Černá a bílá

Obrázek uživatele neviathiel
Z povídky: 
Štítky: 
Za beta-read děkuji: 
Rya

Svět je zlý.
Svět je nebezpečný.
A já jsem jediná, kdo skutečně vidí pod povrch věcí.
Když mi to došlo, začal můj život jít do prdele.

Je srpen 1973.
Nastupuji do nemocnice. Můj manžel Tonda pořád dokola opakuje, že jsem sama souhlasila, ale já vím, že něco nesedí, něco je tady velmi špatně. Lidé nedokážou uznat, že nemají pravdu. Radši mě utopí ve lžích.
Tonda má v ruce moji cestovní tašku a dohaduje se se sestrou na příjmu. Sestra je jasná. Za hezkou tvářičkou nafoukaná holka s IQ houpacího koně, která šikanuje pacienty. Umím v lidech číst jako v otevřené knize. Někdy je to na škodu. Někdy výhoda. Aspoň vím, že si na tuhle ženskou musím dát pozor.
„Miláčku, jak se jmenuje tvoje doktorka?“
„Rohozcová,“ vyplivnu. Jsem rozhodnutá s ní nepromluvit už ani slovo. Do omrzení jsem se jí to všechno snažila vysvětlit a stejně mně přiklepla diagnózu.
Klapnou dveře. Podívám se tím směrem. Mladý kluk s batohem. Může mu být tak pětadvacet, tmavé vlasy má stažené do rozcuchaného koňského ohonu, na sobě vytahanou mikinu a plátěné kalhoty, oboje tmavé a o jedno nebo dvě čísla větší, ale takhle na dálku vidím, že je štíhlý a pohledný. V životě to má jednoduchý, aniž by musel hnout prstem. Vymodlený jedináček. Copak dělá tady?
„Aha, už to vidím.“ Zmije na příjmu se sladce usměje na mého manžela a začne přerovnávat složky. „Máte tady nového terapeuta.“
Uleví se mi. Zajímalo by mě, proč ta změna. Moje žádosti vždycky ignorovali. Když však dostanete pomoc shůry, děkujte Bohu a moc se nevyptávejte.
Hezounek projde kolem nás a pozdraví sestřičku, která mu věnuje široký úsměv. Jen se nepřetrhni, zmije. „Sháněla tě Škarvadová,“ řekne sestřička.
Takže kluk patří k místnímu personálu.
„Zajdu za ní,“ řekne on, rozloučí se s námi pokývnutím a milým úsměvem a zmizí v chodbě.
„Jakého terapeuta?“ ptá se Tonda.
Sestra otáčí papíry v mé složce. „Tady je to. Jmenuje se Vrbenský.“
„Kdo to je?“
„Teď jste ho viděli.“
Jakákoliv změna je v mém případě změna k lepšímu. Toho předchozího terapeuta už nechci nikdy vidět, potom, jak se ke mně zachoval.
Vrbenský je tak o patnáct let mladší než já. O životě toho moc neví. To znamená tři věci. Můj příběh bude rozdýchávat dlouho. Můj pronikavý pohled ještě déle. Musím být opatrná. Dávat nenápadné nápovědy. Nekonfrontovat ho se sebou samým, dokud si nebudu jistá, že pochopil, co se tady děje, a že je na mé straně.
Přes všechno, co jsem viděla a zažila, se snažím v lidech vidět jen to nejlepší. Občas se spletu. Občas se spletu a následky jsou zatraceně vážný.

