Pod zemí

Obrázek uživatele neviathiel
Z povídky: 
Štítky: 

Helga Millerová odloží kabát a boty a pohlédne na dřevěnou komodu vedle věšáku. Dvě kabelky. Spolubydlící už jsou doma. Když Helga pracovala na Vyšehradě, bývala doma jako první ona. Už pět měsíců dojíždí do Brna. Pořád si nezvykla.
Radna je v koupelně a Ludmila v kuchyni. Letmý pozdrav cestou do pokoje. Spolubydlení je fajn, pokud si chcete s někým popovídat nebo otevřít láhev. Někdy však nechcete nic jiného, než zalézt do pokoje a zavřít za sebou a mít svatý klid.
Pokud vám zrovna nezavolá sestra.
„Dlouho ses neukázala.“
Někdy kolem proběhnou tři týdny a sotva si toho všimnete. „Byla jsem dlouho v práci.“
„Už zase?“ Častava má starosti. Má důvod. „Budeš se vracet do Prahy?“
„Nevím.“
„Utíkáš za něčím nebo před něčím?“
Mám se dál brodit troskami starého života? „Potřebovala jsem změnu.“
„Je v tom chlap?“
Modrooký. Věčně rozcuchaný. Odtažitý. Příliš jiný. Blízko a daleko zároveň. Jak dlouho se neozval? Dva týdny? Měsíc? Co odpovědět sestře, která si našla manžela na střední a hned po škole se vdala a založila rodinu? „Není.“
"Můžeš se vrátit na Vyšehrad, že? Nechala sis zadní vrátka."
Nejdříve musí pohnout se zamrzlým vztahem. Jakkoli.
Povzdech. "Ségra, aspoň mi řekni, jestli jsi v pořádku."
Helze je šestatřicet, má život na maděru a nedokáže ho dát znovu dohromady. „Jsem. Jen mám těžkou hlavu z toho rozhodování.“
„Chceš zůstat v Brně?“
Chce kancelář ve čtvrtém patře a kluky z oddělení a ukradené společné okamžiky s Erikem, ale takhle jednoduché to nebude.
„Ne.“
Za měsíc bude balit věci a vracet se. Nemá tušení kam. Určitě to nebude zpět.

Počasí je akorát na procházku, když se pořádně oblečete. Helga si v tmavé šále připadá bledá a vyžilá. Jarní větřík ji hladí po tvářích a cuchá vlasy, které utekly z pletence nad čelem. Erik zapomněl z límce sundat vyšehradský odznak.
„Radši bych si někam sedla.“
Erik ji vede k lavičce. Pochopitelně. Ještě v zimě neušla bez hole ani sto metrů.
„Někam do tepla,“ upřesní Helga. „Na čaj.“
„Můžeme jít ke mně.“
Strávit spolu hezký večer, milovat se, probudit vedle sebe, rozloučit a vzdálit jeden druhému. Po dlouhém tichu se obezřetně přiblížit, ale nikdy nebýt doopravdy spolu. Jen vedle sebe.
Za tři týdny Helga nastupuje zpátky na Vyšehrad. Budou se potkávat na chodbě. Do té doby mu musí říct spoustu věcí. Že už se nechce přibližovat.
Někdo volá. Kolega z brněnské kriminálky. Výjezd k případu.
„Musím do práce.“
Erik se jí neptá, kdy se vrátí.
Asi je to tak lepší.

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně má oficiálně šestnáct pavilonů. Sedmnáctý pavilon W je tajný a lifrují se sem všechny případy, ve kterých má prsty magie. Občas někdo zemře. Proto má pavilon W v suterénu márnici.
Zřízenec vešel do lítacích dveří pozpátku, protože vezl vozík s mrtvolou a tady v suterénu se nesmí čarovat. Zničehonic se ozval rachot a podlaha se propadla. Zřízenec stihl uskočit ke zdi, takže se mu nic nestalo.
Údržbáři z propadliny kromě hromady suti a vozíku vytáhli tři lidská těla.
Dvě přebývala.
Když dorazí Helga, její dva kolegové Bohouš Fejfar a Petr Sochor už jsou na místě. Petr zrovna mluví s otřeseným zřízencem a Bohouš s dalším zaměstnancem nemocnice. Obě mrtvá těla v gumácích a montérkách leží vedle sebe na vykachlíkované podlaze. Helga je začne zevrubně prohlížet. Na podrobnější ohledání bude čas později.
„Jsou mrtví maximálně hodinu,“ řekn e po chvíli. „Už jste je identifikovali?“
„Doklady u sebe nemají,“ odpoví Bohouš „Určitě nejsou místní, nikdo je nezná.“
„Co měli u sebe?“
Bohouš ukáže na hromádku věcí na zemi. Dvě přilby s čelovkami a fotoaparát.
„Co je to?“
„Běžná výstroj na průzkum místního podzemí.“
„Tyhle dva by nezachránilo ani brnění,“ konstatuje Helga. „Musíme zjistit, kudy přišli.“
Bohouš a Petr si vymění zaražené pohledy.
„To je trochu složitější,“ řekne Petr. „Mapy neexistují.“

