Za svítání

Stázi se nechala odvést pokorně, jako ovečka. U kořenářky se rozmluvila a bylo to, jako když se hráz protrhne a žene vodu prudce náhonem.

Kořenářka, Anděla i stárek, kterého babka jako člověka světem protřelého pozvala, poslouchali bez hlesnutí.

Svítá.

„Co budeme dělat?“ prolomí šedé ticho stárek.

„Na mě se nedívej,“ hlesne Stázi, „sám jsi z mlýna utekl, co chceš po mně? Abych se mu postavila? Bože dobrý, jen pohled stačí, nebo dotek, a jsem ztracená. Hořím a mrznu zároveň. Vím, jak jsem pochybila v svojí touze. Vím, čím jsem se provinila. Ale nebudu kvůli tomu se smrtí v kostky hrát.“

Psáno na téma: Sázka na smrt