Je šestnáctého února 1975. Teploty se pohybují kolem nuly. Žádnej sníh ani náledí. Suchá zima má jistý výhody. Když přijdete domů, jste jen promrzlí a ne promočení. Přesto je zima na hovno. Pokud můžu, nechodím vůbec ven. Dneska musím. Jdu za Zitou. S nechutí si navlékám vlněnou sukni, svetr, péřovou bundu a obnošené kozačky. Sukně je krátká a široká a kozačky bez podpatku. Výjimečně si kolem krku omotám Tondovu šálu. Člověk nikdy neví. Do hrubě pleteného rukávu svetru zastrčím drobný předmět, který budu dnes potřebovat.
Zita je o šest let mladší než já, má třináctiletá dvojčata v Budči a s jejich otcem už dva roky nežije, ačkoliv oficiálně jsou ještě svoji. Známe se z trhů na nábřeží a ani nevím, kdy se stala součástí mého života. Tuhle zimu za mnou na návštěvu chodila jen ona. Nenamlouvám, si, že kvůli mně. Vím velmi dobře, co se tady děje. Vím, co musím udělat.
Skončit to. Všechno. Jednou pro vždy. Sama. Všechny ostatní možnosti došly.

Je září 1973.
Z nemocnice mě samozřejmě pustili. Tonda říká, že mě odvezl domů na revers, protože už nedokázal být dál doma sám. Pravda je taková, že jsem tam trčela několik týdnů a nikdo neměl tušení, co se se mnou děje. Nikdo mi nepomohl.
Krátce nato se dozvím, že mě Vrbenský předal kolegyni. Prý začal spolupracovat s vyšehradskou kriminálkou a zkracuje úvazek. Ve skutečnosti může být rád, že nesedí ve vězení a že nedostal padáka z nemocnice. Vím, že si začal s jednou pacientkou. Když jsem jí promluvila do duše, zmizela a už se nikdy neukázala. Ten den Vrbenského zatkli. V nemocnici se na něj ptal detektiv z oddělení vražd. Viděla jsem ho, když seděl na křesle u příjmu a něco si psal do bloku. Měl ledově modré oči a patrně si ráno spletl košili s mikinou. Podprůměrně magicky nadaný, zato životem protřelý až příliš. Typickej křivák, který prolezl hierarchií dostatečně vysoko na to, aby za něj skutečnou práci dělali jiní. Není divu, že Vrbenského nakonec nezavřeli.
Všechno to povyprávím Zitě a čekám na její reakci. Tváří se nevěřícně a skoro zděšeně. Ptá se, jestli už jsem v pořádku. Mám matný dojem, že bych jí neměla věřit, ale nepamatuji si, proč. Pustím to z hlavy. Bohužel.
Černá a bílá spolu mohou existovat jen na kostkované látce. Jen tam jsou rovnocenné. V případě magie je to úplně jinak. Cesta dobra je těžká. Zlo se smí bezpáteřně skrývat ve stínech a kašlat na zákony a pravidla. Má morální právo dělat si co chce.
V tuhle chvíli jsem ještě zoufale slepá.

Je šestnáctého února 1975 a já vystupuji o stanici dříve, na Maninách. V tramvaji nepříjemně hučí topení a lidé jsou namačkaní na sebe, ale je to lepší, než přecházet sama Libeňský most a být na očích. Dále půjdu Dělnickou a zahnu doprava na Komunardů. Tudy chodí spousta lidí. Ztratím se mezi nimi. Ani si příliš nezajdu. Ulice U Průhonu je hned druhá doleva. Zita bydlí v třetím domě napravo.
Míjím spousty obyčejných. Žádné čaroděje. Naštěstí.
Snažím se na nikoho moc nekoukat. Už tak jsem v problémech po uši. Nepotřebuji vidět špinavá tajemství každého, koho potkám.

