Na cizinecké policii

Leden 2001
Hustě sněžilo, obloha byla zatažená a cítila se mizerně. Poslední
dobou se většinou cítila mizerně. Její náladě ani nepřidalo to,
že budova cizinecké policie byl ošklivý komunistický panelák, ve
kterém byly ošklivé komunistické kanceláře s ošklivými dveřmi
a věčně polámanými klikami.
Vešla do čekárny, kde objevila automat na lístky určující pořadí,
který už tak nelidský a štítivý systém změnil na ještě
odlidštěnější. Vytáhla si lísteček a posadila se na ne zrovna
nejčistější lavici a čekala.
Kousek od ní seděla na lavici nějaká žena, která jakýmsi pro ní
neznámým slovanským jazykem napomínala několik dětí. Oblečena
byla do zjevně levných šatů. Asi nějaká cizinka z Ukrajiny nebo
odkud, která přijela za prací, pomyslela si. Její děti se zjevně
nudily, nepříjemné prostředí také nepomáhalo a měla pocit, že
cizinka se cítí nesvá, protože doma by jim už dávno jednu plácla
a tady nevěděla, jak je přesvědčit, že mají vydržet, a přitom se
ještě ještě snažila vyplňovat nějaké formuláře a moc to nešlo.
Sama byla nervózní z toho, že nevěděla, co ji čeká, a obávala se,
že její chabé znalosti češtiny a chabé znalosti angličtiny, které
čekala u úředníků, vytvoří značně nepříjemnou kombinaci. Koukala
z okna a ještě zjistila, že hledí přímo na hřbitov. Nějak tak to
dotahovalo atmosféru do naprostého absurdna.
Když se vypravovala z domova, přemýšlela dlouho o tom, co si vzít
na sebe. Nakonec se rozhodla, že bude raději příliš dobře
oblečená, a snad udělá nějaký dojem na úředníky na policii,
i když teď když se rozhlížela kolem sebe tak se obávala, že její
purpurový profesionální kostým by se mohl v téhle kanceláři spíše
ušpinit, nežli by na někoho udělal dojem. V rukou jí cukalo, jak
by nejraději vytáhla z kabelky nějaký čistící přípravek
a přivedla čekárnu do nějakého přijatelnějšího stavu. Naštěstí
nic takového v kabelce neměla, tak zůstalo jenom u tichého výrazu
odporu na její tváři.
Nejmenší cizinčino dítě, asi čtyřleté, už to konečně přestalo
zvládat úplně a hlasitě se rozplakalo a bylo zcela k neutišení.
Cizinka ho popadla do náruče jednou rukou a druhou se snažila
balancovat své papíry. Nakonec to vzdala, papíry odložila
a věnovala se jenom dítěti. To ale už mělo zjevně všeho po krk
a nenechalo se utišit. Normální hluk čekárny, povídání si
čekajících, i strohé konverzace s úředníky, byl zcela přehlušen
malým protestujícím.
Z kanceláře vyběhla postarší obézní úřednice v uniformně, které
obě už pamatovaly lepší časy, a začala na cizinku hulákat, aby si
dítě uklidnila. To, že někdo řve na jeho maminku, malého
nespokojence ještě více vyděsilo a tak jeho řev jasně získal na
údernosti.
Nemohla se na to déle koukat. Obrátila se na úřednici a snažila
se jí vysvětlit, že řvaním ničemu nepomůže a že ta cizinka se
snaží zoufale dítě uklidnit a její řev tomu rozhodně nepomůže.
Úřednice nezaváhala a začala řvát i na ní. Hlasitost, rychlost
a slovník rychle nabral takových kvalit, že její znalost češtiny
už nestačila a nerozuměla ani slovu. Tak jenom stála a koukala na
celou situaci.
