Enter a comma separated list of user names.
Obrázek uživatele ef77

Blesk a hrom

Z povídky: 

Do seknice vpadne mlynář, bouřková mračna ve tváři.

„Nikde nikdo, mlýn jde naprázdno, kde je chasa?“, rozeřve se na Adama. Jediný zůstal doma, zle se běhá s hnátou špatně srostlou.

„Hledají Andělu, milostpane.“

Blesk a hrom udeří, ruka sahá po karabáči.

„Chceš bít starého člověka?“ zvolá Stázi. Ze stínu za ní se zhmotní mysliveček.

„Máš předobré srdce, milá,“ promluví sametově, „ale pravdu nemáš. Chasa vás bere na hůl, příliš shovívavý pane otče.“

Býčí tvář se obrátí, krví podlité oči se uhranutě vpijí do uhlově černých.

Obrázek uživatele ef77

V podvečer

Z povídky: 

Když nechá mlynář zapřáhnout a sám veze mouku pro zámeckou kuchyň, když s večerem přijde požehnaný chlad, když se mlýnské kolo otáčí v náhonu, a mlýn se rozezvučí kakofonií práce, pak ti, kteří tu jsou nevolnickou smlouvou uvězněni, zvednou hlavu.

První si odkašle stárek:
”Jsou mlynáři, chlapi, chlapi!“

Pak se přidá mládek.
”Když jim mlýny klapy, klapy!”

Nakonec zpívá celá chasa. Je v tom kus furiantství, ve kterém i těžká práce jde od ruky líp.

Dveře do mlýnice se rozletí, sbor utichne.

Obrázek uživatele ef77

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Z povídky: 

Les voní jehličím, smůlou, houbami. Anděla trhá maliny, mladá si ráno vyvzpomněla koláč. Šťastná, že unikla dřině na rozpáleném dvoře, si tiše pobrukuje.

Po včerejšku u kořenářky se jí ulevilo, třebas jí babka poradila jen do cizích osudů se nemíchat.

Natáhne ruku, celá se vypne – tahle větvička je obsypaná! – když se jí noha smekne a ona padá, řítí se ze svahu, až se sveze k nohám v myslivecké zeleni.

Silná ruka ji popadne a postaví.

„Ty,“ vydechne mládenec, „ty se mi raděj z očí kliď!“

Obrázek uživatele ef77

Zde je doma Mamon

Z povídky: 

Do sadu se vkrádá soumrak, nastal čas loučení. Čas na první polibek, letmé setkání rtů. Chvilku pozoruje svůj vlastní obraz v překvapených očích, rozloučí se lehkým dotykem ruky, pak se tiše vytratí. Půda je připravená, pole zoráno, nadchází čas setby.

Dcera je jeho, teď musí ještě zapracovat na otci.

To by ovšem nemělo být těžké, pomyslí si rozjařeně.

Každý smrtelník má svoji slabinu a zde je přímo nepřehlédnutelná. Lakomec, držgrešle, vydřiduch, hrabivec, v hlavě má jen peníze. Na vývěsním štítu se skví:

Mamon!

Obrázek uživatele ef77

Kořenářka

Z povídky: 

„Andělo, pocem,“ zasyčí hospodyně. Anděla vklouzne na mlat. Hospodyně jí vrazí do ruky svazek kopru jako otep.

„Vezmi to kořenářce, tohle nemůžeme v životě užít sami. Vem to zadem, přes sad, ať tě starej rači nevidí.“

„Pán Bůh vám to oplať, děvenko,“ kořenářka zručně přiváže otep k trámu, „a sedni si na chvilku, dyť seš jak bzdina. Ten ras z vás kůži dře.“

Anděla sedí. Mlčí. Nohou kreslí do podlahy malé kroužky.

„Tak to vyklop,“ vyhrkne kořenářka rázně, a pak už jen, celá zkoprnělá, naslouchá vodopádu slov.

Obrázek uživatele ef77

Večer

Z povídky: 

Stázi se zasněně odstrojuje.

Nakonec to byl pěkný den, přežila otcovo tlachání a ukradla si letmou chvilku v sadu, kdy k ní mluvil, ach, tak přesladce.

Anděla odestlala, teď přešlapuje ve dveřích, odkašle si, pak začne něco vykládat, Stázi ji zpočátku ani nevnímá.

„…ty voči, milostslečno, ty voči jako černý studně, ten pohled, jako když mráz žehne, já jim nechci radit, ale nechaj ho bejt, najde se onačejší…“

„Andělo!“, přeruší ji rázně, „nemyslíš, že tyto úvahy služce nepřísluší?“

Obrázek uživatele ef77

Oběd

Z povídky: 

Stázi není schopná polknout ani sousto.

Přetrpěla mlčky řvaný žalozpěv nad zlaťáky, vyhozenými z okna, když každá podruhyně si najde chlapa bez rozhazování, zatímco cumploch ze mlejna na to potřebuje bankety, teď mlčky snáší otcovo blábolení o obilí a mletí, o drahotě a daních.

A k tomu všemu Anděla, roztržitá a rozklepaná, s rukama volšovýma.

Obrázek uživatele ef77

Mladá

Z povídky: 

Ráno jako malované, slunce jí na tvář kreslilo obrázky, až vstala, nechala se vést náhlým rozmarem a vyběhla ven do sadu, do trávy mokré rosou.

Teď stojí na zápraží, bosé nohy studí, dívá se na Andělu, jak vytrhává z husí mrtvolky poslední brky, a myšlenky se jí toulají bůhvíkde.

Kdysi snívala o tom, jak tu jednou bude paní. Mlynářka. Ta, která sedá v kostele v první lavici, v krajkách, čepec naškrobený.

Dokud jí otec nevysvětlil, kde je její místo a co se od ní čeká.

Kinder, Küche, Kirche.

Obrázek uživatele ef77

Na dvoře

Z povídky: 

„Mladá pozvala novýho myslivce na voběd, šak už má taky roky na vdávání,“ hospodyně neomylně vybere z hejna husí tu nejtučnější a podá ji Anděle.

„A von nevypadá, že by mu to vadilo, porád se tu vometá, jak de mladá na humna, už pádí z lesa jako čert. Kytičky jí váže, vočkem mrká. A pěknej mládenec to je, to zas jo. Když ten starej škrťa dá holce aspoň trochu slušný věno, do podzimka je shodí z kazatelny.“

Z husího krku vytryskne proud krve a potřísní Anděle ruce.

„No tak nebul, přece. Tumáš, vysmrkej se. Z něčeho ten voběd uvařit musim.“

Obrázek uživatele ef77

Anděla

Z povídky: 

Vstala před kuropěním, připravila kamna, nasypala slepicím, podojila krávu, nanosila vodu.

Když mladá vstala, přinesla jí houstičku, hodila peřiny do oken, naštípala dříví, zatopila a postavila na oběd.

Umyla nádobí, zametla, připravila si loktuši a šla na trávu.

Teď si chladí nohy v potoce, snad si nikdo nevšimne, že se zastavila, mlynář hlídá mleče, mladá sedí pod hruškou a malátně odhání mouchy, dělají jako zjednané, přijde bouřka. K něžné šíji se přisaje ovád, mladá vyletí.

„Dovolíte?“

Stránky