Je březen 1974.
Posílám doktorku Škarvadovou definitivně do háje. Je stejně nezkušená jako ti dva před ní. Nechápe, jak vypadá skutečný svět. Doprdele, chápu to jen já. Další léčbu odmítám. Nemá to smysl. Několik let mávají diagnózami a nejsou schopní poznat prokletí. Možná je na ně příliš složité. Kolik dalších lidí je zavřených a nadopovaných léky kvůli jejich nekompetenci?
Seberu odvahu a chystám se na Vyšehrad. Paktují se s ruskými mágy a šíří okupantské lži, ale dám jim šanci zjednat spravedlnost a spravit si pověst.
Na Vyšehrad jedu metrem. Nejsem si jistá, zda mě někdo nesleduje. Od Tondy jsem se odstěhovala koncem února, chci mu dát čas, aby přemýšlel a prohlédl. Tehdy jsem poprvé cosi zahlédla koutkem oka. Jen na moment. Vím, co to znamená. Posunuté vnímání je velmi jednoduchý a účinný štít. Kdo o vás neví, ten vás nevidí. U mě to tak docela nefunguje. Já vidím svět takový, jaký skutečně je. To je moje největší prokletí.
Jsem v koncích. Nikde mě nechtějí zaměstnat. Byla jsem na pohovoru u věštkyně na Starém Městě, ale když jsem jí pověděla, co jsem o ní zjistila na první pohled, byl oheň na střeše. O pravdu se každý hádá. Asi měla obavy, že jí ke mně utečou všichni zákazníci, možná věděla, kdo jsem. V každém případě mě vyhodila a já byla tak překvapená, že jsem se nevzmohla na slovo a patřičná odpověď mě napadla až druhý den večer.
Chvilku mi trvá, než najdu portál na Vyšehrad. Je dobře schovaný. Mnozí čarodějové jím za celý svůj život nikdy nemuseli projít. Já to štěstí nemám.
Za portálem je místnost s lavicemi u stěn a vyvýšený pult, za kterým sedí znuděný strážník. Zrovna mluví s nějakým pánem ve středních letech a ignoruje mě. To je špatné znamení. Spousta lidí si myslí, že přehlížení nic neznamená. Znamená. Málokdy je neúmyslné.
Chlápek u pultu odmítá vypadnout a ve mně roste vztek. Nakonec vyskočím a přijdu k nim. Oba v tu ránu zvednou hlavy.
„Paní, mějte prosím strpení,“ řekne strážník. „Budu se vám hned věnovat.“
„O co jde?“ zeptám se ostře. „Můj život je v ohrožení a vy se tady vykecáváte?“
„Tak tohle je mimo moji kompetenci,“ vypadne ze strážníka, požádá o strpení toho otrapu, který ještě pořád stojí u pultu, a někam zavolá. „Zatím se prosím posaďte, přijde za vámi kolega,“ řekne strážník, když dovolá.
Další strážník dorazí za chvíli, odvede mě někam do kanceláře a začne sepisovat hlášení.
„Vaše jméno a příjmení?“
„Klára Jeníková,“ řeknu neochotně. Obvykle se představuji jako Johanka. Není dobré říkat jméno na potkání, a cítím, že tohle se ke mně hodí stejně jako mé vlastní. Klára znamená světlo, jas, slávu. Jméno Johanka je oslavou Jahveho. Jméno francouzské prosté dívky, která viděla svět v jeho pravé podobě a nakonec jím byla zrazena.
Vysvětluji mu, co se dělo doma, všechno, na co jsem během pohybu v nemocnici začínala zapomínat. Jak se bílá čarodějka s darem vidění pod povrch věcí naivně skamarádila s černokněžnicí černou jako smůla. Zitino podivné chování. Manželovo podivné chování. Můj útěk k matce. Že mě někdo sleduje. Že mě Tonda podvádí se Zitou. Že se mě Zita snaží zbavit, protože Tonda se vždy vrátil zpátky ke mně a ona pochopila, že nikdy nevyhraje. Že se mě několikrát ve spolupráci s mým vlastním doktorem pokusili zavřít do nemocnice.
„Na šestatřicítku?“ zeptá se najednou strážník a zvedne obočí. „Aha, dobře, takže pokračujte.“
Pokus mu nevyšel. V tu chvíli ho prokouknu a mám jasno. Arogantní grázl, který si myslí, že všechno ví nejlíp.
„Co si to dovoluješ, ty dementní vykurvenče?“ vyletím na něj. „Jsem pro tebe snad podčlověk? Budu si stěžovat!“
„Uklidněte se, paní,“ zkrotne strážník, „samozřejmě to sepíšeme a vyšetříme, nemusíte mít obavy.“
V duchu se ušklíbnu. Stačí zvýšit hlas a hned mu spadl hřebínek.
„Omlouvám se za ten výbuch,“ říkám mu, kdy je hlášení sepsané a loučíme se, „ale muselo to být. Vážně byste se měl zamyslet nad svým chováním.“