Postupně se ji zmocňoval hněv. Všechna ta frustrace a nejistota
předchozích měsíců, mizerné počasí, oprýskané prostředí, výhled
na hřbitov i stres z hlasitosti situace se do ní opřely jako
mocná horká vlna a naplňovaly ji až po okraj. Ještě jednou se
snažila něco vysvětlovat úřednici, ale moc se jí to nedařilo
a bylo to dost jedno, protože ta ji vůbec neposlouchala. Vlna
dosáhla vrcholu a celá její energie se zhmotnila v jedno
strašlivé zařvání. Ale … z hrdla se jí ve skutečnosti neozval ani
hlásek. Něco se však zjevně stalo, protože najednou viděla na
střeše solidního betonového panelu nad hlavou teď už zcela
zběsilé úřednice obrovskou prasklinu, která se rychle
rozšiřovala. Velké skleněné svítidlo ze zářivek se utrhlo
a spadlo těsně vedle úřednice. Ta leknutím ztuhla, což byl její
poslední pohyb. Prasklina totiž konečně doběhla na druhý konec
panelu, ten se rozlomil a jedna celá jeho polovina spadla na
úřednici a srazila ji k zemi. Pod panelem začala vytékat krev.
Vztek se ve vteřině proměnil v hrůzu ledovou jako mráz venku.
Hrůzu ne jenom z toho, že ublížila neznámé ženě (a zcela idiotsky
ji napadlo, že teď asi svoje prodloužení víza nedostane), ale
hlavně proto, že se stalo něco nenormálního. Najednou se jí
opět vrátila nepříjemná vzpomínka na jedno červnové dopoledne,
kdy se její syn ocitl neznámo jak uprostřed nádrže obrovského
hroznýše královského, který ale mezitím z klece utekl. Viděla
předtím svého syna trápit jejího o trochu mladšího synovce,
kterého adoptovala po smrti jeho rodičů. A i když si to tehdy
odmítala přiznat, věděla absolutně přesně, co se stalo, a věděla
také, že dítě, které má magické schopnosti, a je dotlačené do
konce svých sil, může provést kouzlo, aniž by chtělo. Nikdy by to
nepřiznala nahlas, protože největším cílem jejího dosavadního
života bylo být co nejvíce normální. A teď se jí celá ta hrůza
z nenormálního vrátila umocněná ještě tím, že to byla ona, kdo
byla nenormální.
Naštěstí si jí teď nikdo nevšímal, protože se někteří vrhli ke
zraněné ženě a zbytek utíkal ke dveřím, protože se snad obávali
teroristického útoku. Rozhlédla se kolem sebe a přemýšlela, jak
by se dostala co možná nenápadně z budovy, když tu najednou
ucítila, že se vedle ní objevili dva muži, pevně se do ní
zavěsili z obou stran a jeden z nich hlasitě a jasně něco řekl
v jakémsi cizím jazyku. Celý svět kolem ní jako by zčernal
a všechno se s ní začalo točit. Nikdy nebyla moc dobrá na
kolotoči a okamžitě se jí udělalo špatně.
Dříve, nežli se stačila pozvracet, točení se zastavilo
a zjistila, že stojí spolu s těmi dvěma muži v nějaké jiné
kanceláři. Tahle vypadala možná ještě ošuntěleji, ale vzhledem
k tomu, že budova, ve které byli, byla mnohem starší, nevypadalo
to tak odporně. Čistota místnosti ale bohužel byla stále hluboko
pod jejími očekáváními. Jako ve většině úředních místností
v téhle zemi.
Jeden z mužů si sedl za stůl a druhý ji pevně uchopil a přiměl
posadit se na židli před stolem. Její zděšení se ještě zvýšilo.
Sice nevěděla, co se děje, ale z chování obou mužů jí bylo jasné,
že se ocitla v něčem, co se až příliš podobalo policejní
výslechové místnosti.
Jak mohli vědět, že má se zraněním té ženy cokoli společného?