„Podzemí je rozsáhlé a zmapovaný je jen zlomek,“ vykládá Helze Petr, když prohlížejí prostory kolem márnice. „Spousta místních jeskyňářů chodí dovnitř na průzkumy. Tady pod nemocnicí je spousta kavern.“
Ve vzduchu visí magie s kovovou příchutí. Helga ji následuje za roh a do vykachlíkované prázdné místnosti.
„Tady něco je,“ řekne přes rameno.
„Ano,“ odpoví Petr bez většího zájmu.
Čarový kruh. Ankaba překrytá zastíracím kouzlem? Helga se zastaví tři kroky od hranice kouzla. „Podívám se na to.“
„Počkej,“ vyhrkne Petr.
Helga načrtne do vzduchu kontaktní čáru.
Petr ji popadne kolem pasu a strhne stranou. Ocelové mrazení v zádech. Záblesk blokačního kouzla.
„Co to ksakru je?“
„Blokační kouzlo.“ Petr se tváří zkroušeně. „Tohle ti nikdo neřekl? Dávají se nad všechny kaverny, o kterých víme. Magie může narušit stabilitu. Jeskyňáři dole nikdy nečarujou.“
„Dám si příště pozor,“ řekne Helga a vstane.
Pak zařve bolestí, chytí se za koleno a jde k zemi.

Z rozjetého vyšetřování na nemocniční lůžko. „Aspoň jsem to neměla daleko,“ řekne s úšklebkem, který je ještě napůl bolestný. Léky zabírají pomalu.
„Měl jsem tě varovat,“ povzdechne si Petr, který sedí na vedlejším lůžku, civí do země a pohupuje nohama.
„Měla jsem nejdříve myslet a pak čarovat. O té kaverně pod márnicí se nevědělo?“
„Ptal jsem se jeskyňářů. Nevědělo.“
„Říkal jsi, že nad každou známou je blokační kouzlo.“
„To je pravda.“ Petr zvedne hlavu k Helze. „Mluvil jsem s odborníkem, který zkoumá katakomby už dvacet let. Vytipoval tři trasy, po kterých mohli teoreticky přijít. Prověřujeme to. Zatím nemáme žádné svědky ani stopy.“
„Ten expert je nezná?“
„Ještě nevíme. Bohouš tam jede s fotkami.“

Chvění odznaku ji probudí z mělkého spánku.
„Máme dva pohřešované. Emanuel a Ivo Drapákovi, strýc a synovec. Nevrátili se z podzemí.“

Doktor dorazí asi za hodinu a zkontroluje jí koleno. „Musíte dodržet rekonvalescenci. Studovala jste medicínu, znáte to.“
„Znám.“ Koleno už lepší nebude. Pořád může být horší.
„Dnes na tu nohu rozhodně nestoupejte.“
Helga si obouvá boty a obléká svetr a širokou šálu. Nemůže zavolat spolubydlícím. Obě mají dneska noční. Nechce volat kolegům. Nechce vyděsit nikoho z rodiny.
Dnešní večer měla trávit s Erikem.
Zavolá jemu. Jednoduché řešení.
Možná špatné.

Helga bydlí v domě, který patří její spolužačce z vysoké. Erik tady byl jen jednou. Před třemi lety. Před Týnicí.
Dveře poznává. Zádveří taky. Z vůně vonných svíček má před očima tmavozelené mžitky. Vůni nepoznává. Je za to vděčný.
Otevře mu Helžina spolubydlící Radna, už oblečená a připravená vyrazit do práce. Erik si ji pamatuje. Ona si pamatuje jeho. Uhne pohledem, neklidně přešlápne, podá Erikovi cestovní kabelu a hůl a rychle se rozloučí.

Helga sundá ortézu a zatne zuby. Čas na lektvar proti bolesti. Odznak položí na noční stolek. Zvyk. Z práce jí určitě volat nebudou. Přikrývka voní po Erikovi. Helga se do ní zachumlá. Zbytky bolesti někde na kraji vnímání ji nenechají usnout.
„Máš tady léky na spaní?“
Erik jde najisto do šuplíku.
„Nevěděla jsem, že je používáš.“
Odmlka před odpovědí. „Občas špatně spím.“
„Jak dlouho?“
„Nevím.“ Lhaní mu nejde.

Erik se otočí na druhý bok a pohledem pohladí Helžinu spící siluetu. Ví, že zase usne až nad ránem a přijdou nepříjemné sny. Něco je v nepořádku, s ním, odjakživa.

