Černé ovce

Náměstek ministra průmyslu Socialistické federativní republiky Jugoslávie Anto Blažević vystoupí z fungl nového Tupoleva, sejde po vyleštěných schodech k uvítacímu výboru, vymění si soudružské potřesení rukou s českým protějškem a nastoupí do čekajícího auta. Začíná oficiální část návštěvy.
Neoficiální bude následovat večer. Je říjen 1975. Blíží se úspěšné završení páté pětiletky a to je třeba náležitě oslavit. Místní holky prý mají hodně nahoře i dole.
Anto netuší, že mu bývá jen pár hodin života. Večer se v klubu vytratí na pokoj s prsatou tmavovláskou. Jakmile zavře dveře, dívka odněkud vytáhne nůž a bodne ho do hrudi. Několikrát. Už druhá rána zasáhne srdce. Dívka zahodí nůž a na útěku k zadnímu vchodu mine osobního strážce diskrétně čekajícího na chodbě.

Dveře jsou v měsíčním světle namodrale bílý. V zámku se houpou klíče. Po dveřích poskakuje jejich stín. Obraz jako ze špatnýho filmu. Alice Novotná odsune bundu, která ji šimrá na čele, a podívá se na hodinky. Půl pátý.
Jako to, sakra, půl pátý?
Klíče se houpou, jako kdyby právě zamkla. Opravdu zamkla? Nějak si nemůže vzpomenout. Stiskne kliku. Zamčeno.
Proč sakra sedí v půl páté ráno v zádveří?
Usnout na botníku po čtyřech deci červenýho. Jde to s ní vážně z kopce.
Zvedne se na nohy. Žádný návaly na zvracení. Vlastně vůbec žádná kocovina. Divný. Rozsvítí. Její krásná nová halenka z tuzexu má na rukávu tmavej flek.
„Kurva,“ sykne.
Co to sakra je? Lepivé červenohnědé cosi. Smrdí to jako…
… krev!
Málem urve rukáv. Na ruce žádná odřenina.
Praštila se do hlavy? Prý to nebolí, ale strašně krvácí. Zajede si rukama do natupírovanejch vlasů. Žádnej lepkavej fujtajbl. Fleků na halence je několik. Další velkej má na kalhotách. Hodně velkej.
Rozběhne se do koupelny. Dveře Terčina pokoje jsou otevřené a její postel prázdná. Kam šla?
Alice nahmátne ulepenej vypínač v koupelně. Ostrý světlo zářivky nad zrcadlem ji praští do očí, že skoro začne slzet.
Terka leží na podlaze. Ruku má těsně vedle Alicina kotníku. Ruka je bílá jako stěna. Vlasy rozházené ve velké rudé kaluži.
Alice zařve, uskočí a majzne se o zeď. Doběhne do kuchyně. Klesne se na židli. Vzápětí se jí zvedne žaludek. Skočí ke dřezu. Málem pozvrací linku. Do něčeho šlápne.
Perník. Všech osm balíčků je rozházeno po zemi.
Co se tady kurva stalo?
Mysli, mysli, mysli. Musíš odtud fofrem zmizet, jinak seš v hajzlu.
Vypláchne si ústa, aby se zase nepozvracela. Posbírá balíčky v kuchyni. Pár jich nacpe do kapes a zbytek si přidrží levačkou na břiše. Sáhne do skrýše pod dřezem. Nic tam nezbylo.
Venku už svítá. Je zima a mrholí. Nikde nikdo. Alice protlačí balíčky perníku skrz kanálovou mřížku a s nimi několik špinavých listů. Odře si obě dlaně.

O hodinu později jí Sylva Horáková polije ruce kysličníkem. Alice začne ječet bolestí. Když to přestane štípat, znovu se rozbrečí. Sylva jde hledat čistý oblečení. Alice svlékne zakrvácený kalhoty a nahmatá cosi v kapsách. Dva zapomenutý balíčky perníku a poskládaný bankovky z hrnku v likérce. Nevzpomíná si, že by je brala.
Perník schová pod gauč. Sylvě nesmí žádnej fet do bytu. Netahá si sem ani kunčofty.
Alice ji poprvé viděla předloni v Alhambře. Měla pihy zakrytý make-upem a oči orámovaný černými linkami, dlouhý vlasy s ofinou natupírovaný a stažený čelenkou. Vypadala jako Bardotka. Alice na ní mohla oči nechat. Pak ze Sylvy vypadlo, že čeká na kunčofta. Živila se tím i Terka. Měly privát poblíž Václaváku. Alice tam byla jen jednou, když se nechala přemluvit a zkusila to taky. Jakmile na ni kunčoft sáhl, udělalo se jí šoufl, prachy neprachy.
Sylva přinese Alici zvonový kalhoty a dámskou košili a zapálí si třetí cígo. Krabka jí běžně vystačí na týden, ale když je nervózní, pálí jednu od druhý. Alice si navleče její kalhoty. Musí ohrnout nohavice a utáhnout pásek.
„Co se kurva stalo? Seš od krve, srazilo tě auto?“
Alice zavrtí hlavou. Otevře ústa, ale nemůže mluvit.
„Někdo tě okrad?“
„Terka,“ vypraví ze sebe Alice. Přes slzy přestává vidět. „Někdo ji zabil…“
„To není možný,“ vyhrkne Sylva. Chytí se za hlavu, přejde kuchyni tam a zpátky. „Kurva!“ zaječí a bouchne do stolu. „To není možný,“ opakuje už klidnějc.

Libor KIokočník alias Hever se asi pošestý podezíravě rozhlédne na všechny strany. Radši by se sešel v nějaký zapadlý uličce nebo v Konibaru na Palmovce, ale Dražan trval na pasáži na Příkopech. Prej si jich nikdo nebude všímat. Měl pravdu. Lidi je fakt míjeli s mimózními pohledy. Pokaždý.
Dražan je chlap kolem čtyřicítky s jižním přízvukem. Jugoslávec nebo Makedonec nebo Maďar. Hever to nerozlišuje a je mu to jedno. Radši se moc nevyptává, aby ještě nepřišel o dobrej kšeft. Takhle levnej perník jen tak neseženete. Hever ho prodává jen trošku pod běžnou cenou, feťáci mu můžou utrhnout ruce a ještě na tom slušně vydělá.

„Kopla jsem do vosího hnízda,“ řekne Klára Jeníková. „Nešlo to vydržet. Žít v takovém světě je strašné.“
Karel Vrbenský přikývne a zeptá se: „Chcete o tom mluvit?“
„S vámi? Čemu vy rozumíte?“ vyprskne Klára. „Vidím to na vás. Nevidíte do lidí. Vy jste se nenarodil jako výjimečnej. Možná začnete chápat, až tady budete tak dlouho jako já. Kolik vám je teď, dvacet, pětadvacet? Co vy víte o světě?“
Karel mlčí. Zásada číslo jedna: nepodporujte pacienty v jejich bludech. Začnou si vymýšlet detaily a zabředávat do toho ještě víc.
„Chcete slyšet, co vím o vás? Vidím to na vašich gestech, vašem výrazu, na tom, jak mluvíte a co říkáte. Čtu v lidech jako v otevřené knize. Jste mladý a pohledný. Žijete si ten svůj bezproblémový život rozmazleného jedináčka, nevíte, co to je mít nepřátele, kteří vás chtějí zničit. Víte vy vůbec, proč tady jsem? To můj manžel a jeho milenka. Byla jsem slepá a zamilovaná, ale pak jsem pochopila, co je zač. Než jsem ho stihla odhalit v jeho pravé podobě, nechal mě zavřít do blázince. Bojí se mě a chce mě zničit.“
„Šla jste na policii?“
„Samozřejmě. Ale jsem sama proti všem. Nikdo nechce slyšet pravdu. Všichni začnou křičet, když slyší pravdu. Vyšehrad taky. Vy taky. Vidím to na vás. Já vím, že k těm křiklounům patříte. Jinak byste se mnou nemluvil.“
„Křiklounům?“ Tohle je novinka.
„Oni si myslej, že mě překřičí a zničí. Ti ostatní mě ignorují. Nemluví se mnou. Chtějí mě ponížit. I mlčení hodně napovídá.“
Klára nastoupila sem na speciální pavilon třicet šest léčebny v Bohnicích před pěti týdny a není to její první pobyt. Ošetřující psychiatrička ji svěřila Karlovi, protože s předchozím psychologem Klára přestala mluvit. Hned na začátku prvního sezení prohlásila, že se jmenuje Johanka a že její manžel je zkurvený hajzl.
„Nejhorší je ona. Zmije. Bála se, že ji zastíním. Přitom ani zdaleka neměla takový úspěch a talent jako já. Je to podvodnice a lhářka. Já ji měla za kamarádku, ještě když jsem byla v Paříži! Přitom mi vrazila kudlu do zad, jakmile jsem odjela.“
Paříž. Jednou tvrdila, že tam studovala umění. Podruhé, že budovala kariéru zpěvačky. Všechny její cesty se časově shodují s pobyty v léčebně. Je třeba se posunout dál, než si vymyslí třetí verzi. Hned po sezení promluví s kolegyní. Medikace měla začít účinkovat nejpozději před týdnem.
„Děvka!“ zaječí Klára najednou a Karel sotva zamaskuje leknutí. „Mrdá s mým manželem! Doufám, že chcípne!“
„Považujete svou kamarádku za jedinou příčinu všech problémů?“ zeptá se. Dává si záležet, aby jeho hlas obsahoval bezpečné množství zájmu. Posledně začala být podezíravá.
„Považujete.“ Zní to jako odplivnutí. „Já vidím pravdu.“
Blíží se celá. „Už vás nebudu déle zdržovat,“ řekne Karel.
„Je vám to naprosto jedno,“ zavrčí Klára v odpověď.

