Vlaštovka z Ebbakenu. Epilog

Obrázek uživatele Rya

Zdálo se mu, že je ptáčetem a padá nekonečnou tmou.
Zachytily ho něčí dlaně a pohladily po křídlech.
„Leť, Tsâttseewàà. Leť!“
Pak uslyšel těžké kapky, jak se odrážejí od listů stromů. Doufal, že voda zchladí jeho rozpálený obličej, ale kůže ho pálila čím dál víc. To, co slyšel, nebyl déšť; kdosi ho popleskával po tvářích.
Neochotně rozlepil víčka, napůl s očekáváním, že se setká s pátravým pohledem hnědých kulatých očí. Tvář sklánějící se nad ním však patřila Pierfrancescovi. Za ním spatřil několik ustaraných vesničanů a hubeného chlapce, který se radostně zazubil, když uviděl, že se bílý muž probral.
„Matú.“ Pierfrancescovi se očividně ulevilo, že je Matyáš naživu, ale úzkost z jeho tváře nezmizela. „Jsi zraněný?“
Matyáš zavrtěl hlavou a ten drobný pohyb ho potěšil.
„To nic není. Jsem v pořádku,“ zašeptal.
Pierfrancesco se skepticky zašklebil.
„Můžeš vstát?“
Matyáš se pokusil nadzvednout, vzepřít o lokty a posadit se, ale ruce ho ještě neunesly a hlava mu bezvládně spadla zpátky. Pierfrancesco ho zachytil a jemně položil do trávy.
„Icheme,“ obrátil se k vysokému mladíkovi, „doběhněte s Kennym do vesnice a přineste nosítka. A taky lékárničku.“
„Nepotřebuju… žádné léky,“ zaprotestoval Matyáš, ale muži už zmizeli mezi stromy.
„Co se stalo?“ naléhal Ital. „Cos prováděl na tak ohavném místě?“ Taktně přešel skutečnost, že ať už jeho přítel prováděl cokoliv, byl přitom úplně nahý. Když se Matyáš natáhl po svém oblečení, podal mu ho a pomohl mu nasoukat se do plátěných kalhot a do trička. Pak se posadil vedle něho.
„Ohavné místo?“ opakoval Matyáš malátně. Opřel se zády o Pierfrancescovy nohy a rozhlédl se kolem sebe. Měls to tu vidět včera, pomyslel si.
V ranním světle zářily květy a listy jako vykoupané. Vzduch byl cítit zemí, vodou a tlením, ale v jeho pachu nebylo nic chorobného. Na vybělený oblouk žebra, které trčelo z trsu orchidejí, třepotavě usedl modročerný motýl a pomalu složil veliká křídla. Kdesi nad nimi se ozval pták a z dálky uslyšeli zadupání drobných kopýtek.
Do lesa se vracel život.
Spokojeně usmál do Pirfrancescovy znepokojené tváře.
„Tak co se ti stalo?“ naléhal Ital.
„Já….“ nevím, měl na jazyku, ale rozhodl se, že nebude lhát.
„Já ti to nemohu říct,“ odpověděl.
Pierfrancesco se zamračil. „Nebýt tady Azua, nikdy bychom tě nenašli. Jenomže ten klučina nedal jinak, než že musí s námi a že nás povede. Jeho matka šílí. Byl nemocný celé měsíce a najednou jí uteče z postele.“
Zvědavé dítě, které před rokem tajně stopovalo Onyemachiho do lesa. Teď Azu plaše pohladil Matyáše po paži. Pak se zvědavě dotkl jeho vlasů. Matyáš pocítil závan magie, ještě neprobuzené, ale silné. Bude zapotřebí vyhledat pro chlapce učitele v některé sousední vsi – a také ho varovat před orchidejemi. Ebbaken přece jen nezůstane bez kouzelníka. To bylo dobré.
Z hloubi lesa se ozvalo halekání mužů vracejících se s nosítky a ostatní domorodci se jim vydali naproti. Pierfrancesco a Azu zůstali u Matyáše.
„Ať se tu dělo cokoliv,“ prohodil Pierfrancesco napjatě, „muselo to být strašlivé.“
Rozpačitě pokrčil rameny, když viděl Matyášův tázavý výraz.
„Potřeboval bych zrcadlo… ale tohle snad postačí. Podívej se sám.“
Pomohl Matyášovi naklonit se nad hladinu tůňky.
Nejprve si myslel, že to, co voda odráží, je jiná tvář, ale pak pochopil.
Zvedl ruku a ještě trochu neobratnými prsty prohrábl své vlasy, bílé jako mléko.
„Ach, ty myslíš tohle,“ řekl bezstarostně. „Rodinné dědictví.“

Předchozí kapitola

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Sláva, konečně je Vlaštovka tam, kam patří.

