Čarodějky

Jsou čtyři. Jako čtyři živly, čtyři světové strany. Každá z jedné strany rudé dečky s bíle natištěným pentagramem. Ale čaruje jen jedna z nich. Nicky, bohyně pomsty, temná a láskou zklamaná. Milan bude litovat, že ji nechal a začal chodit s Pavlou z áčka. A ona taky, děvka přebíračka. Bohyním se košem nedává.
Vše je připraveno, na rudé dečce v mihotavém světle čtyř čajových svíček leží visací zámek, jehla, bílá svíčka, nenačaté balení černých, zápalky a fotka Pavly Holubové na talířku.
Nicky bere nejprve visací zámek. Odemkne jej, přiblíží ke rtům a dvakrát zašeptá jména Milana a Pavly.
Carrie a Lucy ani nedýchají. Ellie je jen zticha a neruší kamarádku v soustředění. To stačí.
Nicky zamyká zámek, klíč schovává do šuplíku a se zámkem mizí ve tmě. Klapne dřevo o dřevo.
„Nikdy ten zámek neodemykej,“ řekne Ellie. „Zrušila bys kouzlo. Vrátil by se k ní.“
Rozchod Milana s Pavlou je zařízen, zbývá rozhořet ho láskou k Nicky a dát Pavle pořádnou lekci.
Nicky se vrátí do světla, posadí na zem a sáhne po svíčkách. „Bílou nebo černou?“ zeptá se tiše.
„Bílou. Černá je na černou magii.“
Nicky přikývne, propíchne knot jehlou a svíčku zapálí. Chvíli se soustředí. Musí se dostat do správného rozpoložení. Pak pronese: „Jehlo v plamenech, ohnivá jehlo! Roztrhej jeho myšlenky, ať se třese a naříká, dokud se ke mně jeho srdce nevrátí!“ Několikrát se zhluboka nadechne, než se odváží pohnout. Pak sfoukne svíčku a uklidí ji do krabice na čarodějnické potřeby.
Na řadě je fotka. Oválek s Pavlinou hlavou, vystřižený z třídní fotky. Nicky si ji přisune i s talířkem.
„Zapřísahám tě při Borabis, při Satanis a při Ďáblu, nechť Pavly Holubové srdce zákeřné jest zlomené. Zapřísahám tě při královně saracén a ve jménu pekla. Nechť tato fotka zpečetí její osud. Žádná láska, jen nenávist.“ Pak se nenávistně ušklíbne a dodá: „Nechť jí vypadají všechny vlasy a má ksicht samý bolák.“
Nicky škrtne zápalkou a hodí ji na fotku. Kolem zápalky fotka černá, ale nezačíná hořet. Nicky ji zvedne, škrtne znovu a podpálí na třech místech zespoda. Když se modravé plamínky přiblíží k její kůži, pustí.
Ellie se nadechuje. Než stihne cokoliv říct, ticho prořízne ostrý zvuk zvonku. Lucy sebou trhne a vylije na sebe čaj.
„Naši!“ vyjekne Nicky. „Jděte někdo rozsvítit, musíme to uklidit!“
Cvakne klika u dveří do bytu. Ellie ovane vítr. Vzápětí cosi proletí vzduchem a dopadne těsně vedle Carrie. Lucy rozsvítila. Carrie se sotva vyhne posteli, překročí vysypanou africkou fialku a rychle zavře okno. Pak se sehne pro květináč.
„Na kytku se vykašli, musíme sklidit tohle!“ křikne na ni Nicky a freneticky roluje dečku. Rodiče umějí bejt neskutečně mimo. Někteří naprosto nechápou, co je v životě důležitý. Hlavně ti Nickyini. Nicky se už párkrát pozastavila nad tím, jak můžou bejt z jedný rodiny.
Čarodějnické potřeby mizí v Ellině batohu. Nebezpečí je zažehnáno. Nicky rozlije zbytek čaje a konvici jde nenápadně vrátit do kuchyně.
„Asi jsme to neměly dělat,“ špitne vyděšeně Lucy.
Carrie se málem zadusí čajem. „Jako proč?“ protáhne.
„Spadl na tebe najednou květináč, nevšimla sis?“ odsekne Lucy podobným tónem. Tohle dělá málokdy, s Carrie jsou nejlepší kamarádky už od základky. „To bylo varování.“
„To byl průvan.“ Gratuluji k trapasu, holky, dodá Ellie pro sebe. „Kdybychom se tady pokoušely o černou magii, tak máme proč se lekat blbejch květináčů.“
„Dejte mi ty hrnky,“ vychrlí na ně Nicky, jakmile se objeví ve dveřích. Hned zase zmizí.
„Ta kráva se zblázní,“ uchichtne se Carrie. „Beztak ti na té svojí tvářičce zakládá, když na ni může balit kluky. Doufám, že se to povedlo.“
Ellie pokrčí rameny. „Uvidíme zítra.“
„Kdyby se to nepovedlo, pořád se můžem zeptat madame Margarethy,“ napadne Carrie.
„To je ta kartářka, co má u vás v paneláku pronajatou garsonku?“ ptá se Ellie.
„Ne v baráku, v naší ulici. A je to čarodějka. Vůbec jsem o ní nevěděla, řekla mi to až Ema z druháku. Její kámošce Renatě prý zachránila vztah. Týden byla rozhádaná s klukem a když byla u madame Margarethy, ještě ten večer jí zavolal a přijel za ní!“
„Tý jo, to zní super,“ Lucy je celá vyvalená, divže jí neupadla čelist.

„Hele, slyšely jste o Katce Zárubové z třeťáku?“ nadhodila Lucy po chvíli, když se objevila Nicky se sklenkami a dvoulitrovou lahví koly. „Prý se o víkendu nevrátila domů a od tý doby ji nikdo neviděl.“
„To je ta holka, co se nevrátila z diskotéky? Nebyla z hotelovky?“ zeptala se Ellie.
„Ne, z třeťáku u nás. Slyšela jsem, jak se o tom bavily učitelky. Prý zmizely už tři holky. Švestky si myslí, že tady řádí nějaký maniak.“
„No a co?“ zareagovala hned Nicky.
„Je to docela šílený,“ řekla Lucy. „Já Katku trochu znala. Na základce jsem chodila na výtvarku s její ségrou.“
„Prej kvůli tomu přijdou do školy benga, to jsem zase slyšela já,“ ozvala se Carrie.
„Mně je úplně jedno, že nějakou holku ze školy někdo zamordoval,“ uzavřela to Nicky. „Ale třeba se díky domu ulejeme z matiky.“
Ellie a Carrie se zasmály, ale Lucy se zatvářila zděšeně. Vždycky byla až moc citlivka.