Karel si uvaří si tureckou kávu. Zabere to méně času a nádobí než vařit v konvičce vodu do presovače. Džezvu dostal od sestry, která ji koupila na trhu v Turecku. Nikdy předtím o tomhle způsobu přípravy kávy neslyšel, ale poměrně rychle si ho oblíbil. Je dobré pouštět si do života nové věci, když se potřebujete odpoutat od starých.
Opře se o zeď a upije z hrnku. Kalendář na zdi ukazuje dvanáctý říjen. Když prohodí jedničku a dvojku, dostane datum plánované svatby. Před půlrokem je oznámil kolegům z oddělení. Před dvěma měsíci a třemi dny od něj Svatava odešla. Týden trvalo, než zrušili svatbu. Další týden, než to Karel dokázal říct v práci. Občas ještě v bytě nachází její věci a skládá je do krabice u dveří.
Do kuchyňky vejde Sáva Škarvadová, dá si vařit vodu a opře se o zeď vedle Karla. Sáva je skvělá holka. Je jí jednatřicet, má metr šedesát a náturu od rány. Spousta kolegů kolem něj první týdny po rozchodu chodila po špičkách. Sáva ne.
„Noční?“
„Až dnes,“ odpoví Karel.
„Příjem?“
Na centrálním příjmu pacientů vždy musí být někdo, kdo podezřelé případy lifruje na speciální pavilon. Vyjde to na pět služeb na měsíc a obvykle je dělají mladší lékaři. Karel vzal záskok po kolegyni, která odešla na mateřskou. Za poslední měsíc strávil deset nocí na příjmu. Je to pořád lepší, než je trávit sám doma.
„Tady na oddělení. Příjem mám zítra.“
„Nemusíš strávit v práci celej podzim,“ řekne Sáva. „Pojď s námi radši do hospody.“
Koukat do stolu může i doma. „Ještě na to nemám náladu.“
„Nemáš náladu už dva měsíce.“
„Teď vážně ne. O víkendu si přijede pro poslední věci.“

Hever má zařízenou legální existenci a klidnou práci skladníka v Prioru. Dokud to nezačalo vedoucímu bejt divný, kradl odtamtud cigarety po kartáčích. Oficiálně bydlí s manželkou, která se už dávno odstěhovala k rodičům někam na Moravu. Děti mu dovolí vídat párkrát do roka a Hever si před ní nesmí ani zapálit, ale aspoň nemusí platit oslovskou daň z bezdětnosti. Alice ho zná přes partu. Ještě z dob, kdy přespávala na zemi u kamarádů a makala jako šička. Kamarádi ji vytáhli z největšího srabu. Dohodili jí kšefty u Hevera i bydlení s Terkou.
Když Alice domluví, Hever zanadává, vyhrabe z likérky flašku a nalil si pořádně do hrnku. „Ten perník zacáluješ,“ řekne. „Koho zajímá, že jsi vyházela šest sáčků do kanálu? Když tě budu krejt, vodseru to já.“
„Co na tom doprdele nechápeš?“ zaječí Alice. „Tady nejde o ztracenej perník! Terku někdo zabil, kurva!“
Hever rozhodí ruce. „A co s tím jako mám dělat? Za chvilku jsou tam policajti, chápeš? Jestli na nás přijdou, jsme v prdeli!“
„Co ten tvůj kámoš ze střední?“
„Tohle dělají lidi z jinýho oddělení. Kdo vo tobě ví?“
„Co?“
„No kdo ví, že tam s Terezou bydlíte?“
„Jak to mám sakra vědět?“
„Nenechalas tam doklady?“
Alice hodí kabelku na stůl. Část se vysype. Alice vysype i zbytek. Vytáhne občanku a zamává jí Heverovi před očima. „Vidíš? Mám ji.“
„Pas máš kde?“
V šuplíku v pokoji. „Kurva,“ vydechne a schová hlavu v dlaních.
„Hlavně za mnou už nechoď. Jdeš dneska do Alhambry?“
Dělá si srandu? To mu to vůbec nedochází?
„Musíš dělat jakoby nic, chápeš? Jinak ti to nikdo nebude věřit. Jestli jim něco řekneš, tak jsme oba v píči. Já ti nechám vzkaz u kluků, jo?“
„Jakej vzkaz?“
„Musím za někým jít.“
Alice vztekle nahrne věci zpátky do kabelky. „Za kým? Komu to ksakru hodláš vykládat?“
„Neser se do toho. Počkej na vzkaz. Hlavně na to nezapomeň, je to důležitý.“

U Terky a Alice v bytě už Sylva dlouho nebyla. Necítí se tam bezpečně. Holky mají někde v bytě zašito tolik pervitinu, že by to vystačilo každý na pět let v lochu. Sylva na tohle nemá žaludek.
Před barákem stojí trojice divných lidí. Ženská kolem čtyřicítky s dlouhým copem přes elegantní kabát, nenápadný chlápek nejasného věku v příliš velké manšestrové bundě a vysoký mladý muž v šedém trenčkotu. Nikde žádný policejní auto. Sylvě spadne ze srdce hodně velký kámen. Dneska večer se tomu budou v Alhambře smát, ale když jí v půl šesté ráno mlátila na dveře hysterická Alice, vážně se vyděsila.
Sylva vejde do domu. Je odemčeno.
Druhé patro. Byt číslo pět. Nemusí to ani hledat. Dveře jsou otevřené dokořán a v nich pruhovaná páska. Byli tady policajti. Sylva ztuhne. Přijde blíž k pásce a podívá se dovnitř.
Někdo ji popadne za rameno.
Leknutí ani nemusí předstírat.
„Co tady děláte?“ zeptá se jí chlap v trenčkotu, kterého viděla dole venku.
„Co se stalo?“ vyhrkne Sylva. „Jdu za kamarádkou. Vy jste kdo?“
„Jsem od kriminální policie,“ řekne on.
„Promiňte,“ vykoktá Sylva. „Jen jsem se chtěla podívat, co se děje.“
Stojí mezi ní a schodištěm. Nezdrhne mu. Venku jsou další dva. Sakra, sakra, co teď?
Policajt ji podezíravě rentgenuje pohledem. „Jak se jmenujete?“
„Lucie Veselá. Já tady nebydlím.“
„Pojďte se mnou,“ řekne policajt.
„Co? Nic jsem neprovedla!“
On nadzvedne pásku a pokyne Sylvě, aby šla první. „Říkala jste, že jdete za kamarádkou,“ řekne. „Nešlápněte na nic.“
Zatraceně. Je v pasti.
V Terčině pokoji někdo stojí nad stolem a v rukách drží fotoaparát. Sylva se chce zastavit, ale policajt ji vede ke koupelně. Pak jí naznačí, aby se podívala dovnitř. Je tam rozsvíceno a na zemi…
Sylva zavřískne a vyběhne z bytu. Zakopne o práh, zapotácí se a chytí zábradlí na chodbě. Podrží si ruku na ústech a několikrát polkne. Zvedne oči k policajtovi, který stojí se založenýma rukama pár kroků od ní. Na co čeká?
„Tak jak se jmenujete doopravdy?“
„Sylvie Horáková,“ hlesne Sylva. Občanka, bude chtít občanku. Horečně prohledá kabelku. Naštěstí má razítko, že pracuje jako švadlena.
„Znáte ji?“
Přikývne a snaží se nemyslet na to, co viděla v koupelně.
„Kdy jste ji viděla naposledy?“
„Před třemi dny.“ Nelže. Neodváží se.
„Znáte její spolubydlící?“
„Koho?“ V bytě jsou Aliciny věci. „Znám ji.“
„Kde je?“
„Nevím.“ To je pravda. Alice šla za Heverem. Sylva netuší, kam. Hevera viděla jen jednou v hospodě.
Policajt beze slova zmizí zpátky v bytě. Na Sylvinu občanku se ani nepodíval. Na schodech se objeví jeho dva kolegové v civilu, které viděla dole před barákem.
„Ukažte mi občanský průkaz,“ spustí na ni ten v manšestrové bundě. „Odkud znáte Terezu Winterovou?“
„Z vysoké.“ Sylva si obejme ramena. „Bydlely jsme spolu na kolejích.“

„Tak teď už mi věříš?“
Sylva si zapálí třetí cígo a mlčí. „Byla jsem ráda, že mě nezabásli. Fujtajbl.“ Sylva pořádně potáhne. „Dusili mě asi půl hodiny. Bylo to celý divný.“
„Jak divný?“ zeptá se Alice a snaží se neznít vyděšeně.
„Všechno. Ti policajti vypadali divně.“
Sylva otevře kuchyňskou skříňku, zamračí se do ní a se vzteklým bouchnutím ji zavře.
„Divný oblečení, divný všechno.“ Zavrtí hlavou. „Jeden vypadal, jako když má košili naruby, ale neměl ji naruby. Prostě divně.“
Divný oblečení? Alice pomyslí na Dražana. Objevil se asi před měsícem a začal Heverovi dodávat perník za dobrou cenu. Alici z něj běhal mráz po zádech. Měl uhrančivý oči, úsměv, který se rychle objevoval a rychle mizel, jižní přízvuk a zvláštní oblečení. Jako spíchnutý z náhodně vybranejch materiálů podle klasickejch střihů.
„Myslíš divně jako Dražan?“
„Jakej?“
„Heverův známej. Párkrát jsem za ním byla pro perník.“
„Toho neznám,“ řekne Sylva chladně. „Ten bude mít těžko něco společnýho s policajtama. Ledaže by byl tajnej.“
Uběhne snad pět minut. Alice civí do stolu a Sylva má hlavu v dlaních. Tohle se vůbec neděje, pomyslí si Alice. Je to celý jen hodně špatný sen.
„Musíme večer do Alhambry.“
Sylva se na ni podívá jako na pitomce. „Děláš si prdel?“
„Hever mi tam nechává vzkaz. Je to důležitý.“
„Tak dobře.“ Sylva si zapálí počtvrtý. „Potřebuju se vožrat.“

