Na Budči

Přistáli na malém kopečku uprostřed několika stromů. Vůbec
nechápala, kde jsou. Myslela, že říkali něco o nějaké univerzitě,
ale tohle vypadalo jako malý, byť zjevně neobyčejně starobylý,
kostelíček v poli na vrcholu kopce mezi několika vysokými stromy.
Kolem kostelíka byl hřbitov. Přešli kousek pole a šli směrem ke
hřbitovu. Kousek naproti od hřbitovní zdi stála menší lehce
nepopsatelná zřícenina, kterou bylo možno koukat skrz a za ní
viděla prázdný plochý vrchol kopce. Vacátko před budovou pozdvihl
ruku, pronesl něco nesrozumitelného a pak prošel přímo skrze tu
trosku. Petunie ho následovala a očekávala, že vyjdou na prázdnou
planinu, kterou viděla od kostela. Ale nestalo se tak. Ocitli se
v lipové aleji a pokračovali zasněženou cestou pod staletými
stromy. Skončili uprostřed veliké louky, na které bylo několik
domů tvořících dohromady malou vesnici soustředěné kolem návsi.
Domy byly sice dřevěné a jenom přízemní, ale vypadaly honosně
a neobyčejně staře. Dokola celé vesnice stály prastaré duby
a lípy, byly ale krásně udržované, takže to vypadalo jako
kombinace parku a přirozeného lesa. Ze všeho sálala věkovitost,
trvalost a bezpečí. Občas mezi domy proběhly děti a další mladí
lidé, ale i přesto bylo místo přímo nabité klidem a působilo
velice důvěryhodně.
„Tak tohle je paní Dursleyová Druidská škola vysoké magie
v Budči, nejstarší magická škola v Evropě, založená už někdy
v prvních stoletích našeho letopočtu keltskými čaroději. I to
Vaše slavné Hogwarts v Anglii bylo založeno potomky kouzelníků,
kteří přišli odsud.“ 1)
Vstoupili do jedné z menších budov. Uvnitř bylo všechno starobyle
vyhlížející, spousta věcí byla složitě vyřezávaných, obložených
drahými kovy a kameny. Celek vypadal nesmírně bohatě a důstojně,
rozhodně byl na hony vzdálený něčemu na způsob statku nebo
dřevěné chalupy, které čekala.
Řekli jim, že profesorku Baborákovou najdou v knihovně. Vstoupili
do druhého domu a ten opět vypadal stejně: sice dřevěný, ale
neskonale starý a vznešeně vypadající. Vešli do dlouhého
potemnělého sálu, ve kterém byly do nedohledna police s knihami.
Mnoho jich vypadalo velice staře, většina jich byla vázaná
v kůži, a celá místnost byla plná vůně starých knih kombinovaná
s vůní dřeva a jak se obávala bohužel i s trochou plísně. Po
stranách knihovny byly u velikých oken řady stolů, u kterých
seděli studenti a učitelé a četli. Prošli přes krátkou hranu sálu
a tam uviděli nad jedním stolem před krbem s ohněm starší dámu,
která se skláněla nad jakousi starou knihou.
Její oblečení se velice hodilo do starobylého prostoru. Přes
prosté dlouhé jednodílné bílé šaty vyšívané na halence měla
kožešinový plášť. Vlasy měla sice prošedivělé, krátce sestřižené,
na tváři červenou skvrnu. Na krku se jí houpal stříbrný přívěsek
ve tvaru hada.
„Dobrý den, paní profesorko.“
Povstala a podívala se na ně. Pohled měla velice pevný, ale
nevypadal nijak nepřátelský.
„Á, návštěva z Vyšehradu! Copak Vás za námi přivádí?“
„No, máme takový problém a potřebovali bychom pomoci. Myslíte si,
že je možné, aby tahle paní dodnes neměla představu, že je nadána
magickou mocí? Před dvěma hodinami málem zabila nějakou ženu
pomocí kouzla a teď tvrdí, že vůbec nevěděla co dělá a že
nevěděla o tom, že existují nějaká kouzla. Jo, a navíc je
Angličanka,“ dodal rychle, „takže bychom měli pokračovat
anglicky.“
Profesorka se na ní otočila a naprosto perfektní angličtinou ji
poprosila, aby jí celou příhodu vyprávěla svými slovy ještě
jednou.