Obrázek uživatele Arengil

Dočteno :) A teď chci nějakou další povídku...

Obrázek uživatele Rya

Já bych tak ráda nějakou napsala :-( jenomže musím zrevidovat mnohem delší text než je Vlaštovka (která měla mít původně maximálně 20 stránek... ;))

tentokráte doslova černá. Příběh je mi blízký i z toho důvodu, že jsem také musel přežívat na škole, kam mě šoupli proti mé vůli. Díky.

Obrázek uživatele Rya

Já také děkuji!

Já jsem trapně přehlédla epilog... Takže můj delší komentář nalezneš u páté části. I s výkřikem překvapení, že umřel. (Aspoň vidíš, žes to napsala přesvědčivě. ;)) Naštěstí ne, hurá!
Ten epilog je takový... krásně něžný. <3

Obrázek uživatele Rya

Děkuji moc! Já jsem to tak prožívala - a pak jsem to nedokázala ;) (ale hodí se mi do dalšího příběhu!).
(A zapomněla jsem přidat obrazový materiál, ach jo)

Ryo, vážně, já na Tvé tvorbě získávám závislost. A budu se muset trochu ponořit do Budče. Konečně.
První kapitola Vlaštovky mě navnadila už o dobročinnosti, včera jsem si to na jeden zátah přečetla celé. S vínem a trochu psycho hudbou a bylo mi z toho nedobře a nemohla jsem usnout, ale tak nějak to k tomu příběhu patřilo. Je velice dobře a sugestivně napsaný, úplně mě pohltil. A vlastně mi přišlo děsivější to, co prožíval Matyáš v Česku, než to, co bylo v té tůňce. Takže jsem moc ráda, že Matyáše znám z Viktorky. A už od Viktorky se mi moc líbí, jak pracuješ s vodní magií.
Potlesk.

Obrázek uživatele Rya

Úklona! :-)
Děkuju moc! To jsem tedy ráda, že mohu Tvou závislost ještě přiživovat neveřejnými zásobami ;).
Myslím, že kdy už čtenář ví, že Matyáš přežije (protože četl Viktorku), tak není tak napnutej.
A na sosácích jsou odkazy a obrázky ebbakenských (a stránky P.M.) - doporučuji! (měla bych je přetáhnou sem, ale jsem líná :-(

Obrázek uživatele strigga

Tak si říkám, že by nebylo odvěci, když už tu mám účet, dát ten komentář i sem :) jenom kopíruju ze sosáckých stránek, takže těch poznámek o vkládání pod jinou povídku si prosím nevšímejte. Přijde mi, že by měl mít své místo i tady :)
~
Milá Ryo,
omlouvám se, že ti to píšu zrovna sem, k úplně jiné povídce, ale zjistila jsem, že ti to nějak nemám kam jinam napsat. :D Na starých sosácích účet nemám a na Budči, kde jsem ji četla, se nějak zdráhají mi ho založit :)
.. Ale já ti za Vlaštovku z Ebbakenu vážně chtěla poděkovat, protože ta povídka mi strašně moc dala. Vzpomínám si, že jsem na ni koukala už tehdy, když se v rámci dobročinnosti objevila poprvé; ale tehdy jsem v Budči plavala ještě mnohem víc než dneska, a tak jsem ji odložila. A tak nějak si myslím, že jsem se k ní měla dostat až dnes. Pomohla mi, když jsem to potřebovala. Svým způsobem si trochu urovnat myšlenky v hlavě, začít se na některé věci dívat trochu jinak - a tak. Matyáš mi byl celou dobu (četla jsem ji několik dní) hrozně blízký, nejspíš proto, že to bylo celé tak nádherně ze života - protože spoustu z těch věcí jsem si, třebaže v jiných formách, zažila taky, a tak jsem cítila celou dobu až do konce s ním. Plánovala jsem si, kolik ti toho k tomu napíšu.. ale víš co, takhle to asi stačí. Jen abys věděla, že to je asi jeden z nejinspirativnějších, nejkrásnějších, nejširších a nejmoudřejších příběhů, co jsem kdy četla. A nejen proto, že byl ve správnou dobu na správném místě. Děkuju :)

Obrázek uživatele Rya

Já taky moc děkuju za nádherný komentář! :-)