Starší vyšetřovatelka oddělení vražd zvláštní kriminálky na Vyšehradě Vilemína Roztočilová si přehodí cop na záda a rozmístí na nástěnku několik fotek. Muž a žena ve středních letech, dvě mladé ženy. Jedna prázdná karta s otazníkem a jménem „Dražan“ v uvozovkách.
Vilemína ukáže na fotografii muže. Nenápadný obličej. Nápadný tmavý rolák. „Anto Blažević, náměstek jugoslávského ministra průmyslu,“ řekne. „Přijel na státní návštěvu, večer vyrazil s částí uvítacího výboru do klubu a byl nalezen ubodaný na pokoji. Ženatý, dvě dospělé děti. Měl několik let poměr s jinou ženou.“
Udržovaná padesátnice. Brýle a masivní zlatý přívěšek. „Jeho manželka Zornica Blažević. Když se dozvěděla, že ji manžel podvádí, odstěhovala se od něj k příbuzným. Chtěla se okamžitě dát rozvést, ale manžel odmítl, protože takový skandál by mohl poškodit jeho kariéru. Při výslechu všechno popřela. Několik dní před vraždou vyzvedla z banky velkou hotovost, která se poděla neznámo kam. Den po vraždě se pokusila vybrat peníze z manželových vkladních knížek. Pokud neprokážeme spojení mezi ní a nájemným vrahem, prakticky nebude možné ji usvědčit.“
Šipka. Otazník pro neznámého nájemného vraha. Další šipka. Fotka usměvavé brunetky s plnými tvářemi. „Tereza Winterová. Čtyřiadvacet let. Pochází z Pardubic, po maturitě přišla do Prahy studovat ekonomii. V dokladech měla razítko, že pracuje v oděvním podniku Eva, ale tam o ní nic nevědí. Bydlela načerno na Žižkově, patrně se živila prostitucí a užívala pervitin. Potkala se s Blaževićem v klubu, šla s ním na pokoj a napadla ho nožem. Mezi ní a Blaževićem neexistuje žádné spojení, o kterém bychom věděli. Ten večer se viděli poprvé. Byla zavražděna osmadvacet hodin po něm. Měla několik zranění po úderech kladivem a bodnutí nožem, zemřela na vykrvácení. Na sobě měla stopy loutkového kouzla.“
Další šipka. Další fotka. Drobná dívka s ostrým nosem a vlasy sestříhanými do módního rozčepýřeného účesu. „Alice Novotná, dvaadvacet let. Spolubydlící Winterové, Narozená v Českém Brodě, je tam dodnes trvale hlášená, ale s rodinou se nestýká. Vyučená dámská krejčová. Několik měsíců pracovala v oděvním podniku Eva. S Winterovou bydlela minimálně dva roky.“
Vilemína spojí obě dívky svorkou a připíše čas. „Naposledy byly obě viděny přibližně ve dvě ráno, když spolu odcházely z klubu Alhambra. O jejich dalším pohybu nic nevíme. Zámek vstupních dveří bytu nebyl poškozený, ale dveře byly podle svědků otevřené minimálně hodinu, než se dovnitř podíval soused a zavolal policii. V kuchyni na podlaze se našly stopy po pervitinu, který se shoduje s pervitinem v balíčcích nalezených v kanálu u domu.“
„Včetně magických stop?“ zeptá se Hynek Zavadil od utajení.
„Ano.“
„Co je to za kouzlo?“
„Propojí uživatele drogy s mágem, který kouzlo vytvořil. Je značně agresivní, narušuje psychickou integritu a paměť, při opakovaném užívání způsobuje až katatonické stavy. Mluvila jsem s oddělením třicet šest v Bohnicích, nevědí o žádných narkomanech s podobnými příznaky.“
Hynek hvízdne. „Neměli bychom k tomu přizvat někoho od černého trhu?“
„Už o tom vědí. Spojili se s protějšky od obyčejných a připravujou zátah, aby ten pervitin dostali pryč z oběhu. Zdroj si říká Dražan a víme přibližně, jak vypadá. Zatím nemáme nikoho, kdo ho zná osobně.“ Vilemína nakreslí vlnovku mezi ním a neznámým nájemným vrahem. „Musí být napojen na člověka, který přijal od Zornicy Blažević peníze za vraždu jejího manžela, možná je to tatáž osoba. Eriku, vezmi si na starost zápisníky těch dvou děvčat, spáruj kontakty a prověř, co se opakuje. Měly v bytě šest balíčků pervitinu, nejspíš dělaly poslíčky.“

Z první flašky červenýho si Alice dala jen dvě deci. Sylva to do sebe lila jako vodu. Terku znala skoro šest let. Bydlely spolu na koleji, obě studovaly ekonomku a spolu začaly s nejstarším řemeslem. Sylva se vykašlala na vysokou v půlce třeťáku. Terku vylili půl roku nato. Chvíli bydlela u Sylvy v garsonce, kam se sotva vešly. Pak Terka našla přes partu podnájem na černo a Alici.
Když přišly do Alhambry, u vyhazovačů žádnej vzkaz od Hevera nebyl. Neříkal sakra, že je to důležitý?
Nezbylo než čekat.
V půl jedné se Sylva podívá skrz prázdnou druhou láhev a prohlásí: „Tohle nemá cenu. Jdeme domů.“
„Říkal, že je to důležitý.“
„Něco ti nažvanil a vysral se na tebe. Klasika.“

Málem nastoupily na špatnou tramvaj. Sylva v duchu zanadává. Loni se otevíralo metro mezi Mírákem a Kulaťákem a předělávaly jízdní řády. Noční tramvaje jezděj úplně jinudy než ty denní. Než si na to zvykne, asi je předělají znovu, protože se prý stavěj další linky metra. Zasraná Praha. Měla zůstat v Budějkách a Terka v Pardubkách.
Sylva si vytáhne zip bundy co nejvýš. Že alkohol hřeje? Hovadina. Včera v noci taková zima nebyla. Tu teplejší bundu půjčila Alici, která teď klimbá vedle na sedačce. Bodejť by ne. Celej večer čekala na děsně důležitej vzkaz od toho idiota Hevera. Jedna ráno! Ten už dávno někde chrápe. Ještě se kvůli němu pohádaly. Debil.
Tramvaj zastavuje na Slánské. Příští zastávku vystupují. Sylva naštěstí bydlí jen pár minut pěšky od zastávky. Pro dnešek už má všeho plné kecky.
„Alice, jsme skoro na Blatinách.“
Žádná reakce. Sylva vezme Alici za rameno a zatřese s ní. Žádná reakce. Nepřítomný pohled.
„Alice, kurva, řekni něco!“

Vedle Alice sedí na židli mladý muž v bílém. Tmavé vlasy v koňském ohonu. Tmavé oči. Tvář je jí povědomá, ale nemůže si vzpomenout odkud. Měla by se od něj držet co nejdál. Zdi pokoje jsou stejně bílý jako jeho oblečení. Rozsvícené světlo. Venku tma. Dveře otevřený. Naštěstí.
„Víte, kde jste?“
Alice zavrtí hlavou. Je sama s cizím chlapem. Už to je příliš.
„Tohle je pavilon třicet šest psychiatrické léčebny v Bohnicích. Speciální oddělení. Jmenuji se Vrbenský.“
„Cože?“ Jak se ksakru dostala do blázince? „Nic si nepamatuji.“ Nepanikař, kurva, nepanikař a mysli. „Někde jsem vás viděla.“
Úsměv. „Tady na příjmu.“
„Jak jsem se sem dostala?“
„Jste obyčejná, ale máte narušenou paměť,“ řekne Vrbenský. „Měla jste poslední dobou výpadek paměti? Nechybí vám půlhodina, hodina nebo více?“
Výpadek paměti? Byla se Sylvou s Alhambře, čekaly na vzkaz… kde byla Terka? Terka, kurva, Terka. „Včera,“ vypraví ze sebe. „Asi dvě hodiny.“
„Stalo se něco vážného?“ zeptá se Vrbenský s nepředstíraným zájmem. Předkloní se a Alici tím přinutí obejmout si kolena a vytáhnout přikrývku ke krku.
„Někdo nás přepadl,“ řekne Alice. Neví, zda uhnout pohledem, nebo z něj radši nespouštět oči.
Vrbenský se naštěstí odsune i se židlí. „Šla jste na policii?“
Alice zavrtí hlavou.
„Budu to muset ohlásit,“ pokračuje Vrbenský.
„To nejde.“
„Mám oznamovací povinnost. Jestli máte nějaký vážný důvod, proč nechcete vypovídat, řekněte mi to teď.“
„Jsem v průšvihu.“ Alice se ošije. „K něčemu jsem se připletla.“
„Pervitin?“
Alice nadskočí.
„Máte pozitivní toxikologii.“
Kurva. „Brali jste mi krev?“ Sahal na ni, když byla mimo?
„Pochopitelně, kvůli podezření na předávkování nebo otravu. Jste plnoletá, na tohle se oznamovací povinnost nevztahuje, ale mezi námi, dejte od toho svinstva ruce pryč. Jakmile spadnete do závislosti, jste doživotně v háji.“
Alice zalapá po dechu.
„Ohlásil jsem na Vyšehrad váš krevní nález.“
„Kam?“
„Na speciální kriminálku. Ten pervitin nebyl čistý. Za to vás pochopitelně nikdo stíhat nebude, pokud jste pod vlivem nespáchala nějaký přestupek.“
„Já nevím,“ vyhrkne Alice. „Nic si nepamatuju.“
„Můžu s tím něco udělat,“ řekne Vrbenský.
„Jak?“
„Dokážu tu zablokovanou vzpomínku najít a odblokovat. Pokud souhlasíte.“
Nic jiného mi nezbejvá, uvědomí si Alice. „Dobře,“ řekne nahlas. „Co mám dělat?“
„Nic. Zůstaňte sedět.“
Vrbenský vstane ze židle a stoupne si těsně vedle postele. Alice se otřese odporem. Je nepříjemně blízko. Je mladý, pohledný a slušný, ale tohle na věci nic nemění. Kdyby aspoň nestál čelem k ní… Alice zavře oči a zatne zuby.
„Kolegyně přijde až na odpolední směnu,“ řekne Vrbenský najednou.
Alice se odváží otevřít oči. On stojí asi pět kroků od ní, obě ruce má založený a pohled zabodnutej do okna.
„Na poruchy paměti se specializuji já. Kolegyně to trochu umí taky, ale…“ Vrbenský zmlkne, pohlédne na Alici a přijde zpátky k židli. Zastaví se za opěradlem. „Měl bych to zvládnout i bez fyzického kontaktu. Jen si budu muset sednout blíž k vám.“
Fyzický kontakt. Fyzická nevolnost. Alice schová hlavu v dlaních. Do očí se jí derou slzy. Je pořád stejně v hajzlu jako před deseti lety. Soustředí se na svůj vlastní dech. Po zádech jí běží nával paniky. Když zavírá oči a vydechuje, zdá se jí, že se někdo dotkl jejího čela – zevnitř – a vzápětí je to pryč. Všechno.
„Jsem v pořádku,“ řekne Alice. Takhle klidná už dlouho nebyla.
Vrbenský přisune židli k Alicině posteli a posadí se. Chytí se sedáku, jako kdyby nevěděl, kam s rukama. Dál se neděje nic. Vrbenský se odsune a otočí tváří pryč od Alice. Přejede si rukama po obličeji. Mlčí.
„To je všechno?“ zeptá se Alice. Mimoděk se podívá na hodinky a naježí se jí chloupky na zátylku. To nebylo pár vteřin. Uplynula čtvrthodina. Má další okno.
Vrbenský je bledý jako stěna. „Nemáte okno, jen jste chvíli nevnímala, to je normální,“ řekne. „Měla jste pravdu. Bude lepší vás z toho zatím vynechat."

Karel zhluboka vdechne chladný venkovní vzduch a zapálí si cigaretu. Cítí se jako probuzený z velmi špatného snu.
Jsou noční, po kterých si musíte dát panáka. Jsou noční, během kterých si tajně dáte panáka z flašky zašité na sesterně. Pak jsou případy, po kterých deset minut nevytáhnete hlavu ze záchodové mísy, pak si loknete přímo z lahve a jdete si ven zapálit.
Zaměří se na tvář, kterou mimoděk zahlédl, když prohlížel Alicinu zablokovanou vzpomínku. Známou tvář. Pořád mu uniká za hranici vědomí. Magie z ní odkapává jako čerstvé bahno.
Areál bohnické léčebny se ztrácí v těžké studené mlze. Karlovi se třesou prsty. Vyběhl ven jen v nemocniční blůze a kalhotách. Měl by se vrátit zpátky na oddělení, poslat oznámení na Vyšehrad, pustit to z hlavy a jít se domů vyspat. Možná měl vidiny z nevyspání.
Potáhne z cigarety. „Do prdele,“ vydechne a zrychlí krok.