Nicky se ráno probudila půl hodiny před budíkem. Celou noc nemohla dospat. Nevěřila by, že se někdy bude do té debilní školy opravdu těšit. Během ranní rutiny – rozčesání vlasů, tužidlo, rovná pěšinka, světlý make-up, modré stíny, černá tužka kolem očí – si přehrávala včerejší večer a až paranoidně hledala jakoukoli chybu. Vše bylo perfektní. Naprosto.
Na květen byl docela chlad. Nicky si přes stříbrolesklé tričko vzala riflovou bundu. Nějak to přeběhne. Musí vypadat sexy.
Ellie už čekala na rohu. „Tak co?“ zeptala se místo pozdravu.
„Byla jsem vzhůru každou hodinu.“ Tři týdny se marně snažila získat Milana zpátky. Konečně vše bude, jak má být!
Další čtyři bloky vůbec nevnímala, co jí Ellie říká. Carrie a Lucy čekaly na křižovatce. Carrie jako obvykle skvěle nalíčená, v džínové minisukni a na podpatcích. Lucy má na sobě rifle a tričko, chybí jí odvaha. Ahoj, holky.
Škola. Hurá dovnitř!
V šatnách bylo zase plno. Nicky skončila vedle Oleny Ševčukové. Skvělý začátek dne. Olena je šprtka a naprostá kráva. Je jí už osmnáct, sedí v zadní lavici a s nikým nemluví. Kdo by se taky bavil se zrzavou ukrajinskou pizdou, která ani neví, jak se má obléct?
Olena si svlékla svetr a s ním málem i přívěšek na stříbrném řetízku. Pentagram! Schovala ho pod tričko, jakmile si urovnala vlasy.
„Nicky! Nicky!“
„Co?“
Ellie je nesvá. Proč…?
A pak je uviděla. Ve vedlejší prázdné šatně. Opírají se o stěnu, špitají si a občas padne pusa.
To snad ne!
Něco musela udělat špatně. Něco se strašlivě pokazilo.

Na velkou přestávku se vykradly do křoví za rohem a Carrie vytáhla svou krabku, protože se sháněním cigár byla zrovna řada na ní. Lucy si nikdy nevzala. Časem už jí ani nenabízely. Ellie to nechutnalo, ale s cigaretou v ruce si připadala elegantně a dospěle.
„Třeba na to prostě nemám schopnosti,“ pronesla přepadlá Nicky. „Nebo jsem něco udělala špatně. Já nevím.“
Carrie si nechala krabku na klíně, vytáhla z batohu kosmetickou taštičku a natřela si na víčka další vrstvu modrých stínů, protože už se jí zase slily do čárky.
„Třeba se to musí udělat vícekrát,“ napadlo Lucy.
„Ne, tohle stačí jednou,“ řekla Ellie.
„Krucinál,“ zamumlala Carrie. „Nemáte někdo řasenku? Nějak se mi slepila.“
Lucy se koukla do postranní kapsy batohu. „Jo, ale je hnědá.“
„Já mám černou,“ zahlásila vítězoslavně Nicky. Carrie si ji půjčila od ní. Modrá to není, ale pořád lepší než hnědá.
„Prý budou barevné řasenky v příštím Bravu,“ řekla Lucy. „Asi zkusím zelenou.“
„Zelená a hnědá je pro šprtky. Měla bys zkusit černou. Až půjdeme zase do drogerky, musíme ti vybrat pořádnej make-up.“ Carrie zanadávala, protože si řasenkou udělala mazanec ve vlasech. „A taky pořádnou barvu na vlasy. Melír má dneska každá. Nechceš jít příště se mnou na blond?“
„Mně to asi nebude slušet.“
„A třeba mahagon? Ten jak měla Nicky, než přešla na černou.“
„Já nevím… doma by byl kravál…“
Ellie si přehodila nohu přes nohu a zabodla pohled do keře za lavičkou. Barvení vlasů ji nikdy nezajímalo. Příroda jí nadělila vlnité tmavé kadeře a spousta holek jí je záviděla, zatímco Eliška by dala nevímco za to, kdyby se jí narovnaly. Pak si jednou nechala u kadeřnice vyžehlit vlasy a zjistila, že jí to vůbec nesluší.
„Tak to je super, půjdeme hromadně,“ chytila se toho Carrie. „Nicky, pojď taky, aspoň přijdeš na jiný myšlenky. Měla by sis sehnat pořádný rifle, tyhle byly in někdy loni v létě.“
„Hm,“ přikývla Nicky nepřítomně. „Holky, víte o tom, že Ševčuková nosí pentagram?“
„Cože?“ Lucy na ni nepokrytě vyvalila oči. „Nikdy jsem si toho nevšimla!“
„Třeba je novej,“ řekla Nicky. Náladu měla vážně pod psa. Doufala, že se po tom ranním šoku aspoň uleje z matiky, ale švestky ve škole vůbec nebyly. Asi se jim nechtělo vstávat.
„Třeba našla nové vetešnictví.“
„Těžko, Carrie. Tohle nekoupíš někde na trhu,“ řekla Ellie.
„Odchytím ji po škole. Bude ráda, že se s ní vůbec bavíme,“ uzavřela to Carrie a típla cigáro. Za dvě minuty zvoní.

Odchytit Olenu bylo poměrně jednoduché. Nedala se přehlédnout. Vždycky vypadala děsně a měla zrzavé vlasy. Dneska na sobě měla nevkusnou osmidílnou sukni z černého manšestru, děrovanej bílej svetr a boty s naprosto out úzkými podpatky. Kdyby si aspoň pod ten svetr vzala černou sexy podprsenku a ne tílko.
„Ahoj,“ řekla Carrie, když ji dohnala před školou.
Olena bez zájmu opětovala pozdrav a přidala do kroku.
„Jdeš na tramvaj?“
„Ano.“
„Já taky,“ řekla Carrie a připadala si jako naprostý trotl.
Zadní vagón byl až na dvě babky prázdný, takže se Carrie mohla posadit na sedačku před Olenou. „Kam vlastně jedeš?“ zeptala se.
„Na Můstek za mamkou. Jdeme do města.“
Carrie si oddechla. Tohle bude jednoduchý. Cokoliv je zajímavější než nákupy s mutr. „Tvoje mamka dělá prodavačku na Václaváku?“
Olena se na ni podívala jako na idiota. „Ne, mamka dělá v bance.“
„Aha, promiň.“ Carrie začala šeptat, ačkoliv ty báby vpředu jsou beztak hluché jak pařez. „Víš, myslela jsem, že bys mohla pomoct Nicky.“
„Co potřebujete?“ zeptala se Olena stejně potichu.
Tramvaj zastavila na další stanici. Nepřistoupil nikdo. Naštěstí.
„Napadlo mě, že víš něco o magii,“ zašeptala Carrie.
Olena sebou trhla leknutím. „Kdes na to přišla?“ vyhrkla.
„Nosíš pentagram.“
„Aha.“ Olena sevřela kabelu oběma rukama a začala se divně ošívat a rozhlížet na všechny strany. „Poslyš, já jí nemůžu pomoct, ale třeba najdu někoho, kdo jí pomůže. Co se stalo?“
„Potřebovaly bychom pomoct s kouzlem. Nicky chce zpátky svého kluka.“
Olena se kdovíproč podívala z okna a zacukaly jí koutky. „Aha, už chápu. Jak to kouzlo vypadá?“ zeptala se zvědavě.
„Před pár týdny bylo v Bravu.“
Místo odpovědi se dočkala naprosto tupého pohledu. Že by na Ukrajině neměli Bravo Girl?
„Koukaly jsme na to s holkama před tělákem.“
„To vám nikdy nebude fungovat,“ řekla Olena s úsměvem.
Carrie se přistihla, že skoro nedýchá. „Cože?“ hlesla.
Olena zvedla oči ke stropu. „To jsou pouťová kouzla, žádná skutečná magie.“
„Jak podle tebe vypadá skutečná magie?“ zeptala se Carrie podrážděně.
„Je nebezpečná.“
„Co je na tom nebezpečného?“ namítla Nicky. „Chceme jen napravit, co se stalo Nicky.“
„Černou magií?“
„To není černá magie,“ namítla Carrie.
„Nicky chce přebrat kluka jiné holce,“ pronesla Olena, jako kdyby na tom něco nechápala. „A ty myslíš, že to není černá magie?“
Carrie nevěřila vlastním uším. Pizda, co je totálně mimo, si dovoluje ji poučovat, co má a co nemá dělat? Donutila se zachovat chladnou hlavu i tón. „To je něco jiného! Nicky Milana miluje! Pavla je kráva a nezaslouží si ho! Není to spravedlivé!“
„Nemůžeš jen tak zasáhnout do cizí hlavy,“ pronesla Olena důrazně. „To je černá magie. Pusťte do z hlavy. Řekni Nicky, aby pustila toho kluka z hlavy. Jestli jí dal košem, nestojí za to.“