Je šestnáctého února 1975. Zvoním na Zitin byt.
„To jsem já,“ říkám do domácího telefonu. Jméno neřeknu. Zita mě pozná po hlase, a hovor by mohl poslouchat někdo třetí.
„Stalo se něco?“ ptá se Zita znepokojeně. Pozorovala mě celé roky, dobře ví, že v zimě nechodím ven, pokud nemusím.
Mlčím.
„Jsi v pořádku?“
Nakonec to nevydrží, položí telefon a já čekám. Určitě seběhne dolů. Je velmi znepokojená a má k tomu důvod. Já jsem klidná. Nemám špatné svědomí.
Klíče chrastí ve dveřích. Zita vykoukne ze dveří, podívá se na mě a ustoupí, abych mohla dovnitř.
„Vidí mě někdo?“ ptám se šeptem.
Zita zavrtí hlavou a vede mě po schodech nahoru.
„Musím s tebou mluvit,“ pronesu, když Zita zamkne dveře od bytu.
Ona si povzdechne. „Pojď si na chvíli sednout. Dáš si kafe?“

Je červenec 1974.
V dubnu jsem se vrátila k Tondovi. Byla jsem pryč sedm týdnů, ale láska nás jako vždy svedla zpátky dohromady.
Zita se ukázala v květnu. Ptala se, jestli nechci pomoct s domácností, ale dobře vím, že ve skutečnosti říkala Tondovi, že nejsem dobrá manželka. Když odešla, cítila jsem se neuvěřitelně unavená. Jsem si jistá, že mi něco nasypala do kafe.
Zlo to má jednoduché. Může se chovat tak neeticky, jak se mu zachce.

Je šestnáctého února 1975 a Zita v kuchyni vaří kafe, zatímco já sedím u stolu. Dívám se jí pod ruce. Zitin živel je prázdnota, ale to neznamená, že se nevyzná v jedech.
Připravuji se. Dám jí ochutnat její vlastní medicínu. Dám jí pocítit to zlo, které způsobila. Začínám chápat, k čemu jsem dostala svůj dar vidění do lidských duší. Tohle je moje poslání. Hledat a ničit zlo. Ona nemá moc nade mnou. Já mám moc nad ní a mou zbraní je pravda.
Zita dává oba hrnky na stůl. Když bere lžičky ze šuplíku a stojí zády ke mně, vytáhnu z rukávu malou placatou lahvičku, odzátkuju ji a obsah vyliju do svého kafe. Když Zita pokládá lžičky na stůl, schovám ruce pod deskou a zastrkám lahvičku zpátky do rukávu. Pod hrubě pleteným svetrem její obrys není vidět.
„Co se děje?“ zeptá se Zita.
Já beze slova vyměním naše hrnky.
„Tohle už jsme snad vyřešily,“ povzdechne si Zita a rezignovaně si do svého šálku nasype dvě lžičky cukru.
„Já vím. Jen pro jistotu,“ odpovím. Přičichnu k šálku. Přestala jsem sladit kafe před několika lety, abych chutí cukru nepřekryla jiné, podezřelé příchutě.
Zita se napije a řekne: „Poslyš, jestli jsi z mých návštěv měla těžkosti, můžeme se zase domluvit, že se půl roku nebudeme vídat,“ řekne.
Takže má něco v plánu a chce být mimo podezření. Děvka. Dobře jí tak.