Erik Kaminski se probudí u sebe doma na gauči. Půl páté ráno. Z dvaceti minut se staly čtyři hodiny. Přejede očima své vlastní poznámky. Podtržené jméno Sylvie Horáková s adresou. Dvakrát podtržená přezdívka Hever. Adresa ze zápisníku zavražděné Terezy Winterové. Několik dat a částek z diáře její nezvěstné spolubydlící. Místo a datum vraždy Anta Blaževiće. Winterová je měla poznačené v diáři.
Erik dopije studený čaj a jde si lehnout do postele.

Alice tupě zírá do zdi. Možná dvě hodiny. Něco je špatně. Takové návaly nevolnosti a paniky v přítomnosti cizího chlapa už dlouho neměla. Když Vrbenský odešel, v první chvíli se jí ulevilo. Pak si uvědomila, že říkal cosi o pančovaném pervitinu, výpadcích paměti a spáchání přestupku pod vlivem. Šel zavolat policii?
Musí vypadnout. Dřív, než ji zašijou.
Obleče se. Sylvina bunda, Sylvina halenka, Sylvina sukně. Aliciny věci jsou u Sylvy na sušáku. Krev nešla vyprat. Musí všechno vyházet do popelnice, než přijdou policajti.
Dveře nejsou zamčené. Alice tiše projde chodbou. Zahlédne po straně otevřenou větší místnost se sedačkami. Jsou tam jen vrátný a žena kolem čtyřicítky s baculatým obličejem a vlasy neurčité myší barvy.
„Ty jsi obyčejná, že?“ promluví žena.
„Prosím?“
„Obyčejná. Tak se říká těm, co neuměj čarovat. Tady jsi v blázinci pro čaroděje.“
„O čem to mluvíte?“
„Tobě vůbec nic neřekli?“ Žena se na ni zazubila. „Takže tě tady vězní. Jako mě. Nemají na to právo. Stačí podepsat reverz a musí tě pustit. Ten rádoby doktor přede mnou utekl, ale bude se muset vrátit, jinak ho vyhodí za absenci v práci.“
„Doktor?“ opakuje Alice nechápavě.
„Vrbenský. Ten mladý a hezký s dlouhými vlasy. Ty ho znáš?“
Pod Alicí se zahoupe podlaha. Radši si sedne. „A-ano. Myslím, že ano.“
„Takovému hezkému muži projde leccos. Myslím, že hraje o čas.“ Vítězoslavný úšklebek, ze kterého se Alici naježí chloupky na rukou. „Víš, až mě odtud pustí, jdu rovnou na Vyšehrad. Tam je speciální policie. Chytají černokněžníky jako je on.“
Alice se chytí sedačky. Na Vrbenském bylo něco divného.
Černokněžníci?
Je přece v blázinci! Ta ženská je místní pacientka. „Vy si myslíte, že jste čarodějnice? A že on je taky čaroděj?“
„Jsem čarodějka.“ Široký úsměv. „Už jste spolu spali? Líbilo se ti to?“
Alici se z té představy obrátí žaludek. „Jděte do prdele!“ zaječí na pacientku, až vyleká vrátného.
Pacientka si uraženě založí ruce a přestane si Alice všímat.
Ve dveřích se objeví pomenší doktorka a představí se jako Škarvadová. Vrbenský teď prý nemůže přijít.
„Něco se tady v noci dělo,“ pošeptá Alici pacientka. „Já ti to říkala. Určitě ho zavřeli.“

Stůl je bíle zaprášený a zbývá na něm jedna tlustá lajna. Sedačka gauče propálená a politá kořalkou. Popelník na zemi dnem vzhůru. Všude se povalují střepy. Jeden vězí přímo uprostřed louže zvratků. Dealer Libor Klokočník zvaný Hever leží v půlmetrové mezeře mezi opěradlem gauče a stěnou. Musí tady být od včerejška. Když Hynek Zavadil strčil hlavu do bytu, málem se z toho smradu pozvracel taky. Ještě že nedělá na vraždách. Těch pár dnů spolupráce s nimi mu bohatě stačí.
„A sakra,“ vypadne ze strážníka Kadrnožky. „Byl tady před náma, že?“
Hynek Zavadil strčí ruce do kapes. Vyloví cigaretu. Sirky nemá. Kadrnožka mu vyčaruje plamínek.
„Grázl zasranej,“ uleví si Hynek.

„Škarvadová.“
Řekne jen příjmení. On neřekl ani to příjmení. Je v civilu a odznak má připnutý na klopě světlého kabátu. Převyšuje ji asi o hlavu a půl. To není nic neobvyklého, Sáva měří metr padesát osm. Vyšetřovatel má šlachovitou ruku a pevný stisk. Bude mít slušnou fyzičku. Je štíhle stavěný, ale ne hubený. Ostré rysy. Ostrý pohled.
Vyšehradští sem jezdí párkrát do měsíce. Sáva pracuje v Bohnicích na šestatřicítce osm let a lidi od utajení a přestupků už si pamatuje. Tohohle vidí poprvé.
„Jak vám můžu pomoci?“ zeptá se Sáva.
Nikoho vážného poslední dobou nepropouštěli, ale remise můžou trvat celé roky. Někteří mají takovou radost ze zlepšení, že přestanou docházet na kontroly. Pak se připomenou nějakým průšvihem a přijdou se na ně zeptat lidi z vyšehradské kriminálky. Většinou klasické porušení utajení. Jednou za pár let vážnější incident nebo sebevražda.
„Hledám vašeho kolegu Karla Vrbenského,“ řekne vyšetřovatel.
„Není tady. Měl noční službu. Pojďte dál.“
Vyšetřovatel si přehodí kabát přes ruku a posadí se na židli. Odznak zmizí. Sávin nepříjemný pocit ne. S jeho magií je něco v nepořádku. Jen nepatrně, v rámci běžných odchylek, ale Sávu to nutí být ve střehu. Profesní deformace. Psychiatrický pacient se sebemenším magickým nadáním je asi tak desetkrát nebezpečnější než obyčejný. Přehlédnutí jediného signálu vám může pěkně zavařit nebo vás rovnou stát život.
„Vrbenský v noci volal, že jste přijali pacientku s porušenou pamětí a pozitivní toxikologií na očarovaný pervitin,“ řekne vyšetřovatel. „Měl poslat oznámení, ale od té doby se neozval a nemůžeme se mu dovolat.“
Sáva zavrtí hlavou. „O tom slyším poprvé.“
„Kdy odcházel z práce?“
„Ve čtyři ráno. Kolegyně ho poslala domů.“ Prý odešel na cigáro, vrátil se prochladlý za hodinu a vůbec netušil, jak dlouho byl pryč. „Nebylo mu dobře.“
„Stalo se to už dříve?“
„Prosím?“
„Dřívější odchody z práce, absence.“ Místo na Sávu kouká někam do nástěnky.
„Přesně naopak. Vzal několik služeb navíc.“
„Takže byl celou dobu na všech službách, které má uvedeny v záznamech.“
„Samozřejmě,“ odpoví Sáva. Dochází jí trpělivost.
„Všimla jste si poslední dobou něčeho neobvyklého?“ ptá se vyšetřovatel dál. Jedna otázka podivnější než druhá.
„Nemám tušení,“ odpoví důrazně Sáva. „Je tady rok, přišel hned po škole. Jsme kolegové. Co dělá po práci, po tom mi nic není. Nikdy nepřišel pozdě ani opilý.“
Vyšetřovatel zamyšleně přikývne. Evidentně mu došlo, že přestřelil. Sáva se obrní trpělivostí.
„Potřeboval bych mluvit s tou pacientkou. Jak se jmenuje?“
„Alice Novotná,“ řekne Sáva bez váhání. „Ráno podepsala revers a odešla domů.“
„Kdo jí ho vydal?“ zeptá se vyšetřovatel ostře.
„Já. Hned ráno, když jsem přišla na službu.“
Další přešlap. Sáva mu to opravdu přeje.

Za dveřmi na lavičce čeká nějaký člověk. Sávu ignoruje, ale chytí za rukáv vyšetřovatele.
„Pořád čekám na revers,“ řekne podrážděně. „Už je to neúnosné. Snad chápete, jak je těžké, když je žena nemocná. Doma je nepořádek…“
Sáva nehne ani brvou. Nejradši by se zdekovala a nechala je oba v téhle situaci pořádně vymáchat. Bohužel, rodinní příslušníci pacientů jsou rodinní příslušníci pacientů.
Vyšetřovatel na muže zírá jako na zjevení. „Já nejsem doktor,“ vyhrkne. Sávě ho skoro začne být líto.
„Tak kde je nějaký doktor? Už tady čekám přes hodinu!“
„Kdo je ošetřující lékař vaší ženy?“ zeptá se Sáva.
„Doktor Vrbenský. Sežeňte ho. Vůbec se neobjevil. Moje žena říkala, že revers musí napsat on.“
„Vrbenský je terapeut, ne psychiatr. Reverz vydává ošetřující psychiatr.“
Muž se zamyslí. „Doktorka Rohožková nebo nějak podobně,“ řekne pak.
„Já jsem doktorka Škarvadová,“ řekne Sáva s důrazem na třetí slovo. „Doktorka Rohozcová tady dnes není. Revers můžu napsat i já, říkala jsem to vaší paní už ráno.“
Muž se na ni nevěřícně podívá. „Ach tak, promiňte.“ Neuvěřitelná změna tónu řeči. „Můžete mně to napsat? Rád bych si vzal manželku domů.“
„Jak se jmenuje?“
„Klára Jeníková.“
Malířka, zpěvačka, Johanka z Arku? „Bude to za moment, vydržte chvilku.“
„Už vás nebudu dál zdržovat,“ vmísí se v tu chvíli vyšetřovatel a podá Sávě kartičku s číslem na vyšehradskou kriminálku. „Kdybyste si na cokoliv vzpomněla, zavolejte.“
„Nashledanou,“ řekne Sáva.
Když podává vyšetřovateli ruku, on reaguje se zpožděním.