„Možná má pravdu,“ řekla Lucy, když ten večer seděly u zmrzliny. „Co když je to nebezpečné?“
„Blbost,“ odsekla Nicky. „Spíš vůbec čarovat neumí.“
„Tvářila se, že jo. Můžem ji vzít s náma nakupovat,“ navrhla Carrie. „Třeba si to srovná v palici a přestane být tak neochotná.“
Nicky zavrtěla hlavou. „Ani omylem. Ještě všechno vyslepičí Pavle. Měly jsme jít rovnou za madame Margarethou.“

Garsonka madame Margarethy má čtyři krát pět metrů. Stůl metr krát metr s červeným ubrusem dlouhým až na zem, dvě křesla a pohovka se sametovými přehozy. Na stěnách se rýsují nějaké obrazy a další tvary, které Ellie nedokáže rozeznat, protože tonou ve tmě. Ve světle jediné svíčky sotva vidí jedna druhou, křišťálovou kouli a balíček tarotových karet na stolku. Samotná věštkyně je nakrátko ostříhaná, snad padesátiletá blondýna s tenkou bledou kůží. Na sobě má halenku z rudého sametu, širokou černou sukni a ve vlasech černou čelenku.
Minulost, přítomnost, budoucnost. Tři karty. Carrie jim domluvila výklad karet. Prozatím.
„Vrátí se ke mně? Začne se mnou chodit?“ zeptá se Nicky netrpělivě, když věštkyně tiše hledí na karty a napětí by se dalo krájet.
Madame Margaretha se zakaboní. „Je mi to líto. Nejbližší budoucnost pro tebe nebude lehká. Miluje jinou.“
„Takže není žádná naděje, že budu šťastná?“
„Renata vás hodně vychvalovala,“ ozve se Ellie. Doteď jen mlčela a pozorovala. „Prý jste jí zachránila vztah.“
„Ano.“ Karty si pod rukama věštkyně mění místa, precizně se rovnají do balíčku a mizí v černém pouzdře. „Jak je to dlouho, co jste se rozešli?“
Nicky zaváhá. „Tři týdny. My spolu ani pořádně nezačali chodit. Nevšímal si mě a pak mi ho přebrala ta druhá.“
Věštkyně ji dlouze pozoruje. „Ach tak.“ Zvláštní úsměv. „Co jsi ochotná udělat, abys ho dostala zpátky?“
„Cokoliv.“ Bez váhání. „Už jsem se ji pokoušela očarovat, ale nefungovalo mi to.“
„I tudy vede dobrá cesta.“ Stále ten úsměv. „Přimět ho, aby ji opustil. Pak ho získáš i bez kouzel. Ženský šarm dokáže hodně. Chceš, abych ti pomohla ji očarovat?“
„Ano.“
Madame Margaretha vstane a otevře skříňku v koutě. „Máš s sebou něco, co k ní patří?“ zeptá se přes rameno.
„Vlasy.“ Nicky je Pavle sesbírala ze svetru ve frontě na oběd.
Madame Margaretha přinese stříbrný tác, karafu se zelenou tekutinou, malou skleněnou lahvičku a staře vyhlížející nůž. Z krabičky vytáhne jeden vlas, položí jej na stůl a krabičku odloží bokem. Lahvičku a nůž podá Nicky. „Potřebuji k tomu tvoji krev.“
Nicky se nechápavě podívá na nůž ve své ruce. „Prosím?“
„Krev,“ opakuje madame Margaretha. „Krev je láska a nenávist. Chceš ji ranit svou nenávistí a získat zpátky svou lásku, ne?“
„Ano, ale nemůžeme rozbít jejich vztah kouzlem?“ zeptá se ještě Nicky a potěžká nůž v ruce.
„To právě děláme.“
„Aha,“ hlesne Nicky. Zatne zuby, píchne se hrotem do prstu a vytlačí pár kapek krve do lahvičky.
Madame Margaretha vezme sklenici, vloží do ní vlas, ukápne kapku krve a přilije zelenou tekutinu z karafy. Zatřepe skleničkou a podá ji Nicky. „Teď řekni nahlas a s nenávistí, co jí přeješ.“

„Viděla jsem ji!“ vyhrkla Lucy, jakmile za nimi zapadly dveře dívčích záchodků. „Má hromadu make-upu a šátek na hlavě!“
„Takže to funguje,“ zajásala Nicky s očima navrch hlavy. „Stačí počkat a bude volný!“
„Hm,“ zamumlala Carrie, která se zrovna snažila neupatlat řasenkou. „Mutr bude zase vyvádět kvůli tý další kouli z angliny. Už mi lezou odrosty, ach jo…“
„Vanda tě nenechala opisovat?“ zeptala se Ellie.
„Ne. Prej že jsem kamarádka jenom před písemkami a že vedle ní bude sedět ta dolejzačka Jana.“
„Tak zajdi za madame Margarethou,“ nadhodila Nicky. „Stejně tam dneska jdeme kvůli Lucy a jejím uhrům.“
Lucy zrudla a Carrie vztekle schovala řasenku.
„Nebo si můžeš obarvit vlasy na ten mahagon,“ řekla rychle Ellie. „Nepůjde to tak vidět a bude ti to slušet.“
„Přes melír?“ namítla Lucy. „Kdoví, co to udělá.“
„To máš pravdu,“ přisvědčila Nicky. „Lepší mít nudnej melír než vypadat jako Olena.“
„Tak já ti dneska dobarvím ten melír,“ kapitulovala Carrie. „Stejně musím odbarvit odrosty, než si toho kluci všimnou.“
„Víte, kde byla Olena o volné hodině?“ změnila Lucy téma. „Seděla s Pavlou na počítačích. Co když jí něco vyžvanila?“
„No a?“ zazubila se spokojeně Nicky. „Kdo jí bude věřit?“

Druhý den Vanda nepřišla do školy.
„Kdo chybí?“
„Vanda Zahrádková,“ hlásila Jana z druhé lavice za prázdným místem.
„Přijde?“
„Nepřijde,“ řekla místo Jany Carrie. „Leží v nemocnici se slepákem.“
Jana na ni vyvalila oči. Carrie jí poslala spokojený úsměv. Teď všichni uvidíte, co v nás je, pomyslela si.