Krásná stará knihovna, vůně dřeva, to všechno ji poněkud
uklidnilo, a tak dokázala chvíli vykládat bez zastavení celou
příhodu. Když skončila, všichni mlčeli.
„A paní profesorko, ještě jsem zapomněl dodat. Její synovec je
pan Harry Potter … no, víte který.“
Pokud něco z Vacátkova dosavadního vyprávění na profesorku
Baborákovou nějak zapůsobilo, tak to na sobě zcela nedala najevo.
Tohle prohlášení ji ale konečně vyvedlo z míry.
„Ten Harry Potter?“
„Paní Dursleyová žila celý život ve světě obyčejných, takže si
dodnes nebyla vědoma toho, jak je její synovec slavný.“
„Pojďte se všichni posadit.“
„Baboráková, těší mě.“ podávala jí ruku. „To ale znamená, že jste
musela mít nějakého příbuzného, který byl nadán magickou silou,
že?“ obrátila se na ní.
„Dursleyová, také mě těší. Ano, moje sestra Lily dostala dopis
jako malá holka a vystudovala Hogwarts. Pak si vzala toho
nemožného Jamese Pottera a měli spolu Harryho.“ Stále se nějak
nemohla přenést přes hořkost, která jí znovu vyrazila v srdci,
když si jenom na Jamese Pottera vzpomněla.
Profesorka Baboráková chvilku seděla, pak se zvedla a přinesla
velký tác s konvicí čaje, hrnečky a vším ostatním. Všichni si
nalili a mlčky pili čaj.
„Paní Dursleyová, promiňte, že se Vás ptám na nepříjemné věci,
ale měli Vaše rodiče nějaké problémy s tím, že byla Vaše sestra
čarodějka?“
„Ne, vůbec ne. Naopak, sice byli velice překvapeni, protože sami
nebyli úchyláci …“, zrudla jako pivoňka, když se pozdě zarazila.
Profesorka Baboráková se skoro začala smát, ale nakonec zachovala
alespoň více méně důstojnou tvář, a jenom se povzbudivě na
Petunii usmála. Ta hluboce polkla a začala znovu.
„Hmm, tedy, moji rodiče byli překvapeni, protože sami nebyli
kouzelníci, ale byli naopak velice hrdí. A asi i vděční, že se
jejich dceři dostane vzdělání zadarmo. Nebyli chudí, ale
soukromou internátní školu ve Skotsku by nám určitě zaplatit
nemohli.“
„Bránili Vám Vaši rodiče nebo někdo v okolí v provozování
kouzel?“
„Ani v nejmenším. Nikdy jsem netušila, že bych něco takového
mohla dělat a nikdo mně o tom také nic neřekl.“
Chvíli se zase odmlčela.
„Vlastně jsem jí to strašně záviděla.“
Najednou to byla úleva, říci pravdu.
Profesorka Baboráková ji poslouchala a teď neříkala nic. Chvíli
pro změnu ona přemýšlela nad šálkem čaje. Pak se zvedla a odešla
do knihovny pro nějakou knihu.
„Víte, paní Dursleyová. Když Vás poslouchám, tak Vám věřím, že
říkáte čemu věříte, že je pravda. Ale zároveň, … víte, tohle je
nejstarší školní kouzelnická knihovna na světě, založila ji se
školou samotná Moldawa, když ještě v těch Vašich Hogwarts byla
jenom skála a hluboký les, ale pokud se nemýlím, a je to můj
obor, tak takovýto případ dospělé kouzelnice, která neví o své
kouzelnické moci, tady nikde zaznamenaný nemáme. Opravdu tomu
nerozumím.“
Bezpečí a moudrost všech těch knih kolem ostře kolidovalo
s nejistotou, která teď zněla v hlase profesorky Baborákové.
Začala opět propadat panice, že jí nikdo nedokáže pomoci.