Jakmile Hynek Zavadil strčí nohu do kanceláře, všimne si nové fotky na nástěnce. Je na ní mladík s vlasy staženými do koňského ohonu, tmavýma očima a výrazným obočím. Od něj vede šipka k Alici Novotné a vlnovka k dealerovi podezřelého pervitinu zvanému Dražan.
„Kdo je to?“
„Ten mladý cvokař z Bohnic,“ odpoví mu Vilemína. „Sedí na něj popis. Telepat první úrovně. Jeho babička je kapacita v oboru, učí na Budči.“
Vilemína připsala jméno profesorky Magdaleny Marušić-Lískové. Karel Vrbenský je po ní ze čtvrtiny Slovinec. Může to být důležité. Aféra kolem financování silnic ve Slovinsku a následná politická krize už téměř vychladly, ale v Jugoslávské federaci byla vždy poněkud horká půda.
„Podle budečské ostrahy má bohaté zkušenosti s drogami,“ pokračuje Vilemína. Ukáže na vlnovku mezi Vrbenským a Dražanem. „V Bohnicích se specializuje na poruchy paměti. Často bere služby na centrálním příjmu.“
„Jestli v tom jede…“ Hynek se zhoupne na židli a zaostří na poznámky o Vrbenského nočních službách. „Včera měl službu na centrálním příjmu někdo jiný, přivezli Novotnou, skončila na na speciálním pavilonu, tam ji převzal Vrbenský. Ohlásil pozitivní test na magicky pančovaný pervitin, vyšetřil Novotné zablokovanou paměť, pak odešel domů a Novotná podepsala revers a zmizela dřív, než jsme se o ní dozvěděli. To je teda divné.“

„Předevčírem bych tě s takovou historkou poslala do háje,“ prohlásí Sylva. „Teď už fakt nevím, čemu věřit. Říkala jsi, že ten koks byl pančovanej?“
„Něco v něm bylo,“ řekne opatrně Alice.
„Jestli tě hledají policajti –“
„Ten doktor slíbil, že jim nic neřekne.“
„Doktor ti mohl nakecat cokoli, neříkala jsi, že byl divnej? Odjeď na čas z Prahy. Dám ti vědět, až se to přežene.“
„Kam? Nemám nikoho mimo Prahu.“
Sylva vztekle típne cigaretu. Čeká ji předvolání na služebnu, buzerace, zastrašování, tajní u baráku a možná ještě obvinění z přechovávání drog, na který by nesáhla ani třímetrovým klackem. „Mám svejch problémů dost. Nemůžu tě tady schovávat. Máš sakra rodinu v Brodě, ne?“
„Tam nepůjdu,“ prohlásí Alice. „Vážně nemám kam jít.“
„Tak doprdele něco vymysli!“ vyjede Sylva a sáhne po krabce cigaret. Prázdná. Zásoba v šuplíku došla. Paráda. „Musím nakoupit. Chceš něco k jídlu?“

Erik Kaminski dorazí na oddělení se složkou pod paží. „Přišlo to z Bělehradu,“ řekne. „Pět let starý odložený případ s očarovaným pervitinem.“
„Stihl ses na to podívat?“
„Ano.“
Nevhodná otázka. Na Erika je třeba polopatě. „Shrň mi to.“
„Pachatel využil dva narkomany ke spáchání vloupání před pěti lety. Než dali dohromady důkazy, přišel o život při potyčce v bělehradské magické čtvrti. Stalo se to předloni. Může to být náhoda, ale jmenoval se Dražan Marušić.“
„Dražan?“ chytí se Hynek Zavadil.
„Marušić?“ opakuje Vilemína a pohlédne na fotografii Karla Vrbenského.

Vilemína neviděla budečskou profesorku telepatie už dlouho, ale dodnes si jasně pamatuje její úsměv. Jako kdyby vám viděla do hlavy. Telepati se nemůžou druhým přehrabovat v myšlenkách bez jejich svolení. Profesorka to nepotřebuje. Vidí do druhých i bez telepatie.
„Dražan byl černá ovce rodiny.“ Úsměv zmizí. „Rok před smrtí se odstěhoval do Bělehradu. Neměli jsme o něm zprávy.“
„Víte, co se s ním stalo?“ zeptá se Vilemína opatrně.
Povzdech. „Byl zavražděn. Nevolejte prosím jeho matce. Pořád věří, že je naživu. Jeho tělo se nikdy nenašlo.“
„Nebudu,“ ujistí ji Vilemína.

Sylva si podepře čelo, sestře slzy, zavře oči a doufá, že tohle celé je jen špatnej sen a každou chvíli se musí probudit. Neprobouzí se. Pořád sedí v kuchyňce na linoleu a po garsonce jí běhají policajti.
„Slečno Horáková?“
Sylva zvedne hlavu. Koutkem oka vidí bílou ruku s bílým popraškem. Stejný bílý poprašek sbírá jeden policista štětcem Alici ze rtů.
„Kdy k vám slečna Novotná přišla?“ ptá se jí policajta s copem. Sylva ji zná ze včerejška. Telefonní číslo na kriminálku dostala od ní.
„Dnes ráno kolem devíti.“
„Řekla vám, co dělala předtím?“
Sylva zavrtí hlavou.
„V kolik hodin jste odešla z bytu?“
„O čtvrt na dvanáct.“
„Za jak dlouho jste se vrátila?“
„Asi za hodinu. Byla jsem nakoupit.“ Taška ještě pořád leží za dveřmi.
„Když jste se vrátila, slyšela jste nějaké zvuky zevnitř bytu?“
„Ne,“ odpoví Sylva a roztřesenýma rukama si zapálí cigaretu.
„Co se dělo sál?“
„Přišla jsem domů, uviděla Alici a zatřásla s ní. Byla úplně hadrová. Propleskla jsem ji, dala do stabilizované polohy a zavolala sanitku. Pak mi to celé došlo a zavolala jsem vás.“
„Víte, kde přišla k těm drogám?“
„Nevím.“
„Byly jste s její spolubydlící několik let blízké kamarádky.“
Sylva se ošije. „Nechtěla jsem s tím svinstvem mít nic společného.“
Otevřenými vchodovými dveřmi projde další civil. Ten nepříjemnej. Žena s copem si s ním šeptem vymění pár vět. Sylva típne cigaretu.
„Další si nezapalujte. Užila jste poslední dva měsíce pervitin? Nebo cokoliv od vašich kamarádek?“ zeptá se nepříjemný policajt a mávne rukou směrem k Alicinu tělu.
„Ne,“ řekne Sylva.
„Setkala jste se někdy s Dražanem?“
„Ne.“
On ji popadne za loket a zvedne na nohy. Sylva zahlédne zrcadlo. V odrazu není ona, policajt ani její byt.
Policajt vytáhne z kapsy zahnutý stříbrný nůž a řízne Sylvu do dlaně. Krev nechá skanout na hadrovou panenku. Ránu polije štípavou tekutinou z drobné lahvičky.
„Co to děláte?“ vyhrkne Sylva, když najde řeč.
On otře nůž a začne jím rýt čáry do zrcadla. Pak nůž schová a natáhne ruku k Sylvě. „Pojďte.“
Sylvu polije horko. „Co je tohle?“
„Portál,“ odpoví policajt a prostrčí ji zrcadlem.

Karel Vrbenský se probudí s tupou bolestí hlavy ve tři odpoledne. Když nad ránem přijel domů, asi hodinu se potácel mezi rozrušením a těžkou únavou. Spal devět hodin a cítí se jako praštěný lopatou. Možná to přehnal s lektvarem na spaní. Možná to přehnal s prací. Možná to přehnal se životem.
Otočí se zády k prázdné polovině postele, vstane a jde se zcivilizovat. Vypadá jako ráno po flámu. Zcela nefyzická kocovina. Ta dívka na noční službě. Alice Novotná. Neměl na ni tak tlačit.
Zablokovaná paměť. Vražda. Měl zavolat vyšehradským. Do háje, sakra, kurva.
Nahází na sebe první oblečení, které mu přijde pod ruku, a vyběhne z bytu.

Erik Kaminski vyjde z výtahu do vstupní haly a rozhlédne se. Strážník, který má službu na vrátnici, na moment přeruší rozhovor s kolegou a mávnutím ruky ukáže na mladíka sedícího na lavici u zdi. Rozcuchané dlouhé tmavé vlasy, vybledlé džíny, černá mikina s nápisem Pink Floyd a dva šátky omotané kolem krku, v prstech cigareta. Těká pohledem do všech stran a když zahlédne Erika, típne cigaretu a vyskočí z lavice, jako kdyby byl při něčem přistižen. Nevypadá jako mladík z fotografie na nástěnce a už vůbec ne jako psycholog.
„Karel Vrbenský?“ osloví ho Erik.
Přikývnutí.
Erik mu podá ruku a nahmatá silnou magickou auru tvaru vodního víru. „Pojďte se mnou,“ řekne.
Když jedou výtahem, Vrbenský si stoupne do protějšího rohu a nervózně si urovná vlasy a mikinu. Erik ucítí nezaměnitelný závan magické odrůdy marihuany zvané mexická tráva. Vrbenský mu hledí do očí. Erik uhne pohledem. Nedokáže rozluštit jeho výraz tváře. Vrbenským to není.
Ve čtvrtém patře už čeká Zavadil. Vilemína si odvede Vrbenského do výslechové místnosti. Erik a Zavadil do ní vidí polopropustným zrcadlem.
„Cítíls tu mexickou trávu?“ promluví Zavadil. „Jestli byl celý den zalezlej někde v huličským doupěti, tak mě asi vomejou.“
„Spal jsem po noční,“ říká zrovna Vrbenský uvnitř.
„Může vám to někdo dosvědčit?“
„Bydlím sám. Jak to souvisí s mým oznámením?“
Vilemína mlčí.
„Podal jste oznámení o nálezu očarovaného pervitinu v krvi Alice Novotné a o jejím poškození paměti. Neuvedl jste její jméno. Proč?“
„Slíbil jsem jí to,“ vypadne z Vrbenského. „Nechtěla vypovídat. Bála se, že ji zatknou za přechovávání drog.“
„To je vůl,“ ujede Zavadilovi.
„Je velmi inteligentní a má nadprůměrné nadání pro hypnózu, manipulaci a ovládání mysli,“ řekne Erik.
„Slíbil jste jí i to, že nenahlásíte výsledek vyšetření její poškozené paměti?“ ptá se Vilemína uvnitř.
„Ne,“ řekne Vrbenský a oba muži za polopropustným zrcadlem to slovo spíš odečítají, než slyší. „Viděl jsem…“ Nádech. „Neměl jsem tušení, že došlo k vraždě. Zavolal jsem vám a šel to rozchodit ven na vzduch.“
„Tady něco nesedí,“ řekne Zavadil.
„Pak jste se vrátil?“ ptá se uvnitř Vilemína.
„Asi po hodině. Poslali mě domů. Šel jsem si lehnout. Když jsem vstal, jel jsem rovnou sem.“
„Co jste zjistil?“
Vrbenský se nadechne a zavře oči. „Dorazily domů v půl třetí ráno. Alice zamkla dveře a pak ji… někdo chytil do loutkového kouzla. Vzala si kladivo a nůž. Šla za Terezou do koupelny. Chtěla jí podříznout krk, ale nešlo to. Je drobná, má malou fyzickou sílu. Bodla ji sem.“ Ukázal pod svou klíční kost. „Tereza se dostala z vany, uklouzla a upadla. Alice ji dvakrát uhodila kladivem do hlavy a zabodla jí nůž do krku. Pak pootvírala šuplíky, rozházela věci, vzala všechny peníze, vytahala drogy ze skrýše pod dřezem v kuchyni a rozházela je kolem, aby to vypadalo jako loupežná vražda. Pak se vrátila zpátky ke dveřím. Tam ji pustil. Alice našla Terezu, zpanikařila, balíčky schovala do kanálu a utekla ke kamarádce. Když jsem to viděl, radši jsem jí tu vzpomínku nechal zablokovanou.“
„Kolik balíčků pervitinu jste viděl?“
„Osm.“
Počet souhlasí. V kanálu jich bylo šest. Zbylé dva Alice včera schovala v bytě Sylvie Horákové a dnes je spolykala.
„To je všechno?“
„Myslím, že ano.“
Vilemína vyjde ven na chodbu a zavře dveře. „Vsadím klobouk, že něco zatajil,“ řekne.
„Nech ho chvíli vydusit,“ navrhne Zavadil. „Zajdem na kafe?“
„Ne. Ty dojdi na komisi s povolením na sledovačku. My ho vezmeme dolů.“