Nikdo jí přece nevidí do hlavy a měla pocit, že nijak nevykřikla
ani nedala jinak najevo, že by se něco dělo, kromě hádky. Navíc
na konci už spíše jenom mlčela, což mohlo vypadat spíše jako, že
se vzdává. Nikdo přece nemohl cítit bouři vzteku, která jak teď
věřila, byla příčinou neštěstí nebohé úřednice. Nebo ano? Navíc,
jak se tam Ti muži vůbec ocitli, neviděla je přicházet? Napadlo
ji, že ve světě, kde člověk může srazit ze vzteku betonový panel
pohledem, jsou možné i jiné pro ni teď mnohem nepříjemnější věci.
Nevěděla co dělat dál a tak jen seděla a čekala co se stane.
„Dobrý den! Můžete nám vysvětlit, co se tam stalo?“
„Mluvíte anglicky, prosím? Nemyslím si, že moje čeština je dost
dobrá, abych v ní vedla delší rozhovor.“
Ujistil ji, že ano. Měl sice docela silný přízvuk, ale rozuměla
mu, a on zřejmě rozuměl všemu, co říkala. Přešli tedy k její
veliké úlevě do angličtiny.
„Mohli byste mě nejprve vysvětlit, proč bych se s Vámi vůbec měla
bavit? Jste od policie? Jak jsem se sem dostala?“
„Copak jste v životě neviděla přemisťování? Vypadáte jako velice
zkušená čarodějnice, když zvládáte mlčenlivou magii.“
„Co prosím? Co že zvládám?“
„Máme tady záznam, že v té úřadovně cizinecké policie došlo
k útoku za pomocí magie? To jste nebyla vy?“
Nechápavě se na ně dívala.
„Útoku? No, …“
Najednou nevěděla co říci. Bylo jí zcela jasné, že to byla ona,
ale na druhou stranu se nějak necítila úplně odpovědná, když ani
nevěděla, co se vlastně stalo. A teď se bála, že ji tihle divní
policajti za to začnou popotahovat.
„Já vlastně nevím, co se stalo.“
A vyprávěla jim všechno co se toho dne stalo, včetně mrazivého
počasí a nálady umocněné výhledem na hřbitov. Jak ji ta agresivní
úřednice naštvala a že to najednou skončilo takhle a že vůbec
neví (to zvláště zdůraznila), co se vlastně stalo.
„Kolik Vám je let?“
Zarazila se. Na flirt to nevypadalo, ale zároveň si nebyla jistá,
že jim to chce říkat.
„Proč to chcete vědět?“
„No, ani to vlastně tak moc přesně vědět nepotřebuji. Zcela
zjevně je Vám více nežli deset jedenáct let, což je obvyklý věk,
kdy se nejpozději projeví magická síla, pokud je jí člověk
obdarován. Takže Vám asi dost těžko uvěřím, že tohle byla
nekontrolované kouzlo nezletilých.“
Smutně se usmála. „No, to mi asi je více.“
„Tak to zkusíme jinak. Sepíšeme protokol.“ Položil na stůl před
sebe kus papíru a k němu přiložil něco, co vypadalo jako obyčejná
propisovací tužka.
„Vaše jméno a bydliště?“
Jakmile promluvil, propiska se postavila a začala sama psát na
papír.
Vyděšeně na propisku hleděla a stále bojovala s rostoucí panikou,
že se skutečně dostala mezi ty úchyláky. Zmocnila se jí zimnice.
„Stále ještě jste mi neodpověděli, kdo jste a proč bych se s Vámi
měla vůbec bavit.“
„Já jsem praporčík Vacátko, policejní oddělení Vyšehrad. A tohle
je strážmistr Mrázek. Protože jste podezřelá z úmyslného ublížení
na zdraví pomocí kouzel, máme právo Vás vzít do vyšetřovací vazby
a postoupit Váš případ soudci, který může Vaši vazbu prodloužit
dle potřeby.“
„Promiňte, říkal jste policejní? Tohle je nějaká divná policie,
ne? Jak jsme se sem dostali?“
„Otázky tu klademe my. Tak ještě jednou, vaše jméno a bydliště?“
Zimnice zesílila.