Je prosinec 1974.
Na Štědrý den přišla po obědě Zita a přinesla nám dárky. Jakmile odešla, vyhodila jsem dárky do koše. Nejsem tak hloupá. Během odpoledne z něj zmizely. Tonda je musel vytáhnout.
Naše štěstí se chýlí ke konci. Vím, že Zita čeká s Tondou dítě a chce se mě zbavit.
Tonda je můj druhý manžel. S prvním jsem žila šest let, než mě opustil. Naší dceři bude letos sedmnáct, ale nechce mě vídat. Prý mi nedokáže odpustit, co jsem během rozvodu vyváděla. Její otec jí dokonale vymyl mozek. Naposledy se ukázala předloni na moje narozeniny a přitáhla s sebou jakéhosi kluka. Když jsem jí poradila, že by se neměla v Budči kurvit s kdekým, urazila se a odešla. Nechápu, kde se to v ní vzalo. Nebývala jsem v jejím věku taková hysterka.
S Tondou bychom měli v červnu oslavit páté výročí. Pokud nevyhraje zlo, které se náš snaží rozeštvat.

Je šestnáctého února 1975. Zita si promne čelo a zavře oči. „Zatraceně,“ zamumlá. „Fuj. Je mi nějak špatně od žaludku.“
„Těhotenské nevolnosti?“ nadhodím.
Zita na mně vyvalí oči. „Nestraš. Leda tak neposkvrněným početím.“ Pak se chytí za břicho a zkroutí tak, že narazí na hranu stolu.
„Nelži,“ říkám jí. „Vím, že čekáš dítě s Tondou.“
„Doprdele,“ vyhekne Zita a klesne ze židle na zem.
Vstávám a beru si kabelku. Sáhnu na rukáv. Lahvičku pořád mám. Musím ji cestou domů vyhodit do popelnice.
„Kláro?“ hlesne za mnou Zita.
Ohlédnu se. „Prohrála jsi,“ oznámím jí a jdu se obout a obléct, abych mohla odejít zadním vchodem a vrátit se domů, než dorazí Tonda z práce.
Když si natahuji kozačky, něco se stane se světlem v bytě. Zarazím se uprostřed pohybu. Stáhnu ze sebe botu a podívám se do kuchyně.
Zita se opírá o výlevku a něco šeptá do pableskující vodní hladiny. Do hajzlu! Musela se tam nějak doplazit a otevřít vodní spojení. Než k ní dojdu, zhroutí se na podlahu. Pohlédnu do hladiny. Na druhé straně je nějaký muž. Nikdy jsem ho neviděla. Přes ramena má černý plášť. Takový nosí vyšehradští strážníci.
Přemýšlej, přemýšlej. Rychle, sakra.
„Co se stalo?“ ptá se strážník.
„Narazila jsem na zlou moc v lidské podobě,“ vyhrknu. „Musela jsem si s ní poradit sama, ale asi jsem to zvládla.“
„Někoho vám tam pošleme,“ řekne rychle strážník. „Jděte někam do bezpečí, ano?“
„Ano,“ odpovím, přeruším spojení a jdu si sednout na botník. V hlavě mám prázdno. Asi bych si měla obout kozačky a obléct kabát a vypadnout odtud, ale únava mění moje tělo v olovo.

Je leden 1975.
Vidím z okna Tondu, jak se na ulici baví se Zitou. Pak se Zita otočí a odejde zpátky, odkud přišla. Když Tonda přijde nahoru, uhodím na něj. Vytáčí se, Zita prý měla cestu kolem a chtěla se stavit, ptala se, jak se cítím, a Tonda jí řekl, že ne moc dobře a ať se radši staví jindy. Nevěřím mu ani slovo. Za mnou nešla. Myslela si, že nejsem doma.