V suterénu vyšehradské pevnosti je chladno. Karel je rád za svou mikinu, ačkoliv si během čekání na vrátnici všiml, že je z ní cítit mexická marjánka. Roztočilová a její kolega si cestou k výtahu vzali kabáty.
„Kam jdeme?“ promluví Karel do ticha.
„Jsou tady laboratoře,“ řekne Roztočilová vyhýbavě.
Zavedou ho do místnosti se třemi podlouhlými stoly a nezřetelně lidskými obrysy pod plachtou. Takže po něm chtějí, aby identifikoval tělo Terezy Winterové. Proč mu to neřekli rovnou? Karlovi se sevře žaludek. Co zaspal?
Roztočilová ukáže na krajní stůl. „Řekněte mi, jestli ji poznáváte.“
Takhle se to nedělá, proletí Karlovi hlavou, ale myšlenku zahodí a rázně odkryje plachtu.
Tělo patří Alici Novotné.
Karel odskočí od stolu. Do něčeho vrazí zády. Zařinčí kovové nástroje.
„Poznáváte ji?“ třeskne otázka.
Jen přikývne. Nemůže mluvit.

Karel nemá tušení, jak se dostali zpátky do čtvrtého patra na oddělení. Najednou je zpátky, v téže výslechové místnosti, u téhož stolu, na téže židli jako před celou věčností. Celá místnost se houpe s jeho žaludkem.
„Zjevně jste nevěděl, že je mrtvá,“ říká mu Roztočilová.
Proto ho vedli do márnice?
„Myslím, že si plně neuvědomujete situaci,“ pokračuje Roztočilová. „Vyšetřujeme vraždu a vy lžete a nemáte alibi na dobu vraždy. My máme prokázáno spojení mezi vámi a několikanásobným vrahem.“
Karel se rozhlédne. Někde tady musí být odpadkový koš.
„Nevěřím, že s těmi vraždami máte cokoliv společného, ale než budeme pokračovat, měl byste si být vědom dvou důležitých faktů. První je, že zatajování důležitých informací se považuje za maření vyšetřování. Za předpokladu, že znáte vraha, jde už o spoluvinu. Doporučuji vám přestat lhát, než si to zavaříte ještě víc.“
„Nelhal jsem,“ zachraptí Karel a položí si ruku na krk.
„Něco jste zatajil.“ Roztočilová ho probodává pohledem.
„Ano…“ Ještě jednou polkne. „Viděl jsem tvář vraha. Novotná ho znala. Dělala poslíčka, občas od něj přebírala drogy. Jenže… byl jsem přetažený. Spojil se mi s jiným člověkem a teď si nemůžu vzpomenout, jak vypadal doopravdy.“
„S jakým člověkem?“
„Jedním příbuzným ze Slovinska.“
„Proč jste mně to neřekl?“ zeptá se Roztočilová ostře.
„Nemohl to být on. Zemřel před několika lety. Možná jsem narazil na nějaké ochranné kouzlo, které mi vrátilo obraz z mojí paměti. Myslel jsem, že to není důležité.“
„Může to být důležité. Lidský mozek funguje skrz odkazy a asociace, to byste jako telepat měl vědět,“ řekne Roztočilová a zní to jako povzdech. „Co o něm víte?“
„Byl to synovec mé babičky ze slovinské části rodiny. Příliš jsem ho neznal.“
Karel si vzpomene na dávný rozhovor nad burčákem. Světák Dražan vykládal sedmnáctiletému Karlovi, jaké nevídané možnosti skýtá telepatické nadání. Řekl mu o triku, který používal na holky v barech. Drobné šťouchnutí, správné nasměrování pozornosti a touhy. Karlovi to připadalo nedůstojné pro obě strany. Později si uvědomil, že je to černá magie jako vyšitá.
„Porušoval zákony magie a doplatil na to,“ řekne jednoduše. „Před pěti lety zmizel někam do Srbska. Rok nato jsme se dozvěděli, že přišel o život během války drogových mafií. Vídal jsem ho jednou ročně. Naposledy, když mi bylo sedmnáct. Nemám tušení, proč jsem si vzpomněl zrovna na něj.“
„Tohle už bude naše starost,“ řekne Roztočilová. „Jak se jmenuje?“
„Kdo?“ zeptá se Karel zmateně.
„Ten váš příbuzný.“
„Aha. Dražan Marušić.“

„Vypadá to, že si opravdu hrál na gentlemana. Takové vystřízlivění bych nikomu nepřála,“ povzdechne si Vilemína, když vyjde na chodbu. „Ta návštěva márnice nebyla dobrý nápad.“
„Pokud někoho kryje, bude těžké mu to prokázat,“ řekne Erik.
„Jaký dojem z něj máš ty?“
„Nemůžeme to potvrdit ani vyloučit.“ Pohled do zdi, založené ruce. Erik se drží faktů. Rozebírání dojmů ho děsí.
Vilemína se zahledí skrz polopropustné zrcadlo na Vrbenského ruce obemknuté kolem sklenice s vodou.
„Máš připravenou past?“
Erik přikývne.
„Spustíme to teď,“ řekne. „Dostane návnadu a budeme ho sledovat.“

Sylva se zhluboka nadechne, popadne telefon a vytočí číslo, které policajti vytáhli z Alicina diáře. Píty. Heverův kámoš. Sylva ho trochu zná a víc ho znát nechce. Píty jede na pervitinu a seznámil Hevera s Dražanem.
„Ahoj. Sháníš kšeft?“
„Ne,“ řekne Sylva ledově. „Mám vzorek Dražanova špinavýho perníku. Beru to na fízlárnu. Někam se zdekuj a počkej, až se to přežene.“
Píty chvíli hledá řeč. „Hráblo ti?“
„Víš, co je Dražan zač? Já jo. Vím toho spoustu od Terky a od Alice. Nehodlám skončit pod drnem, kurva. Chci vydělat prachy a vypadnout z tohohle podělanýho města.“
„Proč mi to kurva říkáš?“
„Nechci, aby to kromě holek a Hevera odesral ještě někdo jinej. Někam se zdekuj, jasný?“
Sylva položí sluchátko, oddechne si a sáhne po hrnku kafe. „Co když mě najde?“ zeptá se policajtky v divném stejnokroji. Další divný člověk v divném oblečení.
„I kdyby vás našel, nedostane se sem. Jsme za magickou bariérou.“
Sylva si přejede prstem po zahojené ráně na dlani. Magie. Další skrytý svět, se kterým nechce mít nic společného.

Karel Vrbenský sejde z Vyšehradu dolů po schodech na náplavku a sedne si na schody těsně u Vltavy. Kamenná dlažba, kovové zábradlí, odpolední slunce a těžká masa líně plynoucí vody. Karel ponoří ruku do vody. Tichá síla mu protéká mezi prsty. Poprosí o malý kousek té síly pro sebe. Vodní magie ho pohladí po ruce, paži, zádech, tváři. Karel poděkuje, narovná se a opře o kamennou stěnu.
Alice Novotná je mrtvá. Kdyby se zavčasu vzpamatoval a zavolal vyšehradské, mohla být naživu.
Karel si zapálí a opře o zábradlí. Tady něco nesedí. Roztočilová ho dusila u výslechu déle než hodinu a dokonce ho odvedla do márnice, ale jakmile řekl Dražanovo jméno, ukončila výslech.
V duchu si projde, co zjistil ze vzpomínek Alice Novotné. Lidský mozek funguje na systému asociací. Od vraždy Terezy Winterové a záblesku z druhého konce loutkového kouzla se dopátral k muži, se kterým se Alice několikrát sešla a přebírala od něj pervitin. Představil se jako Dražan. Vypadá jako Dražan. Jede v černém trhu a používá loutkové kouzlo jako Dražan. Možná Dražana znal a používá nějaký druh iluze…
Karel vyskočí na nohy. Málem přitom upustí cigaretu do řeky.
Když ho Roztočilová vyprovázela ven, zmínila se o Alicině kamarádce Sylvii Horákové. Karel ji v noci potkal v Bohnicích. Podle Roztočilové zná Dražana. Stačilo by s ní promluvit, zavést hovor na Dražana a odečíst z horní přístupné vrstvy myšlenek jeho podobu a případná matoucí kouzla.
Soustředí se na její jméno, tvář, pihy, čelenku, natupírované vlasy. Nemá žádný Sylviin osobní předmět. Poskládat stopovací kouzlo bude náročné.

Sylvie Horáková bydlí v šedivém paneláku v Řepích. Všechny vchody vypadají stejně. Karel vyjde po schodech do prvního patra. Šedé linoleum střídá šedá dlažba. Stopovací kouzlo Karla vede k bíle natřeným dveřím na konci chodby. Zaklepe na ně.
„Slečno Horáková?“ řekne. „Můžu s vámi mluvit?“
Žádná odpověď.
Karel zaklepe znovu a všimne si cedulky se Sylviiným jménem na zvonku. Je doma? Alice zemřela v jejím bytě. Kdo bude zůstávat v bytě, ve kterém se před pár hodinami stala vražda?
„Slečno Horáková? Je všechno v pořádku?“
Karel připraví nejsilnější útočnou kletbu, na kterou si vzpomene. „Otevři se,“ požádá zámek. Vezme za kliku a vkročí do setmělé předsíně.
Prostor se poskládá a sevře ho.