Další den na dvě věci. Milan bude dávat Pavle přednost, i kdyby byla holohlavá a olezlá fialovými fleky. Co má ona, co Nicky ne? Neumí se pořádně namalovat a má trapně hnědý vlasy. Vždyť ani není hezká.
Nicky sklapla zrcátko a podívala se na hodinky. Do konce volné hodiny stihne ještě jedno cigáro. Ne že by to pomohlo.
„Zajdeme dneska k nám?“ navrhla Ellie.
„Jdu s Honzou do kina,“ vysoukala ze sebe Lucy a uši jí zrudly. Život se teď nádherně zjednodušil. Všem až na Nicky.
„Tak si to užij,“ zavrčela Nicky. „Mě Milan nepozval nikam.“
„Třeba to kouzlo už odeznělo,“ ozvala se Carrie. „Nebo bys měla zkusit něco silnějšího.“
„Madame Margaretha neříkala, že by to mělo fungovat jen pár dní,“ odsekla Ellie. Jednou dvakrát do týdne měla chuť Carrie nakopnout. Jako třeba teď.
„Ty boláky už nemá a na záchodech Ševčukové říkala, že je strašně ráda, že už jí konečně přestaly padat vlasy.“
„Nechte toho!“ vylítla Nicky. „Carrie má pravdu, asi to nestačilo.“

Nicky nečekala, že ji madame Margaretha rovnou pozve dál. Prý má teď hodinu volno. Radost se po chvíli změnila v podivné rozechvění. Tolik možností na dosah! Lucy se moc upejpá a pořád maluje čerty na zeď. Ellie snad ani žádná kouzla nepotřebuje, pokud se nepočítá ta vodička proti akné. Můžou dát za vyučenou komukoliv, kdo jim hází klacky pod nohy a ničí životy. Pavla bude jednou litovat, že dělala oči na kluka, kterého miluje Nicky. Před trestem ji nic nezachrání.
„To kouzlo nemohlo pominout,“ řekla madame Margaretha a zavrtěla hlavou. „Někdo je musel zrušit.“
„To není možný,“ vyhrkla Nicky bez rozmyslu. „Chci to zkusit znovu. Něco silnějšího než posledně. Chci je rozdělit.“
„Ano,“ kývla madame Margaretha a vytáhla ze skříně krabičku od cigaret s Pavlinými vlasy. „Cítím tvé odhodlání. Máš silnou vůli a odvahu. Tentokrát se to určitě povede.“

Druhý den ráno čekala Carrie na křižovatce sama. „Myslím, že se hodila marod,“ pokrčila rameny a přidala se k Nicky a Ellie. „Dneska píšem z němčiny.“
„Lucy přece nikdy nezatahovala,“ prohodila Ellie.
„To máš pravdu. Mutr by ji přerazila. Asi je fakt marod.“
Nicky poslouchala jejich rozhovor a nezapojovala se do něj. Nedokázala se soustředit. Milan konečně dá té krávě kopačky a pochopí, jak byl blbý. Už brzy!
Jakmile překročily práh školy, začala se Nicky rozhlížet po Milanovi. Našla ho, když se podívala do šatny áčka. Seděl tam s asi deseti dalšími lidmi a všichni mlčeli. Bylo to velmi nepřirozené, zděšené ticho. Hrobové ticho.
Nicky se musela chytit dveřního rámu.

„Tohle nebylo v plánu.“
Nicky přišla sama. Zdrhla po třetí hodině ze školy a bušila na dveře, dokud jí madame Margaretha neotevřela.
Závěsy jsou roztažené. V bytě probíhá úklid a příprava správné atmosféry. Čarodějka v denním světle vypadá úplně jinak než potmě. Není tak bledá a tajemná a neusmívá se.
„O čem to mluvíš?“ ptá se.
„Pavla,“ vyhrkne Nicky. Ještě pořád je zadýchaná. „Ta holka, kterou jsme včera proklínaly. Je mrtvá.“
Madame Margaretha otevře okna a teprve pak se podívá na Nicky. „My ji neproklely. Tys ji proklela.“
„Ale já nechtěla –“
„Opravdu jsi nechtěla?“ zeptá se čarodějka příkře a probodne ji pohledem.
„Já…“ Nicky zaváhá. Kolikrát přála Pavle smrt?
„To ty sis přála, aby zemřela.“ Hlas čarodějky je jako vytesaný z ledu. Otáčí se zpátky k oknu a založí si ruce. „Je to v tobě. Jsi odhodlaná i zabít, abys dosáhla svého.“
Nicky se zastaví až venku. Opře se o kandelábr a chvíli lapá po dechu. Tohle je špatně. Špatně, špatně, všechno špatně.

„Co teď budeme dělat?“
„Nevíme, co se stalo,“ připomněla pragmaticky Ellie.
„Poslala jsem Vandu na operaci slepáka. Můžu bejt ráda, že je v pořádku. Jsem fakt blbá,“ řekla Carrie. První rozumná věc, co z ní dneska vypadla.
Všechny tři se otřesou, když kolem prosviští siréna. Hasiči.
„Do prdele,“ vydechla Nicky a nepřítomně si namotala na prst jeden černý pramen vlasů. „Ale nikdo to neví, že?“
Carrie po ní nechápavě střelila pohledem. „Co tím jako myslíš?“
„Nikdo to neví,“ zopakovala jí Nicky. „Jen my a madame Margaretha.“
Nicky byla na dlouho poslední, kdo promluvil.

To nejhorší na ně teprve čeká. Ellie zaslechla, že Pavlinu smrt vyšetřují policajti. Doufala, že nepřijdou do školy.
Doufala marně.
Přišlo to hned první hodinu v podobě vysokého zrzka s milým úsměvem. Nevypadá jako otravná švestka a je oblečený normálně, džíny, triko a rozepnutá mikina. Představil se jako Jeremiáš Ditrich, napsal na tabuli telefonní číslo a mluvil o tom, že Pavla v téhle třídě znala spoustu lidí a že důležité může být cokoliv, co o ní vědí. S kým se přátelila, kam chodila. Všechno.
„Pokud si na cokoliv vzpomenete, zavolejte na toto číslo nebo bez obav oslovte mě nebo mé kolegy tady ve škole.“
Ellie zaslechne cvaknutí odněkud ze zadní lavice. Kradmo se ohlédne. Olena zrovna schovává propisku zpátky do penálu.

„Lucyini rodiče včera volali našim,“ vysype ze sebe Carrie, jakmile zavře dveře prázdné třídy.
„Co říkali?“
Carrie si otře oči. Řasenku má rozmazanou. Je jí to jedno. „Předevčírem večer prý nepřišla domů. Mysleli si, že spí u nás a zase zapomněla zavolat.“
„To bylo tehdy, když…“ Nicky se kousne do rtu. Nechce to ani vyslovit.
„Blbost,“ odsekne Carrie. „Možná se jí udělalo špatně a je někde v nemocnici.“
„Zajdeme za madame Margarethou,“ řekne Nicky. „Pomůže nám.“
„Nechce se mi k ní chodit,“ ozve se Ellie. „Nemám z ní dobrý pocit.“
„Za kým chceš jít? Za těmi policajty?“ vyjede Nicky. Začíná se dostávat do staré formy.
„Za Olenou.“
„Co ta ví?“ zavrčí Carrie.
„Varovala nás a měla pravdu, jsme v průseru.“
„Máš pravdu,“ uzná Carrie.
„Ani omylem,“ prohlásí Nicky. „Nemám chuť na sebe zbytečně upozorňovat. Ještě by nás napráskala policajtům.“
Carrie se na ni nevěřícně podívá. „To je ti úplně jedno, že se Lucy něco stalo?“
„Nechte toho,“ okřikne je Ellie. Obě se leknou. Ellie málokdy zvýší hlas. „Lucy hledají benga, budou se nás určitě ptát, kdy jsme ji viděly naposledy. Promluvím s Olenou. Třeba ví, co máme dělat. I kdyby nevěděla, nepráskne nás, když bude vědět, jak to bylo.“
„Souhlas,“ hlesne Carrie.
„Ty si fakt myslíš, že máme na vybranou?“ ušklíbne se Nicky. „Madame Margaretha ví všechno. Kdyby chtěla, dávno by nás udala.“