Praporčík Vacátko si odkašlal. „Ono je to celé bohužel ještě
o hodně složitější. Bohužel Vám nemůžu vysvětlit, proč paní
Dursleyovou v žádném případě nemohu nechat jenom tak jít. Asi
jediné co mohu říci je, že se jedná o velmi dlouho probíhající a
složitou bezpečnostní operaci, která asi ještě dobíhá. Normálně
bych ji mohl asi vyšetřovat na svobodě, ale jak situace stojí,
tak bych ji asi opravdu musel strčit do vazby na Vyšehradě,
i když se mi do toho opravdu nechce.“
„Pane praporčíku,“ profesorka si vzpomněla na hodnost, „tenhle
případ paní Dursleyové bude muset rozhodnout oficiálně Vyšehrad,
s tím ani vy ani já moc nenaděláme a zabere to nějaký čas.
Rozumím Vám a asi máte pravdu, ale přesto mi připadne příliš
kruté ji držet někde ve Vašich kobkách. Asi bychom se také měli
zamyslet nad tím, jestli si nemohla vyvinout Obscura.“
„No, to bychom fakt ještě tak potřebovali. Úplně dospělý
Obscurial! To bych asi skutečně nechtěl zažít. Nějaké nápady, co
s ní?“ Kobky na Vyšehradě mu zřejmě přestaly připadat jako
nejlepší nápad.
„Myslíte, … když je teď možná tak trochu kouzelnické dítě,
myslíte, že bychom na ní mohli seslat normální Hlídací kouzlo
a nechat ji bydlet tady na Budči, dokud se to celé nevyřeší?“
„Hlídací kouzlo,“ dodala rychle „je, paní Dursleyová, takový
nejmírnější způsob sledování, normálně se používá jenom na
některé neukázněné studenty naší školy. Nijak Vás to fakticky
neomezuje v ničem, můžete dělat co chcete, ale kdekoli jste,
můžeme kdykoli potřebujeme sledovat Vaší polohu a také kouzla,
která provedete. Zároveň byste asi měla zakázáno se pohybovat
mimo oblast Prahy a jejího okolí. Pokud se Vám to moc nezamlouvá,
tak jenom dodám, že pokud se nemýlím, tak jako cizinka byste
opravdu musela skončit ve skutečné vazbě ve vězení na Vyšehradě.“
Praporčík Vacátko se na ně chvíli koukal a pak přikývl. Napřáhl
k ní ruku, cosi pronesl a pak k tomu dodal: „Alespoň na několik
dní, nežli se nedomluvím se svými nadřízenými na dalším,
zůstávejte jenom tady na Budči. Nikam jinak nechoďte. Pak Vám
oznámíme, kam budete moci dál. A ano, můžeme si Vás kdekoli
najít, tak nezkoušejte žádné hlouposti. Jo, a o ta svoje víza se
nestrachujte. Mám s obyčejnou policí dosti dobré vztahy a o tohle
se Vám postarám, takže z jejich strany byste neměla mít žádné
problémy. Budeme potřebovat jenom nějaké Vaše další osobní
údaje.“
Strážmistr Mrázek si ji odvedl stranou a dopsali spolu (za pomocí
té zvláštní propisky) celý protokol. Ukázala mu i svoje anglické
doklady (strážmistr vytvořil kouzlem rovnou jejich kompletní
kopie) a dovysvětlila svoje další nacionále.
Když se vrátili, měla zjevně už profesorka Baboráková všechno
mnohem více promyšlené.
„Napadá mě, že konec konců když teď budete alespoň chvíli ve
škole, mohly bychom v následujících dnech, až se trochu
vzpamatujete a rozkoukáte, trochu pracovat a studovat?“
„Mám s něčím pomoci? Popravdě řečeno, docela ráda bych něco
dělala, protože jinak na mě lezou opravdu nepěkné pocity.
A určitě bych tady nechtěla být na obtíž a zadarmo.“
„Teď si tím nelámejte hlavu, musíte být strašně unavená po celém
tom překvapení a zážitcích. Pojďte teď se mnou do jídelny, dáte
si večeři, a pak Vás ubytujeme v jednom z našich hostinských
pokojů. O dalším si povíme ráno po snídani. Udala jste panu
strážmistrovi i pražskou adresu?“
Přikývla.
„Pane praporčíku, pošlete prosím někoho od Vás, aby odtamtud
donesl paní Dursleyové její věci, aby tady mohla nějakou dobu
bydlet.“
Únavou ani moc nevěděla co jí, a usnula snad ještě dříve nežli
dolehla.

1

K Druidské škole vysoké magie na Budči více na stránkách
https://budec.net.