„Dokážete rozeznat maskovací kouzlo i ve vzpomínce obyčejného?“ zeptá se detektiv. V ruce obrací zahnutý stříbrný nůž s ornamenty. Když špička míří ke složitému kouzlu ve dveřích, Karel zahlédne záblesk prázdnoty.
Sedí na koberci v Sylviině garsonce. Oni a hadrová panenka potřísněná Sylviinou krví.
„Pokud je jeho pozornost zaměřena správným směrem, pak ano. Projevuje se to jako neostrosti v obrazech.“ Karel hledá slova. Málokdy se baví o telepatii s laiky. Málokdy se baví o telepatii s kýmkoli.
„Kde berete jistotu, že se Sylvie Horáková s Dražanem vůbec setkala?“
Karel si přejede rukou po zátylku. Má pocit, že mu tam ulpěl kus magické sítě. „Řekla mně to vyšetřovatelka Roztočilová.“
Detektiv pro sebe přikývne. „Odkud znáte Horákovou?“
„Přijela s Alicí Novotnou v noci na příjem.“
„Napochodoval jste nám do pasti,“ řekne detektiv. „Budete teď muset počkat na Vyšehradě. Otevřu vám portál.“
Zvedne se na nohy a začne nožem črtat do vzduchu čáry. Najednou se zarazí uprostřed pohybu a obrátí se ke dveřím. „Někdo přišel,“ zašeptá. „Zůstaňte tady.“
Poryv magie vyrazí dveře. Karlovi se o ruku otře silné útočné kouzlo a naplno zasáhne hadrovou panenku. Zahlédne nezřetelný stín na chodbě a letící bolaso.
Bolaso je nebezpečné bojové kouzlo. Má tvar vlnícího se lanka, dokud nenarazí na něčí magickou auru. Pak se začne stáčet. Jakmile se jeho konce spojí, je prakticky nemožné je odrazit. Vzniklá smyčka se začne stahovat. Přeřízne i kosti. Na odraz máte jen malý zlomek sekundy. V praxi to znamená jeden pokus pro mága se zasvěcením.
Moment překvapení vás může připravit i o ten jediný pokus.
Karel se vzpamatuje až v momentě, kdy se konce bolasa spojí detektivovi za zády. Není čas přemýšlet. Sáhne po mysli útočníka. Prorazí mentální štít. Je to snadné. Ten druhý o něm neví. Není připraven. Karel sevře jeho vůli.
Detektiv přetne bolaso nožem s třesknutím, ze kterého Karel zakolísá leknutím a na okamžik pustí kouzlo. Bolaso se zasekne do zdi, vypálí do ní díru a zatřese panely. Detektiv poskládá jakési bojové kouzlo a mine.
Karel obnoví telepatické sevření. Stiskne ještě víc a táhne. K sobě, do pasti ve dveřích. Když muž překročí práh, Karel ho pozná. Past sklapne. Magie Karlovi rezonuje v uších a spodní čelisti.
Je po všem.
Detektiv si stiskne zakrvácenou paži a tázavě pohlédne z Karla na Dražana a zpátky.
Rodinná podoba.

Vilemína při pohledu na protáhlou černou díru ve zdi vtáhne vzduch mezi zuby. Dražan se svíjí v magické síti. Oči má vyvrácené v sloup, v levém bělmu prasklou žilku, z nosu mu teče krev. Vrbenský na něj zírá jako na ducha. Není divu. Čtyři roky ho měl za mrtvého.
„Poznáváte ho?“ zeptá se Vilemína.
„Je to on.“
„Co jste si myslel, že děláte?“
„Já nevím,“ hlesne Vrbenský. Třese se mu hlas.
„Příště nám dejte vědět, až si budete chtít hrát na hrdinu.“ Vilemína ukáže na Dražana v síti. „Takhle mohl kolega zřídit vás.“
Vrbenský se křečovitě usměje. „Takhle jsem ho zřídil já.“

Karel hledí zvenčí do výslechové místnosti. Tam, kde seděl před několika hodinami, teď sedí strýc Dražan.
„Jak je to možné?“ Předstírat vlastní smrt? Ukončit dosavadní existenci? Přerušit kontakty s milujícími rodiči?
„To zjistíme,“ odpoví mu detektiv. Má na sobě jiný svetr. Pod rukávem se rýsuje obvaz.
Karla čeká spousta vysvětlování. Vyšehradským. Rodině. Jak tohle vysvětlí Dražanově matce?
„Potřebuji si zapálit,“ řekne.
Detektiv nereaguje.
„Můžu si tady někde zapálit?“
„Jděte na balkon.“

Dražan Marušić mluví plynně česky. Studoval v Budči. Má kratší vlasy, je o dvacet let starší a o deset centimetrů vyšší než Vrbenský. Ruce má v železných okovech.
„Nic jsem neprovedl.“
„Proč jste hledal Sylvii Horákovou?“
„Měl jsem domluvený kšeft.“ Úšklebek.
„Spočíval ten kšeft ve smrtících bojových kouzlech?“
„Zpanikařil jsem.“
„Proč?“
„Nikdo neotvíral, odemkl jsem si kouzlem, nic nevidím a najednou se někdo snaží prolámat mi do hlavy a pověsit mě na loutkové kouzlo. Vy byste nezpanikařila?“
„Upřímně?“ Vilemína udělá pauzu a zabodne pohled do Marušićovy tváře. „Zpanikařila bych, kdybych seděla na vašem místě a byla podezřelá z několika vražd, pokusu o vraždu, distribuce nelegálních drog, travičství a magického napadení. Lhaní vám jen přitíží. Takže si rozmyslete, co budete říkat.“
Marušić nehne ani brvou. Má lepší sebeovládání než Vrbenský. „Jestli jste se na mě domluvili a chcete mi něco přišít, je jedno, co řeknu. Nemám vám co říct. Nic o tom nevím.“
„Znáte paní Zornicu Blažević?“
„Ne.“

V ten moment se na druhé straně polopropustného zrcadla Vrbenský obrátí k Erikovi a řekne: „Lže.“
Erik sotva zamaskuje překvapení. „Co o tom víte?“
„Poznám to.“

„Obyčejní mě nezajímají.“
„Proč jste tedy šel za Sylvií Horákovou?“
Marušić teatrálně zvedne oči ke stropu. „Už jsem vám říkal, že to bylo ryze obchodní. Poslední dobou jsem neměl štěstí na ženy. Normálně se o takovou spodinu nezajímám, ale ona má něco do sebe.“
„Mají něco do sebe i její kamarádky?“
„Horáková mi stačí,“ odpoví Marušić a zašklebí se.
„Kde jste ji viděl poprvé?“
„V klubu Alhambra.“
„Byla tam sama?“
„Ne. Byly tři nebo čtyři. Nevím přesně.“
„Mluvil jste s nimi?“
„Ne,“ odpoví Marušić důrazně. „Na vysmažený odpad bych nesáhl ani třímetrovým klackem. Jedna tam kšeftovala s drogami. Radši jsem vypadl.“