Olena si sáhne na hruď. Už asi popáté. Nemá pentagram. Její nervy by nejraději vyšplhaly na strop, schovaly se za lustr a předstíraly, že vůbec neexistujou.
Ditricha nenašla ani u automatu na chlazené nápoje. Jde se podívat k hlavnímu vchodu. Na vrátnici kromě vrátné nikdo. Venku za prosklenými dveřmi stojí dvojice lidí v černém. Žena se zlatavým drdolem a tmavovlasý muž s černobílým šátkem kolem krku. Ditrich nikde.
Olena přijde blíž. Muž si zrovna zapaluje. Sirkami, ne zapalovačem. Jednou rukou přikrývá plamínek. Vítr si pohazuje s jeho vlasy a cípem šátku. Olena přejede pohledem hranu jeho obličeje, ramena a záda rýsující se pod látkou kabátu. Něco na něm ji přitahuje a děsí zároveň.
Muž se znenadání otočí a pohlédne přímo na Olenu. Je mu kolem čtyřiceti. Má hezké tmavé oči a souměrnou tvář. Pár jemných vrásek. Pár pramínků vlasů spadlých do čela. Olena strne. Polévá ji horko a začínají se jí třást ruce, a ne, nemůže za to ten jeho uhrančivý pohled.
O chvíli později klesne na lavičku v šatně a zahledí se na svoji kabelu s pocitem, že ji vidí poprvé v životě. Před chvílí se svět rozdvojil. Jedna půlka je pořád důvěrně známá. V té druhé zahlédla možnost, že všechno je úplně jinak.
Co čekala? Žije ve městě, které doslova srší magií.
Zhluboka vydechne, vstane a vydá se zpátky do třídy. Vezme to oklikou, aby nemusela projít kolem vrátnice.

Je to poprvé, co spolu Ellie a Nicky opravdu dělají domácí úkoly. Nechtějí mluvit o tom všem, co možná způsobily. A tak mluví jen o matice a vyhýbají se jedna druhé pohledem.
Telefon zazvoní nečekaně v půl páté. Nicky vyskočí z postele a běží do obýváku. Vrátí se asi za dvě minuty a zůstane stát ve dveřích.
„To byla Carrie. N-nenašla ji ani policie,“ vyhrkne. „Prý před chvílí volali a mluvili o těch holkách, co nedávno zmizely. Že to možná souvisí.“ Dopotácí se k posteli a svalí na svůj sešit. „Musíme okamžitě za madame Margarethou.“
„Ne,“ řekne důrazně Ellie a Nicky se zatváří překvapeně. „Já jdu za Olenou.“
„Proč?“
„Chci jít radši za ní,“ trvá na svém Ellie.
„Tak dobře. Já dojdu za madame Margarethou.“

Madame Margaretha vyprovodila zákaznici a nechala Nicky čekat ještě asi čtvrt hodiny. Dívka přecházela po chodbě, občas kopla do stěny a tiše nadávala. Je to vážná věc. Ale madame Margaretha si může dovolit nechat ji čekat. Má ji pěkně v hrsti. Má je všechny v hrsti.
„Děje se něco?“ zeptala se madame Margaretha, když konečně pustila Nicky dovnitř.
„Lucy. Moje kamarádka. Předevčírem zmizela.“
„Pojď dál.“
Nicky klesla do křesla. Sotva viděla na čarodějku přes sedmiramenný svícen na stole.
„Hledají ji policajti. Prý tady řádí nějaký maniak, už zmizelo několik holek. Včera byli policajti u nás ve třídě kvůli Pavle. Já už nevím, jak dál.“ Měla co dělat, aby se nerozbrečela.
Madame Margaretha jí podala karty. „Podíváme se na to postupně. Zamíchej ty karty a dej mi je. Řekni mi to popořadě. Vyslýchali vás policajti?“
„Ne.“ Nicky zavrtěla hlavou. „Přišel k nám do třídy takový zrzavý chlap – bylo jich víc, ale tenhle šel k nám – a říkal, že je zvláštní vyšetřovatel. Psal na tabuli číslo, kam zavolat, kdybychom něco věděli.“
„Zvláštní vyšetřovatel? Jak se jmenoval?“
„Ditrich nebo tak nějak.“
Čarodějka se zavrtěla, jako kdyby na ni přeskočila Nickyina nervozita. „Zatraceně!“ vykřikla najednou a praštila kartami o stůl. „Poslyš, tohle je vážné. Jdou po vás vyšehradští. Je to zvláštní oddělení, vyšetřují magické zločiny.“
Nicky se sevřel žaludek. „Já nevěděla…“
„Jak se jmenovali ti ostatní?“přerušila ji madame Margaretha.
„Nevím. Držela jsem se od nich co nejdál.“
„To jsi udělala dobře,“ kývla madame Margaretha. „Když se vyhneš očnímu kontaktu, ztěžuješ jim čtení myšlenek.“
Nicky ztuhla.
„Teď se soustřeď,“ přikázala jí madame Margaretha. „Byla s nimi ženská jménem Millerová? Vysoká, tmavě blond vlasy?“
„Já nevím,“ zakvílela Nicky.
„Nebo takový zvláštní chlap? Toho bys nepřehlédla,“ pokračovala madame Margaretha a podívala se zpříma na Nicky. „Je dost nápadný, tmavovlasý, kolem čtyřiceti. Hodně tmavé oči. Je to hezký chlap, ale nesmíš se nechat zmást. Může tě zabít myšlenkou. Viděla jsi ho?“
Nicky si uvědomí, že někdo takový mluvil na chodbě s Pavlinou třídní. Nicky se otřese. Možná má teď v patách čaroděje, ze kterého má vítr i madame Margaretha.
„Jen jsem kolem něj prošla. Co teď? Nemůžete nic udělat?“
„Můžu,“ odpověděla madame Margaretha ledově. „Kdo všechno ví, že ke mně chodíte?“
„Nikdo,“ hlesla Nicky. Nemůžou na nás přijít! „Možná jedna spolužačka.“
„Jak se jmenuje?“
„Olena Ševčuková.“
„Tu neznám. Co ví?“
„Žádaly jsme ji o pomoc, když jsme chtěly očarovat Pavlu. Byla neochotná, ale asi ví něco o kouzlech. Myslím, že zrušila naše kouzlo proti Pavle.“
„Zrušila kletbu?“ zamumlala madame Margaretha. „To není možné. Kdyby to uměla, nebude chodit na obyčejnou střední. Musela jí dát nějaký magický předmět na ochranu, kámen nebo amulet. Neměla Pavla u sebe něco nového?“
„Já nevím.“
„Kde je Olena teď?“
„Doma. Ellie jela za ní.“
„Nemáš něco z ní? Stačil by vlas.“
Nicky přeběhl mráz po zádech. „To ne,“ zaprotestovala. „Já ani nic nemám.“
„Může kdykoliv zavolat na Vyšehrad. Nemáme na vybranou.“
Madame Margaretha schovala karty do skříně a začala se přehrabovat v policích a krabičkách. „Musíme jednat hned,“ řekla. Když se obrátila, držela v ruce pramen černých vlasů.

