Kraj mezi třemi vrchy

Anděla polkne strach, natáhne se hlouběji ke kameni a zeptá se ho na radu. A kamenné srdce kraje odpoví.

„Nejsi jen služka, děvenko, máš svou sílu,“ řekne rázně kořenářčiným hlasem.
„Nejsi jen pastýřka, dítě, máš svou moc,“ zaduní stárkovým basem.
„Nejsi poslední chudák, máš svůj dar,“ zašeptá jako Stázi.
„Nejsi jako on,“ promluví chór mlynářských chasníků.

Myslivec udeří. Vůle narazí na vůli, úder na protiúder, zápraží pod nohama začíná žhnout, Stázina ruka se chvěje v Andělině dlani.

Z mlýnice se vyvalí temnota, zakrouží nad dvorem jak krkavčí hejno, než zacílí. Proniká i pod sevřená víčka, naplňuje děsem, pálí jako oheň, spoutává, sráží. Na kolenou se Anděla dotkne žuly zápraží a natáhne do sebe sílu kamene. Vstane, rozpaží a temné praporce se rozpadnou.

„To je vše, vzácný pane?“ zeptá se ochraptěle.

Myslivec vztekle zavrčí, maska milého mládence popraská, tvář zbledne a protáhne se do děsivého šklebu.

Zahnala ovce do ovčince, vykydala, seno nanosila, zametla dvůr. Teď stojí na zápraží a poslouchá, jak mlýn zpívá.

Ve vantrocích zní píseň pošpiněné vody.
V náhonu klape mlýnské kolo v kalném rytmu.
Ležák i běhoun vrzavě skřípou o hanbě a o temném mletí. Ozvěna rozhazuje tóny po celé lednici.
Zmučené hlasy hřídelí, moučníků, svorů, podvalů, kobylic, kladnic, moučnice i korčáku plní podvečer drásavou disharmonií.

Smutná a teskná hudba, koncert zla a zmaru.

Vprostřed dvora stojí dirigent, očima jako dva uhle vyhledá Andělu a vyzývavě se zašklebí.

„Ne,“ odpoví kořenářka, „vod vás todle nikdo nečeká, milostslečno. To jedovatý bejlí, co ste zasejt pomáhala, bude, bohužel, jiná plejt.“

Smutně se podívá na Andělu.

„Zešílelas?“ vzkřikne Stázi.
„Dyk je to dítě!“ vyskočí stárek.
„Teta, už jednou mě málem zabil,“ hlesne Anděla.

S půlnocí mlýn utichne. Na hambalkách je slyšet už jen šustění sena, kravské přežvykování, tiché zvonky ovcí, lehoučké kroky koček, praskání trámů.

Anděla tichoučce sleze dolů na dvůr, ve vratech stodoly se zaposlouchá. Nikde nikdo, jen noční pták přelétne tichem a zmizí. Anděla přeběhne dvůr, kliku domu stiskne pomaličku, aby nezaznělo ani zaskřípání.

Přeskočí vrzavý schod a zastaví se. Přešlapuje na bosých nohách, zavře oči a naslouchá. Dům vzdychá vzdálenými šepoty, nic víc slyšet není.