Je šestnáctého února 1975. Nemám tušení, kolik času uplynulo. Jsou to možná minuty.
Ve dveřích se objeví asi třicetiletý muž. Má jasně modré oči a místo pláště šedivé plátěné kalhoty a zmačkanou košili. Proběhne kolem mě a rozhlíží se po bytě. Ukážu mu do kuchyně. Mám dojem, že už jsem ho někdy viděla.
On se zastaví ve dveřích, vytáhne z kapsy stříbrný nůž a načrtne jím kontaktní čáru mezi veřejemi. Vzduch zajiskří magií. Prázdnota. Možná. Klekne si k Zitě a natáhne k ní ruku, ale nedotkne se jí.
„Kde to je?“ obrátí se najednou na mě a já si v tu chvíli vzpomenu. Viděla jsem ho předloni v nemocnici. Je to ten detektiv z oddělení vražd. Ten nekompetentní podrazák. Proč ho sem poslali?
„Co?“
„Ta nelidská entita. Nevidím tady jedinou stopu,“ řekne on podrážděně.
Ukážu na Zitu.
On se zatváří nechápavě. Pak se najednou prudce otočí a rukou přejede nad Zitou. Mávnutím ruky posune stůl, popadne nůž a začne na zem črtat kruhy.
„Co to sakra děláte?“ zeptám se. „Není to zbytečné?“
Zpraží mě pohledem. Pak do kruhu načrtne nějaký obrazec, popadne Zitu a přesune ji na kruh. Stiskne odznak a položí Zitě ruku na čelo. Cítím, že něco je velmi špatně. „Potřebuji léčitele a to rychle,“ vychrlí detektiv do odznaku. „Mám tady prudkou otravu, co mám dělat?“
Poslouchá a pak něco odpovídá, ale já neposlouchám jeho. Měla jsem to tušit. Zlo se vždycky schovává ve stínech. Prorostlo až na Vyšehrad. Vejdu do kuchyně. Obejdu stůl z druhé strany, abych se k těm dvěma nepřibližovala. Beru ze stojanu nůž a střelím očima po detektivovi. Zrovna otáčí Zitu na bok a mluví s někým přes odznak.
Dvěma kroky jsem u něj a rozmáchnu se. Detektiv se najednou otočí. Ostří mu zajede do rukávu a narazí na kůži. On poskládá bojové gesto. Poryv magie mnou mrští o linku. Vyrazí mi dech. Moje ruka narazí na hranu stolu, nůž s cinknutím spadne na zem a něco křupne. Ten grázl mi zlomil ruku. Teď si dalším gestem přivolává nůž, hází ho na nejbližší židli a obrací se zpátky k Zitě.
Nemůžu se pohnout. Tohle je vážně zlej sen.
„To snad nemyslíš vážně?“ zeptám se ho. Spíš vykřiknu.
Detektiv se ohlédne a ani neobtěžuje mi odpovědět. Tvář má jakou vysekanou z ledu a zdá se, že pořezaná ruka ho vůbec nebolí. Několik varovných znamení najednou. Musím se fofrem dostat pryč odtud.
Slyším hlasy z chodby.
Pak do kuchyně vejde Vrbenský. Moje srdce vynechá pár úderů. Před chvilkou jsem si myslela, že horší už to nebude. Vrbenský se podívá na mě, zvedne překvapeně obočí a klekne si k Zitě. Není sám, doprovází ho dva nebo tři strážníci a další detektiv v civilu.
„Napojil jsem ji na prázdnotu,“ říká ten modrooký.
„Je stabilní, reaguje na otravu,“ kývne Vrbenský. „Došlo to dost daleko. Nemůžeme čekat na rozbor, musím to popohnat.“
„Jak?“
„Jděte dál od nás,“ řekne Vrbenský místo odpovědi.
Modrooký detektiv se pozadu odsune dál od Zity a Vrbenského, narazí na stůl a tiše zanadává. Dobře mu tak. Zasloužil by něco horšího.
Vrbenský položí jednu ruku Zitě po zátylek a druhou na břicho. Poryv magie, který proběhne mezi jejich těly, málem smete i mě. Nejblíž stojící strážník zamrká, promne si oči a zatřepe hlavou. Vrbenský se chytí výlevky a zavře oči. Z nosu se mu spouští krev. Pak se výlevky pustí.
Použil rychloléčení. Ten hajzl!
Jeho modrooký kolega se otočí ke mně, jako kdyby na mně úplně zapomněl. Povolí kouzlo. Skácím se na podlahu. Zařvu bolestí, jak zlomená ruka narazí na zem.
„Zafixujte jí tu ruku,“ přikáže třetí detektiv jednomu strážníkovi a pomůže vstát Vrbenskému. Nebo ho spíš zvedne z podlahy. Rychloléčení je bolestivý proces a odrovná na pár hodin jak pacienta, tak léčitele. Detektiv mávne na volného strážníka, aby podepřel Vrbenského z druhé strany.
Ten modrooký dál klečí na zemi jako kůl v plotě a civí na mě jako idiot.
„Nešahej na mě!“ zasyčím na strážníka, který mě bere za rameno. „Vůbec nic nechápete, debilové!“
„Fajn, takže vstaňte a půjdete s námi s tou zlomenou rukou,“ pokrčí rameny strážník. Je mu tak pětadvacet a snaží se mi rozkazovat. Asi má nějakej mindrák.
„To myslíte vážně?“
Drtím mezi zuby nadávky, zatímco ten mladý zamindrákovaný mi zamyká ruku do magické dlahy. Modrooký detektiv se podívá na krvavou skvrnu na paži, zatváří se překvapeně a dotkne se jí prsty druhé ruky. Pak vstane a odejde směrem k portálu. Třetí strážník zlevituje Zitino tělo a taky mi zmizí z očí.
„Pojďte s námi,“ řekne mi ten zamindrákovaný.
„Kam?“ vyplivnu.
„Zatím na Vyšehrad,“ odsekne on, popadne mě za rameno a zvedne na nohy.
„To je kurva nedorozumění,“ odpovím mu podobným tónem.
„Jasně. Zajisté se to brzy vysvětlí,“ odpoví strážník ironicky.
Mám chuť mu vrazit facku. Nebo mu hezky od plic říct, co je zač.
Radši mlčím.