Emanuel Drapák byl starý mládenec a vlastnil rodinnou firmu s dlouhou tradicí, sídlící v prvorepublikovém domě se starým, pečlivě renovovaným štítem. Jeho sekretářce táhne na padesát, má prošedivělé vlnité vlasy po ramena a zastřený pohled.
„Jak dlouho znáte pana Drapáka?“ zeptá se jí Helga.
„Třiadvacet let. Od té doby, co převzal firmu po tátovi.“
„Víte o někom, kdo by měl důvod mu ublížit?“
„Nevím. Eman byl čestný chlap, takoví už se dneska nerodí. Vrátil firmě dávnou slávu.“
„Co dělal ve volném čase?“
„Měl partu kamarádů přes katakomby. Chtěli vytvořit mapu podzemí.“
„S kým chodíval do podzemí?“
„Tak různě,“ pokrčí sekretářka rameny. „Poslední rok se synovcem, ale toho moc neznám.“
„Nepracoval tady?“
Její tvář je najednou naprosto bezvýrazná. „Nepracoval.“

„Neměli ho tady moc rádi,“ podotkne Bohouš, když se s Helgou setkají dole na vrátnici.
„To nemusí nic znamenat.“
„Odmítl nastoupit do rodinné firmy. Je to jediný potomek Emanuelova bratra. Firmu měl zdědit on.“
Chvíli oba mlčí. Helga si sedne na lavičku a zkontroluje vlákna magické ortézy.
„Oba byli zkušení jeskyňáři,“ řekne najednou Bohouš. „Nečarovali by v katakombách vůbec. Natož pod nemocnicí.“

Ivo bydlel s rodiči ve velkém starém třípokojovém bytě na Vinohradech. Oficiálně. U dveří bytu jsou dvoje dámské boty, dámský kabát. Místnosti poloprázdné. Za pootevřenými dveřmi ložnice manželská postel s jedinou přikrývkou.
Helgu čeká práce, kterou nesnáší. Říct osamocené ženě, že její syn byl patrně zavražděn, a zeptat se, kdo k tomu mohl mít motiv.
„Nevím,“ povzdechne si paní Drapáková „Potkává spoustu lidí. Začal podnikat hned v osmnácti. Je úspěšný, spousta lidí mu to nepřeje.“
„V čem podnikal?“
„Dělal všechno možné, podle toho, kde byla příležitost. Buduje si jméno. Teď obchoduje s auty. Moc tomu nerozumím, ale pomáhám mu, co to jde.“
Helga zažene nepříjemné tušení. „Jak přesně mu pomáháte?“
Vyhýbavý pohled. „Podnikání nerozumím. Ivo vydělává hodně peněz, ale musí investovat do budoucna. Má velké náklady na reprezentaci.“
„Dávala jste mu peníze?“ zeptá se Helga opatrně.
„Podnikání není jednoduché.“ Povzdech, upřený pohled na Helžinu hůl opřenou o stolek. „Pomáhám mu s vlastním bydlením.“

„Používal adresu, na které už několik let nebydlí, nikdo neví pořádně, v čem podnikal a s kým se stýkal, byt za něj splácí matka,“ shrne Helga během porady po obědě. „Dostala jsem adresu jeho bytu.“
„Zajdem tam, až se Petr vrátí.“
„Ten se vrátí kdovíkdy.“ Petr pátrá po Ivově otci. Jeho adresu paní Drapáková neznala.
„Máš pravdu,“ řekne Bohouš. „Zajedu tam hned.“
Helga dopije kávu a vezme hůl.
„Chceš jít se mnou?“
„Samozřejmě.“

Před starým domem s okázalou fasádou parkuje nablýskané černé Mitsubishi Pajero. Bohouš vyprskne smíchy.
„To to dobře začíná,“ prohodí.
„Jak to myslíš?“
„Tahle auta si kupují frajeři, kteří netuší, co znamená pajero ve španělštině.“
„Já to taky nevím. Povídej.“
„Que se masturba con frecuencia.“
„To mi překládat nemusíš.“
Hned za těžkými zdobnými dveřmi začíná mdle šedá dlažba. Ivův byt se nachází ve sníženém přízemí pod schody. Malá okna jsou natočená na sever a sotva jimi projde tolik světla, aby Helga a Bohouš viděli obrysy nábytku, starých koberců a všudypřítomného nepořádku. V otevřené skříni několik draze vyhlížejících obleků a kabátů. V ložnici uklizeno, nový koberec, na posteli saténové povlečení, oblek, košile a zlaté hodinky.
„Rolexky,“ poznamená Bohouš. „Ten oblek musel stát tak deset tisíc. Je šitý na míru.“
Zjevně nepoužívaný sporák, na něm malovaný červený kastrol, který ještě voní novotou. Ve skříni jen dva nože a starý křivý hliníkový hrnec. Bohatě vybavená vinotéka, na ní v průhledné nádobě načatý draze vyhlížející sýr. V poloprázdné skříňce čtvrtka chleba a dva rohlíky, v lednici zbytek taveného sýra, trvanlivý salám, krabička salátu z lahůdek, několik lahví piva a slazených limonád. Žádné kafe ani čaj. Na stole krabička drahých doutníků, klíče od auta, dvě sklenice na víno a účet z luxusní restaurace.
Bohoušovi zacukají koutky, když si všimne klíčů. „To auto před barákem je jeho. Ideální holkolap.“
Stěny mají popraskanou omítku. Helga se podívá zblízka. Cosi se v ní hýbe. „Stinky,“ podotkne Helga.
Bohouš ukáže bradou na účet na stole. „Za tu částku mohl nechat opravit stěny. Vsadím se, že kdybych odsunul skříň, bude za ní plíseň.“
Nikde žádný psací stůl. „Musel mít někde pronajatou kancelář.“
„Možná žádnou neměl. Připadá ti tohle jako byt úspěšného podnikatele?“

