Vlaštovka z Ebbakenu. Epilog

Zdálo se mu, že je ptáčetem a padá nekonečnou tmou.
Zachytily ho něčí dlaně a pohladily po křídlech.
„Leť, Tsâttseewàà. Leť!“
Pak uslyšel těžké kapky, jak se odrážejí od listů stromů. Doufal, že voda zchladí jeho rozpálený obličej, ale kůže ho pálila čím dál víc. To, co slyšel, nebyl déšť; kdosi ho popleskával po tvářích.
Neochotně rozlepil víčka, napůl s očekáváním, že se setká s pátravým pohledem hnědých kulatých očí. Tvář sklánějící se nad ním však patřila Pierfrancescovi. Za ním spatřil několik ustaraných vesničanů a hubeného chlapce, který se radostně zazubil, když uviděl, že se bílý muž probral.
„Matú.“ Pierfrancescovi se očividně ulevilo, že je Matyáš naživu, ale úzkost z jeho tváře nezmizela. „Jsi zraněný?“
Matyáš zavrtěl hlavou a ten drobný pohyb ho potěšil.
„To nic není. Jsem v pořádku,“ zašeptal.
Pierfrancesco se skepticky zašklebil.
„Můžeš vstát?“
Matyáš se pokusil nadzvednout, vzepřít o lokty a posadit se, ale ruce ho ještě neunesly a hlava mu bezvládně spadla zpátky. Pierfrancesco ho zachytil a jemně položil do trávy.
„Icheme,“ obrátil se k vysokému mladíkovi, „doběhněte s Kennym do vesnice a přineste nosítka. A taky lékárničku.“
„Nepotřebuju… žádné léky,“ zaprotestoval Matyáš, ale muži už zmizeli mezi stromy.
„Co se stalo?“ naléhal Ital. „Cos prováděl na tak ohavném místě?“ Taktně přešel skutečnost, že ať už jeho přítel prováděl cokoliv, byl přitom úplně nahý. Když se Matyáš natáhl po svém oblečení, podal mu ho a pomohl mu nasoukat se do plátěných kalhot a do trička. Pak se posadil vedle něho.
„Ohavné místo?“ opakoval Matyáš malátně. Opřel se zády o Pierfrancescovy nohy a rozhlédl se kolem sebe. Měls to tu vidět včera, pomyslel si.
V ranním světle zářily květy a listy jako vykoupané. Vzduch byl cítit zemí, vodou a tlením, ale v jeho pachu nebylo nic chorobného. Na vybělený oblouk žebra, které trčelo z trsu orchidejí, třepotavě usedl modročerný motýl a pomalu složil veliká křídla. Kdesi nad nimi se ozval pták a z dálky uslyšeli zadupání drobných kopýtek.
Do lesa se vracel život.
Spokojeně usmál do Pirfrancescovy znepokojené tváře.
„Tak co se ti stalo?“ naléhal Ital.
„Já….“ nevím, měl na jazyku, ale rozhodl se, že nebude lhát.
„Já ti to nemohu říct,“ odpověděl.
Pierfrancesco se zamračil. „Nebýt tady Azua, nikdy bychom tě nenašli. Jenomže ten klučina nedal jinak, než že musí s námi a že nás povede. Jeho matka šílí. Byl nemocný celé měsíce a najednou jí uteče z postele.“
Zvědavé dítě, které před rokem tajně stopovalo Onyemachiho do lesa. Teď Azu plaše pohladil Matyáše po paži. Pak se zvědavě dotkl jeho vlasů. Matyáš pocítil závan magie, ještě neprobuzené, ale silné. Bude zapotřebí vyhledat pro chlapce učitele v některé sousední vsi – a také ho varovat před orchidejemi. Ebbaken přece jen nezůstane bez kouzelníka. To bylo dobré.
Z hloubi lesa se ozvalo halekání mužů vracejících se s nosítky a ostatní domorodci se jim vydali naproti. Pierfrancesco a Azu zůstali u Matyáše.
„Ať se tu dělo cokoliv,“ prohodil Pierfrancesco napjatě, „muselo to být strašlivé.“
Rozpačitě pokrčil rameny, když viděl Matyášův tázavý výraz.
„Potřeboval bych zrcadlo… ale tohle snad postačí. Podívej se sám.“
Pomohl Matyášovi naklonit se nad hladinu tůňky.
Nejprve si myslel, že to, co voda odráží, je jiná tvář, ale pak pochopil.
Zvedl ruku a ještě trochu neobratnými prsty prohrábl své vlasy, bílé jako mléko.
„Ach, ty myslíš tohle,“ řekl bezstarostně. „Rodinné dědictví.“

Předchozí kapitola