„Tohle bude náročné,“ poznamená Vilemína, když vyjde na chodbu za Erikem. Vrbenský někam zmizel. Zavadil ještě nedorazil z terénu.
„Vrbenský začal spolupracovat,“ řekne Erik. Zdá se, že ho to překvapuje. Vilemínu ne. Vrbenského zásah zachránil Erika před vážným zraněním. Teď má pocit, že Erikovi může věřit.
„Kde je?“
„Na balkoně. Šel si zapálit. Do dvou minut je zpátky.“
To je dost času. „Co ti řekl?“
„Sám neřekl nic. Jen celou dobu říká, kdy Marušić lže a kdy ne. Zornicu Blažević zná. Za Horákovou nebyl kvůli… kšeftu. Nikdy ji fyzicky neviděl ani s ní nemluvil, ale s jejími kamarádkami ano.“
Vilemína si v duchu zopakuje, co Marušić říkal. „Stýká se s narkomany?“
„Když o tom začal mluvit, Vrbenský se zdekoval na balkon.“
Postavit Vrbenského vedle Erika k průhledu do výslechové místnosti byl první nápad. Vilemína měla v záloze ještě jeden, ale nechtěla Vrbenského vystavovat dalšímu tlaku. Bude to muset udělat.
„Konfrontujeme je,“ rozhodne. „Jdi tam s ním.“
Chvíli oba mlčí. Pak Vilemína koutkem oka zachytí pohyb. Dveře na balkon. Vrbenský má vlasy urovnané dozadu, šátek na krku srovnaný a ruce v kapsách.
„Můžete s ním mluvit,“ řekne mu Vilemína.
Vrbenský se zarazí uprostřed kroku. „Můžu odmítnout?“
„Samozřejmě.“
Vrbenský pohlédne na Marušiće a promne si zátylek. „Chci s ním mluvit,“ řekne a bez váhání vejde dovnitř. Vilemína mimoděk přistoupí blíž k průhledu.
Erik se posadí tam, kde seděla předtím Vilemína. Vrbenský popadne židli a přisune ji k boční straně stolu. Marušić sebou trhne a vyvalí na něj oči. Neovládá se jen zlomek vteřiny.
„Ahoj,“ prolomí ticho Vrbenský.
„Mohl jsem tušit, že jsi mě napadl ty,“ řekne Marušić ledově.
„Jak jsi to ksakru mohl udělat vlastní rodině?“ zeptá se Vrbenský ledově.
Povzdech. „Neměl jsem jinou možnost. Zapletl jsem se s nebezpečnými lidmi. Kdyby věděli, že jsem přežil, zaútočili by na vás.“
Vedle Vilemíny se objeví Zavadil.
„Jak jsi to udělal?“ zeptá se Vrbenský. Hlas se mu zachvěje.
„Iluze. Mysleli si, že vidí moji mrtvolu.“
Vilemína vtáhne vzduch mezi zuby. Davová hypnóza? Náročná a snadno odhalitelná. Marušić byl úředně prohlášen za mrtvého. K tomu je potřeba mnohem víc než tvrzení svědků.
„Ne,“ řekne Vrbenský jednoduše. „Lžeš. Někoho jsi zabil a nastrčil jeho mrtvolu?“
Marušić uhne pohledem. Vrbenský vstane ze židle, popadne jeho hlavu jako do svěráku a otočí tváří k sobě. Marušić zaškube rukama v okovech. Nedosáhne.
Ve Vilemíně hrkne.
Erik odtáhne Vrbenského stranou a něco mu říká. Vrbenský několikrát přikývne. Pak si urovná rozcuchané vlasy a přesune židli na původní místo.
„Dávám ti mé jméno, dávám ti mou tvář?“ pronese. „Ale kouzlo není permanentní, musel jsi uklidit tělo. Koho jsi zabil?“ Najednou povytáhne obočí. „Stanka Božiće?“
Venku na chodbě si Vilemína vymění překvapený pohled se Zavadilem.
„Byl jsi celou dobu tady?“ zeptá se Vrbenský. Kratší odmlka, upřený pohled. „Ne. Jak dlouho?“
„Rok a půl,“ zachraptí Marušić a zabodne pohled do stolu.
„Co jsi kurva provedl?“ Položil moc otevřenou otázku, ale je nezkušený, neví o tom. Zaryje prsty do stolu a zeptá se znovu. „Zabil jsi Alici Novotnou, že?“
Marušić mlčí. Erik je jako vytesaný z ledu.
„Přinutil jsi ji spolknout dva balíčky pervitinu, co měla schované… pod gaučem?“ Vrbenský zamrká a tvář se mu zkroutí odporem. „Schovala je tam, když včera utekla z bytu. Potom, co jsi ji donutil zabít Terezu Winterovou. Proč Terezu? Viděla něco, co neměla? Ne… Přinutil jsi ji spáchat nějaký zločin? Ano…“ Vrbenský se nahrbí, aby viděl Marušićovi do obličeje. „Něco nevyšlo? Upozornil jsi na sebe? Chytili ji přitom?“
Winterovou viděl Blaževićův osobní strážce. O tom Vrbenský nemůže nic vědět. Vyšetřování je tajné.
„Někdo ji viděl? Ano… Nůž, vzala nůž, poslal jsi ji někoho zabít? Někoho ubodala. Koho?“ Vrbenský zaryje prsty do stolu a tvář se mu stáhne soustředěním. „Anto Blažević…“
„Ty vole,“ ujede venku Zavadilovi.
Uvnitř se Erik tázavě podívá do zrcadla.
„Kdo je to?“ vyhrkne Vrbenský. Došel mu dech. „Neznáš ho… Ne. Kdo ho zná? Zornica Blažević. Neznáš ji. Vyhledala tě? Ano…“
„Zaplatila mu,“ řekne Erik.
Vrbenský kývne. „Ano.“
„Kde se sešli?“ zeptá se Erik.
„Nesešli se. Poslala po někom peníze? Ano… Kdo to byl? Nevíš jeho jméno. Bál se tě.“ Vrbenský povytáhne obočí. „Ti narkomani ne. Řekl jsi jim, jak se jmenuješ? Proč ne, bylo ti to jedno. Jsou pro tebe spodina. Slepá větev vývoje.“ Poslední větu řekne s jihoslovanským přízvukem.
Marušić sebou trhne, ale dál zarytě mlčí.
„Nikoho nezajímají, amorální ženštiny, smažky, štětky, bezcenné věci. Použil jsi je a zahodil, k ničemu jinému se nehodí,“ chrlí ze sebe Vrbenský mezi pauzami na nádech. „Nikdo se s nimi nemaže, nikdo je nebude hledat. Alice se ti líbila, ale nechtěla tě, byla odtažitá. To tě dráždilo, chtěls ji dostat. Očaroval jsi ji, přitáhls ji k sobě, dostals ji až domů do postele, jenže jsi narazil. Něco měla zasutého v hlavě, probouralo se to skrz tvoje kouzla, silný odpor, mohl jsi to zlomit, chtěl jsi ji zlomit, ale úplně tě přešla chuť, takže jsi ji vyhodil a smazal jí paměť.“
Vrbenský zalapá po dechu, opře se do židle a chytí se za krk. Vypadá přesně tak, jak se cítí Roztočilová. Erik ho po očku sleduje a netváří se vůbec nijak. Zavadil venku za polopropustným sklem vypadá jako ztělesněné znechucení.
Vrbenský se opře do židle a chvíli hledá duševní rovnováhu. Pak ostře řekne: „Už sis někdy v životě zasouložil, aniž bys musel použít ten tvůj nechutný trik?“
„Jdi do prdele,“ vyjede Dražan.
„Neohlédla se po tobě ani uklízečka v Alhambře, že?“ zazubí se na něj Vrbenský a najednou zpozorní. „Alhambra?“ řekne pomalu, chytá asociaci, táhne za ni na povrch skrývané myšlenky, „znáš ho odtamtud, říká si Hever, jmenuje se Libor Klokočník, řekl ti své jméno, idiot, řekl jsi mu svoje a zakázal jsi mu je vyslovovat, stejně ses ho chtěl časem zbavit. Přišel za tebou včera kvůli Alici, nelíbil se mu tvůj pervitin, rozšrotoval mozek několika zákazníkům. Ferdy předávkovaný, Sabka spáchala sebevraždu, Alice se zbláznila. Řekls mu, že je to náhoda, ale že zkontroluješ dodavatele, bral tvůj pervitin, necháš ho dojít domů a přešlehnout se, nikdo to nebude řešit, je to přece obyčejná smažka.“ Nádech. „Lidé si nejsou rovní před Bohem, to je sračka, slabí nepřežijou, nevyrovnají se tobě, neubrání se loutkovému kouzlu, nemají šanci proti nám.“
Vrbenský se předkloní. Erik vedle něj je ve střehu. Marušić se vtlačí do opěradla.
„Nám? Mě z toho vynech. Je mi z tebe špatně.“ Vrbenský se nadechne, chytí se stolu a obnoví oční kontakt s Marušićem. „Měli jsme smůlu, my oba? Co jsi chtěl udělat se mnou? Jsem něco jiného… vyrovnám se ti, jsem tvá krev, další nadaný v rodině, a tenhle se vyřezal z bolasa, takže se vlastně nic nestalo?“
„Tohle už nikam nevede. Vytáhni ho ven,“ řekne Vilemíně Zavadil.
„Kolik dalších jsi sakra…“ Vrbenský ani nedokončí otázku. „Ferdy už seděl, nechal otisky na střepech z výlohy, viděl jsi policajty snímat ty otisky, nesmí se k němu dostat vyšehradští… Sabku jsi pustil předčasně, někdo ti zazvonil na byt, lekl ses, ona měla v ruce kradené doklady a začala vyvádět, donutil jsi ji dojít domů a vyskočit z okna… Tereza byla větší problém, tu jsi poslal vraždit a někdo ji přitom viděl, nebyla nikdy sama, čekal jsi do půl třetí ráno, pak jsi pověsil Alici na loutkové kouzlo…“ Vrbenský sebou trhne a odtáhne se co nejdál od Marušiće. „Dražane, doprdele, ty jsi zabil dva lidi kvůli podělaným šperkům a podělaným dokladům.“
Erik se podívá někam na Vrbenského ucho. „Jděte ven,“ řekne mu.
Vrbenský přikývne. Vstane a promne si čelo. Přisune židli ke stolu. Popadne Marušiće za vlasy a uhodí jeho hlavou o stůl. „Pozdravuje tě Alice,“ řekne. „Doufám, že shniješ pod boubínskými kořeny. Prý ti nejdříve prorostou do kostí a pak se teprve dají do mozku. Užij si to.“
Když jde Vrbenský ke dveřím, Vilemína vidí, že mu z levého ucha vytéká pramínek krve. Vrbenský prudce otevře dveře, zapotácí se a chytí stěny. Zavadil ho popadne za paži a odvede do zasedačky.
Erik vyjde z výslechové místnosti a zavře dveře.
„No nazdar,“ řekne Vilemína.

Blok a propiska. Očarované k pořizování záznamu. Jako ve výslechové místnosti. Karel si otře ucho ubrouskem, který mu podal starší vyšetřovatel Zavadil. Zasedačka je mnohem příjemnější než výslechová místnost. Knihy. Karafa s vodou, sklenice, neotevřený balíček sušenek. Karel od včerejška nic nejedl.
Roztočilová vejde do místnosti. Zůstane stát vedle dveří opřená o zeď. Založí si ruce a zkříží kotníky. Když se objeví její kolega, Roztočilová mu pokyne, aby se posadil vedle Karla. Ještě to neskončilo.
„Potřebujeme vyjasnit ještě pár věcí,“ promluví Roztočilová. „Kdo je Stanko Božić?“
„Dražanův kamarád. Zmizel před čtyřmi lety.“
„Co se přesně stalo, kdy jste prohlížel Alici Novotnou? Proč jste nepřišel podat oznámení?“
Obvinění z maření vyšetřování je to poslední, co Karlovi scházelo. Podepře si čelo, nadechne se a nechtěně přitom vydá přidušený zvuk.
„Hynku, zavolej léčitele,“ donese se k němu hlas Roztočilové mířící kamsi do chodby.
„Zahlédl jsem Dražana,“ řekne Karel. Zdá se mu, že se celý naklání na stranu. Zapře se nohama o zem. „Cítil jsem loutkové kouzlo, chytil jsem vlákno a uviděl ho. Normálně bych nic nenašel, ale… byla tam silná asociace. Mezi mnou a jím. Možná vnímala moji magickou auru nebo prostě jen fyzickou podobnost.“ Vlna odporu k jeho tělu. Velmi živá vzpomínka. „Byla tam další asociace, někam do minulosti – hodně daleko, musela být velmi mladá – ale nemohl jsem dál. Chtěl jsem vědět, co je v té zablokované vzpomínce ze včerejška, abych to mohl nahlásit a předat ji kolegyni. Když jsem uviděl Dražana, už to na mě bylo příliš.“
„Co se dělo dál?“ zeptá se Roztočilová.
Karel si uvědomí, že už chvíli zírá do stolu a mlčí. „Slíbil jsem ji, že vám nepovím její jméno,“ řekne rychle. „Chtěl jsem okamžitě zavolat k vám na Vyšehrad, ale hned za dveřmi se mi udělalo příšerně špatně od žaludku. Strávil jsem asi čtvrt hodiny v umývárně. Pak jsem vám zavolal. Vůbec nevím, co jsem říkal. Šel jsem si ven zapálit, abych se z toho vzpamatoval. Asi hodinu jsem se motal po areálu. Neměl jsem ani svetr. Dost jsem vymrzl. Když jsem se vrátila, viděla mě kolegyně a poslala mě domů. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem ani nemohl usnout. Vzal jsem si léky na spaní. Probudil jsem se odpoledne a došlo mi, že jsem zapomněl podat oznámení. Můžu jít domů, nebo jsem zatčený?“
„Nemůžeme vás jen tak nechat pobíhat venku. Utrpěl jste přetížení magií,“ řekne Roztočilová. „Zavolali jsme vám léčitele, za chvíli přijde.“
Karel přikývne a zvedne se ze židle. Kdosi ho chytí za ramena a zatlačí zpátky. „Nezvedejte se. Žádné prudké pohyby.“

Ven ho doprovodí Zavadil. Za portálem ve vyšehradském parku vytáhne cigarety a nabídne Karlovi. Karel si s povděkem jednu vezme. Jeho vlastní došly.
„Co teď bude s Dražanem?“ promluví Karel, když si Zavadil zapaluje.
„Má jisté doživotí pod kořeny,“ pokrčí rameny Zavadil. „Ještě musíme prověřit ty tři vraždy, o kterých jsme nevěděli. Objasnil jste spoustu věcí, ale musíme to všechno dokázat. Takhle velké případy trvají dlouho.“
Karel potáhne z cigarety. Klid se nedostavuje.
„Jděte si domů odpočinout,“ řekne mu Zavadil. „Udělal jste pořádný kus práce. Baví vás ty noční na příjmu?“
„Proč se ptáte?“
„Loni nám odešel jeden psycholog. Zatím jsme nesehnali nikoho natrvalo. Byl by to vedlejšák. Několik hodin týdně.“
„Promyslím si to,“ řekne Karel.

Karel zamkne dveře od bytu, opře se o ně a zavře oči. Jak je to dlouho, co odtud chvatně odcházel na Vyšehrad? Den? Týden? Dva týdny? Pět hodin. Celá věčnost.
Jde si do koupelny opláchnout obličej a ruce. Jeho odraz v zrcadle vypadá pořád stejně.
Zvláštní.