Ivův otec má založené ruce a tváří se napůl naštvaně a napůl nešťastně. Méně překvapeně, než by se v téhle situaci dalo očekávat. Bydlí na vesnici za Prahou. Domky se zahradami, jedna dvě bytovky, náves s kostelíkem, školou, útulnou hospůdkou a několika obchody. Chata pana Drapáka má nepřehlednou, ale udržovanou zahradu.
„Modlil jsem se, ať se do něčeho nezaplete,“ povzdechne si.
„Víte, s kým se stýkal?“ zeptá se Petr.
Zavrtění hlavou. „Neviděl jsem ho dva roky. Jak bych vám to… Půjčil jsem mu na splacení dluhů. Všechno to zase rozházel za zbytečnosti. Tak jsem řekl, že už mu žádné peníze do ruky nedáme, jinak budeme za chvíli zadlužení taky, jenže s manželkou nebyla řeč. Nakonec jsem se radši odstěhoval a podal žádost o rozvod. Syn se mnou nemluví od té doby, co jsem mu řek, že ode mě neuvidí ani vindru.“
„Kde si půjčoval?“
„Od různých lidí.“
„Znáte někoho z nich?“
Pan Drapák se najednou plácne do čela. „Já jsem idiot,“ vyhrkne. „Tvrdil mi, že dluží nějakému provařenému mafiánovi a že mu prý vyhrožovali. Nevěřil jsem mu to.“
„Řekl vám nějaké jméno?“ zpozorněl Petr.
„Leopold Engel nebo tak nějak.“
„Prověříme to,“ řekl Petr. „Jak vycházel Ivo s vaším bratrem?“
„Skvěle. Chodili spolu do katakomb.“

Emanův zástupce Soběslav Ulrich je přibližně stejně starý jako Ivo a ani se nesnaží zastírat, že ho intenzivně nenávidí.
„Houbeles podnikání. Práce mu nevoněla. Jel v nějakých podvodech s obálkami, pak s byty, teď zase nějaké divné kšefty s auty. Jedna levárna za druhou. Dlužil, kam se podíval, prý přes milion. Půjčoval si na placení druhů. Jeho táta už ho nechtěl dál sponzorovat, ale matka a Eman na něj drželi, nakonec se kvůli němu rodina rozhádala. Eman mu chtěl odkázat firmu.“
„Tohle vám řekl?“ zeptá se Helga. „Pddle závěti jste podíl ve firmě jste měl dostat vy a jeho bratr. Pro Iva založil fond, který má spravovat jeho otec.“
„Opravdu?“ Nelže. „Řekl jsem Emanovi, že se postarám o firmu, když dostanu podíl. Ivo nemá tušení, jak to tady funguje.“
„Co jste dělal ve středu večer?“
Ulrich se zamyslí. „Byl jsem na sklenku U Zlámané grešle.“

„Leopold Engel?“ přečetl Bohouš z nástěnky. „Proč tam máš uvozovky?“
„To jméno bude zkomolené nebo falešné. Nemáme o něm jediný záznam. Ptal jsem se i na oddělení pro vnitřní záležitosti.“
„To mi nedává smysl. Proč by někdo vraždil dlužníka, který má bohaté příbuzné? Ivo Drapák byl obyčejný drobný podvodník, žádné velké zvíře.“
„Byla to odlehlá část podzemí,“ ozve se Petr. „Možná vůbec nejde o ně, ale o to místo.“
„Myslíš, že někomu vlezli na výsostné území?“ chytí se Bohouš.
„Něčemu.“
„Poslyš, nemáme v evidenci jediný případ, kdy by podzemní entity –“
„Měli jsme to ověřit hned na začátku.“
„Ověřím to teď,“ řekne Helga, popadne mikinu, hůl a rukavice a odejde do márnice. Je v suterénu. Jako na Vyšehradě.

Dva stoly jsou obsazené a zakryté plachtou. Helga se posadí k psacímu stolu u zdi a zavolá Erikovi.
„Potřebuji tvoji expertizu.“ Možná jen chce slyšet jeho hlas. „Mám tady dvě úmrtí po magickém výboji a zborcení kaverny v brněnském podzemí. Chci ověřit, že nešlo o nelidskou entitu.“
„Máte konkrétní podezření?“ zeptá se on.
„Stalo se to v odlehlé neprozkoumané oblasti. Co myslíš?“