„No dobrá. Moje jméno je Petunie Dursleyová a poslední trvalé
bydliště bylo 4 Privet Drive, Little Whinging, Surrey, Velká
Británie.“ 1)
„A co je cílem Vaší návštěvy v Česku?“
Dlouze se zamyslela a zjistila, že jí z očí začaly opět téct
slzy. Nějak toho už bylo na jeden den moc. Po chvilce se ovládla
natolik, že byla schopna mluvit.
„Z rodinných důvodů jsem se rozhodla se přestěhovat z Anglie do
Česka. Máte s tím nějaký problém?“
Dívala se na něj pevným odhodlaným pohledem, jako by chtěla
naznačit, že více podrobností se od ní nedoví. Chvíli zkoumal
její výraz a pak smířlivě nabídl cestu pryč z vlastní otázky:
„Samozřejmě, a protože se Vám blíží vypršení starého víza, tak
jste šla na cizineckou policii vybavit si prodloužení.“
Přikývla.
„Takže tu zraněnou ženu jste nijak neznala?“
„Ne, v životě jsem ji neviděla a do té budovy jsem dnes vstoupila
poprvé.“
„Dobře, tak to zkusíme odjinud. Zkusíme zjistit, jestli snad
náhodou přece jenom nemluvíte pravdu, i když se tomu nechce
věřit.“
Znejistěla.
„Co prosím? Vy si myslíte, že Vám lžu?“
„No, …. Prostě se Vás na něco zeptám. Nemáte v rodině někoho, kdo
by zažil někdy něco podobně nepochopitelného, jako se Vám stálo
dnes?“
Věděla, že k tomuhle muselo dojít a vůbec se na to netěšila.
Skoro dvacet let snahy nepřiznat, že kouzla a magie skutečně
existují, na ní doléhalo velice těžce.
„Ano, mám. Moji rodiče byli normální, ale moje zesnulá sestra
byla čarodějka, měla za manžela čaroděje, a jejich syn, můj
synovec o kterého jsem se po jejich smrt starala, je prý poměrně
známý čaroděj.“
„To bylo v Anglii, že? Nevím, jestli někoho z nich budeme znát,
ale když tak si to zjistíme; můžeme kontaktovat Vaše Ministerstvo
kouzel. Přece jenom, jak se jmenovali?“
„No, já jsem se za svobodna jmenovala Evansová, a moje sestra
byla Lily. Provdala se za nějakého Pottera a ten jejich syn se
jmenoval Harry.“
Podívali se na ní zcela vyděšeně. „Vás synovec je Harry Potter?“
„Ano, jmenuje se tak. Proč se tváříte tak zvláštně? Udělal něco
špatného?“
Dlouho se na ní díval a zjevně o něčem vážně přemýšlel.
„Vy my chcete říci, že jste teta, která vychovávala Harryho
Pottera, a nevíte, že je to v současné době pravděpodobně
nejslavnější čaroděj v Evropě, a asi i na celém světě?“ 2)
„Prosím?“
„Slyšela jste někdy jméno Lord Voldemort?“
„To byl ten strašný, jak jim říkáte, zlý čaroděj, černokněžník?
Museli jsme se před ním schovávat a opustit náš dům, protože se
nějací lidé z toho jejich pošahaného ministerstva, ….“
Zarazila se.
„… tedy, protože se nějací lidé z toho jejich ministerstva
obávali, abychom nedopadli jako moje sestra.“
„Vy skutečně nic nevíte?“
„Tohle je opravdu všechno co o tom Lordu
jak-jste-říkal-že-se-jmenuje vím. Jakou to má souvislost s mým
synovcem?“
Dlouhé ticho.
„Tohle snad skutečně nemůže předstírat. No, důvodem proč je tento
Váš synovec znám po celém kouzelnickém světě je, že tohohle
černokněžníka v souboji zabil.“
Vyjekla.