Olena Ševčuková sundala ze sporáku skleněnou konvici, položila ji na utěrku a ponořila dovnitř čajítko. Mohla by jít Elišce Stejskalové naproti, aby neztrácela čas hledáním správného vchodu. Nakonec zvítězila chuť nechat ji vydusit.
Ukrajinská a česká základní škola jsou nebe a dudy. Když Olena loni končila základku v Oděse, měla znalosti na úrovni české maturity. Nejradši by nastoupila do třetího ročníku gymnázia, ale do Prahy se s mamkou stěhovaly narychlo loni v létě a nakonec byla ráda, že může jít do prváku na střední zdravotnickou školu. Třída se během prváku rozpadla na skupinky o různém stupni vzájemné nevraživosti. Eliška ze začátku vypadala jak rozumná holka. Pak se skamarádila s Nikolou, Karolínou a Lucií, začaly se bavit pouze mezi sebou a komolit si jména. Olena si s nimi několik měsíců sotva vyměnila pozdrav. Během roku si vyřídila přestup na gymnázium a ztratila zájem hledat si v téhle třídě kamarádky.
Pak ji znenadání oslovila Karolína. Pro Olenu to nebylo příjemné překvapení. Magie byla to poslední, o čem se chtěla bavit. Měla příbuzné čaroděje, ale sama nezdědila ani špetku nadání a od magie se držela do nejdál.
Dokud magie přišla za ní v podobě osobní kletby Pavly Holubové z paralelky. Bylo to jednoduché kouzlo, které na počkání zruší jakýkoli čaroděj, ale Pavla žádné neznala a netušila, kde je hledat. Olena jí zatím půjčila pentagram. Než stihla něco vymyslet, byla Pavla po smrti a do školy přišli lidé ze zvláštního oddělení kriminálky. Zapsala si jejich číslo, ale nezavolala jim. Nevěděla nic. Dříve nebo později přijdou sami. Museli u Pavly najít Olenin pentagram.
Zachvěla se a prudce vyklopila čajové lístky z čajítka. Nejvyšší čas prolomit osamělost a jen tak prokecat odpoledne nad jasmínovým čajem. Vysvětlovat zákony magie naivní dívce je lepší, než čekat na čaroděje ze zvláštního oddělení. Třeba toho s uhrančivýma očima.
Někdo zazvonil u bytu a Olena se málem polila čajem.
Eliška musela projít přes vchodové dveře. Někdo z domu zase nechal otevřeno.
„Pojď dál,“ řekla Olena, podala Elišce z kuchyňské linky dva šálky na čaj a vzala konvici. „Piješ jasmín? Kdyžtak ti uvařím něco jiného.“
Eliška přikývla, ale zjevně vůbec nevěděla, na co odpovídá. „Slyšela jsi o těch dvou holkách, co se ztratily? Katka z třeťáku a ta holka z hotelovky. Lucy zmizela taky. Ten večer, co jsme zabily Pavlu,“ vychrlila ze sebe, když si sedla.
Olena se možná ještě nedokázala vyjadřovat ve složitějších větách, ale česky rozuměla výborně. Přesto si musela Elišku požádat, aby jí to celé zopakovala. Ani napodruhé to nedávalo smysl. Vstala a vytáhla z likérky misku a sušenky, aby získala čas na vymýšlení vhodné odpovědi.
„Vy jste Pavlu nezabily, to je hloupost,“ řekla pak.
„Cože?“ Eliška na ni nechápavě vyvalila oči. „Vždyť to víš! Ty vlasy jí nezačaly padat samy od sebe!“
„Někdo ji proklel, ale vy jste to nebyly,“ řekla Olena trpělivě. „Takhle to nefunguje. Vy nemůžete nikoho proklít. Nemáte magické nadání.“
„Ne, nemáš pravdu.“ Eliška horečně zavrtěla hlavou. „Já to viděla. Nicky ji proklela, aby jí vypadaly vlasy a aby měla vyrážku na obličeji. Hned druhý den ji měla. Jenže Milan ji kvůli tomu nenechal a někdo to kouzlo zrušil. Takže Nicky chtěla něco silnějšího. Chtěla ji jen poslat do nemocnice, ne zabít.“
„První kletbu odrazil můj ochranný amulet,“ řekla Olena. „Na druhou už nestačil.“
„Když ty umíš kletbu zrušit, proč by ji nemohla Nicky vytvořit?“ prohlásila Eliška.
„Já ji nezrušila. Neumím čarovat a Nicky taky ne.“
„Jde to.“ Eliška chytila šálek oběma rukama, protože se jí třásly. „Pomáhala nám čarodějka. Madame Margaretha. Naučila nás to.“
„Jak vám pomáhala?“
Eliška jí to řekla.
Olena v první chvíli nevěřila vlastním uším. Tohle nejsou směšná kouzla z Brava. Tohle je vážné. Sakra vážné.
„Děláš si srandu,“ hlesla.
„Myslíš, že mám teď náladu na vtipy?“
Co to před chvílí říkala o Lucii?
„Kurva!“ zaječela Olena, vyskočila z křesla a šla hledat cokoliv, co píše.
Vlasy a krev patří k člověku. Není radno je dávat do rukou čarodějnici, kterou neznáte a která je kdovíproč ochotná pomáhat vám proklínat nepřátele. Bůhví, o co té madame Margaretě doopravdy jde.
„Odkud jsi jí dávala krev?“
Eliška si vyhrnula levý rukáv. Drobná jizvička. „Proč to chceš vědět?“
„Vysvětlím ti to pak.“ Olena namalovala kolem jizvičky kruh a do něj dvě na sebe kolmé čáry. Keltský kříž. „Doufám, že tohle stačí. Zvedni si vlasy, ten druhý musíš mít na krku.“ Kruh, dva tahy. „Zahrála na vás divadlo a pak skutečně čarovala, když jste byly pryč. Šlo jí o vaše vlasy a krev. Nemám tušení, na co je potřebuje.“
Lucie zmizela a ty ostatní dvě z jejich party jsou kdovíkde. Číslo na zvláštní oddělení má v peněžence. Za minutu je bude mít na drátě. Snad už není pozdě.
Zazvonění jí vyrazilo propisku z ruky. I Eliška sebou polekaně škubla. Je to jen zvonek na dveřích od bytu. Mamka asi skončila v práci dřív.
Olena přišla ke dveřím, ale neodemkla a nechala zacvaknutý řetízek. „Kdo je tam?“
„Nicky ze školy. Je tam ještě Ellie? Potřebuji s ní mluvit.“
„Jsem tady,“ ozvala se z obýváku Eliška. „Co se děje?“
„Pusťte mě dovnitř. Máme problém. Sakra velký.“
„To máte,“ řekla Olena a odemkla dveře.
Nikola prošla kolem ní a začala si zouvat boty. Oleně přeběhl mráz po zádech. Jako pocit jako dnes ve škole, když se na ni skrz prosklené dveře díval mág s uhrančivýma očima. Dotek magie. Nikola nemá žádné magické nadání. Ta magie je na ní. Ne v ní.
„Jdou po nás policajti,“ odpověděla Nikola. „Právě mně to řekla madame Margaretha. Ten zrzavej policajt byl ze zvláštního oddělení, vyšetřují magické vraždy. Byli tam ještě dva další. Mluvily jste s některým z nich?“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Eliška.
„Na to teď není čas,“ zarazila je Olena. „Pak vám všechno vysvětlím.“ Vzala lístek s číslem na zvláštní oddělení a propisku.
Nikola otevřela batoh a střelila očima po Oleně. Ty oči nejsou její.
„Eliško, nemáš s sebou tužku na oči?“ vypravila ze sebe Olena.
„Mám, proč?“
Olena si ukázala za ucho, na místo, kam Elišce před chvílí kreslila keltský kříž. Eliška přikývla a odešla do obýváku. Nikola se otočila zády k Oleně a cosi hledala v batohu. Olena rychle vytáhla ze skříňky řešení pro případ krajní nouze. Zkontrolovala zásobník. Nabitá. Možná ji bude muset použít. Sakra, sakra.
Nikola nechala batoh ležet a šla za Eliškou do obýváku. V ruce se jí zableskl nůž.
Eliška seděla v křesle se šálkem čaje v ruce. Nikola si stoupla vedle. Eliška ani nezvedla hlavu. Nemá důvod. Olena se nadechne. Musí se uklidnit.
„Nechceš se posadit?“ vybídla Nikolu. Jestli jí teď povolí nervy, jsou všechny tři v háji.
Nikola má stále ruku schovanou za zády. „Ty to víš, že?“ zeptá se. „Že jsme proklely Pavlu.“
„Ne,“ řekla Olena důrazně. Už je u gauče. Nesedat si. „Vy byste to nedokázaly.“
„Jak tohle můžeš vědět?“ pronesla Eliška smířlivě. „Je to pravda? O těch zvláštních policajtech?“
Olena přikývla. „Vy jste nic neudělaly,“ vypravila ze sebe. „Nemáte magické nadání. Od policajtů vám nic nehrozí. Od madame Margarethy ano. Musíme je hned zavolat.“
„Na tohle ti kašlu,“ odsekla Nikola. „Chceš, aby nikdo nepodezíral tebe, že?“
„Eliško, musíš je zavolat,“ řekla Olena rychle. „Provedla jsem izolační kouzlo, madame Margaretha na tebe nemůže, ale očarovala Nikolu. Musíš hned zavolat zvláštní oddělení. A ty se ani nehni,“ dodala a namířila pistoli na Nikolu.
„Co blbneš?“ vyhrkla Eliška a vyskočila z gauče.
Nikola jí vrazila loket do břicha. Eliška zalapala po dechu a spadla zády na konferenční stolek. Nikola ji obešla a s podivným úsměvem, který k ní nepatřil, přiskočila k Oleně a zabodla jí nůž do ruky.
Bolest! Olena zkroutí ruku. Zkroutí se celá. Nikola ji chytí za vlasy a zakloní jí hlavu. Jestli teď něco neudělám, podřeže mě jako podsvinče, uvědomí si Olena mezi otupujícími návaly bolesti. Krev, ztrácí krev. Musí na zem.
Dopadne na bok. Nikole asi zůstalo v ruce pár jejích vlasů. Olena chytá pistoli oběma rukama. Jednu má krvavě rudou a necítí ji. Míří nahoru, někam nahoru na Nikolu. Stiskne spoušť. Třeskne to. Třesk. Třesktřesktřesktřesk. Cvak, cvak. Zásobník je prázdný.
Nikola padne na zem a je ticho. Olena chce vstát, ale zatočí se jí hlava. Podívá se dolů a udělá se jí špatně podruhé. Rukáv má rozříznutý až k lokti a nasáklý krví. V paži jí zeje rozšklebená rána.
Vatovou mlhou se k ní probojuje Eliščin hlas.
„Dej mi to!“
Natahuje ruku. Co chce?
„Dej mi tu pistoli, ksakru!“
„Není nabitá.“
„Dej mi ji!“
Olena se pokusí pohnout prsty. Necítí konečky. Je tady příšerná zima. Otevřel někdo okno? Svět se topí v mlze. Eliška jí bere zbraň z ruky a hází ji do kouta jako jedovatého hada. To ten studený pot a ztráta krve. Proto je jí zima.
„Za-volej záchranku,“ zašeptá Olena. Je strašlivě unavená.