Popis magických stop je bezbarvý. Helga barvy nevidí. Žádné tam nejsou, vidí je jen Erik. Synestezie je obvyklá přidružená vlastnost. Porucha či dar, záleží na úhlu pohledu. Zdědily ji obě Erikovy děti. Nejen ji.
Slova vám můžou znít v hlavě spoustu let. Pořád dokola. Nezaženete je. Kdyby je Mirka rozmazlovala, tak s nimi nebudou problémy. Po nás to nemají. Nekouřila v těhotenství? To je proto, že si vzala takového chlapa. Cože je to, dětská psychopatie? Vlastě je mezi lidmi špatně, protože ji necháváte číst divné knihy. Má číst dívčí románky. Měli byste Kazimírovi koupit ty zázračné kapky z Rakouska, vyléčí všechno. Je na to nová terapie, musíte ho přimáčknout k zemi. Ta nemoc je horší než rakovina, zničila jim manželství.
Na návštěvy k příbuzným jezdili čím dál méně. Pak už vůbec. Když se Erik odstěhoval, vztahy mezi Mirkou a jejími rodiči se značně zlepšily. Erikův vztah s otcem zůstal pod bodem mrazu i po rozvodu. Dodnes. Nenávratně. Neopravitelně.
Helze je šestatřicet a tohle neví.

„Žádná nelidská magie,“ oznámí Helga, když se vrátí do kanceláře.
„To pořád neřeší otázku, která blázen by čaroval v podzemí pod nemocnicí,“ řekne Petr.
„O té kaverně se přece nevědělo,“ připomene Bohouš.
„Oficiálně,“ řekne Helga zamyšleně. „Dělali tam přece průzkum. Emanuel Drapák byl voda, Ivo země. Jakou povahu mělo to kouzlo?“
„Země. Víte, kdo je země? Ulrich. Ten Emanův zástupce.“
Do dveří nakoukne David Linhart, který šéfuje oddělení. „Tohle vyšlo před hodinou,“ řekne. „Doufám, že si někdo z vás nepustil hubu na špacír před kamarády.“
Na stole přistane pochybné periodikum s křiklavými titulky a názvem Večerní novinky.
„Každodenní vejšplecht. No nazdar.“ Bohouš zvedne oči ke stropu. „Nejsme blázni.“
„Jen jsem si chtěl být jistý. Co je tohle?“ zeptá se Linhart najednou při pohledu na nástěnku
„Hledáme Drapákovy věřitele.“
„Leopold Engel?“ Linhart vyprskne smíchy. „To bude určitě Leodegar. Založil asi tak půlku místní galerky. Nechte to na mě.“
Když odejde, nechá noviny ležet na stole. Helga se nakloní nad článkem.

ŠOK! Kdo vraždil v brněnských katakombách?
Den po otřesném nálezu dvou těl v brněnských katakombách přichází další šok! Policejní mluvčí potvrdil, že jde bezpochyby o oběti obzvlášť podlé a brutální vraždy a že případ převzalo speciální oddělení! Jsou do vražd zapleteni ti, kteří mají chránit naše bezpečí?! Brněnskou policií otřásá největší skandál za posledních deset let!!!
Okolnosti nálezu obou těl a jejich identitu policie odmítá prozradit! Kdo se snaží zamést stopy? Podle zdroje blízkého vyšetřování byli brutálně zavražděni kontroverzný podnikatel Emanuel Drapák (58) a jeho synovec Ivo (35). Těla byla rozmačkána na kaši…

Helga protočí oči a posadí se. „Neříkejte mi, že tohle někdo bere vážně.“
„Divila by ses.“
„Mimochodem,“ ozve se Bohouš, „kontroverzní se píše s měkkým I, že jo?“

Dalimil Leodegar na první pohled vypadá jako šedesátník ve vlněném saku a klobouku, který tráví odpoledne procházkami a krmením labutí v parku. David Linhart přijde blíž a stoupne si vedle něj. Dalimila zná už desítky let. Na Budči spolu chodili do téže třídy. Kruh hadů. Dalimil je inteligentní a drží se zuby nehty svého lichvářského kopyta.
„Ahoj, Davide,“ řekne s úsměvem Dalimil. „Čemupak vděčím za tvou společnost?“
„Slyšel jsi někdy o Ivu Drapákovi?“
Přijde k nim asi osmiletá dívka. „Dědo, máš ještě chleba?“
„Jistě,“ odpoví Dalimil a vytáhne z aktovky sáček se sušeným chlebem. „Rozdělte se.“
Vnučka odběhne.
„Pamatuji si ho,“ řekne Dalimil pak. „Přišel za mnou asi tři roky nazpátek s plnými ústy řečí, jak rozjíždí velký kšeft a vydělá spoustu peněz na hloupých lidech, jejichž penězům bude lépe u chytřejších. Prý kdysi nakupoval zboží v Německu a prodával je tady za pětinásobek, pak se mu nějakou dobu nedařilo a teď zakládá autobazar. Tvrdil, že vydělá miliony a všechno splatí i s úroky. Měl převzít prosperující rodinnou firmu, takže o peníze jsem se nebál. Ale té firmy bude škoda.“
„Viděl jsi ho poslední dobou?“
Dalimil svraští obočí. „Dva nebo tři týdny nazpátek. Žádal o odklad splátek. Prý už naposledy.“

