Kořenářka

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

Ona vidí. Po matce to zdědila, a nic netuší, pomyslí si nakonec nešťastně.

Psáno na téma: Kopr