Markéta Sýkorová zabalila tarotové karty do sametu a schovala do skříňky. Už je nevytáhne, ještě dnes poputují pryč se všemi jejími věcmi. Nájem má zaplacený na tři měsíce dopředu. Až v srpnu přijde majitel pro další platbu, najde jen opuštěnou garsonku.
Markéta byla odjakživa mistryně plánování a manipulace. Potom, co se jí loni dostali na stopu vyšehradští, přidala na opatrnosti a myslela hned na několik zadních vrátek. Naštěstí Nikola Čermáková přišla jako na zavolanou. Hloupá patnáctiletá holka, která není schopná řešit problémy. Ovládnout mysl byla hračka. Čistá práce. Nikdo se nedoví, proč jednoho večera šla a zabila svou nejlepší kamarádku a spolužačku. Nikolu už nikdy nikdo nespatří.
Zbývá Karolína. Markéta vzala ze skříňky lahvičku s krví a krabičku s vlasy. Obvyklý postup, už to dělala mnohokrát. V krvi je životní síla. Té se Markétě nedostává. Předevčírem ji vysála z Lucie, ale kdoví, kdy bude mít příležitost připravit si další dávku.
Musí odvést Karolínu někam, kde ji jen tak nenajdou. Nebude mít čas a klid na spálení těla a rozprášení kostí ve větru. Karolíně zmizela nejlepší kamarádka. Je na dně. Mohla by se předávkovat léky nebo vyskočit z okna. Její životní síly bude škoda, ale mrtví nemluví a to je teď nejdůležitější.
Dveře garsonky se rozletěly. Zámek musí být napadrť. Někdo rozsvítil. Markéta se sotva stihla leknout. Světlo ji uhodilo do očí.
Ve dveřích stojí žena s nazlátlými vlasy. Má na sobě tenký černý kabát a dlouhou sukni a na límci jí zlověstně pableskuje stříbrný odznak. Vyšetřovatelka Millerová. Markéta zalapá po dechu a zjistí, že jí neviditelná síla brání v sebemenším pohybu.
Vyšetřovatelka s drdolem dojde ke stolu, zvedne pramen odbarvených vlasů a promne je v prstech. „Tahle je naštěstí ještě naživu,“ řekne, schová vlasy v dlani a podívá se na Markétu opravdu zle. „Jste zatčena. Zatím za čtyři vraždy a tři pokusy o vraždu.“
Markéta zavře oči.

„Řekla jste mi všechno?“
Ellie přikývla. Opatrně. Má dvě zlomená žebra.
„Proč jste nezavolala už ráno?“
„Kdybych věděla, co se může stát, šla bych za vámi okamžitě.“ Kéž by byla víc tvrdohlavá a zabránila Nicky jít za madame Margarethou. Kéž by.
Proč do toho všechno vlastně zatahovala Olenu?
„Jak je na tom?“ vyhrkla. „Nikdo mi nic neřekl.“
„To vám nemůžu říct,“ odpoví detektiv.
Copak jsem malé dítě? chtělo se Elišce zařvat. „Chci vědět, jestli je aspoň živá. Nemůžete říct ani tohle?“ zeptala se a hlas se jí třásl jen trochu.
„Je mi to líto,“ odpověděl.