Soběslav Ulrich zašel do Zlámané grešle, pozdravil se s výčepním a objednal dvojitého panáka. Nepomohlo to. Čerstvý šok a dlouho usazený vztek se mu v krku držely úporněji než jarní chřipka.
Emanova synovce nesnášel stejně intenzivně, jako měl rád Emana. Eman byl skvělý čestný chlap ze staré školy. Ivo grázl non plus ultra. Dostal všechno zadarmo, zatímco Soběslav musel celý život makat. O firmě věděl kulové s přehazovačkou a bylo mu to jedno.
Soběslav byl roky Emanova pravá ruka, o firmě věděl naprosto všechno. Eman říkával, že ho bere jako syna. Jenže život je svině, krev není voda a Soběslav byl naivní idiot. Přišel Ivo, strýčku sem, strýčku tam, náhlý zájem o katakomby. Eman mu to baštil. Soběslavovi zbyly akorát zuby ke skřípání.
Jak se ukázalo po otevření závěti, Eman zas tak naivní nebyl.
Soběslav si objednal dalšího panáka.

„Mělo to vypadat jako nehoda. Rozsvítili si kouzlem pod kavernou, narušili její stabilitu, kaverna se zbortila. V úvahu připadají Drapákův synovec a zástupce. Ten první byl s ním a druhý má alibi děravé jako cedník.“ Helga upije ze sklenice vína. „Doteď jsme nezjistili, zda věděli o změně závěti. Zítra jedu za právníkem, ale dost pochybuji, že se tam něco dozvíme. Někdy se hodí vidět lidem do hlavy.“
„Není to moc spolehlivé.“
„Pravda.“ Helga položí hlavu Erikovi na rameno. „Co se honí hlavou tobě?“
„Teď?“
„Pořád.“
„Proč?“
Protože jsi blízko a daleko, nepustíš mě k sobě a já s tím nemůžu nic dělat. „Protože chci být s tebou, ne vedle tebe.“
Erik vezme láhev a oběma dolije. Mlčí, ale Helga z něj cítí napětí. Možná, napadne ji, je čas posunout náš vztah. Kamkoli.
On promluví jako první. „Něco bys o mně měla vědět. Jestli se…“ Nádech. „Ať se rozhodneš jakkoli, budu to respektovat.“
Helze přeběhne mráz po zádech.
„Není to jednoduché ani pro mě. Žít ve své vlastní hlavě,“ řekne přiškrceně. Odsedne si, hledí upřeně do zdi, proplete si ruce a stiskne je. „Nemám žádnou skrytou druhou osobnost. Tohle jsem já. Nemůžu se změnit. Snažil jsem se šestnáct let. Nešlo to. Jen jsem zjistil, že…“ Zaváhání. „Jsem to já. Je to zapsáno v mých genech. Nemůžu s tím nic dělat.“
„Nechci to po tobě,“ řekne Helga a má dojem, že teď je jedno, co řekne nebo udělá, a že by neměla dělat vůbec nic.
„Musím ven,“ vychrlí Erik a v příští chvíli je pryč.
Hodiny odbijí půl dvanácté. Helga si unaveně podepře čelo.

Erik se přidrží zábradlí. Má pocit, že se nedokáže ani trefit na schod. Jeho sebeovládání sotva drží pohromadě. Musí ven, pryč, rychle. Od lidí. Od Helgy.
Nadechne se chladivé tmy. Skrz sevřený krk. Po kůži mu přebíhají tmavorudé míčky s jehličkami. Půlka jeho těla se nezvladatelně třese. Druhou nevnímá vůbec.
Málem vrazí do nočního chodce. Zabočí nazdařbůh. Jde, možná běží.
Zídka. Zatlačí do ní do ní. Zavře oči. Zaryje nehty do omítky. Chlad, nasává do sebe chlad a ten odplavuje třes.
Nakonec klesne na nejbližší lavičku, schová hlavu do dlaní a pohupuje se, dokud to nepřejde. Ruce má rozdrásané do krve.

Když se vrátí, na hodinách je deset minut po půlnoci. Helga stále sedí na pohovce. Láhev a sklenky jsou uklizené. Helga vstane, přijde k němu a podívá se na jeho ruce.
„Děsíš mě,“ řekne. Několik hojivých doteků. Její ruka na jeho. „Nevím, co mám dělat.“
„Tak nedělej nic,“ odpoví Erik. Netuší, proč to řekl. Doufá, že ji neranil. Lepší je mlčet. Uzavřít se do sebe. Relativní bezpečí.
Otočí do sebe sklenici vody a opře se o dřez. Chladný kov. Vnitřní třes ještě pár desítek hodin nepřejde. V těch chvílích umí ubližovat slovy. Nevědomky.
Ucítí její ruce kolem pasu. Napne se.
„Nesneseš teď dotek?“ Je to otázka. Určitě.
„To nevadí,“ odpoví Erik. Věta, kterou kdysi říkal často a nikdo netušil, kolik ho stojí sil. Teď už ji říká jen kvůli Helze.
Ona se odtáhne. „Vadí,“ povzdechne si.
On přikývne. Strčí ruce pod studenou vodu. Potřebuje se uklidnit.
„Chci to vědět,“ pokračuje ona.
„Proč?“
„Chci žít s tebou. Ne s mlhavou představou o tobě.“

Je půl třetí. Helga nemůže usnout. Nechce si brát léky. Nechce přemýšlet, ale přemýšlí. Na malý moment zahlédla malý kousek z Erika. Jiné to nebude. V jedné věci se spletl. Rozhodla se už dávno. Proto odešla z Vyšehradu. Dočasně. Proto mu měsíc nato zavolala, zda by nechtěl zajít na kafe. Proto mu za dva týdny zavolala znovu, a tentokrát skončili u něj doma, poprvé se milovali a brzy nato měla Helga poprvé pocit, že je cosi táhne zároveň k sobě a od sebe.
Je to první krok, ale hnuli jsme se z místa, pomyslí si Helga, otočí se k Erikovi a ve tmě hledá tahy jeho spícího obličeje.
Pak si uvědomí, že ho poprvé vidí spát.