Je květen 1975.
Tonda mě přišel navštívit. Zita ne. Prý se na to ještě necítí, ale to jsou jen lži. Nemá cti, ani co by se za nehet vešlo. Radši se zapírá, než aby se mi podívala do očí. Děvka. Vím, že s Tondou má dvě děti. Ztrácím pojem o čase. Nevím, zda se to druhé už narodilo. Jsem otupělá. Cpou do mě pochybné medikamenty a hlídají mě.
Jednou Zita neodolá a přijde se pokochat mou porážkou. Ukradla mi celý život. Z mojí dcery udělala děvku a černokněžnici. Nechala mě zavřít do nemocnice, do pokoje se zamřížovaným oknem. Dokonalé vítězství zla.
Venku je hezky. Už by mě dávno pustili, kdyby můj čtvrtý ošetřující lékař nebyl stejně nezkušený a nekompetentní, jako ti tři předchozí. Dva tady ještě pracují. Vrbenský dostal padáka. Všichni říkají, že odešel na vyšehradskou kriminálku, ale mě neoblafnou.
Vrbenského jsem už neviděla. Toho modrookého detektiva taky ne. Zlo se vždycky schovává ve stínech.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

vůbec se to nedalo přestat číst a to vůbec nemám čas!

Obrázek uživatele neviathiel

Já tě varovala! :-P

Obrázek uživatele Aries

Málo :-)

Obrázek uživatele neviathiel

OK, tu druhou povídku ti třeba představím jako milé pohlazení po duši

Obrázek uživatele ef77

Brutální psycho. A s každým dalším přečtením je to lepší a lepší.

Obrázek uživatele neviathiel

Díky, od tebe si to cením. :)

Obrázek uživatele Arengil

Drsný!

Obrázek uživatele neviathiel

:)

Obrázek uživatele Eillen

Nemám slov.
A začínám mít strach z jména Johanka. Už nikdy mi nebude připadat roztomilé...

Obrázek uživatele neviathiel

Ona se jmenuje Klárka :)

Obrázek uživatele Eillen

Já vím, já měla na mysli tu část: "obvykle se přestavuji Johanka"

Obrázek uživatele neviathiel

Obě jména v tom kontextu vyznívají děsivě. :)

Obrázek uživatele Eillen

To je pravda :-)