„Prosím? Chcete mého synovce obvinit z toho, že je vrah?“
„V žádném případě, Váš synovec je hrdina. Nejprve musel s přáteli
a to byli těsně nad hranicí dospělosti tohohle jednoho
z nejnebezpečnějších černokněžníků v celé Evropě odzbrojit,
a potom Harry … k tomu souboji došlo, když pomáhali bránit
Hogwartskou školu čar a kouzel před napadením armádou Lorda
Voldemorta, a on bojoval na straně obránců.“
„Harry, … hrdina … odzbrojit … armáda … bojoval … obránci. Já
tomu nemohu úplně uvěřit. Vždyť to je úplně nezajímavý
a neschopný kluk!
Mohu si sednout?“
„Samozřejmě.“
„Harry slavný po celém kouzelnickém světě.“
Chvilku všichni poněkud zaraženě mlčeli.
„Mrázek, nějaké nápady co dál? Já mám pocit, že nám paní
Dursleyová asi nelže, ale na druhou stranu nějak nemohu vyvinit
dospělou ženskou kvůli dětskému kouzelnictví z něčeho, co zvenčí
připomíná nejvíc ze všeho pokus o těžké ublížení na těle.“
Vyvinit? Potřebuje vyvinit? Znovu zbledla.
„Nevíte, jak ta ženská dopadla? Nemusíte mi to věřit, ale
skutečně bych jí nechtěla ublížit.“
„Teď nevím, teď mě více zajímá, co s Vámi.“ Pak ale přece jenom
trochu změkl. „Někoho tam máme, takže až budu vědět, řeknu Vám.
A nebojte, i kdybyste jí ublížila, tak samozřejmě máme prostředky
jak uzdravit zranění obyčejných, a v rámci utajení nechceme, aby
nám běhala po světě a vykládala, jak se jí to stalo.“
Mrázek se ozval. „Moje máma vždycky říkala, že když nevím, mám se
zeptat chytřejšího. Což takhle ji vzít na Budeč? Nežli s tím
půjdeme nahoru a budeme čekat na jejich rozhodnutí, chtělo by to
možná sehnat názor od někoho, kdo pro změnu ví, co říká.“
„Mrázek!“
„Už mlčím.“
„Ale nápad to není marný. Vezmeme ji na Budeč za profesorkou
Baborákovou. Pojďte, ještě jedno přemístění budete muset přežít.“
Popadli ji každý z jedné strany a svět se jí opět změnil na
černou tmu. Udělalo se jí zase špatně, ale zdálo se, že si na tu
hrůzu začíná pozvolna trochu zvykat.

1

V celém díle jsem nepřekládal vlastní jména do češtiny,
ale technické termíny jsou přeloženy, pokud čeští kouzelníci
nemají svoje vlastní termíny. Takže Petunie bydlela v Privet
Drive, nikoli v Zobí ulici, a Harry chodil do školy
v Hogwarts, nikoli v Bradavicích. Ale na druhou stranu Harry
nazývá nemagické lidi mudly, čeští kouzelníci (a Petunie pod
jejich vlivem) používá termín „obyčejní“.

2

Kouzelnický svět je do značné míry ovlivněn hlubokými
předsudky vůči světu obyčejných. To se projevuje i v tom, že
kouzelníci do značné míry ignorují obyčejnou literaturu
zejména co se týče krásné literatury. Albus Brumbál měl ve
své knihovničce soubor obyčejné literatury, ale i u něho není
úplně jasné jak hluboce ji znal; každopádně v tom byl
absolutně výjimečný v celém kouzelnickém světě. Výsledkem je
i to, že kouzelnický svět neví v podstatě nic o knihách J. K.
Rowlingové, kde je tento nezájem o obyčejnou literaturu
kombinován s opravdovým odporem k obyčejným, kteří se snaží
psát o kouzelnickém světě. Paradoxním výsledkem je, že Harry
Potter jako osoba je mezi kouzelníky sice velice slavný, ale
nikdo třeba neví nic o Petunii Dursleyové.