k němu neochotně vztáhl.
Matyášova magie ho zabrněla v prstech jako elektrický proud. Výrazné nadání, probuzené už před nějakým časem. Zachytil stopu krycího kouzla, už vyprchávajícího, ale stále silného. A naprosto neznámého. Pokud si ho jeho klient přivezl z Afriky, muselo být provedeno někým mocným, a nejspíš opakovaně. Přinejmenším to vysvětlovalo, proč kluka dosud nikdo neobjevil.
Matyáš vytrhl své ruce z jeho sevření a zavrčel: „To by snad stačilo!“
„Stačilo,“ přikývl Litavský nevzrušeně.
„Co to mělo být?“
„To se dozvíš,“ odbyl ho. Odpověděl na zuřivé zamračení bezvýrazným pohledem a poslal Matyáše na chodbu pro rodiče.
Vyslechl souhrn Matyášových větších i menších průšvihů, zakončenou více než dvěma týdny jarního záškoláctví. „Bylo nám řečeno, že v téhle zemi se děti, které odmítají chodit do školy, zavírají do ústavů,“ prohlásil Matyášův otec, a trpce dodal, „a právě tam zřejmě hodlá náš syn skončit. Aspoň pro to dělá, co může.“
Doktor vrhl letmý pohled na Matyáše. Nijak nezareagoval, jen téměř neznatelně přivřel oči. Nechává si svou bolest pro sebe, pomyslel si Litavský.
Když ho poslal ho pryč, zkoumavě se na rodiče zahleděl.
„Je vám jistě jasné, že Matyášovy problémy úzce souvisí s adaptací na jemu neznámé prostředí,“ začal hladce. Přikývli a chystali se něco dodat, ale nepustil je ke slovu a pokračoval dál. „Dalším zdrojem problémů jsou ovšem relativně neobvyklé schopnosti, které váš syn nepochybně má a které běžná škola nemůže rozvíjet. V budoucnosti by ještě zvětšily přehradu mezi ním a jeho spolužáky i učiteli.“ Na moment se zarazil, ale ani jeden z rodičů se nepohnul a nedal najevo překvapení. No jistě. Věděli to. „Naštěstí je tady řešení. Existuje škola, určená právě pro tento typ studentů. Velmi důrazně vám doporučuji o ní uvažovat. Je sice internátní, ale nachází se jen kousek od Prahy. Jmenuje se…“
„Budeč,“ dokončili Lukáš a Martina Pasrovi jednohlasně.
V pohledu, který si vyměnili, převažovala rezignace.

Předchozí kapitola
Další kapitola