„Jste tady kvůli Emanu Drapákovi, že?“
Právník vezme Helze kabát a pohotově jí nabídne židli. Spíš je to gentlemanstvím než její holí.
„Nezdržím vás dlouho. Jde o Drapákovu závěť. Kdy proběhla poslední změna?“
„Asi před týdnem,“ odpoví právník bez váhání.
„Kdo u toho byl?“
„Eman, já a svědkové.“ Řekl Eman, ne pan Drapák.
„Znali jste se osobně?“
„Ano.“ Právník chvíli mlčí a Helga také. „Z jeskyňářské party.“
„Kdo byli svědkové?“
„Syn a účetní.“
„Syn?“ Emanuel Drapák neměl žádné děti.
Právník se křečovitě usměje. „Můj syn. Znají se s Emanem už roky. Syn chodí do podzemí už od patnácti. Účetní je taky v partě.“
„Znáte Drapákovy dědice?“
„Soběslava jen trochu. Iva jsem viděl snad jednou.“
„Mohli se o té změně dozvědět?“
„Rozhodně ne od nás. Jedině že by jim to Eman řekl sám. Závěť byla tajná.“
„Záleží na tom, z jakého důvodu ji změnil,“ pronese Helga zamyšleně. Je to napůl otázka.
„Řekl, že se unáhlil,“ zareaguje právník okamžitě. „Synovec se zajímal jen o peníze, o firmu vůbec. Eman je možná hodný až moc, ale hloupý není.“ Neveselý úsměv. „Nebyl.“

„Ulrich nám lhal,“ oznámí Petr, když se Helga vrátí z kuchyňky.
„V čem?“
„U Zlámané grešle nebyl. Výčepní a pět hostů potvrdilo, že ho ten večer vůbec neviděli.“

Večer jde Helga domů. Po včerejším několikahodinovém rozhovoru v kuchyni na podlaze si potřebuje odpočinout nejen Erik, ale i ona. Každý svým způsobem. Erik potřebuje být sám. Helga si sedá do kuchyně se spolubydlícími. Ludmila otevírá medovinu a Radna balíček mariášek.
„Kdo chtěl výklad?“ zeptá se Helga se smíchem.
„Nekecej a sejmi.“
Červená dáma. Zamilovaná.
„Objev roku,“ zašklebí se Radna.
„Copak asi sejmeš ty?“ zeptá se Ludmila s dokonale bezelstným výrazem. „Sedmičku milenců?“
Radna pokrčí rameny. „Myslíš za tenhle měsíc? To mám co dohánět.“
„Někdo za mě ten průměr dorovnávat musí,“ uzavře to Ludmila.
„Helgo, ještě dvě karty.“
„Jasně.“
Kulová sedmička.
„Hádka?“ zkusí Radna.
„Ne.“
„Nepříjemnosti? Nebo něco podobného, co špatně snášíš?“
„Nejen já.“
Zelená sedmička. Štěstí.
„Štěstí? To mi nedává smysl.“
Helga se usměje. „Mně ano.“
„Seš jako hrad v Karpatech.“
„Co ty na tom nechápeš?“ rýpne si Ludmila.
„To já nevím. Život si nekomplikuju. Ošustit, opustit, to je můj styl.“ Trochu to zní jako maskovaná nervozita.
„Jsme oba komplikovaní,“ prohodí Helga a všem dolije. Z láhve zbývá třetina.
„Stojí ti to za to?“ zeptá se Radna přímo.
Helga přikývne. „Ano.“
„Co práce?“ změní Ludmila téma.
„Uzavíráme ten případ z katakomb.“
Radna jí přisune karty. „Jdeš do toho?“
„Nech toho.“
„Proč ne?“
Zelený spodek.
„Zrádce,“ upřesní Radna.
„To sedí.“
„Znáš pachatele?“
„Ano.“
„Povíš nám to?“
„Hmmm… ne?“
„Mrcho.“

Beztvaré stíny tančí po zdech. Ivo sundá čelovku. Nezvyk. Dřív do katakomb nechodil ani se strejdou Emanem. Natož sám. To udělal jen jednou. Rovnou přitom objevil nový výklenek a nad ním detekoval neznámou kavernu. Příležitost je třeba chytit za pačesy. Ivovi dochází čas. Strejda moc mluví o svém zástupci Ulrichovi. Parchant zatracenej, cpe se do rodiny a rodina kvůli němu přijde o peníze.
Strejda nakukuje do výklenku. Ivo za ním vyčaruje světelnou sféru. Nevinné kouzlo.
Na narušení stability kaverny stačí.