Zřízenec v márnici odkryl hlavu a pohlédl na vyšetřovatelku Millerovou ze zvláštního oddělení. „Není to hezký pohled,“ prohodil nervózně. „Je prostřílená jak řešeto.“
Millerová sjede tělo pohledem od hlavy až k patě. Dvě kulky skončily v hrudním koši, jedna v hlavě, jedna v břiše, jedna škrábla o stehno a poslední šla mimo. Dvě rány jsou smrtelné a další dvě by stačily na vážné ohrožení života. Millerová udělá jakýsi pohyb nad dívčiným čelem a povzdechne si.
„Stačí vám to?“ zeptal se zřízenec.
Přikývla. „Počkám na pitevní zprávu.“

Carrie zvedla hlavu a sundala lokty ze stolu, když uslyšela zvonit telefon. Nejspíš volá táta, kdy přijde domů. Nepřijde, dokud nebude vědět, že se Lucy v pořádku vrátila. Zítra o volné hodině zaběhne do drogerie a koupí melír. Jako překvapení. A ještě nějakou šílenost. Třeba tu zelenou řasenku.
Lucyina máma se objevila ve dveřích a Carrie zvedla hlavu. „Kde je?“ zeptala se.
„Nevím. Pořád ji nenašli.“ Vzlyk. „Ale říkali něco o důkazech. Že je prý asi další oběť.“
Carrie se sevřel žaludek. „To přece nejde,“ zašeptala. „Vždyť nikomu nic neprovedla.“
Pomyslela na Vandu Zahrádkovou, která leží v nemocnici se slepákem, protože Carrie se na ni naštvala. Pocítila vzadu v krku kyselou pachuť. „To nejde,“ řekla.
„Nenašli ji,“ vzlykla Lucyina máma. „Žádnou z těch děvčat ještě nenašli. Určitě je najdou živé.“

Oleně se nechce otevřít oči. Nejraději by usnula a dlouho se neprobudila. Matně si pamatuje, jak jí na chirurgii sešívali rozřezanou ruku. V druhé má infuzi. Cizí krev jí šumí v žilách a hučí v hlavě. Venku je tma. Jak dlouho byla mimo?
Někdo tady je. Olena malátně otočí hlavu ke dveřím. Ve výhledu jí překáží záda štíhlého muže v černém roláku a mohutná sestřička proti němu.
„Nemůžete si sem jen tak přijít! Nechápu, jaktože vás pustili, její matka ještě nepřijela…“
„Je zletilá, takže na rodiče čekat nemusím,“ odpoví muž. Má příjemný, nízko posazený, chraplavý hlas.
Sestra kapituluje a vyklidí pole. Nechá dokořán otevřené dveře na chodbu.
Když se muž otočí k ní, Olena ho pozná. Detektiv ze zvláštního oddělení. Ten s uhrančivýma očima. Bere si židli a sedá těsně k jejímu lůžku. Byla by radši, kdyby se kousek odsunul.
„Dobrý večer, slečno Ševčuková. Vrbenský, kriminální policie. Musím se vás zeptat na pár věcí.“
„Omlouvám se, ale ruku vám podat nemůžu,“ řekne Olena. Těch sedm slov je neuvěřitelně vyčerpávajících.
On přikývne a letmo jí stiskne levačku. Zamrazí ji v zádech.
„Pamatujete si, co se stalo?“
„Ano,“ hlesne. Zavře oči. Nesmí se sesypat. Ne teď.
„Co dělaly Eliška Stejskalová a Nikola Čermáková u vás?“
„Eliška mi zavolala. Byla vyděšená, sháněla pomoc. Její kamarádka Lucie zmizela.“ Karolína. Ksakru. „Musíte najít Karolínu.“
„Víme o ní, je v bezpečí,“ řekne Vrbenský. Hledí na Olenu, jako kdyby na něco čekal. „Co se dělo dál?“
„Neřekly vám to?“
„Kdo?“ zeptá se Vrbenský ostře.
„Nikola, Eliška,“ vypraví ze sebe Olena mezi dvěma nádechy. Před očima jí naskáčou barevné kruhy. Zavře oči. Když je zase otevře, kruhy a slabost jsou pryč. Vrbenský ne.
Něco je špatně. Vrbenský jí to nechce říct.
„Nenašli jste je, že?“ zašeptá Olena. „Jako ty ostatní.“
„Našli. Chci všechno slyšet od vás.“
Olena přikývne. Co jí zbývá? Když mluví, nedokáže se odtrhnout od Vrbenského očí. Jeho magie je zvláštní a zakalená černí. On poslouchá velmi pozorně. Hlavu má nakloněnou na stranu.
„To je všechno. Dál si nic nepamatuji.“
„Myslím, že to není všechno,“ řekne Vrbenský zamyšleně.
Olenu polije horko.
„Co víte o ostatních obětech?“
„Něco jsem zaslechla ve škole.“
Vrbenský zpozorní. „Ne,“ řekne jednoduše. „Eliška Stejskalová měla na krku izolační čáry. Věděla jste, že experimentovaly s magií, že?“
„Vy jste mě viděl?“
„Kdy?“ zeptá se Vrbenský.
„Ráno. Chtěla jsem jít za vámi. Věděla jsem…“ Dojde jí dech. Zhluboka se nadechne a polkne slzy. „Chtěly proklít Pavlu Holubovou. Karolína mě žádala o pomoc. Nechtěla jsem s tím nic mít. Pak za mnou přišla Pavla, někdo ji skutečně proklel. Půjčila jsem jí amulet. Myslela jsem, že je to náhoda, dokud mi Eliška neřekla o madame Margaretě.“
„To ale není vaše vina,“ řekne Vrbenský.
„Chcete ještě něco vědět?“
Vrbenský zavrtí hlavou a Olena cítí, jak jí z hrudi a ramenou padá obrovská tíha. Je po všem, konečně.
„Ano, je po všem,“ řekne Vrbenský zamyšleně. „Madame Margarethu už jsme našli.“
Olena zalapá po dechu. Odpověděl na její myšlenku?
„Co bude se mnou?“
„Ten pentagram dostanete zpátky,“ odpoví Vrbenský. „Máte štěstí, že jste vůbec naživu. Vy a vaše spolužačky jste jediní živí svědkové, které za sebou nechala. Zametala stopy důkladně.“
„Já vím.“
„Nevíte.“ Záchvěv v jeho hlase i tváři. „Předvoláme vás, až budete schopná vypovídat do protokolu. Utajení se na vás nevztahuje, takže nemusíte podepisovat mlčenlivost.“ Vrbenský se unaveně usměje. Má hezký úsměv. „Třese se vám ruka. Je vám špatně nebo se tak bojíte mě?“
Olena zavrtí hlavou. Nechce se jí mluvit.
„Mě se bát nemusíte.“ Vrbenský vstane ze židle. „Nashledanou.“

Číslo na Olenu Ševčukovou bylo napsáno Carriiným písmem na kousku papírku vytrženém ze sešitu bez linek. Ellie se opatrně sehnula, vzala ze stolu adresář a přepsala si číslo do něj.
Vůbec se jí nechce zpátky do školy. Čekají ji otázky na Nicky a drogy, prázdné místo v lavici, prázdné místo vedle Carrie, prázdná lavice po Oleně. Carrie chce Lucy držet místo, dokud se nevrátí. Olena už prý do školy nepřijde a v září nastupuje na gympl někde v Dejvicích. Někdy by jí měla zavolat.
Ellie opatrně vstane a kopancem popožene po zemi krabici od bot. Jedna nedohořelá svíčka málem vypadne ven. Svíčky, obrázky, rudá stuha, krámy, blbosti.
V kuchyni se opře o linku, opatrně si klekne a všechny čarodějnické potřeby nahází do odpadkového koše.