„Proč myslíš, že to bylo zrovna takhle?“ Petr zívne a zaškrábe lžičkou po dně hrnku.
„Byla to promyšlená vražda, žádný afekt. Emanův zástupce neměl co získat. Ivo měl co ztratit. Jen poněkud podcenil oběť i vražednou zbraň.“
„A co Ulrich a jeho děravé alibi?“

Soběslav Ulrich si založí ruce a zatváří se vztekle. Sebeovládání mu moc nejde. „Podezíráte mě?“
„To je standardní postup,“ odpoví Helga chladně. „Prověřujeme alibi.“
„Nesnášel jste Iva Drapáka,“ poznamená Bohouš jen tak mimochodem.
„Do katakomb by mě nikdo nedostal.“
„To nevysvětluje, co jste dělal v době vraždy. Šest lidí potvrdilo, že jste rozhodně nebyl U Zlámané grešle. Kde jste byl doopravdy?“
Ulrich zrudne. Velmi konkrétní čitelná emoce.
Helga zvedne oči ke stropu. „Uvědomujete si, že vyšetřujeme vraždu? Přestaňte si hrát na gentlemana. Jak se jmenuje?“
„To nejde,“ vyhrkne Ulrich. „Je z firmy a vdaná. Eman by to neschvaloval.“

„Co jste zjistili?“
„Řekl nám pravdu. Všichni jeho kolegové potvrdili, že má klaustrofobii. Dělá se mu špatně, když se podívá na dveře od výtahu.“
„Mluvila jsem s tou kolegyní,“ dodá Helga. „Potvrdila, že byli spolu, když jsem jí vysvětlila, že se to nedostane do novin.“
„Každodenní vejšplecht,“ broukne Bohouš a zvedne oči ke stropu.
„Možná,“ řekne šéf. „Taky to mohl říct hned. Pochopil vůbec, co se děje?“
„Spíš to chápat nechce. Emanuel pro něj hodně znamenal.“
„Máte sestavený sled událostí?“ zeptá se šéf.
Bohouš, Petr a Helga si vymění pohled a slova se ujme Bohouš.
„Ivo Drapák náhodou objevil nezakreslenou kavernu. Od Emanuela věděl, že reagují na sebemenší magii. Rozhodl se toho využít a narafičit vraždu jako nehodu. Zavedl ho pod kavernu a vyčaroval sféru. Propad je zavalil oba.“
Případ uzavřen. Tečka.
„Helgo, můžete se chvíli zdržet?“
„Jistě.“
„Blíží se konec dubna. Prodloužit smlouvu nebude problém.“
„Díky, moc si toho cením.“ Nádech. „Nerozmyslela jsem si to. Chci se vrátit do Prahy. Všechny případy budu do té doby mít uzavřené.“
Povzdech. „Byl bych radši za opak, ale nebudu vás přemlouvat.“
Další tečka.

Když Helga dorazí domů, lehne si na postel a chvíli zírá do stropu. Před půlrokem se rozhodla změnit prostředí a dát svůj život dohromady. V klidu, daleko ode všeho a také od Erika. Nejdříve zvládnout vlastní život. Pak život s někým. Půl roku bylo málo.
Jak dlouho ještě bude v tomhle podivném mezistavu? Další půlrok? Rok? Napořád?
Prohlédne si sama sebe v zrcadle. Urovná uprchlé pramínky.
„Helgo? Máš tady návštěvu.“ Zní to trochu jako výčitka. Žádní chlapi, zní nepsané pravidlo domu.
„Chtěl jsem tě vidět.“
„Ahoj.“ Helga neví, co říct. „Pojď dál. Pojď.“
„Neměl bych…“
„Pojď.“
On ji obejme a přitiskne své čelo na její. „Co budeme dělat teď?“
„Nevím.“ Velmi přesná odpověď. „Nevím, co dělám. Nevím, co mám dělat.“
„Já taky ne,“ řekne on. Jde to ztěžka. „Ale přijdeme na to, že? Zvládneme to. Spolu.“
Helga se přitiskne k němu, zavře oči, vdechne jeho vůni. „Já vím,“ zašeptá. „Já vím.“

Komentáře

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

Ten závěr je až nečekaně dojemnej.
Jo a moc se mi líbí, jak se i v čarodějnickým světě odrážejí ty divoký devadesátý léta. To mi došlo ať teď, jak jsem si to přečetla celé, že je to realistické až hrůza :-)

Obrázek uživatele neviathiel

No jo, vždyť tobě se v něm taky odrazil porevoluční počáteční optimismus. :)

Obrázek uživatele Aloisie Trpkošová

to je fakt :-)

Obrázek uživatele neviathiel

:-D

Obrázek uživatele Aveva

Dopisovalas tam kousky, že jo? ;o)
Dobrý.

Obrázek uživatele neviathiel

Jojo, ono do drabblat nevešlo všechno. :)
Díky!